325 - duben 2020

autor: 

Důležitost liturgie a nemoci církve

„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18, 20) Tato slova, která jsou minimalistickou definicí církve, mám před očima zvlášť v dnešní době, kdy je v řadě zemí zakázáno shromažďování více než dvou osob. Jedná se o preventivní opatření s ohledem na šíření nákazy koronavirem (COVID-19). V důsledku tohoto opatření jsou zrušeny všechny veřejné bohoslužby, což se bude týkat i největší křesťanské slavnosti, Velikonoc. Církev je tak ochromena v jednom ze tří klasických úkolů či služeb: martyria – víru zvěstovat, liturgia – víru slavit a diakonia – víru konat. Slavení liturgie má pro církev ústřední roli, které je úzce propojena s ostatními službami. Když se křesťané schází k liturgii, je liturgie středem zvěstování, ale zároveň i ujištěním o tom, jak se má křesťanský život každodenně osvědčovat.

Důležitost liturgie pro život církve zdůraznil především II. vatikánský koncil, podle kterého je liturgie „vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (konstituce o liturgii, SC 10). „Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná.“ (SC 7). To platí o každém liturgickém slavení, především o slavení eucharistie, která je podle konstituce o církvi „zdrojem i vrcholem celého života církve“ (LG 11), podle dekretu o službě biskupů „středem a vrcholem celého života křesťanské obce“ (ChD 30, 2) a podle dekretu o misijní činnosti „dovršením církve“ (AG 39).

Mluvit o nemocech církve je poměrně populární. Kromě slavného proslovu papeže Františka k římské kurii, v němž předložil katalog 15 kuriálních nemocí (22. 12. 2014), kromě jeho častých zmínek o „nemoci klerikalismu“ (27. 11. 2014), je možné odkázat na některé další „viry“: „virus konzumismu“ (1. 12. 2019), „virus kardiosklerózy čili znecitlivění srdce“ (podle Paola Ruffiniho 29. 9. 2018), „virus polarizace a nevraživosti“ (19. 11. 2016), „virus individualismu“ (17. 6. 2016), „virus smrti“ (který v sobě nosí civilizace, v níž není místo pro staré nebo která je skartuje, protože jsou s nimi problémy, 4. 3. 2015, citováno v Amoris laetitia, 193), „jezuitský virus“ (12. 11. 2015). Nakonec to však byl koronavirus COVID-19, který zásadním způsobem ovlivnil působení církve na celém světě a možná přispěje k úvahám o její podstatě, smyslu a činnosti v dnešní době. Papežova vize církve jako „polní nemocnice po bitvě“ se zdá být velmi aktuální.

Přijměte toto velikonoční číslo jako příspěvek k jejich požehnané oslavě. Podle slibu z minulého čísla jsou tentokrát více zastoupeny příspěvky od autorek-žen.

Jiří

Jiří, tribun v římském vojsku, rodem z Kappadokie, přišel jednou v provincii Libyi do města, jež se jmenuje Silena. U toho města bylo jezero veliké jako moře a v něm se skrýval jedovatý drak. Ten mnohokrát zahnal na útěk lid, jenž proti němu ozbrojen vytáhl, a přicházel k hradbám města a svým dechem všechny otravoval. Obyvatelé mu proto dávali každý den dvě ovce, aby zkrotili jeho vzteklost, jinak přepadal městské hradby a zamořoval vzduch, takže velmi mnozí hynuli. Když už jim ovce, jichž nemohli mít velkou zásobu, skoro docházely, uradili se a dávali mu jednu ovci a jednoho člověka. Byli tedy dáváni synové a dcery všech podle losování a los nečinil u nikoho výjimku. Když už drak sežral skoro všechny syny a dcery, byla jednou losem vybrána jediná královská dcera a určena drakovi. Král byl zarmoucen a řekl: „Vezměte si zlato a stříbro a polovinu mého království a propusťte mou dceru, aby nezemřela takovou smrtí.“ Lid mu rozzuřen odpověděl: „Ty sám, králi, jsi vydal toto rozhodnutí, nyní jsou všichni naši synové a všechny naše dcery mrtvi, a ty chceš svou dceru zachránit? Jestliže neučiníš se svou dcerou, co jsi přikázal učinit s ostatními, sežehneme ohněm tebe i tvůj dům.“ Když to král viděl, začal plakat nad svou dcerou a řekl: „Běda mi, dcero má nejsladší, co s tebou mám učinit? Co ti mám říci? Kdy spatřím tvou svatbu?“ (…) Pak jí zlíbal a propustil ji se slovy: „Kéž bych, dcero moje, zemřel dřív než ty, než abych tě takto ztratil!“ Dcera se potom vrhla otci k nohám a prosila ho o požehnání. Když jí otec s pláčem požehnal, odešla k jezeru. Svatý Jiří jel náhodou okolo a viděl, jak pláče, proto se jí zeptal, co jí je. A ona mu řekla: „Dobrý mládenče, nasedni rychle na koně a ujeď, abys nezemřel zároveň se mnou.“ Jiří jí odpověděl: „Neboj se, dívko, ale řekni mi, nač zde čekáš před zraky všeho lidu?“ Ona mu odpověděla: „Jak vidím, dobrý mládenče, máš šlechetné srdce, proč však chceš zemřít se mnou? Rychle uprchni.“ A nato Jiří: „Já odtud neodejdu, dokud mi neprozradíš, co je s tebou.“ Když mu tedy všechno vyložila, řekl Jiří: „Dívko, neboj se, protože já ti ve jménu Kristově pomohu.“ Ona mu odpověděla: „Dobrý vojáku, jen si pospěš zachránit sám sebe, abys nezahynul se mnou! Vždyť stačí, zahynu-li sama; mne totiž vysvobodit nemůžeš a zahynul bys se mnou.“ Když takto mluvili, hle, objevil se drak a zvedl hlavu z jezera. Dívka se roztřásla zrakem a řekla: „Utíkej, dobrý pane, rychle utíkej!“ Tu nasedl Jiří na koně, pokřižoval se, odvážně zaútočil na draka blížícího se k němu, mocně se rozmáchl kopím a odporučil se do vůle Boží. Draka vážně zranil, srazil ho k zemi a řekl dívce: „Neváhej, dívko, a hoď mu na krk svůj pás.“ Když to učinila, drak šel za ní jako nejkrotší pes. Když jej takto vedla do města, zástupy vidouce to začaly utíkat přes hory a doly a volaly: „Běda nám, protože ihned všichni zahyneme“. Tu na ně svatý Jiří zamával a řekl jim: „Nebojte se, neboť mě Pán poslal k vám, abych vás zbavil pokuty, kterou splácíte drakovi. Jen uvěřte v Krista, každý z vás ať se dá pokřtít, a já toho draka zabiju.“ Tu se dal král a všechny zástupy pokřtít, svatý Jiří vytrhl meč z pochvy, draka zabil a nařídil, aby ho odklidili z města. Čtyři páry volů ho vytáhly ven na veliké pole. Pokřtěno bylo toho dne dvacet tisíc lidí, nepočítaje v to děti a ženy. Král dal na počest Panny Marie a svatého Jiří postavit podivuhodně velký kostel, z jehož oltáře tryská pramen živé vody. Kdo se jí napije, vyléčí se z jakékoli nemoci. Král nabídl Jiřímu nesmírnou sumu peněz, ten ji však nechtěl přijmout a nechal ji rozdat chudým. Pak dal králi ve stručnosti čtyři poučení: aby pečoval o chrámy Boží, aby ctil kněze, aby pilně poslouchal služby Boží a aby vždy pamatoval na chudé, potom krále políbil a odjel.

Tak vypráví legendu o svatém Jiří autor Zlaté legendy, Jakub de Voragine ve 13. století (přeložil V. Bahník). Ačkoliv se příběh o Jiřím zabíjejícím draka identifikuje s křesťanským mučedníkem, jenž byl sťat během pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána 23. 4. 303 v Palestině, je nasnadě, že svou látku čerpá z předkřesťanských mýtů. J. G. Frazer v díle Zlatá ratolest ukázal, že rituál obětování mladých dívek podzemním obludám náleží mezi magické pokusy, jak zajistit znovuobnovení vegetačních sil na jaře. Obětování princezny drakům je prastaré vodní kouzlo, které má zaručit dostatek vláhy, a tím i hojnou úrodu. Legendární podání o svatém Jiří se pak jeví jako křesťanská reinterpretace těchto pohanských rituálů. Z psychologického hlediska fantazie tohoto vyprávění čerpá z opakujících se siločar obecného lidského osudu: tématu zrození hrdiny a jeho boje za naplnění svého nadání. Tolik se podobá pohádkám, které tuto látku přinášejí do vínku malým dětem, v českém prostředí zejména v podání Princ Bajaja od Boženy Němcové.

Zprávy

Salzburský arcibiskup k pandemii

Kathpress č. 70 Salcburský arcibiskup Franz Lackner poslal lidem v souvislosti koronavirovou krizí slovo útěchy: „Ty nejsi sám“. V rozhovoru pro „Salzburger Nachrichten“ Lackner prohlásil, že je nyní naléhavě potřebná pomocná ruka podaná slabým, nemocným a trpícím, je třeba činů a znamení, která ukáží, že „Bůh je bohem života a lásky, a ne trestu a smrti… Bůh se od nás neodtáhl, ale je tady jako někdo, u něhož můžeme v každé situaci hledat útočiště. On na nás čeká“.

K pastorační podpoře lidí zřídila salcburská arcidiecéze horkou linku a webové stránky. Kromě toho jsou bohoslužby přenášeny na internetu.

Jak arcibiskup řekl, neočekává, že by krize přivedla lidi zpátky do kostelů. „Řekl bych, že budou přemýšlivější. Lidé si uvědomí, že život je křehký a že mohou existovat hodnoty, které trochu ztratil z očí. Víra, která spočívá především na zoufalství, není nikdy dobrá.“

Potřebuje Vídeň patronku?

Kathpress č. 70 Návrh vídeňského církevního historika Prof. Ruperta Kliebera přidat blahoslavenou Hildegardu Burjan (1883-1933) ke sv. Klementu Maria Hofbauerovi (1751-1820) jako spolupatronku města Vídně nenašel podporu vicepostulantky H. Burjan v procesu blahořečení, publicistky Ingeborg Schödl. Ve svém listu Kleberovi rozmlouvá její povýšení na spolupatronku města, protože to není ani aktuální kategorie, která je relevantní pro patronku města, ani ji nelze vytrhávat z kontextu její doby.

Podle Schödlové by sice byla Hildegarda Burjan "jistě patronkou města, která má k tomu všechny předpoklady": Zasazovala se jako politička za dělnice a prosazovala prostřednictvím institutu sester "Caritas Socialis" nové sociální myšlenky. Její působení je jistě vzorem i pro dnešní dobu. Kdo se ale bude jejím životem zabývat důkladně, všimne si, že i její jednání bylo poznamenáno panujícím společenským a politickým myšlením. To samé platí pro Klementa Mariu Hofbauera, jehož život byl poznamenán spory s josefinismem.

