U příležitosti nucené „reorganizace“ Katolické teologické fakulty UK pozvedl přítel Jiří G. Kohl krásnou Küngovu myšlenku o tom, jak se má v naší době dělat teologie: přečtěte si jeho rekapitulaci v tomto čísle. Zdá se mi ale, že cesta k ideálu otevřené a současnosti přizpůsobené školy bude na KTF UK dosti dlouhá, má-li se vůbec naplnit. Pokus ponechat na fakultě všechny dosavadní spectabiles a honorabiles, kteří v nejlepším případě za odměnu dostanou půlroční studijní pobyt v cizině, sám dává dostatek podnětů k zamyšlení. (Viz příspěvek Martina Vaňáče o programovém projevu nového administrátora fakulty, prof. Mikuláše Lobkowicze. )

Církevní hierarchie často jsou – stejně jako čínské rodinné klany – založeny na velice úporné, takřka pudové snaze neztratit tvář a držet basu. Číňané ovšem dokáží i se svými klientelistickými strukturami vykonat pozoruhodné věci, protože mají podnikavého ducha – pochybuji, že se mu vyrovná duch třetího odvaru z Tomáše Akvinského. Zatím tedy na skutečně dobré zprávy z KTF UK zřejmě budeme muset ještě nějakou dobu čekat.

Další téma našeho čísla je ekumenické. Walter Kasper, „šéf“ katolického ekumenismu, pronesl koncem loňského roku významnou přednášku na téma současné situace ekumenického hnutí, jejíž výtah přinášíme. Mezi jiným říká: S otázkami 16. století si naši současníci už nevědí rady. „V současnosti už nezakoušíme břemeno hříchů, ale neexistenci hříšnosti, která souvisí se zkušenosti boží nepřítomnosti a nezájmu o Boha. Již se neptáme: Jak se smířím s Bohem? Ptáme se, jak se vypořádat se sebou a s vlastním životem. Staré odpovědi všech církví se tak jeví stále více jako nesrozumitelné a nezajímavé. “ A přitom „mnohem více lidí, než tušíme, si vědomě nebo nevědomě klade otázku po Bohu, milosti a vykoupení. “

Je-li dnes v teologii něco důležitého, je to právě toto. Znamenitě se to propojuje s úvahami Hanse Künga, jak je shrnul Jiří G. Kohl, a je to problém koneckonců tak závažný, že bychom ho museli vzít na vědomí, i kdyby žádný ekumenismus neexistoval. Nejenom jednotlivá stará slova, která se už skoro nepoužívají, jako třeba „vezdejší“ či „jařmo“; nejenom jednotlivé předvědecké představy, jako je myšlenka „podsvětí“ a „nebes“; nejenom jednotlivé rituály, organizační zvyklosti a oděvy, které vznikly v prostředí dávno zaniklé antiky a středověku – ale především celkový charakter našeho myšlení, cítění a mravů je zcela odlišný od dob, kdy se naše církve formovaly. A tato odlišnost je naší dnešní výzvou, osobní, teologickou i náboženskou. – Mimochodem, nedávno vyšel český překlad knihy našeho poválečného emigranta, již zesnulého Ernesta Gellnera, nazvané Pluh, meč a kniha – struktura lidských dějin, která se právě těmito „duchovními“ proměnami lidstva zabývá, a činí tak s vzácnou jasností a pronikavostí. Arnošt Gellner rozhodně nebyl křesťan, tím méně teolog, ale například jeho krátká analýza veleknězova výroku „prší“ a jeho shody se skutečným počasím vám možná dá lepší pochopení role duchovní autority ve společnosti, než kdybyste přečetli všechna usnesení prvního vatikánského sněmu.

Blíží se velikonoční svátky, trojité svátky jara a konce zimy, vyvedení z Egypta a konce otroctví, vzkříšení Páně a konce zla a smrti. Přeji tedy Vám, sobě samému i vůbec všem lidem slunce radosti, ducha svobody i velikou naději božích dětí.

Do diskuse o budoucí orientaci Katolické teologické fakulty UK předkládám příspěvek, který jsem našel v jedné z knih Hanse Künga. Jeho výchozí dvojitá otázkazní: Jakou teologii bychom si měli v dnešní době v našem okolí přát a jakou bychom měli my sami provozovat?

Odpověď na tuto dvojitou otázku nedává Hans Küng v celé možné šíři, ale omezuje se na tři zorná pole: mravní charakter (ethos), styl a programatiku (zaměření) soudobé teologie, jak se to pro něho samotného stalo důležitým.

Co se týče mravního charakteru (ethosu) všeho teologisování (= provozování nebo pěstování teologie), potřebujeme podle něho v dnešní době:

· ne oportunistickou a konformní teologii,nýbrž upřímnou a hodnověrnou teologii: to znamená promyšleně a uváženě vykázat, co rozumíme pod pojmem VÍRA. Tyto výkazy, poukazy a argumenty křesťanskou pravdu zároveň upřímně hledají i formulují;

· ne autoritativní, nýbrž svobodnou teologii: takovou teologii, která svoji úlohu plní bez omezování jakýmikoli administrativními opatřeními a sankcemi ze strany církevního vedení a vyjadřuje a publikuje podle nejlepšího vědomí a svědomí své zdůvodněné přesvědčení;

· ne tradicionalistickou, nýbrž kritickou teologii; takovou teologii, která je si svobodně a opravdově vědoma své povinnosti vůči étosu vědecké pravdy a vůči metodologické kázni a která cítí svůj závazek, aby všechny své problémy, metody a výsledky kriticky přezkoumávala;

· ne konfesijně omezenou, nýbrž ekumenickou teologii: takovou teologii, která v každé jiné teologii už nevidí protivníka, ale partnera, a která usiluje o porozumění místo ohraničování; a toto vše dvěma směry: ad intra, v oblasti ekumeny mezi církvemi, tak říkajíc vnitro-křesťansky, a ad extra, v oblasti mimocírkevní, v mimokřesťanské celosvětové ekumeně, s jejími nejrůznějšími oblastmi, náboženstvími, ideologiemi a vědami.

Co se týče stylu takovéhoto teologizování, mělo by v současné době platit následující „desatero“:

1. Žádné tajnosti určené jen pro zasvěcené, proty, kteří již věří, ale důsledná srozumitelnost i pro ne-věřící.

2. Žádné vyzdvihování „prosté, jednoduché“ víry ani obhajoba „církevního“ systému, nýbrž nekompromisní, přísně vědecké úsilí o pravdu.

3. Ideologické protivníky nemáme ani ignorovat, ani kaceřovat, ani je teologicky asimilovat, nýbrž je na základě kritické sympatie, „in optimam partem“^[1]interpretovat a zároveň je podrobit férové, věcné diskusi.

4. Interdisciplární přístup se má nejenom vyžadovat, ale hlavně praktikovat: Dialog se souvisejícími vědními obory a soustředění na vlastní bádání patří dohromady.

5. Žádné nepřátelské protivnictví, ale také žádná lhostejná existence jen tak pokojně a odděleně vedle sebe, nýbrž kritické a dialogické společenství zvláště teologie a filozofie, teologie a přírodních věd stejně jako humanitních oborů, teologie a literatury: neboť náboženství a racionalita, ale také náboženství a poezie patří k sobě.

6. Přednost při řešení nemají dostávat problémy minulosti, nýbrž ony rozsáhlé a mnohovrstvé soudobé, dnešní problémy jednotlivcůi celé lidské společnosti.

7. Normou jakékoli křesťanské teologie, která má všechny ostatní normy normovat, se nemůže opět stát nějaká teologická tradice nebo instituce, nýbrž pouze evangelium, původní křesťanské poselství jako takové: to znamená: teologie musí být orientovaná na evangelium, zaměřená podle evangelia, které je chápáno historicko-kriticky.

8. Nemělo by se mluvit ani řečí biblických archaismů, ani řečí helénistických a scholastických dogmatických formulací, ani módním filozoficko-teologickým žargonem, nýbrž pokud možno ve všeobecně srozumitelné řeči dnešních lidí; k dosažení tohoto požadavku se nemá šetřit žádnou námahou a žádným úsilím.

9. Teorie podporující víru a prožívaná praxe, dogmatika a etika, osobní zbožnost a reforma institucí, osvobozovací snahy ve společnosti a osvobozování v církvi se nesmí od sebe oddělovat, nýbrž tyto dvoupólové páry je nutno vidět v jejich nezlomné jednotě.

10. Žádná mentalita konfesijní uzavřenosti do vlastní ulity, ale ekumenická šíře, která zahrnuje světová náboženství stejně jako moderní ideologie: největší možná tolerance vůči všemu mimocírkevnímu, všeobecně náboženskému a humánnímu, lidskému vůbec na jedné straně a propracování toho, co je specificky křesťanské, na druhé straně; tyto dvě stránky patří k sobě.

Co se týče programatiky (zaměření) takovéto teologie, teologie kriticko-ekumenické, tak taková teologie musí jednak vydržet i v každém následujícím věku značná napětí a zároveň se pokoušet být:

· katolická (= neustále usilující o celou, universální církev) a zároveň evangelická (= přísně zaměřená na Písmo, na Evangelium);

· tradiční (= zodpovědná minulosti) a zároveň soudobá (= zabývající se angažovaně otázkami současnosti);

· kristocentrická (= rozhodně a jednoznačně křesťanská) a přece ekumenická (= zaměřená na ekumenu, na celou obydlenou zeměkouli, na všechny křesťanské církve, na všechna náboženství, na všechny oblasti života);

· teoreticko-vědecká (= zabývat se naukou, pravdou, vědou) a zároveň prakticky-pastorální (= zabývat se životem, usilovat o obnovu života ve společenstvích a o reformu).

 

 

---

 

^[1]Lat. „in optimam partem“ znamená „z jejich nejlepší strany“ – pozn. překladatele.

V pondělí 18. února 2002 jsem se vypravil do Dejvic na avizovanou přednášku prof. Mikuláše Lobkowicze, administrátora Katolické teologické fakulty, nazvanou Změny na Katolické teologické fakultě UK v Praze. Velmi jsem ocenil možnost dozvědět se od osoby nanejvýš povolané o již provedených anebo teprve chystaných změnách na KTF. Dokumentuje to administrátorovu snahu, poskytnout nejen studentům a vyučujícím na fakultě, ale i dalším zájemcům informace o situaci, ve které se fakulta nachází. Již samo uspořádání informativního setkání je dokladem toho, že na KTF nastávají určité změny k lepšímu, neboť podobné akce se v minulosti v podstatě nekonaly, což jen podporovalo šíření různých domněnek a spekulací.

