324 - březen 2020

autor: 

Patriarchální struktury jako podhoubí zneužívání

„Dějiny nesou těžké stopy výstřelků patriarchálních kultur, v nichž byla žena považována za bytost druhé třídy,“ napsal papež František v roce 2016 v posynodální exhortaci o lásce v rodině Amoris laetitia (čl. 54). „Násilí na ženách je projevem historicky nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži, které vedly k dominanci mužů nad ženami a k diskriminaci žen ze strany mužů, a bránily ženám v plném rozvoji,“ je uvedeno v preambuli Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí z roku 2011, která je známější pod kratším názvem Istanbulská úmluva.

Na oba citáty jsem si vzpomněl, když jsem se dozvěděl zprávy týkající se zakladatele mezinárodní sítě komunit Archa Jeana Vaniera (1928–2019). Podle několikaměsíčního nezávislého vyšetřování Jean Vanier zneužil svého postavení a mezi lety 1970 a 2005 udržoval sexuální „manipulativní“ vztahy nejméně se šesti dospělými nehandicapovanými ženami. Zároveň lhal, když tvrdil, že nevěděl o kanonickém postihu svého duchovního otce a spoluzakladatele Archy dominikánského kněze Thomase Philippa (1905–1993) za zneužívání řeholních sester v 50. letech. Obě informace způsobily šok nejenom v komunitách Archy, kde společně žijí lidé s postižením i jejich průvodci. Zprávou byl šokován i papež František, který vyjádřil podporu komunitě v očistném procesu. Francouzská biskupská konference ocenila vnitřní odvahu zneužitých žen, které se rozhodly promluvit, vyjádřila jim velikou lítost a blízkost. Také předsedkyně konference mužských a ženských řeholníků ve Francii Véronique Margron ocenila ženy za jejich odvahu promluvit a vedení Archy za to, že se rozhodlo zveřejnit o svém zakladateli pravdu.

Různým zprávám o zneužívání, ke kterému dochází v církvích, stále není konec. Zdá se, že jeho podhoubím není pouze tzv. klerikalismus, ale také patriarchální struktury církve, kde žena nemá stejnou hodnotu jako muž (totéž je možné říct o dětech a mladistvých). V českém prostředí jsou zatím církve především „mužskou záležitostí“, což ukázaly i záběry z oslav 100. výročí založení Církve československé husitské, kde stáli za oltářem jen biskupové-muži. Přitom se jedná o církev, která v našem prostředí jako první začala ordinovat ženy (od roku 1947) a každou třetí duchovní je žena. Předpokládám, že nás v ČR důkladnější diskuse o ženách v církvích ještě čeká.

Přijměte pozvání k četbě březnového čísla i přesto, že je sestaveno jen z textů od mužů. Příspěvky od žen se chystají už do dalšího čísla.

Patrik

Poprvé přišel Patrik do Irska, když mu bylo 16 let, jako otroka ho přivleklo pirátské vojsko irského krále Nialla Noigiallacha. Byl pak prodán náčelníku Miliucovi, jehož území se prostíralo od břehů jezera Loss Neagh až k pohoří Slemish. Po šest let Patrik na úbočí Slemishe pásl a krmil Miliuccova stáda. Ve své bídě se upnul ke křesťanské víře svého dětství a každý den i každou noc se stokrát modlil. Jednou v noci uslyšel ve snu hlas, který mu oznámil, že se brzy vrátí do své vlasti. Za několik dní mu týž hlas řekl: „Patriku, tvá loď čeká!“ Patrik tehdy bez váhání opustil stáda a z Ulsteru uprchl a přišel do přístavu na jihovýchodním pobřeží Irska. Nad uprchlíkem se slitoval jakýsi chudák, vzal ho do své chatrče, dal mu najíst a nechal ho u sebe přespat. Když se Patrik probudil, skutečně našel loď připravenou k odplutí. Požádal o povolení, aby směl nastoupit, ale kapitán, který v něm poznal uprchlého otroka, ho vyhnal. Patrik se tedy obrátil nazpět k chatrči toho chudého člověka, a jak vykročil, začal se modlit. Ani nestačil modlitbu odříkat, a už uslyšel, jak na něho námořníci volají, aby se vrátil. Kapitán se rozmyslel a Patrik na loď nastoupil. Po třech dnech doplula loď k pobřeží Galie. Patrik putoval Galií a Itálii od kláštera ke klášteru, dokud nenadešla chvíle, kdy se mohl vrátit do Británie na statek svého otce. Jednou v noci, krátce po svém návratu, měl Patrik neobvyklý a velmi živý sen. „A u vidění nočním jsem spatřil muže, jménem Victoricus, jenž přicházel z Irska a přinášel s sebou nesčetné listy. Jeden z nich mi předal a já jsem začal číst list, který nesl název ,Hlas Irů´. Když jsem ta slova četl, uslyšel jsem známé hlasy lidí, kteří žili v lese u Focluti nedaleko západního moře. Volali jakoby jedním hlasem: ,Snažně tě prosíme, svatý mladíku, vrať se a choď opět mezi námi´. Pocítil jsem v srdci tak velikou bolest, že jsem nemohl číst dál. A tak jsem se probudil.“ Třebaže se Patrik návratu do Irska velice děsil, přesto byl přesvědčen, že se mu dostalo božího příkazu a že jej musí uposlechnout. Vydal se tedy na evropskou pevninu, aby se stal duchovním, a mohl tak hlas Irů vyslyšet. Když přišel Patrik do Irska podruhé, byl už biskupem. Doprovázela ho družina mnichů a přicházel vykázat stará božstva a obrátit Iry na křesťanskou víru. Nejdřív přistál na ostrově Inis Padraig u pobřeží Leinsteru, potom však odplul dál na sever a vystoupil na pobřeží Strangford Lochu. Pak zamířil k jihu do Tary, sídla velekrále celého Irska, kde tehdy panoval Laoghaire, syn zmíněného Nialla Noigiallacha. Když doputoval do Leinsteru, byl právě předvečer Velikonoc, ale zároveň i předvečer svátku Bealtaine neboli prvního máje, dne, který byl u Irů zasvěcen slunci. Prvního máje ráno shromáždil velekrál celý svůj dvůr na návrší v Taře. Když se na obzoru objevily první paprsky slunce, přistoupil nejvyšší druid k hranici ozdobené květy, aby ji slavnostně zapálil. Než však stačil rozžehnout oheň, lidé čekající na okolních kopcích s úžasem zpozorovali, že v dáli na východě vyšlehly plameny na vrchu Slane. Byl to oheň, který rozžehl Patrik k oslavě Velikonoc. „Kdo se odvážil zapálit ten oheň?“ zeptal se Laoghaire. „Vidíme ten oheň,“ odpověděli mu druidové, „a přesto-že nevíme, kdo jej zapálil, jsme si jisti, že nebude-li uhašen hned teď, nebude uhašen už nikdy. Uhasí naše posvátné ohně a muž, který jej roznítil, získá moc nad námi všemi, i nad samotným velekrálem.“ Uhaste ten oheň a toho, kdo jej zapálil, přiveďte sem do Tary,“ rozkázal král a jeho poslové spěchali ke Slaneu, aby splnili jeho příkaz. Předvedli Patrika a jeho mnichy před Laoghairea, a když král uviděl tonzury na jejich hlavách, mnišská roucha s kapucemi a zatočenou biskupskou berlu, zachvěl se hrůzou. Vzpomněl si, že mu jeho druidové před lety předpověděli příchod takových lidí. Pronesl nad Patrikem rozsudek smrti, ale mnich na sobě nedal znát ani stopu strachu. Místo toho králi vytknul, že se jako božstvu klaní slunci. „Bůh, v něhož věřím já, dává každý den vyjít slunci pro naše dobro. Slunce nám však nikdy nebude vládnout ani jeho sláva nepotrvá věčně. Pravým Sluncem je Kristus, jemuž sloužím, a ten nikdy nezemře a dá věčný život těm, kdo budou plnit jeho vůli.“ Mnozí členové královy družiny, kteří Patrika slyšeli, se stali křesťany a Laoghaire, ač se sám neobrátil, zrušil rozsudek smrti. Patrik s hrstkou svých mnichů potom prochodil celé Irsko a cestou všude kázal evangelium. Obrátil na novou víru množství žen a mužů a křesťanství se šířilo po celé zemi.

(Zpracováno dle Marie Heaneyová: Za devíti vlnami).

 

Zprávy

Učit se od Gándhího

(CiG 3/2020) Řádová sestra Jordana Schmidtová si přeje demokratickou církev. „Hierarchicky strukturované systémy jsou s ohledem k zneužívání ohroženy“, řekla pro rakouský týdeník „Die Furche“. Dominikánka vidí mimo jiné povolání na celý život kriticky: „Biskupové jsou biskupy na celý život, když už jimi jsou. Tak je tomu i v mnoha církevních úřadech.“ Uvnitř církve existují také demokratické modely, např. při volbě představených dominikánského řádu, kteří zůstávají v úřadě jen na pár let. K zabránění zneužívání moci je kromě toho zapotřebí účinnějších kontrolních mechanismů. Na otázku, jak by mohli věřící změnit církevní systém, vzpomněla si Jordana Schmidtová na učení Mahátmá Gándhího: „Najděte zákon, který vás nejvíc omezuje, a porušte ho – a pak se něco změní.“ Něco takového musíme učinit i my.

Brazilský homosexuální Ježíš

(CiG 3/2020) I „křesťanská“, nebo spíše dokonce „katolická“ Brazílie prožívá svoji sekularizaci. Tamější Nejvyšší soud povolil po odvolání šíření filmu, resp. filmové komedie o homosexuálním Ježíšovi. Soudce Nejvyššího soudu Antonio Dias Toffoli odůvodnil právní rozhodnutí argumentem, že film není s to „oslabit křesťanské hodnoty, které existují již 2000 let“.

Sankt Blasien – výměna vedení

(HK 2/2020) Jezuita Klaus Mertes (65) předává na konci školního vedení jezuity řízené koleje Sankt Blasien Hansi-Martinovi Riederovi SJ(39). Mertes předsedal tomuto renomovanému ústavu ve Schwarzwaldu od roku 2011. Předtím byl v letech 2000-2011 rektorem jezuitského gymnasia Canisius-Kolleg v Berlíně. Tehdejší studenti se na něj obrátili v roce 2010 s udáním na zneužívání dvěma kněžími této školy. Mertes se nato obrátil dopisem na všechny žáky, kteří kolej navštěvovali v sedmdesátých a osmdesátých letech. To vyvolalo celoněmeckou diskusi o sexuálním zneužívání v katolické církvi. Mertes prohlásil, že jeho výměna byla dlouho plánována, stejně jako výměna před deseti lety, nejednalo se o pomstu. Jeho nástupce Rieder absolvuje podle sdělení jezuitského řádu poslední úsek své řádové formace v americkém Portlandu , dříve než v květnu tohoto roku nastoupí v Sankt Blasien. Narodil se v roce 1980 v bavorském Straubingu. Pod dobrovolné vojenské službě studoval finance a hospodářskou matematiku na Technické universitě v Mnichově. Díky tomuto studio působil (2006-2009) v Bavorské zemské bance na kontrole rizik. Paralelně studoval Rieder filosofii na mnichovském řádovém učilišti. Následně vstoupil do jezuitského noviciátu, podstoupil dvouletou praxi na internátu v Sankt Blasien. Poté absolvoval studium teologie v Římě a po kněžském svěcení působil v letech 2016-2019 jako kaplan v pastoraci studentů v Götingen.

Konzervativní křídlo se odštěpilo od metodistické církve

(HK 2/2020) Druhá největší protestantská církev v USA se nachází kvůli boji o postoj k homosexuálům před rozštěpením. Jak na začátku ledna uvedly tiskové zprávy, chce konservativní křídlo evangelické metodistické církve (United Methodist Church) vystoupit a založit vlastní „tradiční metodistickou“ církev, která nadále vyloučí homosexuální manželství a svěcení kněží pro homosexuály. Liberální křídlo „United Methodists“ chce obojí povolit. Podle „Washington Post“ se chce budoucí „tradiční metodistická“ církev rekrutovat především z konservativních obcí v Africe a z nějakých severoamerických obcí. Většina ze zhruba sedmi milionů amerických členů chce v budoucnu zůstat u liberální „United Methodist“. Generální konference metodistů musí ještě odchod konservativní části odsouhlasit. Metodistický biskup příslušný pro Německo Harald Rückert rozštěpení lituje, ale zároveň konstatuje, že jde o nevyhnutelnou skutečnost. Není ještě jisté, že se členové „United Methodists“ rozštěpí také v Německu.