Zemřela německá teoložka a řeholnice Maria Neubrand

Kathpress č. 70 20.03.2020 zemřela v Paderbornu ve věku 64 let německá teoložka a řeholnice Maria Neubrand, členka řádu Misionářek Krista (Missionarinnen Christi). Biblistka byla v létě roku 2019 jmenována papežem Františkem poradkyní vatikánské komise pro náboženské vztahy s judaismem. Jak sdělila universita v Paderbornu, měla být znalkyně Nového zákona v příštích letech mimořádnou spolupracovnicí při dalším vývoji dobrých vztahů mezi židy a křesťany.

Rakouský církevní tisk je nyní k disposici zdarma elektronicky

Kathpress č. 68 Kvůli pandemii koronaviru jsou až do odvolání na homepage https://www.meinekirchenzeitung.at/ a přes ePaper-App "Meine Kirchenzeitung" dostupné až do Velikonoc všechna vydání rakouského církevního tisku. Projekt měl původně začít až na Velikonoce, byl ale zahájen už 18. 3. Podle generálního sekretáře rakouské konference církevní tisku Heinze Finstera je to „potrava pro duši i ducha“ pro více než 400.000 čtenářů. Pro starší čtenáře se počítá s větším písmem. Aplikace je dostupná v AppStore i na Google Play. Podle Finstera je aplikaci možné nainstalovat bezplatně snadno na smartphone nebo tabletu.

Před 75 lety zemřel v koncentračním táboře Mauthausen bl. Marcel Callo

Kathpress č. 68 Marcel Callo (*1921), mladý Francouz z bretaňské Remeše, který dobrovolně pracoval mezi nuceně nasazenými pro nacistický režim, aby mezi nimi udržoval a posiloval víru. Rok pracoval ve zbrojovce v Zella-Mehlis v Durynsku a založil skupinu Katolické akce. V dubnu 1944 byl kvůli své víře zatčen gestapem a převezen do rakouského koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byl následujícího roku (19. března 1945) ve věku 23 let utýrán k smrti. Papež Jan Pavel II. jej před 28 lety blahořečil jako vzor víry a jako „mučedníka dělnické mládeže“.

Callo se již v mladém věku nadchl jako skaut a ministrant pro víru. Když se ve 13 letech se začal učit typografem, zapojil se do skupiny Křesťanské dělnické mládeže a stal se pak vedoucím. Nechtěl se stát knězem, byl přesvědčený, že jako laik může žít svoji víru lépe. Při dobrovolném nuceném nasazení se naučil německy, a navazoval kontakty s Němci, a vlastně předjímal německo-francouzské smíření po válce. Nacistické úřady ho označili jako „příliš katolického“ a zatkly a později převezly přes koncentrační tábor Flossenbürg v Bavorsku a hornorakouský tábor Gusen do Mauthausenu, kde zemřel na tuberkulózu a úplavici.

Teolog: Jak se připravit na důstojné slavení Velikonoc doma

Kathpress č. 68 Emeritní innsbrucký profesor dogmatiky Jozef Niewiadomski zdůraznil v rozhovoru pro Kathpress, že by bylo dobré, kdyby Církev připravila věřící na to, jak důstojně oslavit nadcházející velikonoční svátky mezi čtyřmi stěnami jejich domovů. Nelze předpokládat, že nařízené a rozumné „social distancing“ bude do Velikonoc zrušené. Proto je nutné včas přemýšlet nad „novým modelem církevně-svátostné přítomnosti“ a ukázat alternativy ke (spolu)slavení bohoslužby přes obrazovkou.

Sledování přenosů bohoslužeb by totiž mohlo být chápáno „nejvýš v logice zákusku“, ne však jako náhrada za požívání eucharistického chleba, říká Niewiadomski, a pokračuje: Eucharistie na obrazovce zůstává nakonec pouhým znamením a odkazuje na reálně slavenou eucharistii na jiném místě, potud eucharistii nenahrazuje: „Dimenze svátostnosti vyžaduje požívání eucharistického chleba“. Je třeba jasně říci, že i přes aktuální pokusy udržet bohoslužebný život mediálním zprostředkováním nesmí vést k setření rozdílů. Mediálně zprostředkované bohoslužby by stály „ve službě likvidace komunikace“ – eucharistie by tak sledovala přesný opak, totiž „uvědomění si události konané v konkrétních místech a v konkrétních časech“.

K navázání na tento vlastní rozměr navrhuje Niewiadomski proto také oživit péči o nemocné. Jinak řečeno: biskupská konference by musela dát doporučení, aby lidé spojení s církví roznášeli ve své obci jejím členům eucharistii. Přitom by byla samozřejmě dodržována všechna bezpečnostní hygienická opatření. Toto znovuoživení staré tradice by plnilo dvojí funkci: zamezilo by obávané likvidaci svátostného slavení a zároveň by bylo znamením, jejich prostřednictvím prolomené každodenní sociální distance (odloučení?). Niewiadomski tak rozvíjí myšlenku vídeňského teologa Jana-Heinera Tücka, kterou nadhodil naposledy v interview pro Kathpress, když mluvil o své nelibosti nad „virtualizací“ bohoslužeb. Tück prohlásil, že “slavíme reálnou přítomnost, ne virtuální“.

Velikonoce

O Velikonocích ve staré církvi vrcholily události dvou, do jisté míry navzájem podobných institutů, totiž katechumenátu (přípravy na křest) a kajícího řádu kanonického pokání. Hlavní náplní Velikonoc bylo znovupřijetí kajícníků do svátostného společenství církve a byl (a v římské církvi znovu je) křest. Oslava Kristova zmrtvýchvstání je náplní každé neděle. Neplatí tedy, ačkoli to od nějakých kazatelů stále slýcháme, že každá neděle jsou jakési malé Velikonoce. Velikonoce jsou spíše jakousi maxinedělí.

Srovnání katechumenátu s průběhem pokání

Oba instituty, katechumenát i pokání, byly dlouhodobé. Katechumenát trval několik let. Někdy to byl celoživotní stav. Je uváděn příklad císaře Konstantina, který byl pokřtěn až na smrtelném loži. Rovněž pokání bylo dlouhodobé, pro jeho obtížnost mnohdy oddalované na závěr života.

Jak křest, tak pokání byly neopakovatelné. V případě kanonického pokání byla vedena diskuse, zda vůbec pokřtěný, který zhřešil, má vůbec nárok se vrátit do církve. Převládl názor, že jednou za život má hříšník tuto šanci dostat.

Oba instituty nebyly soukromou záležitostí katechumenů či kajícníků, ale děly se uvnitř církve. Katechumeni i kajícníci byli součástí církve, byť s řadou omezení. Celá obec se na katechumenátu i řádu pokání aktivně podílela, jednotlivé fáze měly svá liturgická vyjádření.

Oba procesy začínaly na počátku doby postní. V době, kdy doba postní začínala 1. nedělí v postu, tak i přijímání mezi kajícníky, spojené se sypáním popele na hlavu, se dělo v pondělí. Jakmile byla ve 2. pol. 5. stol. doba postní prodloužena o čtyři dny, aby trvala přesně 40 dnů (neděle se nepočítají), vznikla Popeleční středa, kdy probíhalo přijetí mezi kajícníky. Po vymizení kanonického pokání bylo znamení popela v 11. stol. rozšířeno na všechny, a protože ženy nosily závoj, bylo sypání do vlasů nahrazeno znamením na čele. Přijetí do katechumenátu se dělo obvykle 1. neděli v postě.

Oba procesy končily o Velikonocích. Křest (resp. celá iniciace zahrnující křest, pomazání křižmem a přijetí eucharistického chleba a vína) byl hlavní náplní velikonoční vigilie. S ním byla spojena slavnostní obnova křtu již pokřtěných. Znovupřijetí kajícníků se dělo o velikonoční vigilii (v době, kdy byly Velikonoce slaveny během jediné noci). Od 4. stol., kdy vzniklo velikonoční Triduum, byli kajícníci např. v Římě či Miláně přijímání na Zelený čtvrtek, ve Španělsku na Velký pátek.

Komentář současného stavu

Katechumenát (tj. křest dospělých na etapy) byl obnoven v římskokatolické církvi v rámci liturgické obnovy po posledním koncilu. A to díky bohatému rituálu čerpajícímu ze starověkých a raně středověkých předloh. Zatímco v případě eucharistické liturgie, liturgie hodin i některých dalších liturgií byla římskokatolická liturgie již překonána kvalitnějšími formami církví vzešlých z reformace, římskokatolický rituál iniciace dosud překonán nebyl. Za velmi cenné považuji, že ve všech fázích katechumenátu (vlastní katechumenát, čekatelství na křest, iniciace, období mystagogie) se předpokládá aktivní účast celé obce. Katechumen tak postupně do konkrétní obce vrůstá. Je chvályhodné, že např. v pražské akademické farnosti se na každoroční křest připravují během dvouletého katechumenátu desítky lidí. Jsou vybízeni k tomu, aby si po křtu našli svou domovskou obec, kam budou patřit. V praxi však často nepatří nikam, resp. patří jen do jakési virtuální církve. Křesťanská iniciace se děje, ale defektním způsobem.

Naproti tomu v evangelikálních církvích, které sice (bohužel) katechumenát nepraktikují, je vědomí odpovědnosti sboru za nového křesťana a jeho přináležitost k danému sboru zřejmá.

Kanonické pokání bylo ve středověké církvi vytlačeno ušní zpovědí a zaniklo. Bylo, tak jako i ostatní svátosti, privatizováno. Vymizela odpovědnost jednotlivce za církev a církve za jednotlivce.

Jsou přitom veřejné hříchy, kdy by bylo vhodné veřejné pokání znovu uplatnit. Např. při rozpadu manželství, kdy je vina, byť různou váhou, zpravidla na obou partnerech. V případě nového manželství se římská církev chová pokrytecky. U církevního soudu se prokazuje, že první manželství vlastně nebylo uzavřeno. Církevní soudci se chlubí tím, že ve velké většině případů tak věc vyřídí a lidem „pomůžou“. Že jsou takové rozsudky výsměchem evangeliu, soudy neřeší. Myslím, že by se manželské otázky měly odebrat soudcům a svěřit pastoralistům. Ten, kdo v manželství selhal, by měl být schopen veřejného pokání, na kterém by se celá obec podílela. Po jeho skončení (Velikonoce se nabízí) by kajícník přestal být křesťanem 2. kategorie.

Jiným příkladem jsou osoby spolupracující s StB. (I když ubývají, stále jsou. Máme např. stále jednoho takového diecézního římskokatolického biskupa.) Pokud by tyto osoby dokázaly své selhání přiznat, a ne je bagatelizovat, pak jsme povinni jim odpustit.

Další kategorií jsou např. kněží, kteří sexuálně zneužívali děti či mladistvé. Ani oni nejsou před Hospodinem odepsáni a neměli by být odepsáni ani před lidmi. Pokud by dokázali konat veřejné pokání, pak není důvod, proč by v ordinované službě (po odpykání světských trestů) nepokračovali. Bylo by jim odpuštěno a byli by pod veřejnou kontrolou. Děti a mládež bychom jim pochopitelně již nesvěřili. Sekulární společnost by viděla, že církev nezametá problémy pod koberec. Návrat takového hříšníka a jeho přijetí křesťanskou obcí – jakou větší oslavu Velikonoc si přát?