Lobkowicz nejprve vysvětlil situaci, v jaké se KTF nachází, což je snad již všeobecně známé, takže to neuvádím. ^[1] Dne 21. ledna 2002 pověřil rektor UK na základě svých pravomocí Lobkowicze přípravou reformy vzdělávací a vědecké činnosti fakulty a ustavil jej za administrátora KTF. Na fakultě v současnosti působí komise, jmenovaná rektorem, která má připravit novou koncepci KTF, zvláště studijních programů – tak, aby obstály v akreditačním řízení. Členy komise jsou kromě Lobkowicze biskup Dominik Duka, Lubomír Žák, Pavel Ambros, Jan Bednář, Jiří Rajmund Tretera, Karel Vrána, Petr Kubín, Artur Matuszek a Vojtěch Novotný. Prozatím se komise věnovala problematice prezenčního magisterského studijního programu Teologie a myšlence vytvořit samostatný bakalářský program jakéhosi teologického minima, na kterýby pak mohlo navazovat magisterské studium např. sociálního učení církve, manželství a rodiny atd. Lobkowicz rovněž informoval o tom, že 19. února se komise hodlá věnovat otázce magisterského studijního programu Dějiny křesťanského umění, který již dříve připravil prof. Kuthan a jehož uskutečnění naléhavě doporučili visitátoři z Říma, a otázce, zda a jak se pokusit uskutečnit program Učitelství pro střední školy a programy doktorské, u kterých probíhá správní řízení ve věci odnětí akreditace.

Pokud jde o studijní program Teologie, komise se shodla na tom, že musí být strukturován tak, aby poskytoval vzdělání studentům s různým cílovým profilem. Měl by tedy předkládat minimální povinné penzum a širší nabídku povinně volitelných předmětů, z nichž by student (nebo studentka) volili podle svého budoucího zaměření a podle svých schopností. Ve věci kněžské formace se zde vyžaduje spolupráce s biskupy, kteří musí definovat své požadavky na kandidáty kněžství. Expertní komise se domnívá, že i budoucím kněžím musí být nabídnuty alternativy. Na jedné straně musí být uchováno prvenství toho vzdělání, kterése týká pravdy samé (řekněme: systematických předmětů), na druhé straně se mus ínaučit též zcela praktické věci, jako jsou např. vypracování farního rozpočtu nebo záchrana umělecky a historicky cenného, ale upadajícího kostela. Kromě toho je třeba zohlednit skutečnost, že po dostudování dostanou různé úkoly, jedni budou faráři, jiní administrátoři, jiní budoucí učitelé či vědci. Specifika příslušné formace by tedy pokrývala nabídka (povinně) volitelných předmětů, podobně jako u zasvěcených osob a laiků. Uvažuje se i o tom, že by se většina onoho povinného penza soustředila do prvních asi sedmi semestrů, takže by zbývající tři byly volnější pro samostatnou tvorbu studijního plánu. Celá tato myšlenka byla předána k prvnímu rozpracování jednotlivým katedrám.

Jedna z výtek, které se objevily v souvislosti s akreditací studijních programů, zněla, že takřka všechna výuka probíhá přednáškovou formou. Lobkowicz informoval o snaze zajistit studentům podíl na tvorbě studijních plánů, která souvisí s celkovým úsilím o jejich aktivnější přístup k vlastnímu studiu. Smysl této snahy je následující: aktivní zapojení studenta je nejenom pedagogicky hodnotnější, ale vyžaduje je samotná povaha poznávaných předmětů, které žádají, aby je student (studentka) nevstřebával jako pouhé informace, nýbrž aby se ubíral příslušnými cestami myšlení a proto také aby mohl to, co poznává, přijímat zodpovědným rozhodnutím osobní svobody. Lobkowicz požádal vyučující, aby již v letním semestru byla určitá část jejich výuky nabízena ve formě seminářů, ve kterých studenti budou samostatně číst odbornou literaturu, vypracovávat referáty, představovat je a spolu s ostatními studenty pod vedením vyučujícího o tématu diskutovat.

Další změna, sekterou se v letním semestru studenti KTF setkají, je zapojení nových vyučujících. Jeho smysl Lobkowicz vysvětlil následovně: „bude zde více těch,kdo se vám budou věnovat, více těch, kdo vás zasvěceně povedou různými cestami poznání, více těch, kdo sami budou usilovat o hlubší vhled do skutečnosti. “ V praxi to povede k tomu, že dosavadní vyučující se o své předměty rozdělí s pedagogy novými; jim samotným se tak otevře širší prostor pro vědeckou a publikační činnost. Cílem je totiž také to, aby se KTF mohla před Akreditační komisí vykázat vyšším počtem habilitovaných a jinak kvalifikovaných akademických pracovníků, kteří by měli k univerzitě stálý pracovní poměr. Rektor univerzity za tím účelem již vypsal výběrové řízení, celkem na 13 míst, především profesorů a docentů: 3 místa na katedře filozofie, 3 místa na katedře praktických oborů, 2 místa na katedře historicko-právní a 5 míst na katedře systematické teologie.

Poté Lobkowiczstručně představil nové vyučující. Na katedru filosofie nastupují prof. Stanislav Sousedík, prof. Ludwig Armbruster a doc. Karel Vrána. Prof. Sousedík je laik a na této fakultě již vyučoval a nyní se vrací, aby učil ontologii a aby vedl volitelný seminář pro posluchače různých fakult, jehož tématem budou „Modální pojmy v 9 .knize Aristotelovy Metafyziky“. Prof. Armbruster je kněz, jezuita, který dlouho působil na Sofia University v Tokiu; většina seminaristů jej již zná, neboť pro ně vedl rekolekci. Bude vyučovat kurz dějin novověké a současné filosofie. Mons. doc. Karel Vrána je kněz, dlouholetý rektor Papežské koleje Nepomucenum v Římě a profesor filosofické antropologie na Papežské lateránské univerzitě, předseda Křesťanské akademie Řím, bývalý učitel na této fakultě. Povede volitelný seminář „Dialogický personalismus“.

Na katedru historicko-právní nastupují prof. Zdeňka Hledíková a JUDr. Ignác Antonín Hrdina. Prof. Hledíková působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a specializuje se na středověkédějiny církve, zejména v Čechách. Spolu s prof. Polcem povede kurz obecných církevních dějin. Dr. Hrdina je kněz, premonstrát, odborný asistent kanonického práva na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, soudce Interdiecézního soudu České provincie; právě ukončuje habilitační řízení na KTF. Spolu s prof. Zedníčkem bude vyučovat kanonické právo. Na katedru praktických oborů nastupují Ing. ThLic. Aleš Opatrný a Dr. Vojtěch Eliáš. Otec Opatrný je kněz, ředitel Pastoračního střediska při Arcibiskupství pražském, biskupský vikář propastoraci. Spolu s Dr. Prokopem bude vyučovat pastorální teologii. Dr. Eliáš jekněz, vystudoval obor pedagogie na Papežské salesiánské univerzitě v Římě, na KTF již působil a vrací se, aby vyučoval pedagogiku a organizoval pedagogicko-katechetická praktika. Na katedru systematické teologie nastupují ThDr. Lubomír Žák, prof. Ctirad Václav Pospíšil, ThDr. Stanislav Drobný a prof. Stanislaw Rabiej. Dr. Žák je kněz slovenského původu, vystudoval v Římě, tamtéž nyní vyučuje na Papežské lateránské univerzitě dogmatickou teologii. V letním semestru povede časově koncentrovaný kurz fundamentální teologie - ekumenismu. Prof. Pospíšil je kněz, františkán, postgraduální studia vykonal v Římě, nyní vyučuje christologii a trinitární teologii na teologické fakultě v Olomouci, a tytéž předměty bude vyučovat na KTF. Dr. Drobný je kněz brněnské diecéze. Vystudoval ve Frankfurtu a specializuje se na otázky teologie milosti a svátostí a na s tím související antropologické perspektivy. Na KTF bude tento semestr vyučovat teologii svátostí. Prof. Rabiej je polský kněz, který vyučuje dogmatickou teologii v Opoli. Po velikonocích povede na KTF časově koncentrovanou výuku eschatologie. Na téže katedře budou zařazeni i ThDr. Oto Mádr a ThLic. Zdeněk Wasserbauer, kteří vypíší volitelné předměty Morální teologie po 2. vatikánském koncilu a Vývoj duchovního života. Kromě toho je KTF v jednání s prof. P. A. Rethmannem^[2], německým, ale česky mluvícím knězem, který vyučuje morální teologii v Pasově a ve švýcarském Churu. Lobkowicz doufá, že se zapojí do výuky ještě v letním semestru. Měl by spolu s Dr. Skoblíkem vyučovat morální teologii, pravděpodobně především její sociální otázky.

Jelikož se šíří různé fámy, zdůraznil prof. Lobkowicz, že NIKDO NEBYL POŽÁDÁN, ABY OPUSTIL FAKULTU. Všem je dána možnost, aby se osvědčili v nových podmínkách, k nimž ovšem také patří nové vymezení konkrétních zodpovědností toho kterého pracovníka v celku fakulty. Zapojením nových vyučujících dojde k omezení rozsahu výuky těch, kteří zde již působili. K tomuto bodu Lobkowicz uvedl: „Jistě také pochopíte, že zodpovědnost za nový kurz této fakulty nás spolu s panem rektorem nutí k tomu, abychom v rozdělení jednotlivých pracovních povinností zohlednili jednání některých pracovníků v době, kdy církevní, univerzitní a ministerské autority apelovaly na nápravu nedostatků fakulty. “Tak například pan rektor jmenoval dva nové vedoucí kateder. Vedením katedry systematické teologie pověřil Dr. Skoblíka (který se ovšem nedávno musel neočekávaně podrobit větší operaci), vedením katedry praktických oborů prof. Zedníčka, který bude současně dále vést katedru historicko-právní.

