045 - listopad 1994

Listopadová rozpomínání

Z této lavičky jsme před pěti lety začali revoluci. Bylo to možná všechno jinak, a přece těch několik dní mezi okamžikem, kdy se člověk odhodlal něco naplno veřejně říci a mezi okamžikem, kdy vyšel do ulic s kůží na trh, zůstává důležitou událostí osobního sebeosvobození. Tento dům, to měl být okresní výbor KSČ, požadovali jsme, aby byl dán nemocnici, dnes je z něho centrum finančních institucí a nemocnice je dál ve starých budovách, tak to je docela symbolické. A zde na druhé straně ulice, to je augustiniánský klášter, požadovali jsme jeho vrácení augustiniánům, lídři dnešní vládnoucí strany byli pro, říkali, že slyšeli, že tento řád je na Západě bohatý a mniši budou dobrou turistickou atrakcí; také zde se hned na začátku ukázalo něco charakteristického. Doufali jsme, že v těch objektech budou i skautské klubovny a centrum pro matky, ale pak se ukázalo, že je třeba uvažovat ekonomicky. Proč to říkám? Nechci dnes nic kritizovat, na nic se zlobit, snažím se rozpomenout se na to, oč nám před listopadem šlo. O vrácení majetku jsme nikdy nemluvili. Doufali jsme, že se zlepší zdravotnictví, školství, situace sociálně slabých lidí. A měli jsme ještě řadu dalších ideálů, na něž je třeba se rozpomenout. Samo sebou se nezlepšilo nic, ale je zde čas, kdy lze aspoň něco uskutečnit. Je to přece jen doba, kterou jsme potřebovali. Jen je nutné se od ní trochu odpoutat, a z nutného odstupu být zase alternativou, někdy i opozicí, někdy klást třeba i nenásilný odpor.  Naše občanství je v nebesích, ale nebudeme-li se jen vézt s proudem, můžeme zde být docela užiteční. Úkol kritizovat z pozic budoucího království a tvořit jeho znamení - .žít jako znamení" (Josef Zvěřina) - trvá dál přes všechny politické převraty.

jv-