Všichni zlí pocházejí ze semene Drahomíry – jméno znamená mír dračice -, všichni dobří, kteří trpí pro spravedlnost, pocházejí ze semene svaté Ludmily, jejíž jméno znamená lidu milá. Ludmila je vdovou, která do pokladnice dala dva haléře; neúnavně totiž plnila dva příkazy: dávala, co je Božího, Bohu, co je bližního, dávala bližnímu. Tento dvojí zákon uchovává duši čistou a svatou a tělo neposkvrněné. Ludmila je Juditou, která potřela modly, je Jael, která tak týrala své tělo posty, modlitbami a bděním, že svým způsobem života přemáhala choutky svého břicha.

V české zemi žil kníže Bořivoj ještě jako pohan. Vzal si manželku z jiné části země, dceru knížete Slavobora Ludmilu. Ta ve svém mládí obětovala modlám a ráda se k nim uchylovala a uctívala je. A zatím co spolu oba přebývali podle zákona, zbožně a spravedlivě a jejich poměru k poddaným nebylo možno nic vytknout, poskytovali každému, co je spravedlivé, a žili podle řádu přírody lépe, než nyní za vlády Kristova evangelia žijí ti, kdo své poddané utlačují, olupují, okrádají… (…) Tedy řečený kníže s manželkou z nebeského přání a pokynu, aby se slovo Kristovo rozešlo po vší zemi, přijal spolu se svým poddaným lidem svatý křest. Narodili se jim tři synové a tři dcery a jejich království ode dne, kdy přijali milost křtu, dále vzkvétalo. Když se mu naplnilo 37 let života, odešel kníže Bořivoj z tohoto světa. Po něm nastoupil vládu prvorozený syn Spytihněv, česky Zbyhněv, který shromažďoval kněze a s velkou zbožností vzkvétal ve víře v Krista. Světlo světa opustil ve čtyřicátém roce svého věku. Po jeho smrti se chopil kormidla vlády jeho bratr Vratislav. Matka těchto bratří, svatá Ludmila, slavná patronka, když se odvrátila od pohanského bludu, každodenně hořce naříkala, že dříve uctívala modly, třebaže už jejich uctívání změnila ve způsob dobrý a svatý. Byla totiž chudým matkou, kulhavým nohou, slepým okem, sirotkům a vdovám laskavou utěšitelkou… (…) Když tedy řečený kníže Vratislav v 43 letech svého věku opustil soužení tohoto světa a otcovskou knížecí vládu nastoupil jeho syn Václav, který byl ještě chlapcem, jeho matka vešla (…) v radu s bezbožnými a zlými rádci. A od té doby začala nenávidět svou tchyni Ludmilu. Říkala si totiž: „Nač má být ona nade mnou jako paní? Zahubím ji, zdědím celý její majetek a budu svobodně vládnout.“ Když se to boží služebnice Ludmila dověděla, odešla z města Prahy a uchýlila se na hrádek, který se nazývá Tetín. Po jejím odchodu matka mladičkého knížete po poradě se zločinci je poslala, aby Ludmilu zahubili. Avšak ona ctitelka Kristova, jsouc si vědoma, že ji čeká smrt, posílila se přijetím Těla a Krve Páně a trvala v horoucích modlitbách. Večer násilníci Thuma a Gumar – strašná jména, jména, jež už svým zvukem budí strach – přiběhli k jejímu domu jako vzteklí psi a vylomili dveře. (…) Prolomí vchod do domu, v němž dlela boží služebnice, a vstoupí vylomenými dveřmi. Vznešená paní Ludmila jako ovečka jim pravila: „Proč, bratři, přicházíte tak zběsile? Copak jsem vás neživila jako matka syny a nedávala jsem vám zlato, stříbro a drahé oděvy? Miláčkové, řekněte mi, jestli jsem se na vás nějak provinila?“ Oni však opovrhli jejími uklidňujícími slovy, strhli ji na podlahu, dali jí provaz kolem krku a zardousili Kristovu ovci. Její katy však zahubila rozmanitá smrt s celou jejich rodinou. (…) Ludmila ve velké víře a oddanosti šťastně přesídlila k Pánu Ježíši Kristu po naplnění 61 roků svého vdovského života. (Přeložila Anežka Vidmanová).

Motivem Drahomířina spiknutí proti Ludmile je lakota ve spojení s bezbožností, respektive pohanskou minulostí. Zatímco Ludmila přijímá křest a žije v míru a lásce s manželem, rodinou a poddanými, Drahomíra nese už ve svém jméně nebezpečí pro člověka, obsažené i v křesťanské biblické literatuře. Obklopuje se zlými rádci a manipuluje s poddanými, aby pro ni konali její zlou vůli na jejich vždy zbožné příbuzné. V Ludmilině životním příběhu se střetává dobro se zlem, láska s nenávistí, pohanství s křesťanstvím, tchyně a snacha a vztahy mezi vládci a poddanými. Památku svaté Ludmily si připomínáme 16. září.

Radakčně upraveno z rukopisu neznámého benediktina z 5. stol.

Společný dokument Světové rady církví a Papežské rady pro mezináboženský dialog

(MV) Dne 27. srpna byl publikován společný dokument Světové rady církví a Papežské rady pro mezináboženský dialog k současné situaci v souvislosti s koronavirem COVID-19 s názvem „Sloužit zraněnému světu v mezináboženské solidaritě“ (Serving a Wounded World in Interreligious Solidarity). Jeho smyslem je povzbudit církve a křesťanské organizace, aby uvažovaly o důležitosti mezináboženské solidarity ve světě zraněném pandemií COVID-19. Španělský kardinál Miguel Ángel Ayuso Guixot, který byl v loňském roce jmenován do čela papežské rady po úmrtí kardinála Jean-Louise Taurana (+2018), uvedl, že pandemie odhalila zranitelnost a křehkost našeho světa. Zároveň se stalo zřejmým, že naše odpovědi musí být nabízeny v inkluzivní solidaritě, otevřené následovníkům jiných náboženských tradic a lidí dobré vůle vzhledem k zájmu o celou lidskou rodinu. Dokument je dalším plodem vzájemné spolupráce, kterou obě instituce intenzívně rozvíjejí od roku 2019. Předchozím společným dokumentem byl text „Výchova k míru v multi-náboženském světě: křesťan-ská perspektiva“ (Education for Peace in a Multi-Religious World: A Christian Perspective) vydaný v květnu 2019.

Benedikt XVI. nejstarším žijícím papežem

(KAP) Dne 2. září 2020 se Joseph Ratzinger, bývalý papež Benedikt XVI., stane nejstarším žijícím papežem. S 34.108 dny překoná papeže Lva XIII. (vlastním jménem Vincenzo Gioacchino Raffaele Luigi Pecci), který se narodil 2. března 1810, papežem byl zvolen 20. února 1878 a zemřel 20. července 1903. Josef Ratzinger se narodil 16. dubna 1927, papežem byl zvolen 19. dubna 2005 a dobrovolně rezignoval ze zdravotních důvodů dne 28. února 2013.

Benedikt XVI., který v dubnu oslavil 93. narozeniny ještě v červnu navštívil svého umírajícího staršího bratra Georga Ratzingera v Německu, který dva týdny na to zemřel ve věku 76 let. Papežův životopisec Peter Seewald začátkem srpna v médiích informoval o údajném těžkém onemocnění Benedikta XVI. Tuto zprávu vzápětí dementoval papežův osobní sekretář Georg Gänswein poukazem na akutní infekční onemocnění.

Světový luterský svaz zveřejnil statistiky

(LWI / MV) Světový luterský svaz zveřejnil aktualizované statistiky, které vycházejí z údajů z konce dubna 2020 a pro Evropu z konce července 2020. V současnosti svaz sdružuje 148 členských církví s celkovým počtem 77,5 milionů věřících. Svaz je rozdělen do sedmi regionů, z nichž je nejpočetnější region Afrika (28,1 milionů), následovaný severskými zeměmi (18), středozápadní Evropou (13,4), Asií (12,4), Severní Amerikou (3,7), středovýchodní Evropou (1,2) a Latinskou Amerikou a Karibikem (0,7). Severské země patří k zemím, kde se k luterským církvím hlásí největší procento populace (mezi 58–75 %). Nejvíc členů Světového luterského svazu je z Německa (10,8 milionů). Nejpočetnější členskou církví je luterská církev v Etiopii (The Ethiopian Evangelical Church Mekane Yesus, 10,4 milionů). Nejvíce církví je sdruženo v regionu Asie (55), přičemž 13 jich je z Indonésie.

V České republice do Světového luterského svazu patří Slezská církev evangelická augsburského vyznání (statistika uvádí 15.000 členů) a od roku 2004 také Českobratrská církev evangelická (69.715 členů).

Očekává se brzké jmenování jeruzalémského patriarchy

(KAP) V souvislosti s oznámením, že emeritní pomocný biskup jeruzalémského patriarchátu latinského obřadu Giacinto-Boulos Marcuzza (nar. 1945) zůstane i nadále generálním vikářem, uvedl apoštolský administrátor patriarchátu Pierbattista Pizzaballa, že toto opatření bude platné do jmenování nového patriarchy, což by nemělo trvat dlouho. Z toho se usuzuje, že se v blízké době očekává jmenování nového patriarchy. Arcibiskup Pierbattista Pizzaballa (nar. 1965), františkán italského původu, je administrátorem patriarchátu od června 2016, kdy byla přijata rezignace patriarchy jordánského původu Fouada Boutrose Twala (nar. 1940).

Oslavy svátku Jména Panny Marie ve Vídni

(KAP / MV) Ve dnech 12. a 13. září se budou pod záštitou vídeňského arcibiskupa Christopha Schönborna (nar. 1945) a salcburského arcibiskupa Franze Lacknera (nar. 1956) konat ve Vídni tradiční oslavy svátku Jména Panny Marie, které jsou připomínkou porážky osmanského vojska a záchrany obležené Vídně v bitvě dne 12. září 1683. Od roku 1958 jsou tyto oslavy ve Vídni pořádané modlitebním společenstvím „Růžencové smírné křížové tažení za mír“ (Rosenkranz-Sühnekreuzzug-Gebetsgemeinschaft, RSK), které v roce 1947 založil františkánský kněz Petrus Pavlíček (1902–1982). Letošní motto oslav zní „Na cestě k Ježíši“ a jejich součástí bude premiéra filmu „Kdo je Ježíš Kristus“ rakouské režisérky a spisovatelky Johanny Tschautscher (nar. 1968). Kvůli koronavirovým opatřením bude do vídeňské katedrály povolen vstup pouze 750 lidem. V minulosti se přitom oslav zúčastnily tisíce věřících. Nebude se konat ani tradiční procesí městem se sochou P. Marie Fatimské.

V českém prostředí je možné se setkat s různými formami růžencového křížového tažení, které bývají spojeny s působením tradicionalistických skupin katolických věřících, např. s Kněžským bratrstvem svatého Pia X. , někdy zkráceně nazývaným „lefebvristé“ podle zakladatele arcibiskupa Marcela Lefebvra (1905–1991), které je v České republice od roku 2017 registrováno jako samostatná církev, resp. náboženská společnost.

K současnému hnutí s centrálou ve Vídni se odkazuje „Modlitební společenství za církev a svět – RSK“, jehož působení v pražské arcidiecézi dovolil kardinál Dominik Duka v dubnu 2018.

Nový církevní rok řecké pravoslavné církve

(KAP) Konstantinopolský patriarcha Bartoloměj zahájil v úterý 1. září bohoslužbou v katedrále sv. Jiří v istanbulské čtvrti Fanar nový církevní rok řecké pravoslavné církve. Toto datum navazuje na tradici římského finančního kalendáře a je spojeno s byzantskou érou od stvoření světa. Tento den je připomínán sv. Simeon Stylita (Šimon Sloupník nebo Sloupovník) a 40 mučednic z Adrianopole.

Tradičně bezprostředně předtím zasedal posvátný synod církve, nejprve v klášteře Nejsvětější Trojice na ostrově Chalki, poté ve Fanaru. Synod zvolil biskupa Dimitria z Thermy novým metropolitou Metres a Athyry. Zvolil také tři nové pomocné biskupy, kteří budou k dispozici mexickému metropolitovi Athenagorovi (Anastasiadovi). Toto jmenování reaguje na výrazný růst pravoslavné církve v Mexiku.

Po skončení zasedání synodu předsedal patriarcha Bartoloměj v katedrále sv. Jiří slavnostnímu svatořečení tří mnichů z Athosu a metropolity Kallinikose (1918–1984) z Edessy a Pelly.