Rektor též uložil prof. Wolfovi, aby se věnoval přípravě nové učebnice dogmatické teologie, která bude odpovídat současnému stavu poznání a bude vycházet z obsahových a metodologických doporučení učitelského úřadu katolické církve od 2. vatikánského koncilu do současnosti. Jelikož však prof. Wolf vede 9 doktorských a 13 diplomových prací, pan rektor jej v letním semestru uvolnil z výuky v denním i kombinovaném studiu. Povede pouze volitelný předmět Vybrané otázky dogmatické teologie.

Lobkowicz rovněž reagoval na skutečnost, že se někteří lidé obávají, že by změny na KTF mohly vést ke ztrátě pravověří a uvedl: „Ti, kteří takto smýšlejí, zaměňují teologickou vědu za ideologii, kterou lze podávat pouze jedním způsobem, a pravdu si představují tak, jako by byla cihlou, kterou si dělníci podávají na stavbě, aniž by prošla jejich nitrem. Například: dogmatika sice vykládá stálou nauku církve, ale dogma v ní není jen koncem reflexe, nýbrž i jejím začátkem. Kdyby tomu tak nebylo, dogmatika by neexistovala jako věda. Ostatně, všechny kroky se zde dějí s úchvalou Velkého kancléře a Kongregace pro katolickou výchovu, a žádný pravověrný katolík by je proto neměl zpochybňovat. “

Dále ještě Lobkowicz informoval o nové organizaci děkanátu, práci na vnitřních předpisech a upřesnění podmínek výběrového řízení. V těchto dnech a týdnech probíhají konzultace s právníky rektorátu univerzity a legislativní komise Akademického senátu Univerzity Karlovy. Diskutuje se s nimi nový návrh vnitřních předpisů fakulty, který by byl – po schválení Kongregací pro katolickou výchovu – splnou platností vyhlášen rektorem univerzity jako prozatímní, až do doby, kdy na jejich základě vznikne nový akademický senát fakulty, který pak zahájí řádné schvalovací řízení.

Závěrem Lobkowicz všechny přítomné požádal, aby se za změny, které na KTF probíhají, modlili. Nev tom smyslu, aby dopadly tím či oním konkrétním způsobem, ale – řečeno se sv. Ignácem z Loyoly – indiferentně: „prosme, aby se zde dála Boží vůle a aby tato fakulta směřovala k jeho větší slávě, ad maiorem Dei gloriam. “ Dále Lobkowicz pokračoval: „Jelikož však Pán zřejmě vyslechne naší modlitbu pouze tehdy, když jsme sami ochotni v jejím smyslu jednat, naléhavě vás prosím, abyste o všech těchto otázkách mluvili tak, jak se na univerzitě sluší. Univerzita je přeci místem racionálního dialogu a ne nesmiřitelné štvanice. Slyším, že se ve svých stycích vzájemně vyhýbáte, protože se s jinak smýšlejícími už ani nechcete bavit. Univerzita je také místo, kde přátelský rozhovor nevylučuje protikladné názory. Mít rozporné názory na příčiny současného stavu fakulty nemá nic do činění s relativismem; může to pro nás dokonce být výchozím bodem pro její zdravý vývoj. Proto prosím všechny vyučující i studenty, aby se rozhodli k intenzivnímu a přátelskému dialogu – především s těmi, s kterými nesouhlasí. Bez takového dialogu byla a nadále bude fakulta bojištěm, místo aby byla přátelským společenstvím hledajícím pravdu. Církev má příliš mnoho starostí s evangelizací sekularizované společnosti, než abychom se mezi sebou v církvi bez ustání přeli. Prosím vás také o křesťanskou pokoru, která ví, že jenom Pán je Pravda sama a že nikdo z nás nemá všechnu pravdu v kapse. “

Tolik informace a několik myšlenek z Lobkowiczova projevu. O současné skutečné situaci jsem se však dozvěděl z otázek a diskuse, ke které Lobkowicz přítomné vyzval a kterou jsem se pokusil heslovitě zaznamenat.

Student 5. ročníku se jednak dotázal na technickou nesrovnalost ve studijním plánu pro 5. ročník a jednak vyjádřil své zklamání, neboť se těšil, že se na KTF dočká střetnutí o pravdu, ale teď se dozvídá, že Wolf zde působit už nebude. Lobkowicz na první otázku technického rázu nebyl schopen odpovědět. Ke druhé otázce či spíše poznámce uvedl, že ji vnímá jako ilustraci myšlení mnohých lidí na KTF, kteří hovoří tak, jako by pravdu někdo beze zbytku vlastnil. Dále uvedl, že na KTF se studenti nebudou setkávat s pluralitou učení církve, ale s různými způsoby, jak učení církve uplatňovat. Dále sdělil, že se nebude šířit o tom, proč rektor svěřil prof. Wolfovi výše zmíněné úkoly, neboť je to věc nepříjemná a bolestná, každopádně vedení doktorských a diplomových prací a práce na nové učebnici je práce dost a je třeba se jí náležitě věnovat.

Na to zareagoval svým vystoupením prof. Wolf, který předstoupil před shromážděné se slovy: „já jsem tedy ten Wolf“. Dále uvedl, že v posledních dnech byl poněkud překvapen. Má řádnou smlouvu na dobu neurčitou, přišel dvacet dní před začátkem vykonávání práce a zjistil, že na jeho místě sedí někdo jiný. Dogmatiku učit nesmí. Uváděné důvody jsou farizejské. Uvedl, že na něj byl pražským arcibiskupem a rektorem činěn nátlak, aby opustil republiku. Změny na KTF přijímá jako diktát. Za pár dní odlétá do Austrálie, ale rozhodně se vrátí, neboť neudělá radost některým lidem tím, že by odešel. Žádá pluralitu i ve svém případě, vedle tzv. moderních teologů žádá prostor i pro výuku tradiční teologie, kterou představují jeho skripta. Vždycky usiloval o silnou fakultu a silnou církev – to v současné době není. To, co nyní vidí, je pro něj smutné (přičemž se zmínil o fakultě „na kolenou“). Svoje emotivní vystoupení ukončil biblickými citáty: „líto jest mi zástupů“ a „neplačte nade mnou, ale plačte nad sebou“ a od některých přítomných sklidil potlesk (zřejmě od svých příznivců). Poté okamžitě odešel ze sálu, aniž by vyčkal na odpověď resp. reakci Lobkowicze.

Lobkowicz přítomným sdělil, že by rád některé věci uvedené prof. Wolfem, bohužel již nepřítomným, opravil. Jednak o přednášení a úkolech vyučujících rozhoduje děkan, resp. v tomto případě rektor. Dále není pravdou, že byl vyžadován odchod prof. Wolfa. Bylo mu doporučeno půlroční nebo roční vědecké studium, neboť deset let nepublikoval žádnou odbornou vědeckou práci. Pan kardinál mu při té příležitosti velkoryse nabídnul, aby si vybral jakékoliv místo na světě s dostatečně vybavenou knihovnou a odborným zázemím. Wolf nejenže tuto nabídku odmítnul, ale dokonce odmítnul převzít dopis od kardinála s touto nabídkou, který mu byl osobně doručen jeho sekretářem (obsah dopisu znal, neboť mu jej sekretář ukázal). K tomu Lobkowicz uvedl: „jedna věc mě při mojí práci ruší: stupeň neposlušnosti kněze vůči svému biskupovi – a není to poprvé“. Velký kancléř je zodpovědný „před Římem i před Bohem“ za KTF. Postoj prof. Wolfa je však pro KTF problémem. Na závěr Lobkowicz opět opakoval prosbu o modlitbu nikoliv za jednu nebo druhou stranu, ale aby KTF byla podle vůle Boží (přitom zmínil i možnost, že se třeba jednou ukáže, že měl prof. Wolf pravdu). Za svoji odpověď byl Lobkowicz rovněž odměněn potleskem (zase od jiných než v případě Wolfa).

Následoval dotaz studenta, který se blíže nepředstavil. Pozastavoval se nad tím, proč se nikdo nezastal lidí, proti kterým byla v tisku vedena kampaň, přitom jsou to ti „nejlepší lidé v zemi“. Proč se nikdo nezastal fakulty, když bylo uváděno, že je zde středoškolský způsob výuky. Uvedl tři otázky: 1. proč se tedy nikdo z církve nezastal lidí z fakulty (jmenovitě uveden prof. Wolf) na veřejnosti; 2. zdá se, že změny mají přijít, ale práci bude dělat zase někdo jiný než studenti; 3. pokud mají na fakultu přijít ženy, jak budou studovat? jaké budou mít studijní výhody „aby jim studium k něčemu bylo“?

Lobkowicz k prvnímu dotazu uvedl, že přijel 25. ledna a o kampani skoro nic neví. Dosud odmítal interview o KTF, o které je neustále žádán. Ví jen tolik, že kampaň byla oboustranná. Při té příležitosti zmínil časopis „Reportér“, čímž vzbudil úsměv na tváři mnohých, neboť se jedná o časopis „Mezinárodní (původněi, katolický‘) Report“. Rovněž vyzval přítomné, aby se nezabývali propagandistickými texty. K druhému dotazu řekl, že uvítá každého, kdo za ním přijde s nějakým návrhem, ne jenom jednostranným. Netvrdí, že to, co učí pan Wolf, je špatné, ale není to jediné. Úkolem studentů je studovat literaturu a o věcech přemýšlet. Nad třetím dotazem se pousmál (stejně jako některé řeholní sestry přítomné v sále) a řekl, že na celém světě, ani v Římě, není nikdo ze studia teologie předem vylučován a mohou ji studovat laici, ženy, kněží atd. Co dělala zdejší fakulta v minulosti? Nedeklarovala, že zde nemohou studovat ženy nebo laici, dělalo se to špinavými triky při přijímacím řízení, neboť „motivační pohovor“ tvořil 60 % z celkového zisků bodů. Ženy nebudou mít žádná privilegia, „jsme přece rovnoprávní“. To byl zároveň konec celé diskuse a shromáždění.