Velikonoční doba

Doba velikonoční, navazující na velikonoční Triduum a trvající do Letnic, umožňuje hlubší oslavu svátků křtu – Velikonoc. V římské církvi se tato doba kryje s posledním obdobím katechumenátu tzv. mystagogií (doslova „uváděním do tajemství“). V tomto období jsou již novokřtěnci nejen plně začleněni do křesťanské liturgie (vč. přinášení darů, aktivní účastí na přímluvách, přijímání), ale je jim věnována zvláštní pozornost. Členové křesťanské obce např. zvou novokřtěnce domů na návštěvy, aby prohloubili své vztahy. Podobně biskup, který je řádným služebníkem křtu dospělých se má s novokřtěnci setkávat. Jako nedělní evangelia prvních třech velikonočních nedělí se v ekumenickém lekcionáři čtou perikopy o zjevování Zmrtvýchvstalého. O čtvrté neděli to jsou pasáže z 10. kapitoly Janova evangelia (rozdělené na všechny tři cykly) o dobrém Pastýři a ovcích. O páté až sedmé neděli evangelia čerpají z Ježíšovy řeči na rozloučenou (J 13 –17). Speciálně z Velekněžské modlitby o sedmé neděli.

Druhá čtení jsou volena semikontinuálně v roce A z 1. listu Petrova, v roce B z 1. listu Janova a roce C z Apokalypsy.

První čtení, která jsou obvykle vybírána ze Starého zákona, jsou volena podle staré tradice ze Skutků, které popisují počátky církve.

Nanebevstoupení Páně

Nanebevstoupení Páně se slaví, podle Sk 1,3 – „… po čtyřicet dní se jim dával spatřit…“, 40. den po Zmrtvýchvstání Páně. Slavnost vznikla v průběhu 4. století. Např. Egerie ještě takovou slavnost nezná. Specifická tematika nanebevstoupení byla do té doby součástí Letnic. Událost nanebevstoupení Páně popisuje pouze Lukáš a to jak na konci evangelia (L 24,44 –53), tak na začátku Skutků (Sk 1,1–11).

Letnice

Křesťanské Letnice (Padesátnice) vznikly přeznačením židovského svátku Šavuot (svátek týdnů), při kterém je vzpomínáno darování Zákona na Sinaji (za sedm týdnů došli Izraelité z Egypta na Sinaj). V tento den byl podle Sk 2 vylit na apoštoly Duch svatý. Jako náhradní křestní termín máme Letnice doložené od začátku 3. stol. Představují jakýsi super oktáv Velikonoc (7 x 7 týdnů).

V římské liturgii se postupně Letnice staly izolovaným svátkem Ducha svatého. Dnes jsou chápány jako vyvrcholení velikonoční doby.

Současné ortodoxní Triduum

O velikonočním Triduu utrpení, smrti, přebývání v hrobě a zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista, coby centrální události liturgického roku, jsme v Getsemanech pojednávali vícekrát. Jak o jeho původu1, tak současné západní praxi2. Dosud jsme se však nevěnovali Triduu pravoslavnému. V letošním roce vychází pravoslavná velikonoční neděle na 19. duben (západní o týden dříve12. Duben a židovský Pesach, který není vázán na neděli, ale na datum 15. nisan, 9. duben podle našeho kalendáře)

Současné pravoslavné velikonoční Triduum je složitější než římské. Jistá nepřehlednost pro západního křesťana je dána tím, že se (eucharistická) liturgie slaví v důsledku přísného postu pouze ráno. Tím jsou některé slavnosti anticipovány v ranních hodinách. V římském ritu tomu tak bylo až do začátku padesátých let minulého století. V pravoslaví navíc existuje poměrně velká svoboda, takže nejen jednotlivé církve, ale i jednotlivé obce se mohou lišit v řadě liturgických detailů, mohou slavit tutéž liturgii i v jiné dny. (I na Západě často slaví vigilii večer, ačkoli její místo je nad ránem.) Přesto jsou východní liturgie svým eulogickým charakterem, zapojením všech smyslů, dialogičností, zdrojem inspirací i pro obnovu liturgií západních.

Euchelaion

S ohledem na západní žehnání křižma a ostatních olejů na Zelený čtvrtek dopoledne uvádím, analogické východní slavnosti.

Ve středu večer (tedy nikoli jako součást Tridua) Velkého (Svatého) týdne slaví pravoslavná obec Euchelaion, neboli tajinu (svátost) žehnání (svěcení) oleje. Euchelaion odpovídá západní svátosti pomazání nemocných. Je chápána komplexněji než na Západě. Nejde pouze o uzdravení tělesné (či přijetí nemoci), ale i o uzdravení duše člověka. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že tato východní tajina v sobě obsahuje jak tématiku západní svátosti nemocných, tak svátosti smíření.

Tato tajina se slaví společně (i pokud se slaví mimo tento den). Klasicky ji slaví sedm kněží spolu s celým shromážděním. Ne nadarmo se slavnost nazývá slovansky „soborovanije“, tj. vzájemnost, církevnost. Důraz je na sedm (velkých) eulogických modliteb které obsahující dobrořečení Hospodinu a prosby za nemocné.

Struktura je následující:

– „Začátek obvyklý“ (soubor několika modliteb, kterými začíná libovolná služba)

– Žalmy 143 a 51

– Kánon – tj. sada 9 písní, každá má svůj irmos – předzpěv (uzavřený exapostiliářem,

stichary a bohorodičenem)

– Opět „začátek obvyklý“

– Ektenie

– Příprava oleje (např. mísení s vínem)

Malá eulogie, mezitím tropary

– Sada 7 dvojic čtení (epištola a evangelium), spojená vždy s malou ektenií a velkou eulogií. Čtení se užívají následující:

Jk 5,10–16 Pomazání nemocných olejem na uzdravení a odpuštění hříchů

L 10,25–37 Milosrdný Samařan pomazal rány olejem a vínem

Ř 15,1–7 Stejné smýšlení a přijetí v Kristu

L 19,1–11 Povolání celníka Zachea

1 K 12,13–27 Jedno tělo složené z mnoha údů

Mt 10,1–8 Poslání Dvanácti – „… nemocné uzdravujte“

2 K 6,16–7,1 Očištění od všeliké poskvrny těla i Ducha

Mt 8,14–23 Uzdravení Petrovy tchýně

2 K 1,8–11 Kristus vytrhuje ze smrti

Mt 25,1–13 Moudré panny nakoupily olej

Ga 5,22–26 Ovoce Ducha

Mt 15,21–28 Uzdravení dcery kananejské ženy

1 Te 5,14–23 „… ujímejte se nemocných…“

Mt 9,9–13 Povolání Matouše, „… lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní…“

– Osmá eulogie s evangeliářem nad hlavami nemocných

– Mazání olejem na čelo, bradu, obě líce a dlaně z obou stran

Žehnani svateho myra

Myro (křižmo) jako viditelné znamení mocného působení Ducha svatého je v ortodoxních církvích ve velké úctě. Spolu s eucharistickými způsoby a evangeliářem je stále umístěno na prestolu (oltářním stole).

Žehnání („svěcení“ či též „vaření“) myra je vyhrazeno biskupům s rozsáhlejší odpovědností. V byzantské církvi je to především ekumenický patriarcha konstantinopolský. Jedno oddělení patriarchátu má pak na starosti uchovávání a distribuci myra do církví hlásících se k patriarchátu. Kromě toho světí vlastní myro patriarchové v Moskvě, Bělehradě a Bukurešti a arcibiskupové některých autokefálních církví, jako např. Ortodoxní církve v Americe. Používání myra od svého nadřízeného patriarchy (arcibiskupa) je nejzřetelnějším liturgickým vyjádřením sounáležitosti církví.

V byzantské církvi je žehnání myra spojeno s Paschou a probíhá nepřetržitě několik dnů od pondělí Velkého týdne (případně od večera Palmové neděle) až do Velkého čtvrtka. Pro nepřetržitý obřad je zapotřebí dostatek služebníků, proto se žehnání slaví v prostorách ekumenického patriarchátu ve Faranu, kam se k této příležitosti sjíždějí biskupové, představení klášterů (archimandrité) a další klérus. Na jiných místech se myro žehná přímo v klášteře, jehož osazenstvo zajistí nepřetržitou službu, příslušný hierarcha pak předsedá klíčovým okamžikům.

Perioda žehnání myra je zhruba desetiletá. Ekumenický patriarcha předem vyhlašuje rok, ve kterém se bude žehnat myro. V novodobé historii patriarchátu to byly roky 1903, 1912 (patriarcha Joachim III.); 1928 (Basileios III.); 1939 (Benjamin I.); 1951, 1960 (Athenagoras I.); 1973, 1983 (Demetrios I.); 1992, 2002, 2012 (současný patriarcha Bartholomeo).

Poměrně složitý obřad popisuje koncem 19. století výrazně revidovaný Mega Euchologion („velká kniha žehnání“) vydaný v létech 1890, 1912 a 1960. Kromě modliteb obsahuje též postup přípravy myra. Je téměř doslova jakousi „kuchařkou“ či „lékopisem“ jaký se užívá v lékárnách při přípravě léků. Vždyť myro ekumenického patriarchátu obsahuje 57 složek!

Jakási „předpříprava“ probíhá již o Palmové neděli, kdy patriarcha žehná nádoby ve kterých se myro bude připravovat. Následující den na Velké pondělí ráno po skončení liturgie předem posvěcených chlebů začíná v kostele sv. Jiří žehnání. Jsou zde umístěny nádoby na myro, ingredience a další potřeby. Vše kropí požehnanou vodou. S hořící svící v ruce se dotýká každé nádoby, které obsahují popel z vyřazených ikon. Po naplnění nádoby pro přípravu olivovým olejem patriarcha zapaluje pod nádobou oheň, přidává malé množství požehnané vody a vína. Poté nástrojem připomínajícím pádlo myro míchá. Přitom čte novozákonní perikopu. Čtení perikop a míchání pokračuje nepřetržitě až do Velké středy. Služebníci se střídají – jak hierarchové, klérus patriarchátu (vč. nižšího kléru), tak klérus přespolní. Postupně jsou přidávány další ingredience (fyzikálně-chemicky se jedná o extrakci aromatických složek teplým olejem). V úterý se po liturgii (předem posvěcených darů) konají modlitby na ty, kteří dodali suroviny či peníze pro přípravu myra (některé aromatické přísady jsou velmi drahé). Ve středu dopoledne přidá patriarcha růžový olej, pižmo a další vonné oleje. Tento den je příprava ukončena. Provádí se filtrace do připravených nádob.

Na Velký čtvrtek po jitřní bohoslužbě konané v patriarší kapli sv. Ondřeje, po kompletním oblečení do liturgických rouch se patriarcha vydá průvodem z paláce do patriaršího chrámu. Přitom je doprovázen ostatními hierarchy. Vyzvánějí zvony. Patriarcha nese v průvodu malou nádobku s myrem. První z hierarchů nese alabastrovou nádobu a „novým“ myrem, druhý se „starým“. Ostatní hierarchové malé stříbrné nádobky s myrem, jež je žehnáno. 24 archimandritů nese ve dvojicích 12 stříbrných nádob s myrem. Během svaté liturgie po zvolání: „Z milosrdenství našeho velkého Pána“ odpovídá nejstarší archimandrita: „Ať můžeme vstoupit“ jsou kontejnery v rámci Velkého vchodu vneseny do oltáře. Na závěr anafory se shromáždění sklání a patriarcha myro žehná velkou eulogií.