Leuenberské společenství hledá teologa do vídeňské kanceláře

(CPCE) Ústřední kancelář Společenství evangelických církví v Evropě (tj. Leuenberského církevního společenství) ve Vídni hledá teologa na plný nebo částečný (min 50 %) úvazek do Sekretariátu pro teologii a ekumenický dialog. Mělo by se jednat o člena členské církve společenství s doktorátem z teologie, který ovládá angličtinu, němčinu a nejlépe ještě jeden evropský jazyk. Přihlášky v NJ, AJ nebo FJ se přijímají do 30. září 2020. Více informací: https://www.leuenberg.eu/vacancy-notice-study-secretary/

Úvod

Pro pochopení role Bohoslužebné agendy v Církvi bratrské je třeba nastínit kontext vzniku a tradice této církve. Církev bratrská, prvním názvem „Svobodná církev reformovaná“, vznikla spojením dvou proudů probuzeneckého hnutí ve druhé polovině 19. století. Jedním proudem byla evangelizační služba v Praze a okolí za pomoci amerických misionářů vyslaných do habsburské monarchie kongregační misijní organizací „Boston Board of Mission“. Tito misionáři začali od roku 1864 v Praze přednáškovou činnost a přes různá udání z řad některých farářů a zásahů policie, práce pokračovala a postupně přibývalo lidí, kteří prožili obrácení ke Kristu. Druhým proudem bylo lidové probuzení na Náchodsku. Byla to místa jako Bystré, Dobruška, Rychnovsko aj., kde se lidé začali shromažďovat po domech k biblickým a modlitebním hodinám. Tam prožívali svá duchovní obrácení. Toto východočeské probuzení se částečně napojilo na Skotskou presbyterní církev, která působila v nedaleké Vratislavi. Tam byl také ordinován první duchovní Jan Balcar. Během doby se oba proudy, pražský a východočeský, spojily a v roce 1880 vznikla Svobodná reformovaná církev.

Kolem této církve se objevila řada udání na c. k. úřady a bylo rozséváno mnoho pomluv. Není divu, že se nově vzniklá církev distancovala od některých způsobů, přítomných v tehdejších církvích. Odvrhla taláry, odvrhla průvody, které by připomínaly jakákoli procesí. Odvržena byla také pevná liturgie, která byla viděna jako překážka duchovní živosti a angažovanosti laiků. Nové obrodné hnutí dávalo důraz na kázání evangelia, na spontánní osobní svědectví svých členů a lidí, kteří nově uvěřili a také akcentovalo spontánní volné modlitby.

Není překvapivé, že leckde se duchovní hnutí zformované do nové církve vylévalo z břehů. A jistě by to dopadlo daleko hůře, kdyby zde nebyly některé výrazné osobnosti, které pomohly. Byli to jednak američtí misionáři, kteří vtiskli určitou teologickou orientaci, ale také někteří faráři, kteří byli ochotni pomoci (např. farář Václav Šubrt z Reformované církve). Nová církev měla ve svých řadách také některé vzdělané služebníky. Byl to především Alois Adlof – vynikající teolog, kazatel, evangelista, autor řady knih a také písní. Později mnohé v církvi formoval kazatel František Urbánek, přítel rodiny prezidenta Masaryka.

Každé nové hnutí si projde určitou pubertou a záleží na tom, zda v něm začnou působit ti, kteří vnášejí biblické učení a dovedou integrovat různé duchovní proudy a teologické směry. Někdy dojde k velmi radikálním krokům. Je to podobné vývoji ženevské reformace, kdy v době Jana Kalvína byly jako jistý protest z kostelů vystěhovány všechny hudební nástroje, včetně varhan a byly zpívány pouze žalmy acapela. Postupem doby byly zase do reformovaných církví varhany a jiné nástroje opět nastěhovány a zpěv byl podstatně rozšířen za hranici 150 žalmů.

Jedním z důležitých pilířů nové církve bylo přesvědčení, že je třeba fungovat mimo státní uznání. Církev si zakládala na tom, že není státem uznána a že tím má více svobody a nemusí se omezovat ve svém fungování s ohledem na stát. Státní uznání a samotný fakt státní církve byl tehdy viděn jako hřích. Otcové církve by tenkrát také zásadně nepřijali ani korunu od státu, aby si udrželi svobodu. Církev si platila své duchovní sama a stejně tak své diakonské projekty a církevní budovy. Tento postoj jistě pramenil také z vlivu amerických misionářů, kteří přišli ze země, kde nikdy žádná státní církev neexistovala. K důrazu na nezávislost církve přispěly jistě zkušenosti z naší země, kdy některé církve byly zamotány do různých politických afér a kdy zvláště za Rakouska-Uherska bylo rozvinuto nechvalně známé spojení trůnu a oltáře. Důraz na státem neuznanou církev vydržel ovšem pouze do roku 1949. Totalitní režim vyhlásil nové církevní zákony. Nyní existovaly pouze dvě eventuality. Buď přijmout státní uznání církve, nebo odejít do ilegality. Po zvažování všech okolností církev státní uznání přijala. Tím byla zrovnoprávněna s ostatními registrovanými církvemi. S uznáním bylo nutné také přijmout placení duchovních státem a přijmout známý, pokořující státní dohled nad církvemi.

Tento vývoj je důležitý proto, že Církev bratrská se v nové situaci od počátku zapojovala do ekumenických aktivit. Od roku 1955 figurovala v Ekumenické radě církví, která byla založena na půdě tehdejší Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. Hlubší a důkladnější ekumenické kontakty vedly k jisté kultivaci liturgie. Konání společných ekumenických bohoslužeb, práce v různých komisích, později Leuenberská konkordie a další spolupráce vedly k tomu, že si někteří v církvi začali uvědomovat hodnotu formálních částí liturgicky propracované bohoslužby.

Vývoj liturgie

Bohoslužebná agenda Církve bratrské publikovaná v roce 2017 je první ucelenější pomůckou pro formování bohoslužby církve. Je třeba připomenout, že již v roce 1956 se objevily obsáhlé strojopisné samizdatové materiály pod názvem „Nauka o křesťanském shromáždění“. Pro neoficiální kurzy laických pracovníků je připravil ThDr. Alexandr Havránek.¹ Později se v Řádu Církve bratrské objevovala kapitola nazvaná „Bohoslužebný řád“, která obsahovala některá ustanovení pro bohoslužebná shromáždění, pro svátosti, sňatky, pohřby a potom tam byla krátká sekce s některými formuláři.² Každé nové vydání Řádu Církve bratrské přidávalo některý aspekt liturgického života církve. Jako příklad je možné uvést službu nemocným modlitbami a mazáním olejem. To v tradici církve nebylo, ale vlivem ekumenických kontaktů a charismatického hnutí bylo třeba tuto službu v liturgii zakotvit.

Církev bratrská jako církev vzešlá z duchovního probuzení, se vždy musela zabývat různými cizími učeními a novými vlivy, které přicházely z domova i ze zahraničí. Velkou výzvou bylo jazykové letniční hnutí, které působilo značné potíže ve dvacátých letech minulého století. Taková vlna se vícekrát opakovala a v sedmdesátých a osmdesátých letech přišlo charismatické hnutí. Toto hnutí dalo všem církvím ve světovém měřítku důraz na písně chval a jistou neformálnost v bohoslužbě. Jeho vlivem se velmi posilnila adorační část bohoslužeb. Zkušenosti ze zahraničí ukazovaly, že k integraci nového hnutí pomáhá právě určitá liturgická reforma. Jako dobrý model se ukázala Church of England ve Velké Británii, s jejíž evangelikální částí měla Církev bratrská dlouhodobější kontakty.³ V této církvi vedle sebe často dobře spolupracovali lidé různých důrazů, různých spiritualit, včetně bratrů a sester z charismatické obnovy. Ukazovalo se, že pomocí je respekt vůči vedení církve i vedení jednotlivých místních sborů a také pevnější a propracovanější liturgie. Ukázalo se, že i některé extrémnější formy charismatického hnutí si při respektování liturgie církve podržely zásadní věroučný základ.

Církev bratrská od doby revoluce v roce 1989 prožívá početní růst, který se projevuje zakládáním nových sborů a stanic. Od revoluce se počet sborů více než zdvojnásobil. Tento vývoj také přinesl nové problémy a výzvy. Nové sbory vznikaly často z misijní služby mezi studenty. Takové sbory měly často nejrůznější podoby a silně využívaly volnost církevních řádů a volnou liturgii. Brzy se začal projevovat známý jev, že liturgická svoboda se velmi lehce může stát licencí k odchýlení se od biblických norem. To se také mnohokrát stalo. Pokud např. není řádně vyučováno o eucharistii, může se časem ze sv. večeře Páně stát pouze anamnéze (vzpomínka) a vynechán je důraz na vyznání víry, vyznání hříchů, eucharistickou modlitbu apod. Ze svaté večeře Páně se pak lehce stane zwingliánská vzpomínková slavnost.

Nové sbory také rády uplatňují nové hudební formy. V některých se nepoužívá Křesťanský kancionál Církve bratrské, ale zpívají se pouze chvály, které se skládají nebo přejímají z domácích i zahraničních zdrojů. Pokud se toto děje, je úžasně posílena adorační složka a zdá se, že postmodernou formovaný dnešní člověk skutečně potřebuje prostor pro vyjádření svých emocí ve chválách. Na druhou stranu, jak se obávám, je takový křesťan a celý jeho sbor ošizen o didaktickou složku písňového bohatství. Křesťanská píseň obsahuje nejen chvály, ale také věroučná vyznání, vyznání hříchů, kající a přímluvné modlitby. Křesťanská píseň také spojuje s obecnou církví, protože Křesťanský kancionál obsahuje staré písně a chorály ze středověku, husitské a reformační písně, zachycuje pietismus a velká probuzení 18. a 19. století. V knize Žalmů nemáme jen chvalozpěvy, ale také žalozpěvy a nejrůznější vyznání a modlitby.

Situace v Církvi bratrské stále více směřovala k potřebě nové Bohoslužebné agendy. Na této agendě jsme pracovali se Studijním odborem Rady CB v letech 2015-2017. Bohoslužebná agenda tedy žije svým životem již tři roky. Ve velké liturgické různosti Církve bratrské se v řadě sborů ujala, ale jsou také místní sbory, které ji nepoužívají. Jsme církví, která Bohoslužebnou agendu může doporučit, protože sbory mají poměrně velkou samostatnost.

Recepce Bohoslužebné agendy v Církvi bratrské

Za účelem zhodnocení fungování Bohoslužebné agendy v církvi, jsem provedl anketu. Odpověď přišla z více než třiceti sborů, a má tak určitou vypovídající hodnotu. Zde je několik vyjádření vikářů a kazatelů k celkovému hodnocení agendy.

„Za agendu jsem velmi vděčný a pro mě jako člověka, který nevyrostl v církvi a zažil víc prostředí, které nebylo vědomě liturgickými prvky ovlivněné, je velkou pomocí. Jsem za ni vděčný, protože je mi pomocí ve službě.“

„V mém sboru není radno o liturgii příliš hovořit. Lepší je ji bez jakéhokoliv vysvětlování používat. Diskuse o významu a pořadí jednotlivých částí bohoslužby končí vždy patem, protože většina staršovstva i členstva to považují za omezující. Pro mne je ale bohoslužebná agenda velkou pomocí a jsem za ni vděčný. Nicméně neaplikuji vše prostým ,opisem´ nýbrž s úpravami. Nezvyklé formulace příliš připomínající ,jiné tradice´ upravuji do ,jazyka´ svého sboru, případně zcela vypouštím.“

„Jelikož jsem před vznikem naší agendy používal agendu ČCE, jsem velmi rád, že agenda vznikla a je nejen praktickou pomocí ve formulářích, ale i v další organizaci a způsobu vedení shromáždění. Je pomocí k citlivému propojení spontánních prvků blízkých tradici CB s liturgickými.“

„Bohoslužebná agenda mi přišla vynikajícím materiálem pro vedoucí bohoslužeb, kdy jsem jim z ní vytvořil stručný výtah obohacený o můj úvod pro smysl bohoslužby. Děkuji za ni.“

„Velmi užitečná pomůcka, bez které bych jako vikář, který uvěřil až v dospělosti, a tedy nemám věci tolik zažité, nevěděl, jak si poradit s konkrétními bohoslužebnými prvky a kazuáliemi nebo bych to musel mnohem složitěji studovat z jiných zdrojů. Používám elektronickou verzi, kterou mám v tabletu, ze kterého kážu, takže jsem vždy připraven a vím, kde sáhnout. …Jsem za agendu opravdu vděčný.“

„Vznik bohoslužebné agendy Církve bratrské je velký úspěch. Ještě větší úspěch bude, až jí ve všech sborech Církve bratrské bude dopřáno sluchu, a tak začne více formovat naši liturgickou praxi. Zajisté se tomu již na mnoha místech děje. Mou zkušeností však zatím je, že mnoho lidí (i ve staršovstvech) o existenci agendy nemělo ani tušení. Osobně je mi bohoslužebná agenda velkou pomocí. Mohu se na ni odvolat, jsem-li nařčen z ,katolizujících´ tendencí. Její přístupně napsaný text, který trpělivě a srozumitelně vysvětluje veškeré stavební kameny bohoslužby a zdůvodňuje potřebu jejich zastoupení v rámci křesťanské bohoslužby, mi dává naději, že napomůže celkovému zlepšení liturgické praxe v Církvi bratrské, která je v mnoha našich sborech na skutečně tristní úrovni.“

Zpracování odpovědí na otázky rozeslané ankety.