Německý kardinál Woelki obhajuje „Ne“ ke svěcení žen

(Kathpress Nr.42) Kolínský arcibiskup kardinál Rainer Maria Woelki nově hájí rozhodnutí papeže nedovolit svěcení žen. „Je tu jasné rozhodné „ne“ papeže Jana Pavla II., které papež František opět potvrdil“, řekl kardinál v interview pro „Süddeutsche Zeitung“. Se zřetelem na reformní dialog katolické církve v Německu, synodální cestu, prohlásil: „Nemůžeme tady něco vyhlásit: nově to zásadně prodiskutujeme a pak o tom budeme hlasovat.“

Chápe, že na sebe měřítka moderní společnosti a církve „bolestně“ narážejí. Pro muže existuje „apoštolský úřad založený Kristem“. Mnohé různé služby zřízené církví jsou samozřejmě stejně otevřené mužům i ženám. Woelki zároveň zdůrazňuje: „Potřebujeme více žen ve vedoucích pozicích církve, kde jsou pak i nadřízené kněžím.“

K debatě při synodální cestě na téma svěcení žen, celibát, antikoncepce a homosexualita kardinál podtrhuje: „Musíme se pokusit o hlubší proniknutí do nauky. Samozřejmě vím, že mnohé se zkomplikuje. Naší výzvou je přenést a zachovat to, co jsme z víry poznali jako pravdivé a správné.“ Podle Woelkiho se závažnost těchto témat přeceňuje: „Kristus poslal do světa apoštoly, nikoli apoštoly morálky.“ Otázka Boha musí být relevantně zachována, protože „to je důležitější, než diskutovat o pravidlech pro ložnici.“

Woelki nevidí v ohlášeném odstoupení předsedy Německé biskupské konference kardinála Reinharda Marxe žádné důsledky pro začínající reformní dialog. „I za jiných podmínek by to byla těžká cesta, neboť my všichni horlivě hledáme v tomto procesu správné odpovědi.“ Ke svým ambicím stát se nástupcem mnichovského arcibiskupa Woelki řekl: „Já osobně bych se chtěl soustředit na výzvy, kterými je pro mne být kolínským arcibiskupem a kardinálem katolické církve.“

Kříž ve veřejném prostoru

(Kathpress Nr. 41) Pro křesťany je kříž „znamením usmíření a lásky Boží“, ne „kulturním logem“. To připomněl vídeňský lutherský biskup Michael Chaloupka s ohledem na stále znovu vřící debatu o kříži ve veřejných prostorách – diskusi, která je částečně vedena s argumenty, „které mají málo co dělat s křesťanským původem kříže“, jak říká Chaloupka ve svém komentáři v „Kronen Zeitung“. Kříž připomíná křesťanům „nejprve Krista, jeho násilnou smrt a jeho zmrtvýchvstání, kterým porazil Smrt“, a v tomto smyslu je „znamením usmíření a lásky Boží“. Proto je také dobře, když má kříž své místo také ve veřejném prostoru. Tam nám vždy připomíná důstojnost člověka, lásku k bližnímu a to, že má být lidské utrpení překonáno. Kříž není žádné kulturní logo, tím je jeho poselství zředěno.

Kardinálové se znovu radí nad návrhem nového kuriálního řádu

(Kathpress Nr. 41) Ve Vatikánu se znovu sešla rada kardinálů, která radí papeži Františkovi s reformou kurie. Při 33. zasedání se grémium radilo nad přepracovaným návrhem nového kuriálního řádu, který papež plánuje. První návrh byl poslán v dubnu 2019 všem biskupským konferencím, představeným velkých řádů, kuriálním úřadům a církevně-práv-nickým fakultám v Římě.

K nově zaslanému návrhu mají zaujmout stanovisko k jednotlivým pasážím především biskupské konference. Ještě není známo, kdy bude nová plánovaná apoštolské konstituce „Praedicate evangelium“ (Hlásejte evangelium) uveřejněna, podle pozorovatelů by to mohlo být v první polovině tohoto roku.

Papež František jmenoval krátce po svém zvolení okruh kardinálů, kteří mu mají radit při přestavbě vedoucího ústředí ve Vatikánu. Rada sestávala původně z osmi, pak devíti a nyní ze šesti kardinálů. Aktuálními členy jsou honduraský kardinál Oscar Rodriguez Maradiaga jako koordinátor, Giusseppe Bertello jako předseda Papežské komise pro Vatikánský stát a zároveň předseda governatorátu tohoto městského státu, mnichovský kardinál Reinhard Marx, Oswald Gracias z Bombaje, bostonský Sean Patrick O´Malley a kardinál státní sekretář Piertro Parolin. Biskupové Marcello Semeraro z Albana a církevní právník Marco Mellino patři do rady jako sekretáři.

Cesta k ekumeně v současnosti

Přednáška v rámci česko-německé konference Sdružení Ackermann-Gemeinde „Bílá hora 1620–2020“ dne 9. února 2020

 

Můj úhel pohledu

Opakovaně zde v minulých dnech zazněla výzva, abychom mluvili otevřeně a na základě své osobní zkušenosti. Této výzvy se budu držet i já. Proto prosím berte moje vystoupení jako můj úhel pohledu, který je navíc s ohledem na vymezený čas nutně výběrový a omezený. Na problematiku se dívám jako člen římskokatolické církve, který se od poloviny 90. let s různou intenzitou pohybuje v ekumenickém prostředí a téměř dvacet let jsem zaměstnán na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Setkání a rozhovory se členy různých církví pro mne nejsou výjimečnou událostí, ale naopak v podstatě každodenní náplní práce. Dlouholeté působení v tomto prostředí mě nepochybně ovlivňuje, ale nepřestávám být doma v římskokatolické církvi, kde se spolu se svými syny účastním křesťanského života, včetně života svátostného. A jak už bývá u ekumenicky angažovaných křesťanů poměrně běžným zvykem, mám tendenci být více kritický ke svojí vlastní církvi a tradici. Naopak u ostatních křesťanských církví se snažím vidět a ocenit pozitivní prvky. Odlišné důrazy v jiných církvích nevnímám jako něco, co by mě ohrožovalo a vůči čemu bych se potřeboval vymezovat, ale naopak jako něco, co mě může obohatit.

Podobný postoj jsem mimo jiné zaznamenal i u papeže Františka, který např. při generální audienci dne 22. ledna 2014, v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů, s odkazem na úvodní slova z 1. listu apoštola Pavla Korinťanům uvedl:

„Apoštolův postoj je povzbuzením pro nás a pro každou křesťanskou komunitu, abychom s radostí rozpoznávali Boží dary přítomné v jiných společenstvích. Navzdory trápení způsobenému rozdělením, které bohužel stále přetrvává, přijměme Pavlova slova jako výzvu k upřímné radosti z milostí, které Bůh udělil jiným křesťanům... Je krásné uznat milost, s níž nám Bůh žehná, a ještě krásnější najít u jiných křesťanů něco, co sami potřebujeme, něco, co bychom mohli od svých bratří a sester dostat jako dar.“1

Rozporuplné hodnocení

Při přípravě na dnešní přednášku a diskusi o ekumenismu v České republice jsem dospěl ke zdánlivě rozporuplnému hodnocení.

Na jedné straně – a už to tu včera zaznělo z úst předsedy Ekumenické rady církví Daniela Ženatého2 – je práce této vrcholné ekumenické instituce v současnosti na jedné z nejlepších úrovní, jaká kdy existovala po roce 1989. Připomínám, že Ekumenická rada církví v České republice sdružuje 12 členských církví, k tomu římskokatolickou církev jako církev přidruženou a 4 církve a náboženské společnosti se statusem pozorovatele. Generální sekretář Ekumenické rady církví (Petr Jan Vinš), generální sekretář České biskupské konference (Stanislav Přibyl) a tajemník Federace židovských obcí v České republice (Tomáš Kraus) spolu intenzívně a efektivně komunikují a úzce spolupracují. Prostřednictvím Ekumenické rady církví se pokračuje v práci a rozvoji tzv. sektorální pastorace, což jsou kaplanské služby ve věznicích, v Armádě ČR, v červenci 2019 se podařilo uzavřít dohodu (mezi ČBK, ERC a MZ ČR) o kaplanské službě ve zdravotnických zařízeních, pokračuje se v jednání s Policií ČR atd. Ekumenická rada církví se podílí na různých aktivitách, např. na organizování společných ekumenických bohoslužebných setkání představitelů církví; na překladu materiálů pro Týdny modliteb za jednotu křesťanů; nově od roku 2018 se ERC, ČBK a FŽO připojila k mezinárodní akci s názvem Red Wednesday, tedy červená středa, kdy se prostřednictvím červeného nasvícení kostelů a společnými modlitbami připomínají osoby, které jsou ve světě pronásledovány pro svoji víru. A to jsem zmínil jen některé z ekumenických akcí, které se v České republice konají díky existující spolupráci na vrcholné úrovni.

Na druhé straně si myslím, že ve srovnání s 90. léty 20. století se ekumenická situace v České republice příliš nezlepšila. Dokonce si troufám tvrdit, že pozoruji v některých ohledech zhoršení atmosféry ve vztazích mezi křesťany a mezi představiteli církví.

„Diskuse o obnově sloupu“ jako příklad zhoršení atmosféry

Když mi prominete velké zjednodušení, pokusím se vám to ukázat na jednom příkladu, kterým je aktuální a i zde opakovaně diskutovaný případ vztyčení napodobeniny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, především pak různý postoj představitelů pražského arcibiskupství k této akci.

Kardinál Miloslav Vlk (1932–2017, arcibiskup pražský v letech 1991-2010, předseda ČBK 1993–2000, prezident Rady evropských biskupských konferencí v letech 1993–2001) ke snahám o obnovu Mariánského sloupu v listopadu 1993 uvedl: „Domnívám se, že není vhodná doba stavění či obnovování sloupů… Úsilí o postavení sloupu nebere dosti na zřetel současnou situaci a může vyvolávat dojem společenské netolerantnosti a činit nevěrohodnou naši ochotu sloužit druhým. Nechceme rovněž vytvářet dojem konkurence na poli ekumenismu. Ne tedy kamenné sloupy, ale živé sloupy mariánské úcty, která by nás spojovala s ostatními křesťany: Žijme jako Maria!“3

O deset let později, v souvislosti s instalací a požehnáním kopie sochy Panny Marie u kostela Matky Boží před Týnem 3. listopadu 2003, kardinál Miloslav Vlk uvedl: „Musejí se nejprve odbourat předsudky, které zatěžují mentalitu mnoha lidí.”4

Postoj jeho nástupce kardinála Dominika Duky (nar. 1943, arcibiskup pražský od roku 2010, předseda ČBK v letech 2010–2020) k obnově sloupu se postupně proměňoval. Např. v roce 2012 považoval obnovu Mariánského sloupu za „čin kulturní“, pro jehož obnovu se vyslovil „nejen jako katolík, ale jako občan, který ví, že pomníky za nic nemohou a jejich likvidací nevymažeme historii“.5 Později se za obnovu stále více zasazoval. Např. koncem září 2016 oslovil dopisem představitele církví „s prosbou na Vás, s apelem na Vaši velkorysost“, zda by „představitelé nekatolických církví dokázali deklarovat, že tuto záležitost nevnímají kontroverzně a jsou ochotni obnovu sloupu umožnit“.6 Po negativním vyjádření zastupitelů magistrátu k obnově sloupu ze září 2017 se rétorika příznivců obnovy i pana kardinála zostřila. Po několika vyjádřeních na adresu kritiků obnovy sloupu se postoj kardinála Duky vyhrotil natolik, že začátkem ledna 2020 ukončil natáčení rozhlasového rozhovoru s Pavlem Černým (předsedou Kostnické jednoty, bývalým předsedou Rady Církve bratrské, bývalým místopředsedou /2001–2005/ a předsedou /2005–2009/ Ekumenické rady církví v ČR) se slovy: „Opravdu mě mrzí, že jsme někdy spolu jednali. To, co jste teď řekl, je absolutně neekumenické pošlapání všeho.“ Natáčení se uskutečnilo v Arcibiskupském paláci dne 8. ledna, pořad byl vysílán v neděli 19. ledna 2020, tj. v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů.7