Na závěr bych si dovolil osobní poznámku: Byl jsem rozladěn z toho, jaké na KTF panují „způsoby chování“. Např. jsem byl svědkem toho, jak na schodech jeden student panu Lobkowiczovi, který hovořil s někým jiným, v rychlosti řekl, že on je laik a je už v 5. ročníku, jenže na otázku pana Lobkowicze „to je pěkné a jak jste se k tomu dostal?“ už tento student nečekal a rychle odkráčel. Vystoupení pana Wolfa bylo pro mne velkým zklamáním a ilustrací toho, co jsem oněm dosud slyšel pouze z doslechu. Jednak emotivnost a závěr vystoupení mi s jistou nadsázkou připomínal způsob, jakým se Vladimír Mečiar ve slovenské televizi loučil s mocí na Slovensku, jednak jeho demonstrativní odchod a ignorování pana Lobkowicze nemá se slušným jednáním nic společného. Myslím si, že prof. Wolf tak názorně předvedl, jak si představuje „diskusi“ a jak je odhodlán v zájmu „své pravdy“ nejen pohrdat všemi ostatními, včetně nadřízených, ale i zásadami slušného chování. Přestože se na KTF rýsují určité zcela konkrétní změny, situaci a především zdejší atmosféru považuji stále za velmi složitou. Situaci dokreslují slova administrátora Lobkowicze, který mi při krátkém rozhovoru po přednášce řekl, že jeho dlouholeté zkušenosti s řízením vysokých škol v zahraničí jsou mu ve zdejší situaci téměř na nic, neboť s takovým jednáním se dosud nesetkal.

 

 

---

 

^[1]Zájemci s přístupem na internet si mohou přečíst celé znění Lobkowiczova textu na stránkách KTF: http://www. ktf. cuni. cz. Podle Lobkowiczova zveřejněného textu jsem upřesnil svoje soukromé poznámky a citace ze setkání.

^[2]Rozhovor s prof. Rethmanem jsme přinesli v 12. loňském čísle Getseman. (Pozn. red. )

Výběr z přednášky kardinála Waltera Kaspera, presidenta Papežské rady pro jednotu křesťanů, Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, který pronesl na symposiu Perspektivy ekumenismu v 21. století pořádaném Katolickou a Evangelickou akademií v Berlíně 3. listopadu 2001.

Když se ptáme po ekumenické budoucnosti v souvislosti s biblickým tématem „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ a vyvarujme se přitom falešného přístupu založeného naneexistujících utopiích a snění o nesplnitelných přáních, pak bychom si měli vzít k srdci úsloví, jen ten, kdo zná svoji minulost, může mít budoucnost a může tuto budoucnost utvářet.

Rozkoly v církvi jsou proti Ježíšově vůli. Jsou hříchem a v pohoršením v očích světa. Nesmí nás uspokojit, že je nepřijímáme jako samozřejmost nebo se je nepokoušíme dokonce teologicky ospravedlnit. Když totiž chceme zůstat věrni Ježíšovu příkazu, nesmí nás situace křesťanstva ponechat v klidu. Musíme naopak udělat vše proto, aby se rozdělení překonala.

U nás v Německu má ekumena svůj původ mj. v zákopech II. světové války a koncentračních táborech Třetí říše. V koncentračních táborech byli vyznávající katoličtí i evangeličtí křesťané a Židé spojení ve svém odporu proti nelidskému a zločineckému režimu. Objevili tak hlubokou sounáležitost, která byla větší než všechno, co je rozdělovalo. Na těchto zkušenostech bylo možné budovat poválečnou ekumenickou teologii. Katoličtí i evangeličtí teologové odkývali bohatství na straně těch druhých, četli společně Písmo, studovali společně církevní otce. Touto výměnou se prohlubovala a obohacovala víra a přicházelo se k poznání, že oba tábory jsou si mnohem blíž, než se doposud myslelo.

Samozřejmě tento proces neprobíhal bez těžkostí a rozporů. Století staré jámy se nedají zasypat za několik dnů ani lehce přeskočit. Žádná církev nemůže jednoduše zapřít víru svých otců a matek. Zlomovým momentem byl II. vatikánský koncil.

Vývoj se pokoncilu nezastavil. Na všech rovinách v posledních desetiletích vyrostlo mnoho positivního, před co se již nechceme ani nemůžeme vrátit. Na úrovni farností a spolků vznikla úzká spolupráce a přátelská sounáležitost, společné bohoslužby slova a setkání patří k pevnému pořádku společné práce. Podobně to platí o teologických fakultách, diecézích a biskupských konferencích. Tady nalézáme již nyní skutečné, i když ještě ne úplné církevní společenství.

Zbývající otevřené otázky se ukáží, zeptáme-li se: V čem spočívá úplná jednota? Co je cílem ekumenického putování a jaké jsou příští kroky? Katolická odpověď je jasná: Jednota ve víře, ve svátostech a v církevních úřadech. Dokud v těchto otázkách nebude dosažena podstatná shoda, není podle chápání katolického, pravoslavného ani tradičního evangelického, jak platilo až do 70. let minulého století, možné společné slavení eucharistie. Podle 1 K 10,16n. tvoří společenství kolem eucharistického stolu a společenství v církevním těle Kristově jednotu. Tak přináleží jak eucharistie, tak církevní společenství do celku společné tradice,t ak jak byla chápána až do 70. let minulého století.

Z řečeného je zřejmé, že jedna církev nemůže být jednotnou církví. Jednota se nesmí zaměňovat s uniformitou. V otázkách víry nemohou stát vedle sebe a proti sobě protikladné pozice. Nesmí ovšem nastat situace, kdy jedna církev dělá závazné výpovědi o víře, které jiné odsuzují jako výpovědi prohřešující se proti evangeliu a staví je pod klatbu.

Vedle ale sebe mohou stát nejrůznější projevy, akcenty téže víry, odlišné rity, rozdílné tradice a zvyky. Taková mnohotvárnost neznamená nedostatečnost, spíše je známkou bohatství a mnohosti, je to katolicita ve vlastním smyslu slova.

V tomto smyslu jde o jednotu v různosti a různost v jednotě. Můžeme zde mluvit o usmířené odlišnosti. Z rozporů, které stále ještě vznikají, je možné trpělivým dialogem dospět k jejich pochopení tak, že již nebudou vzájemně vylučovat, ale naopak doplňovat. V tomto okamžiku tak daleko ještě nejsme. V důležitých otázkách jsme ještě nedospěli k usmířené odlišnosti, ale jsme stále nesmířlivě rozdílní. Nesmířlivost jako pojem nespočívá v nesmiřitelných dogmatických poučkách, ale především a zásadně v nesmířlivých srdcích. Všechny církve s sebou totiž nesou kolektivní vzpomínky na křivdy, které na nich byly spáchány jinými církvemi. Očišťování této kolektivní paměti je nezbytností. V tom dal dobrý příklad právě papež Jan Pavel II., který o první postní neděli roku 2000 požádal o odpuštění hříchů proti jednotě.

Jen v duchu odpuštění a smíření lze zaútočit i na zbývající dogmatické rozdíly. Když jsme dospěli k jednotě v základních náhledech na obsah evangelia, na Ježíše Krista a na ospravedlnění, naléhavě na nás tlačí otázka o církvi a jejích úřadech jako o svědkyni, znamení a nástroji tohoto poselství. S pravoslavím sdílíme stejné porozumění církvi, máme totéž poznání víry, svátostí, zejména eucharistie a totéž biskupské zřízení. Problém je zúžen pouze na Petrův úřad. U církví a církevních společenství vzniklých za reformace v 16. století leží problém vztahu mezi církvemi hlouběji. Nejedná se pouze o Petrův stolec, ale o celé porozumění úřadu v církvi., zvláště kněžství a apoštolské sukcese.

Ekumena dospěla k bodu, odkud není návratu. Ale dospěla i k bodu obratu. Bude i nadále důležité zpracovávat a řešit staré spory. To je dost obtížné samoo sobě. Ale samo už to nestačí. Ukázalo se to při podpisu Společného prohlášenío nauce o ospravedlnění. Většinu našich současníků potěšilo, že se řeší staré spory, ale jen málokteří chápali, oč v té věci vůbec jde. Z otázkami 16. století si už nevěděli rady.

V současnosti už nezakoušíme břemeno hříchů, ale neexistenci hříšnosti, která souvisí se zkušenosti boží nepřítomnosti a nezájmu o Boha. Již se neptáme: Jak se smířím s Bohem? Ptáme se, jak se vypořádat se sebou a s vlastním životem. Staré odpovědi všech církví se tak jeví stále více jako nesrozumitelné a nezajímavé, ať se jedná o katolickou církev, evangelické společenství či o pravoslaví.

V této situaci stojí všechny církve před společným novým úkolem, před novým ekumenickým požadavkem. Musí využít bohatství příslušných tradic a naučit se říkat, kdo je pro nás Bůh a kdo jsme my před Bohem a co znamenáme pro Ježíše Krista a co znamená on pro nás. Musíme se nově učit, co znamená hřích, soud a milost. Musíme svoji tradici sdělovat řečí, která se vztahuje k našim životům a dává jim světlo a umožňuje doufat. To je ekumenický úkol, před kterým společně stojí všechny církve. Společně stojí na začátku nového století a tisíciletí před úkolem nove evangelizace.

V této situaci nemají lidé vůbec porozumění pro ostrovtipné teologické disputace a církevně politické hry. Čekají na odpovědi evangelia, se kterými by mohli žít a obstát v každodenním životě. Mnohem více lidí, než tušíme, si vědomě nebo nevědomě klade otázku po Bohu, milosti a vykoupení. Očekávají od nás mnoho a my je nesmíme zklamat. Ale odpověď do budoucna poskytneme jen společně. Proto není ekumena nějakým luxusem vedle ostatních úkolů církve. Ekumenismus je dnes pro všechny církve pastorační prioritou, „aby svět uvěřil“.

Přitom musíme být realisty, nesmíme podceňovat složitost dosud otevřených otázek. Nesmíme přehlížet rostoucí hledání vlastní identity, které cítíme ve všech církvích, a s ním také narůstající odpor proti ekumenismu. Tento odpor existuje v katolické církvi, ale nejen v ní. V pravoslaví se ekumenismus postupně stal velmi negativním pojmem. A ekumenické výhrady v protestantských církvích byly zřetelné už při podpisu Společného prohlášení o ospravedlnění.