Velky čtvrtek

Liturgie sv. Basila s (anticipovanou) večerní bohoslužbou se slaví ve čtvrtek ráno. Její součástí jsou čtení (paremije) večerní:

Ex 19,10–19 (příprava Paschy pod horou Sinaj)

Jb 38,1–23;42,1–5 (Hospodin Jobovi odpovídá z bouře a oblaku)

Iz 50,4–11 (třetí píseň božího služebníka)

Čtení v rámci liturgie:

Epištola: 1 K 11,23–32 (ustanovení večeře Páně)

Evangelium: Mt 26,1–20; J 13,3–17; Mt 26,21–39; L 22,43–45;

Mt 26,40–27,2 (synopse předvelikonočních událostí)

Namísto cherubínské písně se dnes 3× zpívá:

Za účastníka večeře své tajemné,

Synu Boží, přijmi mne dnes.

Neboť nezjevím tajemství nepřátelům tvým,

aniž políbení tobě dám jako Jidáš,

ale jako onen lotr vyznávám tebe:

Rozpomeň se na mne, Pane,

v království svém.“

Na konci liturgie se (obvykle v katedrálních chrámech) koná mytí nohou.

Velký pátek

Ranní bohoslužba

Jitřní bohoslužba se čtením 12 evangelií se slaví obvykle ve čtvrtek večer (kanonický čas začátku je druhá hodina noční, čili 20 hod našeho času), ale může se slavit v pátek ráno. Evangelijní perikopy tvoří synopsi pašijového příběhu

J 13,31–18,1

J 18,1–28

Mt 26,57–75

J 18,28–19,16a

Mt 27,3–32

Mk 27,33–54

Mt 27,33–54

L 23,32–49

J 19,25–37

Mk 15,38–42

Jan 19,38–42

Mt 27,62–66

Po prvním až pátém evangelijním čtení to jsou vždy tři antifony (tj. žalmové zpěvy), malá ektenie (dialogická přímluvná modlitba) a sedálen (proměnný hymnus, při kterém se zpravidla sedí; dnešní den se ale během tohoto hymnu stojí, zatímco probíhá okuřování – po prvním sedálnu „velké“, po ostatních „malé“). Po šestém evangeliu se zpívají makarismy (blahoslavenství) se stichary, po sedmém žalm 51, po osmém trojpíseň z kánonu sv. Kosmy Majumského, po devátém hymnus „Vše co dýchá“ a čtyři stichary, po desátém hymnus Gloria a ranní ektenie, po jedenáctém velké okuřování s příslušnými stichary a po dvanáctém Trishagion.

V řecké církvi se po pátém evangeliu (a příslušných zpěvech) koná průvod s křížem, který je poté korunován a uctíván (pokleknutím na obě kolena a skloněním). Průvod navazuje na evangelijní zprávu o tom, jak Šimon z Kyrény pomáhá Ježíšovi nésti kříž.

Večerní bohoslužba s vynášením pláštěnice

O desáté hodině dne (16 hod našeho času) je kanonický čas pro začátek velké večerní bohoslužby s vynášením pláštěnice. Pláštěnicí se rozumí ikona těla zemřelého Ježíše napsaná na plátně. Součástí bohoslužby jsou tyto paremije (perikopy):

Ex 33,11–23

Jb 42,11–16 a Iz 52,13–15;53,1–12;54,1

1 K 1,18–2,2

Mt 27,1–38; L 23,39–43; Mt 27,39–54; J 19,31–37; Mt 27,55–61

Poté následuje zpěv stichar, při kterých kněz položí pláštěnici na prestor. Při zpěvu následujícího troparu kněz a jáhen vynáší plaštěnici průvodem na stůl uprostřed chrámu (boží hrob):

Šlechetný Josef, z dřeva sňav přečisté tělo tvé,

plátnem čistým je ovinul, a pokryv je věcmi vonnými,

ve hrob nový je položil.

Závěr troparu obsahuje velikonoční naději:

U žen myronosic v hrobě stanul anděl volající:

Myro je vhodné pro mrtvé,

Kristus však ukázal, že smrt a porušení mu nejsou vlastní.

Uzavírá se královská brána, zatahuje závěs a bohoslužba končí.

Velká sobota

Večerní bohoslužba

Večerní liturgie sv. Basila se koná na Velkou sobotu ráno. Prokomidie, vchody i čtení probíhá před pláštěnicí (u božího hrobu). Čte se celkem 15 paremijí:

1. Gn 1,1–13 (stvoření světa, prvé tři dny)

2. Iz 60,1–16 (nad Sijónem vzejde Hospodinova sláva)

3. Ex12,1–11 (hod beránka)

4. Jon 1,1– 4,14 (tj. celá kniha, tři dny Jonáš v břiše ryby, tři dny Ježíš v hrobě)

5. Joz 5,10 –15 (slavení Velikonoc v Gilgálu)

6. Ex 13,20 –15,19 (průchod Rákosovým mořem) Poté se zpívá modlitba s refrénem „Neboť se slavně proslavil!“

7. Sf 3,8 –15 (raduj se jásej celým srdcem, dcero jeruzalémská)

8. 3 Kr 17,8 – 23 (Eliáš u vdovy v Sareptě; v západních biblích je to 1 Kr 17,8 – 24).

9. Iz 61,10 – 62,5 (nové jméno oslaveného Sijónu)

10. Gn 22,1–18 (oběť Izáka)

11. Iz 61,1–9 (rok Hospodinovy přízně)

12. 4 Kr 4,8 –37 (Elíša a Šúnemanka; v západních biblích je to 2 Kr 4,8–37)

13. Iz 63,11– 64,5 (Hospodinova dobrota)

14. Jr 31,31– 34 (naděje obnovení Izraele)

15. Da 3,1– 23 (Tři mládenci v ohnivé peci)

Navazuje zpěv modlitby Tří mládenců s refrénem „Opěvujete a velebte Hospodina po všechny věky!“ Namísto Trishagionu se zpívá: „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli“ Následuje apoštol Ř 6,3 –11 a žalm 81, během kterého služebníci převlékají tmavá roucha za světlá. Při evangeliu se čte celá 28. kapitola Matoušova evangelia. Pokračuje liturgie sv. Basila s některými odchylkami pro období světlého (velikonočního) týdne případně padesátidenní (doby velikonoční).

Paschální jitřní bohoslužba

Po skončení velkosobotní půlnoční (kolem 1 hod v noci), při které je odnesena pláščenice na prestol (zůstává tam až do Padesátnice) se zhasne celý chrám. Předsedající ve světlém rouchu drží v levé ruce kříž a trojsvíčník, v pravé kaditelnici. Okuřuje prestol a 3× zpívá (s rostoucí intenzitou hlasu) tropar:

Vzkříšení Tvoje, Kriste Spasiteli,

andělé opěvují na nebesích,

dejž, abychom i my na zemi

čistým srdcem Tebe oslavovali.“

Poté královskou bránou vchází do temného chrámu. Všichni si od něj zapalují svíce a vychází slavnostním průvodem před chrám, který obejdou. Růst intenzity světla probíhá v obráceném (a logičtějším) sledu, než na Západě. Světlo vycházející z oltáře roste a vychází mimo chrám.

Následuje liturgie, po které jsou žehnány pokrmy.

1Egerie, Getsemany 122 – listopad 2001, https://www.getsemany.cz/node/328

2naposledy: Velikonoční Triduum, Getsemany 309 – listopad 2018, https://www.getsemany.cz/node/3584

„O ekumeně zdola“ aneb má cesta za Hospodinem

V dubnu 1950 jsem coby 14tiletá dívčina hledající Boha, zažila šok. V té době jsem byla členkou „besídky“ pro děti a mládež v pražském dominikánském kostele sv. Jiljí. Tehdy všichni bratři dominikáni zmizeli a naše malá skupinka také přestala existovat. (Akce K). Moje spolužačka-evangelička nabídla, abych s ní navštěvovala biblické hodiny v českobratrském kostele u Salvátora. Velice se mi tam líbilo a tam jsem také poprvé vzala do ruky bibli, na což do dneška vděčně vzpomínám. Po nějakém čase jsem se však od jedné hodné katolické ženy dozvěděla, že hřeším, když navštěvuji jinověrecký kostel. A já jsem opravdu hřešit nechtěla. Nastalo pro mne delší období, kdy jsem hledala nějaké společenství katolické mládeže. To jsem posléze našla v chrámovém sboru na Vyšehradě. V r. 1953 jsem maturovala a protože o mně bylo známo, že chodím do kostela, nedostala jsem doporučení ke studiu na vysoké škole. Léta strávená ve vyšehradském sboru byla však pro upevnění mé víry velice důležitou životní etapou. Navíc jsem tam poznala dva prima mládence. Jeden se jmenoval Karel Faber, student lesnictví, který se stal mým manželem, a druhý byl Míla Vlk, student archivnictví, který se stal naším svatebním svědkem a několikrát zasáhl do mého života. Aktivity vyšehradského sboru byly po čase považovány za protistátní, a tak jsme zažili výslechy STB. Po nich jsem – 10 dní před svatbou – dostala výpověď z práce. Moje moudrá maminka mi tehdy řekla: „Helenko, nenech si tím zkazit svou svatbu, doufám, že se vdáváš jednou za život, vyhodit z práce v tomto systému Tě můžou víckrát“.

Po svatbě jsme se s manželem přestěhovali na Šumavu, kde jsme žili 7 let a narodily se nám tam 2 děti. Tam za námi občas jezdil náš přítel a zpovědník P. Jiří Reinsberg, který tam několikrát vedl ilegální duchovní cvičení. Po přestěhování do Českých Budějovic jsem hledala práci. Tehdejší sekretář biskupa Josefa Hloucha, P. Miloslav Vlk, mne panu biskupovi představil a dostala jsem nabídku jít pracovat do účtárny biskupství. Váhala jsem a navíc P. Reinsberg mi s trochou nadsázky řekl: „Nechoď tam, můžeš tam přijít o víru.“ Byla sedmdesátá léta – doba tvrdé normalizace. Naše rodina samozřejmě byla neustále sledována bdělou STB. V Budějovicích jsme přesto získali přátele a vytvořily se tam malé skupinky věřících, kde jsme se vzájemně podporovali ve víře. Víru jsem neztratila a na biskupství jsem pracovala dalších 20 let a dočkala jsem se tam listopadu 1989. V následujícím roce se stal budějovickým biskupem Miloslav Vlk, na jehož popud jsem se poté věnovala vzniku Diecézní charity. V r. 1999 jsem založila české Sdružení Ackermann-Gemeinde. Můj manžel, který v osmdesátých letech začal tajně studovat teologii, byl po sametové revoluci, v r. 1993 vysvěcen a stal se trvalým jáhnem. Naše dvě děti vystudovaly dálkově Teologickou fakultu Jihočeské univerzity.