Takto rozhořčeně reagoval kardinál na slova Pavla Černého: „Marie… žena, která se obětovala, která byla něžná… stala se matkou Boží… Ona je tam na tom sloupu jako žena, která dělá zlé věci, která vede boj, která zabíjí, která vraždí, která se zlobí.“

Přestože mezi oběma muži došlo v úterý 21. ledna po katolické bohoslužbě v pražské katedrále k přátelskému rozhovoru a vzájemným omluvám, zůstala tu pachuť z arogantní reakce pana kardinála, který místo vysvětlení odlišného pohledu uraženě odešel.8 Snad ani nemusím dodávat, že takové jednání jen podpořilo radikalizaci postojů na obou stranách. Zvlášť mě zaujala reakce zástupců Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu, kteří poděkovali panu kardinálovi za „jeho mužné chování“. Pavlu Černému napsali otevřený dopis, v němž jeho vyjádření označili za „neuvěřitelné a neomluvitelné“, kterým „nejenom dehonestoval Pannu Marii, ale zdiskreditoval i celé své minulé působení v Ekumenické radě církví“.9

Za určitých okolností by se jednalo o okrajovou epizodu, kdy jednomu z diskutujících prostě ruply nervy. Na základě dlouhodobějšího sledování si však myslím, že se jedná jen o jeden z řady projevů neochoty či neschopnosti pana kardinála vést věcný a klidný dialog s názorovými oponenty.

Osobně nepatřím k příznivcům obnovy napodobeniny Mariánského sloupu, ale více než samotná obnova mi vadí způsob, jakým toho má být dosaženo. A také, že je prezentován jako symbol smíření, aniž by nejprve ke skutečnému smíření došlo. Ve čtvrtek 23. ledna 2020 došlo údajně k překvapivému rozhodnutí zastupitelstva a 34 hlasy proti 11 (zdrželo se 12) byl těsně schválen návrh trestně stíhaného zastupitele Jana Wolfa (KDU–ČSL),10 kterým bylo odvoláno zamítavé stanovisko k obnově Mariánského sloupu ze 14. září 2017.11 Pan kardinál na svém profilu na Facebooku poděkoval zastupitelstvu a připojil dovětek o nápisu na sloup ve znění: „Tento mariánský sloup byl vyzdvižen jako symbol smíření a ekumenické spolupráce křesťanských církví v ČR“ Podepsány: „ČBK a ERC“ a připojený dodatek: „Je to také projev úcty k matce Ježíše Krista“. Pan kardinál zároveň dodal, že tento text byl „všemi akceptován“ „při lednovém modlitebním shromáždění představitelů církví v r. 2011 v Soukenické ulici“.

Tato informace mě zaujala, protože jsem o takové dohodě dosud neslyšel. Byl by to přece silný argument pro symboliku smíření. V komentáři k tomuto statusu jsem se tedy zeptal, zda by bylo možné tuto domluvu nějak doložit a upozornil jsem na skutečnost, že v roce 2011 se modlitební shromáždění v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů nekonalo v Soukenické, ale ve farním sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 2 na Vinohradech (24. ledna 2011). Zároveň jsem uvedl, že nerozumím tomu, proč následujícího roku (konkrétně 9. valné shromáždění ERC v ČR dne 28. listopadu 2012) valné shromáždění Ekumenické rady církví, které je nejvyšším orgánem Ekumenické rady církví, přijalo usnesení, že „nepovažuje za správné obnovovat sloup na Staroměstském náměstí, jehož podstavec je svými symboly příkladem náboženské netolerance.“ Mimochodem tím jen opravuji ne zcela přesné včerejší tvrzení Daniela Ženatého, že Ekumenická rada církví žádné stanovisko ke sloupu nepřijala. Odmítavá stanoviska tehdy vydala také Synodní rada Českobratrské církve evangelické (21. června 2012) i Ústřední rada Církve československé husitské (14. září 2013).12

Správcové profilu pana kardinála reagovali smazáním mého komentáře a zablokováním mé osoby. Od té doby jsem se s dotazem na tuto údajnou dohodu obrátil na některé představitele církví, ale dosud se mi nepodařilo zjistit, o jakou dohodu a s kým se mělo jednat. Zřejmě šlo o nějaké neformální, tudíž nezávazné rozhovory, na které je problematické se odvolávat.13 Pan kardinál i ve výše zmíněných dopisech představitelům církví poněkud zapomíná, že většina představitelů nekatolických církví nemůže jen tak bez důkladnější porady mluvit za celou církev a její členy. Při jednání s ekumenickými partnery je třeba mimo jiné respektovat odlišnou eklesiologii, tedy odlišné pojetí nekatolických církví, kde je pro získání stanoviska potřeba přece jen trochu větší diskuse, než na jakou jsme zvyklí z autoritativního jednání některých římskokatolických biskupů.

Jiná „otrávená ekumenická poznámka“

Omlouvám se, že jsem se možná až příliš moc věnoval této jedné události, kterou nepovažuji ani za tak zásadní pro ekumenu – což ostatně včera potvrdil i Daniel Ženatý. Chtěl jsem na ní ukázat určité jednání, které podle mne přispívá ke zhoršení ekumenické atmosféry i důvěry mezi představiteli církví.

Jak už jsem uvedl, vnímám i další drobné příspěvky, které atmosféru důvěry v rámci ekumenické spolupráce do určité míry otravují. Např. v posledním úředním věstníku pražské arcidiecéze, v Acta curiae z ledna 2020, v Úvodníku pan kardinál napsal, že vstupujeme do roku, ve kterém si budeme připomínat události roku 1990. Mimo jiné uvedl:

„S tou suverenitou státu to nebylo docela snadné… Bylo tomu obdobně i v nastolování svobody církve, kterému nejenom bránily levicové proudy, ale i protestantské církve (požadavek ERC, aby v případě biskupů byl požadován státní souhlas, aby nebyla zřízena nunciatura, ale pouze delegatura, či internunciatura Apoštolského stolce).“14

Toto rýpnutí do „protestantských církví“ mě překvapilo. Oslovil jsme některé kolegy historiky, kteří se věnují problematice československo–vatikánských vztahů. Nic o tom nevěděli. Požádal jsem pracovnice archivu Českobratrské církve evangelické, zda by k tomu zkusily něco najít – jedná se totiž o příliš mladý archivní materiál, který běžně není badatelům přístupný. Nic nenalezly. Tím nemůžu vyloučit, že k nějakému takovému vyjádření mohlo dojít, ale dost dobře nerozumím tomu, proč to takto s drobnou výčitkou a ve spojení s „levicovými proudy“ pan kardinál zmiňuje. To se podle mne mezi partnery dialogu nebo dokonce dobrými přáteli prostě nedělá.

Klíč k porozumění změněné atmosféry: Schází „ekumenické přátelství“

Mám pocit, že mi nakonec i tato poznámka přece jen poskytla určitý klíč k porozumění změněné situaci oproti situaci v 90. letech, i když vím, že opět půjde o určité zjednodušení.

Domnívám se, že schází dobré přátelské vztahy a skutečná důvěra mezi některými nejvyššími představiteli církví. Ekumenicky vstřícné prostředí v 90. letech, zvlášť v jejich 2. polovině, výrazně ovlivnil přátelský vztah – podle některých se jednalo dokonce o určité duchovní souznění – mezi kardinálem Miloslavem Vlkem (1932–2017) a Pavlem Smetanou (1937–2018, synodní senior ČCE v letech 1991–2003, předseda ERC v letech 1995–2000). Přitom nešlo jen o jejich přátelský vztah, ale i o jejich veřejná vystoupení.

Např. v roce 1995 se primas české katolické církve kardinál Miloslav Vlk poprvé v dějinách zúčastnil oficiálních oslav Jana Husa v pražské Betlémské kapli. O rok později v roce 1996 zase při oslavách v Husinci, v Husově rodišti, vyslovil politování nad jeho smrtí. V reakci na tato prohlášení a také na slova Jana Pavla II. během jeho třetí návštěvy v České republice v roce 1997 (25. – 27. dubna 1997) veřejně přiznal podíl viny a selhání evangelíků na rozdělení církve také synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví v České republice Pavel Smetana při svém projevu na Velehradě 5. července 1997.

Nechyběly ani krizové momenty. Když během druhé papežovy návštěvy v roce 1995 (20. – 22. května 1995) došlo ke krizi v souvislosti se svatořečením katolického kněze ze 17. století, Jana Sarkandera, došlo o rok později (v červnu 1996) k založení Komise pro studium rekatolizace českých zemí v 16. – 18. století, která vznikla při České biskupské konferenci a Ekumenické radě církví v České republice. Společně jí předsedali Miloslav Vlk a Pavel Smetana.

Stranou ponechám úspěšné působení Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa, založené v roce 1993, jejíž činnost zakončila v prosinci 1999 mezinárodní konference v Římě, během které vyjádřil papež Jan Pavel II. „hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán a nad následnou ranou, která se tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českých lidí a stala se zdrojem konfliktů a rozdělení.“

V návaznosti na konferenci o Husovi vydali 1. ledna 2000 Miloslav Vlk a Pavel Smetana společné prohlášení, ve kterém mimo jiné ocenili práci Husovské komise jako „zkušenost bratrské spolupráce, vzájemné úcty a především úcty k pravdě“, ve kterém šlo více než jen o „náboženskou toleranci“, protože šlo „o živé znamení pravdy, osvobozující k lásce“. Povzbuzeni k dalším odvážným krokům při hledání jednoty křesťanů v různosti spatřovali v práci historiků pobídku k závazku usilovat o to, „aby se nejen Husova postava a jeho dílo, ale i další sporné otázky napříště nestávaly příčinou osočování, konfesijní polemiky a kulturního boje“. Proto by příštím konkrétním krokem měla být „společná práce odborníků různých křesťanských církví na vypracování ekumenické učebnice církevních dějin v České republice“.15

K napsání takové společné ekumenické učebnice dodnes nedošlo. Jen pro zajímavost dodávám, že když po pěti letech, v roce 2005, skupina historiků z různých církví připravila dokument pro 2. zasedání tzv. plenárního sněmu katolické církve s názvem „Putování církve českými dějinami“, byl Českou biskupskou konferencí stažen z jednání. Hlavním odpůrcem tohoto dokumentu byl kardinál Dominik Duka, podle kterého v textu „nebylo dostatečně zhodnoceno stanovisko v otázce husitství, pobělohorského období a 19. a 20. století“.16 Téma měla nově zpracovat odborná komise v rámci ČBK. Její složení ani výsledky práce, pokud vím, nebyly zveřejněny.

Klíč k porozumění změněné atmosféry: Křesťané v boji

Když se vrátím k poznámce pana kardinála o protestantských církvích a levicových proudech, které údajně v roce 1990 bránily „nastolování svobody církve“, uvědomil jsem si nad ní ještě jinou věc. Kromě chybějícího přátelství a důvěry mezi představiteli církví se situace podle mne změnila v tom, že se křesťané a představitelé církví dnes více zapojují do různých polemik a sporů a méně jsou vnímáni jako „tvůrci pokoje a smíření“. Opět se samozřejmě jedná o určité zjednodušení, ale mám pocit, že i přes různá tehdejší napětí a rozepře byli křesťané v 90. letech více vnímáni jako ti, co se angažují ve prospěch dobra především pokojnou cestou a příkladem. Ať už to byla práce s mnoha propuštěnými během tehdejší velké amnestie začátkem roku 1990 nebo později práce ve věznicích. Zvlášť v tomto společenství je třeba zmínit příkladnou snahu křesťanů na poli česko-německého smíření. Troufám si říct, že to byly odvážné kroky křesťanů, které nebyly vždy ostatní společností chápány nebo oceňovány.