1. Řídím se při výběru biblických textů pro kázání církevním rokem? 6 sborů se neřídí, 11 sborů používá perikopy. 4 sbory doplňují církevní rok v liturgickém mezidobí texty k situaci sboru. 10 sborů používá systém lectio continua.

2. Dáváme ve sboru důraz na Vánoce, Epifanii, Postní období, Velikonoce, Nanebevstoupení Páně a Letnice? Výsledek je dost zahanbující. Všechny tyto svátky připomínají pouze 2 sbory. 8 sborů připomíná tyto svátky bez Epifanie. 3 sbory připomínají a slaví pouze Vánoce a Velikonoce. Někde se připomíná církevní rok podle Bratrských hesel. 6 sborů kromě zmíněných svátků slaví díkuvzdání za úrodu.

3. Zahajujete bohoslužbu introitem – vstupním veršem z Božího slova? Více než 20 sborů to tak činí. V tom je posun k formálnímu zahájení bohoslužby. Ostatní sbory někdy, nebo se snaží a některé ne.

4. Dáváte ve sboru důraz na čtení Božího slova? 6 sborů se přiznalo, že čtou jen text kázání. Přes 20 sborů má dvě čtení a 5 sborů má tři čtení.

5. Jsou písně zpívané při bohoslužbě vybírány s ohledem na text a kázání? V 6 sborech je spolupráce mezi kazatelem a vedoucím doprovodné skupiny. Dalších 10 sborů se o to snaží. 6 sborů tuto harmonii nehledá. V dalších 8 sborech je někdy snaha, ale záleží na tom, kdo vede bohoslužbu. Někteří se snaží o podtržení zvěstovaného slova písní, jiní nikoli.

6. Objevuje se na začátku bohoslužby vyjádření pokání (Kyrie eleison) např. v písni, modlitbě či jiným způsobem? Kladná odpověď přišla z 9 sborů. Dalších 9 sborů to nemá zařazeno. U dalších 15 sborů záleží na tom, kdo vede bohoslužbu. Zde je zřetelně vidět, že některým, kteří vedou bohoslužbu nikdy nebyla vysvětlena důležitost kající modlitby či písně.

7. Míváte ve sboru blok chval? (Gloria) Z 30 sborů přišla kladná odpověď a další 3 sbory mají tento blok někdy. Zde je vidět vliv celosvětového trendu v příklonu k soudobé populární hudbě – worship songs a potom také větší důraz na chválu. Mnoho sborů opustilo tzv. sendvičovou bohoslužbu (neustálé střídání slova a písní) a zařazuje delší blok chval (v některých sborech pod vlivem charismatického hnutí trvají chvály třeba 30 minut). Po kázání pak je již jen modlitba a požehnání.

8. Dáváte důraz na zpěv celého shromáždění, nebo zpívají spíše jen pověření zpěváci a hudební skupiny? V naprosté většině sborů je jednoznačný důraz na společný zpěv (texty se většinou promítají). 6 sborů zpívá písně ve stoje (podobně jako v anglosaských sborech). Ze 3 sborů se ozval stesk, že zpívá jen asi 40 % účastníků.

9. Používáte někdy jako odpověď na zvěstované slovo Apoštolské vyznání nebo Nicejsko-cařihradské vyznání? Pouze 2 sbory to dělají. Asi 14 sborů to nedělá vůbec. Ostatních 15 sborů používá Kréda při slavení eucharistie a při církevních svátcích jako jsou Vánoce a Velikonoce.

10. Dáváte prostor k volným modlitbám (z pléna)? Ve všech sborech, které se ozvaly, jsou volné modlitby některou formou (z lavic, zpředu od mikrofonu, ve skupinách). 13 sborů se snaží o volné přímluvy (kolekta).

11. Zařazujete také přímluvy na zcela konkrétní témata, nebo za konkrétní lidi? To se děje téměř ve všech sborech (přímluvy za nemocné, za lidi v životních krizích, za různé závažné věci ve společnosti, ve světě).

12. Spojujete křest nových věřících se zapojením do církve potvrzeným členským slibem? V naprosté většině sborů to tak je. Asi 6 sborů přiznává výjimky. Některé sbory připomínají tlak ze sekulární společnosti proti organizovanému náboženství. Několik sborů připomíná, že se o to snaží a také vyučuje, jak je důležité patřit do církve jako do Kristova těla. Členství v univerzální obecné církvi se děje skrze místní církev.

13. Křtíte při nedělní bohoslužbě ve sboru, nebo křtíte ve volné přírodě? Většina sborů používá obojí formu. Jen tři sbory křtí zásadně ve sborové budově. Řada sborů křtí venku, v přírodě, nebo v postaveném bazénu. Některé sbory si pronajímají baptisterium v některé modlitebně nebo si pronajmou plavecký bazén. To ukazuje také na převládající křest imerzí. Zvláště mladí lidé žádají křest ponořením.

14. Zaznívá u vás ve sboru eucharistická modlitba nad dary chleba a vína? 24 sborů potvrzuje zařazení eucharistické modlitby nad dary chleba a vína. 7 sborů tuto modlitbu nemá a další 3 sbory někdy.

15. Používáte některé z pěti různých formulářů sv. Večeře Páně obsažených v Bohoslužebné agendě? 17 sborů ano, 8 sborů ne, dalších 7 sborů odpovědělo, že někdy. Několik sborů připomíná tvořivou adaptaci formulářů na své podmínky. To je v církvi s presbyterně-kongregačním zřízením poměrně vysoké číslo recepce agendy.

16. Je v ní obsažena také epikleze – vzývání Ducha svatého, který nás spojuje se vzkříšeným Kristem a jeho církví po celém světě? Pouze 10 sborů ji vědomě zařazuje. 14 sborů nikoli a 8 dalších sborů ji zařazuje někdy. Zde se ukázalo, že v Bohoslužebné agendě některá eucharistická modlitba měla být zařazena. Zdá se, že epikleze je tak trochu popelkou. To, že v Bohoslužebné agendě chybí příklady eucharistických modliteb, je způsobeno stále silným důrazem na volnou modlitbu z momentální inspirace.

17. Zařazujete do bohoslužby osobní svědectví křesťanů? 18 sborů to činí, pouze 1 sbor nikoli a všechny ostatní někdy. Osobní svědectví jednotlivců jsou integrální součástí bohoslužeb. Někdy jde o svědectví z uplynulého týdne, jindy přinášejí svá svědectví ti, kteří uvěřili a jindy zaznívají svědectví lidí, kteří prošli nemocí, nebo nějakou životní zkouškou.

18. Zaznívá na konci bohoslužby jasně vyslovené požehnání? 24 sborů končí požehnáním, 5 nikoli a dalších 7 někdy. Postupně se prosazuje význam žehnání – tzv. beracha.

19. Žehnáte sboru se vztaženýma rukama? (Gesta) 23 sborů ano, 6 ne, a dalších 6 sborů někdy.

20. Používáte při pohřebním shromáždění tzv. „pochování“? Odevzdání zesnulého (prach k prachu) Pánu Bohu v naději Kristova vítězství ve vzkříšení? 16 sborů ano, 4 sbory někdy, několik sborů ještě nemělo pohřeb. Věkový průměr je např. nad 35 let. V několika dalších sborech konají děkovné bohoslužby (bez rakve) za ty, se kterými se loučí.

21. Použili jste již někdy „Bohoslužebnou připomínku křtu“, aby si ti, kteří již déle věří, připomněli závazek křtu? Překvapivě, tento nový liturgický formulář již použilo 15 sborů. Dalších 15 tento formulář nepoužilo a 6 dalších o tom uvažuje. To je pozitivní vliv z ekumenických kontaktů, který již zapustil kořeny.

22. Pověřujete ve sboru kromě staršovstva (presbyterů) veřejně ke službě také služebníky v nedělní besídce, dorostu, mládeži, nebo např. v diakonii? Většina 20 sborů to tak koná, 6 sborů nikoli, 3 někdy a další 3 sbory by to chtěly zařadit.

23. Máte ve sboru obnovu manželského slibu? Např. při výročí zlaté svatby? 6 sborů to praktikuje, 15 sborů nikoli, více než 9 sborů to chce zavést.

24. Modlíváte se při nedělním shromáždění sboru také v malých skupinách (3-4)? Tento způsob modlitby využívá 5 sborů, 14 sborů občas a 11 to nepraktikuje.

25. Případné další zkušenosti s Bohoslužebnou agendou – liturgickou službou v církvi… 13 sborů vyjadřuje za agendu vděčnost, zvláště i za formuláře ke sv. večeři Páně. Vděčnost byla vyslovena i za články vysvětlující jednotlivé části liturgie. Pod vlivem agendy se některé sbory chtějí zlepšit ve své liturgické praxi. Z některých sborů je připomenuta důležitost kontextualizace agendy do místní situace – to znamená volné použití a přeložení do jazyka místní církve. Agenda je pro některé důležité vodítko a pomoc. Potřebné jsou formuláře. Projevuje se velká variabilita a volnost přístupů. Při bohoslužbách předsedají nejen kazatelé, ale také starší sborů. Ti někdy postrádají jakoukoliv přípravu na tuto úlohu a postupují podle svého cítění, nebo podle vzorů, které viděli.

Shrnutí

Anketa potvrdila širokou liturgickou rozkročenost církve. Mezi sbory jsou velké rozdíly v liturgické praxi. Na jedné straně je možné vidět nové sbory, které působí spíše jako mládežnické setkání a převažuje programově neformální pojetí bohoslužby. Potom jsou v Církvi bratrské sbory, které mají určitou liturgickou tradici a snaží se zachovávat určitou pomocnou strukturu (Kyrie eleison, Gloria, Krédo, Sanktus a Agnus Dei). V některých sborech je vidět přirozený vývoj. Tam, kde se např. zpívaly pouze chvály, začínají se objevovat i jiné písně vyznavačského typu, které mají svoji velmi důležitou didaktickou roli. Ukazuje se, že Bohoslužebnou agendu by bylo vhodné doplnit některými eucharistickými i dalšími modlitbami a obohatit tak současnou praxi některých sborů.

Je třeba připustit, že v některých sborech stále přetrvává jistý antiklerikální postoj, který se projevuje v odporu proti psaným modlitbám, invokacím, liturgickým formulářům a také talárům. Tento postoj byl silně povzbuzen dobou totality, kdy lidé začali být ještě více citliví na jakoukoli indoktrinaci, manipulaci a klerikalismus. Postmoderní doba nahrává autentickým prožitkům a někteří se mylně domnívají, že strukturované části liturgie tuto autenticitu omezují.

Současný vývoj má své pozitivní stránky s širším zapojením členů do služby, ale také zřetelně negativní stránky, které se projevují v liturgické neujasněnosti, v odpojení se od společné křesťanské tradice. Mnozí dnes nevědí, co znamená slovo „bratrská“ v názvu církve a vůbec neznají liturgickou praxi staré Jednoty bratrské.⁴ To má za následek vynechávání některých zásadních částí bohoslužby a také menší věroučné znalosti členů. Biblická zakotvenost, kterou křesťanské písně a chorály posilují, chybí potom ve schopnosti vést s druhými dialog o své víře a o evangeliu. Jsem přesvědčen, že liturgie církve má zásadně formativní charakter. Sbory, které např. vynechávají „Kyrie eleison“ (vyznání hříchu a prosby o Boží smilování), ať už ztvárněné v jakékoli podobě, vychovávají své členy k neuctivému a někdy i arogantnímu přístupu k Bohu a k druhým lidem.

Negativní stránkou bohoslužby, která je příliš neformální, je příliš kamarádský vztah k Bohu a k lidem. Přílišná mnohomluvnost těch, kteří vedou bohoslužbu smazává smysl pro „posvátno“. Často chybí chvíle ticha a vedená meditace na Písmem.