Dialog je dialogem, jedná-li se o dialog v pravdě. Ekumena nepostoupí kupředu tím, že se vzdáme vlastního přesvědčení o víře. Toho se vzdát nesmíme, ale podobně jako při debatě o nauce o ospravedlnění, čím hlouběji pronikneme do vlastního přesvědčení, tím více budeme poznávat jeho shodu s tradicí jiných církví. Tento proces není možný bez závažné teologické práce. Není možný bez vzdělávání laiků i kněží, a také biskupů. Výsledky dialogu, který je v mnoha ohledech již rozpracován, nejsou zdaleka známé a čekají ještě na přijetí.

Přijmout a positivně zpracovat současný mezistav neznamená vzdát se ekumenického úsilí: očividné jednoty církve. V posledních 40 letech vzrostla naše pospolitost více než předtím během 450 let od reformace. Jsem pevně přesvědčen, že Duch Boží dokončí dílo, které začal. Podobně jako při pádu berlínské zdi si budeme nevěřícně protírat oči, když zjistíme, že Boží Duch strhl zdi, které oddělovaly církve. Ježíšova modlitba, „aby všichni jedno byli“, nevyzní do prázdna. Důvěra a naděje o tom vypovídají.

 

Z německého originálu vybrala a přeložila LD

 

Ve dnech 27. 7. – 3. 8. 2002 se v anglickém Swanwicku uskuteční 34. konference Mezinárodního ekumenického sdružení (IEF). Tématem bude „Poklad v nádobách hliněných“ (2 K 4,7). Pořadatelé oslovili řadu světových osobností s prosbou o zaslání krátké reflexe na toto téma. Sborník reflexí slouží jako příprava na konferenci. Jednu z nich, jejímž autorem je anglikánský biskup Jeruzaléma, v překladu slovenského regionu IEF, otiskujeme. Bližší údaje o IEF a o konferenci lze nalézt na http://start. be/ief. Případní zájemci o účast na konferenci se mohou hlásit ředitelce českého regionu Heleně Blaženínové, 252 31Všenory 178, e-mail: hp.blazenin@tiscali.cz. Dotovaná cena činí 100 liber na účastníka.

Ako tak pokračujeme v putovaní s Kristom cez obdobie pôstu, pripravujúc sa vstúpiť spolu s ním do tajomstva jeho smrti a zmŕtvychvstania, volanie sv. Pavla v jeho liste Korinťanom sa zdá byť veľmi vhodné, hlavne keď o nás hovorí, že nosíme „poklad“, ale „v hlinených nádobách. “ Pokúsil by som sa uvažovať o tomto Pavlovom verši v kontexte, ktorý prezentuje sv. Pavol, ako aj poukázať ako tieto slová vzťahujú k úradu cirkvi vo všeobecnosti, úradu cirkvi v našej krajine a vo Svätej zemi počas pokračovania nášho utrpenia s Kristom, skrze neho a v ňom.

Toto volanie nám pripomína kto sme, pripomína nám našu pravú identitu vo vzťahu k Bohu. Poprvé sme zo zeme. Ako v Ž 90, 3, tak aj v Gn 3,19 Adamovi je povedané, že „budeš jesť chlieb v pote svojej tváre, kým sa nevrátiš do zeme. Pretože zo zeme si bol zobratý a si prach a na prach sa obrátiš“. Meno Adam v hebrejčine má ten istý koreň ako slovo „adamah“, čo v preklade znamená zem alebo pôda. Takisto na začiatku pôstneho obdobia dostávame na čelá popolom znak kríža, aby sme nezabúdali, kto sme, keď sa pripravujeme na slávenie obety Boha na kríži. On, ktorý bol utvorený zo zeme, išiel do hlbín zeme, do pekla, aby všetky veci obnovil v sebe. Ak si budeme pamätať kto sme vo vzťahu k Bohu, budeme schopní niesť v sebe semená pokory, pokory samého Boha, ktorý sa stal zemou. Slovo „humility (pokora)“ v angličtine pochádza aj s koreňa latinského slova „humus“, čo znamená „pôda“, alebo „zem“. Byť zo zeme, znamená byť pokorný, vidieť veci v perspektíve – byť zakorenený v zemi počas našej cesty životom. To vlastne znamená rozpoznať Boha ako realitu nášho života, v ktorom žijeme, hýbeme sa a sme.

Podruhé sme hlinené nádoby. Sme nástroje. Nádoby, o ktorých tu uvažujeme na Strednom Východe sa ľahko rozbijú, je to metafora našej rozbiteľnosti/zlomenosti vo vzťahu k Božej sláve. Ale aj Božia sláva bol odhalená v úplnom chátraní Krista, v jeho zlomenosti na kríži. Jeho milosť je venovaná smrti. Jeho život s nami je jeho smrť. A to nesie v sebe našu pravú identitu, naše volanie, keď sa vyprázdňujeme, žijeme pre Boha a uctievame ho životom, v ktorom nesieme svoj kríž. Pretože iba keď sa vyprázdnime, môžeme byť naplnení pravdou jeho života.

V srdci Boha je vždy kríž, sebaobetujúca sa láska, služba iným. Na kríži sudca odmieta súdiť, ale chce iba milovať a slúžiť. A tak ako Ježiš bol ľudským zjavením samého milujúceho Boha, aj priatelia Ježiša môžu ukázať v celom svete tú istú najvyššiu lásku prostredníctvom ich poslušnosti a služby. Sme iba nástroje, ako hlinené nádoby. Máme niesť niečo, čo nepatrí nám. Sme povolaní k dozrievaniu a šťastiu, keď uskutočňujeme svoju porušiteľnosť/rozbiteľnosť a vieme, že je to porušiteľnosť Boha.

Šťastie nie je život bez zodpovednosti. Zrelosť je realizácia a akceptácia smrti ako záverečnej očisty duše Božej existencie. My sme Boží a sme určení nato, aby sme boli Božie nástroje. Ak nástroje prestanú robiť to, načo sú určené, čo v našom prípade znamená skôr službu pre veci iných a pre seba, stanú sa zbytočné. Hlinená nádoba je bezvýznamná ak nenesie alebo neposkytuje vodu. Počas toho ako kráčame s Ježišom v ústrety krížu, sme povolaní stále slúžiť iným. To je naše evanjelium.

Akokoľvek, toto evanjelium, ktoré hlása Pavol, je považované aj za tajomné evanjelium. Sv. Pavol tvrdí, že toto sa deje pre nedostatok viery u tých, ktorí evanjelium počúvajú. Verí, že chyba je v poslucháčoch a niev evanjeliu, ktoré káže. Jeho záver vo verši 6 je „Boh hovorí: nech svetlo svieti v temnotách, komu svieti v srdci, dá mu svetlo poznania Boha v tvári Ježiša Krista.

Viera nevyhnutne vedie k svetlu. V stvorení sa objavuje svetlov temnotách, pri Kristovom narodení svetlo svieti v tmách. Niekto simôže myslieť, že sv. Pavol si spomína na svoj zážitok po ceste do Damašku. Akokoľvek, nikto nepríde k tomu istému záveru ako sv. Pavol, ak sa nepozerá z pohľadu viery. Pre tých, ktorí neveria je sv. Pavol podvodník.

Preto aj veľa z nás sme ako sv. Pavol – podvodníci. Nie sme? My, vedúci predstavitelia cirkvi, sme povolaní kázať. Tajomstvo Božieho zjavenia je zverené nám, hlineným nádobám. Preto je kázanie dôležitá záležitosť o ktorej musíme rozmýšľať, keď reflektujeme Pavlove slová.

Často keď kňaz vyjde po nedeľnej kázni pozdraviť svojich veriacich počuje slová: „pekná kázeň, pán farár“. Napriek tomu, že niektorí ľudia si môžu naozaj úprimne ceniť jeho slová, iní hovoria tieto slová iba zo slušnosti, často ani nepočúvali nič z toho čo povedal, alebo si myslia, že všetko čo bolo povedané je len zbierka nezmyslov – v ich očiach, musím dodať. To, čo bolo povedané sa nehodí k ich predstavám o veciach.

V mnohých prípadoch sú farári obvinení, že nie sú dostatočne výreční, alebo jasní. V skutočnosti, ale často to čo bolo povedané sa nehodí logike tohto sveta. A ak sa hodí potom to nie je od Boha. My nehlásame to, čo je naše, my hlásame Božie. Kázanie nie je filozofia. Je to pokus povedať niečo rozumné v prítomnosti Boha. Kázanie je preto zakorenené v úcte k Bohu, je adresované Bohu, v kontexte vyprázdnenia sa pre Boha. Prichádza ako odpoveď k hlavnému prejavu večného Božieho slova. Preto kázeň vzniká v kazateľovom pozornom načúvaní Božieho ticha. Rowan Williams hovorí: Dobrá kázeň sa podarí vytvoriť po dvojnásobnom počúvaní tradícií a súčasnosti, keď sa počúvanie stane načúvaním Bohu a počúvaním Boha.

Kázanie nie je na to, aby dalo zmysel tomu, čo máme. Je to na to, aby zaútočilo na naše ideológie, roztrieštilo našu pýchu z poznania, ktoré hlásame, že máme. Čo svet verí nie je to, čo Boh je: „moje kráľovstvo nieje z tohto sveta. “ Čokoľvek povieme o Bohu musí byť povedané v obrovskom tichu nepoznaného. Božie kráľovstvo nie je záležitosť založená na skúsenosti. A tak v tradícii cirkvi, v antropomorfizme symbolov používaných v biblii alebo v jazyku, ktorým hovoríme o Bohu sa vždy poukazuje na trvanie nepoznaného. Toto je známe ako „apofatická tradícia“ cirkevných otcov.

Takže poklad, ktorý je nám zverený, nie je o nás. Nie je z nás. Je Boží. Preto nedáva zmysel pre mnohých. Pre tých, ktorí veria, že je to poklad, v ktorom nekonečne rastú. Pre tých, ktorí neveria sme klamári. Alebo sme podvodníci, ako niektoré preklady hovoria. Áno, a to naozaj sme. Preto sme hlinené nádoby. Sme nástroje Božieho pokladu. Ale sme zo zeme, krehké ľudské osobnosti, zraniteľné, ľahko rozbiteľné, ako sv. Pavol píše v nasledovnej kapitole toho istého listu: (6, 4–6) a (11, 22–23), v ktorých ukazuje, čo to znamená byť hlinenou nádobou. Jeho apoštolské utrpenie je zjavením Krista. Centrom evanjelia, nie je Ježiš konajúci zázraky, ale Ježiš ukrižovaný. V kríži svieti svetlo Krista, ako je to povedané na začiatku.