Oproti tomu z posledních let mám pocit, že křesťané se nejenom méně angažují ve prospěch pokoje a smíření, ale dokonce se mi mnohdy zdá, že spíše přilévají pomyslný olej do ohně různě vyhrocených debat. Opět by se dalo poukázat na bouřlivé diskuse kolem obnovy Mariánského sloupu, která nerozděluje jen některé křesťany, ale také historiky, kunsthistoriky, památkáře nebo politiky. Je to ale celá řada dalších témat, které budí kontroverze, jako např. migranti, islám, sexuální menšiny, vztahy k prezidentovi nebo předsedovi vlády, do kterých vstupují někteří křesťané leckdy s ostře vyhrocenou rétorikou.

Uznávám, že se atmosféra ve společnosti výrazně změnila. Rozvoj sociálních sítí místo očekávané snadné dostupnosti informací a prohloubení vzdělanosti a přehledu lidí ve společnosti přinesl výrazné zostření jakýchkoliv debat a výraznou polarizaci společnosti, kterou umně využívají političtí stratégové, obchodníci nebo i nepřátelské mocnosti. Jsme zaplaveni množstvím zpráv a dezinformací, takže je mnohdy obtížné hledat odpověď na slavnou Pilátovu otázku nebo spíš povzdech: „Co je pravda?“ Mnozí se nechali opanovat strachem, jiní s nekalými úmysly vědomě strach šíří. Domnívám se, že změna situace ve společnosti zastihla většinu křesťanů a křesťanských církví nepřipravených. Důvody, proč mnozí křesťané tak snadno podlehli strachu a bojové mentalitě, neznám. K jejich zjištění bude potřeba větší časový odstup a hlavně odvaha k poctivé sebereflexi. Osobně to považuji za selhání křesťanů, pro které tyto věci časné, v jistém smyslu věci vedlejší, se staly důvodem pro nová rozdělení. V souvislosti s ekumenismem je třeba zmínit, že tu zřejmě neblaze zafungovala i určitá ztráta historické paměti nebo nedůslednost při přijímání a podpisu různých prohlášení. Mám na mysli různé „závazky“ obsažené v dokumentu Charta Oecumenica, přijatém evropskými církvemi v roce 2001 (za Radu evropských biskupských konferencí dokument podepsal tehdejší předseda kardinál Miloslav Vlk), zástupci osmi českých církví dokument podepsali 22. ledna 2007.17 Text se mimo jiné vyjadřoval k problematice migrace, islámu, náboženské snášenlivosti i k otázce tzv. křesťanských hodnot, na které se dnes kdekdo odvolává. Podle mne, kdyby byl tento dokument brán skutečně vážně, mohly být církve lépe připraveny na pozdější diskuse a určitou dezorientaci některých křesťanů.

Z mého pohledu k většímu bojovému nasazení katolíků určitým způsobem přispěl pontifikát papeže Benedikta XVI. (2005–2013). Opět se jedná o určité zjednodušení, ale jeho zápas proti relativismu mnohým rezonoval s představou kulturních bojů, kulturních válek, mezi liberální a konzervativní částí společnosti, jejichž důsledkem je často rozdělení. Možná si to dnes uvědomujeme ještě o trochu víc, když vnímáme, že papež František se do těchto bojů nepouští, klade větší důraz na smíření a pokoj, na dialog různých názorových směrů, na mírové soužití a odmítání násilí.

V českém prostředí je pontifikát papeže Benedikta XVI. spojen s přilnutím některých konzervativních kruhů ke katolické církvi, což bylo zřejmé zvlášť u tehdejšího prezidenta Václava Klause (prezident v letech 2003–2013).18 Domnívám se, že zde postupně vznikalo určité spojenectví v boji proti domnělé nebo skutečné relativizaci, do kterého se někteří církevní představitelé nechali vtáhnout až příliš. K tomu přistoupila problematika majetkového vyrovnání z roku 2012, která sice nastavila parametry pro postupnou finanční odluku mezi státem a církvemi, na druhou stranu zatížila církve mnoha „materiálními starostmi“ a vedla je k potřebě pragmaticko-politického uvažování, leckdy na úkor prorocko-kritického hlasu. Velmi zjednodušeně řečeno: Pro samou starost o lesy, které likviduje kůrovec, a nemovitosti, které nevynášejí tak, jak si někteří představovali, už nezbývá moc místa pro teologii a pro uvažování nad „znameními času“.

Mnohem snadněji se tak podlehne černobílému rozdělení na „my“ a „oni“. V boji proti reálnému nebo smyšlenému nebezpečí různých -izmů se vytvářejí nová společenství a nové bojové linie. Pocit ohrožení může zužovat prostor pro pluralitu přístupů, teologií a spiritualit, redukovat vidění světa na pohled „kdo není s námi, je proti nám“. Pod tímto zorným úhlem se „protestanti“ mnohem snáze promění z „bratrů v Kristu“ na ty, kteří nám už tehdy bránili při „nastolování svobody církve“.

Katolická církev v ČR na rozcestí

Podle mého se dnes katolická církev v České republice nachází na určitém rozcestí, a to hned v několika oblastech. Myslím si, že se to týká i jejího angažmá v ekumenických vztazích. Bude velmi důležité, zda nový předseda České biskupské konference, který bude zvolen v dubnu 2020, a nový pražský arcibiskup, jehož jmenování je možné v tomto roce očekávat, bude mít dost odvahy a síly změnit současný konfrontační styl, který se v římskokatolické církvi v ČR šíří.

Mám pocit, že je třeba věnovat méně energie na obnovu slavností a památek minulosti a místo toho se více soustředit na hledání nových forem církevního života a dialogu s dnešním světem při vší jeho složitosti. Přitom můžeme mít před sebou dvě výzvy. Jednak papeže Jana Pavla II., který při své první návštěvě Československa před 30 lety vyjádřil naději, „že dojde k závažným krokům na cestě bratrského smíření a opravdové jednoty v Kristu“. Jizvy minulých staletí podle něj „volají po změně mentality a po zcela nových vztazích“.

Druhou výzvou mám na mysli text společného katolicko-luterského prohlášení u příležitosti připomínky reformace, podepsané předsedou Světového luterského svazu Munibem Younanem a papežem Františkem ve švédském Lundu v říjnu 2016. V závěru prohlášení je výzva pro všechny luterské i katolické farnosti a společenství, ať jsou „odvážné a kreativní, radostné a plné naděje a nadále se nasazují v tomto velkolepém dobrodružství, jež nás čeká“.19 Zaujalo mě, když papež František při návštěvě sídla Světové rady církví v Ženevě v červnu 2018 (konkrétně 21. června 2018) označil ekumenismus za „skvělý podnik se ztrátou“ (“una grande impresa in perdita”).20 Podle tohoto pojetí je ekumenismus vlastně ztráta, ale ztráta ve prospěch evangelia, tedy jakési biblické zmaření sebe, aby mohlo vyniknout to podstatnější než jsem já, resp. moje tradice. Tato myšlenka se mi líbila. Studentům říkám – a i vám jsem to v úvodu řekl – , že správné pochopení ekumenismu, resp. setkávání se s druhými, by mělo být vzájemným obohacováním, ale na druhou stranu podle mne ta skutečná ekumena musí trochu bolet, resp. by měla drobně relativizovat „moje jistoty“, abych byl ochoten a schopen být otevřen něčemu většímu, co třeba převyšuje moje dosavadní představy.

Nezapomeňme na ženy!

Tady by se hodilo skončit. Byla by to dobrá tečka. Ale já si dovolím připojit ještě jednu drobnou poznámku. Považuji ji za důležitou, protože se týká všech církví v České republice. Ve srovnání s činností křesťanů a křesťanských organizací ve světě mi v českém křesťanském prostředí schází jedno výrazné téma. Tím je důraz na rovnost mezi mužem a ženou a ochrana žen proti násilí.

Všechny tři velké ekumenické organizace, které pravidelně sleduji, Světová rada církví, Světové společenství reformovaných církví a Světový luterský svaz se v roce 2019 připojily ke kampani „16 dní aktivismu proti násilí na ženách“, která se konala od 25. listopadu (tento den je od roku 1999 vyhlášen OSN jako „Mezinárodní den proti násilí na ženách“) do 10. prosince, což je „Mezinárodní den lidských práv“. V českých církvích jsem o tom nezaznamenal žádnou zmínku.

Podobně je to s kampaní Světové rady církví s názvem „Thursdays in Black“, která má kořeny v Desetiletí solidarity církví se ženami (1988-1998). Nošením černého oblečení dávají lidé najevo svoje úsilí o svět bez násilí, opět myšleno především násilí na ženách.21

Přitom násilí na ženách je i v České republice závažným problémem. Podle dostupných mezinárodních statistických údajů se v České republice obětí fyzického nebo sexuálního násilí stala každá třetí žena, přičemž každá desátá žena čelila pronásledování a každá dvacátá byla znásilněna. Většina fyzických a sexuálních napadení proběhla ze strany partnera. Míra nahlášení těchto násilných činů však nepřekračuje hranici 8 %.22

Osobně považuji za velkou ostudu a skandál, jakým způsobem někteří představitelé katolické církve v ČR bojují proti ratifikaci „Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí“, která je známá pod názvem Istanbulská úmluva. Ale to by bylo na samostatnou debatu.

Myslím si, že na docenění role žen v církvích a na výraznější uplatnění jejich charismat při správě církve, si budeme muset ještě počkat. V našem prostředí se to týká všech církví, tedy i těch, které ženy ordinují k duchovenské službě.23

1 Papež František. Modleme se, aby pohoršení nejednoty pominulo. Promluva při generální audienci 22. ledna 2014. Radio Vaticana, 22.1.2014. Dostupné online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=19457

Když jsem pro potřeby německého překladu dohledal německou verzi promluvy, s překvapením jsem zjistil, že český překlad bez jakéhokoliv grafického upozornění v textu vynechal větu (já její absenci v citátu v textu označil třemi tečkami): „Máme stejný křest, stejného Ducha svatého, který nám dal milost: To chceme uznat a radovat se z toho.“ Překvapilo mě to, zvlášť když jsem si ověřil, že všechny dostupné jazykové verze tuto větu obsahují. Pro mne to není ani zdaleka první doklad nespolehlivosti, v některých případech dokonce tendenčnosti, české redakce vatikánského rádia viz: http://www.vatican.va/content/francesco/it/audiences/2014/documents/papa...

2 Ve svém příspěvku jsem opakovaně reagoval na některá vyjádření předsedy ERC a synodního seniora ČCE Daniela Ženatého, která zazněla předchozího dne v rámci panelové diskuse.

3 Martin Vaňáč. Naslouchat u rodinného krbu. Ekumenický odkaz kardinála Miloslava Vlka. Český bratr, 2017, č. 5. Dostupné online: http://www.ceskybratr.cz/archives/13869

4 Kardinál posvětil kopii sochy z mariánského sloupu. Katolický týdeník, roč. 14, č. 46, 16.11.2003, s. 7. Viz též Martin Vaňáč. Bude mariánský sloup na Staroměstském náměstí sloupem smíření? Getsemany, č. 290, únor 2017. Dostupné online: https://www.getsemany.cz/node/3398

5 Dominik Duka: Obnova mariánského sloupu je čin kulturní. Český rozhlas, 15.7.2012. Dostupné online: https://radiozurnal.rozhlas.cz/dominik-duka-obnova-marianskeho-sloupu-je...

6 V dopise zaznívá i poznámka, ze které je zřejmá určitá soutěživost s jeho předchůdci: „Nemusím jistě zastírat, že můj nástup do úřadu provázely pochybnosti o tom, zda budu schopen vést nadále ekumenický dialog, započatý kardinálem Tomáškem a oživovaný kardinálem Vlkem. Myslím, že v oněch minulých letech jsme dokázali a ukázali, že tyto pochybnosti nemají opodstatnění: společná služba vojenských kaplanů, spolupráce diakonie a charity a mnohé další konkrétní úsilí včetně oněch „restitucí“ jsou dle mého větším přínosem, než by byla pouhá vnější účast na ekumenických shromážděních.“ Ke kardinálovu dopisu viz Martin Vaňáč. Bude mariánský sloup na Staroměstském náměstí sloupem smíření? Getsemany, č. 290, únor 2017. Dostupné online: https://www.getsemany.cz/node/3398

7 Záznam diskuse viz Diskuse o Mariánském sloupu štěpí společnost, rozčílila i kardinála Duku. Český rozhlas Plus, 19.1.2020. Dostupné online: https://plus.rozhlas.cz/diskuse-o-marianskem-sloupu-stepi-spolecnost-roz...