V radostné atmosféře po pádu komunismu v r. 1992 vznikla se schválením kardinála Vlka v Praze Unie katolických žen (UKŽ), jejíž členkou jsem se stala. UKŽ shromažďovala skupinky katolických žen v českých a moravských farnostech. V počátcích pořádala za spolupráce s Českou křesťanskou akademií vzdělávací cykly v emauzském klášteře. V rámci seminárního cyklu „Žena v církvi a ve společnosti“ zaznělo během let velmi mnoho přednášek (Žena a rodina, žena a církev, žena a vzdělání, žena a společnost, identita ženy, spiritualita ženy). Texty přednášek vyšly ve třech Sbornících. Organizovaly se poutě na významná poutní místa. V Praze se pořádaly věcné i finanční sbírky na pomoc organizaci „Živá rodina“ na západní Ukrajině. Několik let fungovala i pražská křesťanská poradna pro ženy. V rámci UKŽ jsem vypracovala projekt MAGDALA (pomoc obětem obchodu se ženami a nucené prostituce), jehož realizaci převzala ČKCH. Vznikaly i pobočky UKŽ na dalších místech, také v Českých Budějovicích, kde je v současnosti cca 40 členek a v Českých Budějovicích se záhy navázala aktivní spolupráce s pasovskou KDFB (Katholischer Deutscher Frauenbund). UKŽ jako celek se stala členem WUCWO, tj. Světové Unie katolických ženských organizací a tak se navázalo mnoho dalších zahraničních kontaktů. 2x ročně pořádá UKŽ duchovní obnovu pro ženy. V současnosti nastal jistý útlum činnosti UKŽ, ve kterém jde o generační problém.

Jako členka UKŽ, která byla a dosud je otevřena ekumenické spolupráci. jsem se stala členkou i Ekumenického fóra křesťanských žen v ČR (EFKŽ), které vzniklo jako občanské sdružení v r. 2003 a navázalo na komisi žen při Ekumenické radě církví v ČR. EFKŽ je dobrovolné a nezávislé sdružení, které sdružuje ženy různých církví, působících v ČR, a povzbuzuje je k ekumenické spolupráci.

Jsme ve styku s dalšími organizacemi, jež se také věnují ženám, a to: Komise žen při Ekumenické radě církví v ČR a na Slovensku, Evropské ekumenické fórum křesťanských žen, Konference evropských církví, Světový den modliteb (vznikl v osmdesátých letech 19. století v Americe a pokračuje se v něm dnes ve více než 180 zemích světa), Mezinárodní ekumenické sdružení (IEF) – český region, Světový reformovaný svaz, Unie katolických žen, ESBU (Ekumenické sdružení nad Biblí a uměním), Asociace pro rovné příležitosti, Obchůdek jednoho světa – Fair Trade, Jantar (ženy po ablaci prsu).

Úkoly a okruhy činnosti:

- žena v církvi, její práva a povinnosti,

- žena v rodině a společnosti,

- domácí násilí – odhalování, prevence,

- žena ve sjednocující se Evropě (pokračování projektu EUNIKA pro ženy ve střední Evropě – více než 20 realizovaných projektů),

- sledování práce a výsledků teologického bádání žen (sestra Opočenská),

- smiřování sousedních evropských zemí /SAG/,

- pořádání domácích a mezinárodních setkávání žen,

- „Adopce na dálku“: děti či staré ženy na Ukrajině,

- podpora hospicového hnutí.

Setkáváme se 5-6x ročně v Klubu farnosti P. Marie Sněžné v Praze.

Program schůzek: Píseň, biblický text, přednáška odborníků, křeslo pro jednu z nás, („co život dal a vzal“), doporučení nově vyšlé křesťanské literatury, zprávy z regionů, reflexe důležitých výročí – např. vznik reformace, výročí vzniku církví (československé husitské, českobratrské), výročí světců či různých významných křesťanských osobností. Učíme se dialogu, hledáme spíše to, co nás spojuje, než to co nás dělí!

„Tajemství zla a hříchu.“ K reflexi Reynkova expresionismu a transcendentna u Jaroslava Meda

Tzv. expresionistické období bývá považováno za vrchol Reynkova básnického díla. Patří sem sbírky z 20. let, zejména Rybí šupiny (1922), Had na sněhu (1924) a Rty a zuby (1925). I v této studii se chceme zaměřit na Medovu interpretaci právě tohoto období, zejména posledně jmenované sbírky, neboť nám poslouží (s vědomím jisté neobratnosti) jako synekdochický model Reynkova díla.
Pro potřeby tohoto textu nám postačí základní definice hermeneutiky, jak ji popisuje např. Karel Skalický1 – hermeneutiku tu tedy chápeme jako ars interpretandi, jako hledání, respektive přisuzování významu textu, tj. v podstatě jako synonymum interpretace, přičemž v souladu se Skalickým pojmu hermeneutika přisuzujeme spíše teoretický, metodický ráz; konkrétní interpretační obsahy ponecháváme jako sekundární spíše v pozadí, přestože teorie a praxe nejsou v tomto případě zcela od sebe oddělitelné.

Předpoklady interpretac

Hermeneutická metoda Jaroslava Meda, jehož platformou je literární věda, nemůže pramenit odjinud než z textu. Je to zcela konvenční součást „literárněvědného řemesla“, která vyplývá z logiky toho, že primární text představuje nejen podnět a předmět zkoumání, ale zároveň také jediné (přímé) vodítko pro literárněvědnou interpretaci.

Je ovšem zřejmé, že Medova interpretace směřuje „na hlubinu“. Jedním ze zásadních témat, s nimiž měl Med v průběhu své vědecké práce dlouhodobou tendenci se interpretačně vyrovnávat, je Reynkova spiritualita, oscilující mezi polohami útěšné jistoty v Bohu i drásajícími pocity lidské existence, zatížené dědičným hříchem. Právě toto vnitřní napětí Jaroslava Meda přitahovalo a pokoušel se je nějakým způsobem rozkrýt.
V knize rozhovorů Texty mého života Jaroslav Med explicitně přiznává, že výraznou součástí jeho interpretační metody bylo vždy vcítění. „Už v dětství, když jsem četl cliftonky a rodokapsy, jsem se vždycky chtěl nějak identifikovat s literární postavou či atmosférou dané knížky, a tak jsem se do četby doslova nořil. […] Podobné zážitky mě s literaturou bytostně svazovaly a dodnes svazují.“2 Zmíněná Medova „metoda vcítění“ není v žádném případě projevem neprofesionality ani neschopnosti udržet si emocionální odstup od zkoumané látky; Medovo „vciťování“ je racionálně reflektované, vědomé a opodstatněné. Jaroslav Med jakožto věřící intelektuál nechce zůstávat netečným a nezaujatým, leží-li před ním předestřena záležitost tak závažná, jako je Boží tajemství.

„Vždyť prozaické či poetické slovo věřícího literáta je výrazem jeho zápolení se Skutečností mnohem mocnější, než je on sám. […] Literárně historické zápolení s literaturou se tak často prohlubuje o nový rozměr – o interpretaci dialogu umělce s Tvůrcem všeho viditelného i neviditelného, což je úkol v pravdě velice náročný, hraničící s teologií jakožto vědou víry.“3 Otázky, které si křesťanští umělci kladou, se totiž týkají i jeho samotného. Proto je Medovi zkoumané dílo nejen látkou ke studiu, ale také zrcadlem. I proto Meda Reynek přitahoval, neboť těžištěm jeho díla byla právě spiritualita.4

Zajímavý náhled na osobnost Jaroslava Meda nabízí Martin C. Putna: ten si všímá způsobu, jakým Med ke své zkoumané látce přistupoval. Med se podle něj hlásí k personalistickému výkladu „díla a osobnosti, jenž je podáván spíše esejisticky než suše scientisticky,“5 a dodává, že někdy se Med dokonce ubírá od literárněvědného popisu ke kazatelství6 - nejde jen o změnu slovníku, který pracuje s poetickými, „neexaktními“ obraty, ale zejména o inherentní subjektivismus Medova vyjadřování: nejde zde již jen o deskripci, ale Medovu vlastní interpretaci. Typickým příkladem takového zacházení s literární vědou je Medova publikace Spisovatelé ve stínu (1995), kde nalezneme taková vyjádření, jako že Durychovo dílo „působí také jako impuls při hledání jistot, které tak bytostně postrádá tento sekularizovaný svět“7 anebo že u Floriana „ze zapadlé moravské vesnice vzešel oheň, jehož teplo ještě dnes zahřívá mnohou lidskou duši“8.

Podobně Med zachází také s Reynkem, když o něm hovoří tak, že „Bohuslav Reynek-křesťan se pokorně vrátil k přírodě, k obyčejným lidem a všedním lidským situacím, v jejichž proměnlivé existenciální nejistotě bude odhalovat tajemství Božích záměrů“9. Z uvedených příkladů vyznívá, že v tomto bodě se již nepohybujeme na poli literatury, ale obecně určitého myšlenkově-duchovního ladění. Medovy výrazy jako „sekularizovaný svět“, „lidská duše“, „Bohuslav Reynek-křesťan“ anebo „tajemství Božích záměrů“ zřetelně indikují, že Medovi tu nejde o suchopárnou literárněvědnou interpretaci, ale spirituální pozadí tvorby. Prizmatem Jaroslava Meda tedy nejde primárně o poezii, ale o křesťanský podtext v ní obsažený: právě to bylo pro Meda na ní tak přitažlivé, a to i v případě, když se zabýval Bohuslavem Reynkem.

Bohuslav Reynek prizmatem Jaroslava Meda

Jaroslav Med velmi dobře vycítil, že v Reynkově díle je klíčová práce s motivy10 a snaží se je zahrnout do širšího interpretačního horizontu, který spatřuje právě v náboženské symbolice: „Podoba Reynkova světa v těchto básnických sbírkách [Rybí šupiny, Had na sněhu, Rty a zuby] má charakter apokalyptické vize, kde se vše rozpadá a zaniká jako důkaz pomíjivosti lidského času, nad nímž vládne smrt. Je to rozlehlý „rybník Belzebubův“, v němž se páří „slizké chuchvaly ďábla v hromadách“, kde je pavouk „černým séměm vypučelým z kleteb země“ a žáby připomínají „paskvily pohlaví, vtělené a čpavé hříchy“.“11

Nelze marginalizovat fakt, že na Medově celoživotní fascinaci (odborné i osobní) Bohuslavem Reynkem sehrála závažnou roli skutečnost, že se s básníkem osobně znal. Reynka v jeho petrkovském sídle často navštěvoval a vedl s ním debaty o literatuře a umění. Reynkovy lakonické, ale přesto výpovědně hutné myšlenky byly pro Meda inspirací, která jej osobně ovlivnila. Je zřejmé, že již na této rovině přesáhlo zaujetí Reynkem hranici „nezaujatého pozorovatele“, ale bylo projevem i Medových osobních sympatií. Sám ostatně v souvislosti s tím o Reynkovi hovoří jako o „svém guru“12. Tento blízký osobní vztah proto zákonitě musel ovlivnit – řečeno hermeneuticky – Medovo předporozumění, když jako literární vědec interpretoval Reynkovo dílo. Za textem tak vystupoval obraz Reynka jakožto empirický autor, s nímž měl Med osobní zkušenost.

Rty a zuby. Expresionistické období Bohuslava Reynka

Zřejmě nejvýrazněji se Med věnoval tématu Reynkova vztahu ke spiritualitě ve své stati Bohuslav Reynek: básník samoty a kontemplace a v jejím přívažku Od snu o ráji k prožitku apokalypsy.