Před několika lety na Teologickém fóru Sdružení evangelikálních teologů (SET) evangelický teolog prof. Jaroslav Vokoun řekl, že „Reformační bohoslužba není reformační bohoslužbou svou vnější podobou, ale svou teologií“.⁵ To je nastavené zrcadlo, které ukazuje ještě hlouběji, než je pouhá diskuse o výhodách formální a neformální podoby liturgie. Jestli je církevní kongregace hermeneutickou komunitou, potom je třeba, aby k tomu úkolu byla vedena a posilována. To znamená zamyslet se nad tím, co zpíváme a proč děláme to, co děláme. Vokoun podtrhuje, že subjektem bohoslužby je Bůh, a to platí i o kázání, které není jen mluvením o Božím jednání, ale Božím jednáním pro nás. Reformátoři věřili, že „predicatio verbi Divini est verbum Dei“, jak to uvádí např. Helvetica posterior.⁶

Hermeneutická odpověď, jak shrnuje Vokoun ve svém článku, byla vypracována v diskusích mezi americkými evangelikály a postliberály:

„Bohoslužby jsou tím prostorem, kde lze číst správně Písmo.

• Je tu společenství jako interpretační komunita

• a je tu kontext, který vykládá text, především večeře Páně, ukazující, co je srdcem evangelia, summa evangelii (Luther), tedy Kristova smrt za nás.

• jsou tu kanonické texty

• jsou tu vyznání víry jako pravidla četby,

• a jsou tu živí křesťané, vykládající text svým životem.“⁷

Nejen Církev bratrská, ale i další křesťané evangelikálního hnutí se nacházejí v silovém prostoru mezi bohoslužbou klasických liturgických církví a bohoslužbou charismatickou. V tom je velká a mimořádná výzva a možnost kontextualizovat liturgické formy tvořivým a aktuálním způsobem. Zároveň je zde ale velké nebezpečí jednostrannosti, individualismu, zvláště v církvích s volnou liturgií. Může se stát a také se stává, že se některé zcela zásadní a z Písma odvoditelné části bohoslužby opouštějí. Volná liturgie má mnoho předností a je v ní prostor pro pružné reagování na situaci v církvi a ve společnosti. Je zde ale také nebezpečí prosazení individualismu jednotlivých liturgů a tím i nebezpečné zúžení bohatství a pestrosti křesťanské liturgie.

Souhlasím s Jaroslavem Vokounem, který uzavírá svoji studii těmito slovy: „Možnost improvizace je velikou předností evangelické bohoslužby – mnohdy se však zapomíná, že umění improvizace je vrcholným uměním hudebníka, který zvládl hudební vzdělání, nikoli příležitostí pro začátečníky a amatéry.⁸

Daleko více se musíme také zabývat tím, co zachycuje doc. Tabita Landová ve své habilitační přednášce: „Ukazuje se, že lidé při bohoslužbě neprožívají abstraktní struktury, ale smyslově vnímatelné jevy. Zakoušení akustických vjemů (zvuků, slov, hudby, ticha) a vizuálních vjemů (pohybů v prostoru, gest, obrazů) vytváří vždy nové strukturování v mysli účastníků…“⁹ Domnívám se, že ve svém hledání musíme daleko více vzít v úvahu dnešního člověka zpracovávaného tlakem nejrůznějších médií a vytvářet bohoslužbu, která osvobodí lidské vnímaní a pozve k bohoslužbě, která se dotýká mysli i emocí, hlavy i srdce.

Za velmi důležité považuji také otázku, kterou Tabita Landová klade nad výrazem „aktivní účast“ celého sboru. Připomíná Michaela Meyer-Blancka, že „actuosa participatio“ není kategorie z oblasti teorie jednání, nýbrž kategorie z teorie vnímání.¹⁰ Rozhodně nejde o to, aby všichni při bohoslužbě něco vnějšně aktivně konali, ale o základní modlitební postoj a doplnil bych, očekávání na Boží jednání. Domnívám se, že to, co zabíjí bohoslužbu je, když se shromažďujeme a nic od Boha nečekáme.

Jeden z otců moderního světového evangelikalismu, John Stott z anglikánské církve, podtrhuje, že „bohoslužba rané církve byla jak formální, tak neformální, radostná a zároveň důstojná. Potřebujeme znovu objevit tuto biblickou rovnováhu v dnešní křesťanské bohoslužbě.“¹¹ Bohoslužba prvních křesťanů probíhala v chrámě i po domech a také z biblických textů můžeme usuzovat, že tam byly pevné texty, hymny, vyznání, žehnání, ale bylo tam i mnoho neformálního, o čem svědčí např. důraz na profetie a osobní svědectví z apoštolské misie. Není divu, že se v současné době mnoho evangelikálních teologů nově zabývá patristikou a odvozuje z ní některé důrazy ze společného křesťanského dědictví.

Provedená anketa ukázala celkem příznivou recepci Bohoslužebné agendy Církve bratrské. Ukázala také i na některé jednostrannosti. Současná doba si místo liturgických válek žádá důkladnou ekumenickou spolupráci na formování bohoslužeb církve tak, aby zásadní biblické důrazy byly přesně a citlivě interpretovány a kontextualizovány v době změn mnoha paradigmat.

(Předneseno 25. června 2020 na setkání liturgistů teologických škol na Evangelické teologické fakultě UK v Praze.)

Korona-krize postavila před společenství věřících a následně i před teology důležitou otázku, a to jakým způsobem slavit Večeři Páně (pojem převažující v protestantismu) či eucharistii (pojem převažující v katolickém prostředí). V červnovém čísle (327) přinesly Getsemany pestrou paletu názorů na to, jak by se eucharistie mohla či měla v době krize slavit.

Daniel Kvasnička předložil vidění a praxi svého společenství, přičemž zdůraznil, že se snaží vyhýbat archaickému pojmu církevního newspeaku „vysluhování“ a dává přednost pojmenování „předávání“[ CITATION Kva20 \l 1029 ]. S tímto pojmem nebyl tak zcela srozuměn Pavel Hradilek ve svém následném komentáři předcházejících článků, s tím, že považuje tento termín za redukci [ CITATION Hra20 \l 1029 ]. Jako někdo, kdo se maličko otřel o novozákonní řečtinu, musím se Daniela Kvasničky zastat.

Nebudu se pouštět do teologie Večeře Páně. Zůstanu u té novozákonní řečtiny. Je v ní totiž takové zajímavé sloveso, které s oblibou ve svých přednáškách zdůrazňuje Láďa Heryán – paradidomi (). Studenti řečtiny právě v duchu zasténali; sloveso totiž patří do velice neoblíbené kategorie mi-ových sloves, v níž neplatí nic z toho, co za celou dobu studia koiné pracně narvali do svých hlav.

Ale proto mu pozornost věnovat nebudeme. Podívejme se spolu raději na jeho význam, protože právě šířka jeho významového pole je tím, co je na něm z hlediska teologie pozoruhodné. Každý slušný lexikon řeckých novozákonních pojmů [ CITATION NAS99 \l 1029 ] nám sdělí, že paradidomi znamená:

1. Něco předat (z ruky do ruky)

2. Vydat někoho moci, zradit, jednat věrolomně

3. Svěřit někoho či něco do péče

4. Svěřit něco verbálně (předat)

5. Připustit či dovolit něco

Nový zákon má právě významovou šíři tohoto slovesa v oblibě. Užije je 117x, z toho u synoptiků je najdeme 67x, v Janově evangeliu 15x. Narazíme na ně ve chvílích, které jsou rozhodujícím momentem dějin spásy. Když Jidáš zrazuje Ježíše, je použito toto sloveso (ve významu bodu 2). Když Ježíš na kříži odevzdává svého ducha do Otcových rukou, je použito toto sloveso (ve významu bodu 3). Ke stejnému slovesu se uchyluje apoštol Pavel, když cituje pasáž, zachycující nejstarší novozákonní formu ustanovení Večeře Páně (1 K 11,23): „Já jsem přijal od Pána to, co jsem vám předal…“ (ve významu bodu 4).

Člověku neznalému řečtiny, který se však v našem kulturním prostoru alespoň malinko otřel o latinu, se možná rozsvítí ve chvíli, kdy se podívá do Vulgáty[ CITATION Bib20 \l 1029 ] a uvidí na tomto místě z 1. listu do Korintu sloveso trado. A tradice je již pojem, který známe všichni velmi dobře. Pojem, který je ke slavení eucharistie adekvátní, protože zde církev dělá něco, co převzala od Pána a potažmo i od těch, kteří prošlapávali úzkou a leckdy klikatou cestu víry před námi. A na nás, na křesťanech v konkrétní době, na konkrétním místě a v konkrétní části té velké a různorodé Církve, je, abychom toto tajemství předávali zase dále. Abychom byli článkem v řetězu tradice. V tomto smyslu se na pojem „předávat“ odvolával i Daniel Kvasnička ve svém článku.

Něco se nám tu zkrátka a dobře ztratilo v překladu. V překladu z řečtiny do češtiny se to stát může, však biblické jazyky jsou tu pro „fajnšmekry“ a teology. Horší je, stane-li se nám to v překladu z češtiny jedné konfese či denominace do češtiny konfese či denominace jiné. A vůbec nejhorší je, když nám přestanou rozumět lidé, s kterými žijeme.

 

Bibliografie

Bible Gateway. (nedatováno). Získáno 6. červenec 2020, z https://www.biblegateway.com/

Hradilek, P. (červen 2020). Nad diskusními texty o večeři Páně. (327). Získáno 6. červenec 2020, z https://www.getsemany.cz/node/3755

Kvasnička, D. (2020). Slavení večeře Páně v domácnosti. Getsemany(327). Získáno 6. červenec 2020, z Getsemany: https://www.getsemany.cz/node/3753

NAS New Testament Greek Lexikon. (1999). Získáno 6. červenec 2020, z https://www.biblestudytools.com/lexicons/greek/nas/

Milí bratři a sestry, přátelé a hosté,

Zhruba před tři čtvrtě rokem jsem v tomto kostele zvěstoval požehnání jednomu manželství. To není zas tak nic neobvyklého. Co ale neobvyklého bylo, že oba muž i žena měli na sobě šaty. Konečně jsem na svatební bohoslužbě nebyl jediný muž v sukni. :-)

Když loni po Prague Pride bohoslužbě jako dnes za mnou přišli s prosbou, jestli bych je neoddal, tak – a to se vám musím přiznat – jsem měl problém si je někam zařadit. Pán nebyl ani transsexuál ani transvestita. A já jsem se ho mezi dveřmi ptal, kdy má operaci. On to hned zamítl. Trochu faux pas. Řekl mi, že je normální, že jen rád nosí šaty. Některé ženy nosí kalhoty, on má rád sukně. Toť vše.

Víte, bylo by strašně jednoduché ho odsoudit. Poslat ho pryč mezi dveřmi a říct o něm, že je divný a že ho v naší slušné společnosti nechceme. Může zase mezi nás přijít, až se vrátí do normálu a bude se chovat tak, jak má. Jeho ženě říct, že je taky divná a že by si měla najít pořádného muže. Takového, který se obléká normálně…

A mně to pořád nešlo do hlavy, proč to má tak, jak má. Ač jsem otevřený ledasčemu, potřeboval jsem nějakou škatulku. Musel jsem jít proti svému nějakému přirozenému nastavení o tom, co je normální a co ne.

Rozhodl jsem se, že jim v touze po Božím požehnání nebudu bránit a že je chci oba poznat. A to je přesně to, k čemu nás vede Ježíš. Učí nás, abychom tuto svou přirozenou touhu zaškatulkovávat lidi překonávali. Vede nás k tomu, abychom překračovali svoje předsudky. To není vždy jednoduché.

Hosté v Sodomě

Obecně jde říct, že se bojíme toho, co neznáme. A strach vede k hněvu, hněv vede k nenávisti a nenávist vede k utrpení. Schválně, jestli víte, který mistr pronesl tento citát. Ani Ježíš, ani Mohamed. Byl to mistr Yoda. Bojíme se neznámého a je pak velmi jednoduché někoho odsoudit. Je to mnohem jednodušší než se ho snažit pořádně poznat. A o tohle slovo poznat nám v tom dnešním kázání půjde.

Bůh posílá do Sodomy dva své posly-anděly, aby poznal, jací lidé tam žijí. Chce poznat, jak lidé naplňují své poslaní být dobrými správci země. Chce poznat, jestli naplňují jeho přikázání o lásce k bližnímu. A v Sodomě se jim to vůbec nedaří.

Ještě chvíli před tím se tři poslové setkali s Abrahamem a Sárou a zvěstovali jim, že se jim narodí syn. Jeden posel se od nich odpojí a další dva pokračují dál do Sodomy. Jdou za Abrahamovým synovcem Lotem, který se tam usadil.

Je to cizinec v cizí zemi. Přesto se mu povedlo docela dobře vypracovat. Lot potkává ty dva posly v sodomské bráně – má tam zasedání. V branách se uzavíraly smlouvy, konaly se soudy a další události, které měly proběhnout přede svědky. Lot se z přivandrovalce stává důležitou osobou.

Přijdou za ním ti dva poslové a on jim hned padá k nohám. Vzdává jim úctu. Tuší, že nejde jen o nějaké obyčejné hosty. Ti muži okolo se na něj asi divně dívají. Co to je za tak důležitou delegaci, že jim někdo padá k nohám?