O natáčení pořadu se zmínil Pavel Černý ve svém článku Pavel Černý. Dvě interpretace poslání Panny Marie. Bohorodička a její uctívání z pohledu známého protestantského kazatele a teologa. Magazín Christnet, 18.1.2020. Dostupné online:

http://www.christnet.eu/clanky/6334/dve_interpretace_poslani_panny_marie...

8 Pavel Černý: S kardinálem Dominikem Dukou jsme se usmířili v katedrále. Magazín Christnet, 22.1.2020. Dostupné online: http://www.christnet.eu/zpravy/29977/pavel_cerny_s_kardinalem_dukou_jsem...

9 Otevřený dopis kazateli Pavlu Černému. 22.1.2020. Dostupné online: https://www.marianskysloup.cz/clanky/aktuality/otevreny-dopis-kazateli-p...

10 Jan Wolf patří mezi devět lidí, které začátkem listopadu 2019 Policie ČR obvinila kvůli manipulaci při rozdělování dotací do sportu z pražského magistrátu. Radek Nohl. Policie obvinila devět lidí z pražského magistrátu. Jde o dotace do sportu. Seznam Zprávy, 11.11.2019. Dostupné online:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/policie-obvinila-dehet-lidi-z-prazske...
Iniciátorem vyšetřování byla Transparency International, která na možné manipulace s přidělováním sportovních dotací v Praze upozornila již v květnu 2017. V červnu 2018 kvůli tomu zasahovala Policie ČR na magistrátu a v listopadu 2019 se rozhodla obvinit devět osob. Viz Po trestním oznámení Transparency na nesrovnalosti v přerozdělování sportovních dotací na pražském magistrátu nyní policie obvinila devět lidí. Transparency International, 11.11.2020. Dostupné online: https://www.transparency.cz/po-trestnim-oznameni-transparency-na-nesrovn...

Jan Wolf, podnikatel a politik, je vnímán jako kontroverzní postava pražské KDU–ČSL (v letech 2013-2019 byl předsedou krajského výboru KDU–ČSL v Praze, v současnosti je místopředsedou krajského výboru v Praze a předsedou okresního výboru Prahy 1). V souvislosti s diskusemi kolem Prague Pride v Praze jsem ho zmínil jako tradičního podporovatele pražských dotací pro barokní slavnosti Navalis v minulých letech, které se v loňském roce pokusili omezit především Piráti. Rovněž jsem zmínil, že za mnohými zdánlivě ideovými spory může jít ve skutečnosti o finance a vlastní zájmy. Viz Martin Vaňáč. Polská homofobní kampaň se přelévá do české církve. Getsemany, č. 318, září 2019. Dostupné online: https://www.getsemany.cz/node/3657

Pořadatel slavností Navalis, firma Pražské Benátky Zdeňka Bergmana nebo firma Stavitelství Řehoř, černošického podnikatele Petra Řehoře, která realizuje stavební práce v souvislosti s obnovou Mariánského sloupu, jehož obnovu dlouhodobě podporuje (a zřejmě se podílel na manipulaci s vyjádřeními představitelů církví, resp. zamlčení kontroverznosti obnovy pro některé z nich, aby u tehdejšího starosty Prahy 1 z TOP 09 Oldřicha Lomeckého získal stavební povolení viz Martin Vaňáč. Bude mariánský sloup na Staroměstském náměstí sloupem smíření? Getsemany, č. 290, únor 2017. Dostupné online: https://www.getsemany.cz/node/3398), to jsou jen některé postavy vytvářející zvláštní koalici, ke které má blízko pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka. Např. byl kardinál Duka požehnat nové sídlo firmy Petra Řehoře viz Pavel Hradilek. Mariánský sloup a návrat do baroka. Getsemany, č. 317, léto 2019. Dostupné online: https://www.getsemany.cz/node/3647

Politické pozadí rozhodnutí zastupitelstva o obnově sloupu tvořilo vzrůstající napětí v současné koalici na magistrátu, které tvoří Piráti, Praha sobě a Spojené síly pro Prahu (TOP 09 a STAN, za tuto koalici byl ve volbách na podzim 2018 zvolen i Jan Wolf). Po dlouhodobých sporech, především po kritice primátora Zdeňka Hřiba (Piráti), ke které se několikrát veřejně připojil i kardinál Dominik Duka, bylo v pondělí 20. ledna 2020 zahájeno tzv. dohodovací řízení, aby se předešlo rozpadu koalice. Viz Pražská koalice zahájila dohodovací řízení. TOP 09 kritizuje primátora Hřiba. ČT 24, 20.1.2020. Dostupné online: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3034534-o-budoucnosti-prazske-koali...

Varovným signálem mohl být týden předtím (14. ledna 2020) pád koalice na Praze 1, kde tři ze čtyř členů uskupení My, co tady žijeme (KDU–ČSL, STAN, Iniciativa občanů) vypověděli koaliční smlouvu s Prahou 1 Sobě, Piráty a Zelenou pro jedničku a spolu s dosud opozičními zástupci TOP 09, ANO a ODS vytvořili novou koalici s novým starostou. Jedním z „přeběhlíků“, jejichž hlas rozhodl o pádu koalice, byl Petr Burgr z obvodního výboru KDU–ČSL Prahy 1, kterému předsedá právě Jan Wolf. Podle interních zpráv z KDU–ČSL Jan Wolf podporoval tento krok, který podle sesazeného starosty Prahy 1 Pavla Čižinského znamená „návrat starých pořádků“. Podobně už v dubnu 2019 položil stávající koalici na Praze 4 „přeběhlík“ Josef Svoboda z KDU–ČSL, ale tam se to stalo přes nesouhlas místní lidovecké organizace.

S ohledem na tyto souvislosti mám pocit, že rozhodnutí pro obnovu sloupu je spíše výsledkem zápasu různých zájmů, zákulisních jednání a momentální politické konstelace než cestou smíření různých názorů a výkladů jeho symboliky.

11 Pro zájemce záznam z jednání zastupitelstva: Stenozápis z 13. zasedání Zastupitelstva hl. města Prahy ze dne 23. ledna 2020 Dostupné online: http://www.praha.eu/public/88/fd/76/3100642_1058931_zhmp200123.pdf Viz také záznam z předchozího jednání zastupitelstva o obnově sloupu: Stenozápis z 29. zasedání Zastupitelstva hl. města Prahy ze dne 14. září 2017 Dostupné online: http://www.praha.eu/public/3f/2f/27/2515998_810462_zhmp170914.pdf

12 S příslušnými odkazy viz Martin Vaňáč. Bude mariánský sloup na Staroměstském náměstí sloupem smíření? Getsemany, č. 290, únor 2017. Dostupné online: https://www.getsemany.cz/node/3398

13 Zdá se, že si je této nezávaznosti vědom i kardinál Dominik Duka, když v odpovědi na otevřený dopis Pavla Černého z července 2019 uvedl, že tento projekt byl „diskutovaný a nebyrokraticky přijatý v lednu 2011“. Monika Klementová. Odpověď na otevřený dopis Pavla Černého. Cirkev.cz, 3.7.2019.

Dostupné online: https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/190703odpoved-na-otevreny-dopis-pavla...

14 Dominik Duka. Úvodník. Acta curiae archiepiscopalis pragensis. 2020/1, s. 2.

15 Miloslav Vlk, Pavel Smetana. Společné prohlášení k římskému sympoziu o M. Janu Husovi. In: František Holeček, Zdeněk Vybíral, Miloš Drda (eds.). Jan Hus na přelomu tisíciletí. Mezinárodní rozprava o českém reformátoru 15. století a o jeho recepci na prahu třetího milénia. Papežská lateránská universita Řím, 15. – 18. prosince 1999. Ústí nad Labem: Albis international, 2001, s. 27-30 (zvl. s. 29)

16 Dominik Duka. Reakce biskupa Duky na článek v Lidových novinách. Cirkev.cz, 5.12.2006. Dostupné online: https://www.cirkev.cz/archiv/061205-reakce-biskupa-duky-na-clanek-v-lido...

17 Jana Šustová. Představitelé českých církví podepsaly Ekumenickou chartu. Český rozhlas, 23. 1. 2007. Dostupné online: https://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/predstavitele-ceskych-...

Tehdy jsem se spolu s prof. Pavlem Filipim podílel na určité osvětě kolem tohoto textu, který v některých církevních kruzích budil kontroverze a odmítnutí. Viz např. Martin Vaňáč. Pozitivní hlas evropských křesťanů (O Ekumenické chartě). Český bratr 2007, č. 1, s. 8; Petr Veber. Otázky kolem podpisu Ekumenické charty. Tamtéž, s. 8-9; Martin Vaňáč. Ekumenická charta. Křesťanská revue 2007, č. 2, s. 28-30; Štěpán Havlíček. Je Charta Oecumenica právním závazkem? V Praze se konala diskuse o ekumenickém prohlášení. Magazín Christnet, 30.3.2007. Dostupné online: http://www.christnet.eu/clanky/3755/je_charta_oecumenica_pravnim_zavazke...

18Toto sblížení jsem mimo jiné sledoval v obsáhlém článku Martin Vaňáč. Obavy a starosti pražského arcibiskupství ve svatém roce milosrdenství. Salve 27, 2017, č. 1, s. 33-98.

19 Viz Společné prohlášení u příležitosti katolicko-luteránské připomínky Reformace. Radio Vaticana, 31.10.2016. Dostupné online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=24649
K tomu můj komentář Martin Vaňáč. Buďte odvážní a kreativní! K návštěvě papeže Františka ve Švédsku. Magazín Christnet, 6.11.2016. Dostupné online: http://www.christnet.eu/clanky/5807/budte_odvazni_a_kreativni.url

20 Viz Ekumenismus je „ztrátový podnik“. Homilie římského biskupa na ekumenické bohoslužbě, Ženeva – sídlo SRC. Radio Vaticana, 21.6.2018. Dostupné online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27852

21 V kontextu světového ekumenického hnutí je toto téma začleněno do širšího rámce, kterým je „Putování za spravedlností a mírem“, což je motto Světové rady církví od posledního valného shromáždění v korejském Busanu v roce 2013. V této věci se její úsilí dobře shoduje s prioritami papeže Františka, který se v řadě svých prohlášení také věnuje otázkám sociální spravedlnosti a ochrany lidských práv. V roce 2021 bude na 11. Valném shromáždění Světové rady církví v německém Karlsruhe vyhlášeno téma nového osmiletého období: „Kristova láska hýbe světem ke smíření a jednotě“.

22 16 dní aktivismu proti násilí na ženách vrcholí oslavou Mezinárodního dne lidských práv. To je rovnost!, 8.12.2017. Dostupné online: http://www.tojerovnost.cz/cs/16-dni-aktivismu-proti-nasili-na-zenach-vrc...

23 Kazatel Církve bratrské, teolog a religionista Pavel Hošek např. v souvislosti s postavením žen v Církvi bratrské uvádí: „Myslím si, že církev je v této věci na křižovatce. Věřím, že jí Duch svatý vede a že není všechno jednou provždy definitivně hotové... Situace v Církvi bratrské je myslím příznačná: V řadě staršovstev jsou sestry. Ovšem rozdíl mezi presbyterem (tedy starším) a tím, kdo je pověřen kázáním Božího slova, není v novozákonních svědectvích jasný. Leckde se má za to, že staršovstvo je kolektivním vedením sboru a je už pak jedno, kdo je staršovstvem pověřen k tomu, aby kázal. Pokud je tedy tolik sester ve staršovstvech po celé Církvi bratrské v ČR, není úplně jasné, proč by nemohly vstupovat i do jiných služeb, třeba i na plný úvazek“. Tomáš Coufal. Ženy ve vedení? Církev je na křižovatce říká teolog Pavel Hošek. Život víry, 31, leden 2020, s. 12–13.