Toto k nám prináša niekoľko veršov z toho istého listu. Keď Pavol hovorí o fakte, že Boh v Kristovi zmieril svet so sebou (5, 18). Cirkev hlása toto zmierenie. Zmierenie Boha s ľudstvom je poklad, ktorý nám bolzverený, nám hlineným nádobám. Ale opäť musíme byť v tomto ohľade opatrní, pretože naše slová môžu byť odvedené od podstaty svetom okolo nás.

Môžeme pokračovať v rozprávaní o zmierení ako dlho len chceme, ale nikdy nezapálime našich poslucháčov. Naše slová môžu byť dlhé a pravdivé, ale nie významné. Ja hovorím o týchto veciach pretože často, ak nie vždy, ľudia vidia zmierenie ako nejakú ilúziu. Pretože vo svete sa objavujú stále siete zatvrdlivých ľubovôlí, sebeckých záujmov, konflikty strachu a neistoty. Naša krajina je toho bolestným príkladom. Konflikt medzi Izraelom a Palestínou vždy odráža tento fakt. Izrael nie je obeť, hoci sa tak stále správa. To je preto, že im chýba jednoduchá viera v bezpečí pokoja, biblického pokoja, ktorý požaduje, aby sme nevenovali pozornosť len usporiadaniu našich životov, ale aj potrebám iných ľudí okolo nás, aby sme boli opravdivé hlinené nádoby, ktoré slúžia iným.

V tejto situácii kázať mier a zmierenie sa môže zdať arogantné a ľudiasi môžu myslieť, že cirkev ich chce zaslepiť, aby nevideli fakt, že ich podmienky sú tragické a teda sa im snaží zabrániť v akejkoľvek akcii, ktorá by impomohla sa vyrovnať s týmito podmienkami. Je to veľmi ťažké a bezpochybyveľmi mätúce čo i len začať myslieť na zmierenie, keď to vyzerá tak veľmi vzdialene od ľudských životov. To môže znamenať popretie našich ľudí, ich odhodlania, cti tvárou tvár k utrpeniu, čo je pre mnohých z nich najväčšia ľudská hodnota a svedok príčiny spravodlivosti a mieru.

Navyše nedávne voľby v štáte Izrael objasnili, že Izrael iba hľadá bezpečnosť a ľudia chcú to, čo volajú „pevná vláda“. Ich strach musí byť kontrolovaný násilím. Ale keď toto robia, uvedomujú si pravdu, ktorá neplatí len o nich ale aj o nás, že ľudia sú väčšinou sebeckí a – čo je ešte dôležitejšie – nepodstatní. Sú šťastní iba keď sú vedení mocnou autoritou, ktorá nasleduje ich záujmy a ich múdrosť.

Ale keď Pavol hovorí o svojom záujme hlásať evanjelium, „mojou starosťouje, keď neohlasujem evanjelium“, ukazuje nám, tak ako nám to pred ním ukazoval Kristus, že evanjelium búra ľudské očakávania, a ľudské bytosti, ak sú zavretév ich osobných strachoch a záujmoch. Opäť vyznáva Kristove slová: „moje kráľovstvo nie je z tohto sveta. “ Evanjelium je nepriateľ voči svetskému vnímaniu sily a bezpečnosti. Vždy to tak bude. Ako jeho hlinené nádoby, ako jeho nástroje, ktoré kážu musíme si byť vedomí rozdielu medzi svetom a evanjeliom, ktoré kážeme. Ak si toto neuvedomíme budeme pokračovať v kázaní, ktoré Bonhoffer nazýva „lacná milosť“. Nepodarí sa nám realizovať význam povolania niesť kríž, povolania byť hlinenými nádobami. Naozaj sme povolaní dúfať, sme povolaní žiť v nádeji, ktorá nám bola daná v Ježišovi, ale iba prostredníctvom prijímania a vydávania sa možnost i schybiť, počas toho, ako žijeme a pracujeme s inými a oni s nami.

Preto ako sme povedali na začiatku, našou starosťou tu je prísť do podmienok s našou pravou identitou, našou povinnosťou a zodpovednosťou vovzťahu k večnému Slovu prednesenom jediný raz a na jednom mieste. Toto Slovom nám hovorí, aby sme pokračovali v hlásaní, v poznaní, že sme podvodníci hlásajúci a kráčajúci prisudzujúc si Ježišovo meno. Vyzeráme smiešne sprítomňujúc inú duchovnú autoritu. Ale robme to, lebo musíme. Toto je cesta pre hlinené nádoby. Musíme začať deliť chlieb, ktorí sme dostali. Ak necítime toto nutkanie, plynúce z trpezlivosti a lásky, potom smev nebezpečenstve so všetkým rizikom, ktorý obsahuje, „je i utrpením, keď nehlásam evanjelium“. Nemali by sme si dovoliť závisieť na našich dobrých pocitoch. Let do pocitov je pokus predurčený k záhube, ktorým chceme nájsť našu slobodu niekde inde hlavne verejne, v zmyselných faktoch, vzťahoch, zodpovednostiach a požiadavkách, ktoré určujú našu existenciu vo svete.

Riah Abu Al-Assal sa narodil v r. 1937 v kresťanskej rodine v Nazarete. Keď mal 12 rokov, nasledovalo vyhlásenie štátu Izrael, kedy museli utiecť do Libanonu. Pešo sa vrátil, aby žiadal späť navrátenie rodičovského domu. V seminári a aj po vysvätenív r. 1966 sa taktiež zameral na štúdium islamského náboženstva. Počas 32ročného kňazského pôsobenia v Nazarete aktívne hľadal prostredníctvom cirkvi, politiky a diplomacie mierové riešenie konfliktu na Strednom východe. V roku 1998 bol uvedený do úradu ako biskup Jeruzalemskej diecézy anglikánskej cirkvi na Strednom východe. Biskup Riah a jeho manželka Suad majú jedného syna a dve dcéry.

Hluboce věřící fysik a matematik, ovšem také velký tomista před Hospodinem, dlouholetý mukl Josef Hošek blahé paměti, měl vždy o čem hloubat a uměl to. Když jsme se někdy při povinné vycházce mohli spolu setkat (a nepředběhl mne někdo významnější), rád se o své výtěžky dělil i se mnou. I já si tehdy myslel, že snad půjdu v jeho tomistických stopách. Jedno jeho „stále zelené“ dilema znělo: Jestli je každá autorita od Boha, jak bez jakýchkoli zadních vrátek věřil a učil svatý Pavel Římany^[1], jak se stalo, že my dva a spousta lidí tady kolem nás jsme se ocitli právě ve vězení? Tam se už s obvyklým trikem se svobodnou vůlí člověka očividně nevystačí.

Nejde mi dnes ani o exegesi, ani o interpretaci svatopiscova přesvědčení, ani o to, že někdo je ve vězení a někdo sídlí v paláci. Nevzrušuje mne ani jedno, ani druhé. Může pokojně existovat vedle naší zkušenosti. Charisma autority míří jinam, než kde ji marně vyhlížejí zvědavci na podstatu tajemství či ti, kdo potřebují nějaký fíkový list na potřebu vládnout. Pravda (správnost) našich životů se děje, má dějiny, dodnes voní, ale také v jednotlivých výhoncích právě umírá. Autorita může a má vydatně pomáhat, aby navzdory onomu „už – a ještě ne“ dokázal člověk doufat v šálom. Svobodu suplovat nemůže a nesmí. Ani autorita nemůže být stálejší než boží věrnost naší cestě za zaslíbeními, kterou má autorita usnadnit, když je třeba.

Zdálo by se, že příběh proroka Jonáše takovému nahlížení věci protiřečí. Jonáš je nejen ten prorok, který si ustlal v břiše velryby. Je to také ten, kterého obětovali lodníci rozběsněnému živlu – a ejhle, donutili jej (aniž ovšem tušili) vykonat boží poslání, kterému se celou bytostí vzpíral. Písmo líčí charakter Jonáše nelichotivě, ba jednoznačně černě. Je líný a sobecký, je pomstychtivý a agresivní (a právě takového Hospodina káže mezi řádky – už tenkrát platilo ono pověstné: Kdo vás slyší, mne slyší, kdo musí vámi pohrdat, mnou musí pohrdat). A ejhle, i tenhle špata boží apoštol pomohl navzdory své ničemnosti zachránit hříšné Ninive.

Jenže všichni víme, že tak to může chodit jen v realitě virtuální. Kniha Jonáš je pečlivě konstruovaný mášal. Boží lid se valí dějinami po docela jiných cestách.

Podle evangelia považoval Ježíš za nutné, aby nejen kvalifikovaní pověřenci, ale každý^[2] trpělivě rozlišoval mezi učením a personální kvalifikací tehdejší náboženské elity. Jinak řečeno: Autoritu zvěsti Ježíš uznává, autoritu hlasatelů nikoli, a dokonce před ní varuje.

Tohle rozlišení není detail, sahá na nerv problému s autoritami všeho druhu v našem čase.

Lidé budou vždy ochotni ke zkratu: Budou směšovat autoritu svěřeného slova s autoritou osoby tak, že cokoli ona osoba řekne, dostane kolek autority božího slova.

Naštěstí potkáváme v životě spoustu autorit naší úcty bez rozpaků hodných. Právem si vážíme svých rodičů nebo učitelů našeho dětství a dospívání, přestože také chybovali. Neradi vzpomínáme jen na ty vždy a všude neomylné.

Je tu ještě další potíž. Velký a nezpochybnitelně velebný prorok Samuel pomazal z jasné boží vůle za krále Saula. Toho mladíka si nevybral Samuel. Samuel byl vůbec proti královskému zřízení, správně odhadl, že každá mocpanující božímu lidu bude dříve nebo později mocí korumpující a utiskující. Samuel poslechl výzvu Ducha co do výběru osoby i co do instalace mladíka do polohy vladaře. Jenže týž prorok za pár let v poslušnosti téhož Ducha pomazal do královské hodnosti jiného mladíka – Davida. Jak se s tím vypořádal Saul? Jak se s pomazaným, ale odvrženým Saulem vypořádal jeho královský lid?