Jako by Lot tušil, že se schyluje k něčemu zlému, tak ty dva příchozí přesvědčuje, aby zůstali přes noc u něj doma. Přece jenom v Sodomě nějaký čas žije a místní lidi už poznal. Ví, že tohle město není pro cizince bezpečné. Poslové chtějí taky toto město poznat, a proto na něj naléhají, aby zůstali přes noc venku.

Lot má ale o ně strach a nutí je, aby se skryli v bezpečí jeho domu. Chce jim zajistit bezpečí. O hosty se má člověk starat. To bylo důležité starověké pravidlo. Host do domu, Bůh do domu. Lot je dokonce bude chtít ochránit do děsivé krajnosti, jak za chvíli uslyšíte. Poslové nakonec souhlasí a Lot si může oddychnout. Alespoň na chvíli.

Noc

Na Sodomu padá noc. Temnota se ale už dávno usídlila i v srdci místních. U Lotova domu se shromáždí Slušní Sodomčané. Staří i mladí, ze všech koutů města. Přišli si pro ty cizince, aby jim ublížili. Stojí před zavřenými dveřmi a světlo pochodní odhaluje jejich tváře plné nenávisti.

Křičí na Lota, aby jim ty své dva hosty vydal. Aby jim je předvedl a oni je mohli poznat. Opět se nám tu objevuje to slovo. Poznat ve smyslu pohlavního styku. Adam s Evou se poznávají a narodí se jim Kain. Sex je krásný Boží dar. Okamžik kdy se dvě duše i těla prolínají – okamžik naprosté vydanosti a bezbrannosti. Okamžik lásky.

A místní slušní Sodomčané ale tuto lásku naprosto zpřevrací a ponižují ji na tu nejohavnější úroveň. V tuhle chvíli si myslí, že mají navrch. Chtějí těm hostům ublížit, chtějí je ponížit. Ukrást jim svobodu a rozbít integritu jejich vlastního těla. Chtějí ty dva znásilnit.

Zde se na chvíli pozastavíme. Víte, tento příběh o hříchu sodomských byl v církevních dějinách vztahován na veškeré homosexuální jednání. Na tomhle příběhu se ukazovalo, jak jsou ti sodomité zvrácení.

Jsou tak zvrácení, že Bůh celé to město vyhladil. Vyhladil je kvůli tomu, že jsou to homosexuálové a takové lidi bychom v naší církvi neměli trpět.

Dodnes mi chodí zprávy s odkazem na tenhle příběh, když mluvím o tom, že Bible nezná homosexualitu jako hřích a že láska dvou lidí stejného pohlaví je stejná jako láska lidí různého pohlaví.

Většina takových zpráv je od slušných křesťanů, kteří by v zájmu zachování čistoty církve spoustu lidí vylučovali.

Za sodomii byl odsouzen třeba Adam Turing, britský matematik, který byl kvůli své orientaci dohnán k sebevraždě. Kolik je a bylo takových jako Adam nebo jako Filip, který se oběsil u sebe doma. Filip to udělal taky kvůli tomu, co slyšel v kostele. A to mi vře v žilách krev. A štve mě, že musel slýchat, že ho Bůh nemá rád, že je špatný a že se musí změnit.

Je mi to líto

Chci se zde na tomto místě omluvit za všechny křesťany a kazatele, kteří šíří nenávist. Ta nemá s křesťanstvím nic společného.

…

Bible prostě nezná rovnocenné láskyplné homosexuální partnerství. K tomu se musíme postavit analogicky jako k tomu heterosexuálnímu.

Bible zná ale moc dobře násilí na druhých lidech. Kolik byste našli příběhů o tom, jak někdo zneužívá svou moc. Kolik byste našli příběhů o intrikách, nenávisti, mocichtivosti. A o tom je ten náš příběh. O chtivosti, násilí, ne o lásce dvou lidí.

Slušní Sodomčané vyhrožují i Lotovi. On se snaží bránit své hosty natolik, že dokonce i nabízí své dvě dcery, aby znásilnili je. To nás může pohoršovat a mělo by. Pohoršovalo to už v té době. Byla to naprosto bezvýchodná situace. A Lot se snaží najít nějakou cestu ven, jak z toho ty dva své hosty dostat. Hrozný řešení – takhle ale fungovala tehdejší patriarchální společnost.

Sodomčané jsou ale tak zaslepeni svou nenávistí, že tyto dvě dcery odmítají. Naprosto Lotem pohrdají, říkají, že je to cizák a nemá tady co rozhodovat. Příběh graduje, lidé venku se chystají už už vyrazit dveře.

V tenhle moment ale Sodomčané poznají, s kým mají tu čest. Ti dva hosté nejsou jen obyčejnými pocestnými, jsou to andělé – vyslanci Boha na zemi. Boha, který nenechá násilí nepotrestáno. Boha, který se zastává a posiluje slabé a bezbranné. Vzpomeňte na žalm ze začátku bohoslužeb, ve kterém se říká: Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu.

Bůh mate cestu i tomu rozzuřenému davu. Muži u vchodu jsou slepí duchovně, teď jsou slepí už i fyzicky. Nejsou schopní nalézt dveře od domu, které chtěli vyrazit. Obrací se nám tu role. Z nebezpečného davu jsou teď bezbranní jedinci. Záchranář Lot potřebuje teď zachránit. Hosté jeho a jeho rodinu vyvádí ze Sodomy, na kterou má přijít zkáza.

Sodoma je zničena kvůli tomu, jak se místní lidé chovají k slabým a ohroženým.

Miluj!

Příběh Sodomy končí, ale příběh Božího lidu skrze Abrahama a další věřící pokračuje dál. Uběhnou stovky let a přichází Ježíš – skrze něj se dává poznat sám Bůh. Bůh, který je láska, která poráží strach. V Ježíšově příběhu to lze velmi dobře poznat. Stejně byl ale vystaven různému násilí, mučili ho, a nakonec ho zabili. Sám sebe obětoval.

A to všechno kvůli tomu, že se tehdejšímu náboženskému establishmentu zdál nebezpečný. A kvůli čemu? Protože hlásal lásku k bližnímu, dával za příklad správného chování cizince a probouzel v lidech naději, že bude brzy nastolena spravedlnost.

Ježíš nás vyzývá k lásce, protože ví, že strach nikam nevede. Ježíš nás vyzývá k té pravé lásce, ne k té podivně překroucené znásilněné touze slušných Sodomčanů. Měli moc a ta jim zkazila jejich vnímání sebe a světa kolem nich. Měli pocit, že jim všechno patří, dokonce i těla jejich bližních.

Ale jak asi mnozí z vás tuší, tak za každým takovým násilníkem je ubohá a ustrašená bytost. Jen si vzpomeňte, jak vypadal Voldemort na konci Harrryho Pottera.

Ježíš po nás chce, abychom se odvrátili od těchto strachů z jiného. Vždyť co je jiného strach a nenávist než vězení, do kterého se sami uzavíráme? Ježíš chce, abychom tuto svou přirozenost, své škatulky překročili a poznali v Bohu osvobozující lásku. Lásku, která nás zbavuje těchto pout.

Miluj bližního svého! Poznej bližního svého. Zkusme lidi blízké i vzdálené, nám podobné i úplně odlišné vnímat jako lidi hodné poznání a milování. Vím, že to někdy bude těžké. Chápu, že ne všichni nám musí být příjemní.

Za ty, se kterými nesouhlasíme, se kterými bojujeme, kteří se nám nějak nelíbí – zkuste se za tyhle lidi alespoň modlit.

Věřím, že to má smysl. Věřím, že to může něco změnit.

Jocelynova legenda o svatém Kentigernovi z konce dvanáctého století je nejstarší dochovanou kompletní biografií tohoto populárního skotského světce. Od událostí, které popisuje, je však vzdálená víc než půl tisíciletí a také skutečnost, že vznikla takříkajíc „na objednávku“, vzbuzuje určité pochybnosti o její historické spolehlivosti. Vždyť podle ní měl Kentigern založit glasgowské biskupství ve druhé polovině šestého století, prvním bezpečně doloženým biskupem v Glasgow je však až jakýsi Masqwen (MacSuein?) kolem roku 1050.

Jocelyn samozřejmě nepsal bez předlohy, znal o něco starší fragmentární Život svatého Kentigerna a ještě nějaký jiný rukopis, o němž velmi kriticky uvádí, že je „zabarven neučeným jazykem a špatným stylem...na začátku samotného vyprávění jsou příběhy zjevně v rozporu s učením a všeobecnou vírou.“ Z toho nelze určit, byl-li text psán irskou gaelštinou, velštinou nebo barbarskou latinou, ale protože Jocelyn začátek legendy odsoudil jako heretický, lze se domýšlet, že dramatický příběh Kentigernova početí a narození byl ovlivněn pohanskou mytologií. Kentigern je dítětem narozeným z nemanželského styku a ve starší verzi mohl být jeho otcem nějaký irský bůh (či – v křesťanském pohledu - démon), jako tomu bylo v případě jeho mladšího současníka prince Mongána mac Fíachnai. (Podobnost princova jména s Kentigernovou přezdívkou Mungo svádí k domněnce, že vyprávění o nadpřirozeném početí bylo v lidové tradici přeneseno na postavu biskupovu.) - Ze které doby nedochovaná předloha Jocelynovy legendy pocházela, nelze zjistit, můžeme však mít za jisté, že obsahovala folklórní příběhy - autorem usměrněné - a obvyklé hagiografické motivy, které pak převyprávěl svým poněkud vyumělkovaným stylem.

Kapitola xiii - O způsobu odívání svatého Kentigerna.

„Používal žíněnou košili k zakrytí své nahoty; hábit vyrobený pouze z kozí kůže, kápi nasazenou po způsobu rybářů. Navrch měl oblečenou albu a kolem krku vždy štólu. Nosíval pastýřskou berlu, rozhodně ale ne zdobně kroucenou či pozlacenou a okrášlenou drahokamy, jak bývá vídáno v této době, nýbrž vyrobenou z obyčejného dřeva a zahnutou. V ruce nosil malou knihu, vždy hotov ke službě, když to nutnost či potřeba žádaly. A tak představoval záři vnitřního člověka oděvem bílým, chvástavosti se vyhýbaje.“

Není důvod pochybovat, že historický Kentigern žil prostým způsobem života a nezakládal si – podobně jako třeba biskup Martin z Turones – na luxusním oděvu. Jocelyn v tom jistě spatřoval pozoruhodný kontrast k pompéznosti vysokého kléru své doby. Odkaz na hábit z kozí kůže není jistě náhodný, když je jinde (xvii.) Kentigern označen za následovníka Eliáše a Jana Křtitele, tedy za prorockou osobnost.

Kapitola xxii – jak výše zmiňovaný král Morken, naveden svým vojákem Cathenem, nakopl svatého Kentigerna a jak za to byli oba potrestáni

„...Avšak výše zmiňovaný král Morken, ačkoli nesmírně bohatý a velkolepý v očích svého lidu, byl otrokem mamonu a bolestně nesl ztrátu zrna – jak to nahlížel on – a taktéž znamení, jež přišlo z nebe. Jakkoli by měl mít z jeho vzrůstu potěšení a radost, stal se mu v duchu kamenem úrazu. Jako sluneční svit rozmnožuje vděčnost a rozkoš zdravým očím a umožňuje jim vidět, tak slouží i jako masa temnoty těm, kdo jsou nemocní a poddaní bolehlavu. A protože jeho zrak byl zakalen vztekem, činil mnohé výčitky svatému patronovi a spílal mu do čarodějů a strůjců zla. I poručil Morken, aby mu už nikdy Kentigern nechodil na oči, pod hrozbou nejpřísnějších trestů, neboť ho Kentigern zesměšnil.

Jistého zkaženého muže, který se těšil důvěře králově, Cathen se jmenoval, to povzbudilo k nenávisti a poranění svatého biskupa, protože život dobrého muže obvykle vzbuzuje nenávist zvrácenému a je mu přítěží. Ducha, hojně obdařeného zlem, lze snáze přesvědčit, aby se přidal k sobě podobnému. Proto má bezbožný vůdce – jak praví Písmo – za sluhy bezbožníky. A nezřídka si vybírá z takových mužů tajné rádce, kteří do uší našeptávají jedovaté myšlenky těm, kdo bez zábran naslouchají nepravostem, a rozdmychávají měchem oheň zloby, vhazují do něj z vlastní vůle palivo, aby neuhasl, nýbrž mohutně vzplál.