Jaroslav Med považuje Reynkovo pevné sepětí s vírou za jeden z nejvlivnějších faktorů formujících jeho básnictví. Domnívá se, že jedním z klíčových motivů pro Reynkovo dílo je motiv (ztraceného) ráje.13 „Pro všudypřítomný hřích, který „zastřel obraz ráje“, se básník odvrací od světa a hledá útočiště ve svém nitru, v samotě a kontemplaci, neboť ve vnějším světě, jehož obludnost nabyla absurdních rozměrů, již nic nemá smysl.“14 Reynkova spiritualita tak vyrůstá ze zvláštního druhu niternosti, založeného na prožitku samoty; jakéhosi pokorného asketismu. Zcela v duchu expresionismu je tedy Reynkova exaltovaná obraznost, snažící se tuto bolestivou skutečnost zachytit. „Texty jsou ovládány jakousi dramatickou erupcí, vše se dere navenek jako sopečná láva v zalykavé přetržitosti, mající charakter neartikulovaného výkřiku člověka, který se brání zkáze.“15 Tato apokalyptická vize ovšem u Reynka, tváří v tvář nadějné evangelijní zvěsti, nemůže dlouho obstát, a proto se již ve sbírce Rty a zuby objevují náznaky utěšenějšího náhledu na svět. „Začíná se pozvolný proces Reynkova pokorného chápání lidského údělu, budoucí příznačný rys celé jeho osobnosti […]. Tento proces měl přirozeně vliv také na proměnu náboženské tematiky v tvorbě: Reynkův vztah ke všemu sakrálnímu už nepotřebuje obsáhle propracovanou symboliku biblickou, tvář Boží přítomnosti prostupuje vše.“16

V doslovu k novějšímu vydání Rtů a zubů, který je jedním ze svědectví o tom, že se Medovi přes počáteční těžkosti17 podařilo i do těchto sbírek proniknout, můžeme pozorovat Medův typický hermeneutický přístup; vyskytuje se tu jak přísná filologická praxe („Ve veršové struktuře se to [expresionistická poetika, AR] projevuje hromaděním substantiv a častým užíváním dvojtečky, po níž následuje enumerativní sled básnických přirovnání, jež toto překypění přímo sugeruje.“18), dále je pozorovatelná ona metoda vcítění („Jeho verše, jdoucí za sebou v rychlém rytmickém sledu, jako by vyjadřovaly svým pohybem z nitra navenek jakési křečovité překypění.“19), ale i Putnou zmiňované kazatelství, resp. duchovně orientovaný slovník („Na dynamismu veršů se podílí i typická expresionistická touha po adoraci: touha zaklínat a vzývat skutečnost všemožným způsobem, aby se „otevřela“ a dala člověku, zmítanému na „přehořkém moři života“, svůj smysl a řád.“20).

Závěrem

Prizmatem Jaroslava Meda lze schematizovat Reynkovo básnické dílo základním dualismem: „expresionistická apokalyptičnost“ a „rurální harmonie“. Toto schéma přitom přesně kopíruje Reynkovu zkušenost víry. Důležitým faktem přitom je, že ani v zápase o vlastní existenci v expresionistickém období se Reynek nezpronevěřuje Bohu, ba naopak: „Jediné východisko z tohoto tragismu raných veršů nachází Reynek v absolutní víře v Boha, jí se transcenduje vše, ona dává výkupný smysl každému soužení.“21

Medova hermeneutická metoda se nevyznačuje systematismem, artikulovanou teorií ani formalismem, ale neúnavnou snahou poodkrýt roušku tajemství, které v sobě básnické sdělení ukrývá. V tomto směru můžeme hovořit o Medově přístupu jako o konzistentním. Medův vztah k literatuře lze shrnout anekdoticky takto: „Svatý Jan Křtitel byl Předchůdcem Páně. […] Připravoval stezku Slovu a odkazoval na Slovo. Slovo miloval natolik, že když ho poznal, byl si vědom své ubohosti a své nehodnosti. Pokrmem Jana Křtitele byl med divokých včel.“22 Také o Jaroslavu Medovi lze říct, že slovo miloval, a to ve dvojím významu: slovo literární a slovo Boží.

1 SKALICKÝ, Karel: Hermeneutika a její proměny. Praha, Ježek 1995.

2MED, Jaroslav: Texty mého života: rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase. Praha, Torst 2007, s. 55.

3BEDŘICH, Martin – JANČAŘÍK, Zdeněk (eds.): Stařec a med: Jaroslavu Medovi k osmdesátým narozeninám. Praha, Portál 2012, s. 116.

4Srov. MED, Jaroslav: Texty mého života: rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase. Praha, Torst 2007, s. 77: „Moje setkání s Bohuslavem Reynkem však pro mě nemělo význam jenom ve vztahu k literatuře, ale stal se pro mě jakýmsi představitelem úplně nového vztahu k náboženství. […] Najednou jsem poznal člověka hluboce a opravdově věřícího, který skoro nic neříkal, nedeklaroval, proti ničemu se nevymezoval, ale svoji víru v Krista prožíval jako existenciální jistotu a zároveň i jako tajemství.“

5PUTNA, Martin C.: Česká katolická literatura 19451989 v kontextech. Praha, Torst 2017, s. 543.

6Tamtéž.

7MED, Jaroslav: Spisovatelé ve stínu: studie o české literatuře. Praha, Zvon 1995, s. 99.

8Tamtéž, s. 93.

9Tamtéž, s. 122.

10 Srov. MED, Jaroslav: Spisovatelé ve stínu: studie o české literatuře. Praha, Zvon 1995, s. 110.

11MED, Jaroslav: Od skepse k naději: studie a úvahy o české literatuře. Svitavy, Trinitas 2006, s. 114.

12MED, Jaroslav: Texty mého života: rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase. Praha, Torst 2007, s. 83: „Kdybych měl charakterizovat svůj vztah k panu Reynkovi, hovořil bych o něm spíše jako o svém guru – byl to člověk, který podstatně ovlivnil můj vztah ke kultuře a umění vůbec [...]“

13 Srov. MED, Jaroslav: Spisovatelé ve stínu: studie o české literatuře. Praha, Zvon 1995, s. 103.

14ROZBOŘILOVÁ, Adéla: Hledám chvilenky pokoje. Ke spiritualitě Bohuslava Reynka. Český bratr. Praha, Českobratrská církev evangelická, 2017, (12), s. 39.

15 MED, Jaroslav: Spisovatelé ve stínu: studie o české literatuře. Praha, Zvon 1995, s. 104.

16 MED, Jaroslav: Spisovatelé ve stínu: studie o české literatuře. Praha, Zvon 1995, s.105, srov. ROZBOŘILOVÁ, Adéla: Hledám chvilenky pokoje. Ke spiritualitě Bohuslava Reynka. Český bratr. Praha, Českobratrská církev evangelická, 2017, (12), s. 39: „Tento postoj byl však pro Bohuslava Reynka dlouhodobě nepřijatelný. V duchu křesťanské víry život nelze přijímat jako bolestivý a tíživý úděl, ale jako dar. Toto pokorné přijetí mu nejen vrátilo jistotu, že všechno má smysl, ale otevřelo mu nevídané obzory svobody a krásy. Ačkoliv smrt i utrpení mají v Reynkově poezii místo i nadále, už nejsou děsivé ani tísnivé, jsou přirozenou součástí života a připomínkou toho, že člověk je dědičně svázán s hříchem. V pozdějších sbírkách už sílí radostný duch niterného života, který pramení i z nalezení „šťastného prostoru“ rodného Petrkova na Vysočině. S nadsázkou lze říci, že hranice této obce se téměř identicky překrývají s hranicemi Reynkova básnického světa, kterému dávají bezpečí.“

17 K tomu podrobnějí MED, Jaroslav: Texty mého života: rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase. Praha, Torst 2007, s. 81-82.

18 REYNEK, Bohuslav: Rty a zuby. Havlíčkův Brod: Literární čajovna Suzanne Renaud, 2006, (nečíslováno).

19 Tamtéž.

20 Tamtéž.

21 MED, Jaroslav: Spisovatelé ve stínu: studie o české literatuře. Praha, Zvon 1995, s. 116.

22 BEDŘICH, Martin – JANČAŘÍK, Zdeněk (eds.): Stařec a med: Jaroslavu Medovi k osmdesátým narozeninám. Praha, Portál 2012, s. 90.

Caim – keltská modlitba o ochranu

Kruhová modlitba, caim, je velmi starou keltskou modlitební formou. Slovo „caim znamená v gaelštině „ochrana“. Mnozí křesťané v Británii si tuto modlitbu asociují s osobností sv. Patrika (5. stol.) a jeho hymnem (někdy zvaným také Krunýř sv. Patrika), z něhož je asi nejznámější částí:

Kristus (buď) se mnou,

Kristus přede mnou,

Kristus za mnou,

Kristus po mé pravici i levici,

Kristus nade mnou,

Kristus pode mnou, Kristus ve mně…

Kořeny modlitby ochrany jsou ovšem hlubší, sahají až k tradici Pouštních otců a matek. Vzhledem k tomu, že existovala čilá kulturní výměna Východu s keltskými křesťany, lze najít v křesťanských manuskriptech keltského křesťanství nesčetné množství těchto modliteb. Mají většinou potrojný charakter, jak odpovídá keltskému kulturnímu prostředí, které dávalo velký důraz na triády.

Modlitby o ochranu jsou potlačeny až s nárůstem latiny jako liturgického jazyka. Znovuobjeveny byly až v 19. století. Ovšem mezi obyčejnými lidmi, kteří hovořily gaelsky, se udrželo povědomí o této formě modlitby. V současnosti, v souvislosti s objevováním původních tradic, s důrazem na odpovědnost za svět, ve kterém žijeme, a za přírodu, a v neposlední řadě s růstem popularity keltského křesťanství, je modlitba znovuobjevena a používána. Hlavními popularizátory jsou komunity na ostrovech Iona a Lindisfarne a potom jednotlivci, kteří se hlouběji zabývají keltskou spiritualitou.

Typicky ji lze nalézt jakou součást ranní modlitby, před započetím práce, kdy člověk žádá o ochranu pro nový den, nebo jako součást kompletářů, kdy je tato modlitba žádostí o Boží ochranu při nočním odpočinku. Modlitby bývají také součástí svatebních obřadů. Mají ochraňovat snoubence, kteří se vydávají na novou, společnou cestu.

Když modlitebník odříkává modlitbu ochrany, dělá kolem sebe pravým ukazovákem kruh, který symbolizuje Boží náruč a ochranu. Je možné kreslit kruh třikrát ve směru hodinových ručiček. Jinou variantou je vstoupit do již nakresleného kruhu. Modlí-li se skupina lidí, vezme se za ruce a utvoří kruh. Je zde místo i pro výtvarné vyjádření. To znamená, že je možné nakreslit skutečný kruh a potom ztvárnit, které věci mají zůstat vně a které naopak vstupují dovnitř. Caim je možné použít také jako přímluvnou modlitba za druhého, vyprošujeme-li mu/jí Boží ochranu

Příkladem může být modlitba, obsažená v knize Celtic Daily Prayer (komunita Northumbria):

Obkruž mne, Pane. Ať je ochrana blízko a nebezpečí daleko.

Obkruž mne, Pane. Ať je naděje uvnitř a zoufalství vně.

Obkruž mne, Pane. Ať je světlo blízko a tma daleko.

Obkruž mne, Pane. Ať je pokoj uvnitř a strach vně.

Obkruž mne, Pane. Ať je útěcha blízko a překážky daleko.

Obkruž mne, Pane. Ať je svatost uvnitř a hřích vně.