Pro zajímavost doplňuji přehled, jaká je situace ohledně ordinované služby žen v církvích v rámci ERC v ČR (podle informačního textu vypracovaného Ekumenickou radou církví v ČR s názvem „Křest, eucharistie, duchovenská služba v církvích ERC“):

1) Apoštolská církev ordinaci žen ve své ústavě umožňuje, ale v praxi ženy pastory nemá. 2) Řády Bratrské jednoty baptistů nevylučují ordinaci žen. 3) V Církvi bratrské ordinace ke kazatelské službě není. 4) Církev československá husitská světí ženy od roku 1947. 5) Českobratrská církev evangelická uskutečňuje ordinaci žen od roku 1953. 6) Evangelická církev augsburského vyznání dosud žádnou ženu neordinovala, ale službu v ní koná farářka ordinovaná v Evangelické církvi augsburského vyznání na Slovensku. 7) Evangelická církev metodistická ordinaci žen umožňuje. 8) Jednota bratrská také ano. 9) Pravoslavná církev ne. 10) Slezská církev augsburského vyznání ano. 12) Starokatolická církev umožňuje jen diakonát, od roku 2003 existují ženy-jáhenky.

Neděle postní doby

V římské liturgii neděle postní doby byly a jsou významným místem slavení jednotlivých obřadů bezprostřední přípravy na křest. Během první neděle v postu dochází k přijetí katechumenů mezi čekatele křtu. Součástí třetí, čtvrté a páté neděle jsou skrutinia – soubor přípravných obřadů ke křtu a jeho obnově. O těchto nedělích se čtou (v roce A, ale mohou se číst i ve zbylých letech) pro křest klíčové texty evangelia podle Jana. Jedná se o perikopu, kdy Samařanka potkává Ježíše u studny (téma voda), uzdravení slepého od narození (téma světlo) a vzkříšení Lazara (téma život). Tyto oddíly jsou obsaženy prakticky ve všech historických lekcionářích různých liturgických tradic ať už během postní či velikonoční doby. Jsou obsaženy i v lekcionářích současných o 3., 4. a 5. neděli v době postní. Tyto perikopy jsou předmětem patristických kázání, jsou předmětem výtvarných pramenů. Jak se s vícevrstvými tématy vypořádával Augustin, ukazuji na příkladu výkladů na Janovo evangelium. Jak je uchopila současná liturgie, dokládám římskými prefacemi a vstupními modlitbami Presbyteriální církve USA.

Samařanka potkává Ježíše u studny (J 4,5 – 42) – 3. neděle v době postní

Struktura textu:

– voda k pití, o kterou Ježíš ženu žádá (v. 5 – 9)

– „živá“ voda jako pramen k věčnému životu, kterou Ježíš nabízí ženě (v. 10 –14)

– uctívání Boha v Duchu a v pravdě, není vázáno na místo, ale osobu mesiáše (v. 19 – 25)

– Ježíš sám je tím od Boha poslaným mesiášem (v. 26.34 – 37)

– žena uvěřila a šíří tuto zvěst dál (v. 28 – 30.39 – 42)

(Ježíš) žádá (samařskou ženu): „dej mi napít“ a přitom nabízí, že dá napít. Nemá a potřebuje dostat, a zároveň má nadbytek, že může dávat. Říká: Kdybys znala boží dar. Tímto božím darem je Duch svatý. Ježíš mluví s ženou dosud v náznacích, pozvolna však již vstupuje do jejího srdce. Snad už ji dokonce učí. Může být příjemnější a laskavější pobídka? „Kdybys znala boží dar a věděla, kdo ti říká: Dej mi napít, spíš bys poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Jakou to nabízí vodu, ne-li tu, o níž se říká „u tebe je pramen života“? A jak by mohli žíznit, „kdo pijí z hojnosti tvého domu“? Sliboval tedy nějaký nápoj a nasycení Duchem svatým, ale ona však ještě nechápala. Augustin (354 – 430), biskup v Hippo, výklad na Janovo evangelium (Tract. 15,16)

(…) Neboť on žízní po spáse světa; co kdysi slíbil ženě ze Samařska, slíbil všem, kdo v něho uvěřili: že v nich otevře studnici vody živé, tryskající do života věčného. (…)

(Z preface 3. neděle postní, cyklus A, Český misál, ČLK Praha, 1983, str. 188)

Bože, prameni života, žízní vyprahlému lidstvu nabízíš živou vodu milosti,

pramenící ze skály, našeho Spasitele Ježíše Krista.

Dopřej svému lidu dar svého Ducha,

abychom se učili s odvahou vyznávat svou víru

a s radostí zvěstovali div své lásky.

Prosíme o to skrze našeho Pána Ježíše Krista,

který, v jednotě Ducha svatého, žije a kraluje na věky věků. Amen.

(Book of Common Worship, Westminster/John Knox Press, 1993, str. 246)

Uzdravení slepého od narození (J 9,1– 41) – 4. neděle v době postní

Struktura textu:

– není jasný původ slepoty, ale Ježíš ji léčí

– Ježíš je světlo světa

– obmytí

– vyznání víry

A za kým půjdou ti, jimž byla uvolněna pouta, takže se mohou znovu napřímit, ne-li za světlem, z něhož zaznívá hlas: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě.“ Neboť Pán vrací slepým zrak. Právě tedy prohlédáme, protože máme léčivou mast víry. Předtím to už byla Ježíšova slina smíšená se zemí, kterou byl pomazán ten, který byl slepý od narození. I my jsme se z Adama narodili slepí a potřebujeme, aby nám Ježíš vrátil zrak. Smísil slinu se zemí: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Smísil slinu se zemí; proto bylo předpověděno: „Pravda povstane ze země.“ Pán však řekl: „Já jsem cesta, pravda a život.“ (Augustin (354 – 430), biskup v Hippo, výklad na Janovo evangelium (Tract. 34,9))

(…) Neboť on je světlo, které přišlo na svět, aby ti, kdo v něho věří, nechodili ve tmách. Skrze něho jsme uzdravování ze slepoty hříchu, skrze něho se ve křtu stáváme syny světla. (…)

(Z preface 4. neděle postní, cyklus A, Český misál, ČLK Praha, 1983, str. 196)

Věčný Bože, v tobě žijeme, pohybujeme se a jsme.

Stvořil jsi nás pro sebe, a neklidné je naše srdce,

dokud nespočine v tobě.

Dej nám čisté srdce a pevný cíl,

aby nám žádné sobectví nebránilo znát tvou vůli,

žádná slabost se ji držet;

abychom ve tvém světle jasně viděli,

a ve službě tobě našli dokonalou svobodu;

skrze Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou žije a kraluje,

v jednotě Ducha svatého na věky věků. Amen.

(Book of Common Worship, Westminster/John Knox Press, 1993, str. 248)

Vzkříšení Lazara (J 11,1– 45) – 5. neděle v době postní

Struktura textu:

– smrt Lazara

– víra Marty v život věčný

– Ježíš je život věčný

– víra Marie v Ježíše

– vzkříšení Lazara

– uvěřili ostatní

Odstranili tedy kámen. Ježíš pozvedl oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mne vyslyšel. Já jsem věděl, že mne vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který tu stojí okolo, aby uvěřili, že ty jsi mne poslal.“ A když to řekl, silným hlasem zvolal: „Lazare, pojď ven!“ Ten, který byl mrtvý, vyšel, ruce i nohy měl svázány pruhy plátna a jeho tvář byla zavinuta šátkem. Je větší zázrak, že vyšel s nohama svázanýma, nebo že to bylo čtyři dny po pohřbu? V obou případech to byla moc Páně, který to působil, a ne síla mrtvého. Ten vyšel, přestože byl svázán a v pohřebním rubáši, ven z hrobu. Co to znamená? Pokud pohrdáš, Kristem, padl jsi do náruče smrti; a pokud opovrhuješ milostí, zůstáváš pohřben, ale když vyznáváš hříchy, jdeš dál. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte ho odejít!“ (Augustin [354–430], biskup v Hippo, výklad na Janovo evangelium [Tract. 49,24])

(…) Neboť on je naše vzkříšení a život; slitovává se nad námi a má s námi soucit jako se svým přítelem Lazarem; a jako jeho zavolal z hrobu, tak nás skrze křest volá ze smrti k životu. (…) (Z preface 5. neděle postní, cyklus A, Český misál, ČLK Praha, 1983, str. 204)

Všemohoucí Bože, tvůj Syn přišel na svět,

aby nás všechny osvobodil od hříchu a smrti.

Vdechni nám sílu svého Ducha,

aby nás pozvedla k novému životu v Kristu,

a sloužili ve svatosti a spravedlnosti po všechny naše dny

témuž Ježíši Kristu, našemu Pánu, který s tebou žije a kraluje

v jednotě Ducha svatého, po všechny věky věků. Amen.

(Book of Common Worship, Westminster/John Knox Press, 1993, str. 250)

Svědectví o studiu na Teologii křesťanských tradic

autor: 

O Institutu1 jsem se poprvé dozvěděl od kamaráda. Studoval jsem tou dobou Evangelikální teologický seminář a Pedagogickou fakultu UK a dost jsem se duchovně hledal. Zaujalo mě, že existuje prezenční bakalářské studium Teologie křesťanských tradic, které se kromě jednoho intenzivního týdne v září a dvou víkendů ročně odehrává v podstatě celé ve středu odpoledne. Navíc na Evangelické teologické fakultě UK, takže člověk může říci, že vystudoval teologii na evangelické fakultě (a to přeci jen ještě má nějaký zvuk).

Vyzbrojen přesvědčením, že litovat by měl člověk jen věcí, které v životě nezkusil, a ne těch, co zkusil, jsem se vydal na přijímačky. Od začátku mě zajímalo, jak by se moji budoucí spolužáci lišili od těch na pedagogické fakultě. Skoro všichni byli z jiné než mojí generace, a z úplně jiných sociálních bublin. Dost jsem pochyboval, že by to dohromady mohlo fungovat.

Jak jenom jsem se tehdy mýlil! Během úvodního studijního týdne ve Strašicích, kterým jsme zahájili můj první akademický rok, jsem poznal, že právě spolužáci budou to, co mě bude při studiu bavit úplně nejvíc! A nejenom oni. I pedagogický sbor se hemžil fascinujícími osobnostmi, které mi rozšiřovaly obzory, a které bych za normálních okolností nepotkal.

V ročníku nás začínalo asi 12. Hodně nás bylo z Církve bratrské a od římských katolíků, ale taky jeden káesák,2 adventista, evangelík a husitka. Denominace ale nehrály tolik roli. Všichni jsme byli křesťané a velmi brzy jsme se stali i kamarády.

S těmi denominacemi to vlastně není zase tolik pravda. Hrály roli. Stejně jako církevní kultura místních společenství, ze kterých jsme pocházeli. V každém předmětu, v každé hodině jsem si začínal uvědomovat, jak nesamozřejmé je mé porozumění věcem a jak se liší od vnímání mých spolužáků, ať už se to týkalo hlubokých teologických myšlenek, nebo liturgie nebo čehokoliv jiného. Jestli jsem na Institut (resp. Teologii křesťanských tradic) nastupoval s názorem, že to, jak se to dělá u nás doma ve sboru, je normální a v podstatě nejlepší možné, tak jsem byl brzy vyveden z omylu. I když ne úplně. Na just se má denominační identita progresivního evangelikála z Církve bratrské vlastně velmi upevnila. Když jsem slýchal o problémech a výzvách jiných církví, začal jsem objevovat, jak moc jsem za svou církev vlastně vděčný (při všem, co mi na ní vadí).

Stejnou vděčnost jsem ale začal pociťovat i vůči jiným křesťanským tradicím, které jsem postupně v jednotlivých předmětech objevoval. Zdaleka ne všemu jsem však rozuměl a leccos ve mně vyvolávalo velké teologické pochybnosti. Ještě štěstí, že jsem měl v ročníku jednoho kazatele Církve bratrské (CB) a kamaráda mého věku z Křesťanských společenstvích. Intelektuálně nejhodnotnější pro mě totiž nebylo ani tak samotné teologické kurikulum, ale chvíle po přednáškách a seminářích, kdy jsme chodili za spolužákem – kazatelem z CB a ptali se: Tak Pavle, jak je to doopravdy? Společné vášnivé diskuze mě duchovně formovaly snad nejvíc a vzpomínat na ně budu nepochybně celý život. Stejně jako na celé bláznivé a láskyplné společenství kolem institutu, které je svou otevřenou náručí přístavem pro všechna hledající nebo přímo ztracená individua našeho československého křesťanského rybníčku.