Ale muž Boží, který toužil zadusit zlobu moudrostí, předstoupil před vládce spíše v duchu pokory, než s holí přísnosti. A nabádal ho, napomínal ho jako nejlaskavější otec, který se pokouší vymluvit synovi jeho bláznovství. Věděl totiž, že harfa Davidova svou sladkou melodií umenšovala Saulovo šílenství a že trpělivostí vládcův hněv zklidní, podle rozhodnutí Šalomounova. Avšak muž Beliálův, po způsobu hluché zmije, která přestane poslouchat, aby neslyšela mudrcův hlas, nenaslouchal varovným slovům a radám k záchraně. Naopak, štván ještě větším šílenstvím, Morken k němu přiběhl a botou ho srazil na podlahu. Světec však, postavený na nohy náhodnými diváky, snesl s největší trpělivostí zranění i zneuctění, aby jeho učení proslulo trpělivostí. Předložil tento případ Nejvyššímu Soudci, vzdálil se od svatokrádežného krále, a radoval se, že mohl být potupen pro slovo Páně.

Cathen, podněcovatel této svatokrádeže, nasedl na koně a za hlasitého urážlivého smíchu potěšeně odjížděl, neboť měl pocit, že nad svatým slaví triumf. Ale od Tváře Páně vyšel soud, aby bylo učiněno zadost spravedlnosti za zranění, které utrpěl jeho služebník. A ještě se Cathen nevzdálil příliš od davu, který se tam shromáždil, když hřebec, na němž seděl, klopýtl – nevím přes jakou překážku - a upadl. A jezdec padl nazad před branou svého pana krále a srazil si vaz, šíji, kterou tak zpupně pozdvihl proti biskupovi Páně. Tak zemřel Cathen.

I postihl královu nohu nádor, nádor byl následován bolestí a po bolesti přišla smrt. Zemřel na královském panství, které se nazývá podle něj Thorp-morken, i byl pohřben...“

Příběh o hanebném skutku krále Morkena a o jeho potrestání je ve skutečnosti dokončením předchozí kapitoly – zlomyslný panovník odmítne darovat obilí svatému biskupovi pro jeho monastýr a po světcově modlitbě se rozvodní řeka Clyde, která odnese královské stodoly se zrním mnichům a všem potřebným. Z toho Morken opravdu nadšený není.

Morken je osoba záhadná. Z Nenniovy Historia Brittonum (63) známe krále Morcanta, který během obléhání „Vichrného ostrova“ (Ynys Metcaut) nechal – kolem roku 590 - zavraždit svého spojence Uriena, vládce Rhegedu. Nelze vyloučit, že se Morcantovo jméno stalo pro následující generace synonymem proradného ničemy.¹ A Jocelyn tedy nemusel dlouho hledat jméno pro zlého krále do své legendy. (Navíc je tu zajímavý detail: Podle starší Herbertovy legendy byl Kentigern synem prince Owaina a tedy vnukem Uriena. Jocelyn si toho byl nepochybně vědom, ačkoli on sám nám nic o rodině Kentigernově z otcovy strany nesděluje.) Pokud Kentigernův Morken skutečně byl králem v Alt Clutu, je překvapující, že ho – na rozdíl od Morcanta z Bryneichu – nenacházíme v rodokmenech severních Britonů. - Název místa, kde byl Morken pohřben, pochází buď z jazyka Anglosasů (throp – „odlehlá osada“) nebo je dokonce až skandinávského původu (thorp, se stejným významem). Jinými slovy: dokazuje, že zmíněná lokalita existovala ve Skotsku kolem roku 1185 a nějaký Morken, podle něhož byla pojmenována, mohl žít kdykoli od sedmého do dvanáctého století. Byl-li to král nebo nějaký statkář, to už asi nezjistíme

Kapitola xxviii To, co se (Kentigern) dozvěděl o dvou klericích skrze duchovní zjevení a co se jim stalo podle jeho proroctví

„Stalo se, že svatý patron musel udělovat svátost svěcení klerikům a některé z nich povyšoval do kněžského úřadu. Mimo jiné mu bylo nabídnuto, aby udělil svátost kněžství jistému klerikovi půvabného vzhledu, úžasně výmluvnému a velice vzdělanému. Byl rovněž původem Briton, studoval však v Galii. Když světec toho muže uviděl, zavolal si arcijáhna, a přikázal mu, aby byl dotyčný okamžitě odstraněn a vyřazen z kléru. Před očima svatého vyšel z hrudi tohoto klerika sirný zápach a naplnil jeho nozdry nesnesitelným zápachem. Díky tomuto vidění, umožněnému Duchem, spatřil, co se v jeho těle odehrává. Protože, jak bylo nyní zjevné pouze muži Božímu, brzy ale všem ostatním, byl tento klerik navyklý nejodpornějšímu hanebnému zločinu, za nějž božská odplata zničila syny nevěrnosti v Pětiměstí² a zničila je ohněm a sírou. (…)³ Poté se výše zmíněný klerik vydal na cestu a – jak se povídalo – zemřel, byv uchvácen náhlou smrtí.

Když svatý muž opustil úřad a vrátil se do svého domu, setkal se s ním – mezi jinými – jistý klerik, nejvýmluvnější z poutníků. Spatřiv onoho muže, upřel na něj muž Boží planoucí zrak. I zeptal se ho, kdo je, odkud pochází a proč přichází do těchto končin. A on odpověděl, že je kazatelem pravdy a že vyučuje pravdivou cestu k Bohu, a tvrdil, že do těchto končin přišel kvůli záchraně duší. Během rozhovoru však světec zjistil, že je opilý jedem pelagiánského moru. Proto si Kentigern přál, aby se raději vrátil, než aby zahynul, překonal ho a upřímně napomenul, aby se zřekl té zničující sekty, ale shledal srdce kamenné, tvrdé k obrácení. Poté ho světec přikázal vypovědět ze své diecéze a odsoudil ho jako syna smrti, a smrt obou těch osob už byla ve dveřích. Rovněž si vzpomněl na slova Apoštolova: ,Vyhýbej se muži, který zůstává bludařem i po druhém napomenutí, neboť věděl, že kdo je takový, ten zničen jest.´ Tentýž Syn Gehenny, po svém vyhnání odešel za hranice země a při pokusu dostat se přes řeku byl zadáven vodami a sestoupil do Tartaru. A tak se ukázala nanejvýš věrohodnou a jasně průkaznou pravost proroctví nejsvětějšího muže.“

Pelagiovo učení nepochybně v době Kentigernově stále ještě mělo na britských ostrovech četné stoupence, duchovenstvo a nejspíš i vyvíjelo horlivou misijní činnost. Konflikt mezi všeobecnou Církví a tímto směrem, se objevuje i v legendách jiných keltských světců. - Problematika homosexuality je ovšem složitější, na základě penitenciářů vidíme, že za dnů Kentigernových i v době o něco pozdější nebyl keltskou církví sex muže s mužem posuzován a pokutován pokáním o mnoho přísněji, než mimomanželský styk muže a ženy. Jocelynova doba však už v tom spatřovala zásadnější problém, zvláště pokud k tomu docházelo mezi duchovními nebo v monastýrech. Bylo by pochopitelně naivní se domnívat, že se s tím mnich Jocelyn nikdy v životě nesetkal.

Kapitola xxxix. - Kterak svatý Columba navštívil požehnaného Kentigerna; I uzřel korunu na hlavě jeho, jež sestoupila z nebe, a světlo nebeské kolem něj zářilo.

„In that time when the blessed Kentigern was placed on the candelabrum of the Lord as a lamp burning with heavenly desires and shining with health-bringing words and examples of virtues and wonders, he gave light to all who were in the house of God.302 And the holy abbot Columba, whom the Angles call Columkillus, a man wondrous in doctrine and virtues and well-known for his prophecies of future times, indeed a man filled with the spirit of prophecy, lived in that glorious monastery which he had built on the island of Iona.303 And he wished to rejoice, not for one hour but unceasingly, in the light of Saint Kentigern.V onom čase, kdy byl požehnaný Kentigern umístěn na svícen Páně jako lampa, planoucí nebeskými touhami a zářící uzdravujícími slovy a příklady ctností a zázraků, dával světlo všem, kdo přebývali v Božím domě. A svatý opat Columba, jehož Anglové nazývají Columcillem, muž podivuhodný učením svým i ctnostmi a známý proroctvími ohledně budoucnosti, vpravdě muž naplněný duchem prorockým, žil v tom slavném monastýru, který vystavěl na ostrov Iona. I chtěl se radovat, nikoli pouhou jednu hodinu, nýbrž neustále, ve světle svatého Kentigerna. For having heard for a long time the rumors of his holy fame, Columba desired to go to Kentigern, and to visit, to see, and to be received into a more private familiarity with him, and to consult the sanctuary of his holy breast concerning those matters which were near to his own heart. Dlouho slýchal zvěsti o jeho svaté pověsti, hodlal se tedy Columba vydat za Kentigernem, navštívit ho, vidět, a vstoupit do důvěrnějšího vztahu s ním, nahlédnout do svatyně jeho svaté hrudi ohledně záležitostí, jež byly blízké i jeho vlastnímu srdci.

Když nadešel vhodný čas, odešel svatý otec Columba s velikým zástupem učedníků a v doprovodu mnoha dalších, neboť i oni chtěli spatřit a hledět do tváře pozoruhodného člověka. And when he approached the place which is called Mellindenor, where the saint was then staying for a season, he divided all those who were with him into three bands, and Columba sent a messenger to go before him and announce to the holy patron his coming and the coming of those with him. Když se přiblížil k místu, které se nazývá Mellindenor, kde pak svatý setrval po jedno období, rozdělil všechny, kteří s ním byli, do tří skupin, i vyslal Columba posla, aby šel před ním a oznámil svatému ochránci příchod jeho, jakož i příchod těch, kteří byli s ním.

The holy bishop took delight in these things which were told to him concerning them, and he joined his clerics and others to him and likewise dividing them into three groups, he went out towards them with spiritual songs .304 Those of youthful seasons305 were placed first in the forefront of the procession, and secondly were those more advanced in age. Svatého biskupa potěšily tyto věci, jež mu byly sděleny, připojil se ke svým duchovním i k ostatním a podobně je rozdělil do tří skupin, vyšel s nimi, za zpěvu duchovních písní. Mladíčci byli zařazeni do čela průvodu, druzí pak šli ti, kdo už byli pokročilejšího věku. In the third band with him walked those who had grown old with good days, white as snow, and venerable in appearance, deeds, habits, and even in those hoary hairs. Ve třetí skupině s ním kráčeli ti, kteří zestárli v konání dobra, bílí jako sníh, a ctihodní vzhledem, skutky, obyčeji, a to dokonce i tehdy, když jim už vlasy zešedivěly. And all were singing in the ways of the Lord: for great is the glory of the Lord .306 And again they said, "The way of the just has been made straight, and the path of the saints is made ready." A všichni ,zpívali na cestách Páně, neboť sláva Páně je veliká´. A opět pravili: ,Cesta spravedlivého byla urovnána a cesta svatých připravena jest.´ A ze strany svatého Columby zase sbory pěly melodickým hlasem: ,Kráčejí stále v nové síle, svému Bohu na Sionu se ukáží. Aleluja.´

Mezitím se Columby zeptali někteří z těch, kdo přišli s ním: ,Přišel svatý Kentigern s prvním sborem zpěváků?´ The saint answered, "Not in the first, nor in the second, but the cherished bishop comes with the third." Svatý odpověděl: ,Nikoli s prvním, ani s druhým, ale vážený biskup přichází se třetím.´ And when they mentioned how this was known by him, Columba said, "I see a fiery column in the manner of a golden crown, interlaced with starry gems, descending from heaven onto his head. And a light of ethereal brightness envelops and surrounds him in the likeness of a veil, which covers him and then again returns to the ether. On that account it is given by this visible sign imparted to me that he is the elect of God and sanctified as an Aaron, that one who appears to me with this sign of holiness as one clothed with garments of light and with a golden crown represented upon his head.'308 A když se o tom zmínili, je známo, že Columba řekl: ,Vidím ohnivý sloup na způsob zlaté koruny, hvězdnými drahokamy protkaný, sestupující z nebes na jeho hlavu. A světlo vzdušného jasu ho obklopuje a halí na způsob závoje, který ho pokrývá, a pak se opět do vzdušných sfér navrací. Na podkladě tohoto vidění, které mi je dáno – on je vyvoleným Božím a jako Áron posvěcený, ten, který se mi zjevuje s tímto znamením svatosti, oděný rouchem světla a se zlatou korunou na hlavě.´

Therefore these two God-like men hastened to unite in mutual embraces and holy kisses, and having fattened themselves first with a spiritual feast of divine words, they afterwards restored themselves with bodily food.Proto tito dva Bohu podobní lidé spěchali sjednotit se ve vzájemném objetí a svatých polibcích, a když se nejprve nasytili duchovní hostinou božských slov, občerstvili se pak tělesným pokrmem. But how great was the sweetness of divine contemplation within their most holy breasts is not for me to mark down nor is it given to me or to one similar to me to inquire into the manna hidden and, as I suppose, unknown to all except those who taste it.309 Jak velká však byla sladkost božského rozjímání v jejich nejsvětějších hrudích, to není na mě, abych zaznamenal, ani mi není dáno (jakož ani nikomu mě podobnému), ​​ptát se na skrytou manu, jež - jak předpokládám – zůstává neznáma všem kromě toho, kdo jí okusí.“

Ionský opat Adomnan (624 - 704), píšící životopis svého proslulého příbuzného Columby pouhých sto let po jeho skonu, o setkání těchto dvou mužů vůbec nic neví. Je to překvapující, protože ve své poutavé knize uvádí jménem mnoho lidí – jak významných (král Rhydderch/Roderc, s nímž byl Kentigern v nejužším kontaktu) tak i navenek obyčejných (Emchát, Nesan „Shrbený“). Kentigern se tam nikde neobjevuje. Je téměř jisté, že k této velkolepé události nikdy nedošlo.