Věčný Bože, Otče, Synu i Duchu svatý,

chraň mne ze všech stran. Amen.

Jinou variantou může být naší kultuře bližší požehnání a zároveň prosba o ochranu :

Ať mne nebeští andělé dnes chrání

a obklopí mne vůní pokoje.

Ať mne dnes chrání Kristus,

můj Pán a milující přítel,

a obklopí mne svou láskou.

Ať mne dnes chrání Duch pravdy,

který přebývá v mém srdci,

a obklopí a naplní mne radostí.

Následující caim je vytvořen jako přímluvná modlitba za svět:

Obklop nás, Pane.

Obklop utlačované svou spravedlností.

Obklop násilníky svým pokojem.

Obklop zlomené svým uzdravením.

Obklop nás, Pane.

Obklop nás divy své lásky,

krásou svého stvoření,

slávou své přítomnosti.

Je patrné, že modlitba o ochranu může mít tisíce variant. Zve nás k vynalézavosti a kreativitě. Uplatní se při práci s dětmi či mládeží (lze využít i možnost výtvarného projevu), v rámci duchovních obnov, může být inspirací pro malé skupinky, ale i pro jednotlivce. Může pomoci znovuobjevit vztah k Bohu a vnést do něj bližší, intimnější rozměr. Může vztah k Bohu vyvážit – některé konfese a denominace upřednostňují modlitby k Otci, jiné přespříliš akcentují osobu Syna, mimo letniční a charismatiky si většinou ostatní křesťané nevědí moc rady s Duchem svatým. Trojice je teologickým konstruktem a málokdo ji bere v modlitbě vážně. Zde se nabízí cesta, jak to zkusit.

 

Citovaná literatura

Butland, C. (2017). Caim Prayer. Získáno 23. 2 2020, z http://www.reflectretreats.co.uk/documents/prayer/Caim_Prayer.pdf

Celtic Christian Spirituality FB group. (18. 1 2016). Získáno 23. 2 2020

Epperly, B. (03. 10 2016). Drawing a Circle of Love: The Celtic Encircling Prayer. Získáno 23. 2 2020, z http://www.anamcharabooks.com/blog/2016/10/3/drawing-a-circle-of-love-th...

Robson, P. (2015). A Celtic Liturgy (3.. vyd.). Great Britain: Society for Promoting Christian Knowledge.

Small Group Prayer Resources. (2015). Získáno 23. 2 2020, z https://www.godstonebc.org/wp-content/uploads/2015/07/PRAYER-Caim-Prayer...

St. Cuthbert's Island. (5. 6 2010). Získáno 23. 2 2020, z http://claybrackeen.blogspot.com/2010/06/caim-prayer.html

Lorica

V keltském křesťanství se mimo ochrannou (kruhovou) modlitbu caim objevuje také další typ ochranné modlitby, tzv. lorica. V latině tento pojem znamená pancíř či krunýř a je spjat s obrazem Boží výzbroje z Ef 6, kde je ve v. 14 doslova „induti lorica iustitiae“. Ze starozákonních modliteb je tomuto typu nejblíže Ž 116,1-8:

Hospodina miluji; on slyší můj hlas, moje prosby, sklonil ke mně ucho.

Po všechny své dny chci k němu volat.

Ovinuly mě provazy smrti, přepadly mě úzkosti podsvětí;

nacházím jen soužení a strasti.

Vzývám však Hospodinovo jméno:

Hospodine, prosím, zachraň mi život!

Hospodin je milostivý, spravedlivý, náš Bůh se slitovává.

Hospodin je ochránce nezkušených:

byl jsem vyčerpán, a dopřál mi zvítězit.

Můžeš opět odpočinout, moje duše, neboť Hospodin se tě zastal.

Ubránils mě před smrtí, mé oko před slzami, moje nohy před zvrtnutím.

Lorica se tedy vyznačuje hledáním ochrany před nástrahami světa a života u Boha.

V keltské původní kultuře byla zakořeněna silná schopnost vnímání duchovního světa. Vždyť stvoření vnímali jako posvátné a dokonce jako svým způsobem manifestaci božských sil. Ovšem život na britských ostrovech byl drsný. Některá jeho úskalí a překážky byly keltskými křesťany vnímány přímo jako působení zlých sil. Obdobné jsou zkušenosti Pouštních Otců a Matek křesťanského Východu, kteří také zápasili s četnými pokušeními a démony. Nicméně loricy vznikají právě v keltském světě. Byly typické pro období raného středověku. Vzývají Boha (často svatou Trojici), někdy také přírodní živly jako manifestaci Božího působení. Na rozdíl od caimu jsou většinou dlouhé a podrobné. Účinnost loricy závisela na vyjmenováních Boha a nebeských mocností, jež mají ochránit všechny, opět podrobně vyjmenované, oblasti modlitebníka před duchovním i fyzickým nebezpečím. Mocnosti jsou někdy vyjmenovávány tak, jak je pro nás běžnější v litaniích:

Gabriel je můj pancíř, Michael můj pás, Raphael můj štít…

V našem kulturním prostředí je asi jedinou známou (proto hojně překládanou) loricou Pancíř sv. Patrika (St. Patrik’s Breastplate). Není však jedinou modlitbou tohoto typu. Z nejstarší loricy se dochoval jen fragment. Byla vytvořena na konci 7. stol., kdy Irsko pustošil tzv. žlutý mor:

Bůh buď se mnou proti každému zármutku,

jediný v Trojici, Otec, Syn i Duch svatý…

Trojice je mou ochranou před šikem morů,

před náhlou smrtí, před hrůzou, před zradou záškodníků.

Ať mne sám Ježíš chrání před červeným morem!

Před démony všech věků je Boží Syn mým štítem proti chorobě,

proti zranění, proti blesku, proti ohni…

Každý cudný učedník, který byl mučen pro Krista,

každý pokorný, každý férový, každý upřímný,

každý čistý člověk, každý vyznavač,

každý voják, který kdy žil pod sluncem…

ať mne chrání od nynějška před démony mlhy…

ať jsem pod ochranou Boží ruky v každém nebezpečí.

Určitá témata, která se objevují v pozdějších dílech, zde již lze nalézt – ochranu před nemocemi a újmou, svolávání dobra na následovníky Krista, dovolávání se Božího aktivního zásahu.

Nejzajímavější je ovšem lorica Gildase Moudrého (cca 500-570). Je to velice dlouhá modlitba, která se dokonce stala předmětem medicínského výzkumu. Gildas v ní totiž pečlivě vypočítává, co vše má být předmětem Boží ochrany. Začíná od hlavy a postupuje až ke kolenům. Text je nejen hodnotným básnickým dílem, je také unikátní sbírkou anatomických pojmů, nad níž se blahem rozplývají jazykovědci i lékaři. Gildas modlitbu sepsal jako obranu proti démonům, kteří na něj útočili. V souvislosti s tím měl vidění anděla, který k němu přišel a oznámil mu, že „když se člověk bude tuto loricu modlit často, bude k jeho délce života přidáno 7 let a třetina jeho hříchů bude vymazána.“. Od anděla to byla férová nabídka, modlitba je skutečně hodně dlouhá. To keltským světcům nevadilo, obvykle uměli zpaměti celý žaltář a další biblické texty.

Sv. Patrik se soustřeďuje více nad ochranu před mocí z duchovní oblasti. Rozhodně jí věnuje v své modlitbě větší část:

Svolávám dnes všechny tyto síly,

které stojí mezi mnou a ďábly,

proti vší kruté nemilosrdné moci,

která může bránit mému tělu a duši,

proti zaklínadlům falešných proroků,

proti černým zákonům pohanství,

proti falešným zákonům kacířů,

proti lstivosti modlářství,

proti kouzlu, čarodějnic a kovářů a čarodějů,

proti každé znalosti, která podlamuje tělo a duši člověka.

Mezi duchovní síly se kováři nedostali omylem, jako ti, kdo pracovali s ohněm a podrobovali si hmotu, byli považováni za ty, kdo vládnou duchovními silami. Kováře jako jediné řemeslníky najdeme mezi božstvy různých kulturních okruhů (např. antická, germánská, keltská i slovanská božstva mají mezi svými příslušníky kováře).

Menší část modlitby sv. Patrika je pak věnována „běžným“ nehodám:

Kristus mě dnes chrání proti jedu, proti popálení, proti utopení, proti poranění….

V Irsku byla populární Lorica sv. Fursy datovaná na počátek 7. stol. Originál se nachází ve sbírkách British Library.

Ať jsou paže Boží kolem mých ramen, dotek svatého Ducha na mé hlavě, znamení Kristova kříže na mém čele, hlas Ducha svatého v mých uších. Vůně Ducha svatého ať je v mém nose, vidění společníků z nebe v mých očích, řeč společníků z nebe v mých ústech, dílo církve Boží v mých rukou, služba Bohu i mému bližnímu v mých nohou, ať dělám Bohu domov ve svém srdci a ať patřím zcela Bohu, svému Otci.

Jako ochranné modlitby se loricy užívaly v rámci ranních modliteb. Podobně bylo zvykem modlit se je před cestou. Keltští křesťané jako poutníci pro Krista a misionáři cestovali obzvlášť často. Jednou z loric spojených s tématem cesty je modlitba, připisovaná tradicí sv. Columbovi:

Buď pro mne jasným plamenem přede mnou,

buď pro mne jasnou hvězdou nade mnou,

buď pro mne hladkou cestu pode mnou,

buď pro mne laskavým pastýřem za mnou,

v tento den, v tuto noc a navěky.

Čím mohou loricy inspirovat postmoderního křesťana? Současný člověk si již není tak zcela jist svou všemohoucností, tím, že vše dokáže a vyřeší, že překoná všechny překážky. Daleko více než dříve si je vědom svých limitů a možná ve své skříni nachází i nějaké ty kostlivce úzkostí, strachů a stresů. Vědomí toho, že občas jsou výsledky lidského úsilí více než nejisté, vrací člověka k potřebě o pomoc žádat. Je pak přirozeně na něm, k jakým duchovním silám se obrátí. V dílech o současné spiritualitě lze najít koncepty inspirované tradičními loricami, jak si čas od času sepsat ochrannou modlitbu „na míru“. Jsou psány současným a srozumitelným jazykem a ponechávají kreativitu na čtenářích samých. Mimo jednotlivce je zde opět prostor pro práci v malých skupinách či v rodině.

 

Citovaná literatura

Carmichael, A. (1900). Carmina Gadelica. Načteno z https://en.wikipedia.org/wiki/Lorica_(prayer

Fursa. (nedatováno). The Lorica of St. Fursa. Získáno 26. 2 2020, z A Collection of Prayers: https://acollectionofprayers.com/2018/08/02/the-lorica-of-st-fursey/

Gwynn, E. J. (nedatováno). Liber Hymnorum. Získáno 26. 2. 2020, z http://www.tertullian.org/fathers/gildas_07_intro.htm

Jungmann, J. A. (2007). "Lorica", Christian Prayer Through the Centuries. Paulist Press.

Lebarová, D. (2008). Keltsko křesťanská spiritualita v období raného středověku (diplomová práce). České Budějovice: Jihočeská universita České Budějovice, Teologická fakulta.

Miller, C. (2007). The Path of Celtic Prayer: An Ancient Way to Everyday Joy. IVP Books.