Když se ohlédnu zpátky na ty roky, co jsem na Institutu prožil, začínám být neskonale hrdý na všechny lidi kolem Institutu, že přijali povolání být rybáři lidí a skrze vytváření sítě přátelských vztahů napříč církvemi (ekumenu zdola) budují zdravou a dialogu otevřenou atmosféru napříč Kristovým lidem a svým způsobem i napříč celou společností. Modlím se, aby v tom mohli pokračovat, dokud Pán znovu nepřijde!

Poznámka redakce: Přihlášky ke studiu bakalářského programu Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě UK pro akademický rok 2020/21 se podávají do 31. března 2020. Více informací viz na stránkách Institutu ekumenických studií v Praze www.iespraha.cz nebo na stránkách Evangelické teologické fakulty www.etf.cuni.cz Kontaktní osobou programu je Petr Jandejsek, Th.D. Dotazy ohledně studia je možné posílat na mail: tkt@etf.cuni.cz

1 Institut ekumenických studií v Praze je zapsaný spolek, který zajišťuje některé aktivity spojené s bakalářským studijním programem Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, např. dvakrát do roka pořádaná víkendová setkání zájemců o teologii, duchovní cvičení nebo úvodní studijní soustředění. Kromě toho udržuje kontakt s absolventy (pozn. MV).

2 Tj. člen Církve Křesťanská společenství. Více viz http://kaes.cz/ (pozn. MV)

Rétorika žalmů o utrpení III.

autor: 

1. část 2. část

Stejně tak třetím nejsilnějším souborem „zajištění si vyslechnutí“ je spíše krokem fáze chvály. Samostatný soubor ve zkoumaných žalmech obsahuje 60 veršů. Pokud bychom však opět spojili všechny tři kroky fáze chval, tedy zajištění si vyslechnutí, přísaha/slib, doxologie a chvála dostaneme počet veršů 126.

Z tohoto přehledu můžeme usuzovat, že tři velké okruhy témat jsou nejdůležitější. Prosbu střídá stížnost a stížnost zase prosbu. Nakonec zazní chvála, ne ani tak pro Hospodinovo jednání v žalmistově krizi, ale spíš pro jakousi snahu zajistit si vyslyšení modlitby.

To, co se však ukázalo jako jedna ze zajímavých věcí, je absence druhé fáze u některých žalmů. A to konkrétně u žalmů: 38, 39, 88 a 120. Tyto žalmy postrádají ochotu žalmisty k chvále a tedy obrat k alespoň nějaké naději. Absence naděje v těchto žalmech by nás mohla přivést na myšlenku, že právě a pouze tyto žalmy lze považovat za dezorientující. Tyto žalmy jsou obtížné k četbě dnešnímu čtenáři pro obraz beznadějného utrpení bez jakéhokoliv Božího vstupu a Božího řešení. Přinášejí často velmi těžce stravitelné obrazy Boha. Tyto obrazy mohou mást jejich čtenáře a přinášet tak dezorientaci do vlastního pojetí víry. Avšak malou naději přece jen skrývají, neboť přes všechno popsané utrpení, jsou stále modlitbami, jež jsou přednášeny Hospodinu.

V našem souboru vybraných žalmů bychom tyto mohli právě pro absenci druhé fáze a znepokojující výpověď nazvat žalmy dezorientujícími. Pak by ale žalmy reorientující byli ty, které naopak chválu obsahují. Tím bychom si odpověděli na otázku rozlišení všech tří skupin žalmu. Pokud tedy žalm obsahuje alespoň jeden krok fáze chvály, lze ho nazvat žalmem reorientujícím a pokud naopak žalm fázi chvály neobsahuje vůbec, je možno jej nazvat dezorientující. Tímto rozlišením bychom tedy mohli posunout Bruggemannovu tezi o složitém rozpoznání žalmů reorientujících od žalmů dezorientujících a orientujících. Pokud žalm neobsahuje žádnou krizi, jedná se o žalm orientující. Pokud neobsahuje fázi chvály, je dezorientující. Když však žalm obsahuje krizi a reakci na ní, tedy, buď mluví o krizi prožité v minulosti a reaguje na ní, anebo obsahuje prvek chvály navzdory prožívané krizi, lze mluvit o žalmu reorientujícím.

V této části práce si podrobněji popíšeme jednotlivé fáze a kroky a podíváme se na to, jak je žalmista používá.

1) Fáze nářek

a) Oslovení

Jaká je tedy struktura zkoumaných žalmů? Prvním krokem žalmu je oslovení, ve formě prosby. Hospodin je tím, ke komu se žalmista vztahuje. Oslovuje jej přímo jakýmsi voláním. Hospodine, Bože jsou nejčastějším oslovením. Dále žalmista pokračuje prosbou o vyslechnutí. Volá, křičí, ptá se, prosí, naznačuje situaci. Například v žalmu 22. nalezneme dobrý příklad takového křiku.

„Když volám, odpověz mi,

Bože mé spravedlnosti!

V soužení mi zjednáš volnost.

Smiluj se nade mnou,

vyslyš mou modlitbu!“1

V něm žalmista volá k Bohu a naznačuje situaci, ve které se nachází. V jeho životě je soužení, ale prosí Hospodina o milost a o vyslyšení modlitby. Jinde pak zase žalmista začne rovnou stížností:

„Hospodine,

jak mnoho je těch,

kteří mě souží,

mnoho je těch,

kdo proti mně povstávají!“2

b) Stížnost

Stížnost je centrem žalozpěvu. V ní žalmista popisuje situaci, ve které se ocitá a nastoluje problém. Je ohrožen, hrozí mu zánik. Tento krok je stěžejní, protože právě v něm žalmista nejvíce mluví o svém utrpení. Utrpení přichází z mnoha stran.

Zdroje útrap jsou veskrze tři. Buď žalmistu trápí jeho stav, ať už duševní nebo fyzický, anebo je to nepřítel, který mu usiluje o život či jej pomlouvá. V mnoha žalmech pak najdeme kombinaci mezi oslabeným stavem žalmisty a nepřáteli, jež neváhají tohoto oslabení využít. Tyto nepřátele žalmista často nazývá svévolníky. Dává jim ve svých představách též podobu různých, až mytických zvířat. Tyto zvířata často útočí v tlupě. V žalmech máme tedy obrazy psích a lvích smeček či stád býků. Je zajímavé, že některé ptáky žalmista používá jako popis svých fyzických či duševních stavů. Například:

„Podobám se pelikánu v poušti,

jsem jak sova v rozvalinách,

probdím celé noci,

jsem jak ptáče,

jež na střeše osamělo.“3

Žalmista také popisuje svůj strach a touhu s ním spojenou v metafoře křídel holubice, jež mu napomohou k útěku do bezpečí.

„Pravím: Kéž bych měl křídla jako holubice,

uletěl bych, usadil se jinde.

Ano, daleko bych letěl,

pobýval bych v poušti,

spěchal do bezpečí před náporem větru,

před vichřicí.“4

Z mytických zvířat je to pak jednorožec nebo býk, zejména pak Býci z Bášanu. Obě tyto zvířata představují silného nepřítele, jenž je člověkem neporazitelný. Býci z Bášanu pak mohou být odkazem na vítězství Hospodina nad králem Oggem, jenž vládl obřímu národu Refájců, usídlených právě v Bášanu.5 Jakoby žalmista chtěl naznačit, že ten kdo mu ukládá o život, není běžným nepřítelem, kterého lze porazit bez Božího zásahu a tím motivovat Hospodina k jednání v žalmistův prospěch.

Třetím zdrojem ohrožení je v některých žalmech sám Hospodin, jež za prvé dopouští na žalmistu utrpení a za druhé jej vydává jeho nepřátelům. To zřejmě souvisí s přesvědčením, že Hospodin má život žalmisty a jeho okolnosti ve vlastních rukou. To se pak pojí s otázkami, jestli žalmista nekoná či nekonal ve svém životě něco, co se Hospodinu znelíbilo.

c) Prokletí

Se zdroji žalmistova utrpení je pak úzce provázán krok prokletí. To je většinou namířeno právě proti žalmistovým nepřátelům.

„Jejich stůl se jim staň osidlem a těm,

kdo jsou s nimi zajedno,

buď léčkou.

Dej, ať se jim zatmí v očích,

aby neviděli,

jejich bedra ustavičně zbavuj síly.

Vylej na ně svůj hrozný hněv,

tvůj planoucí hněv ať postihne je.

Jejich hradiště ať zpustne,

v jejich stanech ať nebydlí nikdo.

Neboť toho,

kterého jsi ty zbil,

pronásledovali,

vypravují o bolesti těch,

které jsi proklál.

Sečti jejich nepravosti,

ať před tebou nejsou spravedliví.

Nechť jsou vymazáni z knihy živých,

nezapsáni mezi spravedlivé.“6

Thomas Römer ve své knize Zapovězené žalmy naznačuje, že za tak silným vyjádřením se může skrývat obrovská touha po spravedlnosti a nastolení spravedlivé společnosti. Jedná se tedy o silnou výzvu vůči Bohu. Pouze on může být vykonavatelem této pomsty. Žalmista nebere spravedlnost do svých rukou. Zdá se, že slova jsou jeho jedinou zbraní proti skutečnému hmatatelnému násilí svévolníků. Ve svých úzkostech proto před Bohem nic neskrývá a předkládá mu i své pomstychtivé představy. To může být vskutku terapeutické, protože žalmista vyslovením těchto tužeb může dojít ke katarzi a zabránit tak výbuchu svého vlastního skutečného násilí.7

d) Prosba

Na stížnost navazuje prosba. Ta je skutečným vyvrcholením stížnosti. Bohu je předložena situace, z niž není pro člověka úniku. Bezmoc a zoufalství, které jsou jasně zřetelné ze stížnosti, zde dostává jasnější kontury. Od úvodní prosby se liší v tom, že zde je Hospodin žádán o přímý vstup a zásah, zatímco v úvodním oslovení se k Bohu volá a prosba se vztahuje k vyslyšení modlitby. Žalmista používá ve své prosbě velmi často volání po vysvobození a spáse.

„Vrať se, Hospodine,

braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň!“8

Volá ale také po zásahu proti svévolníkům, a proto je někdy velmi jednoduché je zaměnit s prokletím.

„Kéž to zlo odrazí na ty,

kdo proti mně sočí!

Ve své věrnosti je umlč.“9

Zatímco však prokletí vyjadřuje spíš výtrysk žalmistova hněvu, prosba představuje jakousi tichou odevzdanost právě po všech těch emocích koncentrovaných ve stížnosti či prokletí. Prosba: kéž, připomíná spíš jakýsi povzdech a ochotu odevzdat se k Božímu jednání. Zároveň jakoby v prosbě nastávala úleva. Od vyřčení prosby, se nastartoval proces smíření. Ať už bude Bůh jednat, anebo ne, je prosebník ochoten se smířit s tím, co přichází.

e) Motivace

Jeden z dalších kroků úzce provázaným s prosbou, které prosebník používá, je motivace Hospodina ke vstupu do žalmistova života. Potřeba si zajistit připomenutím mocných Božích činů. Existuje několik variant takové motivace. Prvním z nich je způsob, ve kterém je žalmista přesvědčen o své nevině a žádá tedy Hospodinovu pomoc.

„Ty však vidíš trápení a hoře.

Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou.

Bezbranný se spoléhá na tebe,

sirotkovi poskytuješ pomoc.“ 10

Mnohem častěji však nalézáme motivaci, kdy žalmista přiznává svou vinu, ale kaje se a prosí o obnovu a odpuštění.