Kapitola xlv – O proroctví jistého muže a pohřbu světcově v Glasgow

„V témže roce, kdy svatý Kentigern byl uvolněn z lidských záležitostí a odebral se do nebe,⁴ zdržel se déle než obvykle král Rederech, který už tu byl vícekrát uváděn, v jedné královské vsi, zvané Pertnech. Na jeho dvoře žil jistý blázen, jemuž se říkalo Laleocen, a kterému se od krále dostávalo potřebné obživy i ošacení. Neboť je obvyklé, že přední mužové země a královští synové tíhnou k marnostem a drží si takové muže, kteří tyto pány a jejich domácnosti dokáží přimět k žertování a halasnému smíchu svými bláznivými slovy i posunky. Ale po pohřbu svatého Kentigerna byl tento muž stižen nejtěžším žalem a nedal se od nikoho utěšit. Když pátrali po tom, proč tak nepochopitelně truchlil, odpověděl, že jeho pán, král Rederech, a další z prvních mužů jeho země, Morthec, nezůstanou po smrti svatého biskupa dlouho naživu, ale že je jim souzeno ještě toho roku zemřít. Smrt zmiňovaných, k níž toho roku následně došlo, jasně prokázala, že bláznova slova nebyla bláznivá, nýbrž spíše prorocká...“

Dvorní blázen Laleocen stojí za povšimnutí. Jedná se o tutéž postavu, která se zřejmě objevuje – pod jménem Ealladhan - ve společnosti létajícího krále Suibne z irských pověstí a je zároveň totožná i se šíleným prorokem Myrddinem/Merlinem. Ten nepatřil k nejranějším artušovským příběhům, nýbrž náležel k cyklu hrdinských zpěvů, spjatých s osobou a dvorem krále Rhyddercha (Rederecha) „Šlechetného“ (Hael) nebo také „Starého“ (Hen).

Není pochyb, že Rhydderch byl pro „Starý sever“ hrdinou srovnatelného významu s bájným dobyvatelem podsvětí Artušem. Rhydderchův meč „Bílá rukojeť“ (Dyrnwyn), jeden ze Třinácti pokladů Británie, nehrál v určitém období zřejmě o nic menší úlohu než Caledfwlch (neboli Excalibur), který ovšem původně patřil slunečnímu héroovi Llwchovi (Lughovi), než si ho přivlastnil Artuš. Jak literární Artuš nabíral na popularitě a „bobtnal“, zastínil nebo vstřebal do sebe mnoho hrdinů historických i mytických, včetně jejich skutků, artefaktů a společníků. Tak byl také Laleocen - pod jménem Merlin - vsunut do kurtoázních romancí o rytířích Kruhového stolu, jako ostatně i Taliesin, bard rhegedského krále Uriena. - A samozřejmě ani Kentigern/Cyndeyrn toho nebyl ušetřen: stal se – podle Velšských Triád (64) – hlavou Artušovým biskupů „na Severu“.

PRAMENY:

Clarkson, Tim, Rhydderch Hael, Heroic Age, Issues 2, 1999, in: https.//www. heroicage.org/issues/2/ha2rh.htm.

Gruber, Martin, Požehnaná je bříza v Pumlumonu. Kapitoly z keltského křesťanství, Plzeňská diecéze CČSH, Dragon, 2020

Jackson, Keneth, The Sources for The Life of Kentigern, in: Chadwick, Nora a kol., Studies in the Early British Church, Cambridge University Press, str. 273-357.

Jocelyn, a monk of Furness, Life of st Kentigern (prologue), in: https://sourcebooks.fordham.edu/basis/Jocelyn-LifeofKentigern.asp

Nennius, History Of The Britons (Historia Brittonum), překl. Giles, J. A,, Medieval Latin Series, Cambridge, Ontario 2000.

Triads of Ynys Prydein, in: http://www.kingarthur.justwizard.com/Triads.html

 

Přeložil Oldřich Novotný. Poprvé vydáno v Literární a umělecké revue Obrození I. (1912), s. 470–476.

Přináším první český překlad liturgického dramatu Ordo virtutum latinsky píšící vizionářky Hildegardy z Bingenu (1098 – 17. 9. 1179) v překladu Oldřicha Novotného (1884–1959). Stojí za to přiblížit si osobnost tohoto překladatele. Oldřich Novotný se narodil v Praze, kde vystudoval Katolickou bohosloveckou fakultu a později i Filosofickou fakultu UK. Nejprve působil jako katecheta v Košířích, v roce 1919 se stává profesorem na gymnáziu v Trenčíně a později v Liptovském Mikuláši. Od roku 1921 učil český jazyk, filosofii, francouzštinu a němčinu na gymnáziu v Jičíně, kde také zemřel. Je autorem několika literárních studií (mj. o Jakubu Demlovi) a mnoha odborných článků o Janu Husovi a J. A. Komenském.¹ V mládí vydal básnickou sbírku Krůpěje světla (1911) a lyrické drama Beata (1912). Kromě překladu středověké latinské poémy Slavík svatého Bonaventury (1910) do češtiny převedl i výbor z liturgických písní Hildegardy z Bingenu, který po částech vycházel v revui Meditace. Básnické, překladatelské a dramatické nadání uplatnil i v předkládaném Hildegardině mystériu Chór ctností.

CHOR CTNOSTÍ vystoupí.

PATRIARCHOVÉ A PROROCI: Kdo jsou tito, kteří jako oblak vzlétají?

CTNOSTI: Ó světci pravěcí, proč žasnete? Slovo boží září v podobě člověka a my blyštíme s ním, pracujíce na stavbě údů nádherného jeho těla.

PATRIARCHOVÉ A PROROCI: My kořeny jsme, ratolesti vy, živého pupenu plod, jehož my stínem jsme byli.

PLÁČ DUŠÍ vězněných tělem: Ó my poutnice, co provedly jsme? S cesty ku hříchům jsme odbočily. Krále dcerami jsme býti měly, ale padly jsme ve hříchu stín. Ó slunce živoucí, ty na svých ramenou nás unášej ve spravedlivý úděl, kterýž jsme v Adamovi ztratily. Králi vladařův, tvůj my bojujeme boj!

ŠŤASTNÁ DUŠE: Ó sladké božství a ó žití rozkošné, v němž přeskvoucí roucho uhájím, ono roucho, kteréž jsem tu přijala a které ztratila jsem při prvém zjevení, k tobě vzdychám a všech ctností se dovolávám!

CTNOSTI: Ó šťastná duše, a ó sladké stvoření těla, ty, kteráž zbudována jsi v bezedné hloubce boží moudrosti, mnoho miluješ!

DUŠE ŠŤASTNÁ: Jak ráda přijdu k vám, abyste mi vtiskly polibek srdce.

CTNOSTI: Boj tvůj s tebou vést nám uloženo, dcero králova!

Než DUŠE OBTÍŽENÁ si stěžuje: Ó nesnesitelná strast a přetrpká to přítěž, kterouž mám v odění tohoto života, neboť příliš těžko jest mi proti tělu zápasit.

CTNOSTI k oné duši: Ó duše, vůlí Boha stvořená, ó šťastný nástroji, proč plačtiva tak vůči tomu jsi, co pozřel Bůh v panenské přírodě? Ty námi máš přemoci ďábla.

TA DUŠE: Spěšte ku pomoci, abych mohla vytrvat!

VĚDĚNÍ BOŽÍ k oné duši: Viz, co jest to, več oděna jsi, dcero spasení, a vytrvej a nikdy neklesneš!

NEŠŤASTNÁ DUŠE: Nevím, co učiním, a nebo kam uprchnu. Běda mi, nemohu snésti roucha, kterým jsem oděna. Věru toužím odvrhnouti je.

CTNOSTI: Ó nešťastné ty svědomí a duše ubohá, proč tvář svou skrýváš před svým Stvořitelem?

VĚDĚNÍ BOŽÍ: Ty nevíš, ježto ani nevidíš, ni toho nechutnáš, jenž stvořil tě.

DUŠE ONA: Bůh stvořil svět, já nechci bezpráví, než prahnu užít ho.

ŘEV ĎÁBLA k duši té: Blázne bláhová, co prospěje ti lopotiti se? Na svět se ohlížej a obejme tě poctou nesměrnou!

CTNOSTI: Ó hlas bijící přenesmírnou bolestí. Ach, ach podivné vítězství vzešlo duši té v divuplné žádosti po Bohu, kdy skrytá rozkoš těla jí se s očí ztratila. Běda, ó kde vůle nepoznala neřestí, a kde žádostivost člověka uprchla před bujným hýřením. Žel tedy, žel toho ty, nevinnosti, kteráž ve svatém jsi studu neporušenosti ničeho neztratila a jež lakotu chřtánu starého hada jí jsi nezkojila.

ĎÁBEL: Jaká pak to moc, jakoby nebylo nikoho kromě Boha? Já však dím: Tomu, jenž by chtěl mne a mojí vůle následovati, všechno dám. Ale ty nemáš, co bys mohla dát svým následovníkům. Vždyť vy všechny ani nevíte, co jste.

POKORA: Já se svými družkami vím dobře, že ty jsi starý onen drak, který nad Nejvyšším se vznášet chtěl, ale Bůh sám v propast svrhl tě.

CTNOSTI: My však všechny na výsostech bydlíme.

POKORA: Já pokora, královna ctností, volám: Ke mně pojďte, ctnosti, a já vyživím vás, abyste vyhledaly drachmu ztracenou a toho korunovaly, kdo šťasten vytrvá.

CTNOSTI: Ó královno přeslavná a nejrozkošnější ty prostřednice, k tobě ochotně jsme přišly.

POKORA: Proto, nejmilejší dcery, vás chovám v ložnici své královské!

LÁSKA: Já láska, květ hodný milování, vyzývám: Pojďte ke mně, ctnosti, a já vás provodím do světla běloskvoucího vytrysklého z ratolesti kvetoucí.

CTNOSTI: Ó květe nevýslovně milostný, běžíme k tobě touhou hoříce.

BÁZEŇ BOŽÍ: Já bázeň boží připravuji vás, ó dcery přešťastné, abyste vzhlédly na Boha živého a nezahynuly!

CTNOSTI: Ó bázni, ty jsi nám potřebna! My proto nepřekonatelně toužíme, bychom nikdy od tebe odloučeny nebyly.

ĎÁBEL: Dobře, dobře. Co pak je nějaká bázeň a co nějaká láska, kde je bojovník a kde odplatitel? Vy nevíte, čemu se koříte.

CTNOSTI: Než ty vyděšen jsi před soudcem nejvyšším, neboť pýchou se nadmuv potopen jsi byl v pekla klín.

POSLUŠNOST: Já zářivá jsem poslušnost, ke mně pojďte, dcery překrásné, dovedu vás do země rodné a ku polibku královu.

CTNOSTI: Ó přesladká hlasatelko, radostným chvatem k tobě přijdeme.

VÍRA: Já víra jsem, zrcadlo života. Ke mně přijďte, dcery ctihodné, a ukáži vám pramen zurčící!

CTNOSTI: Ó zpytatelko tajů nebeských, doufáme, že tebou vedeny pravého pramene kdys dojdeme.

NADĚJE: Já živoucího oka jsem sladká pozorovatelka, již neomýlí ztrnulost, a proto vy, ó temnoty, mne nemůžete obestříti mhou.

CTNOSTI: Ó živote prýštící životem a těšitelko rozkošná, ty v smrti přemáháš, co přináší smrt, a okem zírajícím otvíráš nebesa uzavřená.

ČISTOTA: Ó panenství! V králově stojíš ložnici; ó jak sladce hoříš v objetích králových, když Slunce tebou prozařuje tak, že vznešený tvůj květ nikdy nepadá. Ó ratolesti vzácná, tebe stín nikdy nenalezne s květem vadnoucím.

