Jste zde

Mariánský sloup a návrat do baroka

Situaci kolem plánované obnovy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze detailně rozebíral Martin Vanáč v článku Bude mariánský sloup na Staroměstském náměstí sloupem smíření? (Getsemany, únor 2017) Poukázal, že tolerance nekatolických církví k obnovení sloupu byla získána kardinálem Dukou ne zcela průzračným způsobem. Výhodou symbolu je, že může plnit svou komunikační funkci aniž by existovala úplná shoda v interpretaci jeho obsahu. Drobné neshody jsou možné, přesto symbol „funguje“. V případě mariánského sloupu jsou ale rozpory tak velké, že že symbolem smíření být nemůže a obnoven by, podle mého názoru, být neměl. A to přesto, že byl postaven na poděkování za záchranu Prahy před Švédy v r. 1648, přesto, že byl stržen vandaly v r. 1918.

Realizátoři obnovy si to však nemyslí. Věnovali dílu mnoho úsilí a prostředků, postupují neagresivně, snaží se získat na svou stranu veřejnost. Nikoho z nich osobně neznám, ovšem jsou to sousedé s dobrou pověstí. Nejvýraznější tváří je akademický sochař Petr Váňa žijící v Karlíku, který se dílu věnuje přes dvacet let. Nejprve vytvářel jednotlivé díly na zakázku, ale brzy jej dílo tak vtáhlo, že pracuje zadarmo. S dopravou jednotlivých dílů lodí ke Karlovu mostu mu pomáhá Zdeněk Bergman, „převozník pražský“ žijící v Černošicích. Svérázný muž provozující několik vltavských přívozů. Jak vím z občasného využívání přívozů, je u svých zaměstnanců oblíbený. Stál u nápadu zřídit loď Hermes jako ubytovnu a středisko sociálních služeb pro bezdomovce. Jeden známý za ním přišel, že by chtěl svá vnoučata pozvat na projížďku lodí u Karlova mostu, ale je to pro něj příliš drahé. Převozník pražský se zeptal kolik má vnoučat. Když se dozvěděl, že třináct, Bergman velel „všechna vnoučata zdarma!“ a to včetně občerstvení na lodi. Firma Stavitelství Řehoř má stavbu realizovat. Majitel Petr Řehoř, žijící rovněž v Černošicích, slouží v místním kostele jako varhaník, věnoval i značné prostředky na jeho rekonstrukci. Je nositelem papežského řádu sv. Silvestra, který mu předal arcibiskup Duka k padesátinám v r. 2014.

Jak snaha o obnovu sloupu, tak dosavadní aktivity této skupiny ovšem ukazují, že jim jde o restauraci barokní podoby církve. Ač jistě jednají v dobré víře, v posledku poslání církve v současnosti škodí.

Jednalo se např. o rekonstrukci černošického kostela, kde byla velká šance vytvořit komuniální uspořádání, neboť lavice, které tomu obvykle brání, byly bezcenné. Namísto toho bylo zdůrazněno podélné uspořádání s novými nákladnými lavicemi. Vzhledem k tomu, že liturgický prostor zpravidla přetrvá desítky až stovky let, těžko se to v dohledné době napraví.

Jinou aktivitou jsou svatojánské slavnosti Navalis. Arcibiskup se při nich nechává vozit ve zlatém kočáře… Na oplátku zase přijel požehnat nové sídlo Řehořovy firmy.

Je zajímavé, že jezuité, kteří v 17. stol., v době baroka, představovali hlavní sílu protireformace, kteří svými těly spolu se svými studenty ubránili Karlův most, dokážou jít z dobou. Dnes představují velmi velmi ekumenickou a ke společnosti otevřenou část církve. A nejde jen o papeže Bergoglia. Jiné proudy v církvi však v mentalitě baroka zůstávají a jsou přesvědčeni, že je to „to pravé“.

Komentáře

Dobrou zprávou je, že lidé okolo mariánského sloupu jsou "dobrými sousedy". Bez ohledu na jiné? Ať si "tu svou" postaví na své zahrádce. Nerozumím mentalitě baroka. Nebyla to doba mého dětství. Pokud si přiznáme, že existuje určitý vývoj, tak se musíme vrátit ke kořenům nebo vývoj akceptovat se současným pohlížením na základy.
"Mentalitu baroka" mělo i spousta dobrých lidí za Ježíšových časů. Proč je tak těžké se posunout? Proč je v čele naší církve "mentalita baroka"? Proč tam není nějaký kristovec? Proč mu to pořád lidi baští? Je to jenom úlet nebo opojení mocí?

Nějaký sloup někde (dokonce i Praze) je mi jako doufám normální a praktikující katoličce šumák. Není a nikdy mi nebude šumák, že naši biskupové jsou lhostejní k živým lidem. Že nebrání pravdu před lží, napadené státy před agresory - Ukrajinu před Ruskem, sociální služby pro ty nejpotřebnější, kteří se nemohou bránit a jsou závislí na(agenty cizích mocností pošpiněných) neziskových organizacích před rozhazovači peněz komunistickým oligarchům. Ti nám vládnou a mají svá konkrétní jména. Církev mlčí, tudíž schvaluje jejich lži, rozkrádání, pohřbívání právního státu, špinavou práci Zemana pro Rusko a Čínu. Kejkle kolem istanbulské úmluvy ukázaly, že nejde o pomoc zneužitým, ale o dehonestaci těch, kteří chtěli pomoc a osvětu, o udržení předkoncilního stavu církve - my dobří kontra zlý svět. Vztahy s jinými křesťany nejsou rovněž nic a zapadají do celkového postoje ke všem ostatním. Kdo je církev? Jsou to její představitelé, nebo všechny údy? Křesťansky se chová také obrovské množství nelhostejných lidí mimo církve, sůl je mimo pozlacené solničky. To je naděje a skutečný život.