„Hospodine, Bože můj,

jestliže jsem něco spáchal,

jestliže lpí bezpráví na mých dlaních,

jestliže jsem odplácel zlem tomu,

který mi přál pokoj,

nebo z prázdných ohledů jsem šetřil protivníka,

ať nepřítel stíhá moji duši,

chytí a zašlape do země můj život,

ať uvede v prach mou slávu.“11

Je obvyklé, že se žalmista snaží motivovat Hospodina také připomenutím jeho činů vůči otcům. Jestliže Hospodin zázračně konal v jejich příběhu, proč by nemohl zasáhnout také do žalmistova problému.

„Ty jsi ten Svatý,

jenž trůní obklopen chválami Izraele.

Otcové naši doufali v tebe,

doufali,

tys jim dal vyváznout.

Úpěli k tobě a unikli zmaru,

doufali v tebe a nebyli zahanbeni.“12

Žalmista se pokouší Hospodina motivovat k zásahu mnoha způsoby. Je ochoten přehánět a líčit svůj stav jako nezvratný například tvrzením, že jeho smrt je již nevyhnutelná.

„Jsem počítán k těm,

co sestupují v jámu,

jsem jako muž,

který pozbyl síly.

Jsem odložen mezi mrtvé jako skolení,

co leží v hrobech,

na které už ani nevzpomeneš,

kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou.“13

Žalmista však také ve své snaze o motivaci Hospodina neváhá jít až na hranici slušnosti vůči Bohu. Říká, že jestli Bůh nezasáhne do jeho situace, bude to předně on, kdo bude tratit, a to ztrátou svého vyznavače. Žalmista už se ale ocitá z jeho pohledu na hranici života a smrti a tedy již není nic víc, co by mohl obětovat.

„Což pro mrtvé budeš konat svoje divy?

Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu?

Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě?

O tvé věrnosti v říši zkázy?

Což jsou známy v temnotě tvé divy,

tvoje spravedlnost v zemi zapomnění?“14

2) Fáze chvály

a) Boží vyslyšení

Nyní nastává ve struktuře změna. Něco se v žalmistově situaci změní. Co je tou změnou? Může se dít následovné. Žalmista chválí protože:
a) přestože trpí, protože se oprostil od ohledu na sebe samotného a raduje se z Boží velikosti.
b) přestože trpí, avšak navzdory současnému utrpení má jistotu Boží pomoci a dává najevo, že je jen otázkou času, kdy ta pomoc nastane.
c) protože ví, že se chce Bohu zalíbit (čímž se tento krok blíží motivaci).
d) chválí, protože právě zakusil pomoc.
e) chválí, protože si v rámci kultu připomenul a) nebo b).

Ne vždy je tato změna zcela jasně viditelná. Je to zvláště kvůli tomu, že se jedná o vnitřní proces člověka. Spiritualita vzdoruje empirickému zkoumání.15 Vnitřní procesy nejsme schopni nijak dokázat, snad jen na ně můžeme nahlédnout, pokud je člověk sám nevysloví a neotevře své nitro. Avšak právě to, že je žalmista přes veškeré prožívané utrpení ochoten k chvále, nám silně naznačuje, že žalmista prochází vnitřní katarzí. Najednou si je žalmista jist tím, že jej Bůh slyší. Toto přesvědčení bývá vyjádřeno zvoláním. Pokud na začátku žalmu žalmista křičí k Hospodinu v zoufalství a prosí o slyšení, zde již volá v pevném přesvědčení, že Hospodin slyší a modlitbu prosebníka přijme:

„Pryč ode mne všichni,

kdo pácháte ničemnosti!

Hospodin můj hlasitý pláč slyší,

Hospodin slyší mou prosbu,

moji modlitbu Hospodin přijme.“16

nebo:

„Svého ducha kladu do tvých rukou,

vykoupils mě,

Hospodine, Bože věrný.

Nenávidím ty,

kdo se drží šalebných přeludů,

já spoléhám na Hospodina.

Z tvého milosrdenství se budu radovat a budu jásat,

že jsi shlédl na mé pokoření.

Vždyť ty víš,

co sužuje mou duši.

Nevydal jsi mě do rukou nepřítele,

dopřáls volnosti mým nohám.“17

b) Přísaha/Slib

Součástí chvály je také žalmistovo skládání slibu, je ochoten v případě změny situace něco učinit na oplátku. Šířit dobrou zvěst o Hospodinu, nebo například slíbí obětovat v chrámu.

„Ochotně ti budu obětovat,

vzdávat chválu,

Hospodine,

tvému jménu,

protože je dobré.“18

Někdy však žalmista považuje oběť za nedostačující. Zdá se, že hlásání a mluvení o Božích skutcích Bůh příjme spíš než oběť dobytka.

„Písní budu chválit jméno Boží,

velebit je budu díkůvzdáním.

Hospodin to přijme raději než býka,

býčka s paznehty a rohy.“19

c) Doxologie a chvála

Posledním krokem vyskytujícím se v těchto námi vybraných žalmech je doxologie – závěrečné provolání slávy. V této doxologii je Hospodin uznáván jako vládce, zachránce, ten, který se zastane vdovy a sirotků. V tomto prvku lze asi nejsilněji vnímat posun od stížnosti v zoufalství k plnému přesvědčení o Božím zásahu. Můžeme zde říct, že žalmy, které obsahují tuto doxologii, bychom mohli rozpoznat jako žalmy reorientace právě pro provolání slávy. To se může dít pouze po změně, jež nastala v žalmistově situaci. Zřejmě nikdo není schopen oslavovat přímo v život ohrožující situaci. Žalmista je ochoten vyslovit Hospodinovi chválu navzdory vědomí, že prožívané, anebo prožité utrpení se může kdykoliv vrátit.

Základní strukturu zkoumaných žalmů si lze představit takto:

1. Stížnost

I. Oslovení s úvodním voláním k Bohu a prosbou o vyslyšení

II. Stížnost

III. Prosba

IV. Motivace

V. Prokletí

2. Chvála

I. Jistota vyslyšení

II. Přísaha /slib

III. Chvála Boha, závěrečná doxologie

Je třeba si však říct, že tato struktura není rigidní. Žalmista pracuje s těmito prvky různě. Nalezneme žalmy, které budou obsahovat víceméně všechny tyto prvky, avšak jejich pořadí není nikdy pevně dáno. Například žalm 41. začíná s jistotou vyslyšení a motivací, pak teprve přichází silná stížnost, krátká prosba ve verši 11, aby opět pokračovala jistotou vyslyšení a závěrečnou doxologií. Často také žalmista vynechá některý z prvků úplně.

Na tomto místě je dobré popřemýšlet nad Bruggemannovým rozdělením žalmů. Pokud žalm obsahuje pouze prvky stížnosti, můžeme říct, že se jedná o žalm dezorientovaný. Pokud však žalm obsahuje chválu navzdory prožívanému utrpení, mohlo by se jednat o žalm nové orientace. Žalmista je ochoten chválit Hospodina i přesto, že trpí. Je ho ochoten chválit proto, že už má s Hospodinem předchozí dobrou zkušenost, nebo plně věří Bohu, že zasáhne, anebo se již něco změnilo během jeho nářku.

(pokračování příště)

1 Ž. 22:1 ČEP

2 Ž. 3:1 ČEP

3 Ž. 102:7-8 ČEP

4 Ž.  55:7-9 ČEP

5 DOUGLAS, J. D. (ed.). Nový biblický slovník. Překlad Alena Koželuhová. Ilustrace Tomáš Prchal. Praha: Návrat domů, 1996. Str. 696.

6 Ž. 69:23-29 ČEP

7 RÖMER, Thomas. Zapovězené žalmy: modlitby beznaděje a pomsty. Jihlava: Mlýn, 2010.

8 Ž. 6:5 ČEP

9 Ž 54:7 ČEP

10 Ž 10:14 ČEP

11 Ž 7:4-6 ČEP

12 Ž 22:4-6 ČEP

13 Ž 22:5-6 ČEP

14 Ž 88:11-13 ČEP

15 ADAM, Zdeněk, VORLÍČEK, Jiří a Yvona POSPÍŠILOVÁ, ed. Paliativní medicína. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2004. Str. 450.

16 Ž 6:9-10 ČEP

17 Ž 31:6-9 ČEP

18 Ž 54: 8 ČEP

19 Ž 69: 31-32 ČEP

Velikonoční Triduum

Při práci na vydání sbírky eulogií podle Book of Common Worship (BCW) Presbyreriánské církve USA z r. 2018 mne zaujalo uspořádání velikonočního Tridua. Oproti průlomovému vydání z r. 1993 je doplněno vysvětlujícími úvody a dalšími liturgickými texty. S ohledem na blížící se Velikonoce jsem se rozhodl pro samostatné vydání. Eulogie jsem doplnil i dalšími texty, aby vniklý sešit byl dostatečným vodítkem při slavení Tridua.

Navrhovaný pořad reformovaných bohoslužeb se navrací ke struktuře, jakou známe z období starověku a raného středověku. Dnes je módní slavit na Zelený čtvrtek Pesachový seder. Vzbuzuje se tak dojem, že konáme poslední večeři tak, jak ji slavil Ježíš. Skutečnost je ovšem taková, že tvar Pesachového sederu je až středověkou židovskou odpovědí na křesťanské slavení. Židovské berachot se spíše vyvinuly z křesťanské anafory, než naopak. BCW proto volí slavit na Zelený čtvrtek večer večeři Páně, které předchází mytí nohou (s reformovaným důrazem na obecné kněžství si členové slavícího sboru mohou mýt nohy navzájem). Bohoslužba končí vyklizením bohoslužebného prostoru, který symbolizuje odchod Ježíše s učedníky do Getsemanské zahrady a je přípravou na Velký pátek, a shromáždění se v tichu rozchází.

Velký pátek a Bílá sobota jsou tradičně aliturgickými dny, kdy se večeře Páně neslaví. Toho se přidržuje i nová BCW. Páteční bohoslužba má tři části: blok slova jemuž dominují pašije tj. evangelijní text o utrpení s smrti Ježíše. Následně je přinesen hrubě tesaný kříž, který pomáhá vyjádřit vděčnost za naši záchranu skrze kříž Ježíšův. Třetím blokem jsou slavnostní velké přímluvy. Po nich se shromáždění v tichu rozchází.

Velikonoční vigilie se skládá ze čtyř hlavních bloků:

1. Bloku světla, jemuž dominuje velká eulogie nad velikonoční svící (paškálem), tradičně nazývaná Exultet. BCW nabízí nově vytvořený text se dvěma možnými nápěvy. S ohledem na charakter textu, který vyžaduje přebásnění, jsem překlad svěřil dceři Kláře Jíchové. Té se americké nápěvy nelíbily, tak budeme mít k disposici nápěv nový, obsahující jak sólové pasáže, tak společné aklamace způsobem, jak je dnes u tvorby velikonočních chvalozpěvů běžné.

2. Bloku slova, který nabízí výběr z 12 minibloků, z nichž každý sestává z SZ čtení, žalmu či kantika a předsednické modlitby (orace). Výběr 9 SZ čtení z RCL (ekumenického lekcionáře) je doplněn dalšími třemi texty. Potěšilo mne, že mezi doplněnými texty je příběh tří mládenců v ohnivé peci z knihy Daniel. Tento text uzavíral sérii SZ čtení každé ze šesti římských vigilií (velikonoční, svatodušní a v rámci každého kvatembru). Do nového římského lekcionáře se nedostal a tím ani do ekumenického. Čtení vyjadřuje bezmeznou důvěru v Hospodina: „Věz králi, že nám náš Bůh pomůže. Ale i kdyby nám nepomohl, stejně se soše klanět nebudeme...“ Serii SZ čtení doplňuje epištola a evangelium.

3. Bloku křtu. Rituál obsahuje jednak („velkou“) eulogii nad vodou, pokud následuje křest a („malou“), pokud je voda užita jen při obnově křtu.

4. Eucharistického bloku s eucharistickou modlitbou určenou pro tuto noc.

Momentálně probíhá jazyková úprava sešitu a věřím, že bude na začátku dubna k disposici. Zašleme jej těm, kteří si již objednali (a zaplatili) avizovanou sbírku eulogií. Ostatní si mohou sešit objednat za 50 Kč na adrese: obchod@getsemany.cz Předplatitelé Getseman nebudou platit poštovné.