Singer, C. (1919). The Lorica of Gildas the Briton (? 547): A Magico-medical Text containing an Anatomical Vocabulary. Proc R Soc Med.(12 Suppl.), stránky 124–144. Získáno 26. 2. 2020, z https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2067108/

The Lorica of Gildas. (nedatováno). Získáno 26. 2 2020, z Early Church Fathers - Additional Texts: http://www.tertullian.org/fathers/gildas_08_lorica.htm

Modlitby poutníků

Poutnictví patří ke křesťanským hodnotám. Nebývalého rozkvětu se mu však dostalo v rámci keltského křesťanství, kde peregrinatio pro Christo patřilo téměř k povinnostem řádného keltského křesťana, který usiloval alespoň o kousíček svatosti. Termín samotný si keltské křesťanství vypůjčilo od sv. Augustina, který ovšem rozvíjel biblickou myšlenku Žd 11,13: …vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci.

Jestliže na evropském kontinentě bylo putování spojeno spíše s pokáním za určité činy, v rámci keltského křesťanství se jednalo většinou o putování misijní. Díky irsko-skotské misii vznikly mimo jiné kláštery Iona či Lindisfarne. S oběma se pojí komunity, které navázaly na původní duchovní odkaz. Na evropském kontinentě jsou to pak kláštery St. Gallen a Bobbio jako důsledek velké misijní cesty Kolumbána a jeho druhů .

To „menší“ peregrinatio“ se odbývalo v rámci Irska. Vždy se ale jednalo o vyjádření skutečnosti, že poutník něco opouští a vydává se zcela do rukou Božích na cestě do neznáma. V tomto smyslu jsou poutě inspirativní i pro nás, lidi postmoderní.

K putování se pojí zvláštní typ modlitby. Nazývejme ji poutnická. Ta nejjednodušší známá, která se dá odříkávat do rytmu chůze (podobně, jako se Ježíšova modlitba pojí s rytmem dechu), je dílo neznámého autora:

Jsem na tvé cestě, Bože. Jsi na mé cestě, Bože.

Poměrně známá je také poutnická modlitba Kolumbova (Colum Cille, 521-597):

Mohu cestovat sám, ale nikdy nejsem osamělý,

protože ty, můj Bože, jsi vždycky se mnou.

Není třeba se bát, když Pán dne i noci je stále zde.

V tvé ruce jsem mnohem bezpečnější než s ozbrojenou družinou.

Vznikla i zvláštní požehnání pro ty, kdo se vydávali na cestu . Například tato:

Bůh ti požehnej tento den, Bůh ti požehnej tuto noc.

Ať ti milostivý Bůh požehná každý den a hodinu tvého života.

Ať ti milostivý Bůh požehná každý den a hodinu tvého života.

Požehnání samo je inspirováno o něco delší poutnickou modlitbou sv. Brendana Mořeplavce (484-578), který možná objevil Ameriku dávno před Kolumbem:

Bože, požehnej mi tento den, Bože požehnej mi tuto noc,

požehnej, prosím, požehnej, ty, Bože milostivý,

každý den a každou hodinu mého života.

Bože, požehnej cestu, po níž kráčím, Bože, požehnej zemi pod mýma nohama.

Požehnej, Bože a dej mi svoji lásku. A požehnej, Bože, můj odpočinek.

Bože nad všechny bohy, požehnej můj spánek a odpočinek.

Požehnej, Bože a dej mi svoji lásku.

Známé a různě parafrázované je i toto staré irské poutnické požehnání :

Ať se před tebou otevírá volná cesta

ať máš vždy vítr v zádech

a slunce teple svítí na tvou tvář,

déšť jemně padá na tvá pole,

dokud se opět neshledáme.

Ať tě Bůh drží ve své dlani.

Následující požehnání ze sbírky modliteb a hymnů A. Carmichaela (1832–1912) Carmina Gadelica opět rozehrává témata z modlitby sv. Brendana:

Bůh žehnej cestě, po níž kráčíš,

Bůh žehnej zemi pod tvýma nohama,

Požehnej ti Bůh a dej ti svoji lásku.

Bůh nad všechny bohy požehnej tvůj spánek a odpočinek.

Požehnej ti Bůh a dej ti svoji lásku.

Bůh nad všechny bohy, požehnej tvůj spánek a odpočinek.

Z rozličných variací různě šířených je jasně vidět, že i tyto modlitby mají odezvu v naší kultuře a mohou nás inspirovat a provázet na našich malých i velkých cestách :

 

Citovaná literatura

Carmichael, A. (1900). Carmina Gadelica. Načteno z https://en.wikipedia.org/wiki/Lorica_(prayer

Celtic Prayers For Traveling. (5. 3. 2020). Načteno z Building Faith: https://buildfaith.org/celtic-prayers-for-traveling/

Journey Blessing. (nedatováno). Získáno 5. 3. 2020, z Just Prayer.org: https://www.justprayer.gracespace.info/celtic-journey-blessing/

Losack, M. (1994). Keltské křesťanství. Getsemany (045). Získáno 7. 3. 2020, z https://www.getsemany.cz/node/1687

Požehnání různá. (nedatováno). Získáno 7. 3. 2020, z Evangnet: https://www.evangnet.cz/liturgie:pozehnani_ruzna

Vokoun, J. (1997). Stará irská požehnání. Getsemany(070). Získáno 7. 3. 2020, z https://www.getsemany.cz/node/2162

Výzva pro příznivce díla Pierra Teilharda de Chardin

V těchto dnech zahajuje činnost Spolek pro šíření díla Pierra Teilharda de Chardin. Jeho cílem je vydat překlady tohoto francouzského filosofa, kněze a přírodovědce (1881–1955), který ve svém rozsáhlém díle vytvořil křesťanskou teorii evoluce. Záměrem spolku je propojit co nejvíce obdivovatelů Teilhardova díla, aby se mohli společně podílet na vydávání textů. Překlady bude vydávat nakladatelství Malvern. Zbývá jen oslovit dostatek lidí, kteří by byli ochotni podílet se formou členských příspěvků nebo sponzorských darů na vydávání.

Jako první svazek by měly vyjít Teilhardovy dopisy z první světové války, adresované jeho sestřenici Marguerite. Původ Teilhardova myšlení je totiž třeba hledat především v neobvyklé válečné zkušenosti. Protože jako kněz nesměl bojovat, účastnil se války po celé čtyři roky jako nosič raněných. Při jejich zachraňování z bojiště prokazoval chladnokrevnou odvahu a ve chvílích mezi bitvami psal v zákopech dopisy, deník a své první filosoficko-náboženské eseje. Zde se také poprvé vynořila jeho vize evolučního vesmíru postupujícího tápavými pokusy, často za drastických okolností, ke sjednocení do jediného komplexního celku. Cílem tohoto procesu je podle Teilharda propojení všech bytostí a elementů na evoluci zúčastněných v jejich nejvyšší různorodosti a plnosti bytí kolem jediného aktivního středu, jímž je Bůh.

Úmysl Teilhardova díla výstižně shrnul například Joseph Ratzinger – Benedikt XVI.

Pierre Teilhard de Chardin popsal na pozadí moderního evolučního světového názoru kosmos jako proces vzestupu, jako cestu sjednocování. Tato cesta vede od zcela jednoduchých ke stále větším a komplexnějším jednotkám, v nichž se rozmanitost neruší, ale slučuje v rostoucí syntézu. (…) Pod vlivem listu Efezanům a Kolosanům považuje Teilhard Krista za energii pohánějící kosmos kupředu k noosféře, která nakonec zahrne všechno ve své ‚plnosti‘.“ (viz pozn. 1)

Z filosofického hlediska bylo Teilhardovým cílem vytvořit integrální vědu, která by se zabývala postavením člověka v dějinách vesmíru a odpovídala na otázku po smyslu a cíli lidského jednání, konkrétně na otázku: Co mohu jako jedinec svými omezenými silami dělat tady a teď, aby svět postupoval k větší jednotě v různosti, k větší komplexitě a intenzitě bytí?

V českém jazykovém prostředí byly dosud přeloženy jen čtyři z celkových třinácti svazků sebraných spisů a několik esejů. Zcela neznámé zůstávají kromě zbývajících svazků sebraných spisů také Teilhardovy dopisy, často velmi poutavá, dobrodružná líčení jeho přírodovědných výprav a výzkumů i velmi osobní sdělení, včetně mystických zážitků a vizí. Této korespondence lze napočítat kolem dvaceti svazků. Český čtenář nemá často přístup ani k původním textům. Z toho důvodu otevře spolek, který je formálně pobočkou spolku Statek uProstřed, příští rok také knihovnu Teilharda de Chardin, s bohatým fondem, na jihočeském statku v Prostředním Vydří, o jehož rekonstrukci a kulturní využití se Statek uProstřed stará. Spolek bude spolupracovat s American Teilhard Association, pořádat semináře a setkání.

Iniciátorka spolku Františka Jirousová (*1980) je spisovatelka, doktorka filosofie a předsedkyně spolku Statek uProstřed. Studium na FF UK ukončila v roce 2017 obhajobou dizertační práce „Evoluce jako cesta k Bohu v díle Teilharda de Chardin“, která bude tento rok vydána v nakladatelství Malvern. Františka pracuje jako knižní redaktorka pro nakladatelství Karolinum a ujme se také redakce překladů. Devět měsíců strávila jako stipendistka Fulbright-Masarykova stipendia v Teilhardově archivu na Georgetown Univerzity ve Washingtonu D.C., kde prostudovala celé Teilhardovo dílo a pořídila mnoho cenných informačních zdrojů. To vše by teď ráda předala lidem, pro které je Teilhardovo dílo důležité, a umožnila také těm, kdo ho neznají, aby si mohli jeho spisy přečíst.

Spoluzakladatelkou spolku je psychoterapeutka Martina Jerie Lukášková, díky které získá spolek v Praze zázemí pro setkávání nad Teilhardovými texty. Martina zajistí také technický i grafický servis a propagaci textů mezi čtenáři. O Teilhardovo dílo se už delší dobu zajímá a chce se podílet na jeho šíření. Mrzí ji, že laická veřejnost, která si chce rozšířit obzory, si musí často vystačit s interpretacemi a citacemi bez udání odkazu na originál. Čtenář tak nemá možnost jít k pramenům a zůstává ochuzen o základní Teilhardovy myšlenky.

Členství vzniká zaplacením příspěvku 500 Kč na transparentní účet 2901745463/2010. Do zprávy pro příjemce napište prosím emailovou adresu. Na stejný účet lze posílat i sponzorské dary. Zájemci o členství se mohou hlásit také na emailu frantiska.jirousova@gmail.com

Více informací na www.teilhard-de-chardin.cz

Poznámka 1:

Joseph Ratzinger – Benedikt XVI.: Duch liturgie, Barrister & Principal, Brno 2012, s. 22. Další Ratzingerovy oceňující výroky o Teilhardovi viz např. Eschatologie: Smrt a věčný život, Barrister & Principal, Brno 2008, s. 100 a 121. Současný papež František zmiňuje Teilharda v pozitivním smyslu v encyklice Laudato si, Paulínky, Praha 2015, článek 83, pozn. 53. Teilhardovo dílo oceňuje také Jan Pavel II., viz: Gift and Mystery: On the Fiftieth Anniversary of my Priestly Ordination, Doubleday, New York 1999.