Jinými slovy: I ten, jehož autorita byla ještě nedávno nesporná, může být autority zbaven. Vybrán bude jednou také Jidáš. A „andělé maloasijských obcí“. ^[3] Jak se potom s boží vůlí má zacházet, aby byla doopravdy naplněna?

Jistý filosof definuje autoritu jako schopnost vzbudit a udržet v bližních vědomí vlastní důvěryhodnosti a věrohodnosti. Přiznávám, že se mi tahle definice autority líbí víc než jiné. V každé autoritě se sjednocuje cosi neoddiskutovatelně objektivního a cosi neméně vážně subjektivního. Je to výkon povolání a zároveň květ osobní zralosti, které zvouk důvěře. Teprve z důvěryhodné bytosti (třeba Boží) přeskočí plamen jejího svědectví jako cosi hodné naší důvěry i v případě člověka, který se ještě nemohl osvědčit. Docela jiná věc je to, zda jeho poselství, svědectví, martyria dokáže v nás probudit naše přesvědčení ve věrohodnost. Známe dost případů, kdy bytost právem požívající naší stoprocentní důvěryvy bočí ze své reálné kompetence, nedokáže rozlišit svůj sen od reality.

Často se předpokládá, že váhu důvěryhodnosti může nahradit právo. Tak uvažuje jen ten, kdo má tendenci autoritu považovat za svoji kořist. Věrohodnost nelze uložit, věrohodnost je intimní dar posluchače svědkovi. Ani Saulovi, ani Davidovi nebylo možno upřít objektivní pečeť božího pověření. Ale Saul autority pozbyl, David ji naopak získal.

Autorita samotného miláčka generálů i lidu Davida také zřetelně kolísala během doby jeho vlády. Běda těm, kdo rozumí autentickému pověření jakosvé osobní kořisti, kterou už jim nikdo nemůže vyrvat. Vypadne jim z ruky sama, protože Duch ji daroval pro dobro těch obsluhovaných. Boží dary – charismata – jsou jako dary jednotlivci ve prospěch těch druhých. Jsou dary živého Ducha a bývají samy živé.

Když se vrátíme k úvodnímu dilematu: Všichni známe dost příkladů z dějin, že nikoli každý řádně zvolený president svou autoritou národům posloužil, ne každý platně ustanovený papež našich církevních dějin odevzdal církvi plody hodné petrovské služby lidu valícímu se dějinami. Známe to ovšem i z blízka: ze školních tříd, z rodinných válčišť, z pracovišť. Dokonce jsme si jistě už všimli: Kdo se musí dovolávat před svým publikem legality své autority, spolehlivě tím deklaruje, že autoritu už nebo ještě nemá.

Každý z nás je také někdy v roli, kdy on či ona má autoritou posloužit druhým. Kdo čeká, že mu v tom může bible něco dobrého poradit, ať čte častěji nejen zmíněné příběhy, ale také několik naléhavých rad k téroli v evangeliích podle Matouše a Jana^[4]. A ať se nebojí přemýšlet a kát.

 

 

 

---

 

^[1]„Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci,vzpírá se Božímu řádu. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. “ (Ř 13, 1-2) Podobně učil Pavel i Koloské a Efezské.

^[2]srov. Mt 23, 1-3

^[3]Zj 2

^[4]Mt 23; Jn 13

Kázání na text Jan 1, 43-51, kterým autor posloužil při svém kněžském svěcení 10. února 2002 ve Voticích. Autor vyučuje novozákonní biblickou teologii v bakalářském programu Teologie křesťanských tradic ETF UK. Momentálně absolvuje doktorandské studium na Katolické i Evangelické teologické fakultě univerzity v německém Mnichově.

I když je tomu už pár let, kdy jsem naposledy stál zde vpředu a dnes jsem zde spíše jako host vás všech, kteří se zde setkáváte každou neděli, mohu vás snad přece jen pozdravit a přivítat na dnešní bohoslužbě, neboť tato určitá smělost se dá podle mého názoru ospravedlnit tím, že se tu stále cítím více jako doma, nežli jako host.

Každý člověk má určitá pouta, nejen k lidem, ale i k místům, některá z nich se časem oslabí a některá dokonce pominou, ale některá přetrvají – obzvláště ta, která se váží k dětství. Ta si myslím každý z nás nese v životě s sebou, ať jsou dobrá či zlá. Ta zlá člověka skutečně poutají a jsou mu okovy, ta dobrá jej ale naopak integrují s ostatními a pomáhají mu porozumět sobě samému a najít svou vlastní cestu, neboť lidská existence je podle mne uspokojivě definovatelná jen ve vztahu – ve spojení k druhýmlidem a k Bohu. V mém životě, mohu říci, to byla doposud vždy jen tadobrá pouta. Část Votic je a zůstane určitým způsobem vždy se mnou: nejen jako fotografie na stěně v Mnichově, ale hlavně ve vzpomínkách na dětství, kdy pro mě Votice byly nejen domovem skutečným, ale také mým prvním domovem duchovním. To, že zde dnes mohu přijmout kněžské svěcení, je dokladem toho, že ona dobrá pouta zůstanou jednou pro vždy. Vztahy jsou těmi vlákny, ze kterých je upředena velká část lidského bytí. Myslím, že jen ten, kdo se je rozhodne sám zpřetrhat, může zůstat skutečně sám. Pokud se přidržíme tohoto obrazu, mohli bychom říci, že Bůh je tkadlec, který tato vlákna spřádá dohromady, někteří dokonce věří, že má pro každého člověka určitý plán, dalo by se říci ‚mustr‘, vzor. Pro někohodocela obyčejný, pro někoho klasický a pro jiného zase velmi pestrý. O tom, dojaké míry je za výsledný vzor zodpovědný člověk a do jaké míry je vše Božím plánem, diskutují teologové staletí. Podle mě musí tam, kde má vzniknout něco nového, Bůh a člověk spolupracovat. Je prastarou lidskou zkušeností, že pro dílo, které se má zdařit, jen lidský talent, umění a vzdělanost nestačí. Bez pomoci Kalliopé, múzy múz, nevzejdou žádné verše a i vynikající malíř je bez inspirace: to, co chybí, jsou nové ideje, řečeno v podobenství: nová vlákna a nové vzory v šatu našeho života. Jak však být při tom, když chce Bůh přidat nové vzory do našeho obnošeného a každodenního života? Evangelium, které jsme dnes četli, nám o tom vypráví.

Příběh ze začátku Ježíšova působení vypráví o povolání Filipa a Natanaele, jedněch z prvních Ježíšových učedníků. Celé vyprávění nepostrádá onu typickou Janovskou ironii, která mnohdy nese až rysy komičnosti. Zatímco Filipovi stačila k jeho rozhodnutí následovat Ježíše dvě slova, totiž „Následuj mě!“, nebylo povolání Natanaele zdaleka tak hladké. Když ho Filip vyhledal a říká mu „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefa z Nazaretu. “, ví Natanael přesně, co se mu na celém Filipově vyznání nezdá: Nazaret; co dobrého může vzejít z ‚díry‘, jako je Nazaret? Natanael má svůj úsudek o této vesnici a možná i svou zkušenost. Filip, který pravděpodobně ví, že Natanaeli nic nevymluví, odpovídá „Pojď a přesvědč se!“ Zcela jistě asi jediná možná odpověď na podobnou skepsi. Když dorazí společně k Ježíši, není již pochyb o tom, že centrální postavou tohoto vyprávění je právě Natanael. Sotva ho Ježíš uviděl, říká mu „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti“. Čtenář, který by očekával nějakou pokornou odpověď jako například „Proč mi lichotíš Mistře?“, je Natanaelovou odpovědí „Odkud mě znáš?“, jinými slovy „Ano, pravý Izraelita, v němž není lsti, to jsem já!“ asi poněkud překvapen. Možná, že by trocha pokory neuškodila, aleNatanael není ve své řeči ‚úskočný‘ a říká věci každému přímo do očí aJežíš, o kterém se několik veršů dále píše, že „nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud, neboť sám dobře věděl, co je v člověku“, ví nejen to, že Natanael seděl pod fíkovníkem, ale (stejně jako Bůh), zná i Natanaelovo srdce. Po rozhovoru s Ježíšem se mění nejen celý Natanaelův svět – již se neptá, ale vyznává: „Ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele!“ – ale je spolu s Filipem i svědkem Božího zjevení: Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka. Pro nový a velmi pestrý vzor v Natanaelově životě položil Bůh na tomto místě první vlákna.

Nevíme toho tolik, abychom mohli říci, co bylo s Natanaelem dál, ale to, co si chci alespoň já sám osobně z tohoto krátkého příběhu odnést, je Natanaelova otevřenost a to, že Bůh má smysl pro humor, neboť se stal člověkem.

Jak se píše ve Skutcích apoštolských, Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. Bůh nestvořil člověka proto, aby mu přinášel oběti a stavěl chrámy, ale proto, aby s ním měl společenství. Otevřenost k novému, které se můžeme od Natanaele učit a pro kterou mi byl velkým vzorem i můj dědeček Václav Šustr, je podle mě prvním krokem a možná tím nejdůležitějším předpokladem na cestě k poznání Boha, ke společenství s Ním a ke spolupráci s Ním. Evangelia nám vypráví o těch, kteří byli otevření, nejdříve onomu novému učení Ježíše Nazaretského, později něčemu tak neslýchanému, jako je vzkříšení z mrtvých, a naposled i těm, kteří nebyli Židé; jejich jazyku a kultuře, jak nám to ilustruje Pavlova řeč na athénském Aeropagu. Nebýt této otevřenosti, zůstalo by křesťanství velmi pravděpodobně palestinskou sektou.

Své poslání budoucího kněze proto chápu především jako povolání k otevřenosti pro ty, kteří sami jsou na cestě za poznáním onoho ‚Neznámého Boha‘, který přecenení od nikoho z nás daleko. Skutečnost, že zde dnes kněžské svěcení mohu přijmout, je mi znamením, že i naše církev, Církev československá husitská, se pro tuto otevřenost rozhodla. Vždyť jen „v poznání tebe je celá spravedlnost a zvědě to tvé moci je kořen nesmrtelnosti“.