CTNOSTI: Květ plání opadává větrem, déšť rozsypává ho, ty však, panenství, ty vytrváváš v radostném souzvuku nebeských sborů, z nichž ty jsi květ rozkošný, jenž nikdy neusýcháš.

NEVINNOST: Prchněte, ovce, ďábla nástrahám!

CTNOSTI: Jim za pomoci tvojí prchneme.

POHRDÁNÍ SVĚTEM: Já pohrdání světem jsem, jas života. Ó bídné putování zemí přemnoho se nastrádajíc tě pomíjím. Ó ctnosti, pojďte ke mně a vystoupíme k prameni života.

CTNOSTI: Ty paní proslulá, vždy boje máš o věci Kristovy. Ó ctnosti veliká, jež udupáváš svět a proto bydlíš v nebi vítězně.

LÁSKA NEBESKÁ: Já brána zlatá jsem vztyčená v nebesích. Kdo mnou prochází, chlípnost přetrpkou na věky neokusí v mysli své.

CTNOSTI: Ty dcero králova jsi věčně v objetích, jimž prchá svět. Než jak plno rozkoše jest zamilování se tvoje do Boha nejvyššího.

ČISTOTA: Já milovnice prostých mravů jsem, jimž neznámy jsou skutky hanebné, než na krále vždy králů pohlížím a objímám ho v úctě nejvyšší.

CTNOSTI: Ó andělů ty družko, přílišně jsi vyzdobena k svatbě králově.

STYDLIVOST: Já zatemňuji ďábla nástrahy a zašlapávám v prach.

CTNOSTI: Ty při stavbě nebeského Jeruzaléma rozkvétáš v běloskvoucích lilijích.

MILOSRDENSTVÍ: Ó jak hořká ona tvrdost je, jež mysle nepouští, by přispěla bolesti milosrdná. Já však všem trpícím bolem ruku podat chci.

CTNOSTI: Ó chvályhodná matko uštvaných, ty z prachu zdviháš je a hojivou je mastí mažeš chudé, trpící?

VÍTĚZSTVÍ: Já vítězení zručná, statečná jsem bojovnice v mrštném kameni. Starého hada v boji rozdrtím.

CTNOSTI: Ó bojovnice sladce rozkošná, u prudce řítící se bystřiny, jež zachvátila vlka dravého. Ó korunovaná jsi přeslavně, my s tebou rády válčíme proti podvodníku tomuto.

ROZVAHA: Já rozvaha jsem světlo všeho stvoření a zachovávám je v těch mezích, které vytkl jemu Bůh.

CTNOSTI: Překrásná matko, kteráž sladká jsi a jak jsi rozkošná, neb nikoho není, kdož by tebou veden jsa byl zahanben.

TRPĚLIVOST: Já sloup jsem, kterýž nikdy vyvrácen nemůže být, neb v Bohu základ můj.

CTNOSTI: Ó pevný sloupe, kterýž ve skále pniš vydlabané, ty jsi bojovnice přeslavná, jež všechno unáší.

POKORA: Ó dcery Israele, pod stromem spásy Bůh nás probudil. Nuž v tomto čase připomeňme si štípení svého! Dcery Sionské tož plesejte!

CTNOSTI: Ó běda, ctnosti, trpce litujme a hořekujme, neboť ovečka Páně prchá životu.

NÁŘEK DUŠE kající a odvolávajíc se ctností: Ó ctnosti královské, jak nádherné a kterak zářící jste ve slunci nejvyšším! Ó jak vaše dlení v něm jest přesladké a proto běda mi, neb od vašeho chóru prchla jsem.

CTNOSTI: Ó uprchlice, přijď, jen přijdi k nám a Bůh tě přijmi!

DUŠE ONA: Žhoucí sladkost, ach, mne v hříších strávila a proto jsem se neodvážila k vám přistoupit.

CTNOSTI: Ó neboj se a ani neprchej, neb pastýř dobrý hledá v tobě svou ovečku ztracenou.

DUŠE ONA: Teď nutno jest, byste mne přijaly, neb páchnu odporně z ran, jimiž mne had starý zprznil.

CTNOSTI: Spěš k nám a následuj těch šlépějí, v nichž neklesneš jsouc s námi spolčena a Bůh tě zhojí.

KU CTNOSTEM KAJÍCÍ DUŠE: Já hříšná, jež jsem prchla životu, a vředy poseta já přijdu k vám, abyste štít mi spásy podaly. Ó veškerý ty voji královny, vy běloskvoucí její lilije a purpurem růží, ke mně schylte se, neb cizinka já zatoulala jsem se od vás v dál, teď pomozte mi, bych vstát mohla v krvi Syna Božího.

CTNOSTI: Ty duše uprchlá jen silna buď a přioděj se zbraní světla!

DUŠE ONA: A ty, ó léku pravý pokoro, mně pomoc dej, neb pýcha neřestí mne četných zlomila mě příliš zjizvujíc. Teď k tobě utíkám se, přijmi mne.

POKORA: Ó veškery vy ctnosti, přijměte hříšníka plačícího jizev svých pro rány Kristovy a doveďte ho ke mně.

CTNOSTI: Zpět přivésti tě prahnem, aniž kdy tě opustíme. Všechny nebeské zástupy radují se nad tebou, a proto třeba bychom také my souzněly s písní jejich jímavou.

POKORA: Pojď, bědná dcero, nechť tě obejmu, neb velký lékař rány trvalé a příliš hořké strpěl pro tebe!

CTNOSTI: Ó živý prameni, jak nesměrná je tvoje lahodnost. Tys tváře hříšníků v svých hlubinách neztratil, ale bystře předvídals, jak bys je vysvobodil od pádu andělů, ony, kteří věřili, že mají to, oč nesmí člověk stát. Nuž jásej proto, dcero Sionská, neb tobě navrací Bůh přemnohé, jež z těla tvého had odetnout chtěl, a kteří nyní světlem žhavějším se blyští, nežli prve zářili.

ĎÁBEL: Kdo jsi a odkud přicházíš? Ty mne jsi obejmula a já na světlo jsem vyvedl tě. Ale nyní zpět se ohlížejíc ty mě hanobíš. Já v boji s Tebou tě však porazím.

KAJÍCÍ DUŠE: Já poznala, že všechny cesty mé jsou špatny. Proto tobě prchla jsem a nyní proti tobě bojuji, ty svůdníku. A ty, ó královno pokoro, svojim lékem pomoz mi!

POKORA K VÍTĚZSTVÍ: Vítězství, kteréž na nebesích jsi onoho přemohlo, teď se svými přijď bojovnicemi a spoutejte vy všechny toho ďábla.

VÍTĚZSTVÍ KE CTNOSTEM: Přemocné a přeudatné bojovnice vy, nuž přijďte, pomozte mi přemoci tohoto svůdce!

CTNOSTI: Ó přerozkošná bojovnice ty v prameni zurčícím, jenž zachvátil dravého vlka. Korunovaná ty přeslavně, my rády jdeme v boj vítězný s tebou proti svůdníku.

POKORA: Nuž spoutejte ho, ctnosti přeslavné!

CTNOSTI: Ó královno, my poslechneme tě a ve všem příkazy tvé splníme!

VÍTĚZSTVÍ: Plesejte, družky, neboť spoután jest had starý.

CTNOSTI: Chvála ti, Kriste, králi andělův!

ČISTOTA: V mysli nejvyššího, satane, tvou hlavu rozšlápla jsem a v panně slabounké jsem o sladký se přičinila zázrak, když Syn Boží na svět přišel. Tím odvržen jsi od vší své loupeže. A nyní nechať všichni plesají, kteřížto na nebesích bydlí, ježto hřích tvůj zhanoben je.

ĎÁBEL: Ty věru nevíš, komu klaníš se; neb tvoje břicho všechno prázdno je bez krásné tváře z muže přijaté, jestliže nepřestoupíš zákon, který Bůh v rozkošném snoubení se stanovil. Ty proto sama nevíš, co jsi ty.

ČISTOTA: Jak mohlo by se dotýkati mne, co poskvrnilo tvoje vnukání krvesmilnou nečistotou? Jednoho muže já jsem vydala, jenž zrozením svým člověčenstva rod k Sobě proti tobě soustředí!

CTNOSTI: Ó Bože, kdo jsi Ty, jenž u sebe sama měls onen záměr nesmírný. On u publikánů a hříšníků všech porušil nápoj pekelný, teď všichni září v dobru nebeském. Buď proto, Králi, chvála Tobě! Ó všemocný otče, z Tebe prýští hořící lásky proud! Svoď syny své do větru šťastného, by po vodách bezpečně pluli, až bychom je kdys dovedly v Jerusalém nebeský!

EPILOG

Na počátku všeho tvorstva u středu se zelenaly květy, rozkvetly, pak ustoupila svěžest zeleně. Muž bojovník to zřel a promluvil: „Já vím. Než počet zlatý není naplněn, ty tedy pohleď v otce zrcadlo! Na svojím těle cítím zemdlenost. Také i maličtí moji umdlévají. Buď nyní pamětliv, že plnost ta, jež na počátku byla stvořena, neměla zvadnouti. A tehdy měl jsi v sobě, že oko tvé by nikdy nekleslo, až uzřel bys mé tělo plné klenotů. Neboť znavuje mne, že všichni moji údové stoupají v rouhání. Otče viz, své rány ukazuji Tobě!“ Nuže, teď poklekněte před Otcem svým, aby podal nám svoji ruku!

Poznámky k překladu

Oldřich Novotný přeložil Hildegardinu liturgickou hru Ordo Virtutum pod názvem Chor Ctností. Domnívám se, že tato varianta je lepší volba, než jakou zvolil současný překladatel Jaroslav Karban, jehož překlad Řád Cností je spolu s textem originálu uveřejněn na internetu.² Latinské slovo ordo se zde totiž nevztahuje k řádu, navozujícímu představu řeholního společenství, ve kterém Hildegarda žila, nýbrž k chóru, shromáždění jednajících postav v divadelní hře, jímž Ordo Virtutum je. Jiný současný český překlad raději zachovává v názvu hry latinské znění.³ V anglosaském světě se název hry překládá jako Play of the Virtues či Play of the Forces, česky Hra o Ctnostech, či Silách, čehož se drží naše teatroložka Eva Stehlíková.⁴ Takový překlad je možný v souvislosti s pojetím Ctností jako svého druhu andělského kůru, Sil, jak se Hildegardě zjevuje v šesté vizi jejího díla Cestyvěz. V této souvislosti lze pak překládat slovo ordo i jako vojenský šik, v němž andělské síly bojují o lidskou duši s ďáblem. Bedřich Konařík uvádí svůj překlad dramatu názvem zřejmě uvedeným v rukopise: „Incipit ordo virtutum – začíná vystupovati řada ctností.“⁵ Latinské ordo Konařík tedy překládá jako řada, což je překlad regulérní, navíc pak celý řetězec slov působí jako scénická poznámka, které se ale v textu samotném vůbec nevyskytují, což ponechává režisérům hry volnou ruku při divadelním nebo hudebním nastudování.⁶

Ordo Virtutum je podle mne odhalená metafyzická hra o lidskou duši, jak se Hildegardě zjevila v Duchu svatém. Lidských duší však ve hře vystupuje víc: Šťastná, Obtížená, Nešťastná, Kající. Jednotlivé duše můžeme chápat i jako proměnu duše jediné. Ordo virtutum je hra či zápas o člověka, který vězí mezi Bohem a ďáblem, Stvořitelem a svůdcem ke hříchu, minutí se s životem. Je to však také hra o Ctnostech, jež zde nejsou pouhými personifikacemi lidských vlastností, nýbrž jsou duchovními bytostmi povstávajícími z Boha, aby pomáhaly lidskou duši dovést do Ráje. Jejich královnou je Pokora, vyjadřující pokorné vtělení Božího Syna a Slova v člověka Ježíše. Ctnosti jsou ženskými duchovními činitelkami přírodních živlů, působí ve stvořeném světě, takže jejich přirozenost je zahalena přírodou, zahradou, v níž ctnosti vyrůstají. Sbor patriarchů a proroků je nazývá ratolestmi a plodem živého pupenu, v originále fructus viventis oculi, doslova tedy jsou ctnosti plodem živoucího oka, do něhož nahlížejí, zejména jedna z nich, Naděje. Živoucí oko je zřejmě Hildegardiným idiomem pro Boží oko.

Ordo virtutum končí epilogem ctností a duší, který odkazuje na počátek stvoření v knize Genesis a na prolog Evangelia podle Jana. Zdůrazňuje prvotní bohatost zeleně a její svěžesti. Ta však s Adamovým hříchem ustoupila a tehdy přišel čas ctností muže bojovníka, Ježíše Krista, jenž mluví o svém stvoření k svému Otci. Epilog končí výzvou k modlitbě Otčenáš.⁷