Liturgie Velkého pátku se dnes dělí na tři části: bohoslužbu, sestávající ze čtení a přímluv, uctívání kříže a svaté přijímání. Nejstarší částí je bohoslužba slova, jejíž počátky sahají až do 4. století, k níž bylo později připojeno uctívání kříže, převzaté z Jeruzaléma, kde se pochopitelně snažili vzhledem k místu o připomenutí událostí Ježíšova života, a ještě později bylo připojeno přijímání. Bohoslužba slova má jasnou strukturu, její těžiště spočívá v Janových pašijích, které již ukazují na noc vzkříšení: Ukřižovaný vystupuje jako král a vítěz, který kvůli nám podstoupil přechod ze života do smrti (Jn 18,1 – 19,42). Pod tímto úhlem pohledu jsou pak srozumitelné následující části – uctívání kříže a komunio: uctívání kříže není pouhým tichým zamyšlením nad utrpením, nýbrž mohutnou oslavou krále, přijímání je pak podílem na smrti a zmrtvýchvstání.

Bohoslužba slova na Velký pátek se zdá velmi obsáhlá, zvláště když obec není dostatečně zapojena, například při čtení nebo při zpěvu pašijí. Na pašijích by se mohla obec podílet např. meditačními pausami s předem připravenými texty, diapozitivy nebo zpěvy mezi jednotlivými úseky pašijí. Z následujících deseti přímluv nemusí být použity všechny, je možné je aktualizovat vzhledem k situaci obce, což prohloubí pozornost. Když pozvání k modlitbě a vyjádření intencí takto vzbudilo zájem věřících, je tichá chvíle mezi pokleknutím a povstáním (která musí přiměřeně dlouhá) také vhodně vyplněna.

Přestavba struktury by mohla přispět k oživení: poselství obsažené ve čtení z Písma směřuje přece k oslavě kříže. Protože podle nového řádu se svátosti isvátostiny udělují pokud možno v návaznosti na evangelium, mohlo by i uctívání kříže navazovat přímo na pašije, zatímco přímluvy by následovaly až při uctívání kříže. To se jeví jako přesvědčivé vtažení obřadu uctívání kříže do celku liturgie, přičemž by obec hrála aktivnější roli. V návaznosti na pašije a kázání by nabízel obřad kříže optické i meditativní, díky zpěvu dokonce i hymnické rozvinutí a zpřítomnění slyšeného, jež by bylo shrnuto v přímluvách týkajících se celého světa.

Oživen může býtale i samotný obřad uctívání kříže. Přitom jsou rozhodující dvě věci: všichni, tedy celá shromážděná obec, musí mít možnost se zúčastnit a neměl by existovat rozdíl v uctívání mezi klérem (a služebníky oltáře) na jedné straně a ostatnímina straně druhé. Misál k formě říká: všichni ,, přecházejí kolem kříže a jednoduchým pokleknutím (nebo jiným vhodným způsobem) vzdají úctu“. A zde je opět rozhodující, že každému jednotlivci musí být umožněno, aby vyjádřil vnějším znamením svůj vnitřní postoj k Ukřižovanému. Tím však nemůže být rychlé proběhnutí kolem kříže s chvatným pokleknutím! Zde může obec uplatnit své nápady. Někde na kříž (např. ovinutý ostnatým drátem) připevňují přímluvy jednotlivců, jejichž výběr pak lze přednést na Velikonoce, jinde se kladou před kříž květiny (které se pak při Vzkříšení sypou na cestu průvodu), nebo je možnése dotknout pravou rukou rány na Ježíšových nohou a poté učinit znamení kříže. V jedné paderbornské obci se předem rozdávají lístky se stručným úvodem do liturgie, kde se mj. říká:,, Ve velkých přímluvách rozpínáme oblouk naší modlitby nad církví i světem, nad křesťany i nekřesťany. Ježíš Kristus zemřel za všechny, on chce přivést celé stvoření zpět k Otci. Při pěti zastaveních uctívání kříže jsme myšlenkami u všech pěti světadílů. I dnes kříž stojí viditelně a zjevně mezi námi lidmi. “ Do knihy, vystavené po dobu uložení Krista v hrobě, mohou věřící zapisovat svoje vlastní,, kříže“.

Právě na uctívání kříže lze zřetelně ukázat, že rubriky liturgických knih poskytují jen minimum návodů ke vhodnému provedení liturgických znamení. To ale nemusí vadit. Obci zůstává ještě dost velký prostor k tomu, aby tato znamení představila tak, že bude zvláště zřetelně a jasně ukázán jejich smysl v její konkrétní situaci.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 103-105, přeložil Ondřej Bastl.

Stavba velikonoční vigilie obsahuje čtyři části: na začátku nočního bdění zapaluje obec svíce (slavnost světla), při jejichž svitu naslouchá Božím činům spásy ve čteních, ve zpěvu a v modlitbě je přijímá za své (bohoslužba slova). Pak obec přijímá nové členy a hlásí se ke svému křtu (křestní bohoslužba), což pak vyústí do centra velikonočního tajemství při večeři Páně (slavení eucharistie). Je zcela pochopitelné, že se stále znovu přemýšlí o tom, jak tuto nejvýznamnější liturgickou slavnost celého roku co nejvhodněji oslavit. Charakter znamení má přece i struktura slavnosti.

Proto je možné položit otázku, zda by nebylo lepší začínat bohoslužbou slova. Často zůstává ritus požehnání ohně liturgií kléru, protože obec je již shromážděnáv prostoru kostela, nebo je naopak komplikovaný příchod do neosvětleného chrámu, když se předtím všichni shromáždili kolem ohně. Jiným modelem by proto bylo začínat bohoslužbou slova. Smělo by být pouze tolik světla, aby byli lektoři schopni přečíst čtení. Předtím by mlčky vešla skupina celebranta a liturgie by začala pozdravením a úvodním slovem. Počet čtení není podstatný, důležité je ale, aby jejich výběr vysvětloval celé Velikonoce. Přitom se zdá rozumné, aby na poslední starozákonní čtení nenavazovalo Gloria a také aby zůstalo Aleluja po novozákonním čtení. Tak je zřejmé od samého počátku spásné jednání Boží, které se naplnilo v poselství o smrti a zmrtvýchvstání jehoMesiáše v evangeliu. Radost z toho se rozvine ve slavnosti velikonoční svíce. Nyní by měl být do prostoru oltáře přinesen v průvodu spolu s křížem z Velkéhopátku paškál jako symbolické vyjádření jednoty celého tajemství smrti azmrtvýchvstání. Při čtení evangelia o zmrtvýchvstání Pána je zapálena velikonoční svíce a slovo evangelia je povýšeno na znamení. Během procesí následuje trojí Lumen Christi, které se má opakovat, dokud nejsou zažehnuty svíce všech účastníků slavnosti. Bezprostředně poté následuje velikonoční chvalozpěv, Exsultet. Obce má vyjádřit svůj souhlas voláním aleluja. Zazní-li do toho ještě varhany a zvony, dosáhla odpověď na radostné poselství svého vrcholu. Nyní může navazovat křestní bohoslužba a slavení eucharistie.

Tento alternativní model představil již před lety řezenský liturgik Bruno Kleinheyer. Chtěl nechat zřetelněji vyniknout smyslu této vigilie, nočního bdění v cestě přechodem zetmy do světla, přičemž pozměnil pořadí uvedené v misálu a přesunul bohoslužbu slova před slavnost velikonoční svíce. Při srovnání této alternativy s tradiční formou se ukazuje, že nechybí žádný podstatný prvek, ale řeší se mnohé stávající problémy. Ukazuje se jako nevhodné, že věřící při bohoslužbě slova zhasínají svoje svíce, které si zažehli po úvodní slavnosti velikonoční svíce, aby je pak opět zapálili při křestní bohoslužbě. Při alternativním modelu je mohou během slavnosti velikonoční svíce a křestní slavnosti nechat zapálené. Otázky, které by se nově mohly vynořit, lze ale snadno vyřešit: Gloria by muselo nejspíše odpadnout, pokud by se nezpívalo jako děkovný hymnus při komuniu, homilie by neměla následovat po evangeliu, protože pak by byla zastíněna symbolika paškálu a průvodu, ale mohla by být přednesena při úvodu obnovy křestního vyznání.

Nejde zde o to přimět obec k volbě nové struktury velikonoční vigilie místo té, kterou slavili dosud. Na tomto příkladu se ale ukazuje nutný požadavek, aby se každá obec blíže zabývala všemi znameními, která ve své liturgii používá. Tam, kde se slaví velikonoční vigilie již na Bílou sobotu před setměním, nebude odpovídat symbolika liturgie, která vede ze tmy do světla. Ale slavnost, jejíž znamení nejsou v souladu, je v nejlepším případě výkon předem daného ritu a nemůže vyjádřit obsah slavnosti. Obsah a forma, znamení a jimi vyjádřená víra se musí shodovat.To samozřejmě neplatí pouze pro velikonoční vigilii.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. ZurFragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 94-96, přeložil Ondřej Bastl.

 

Přednášky probíhají v Institutu ekumenických studií, Vyšehradská41, Praha 2 (proti Botanické zahradě) a jsou veřejně přístupné.

 

1. ročník

 

(středy 17. 30, výjimečně čtvrtky)

20. 2. Petr Pokorný: Metodiky výkladu Písma

27. 2. Petr Pokorný: Teologie jako hermeneutika

6. 3. Ivana Noble / Ondřej Fischer: Úvod do filozofie

13. 3. Ivana Noble / Ondřej Fischer: Kierkegaard a Nietsche

20. 3. Ivana Noble / Ondřej Fischer: Husserl a Heidegger

3. 4. Ivana Noble / OndřejFischer: Sartre a Jaspers

10. 4. Petr Dvořák: Novopozitivizmus a raná analytická filozofie

17. 4. Petr Dvořák: Současnáanalytická filozofie

24. 4. TEST (filosofie) + Ivana Noble / Ondřej Fischer: Wittgenstein

2. 5. (čtvrtek) Tomáš Hančil: Filosofický darwinismus

9. 5. (čtvrtek) Ivana Noble / Ondřej Fischer: Derrida a Foucault

15. 5. Jan Konzal: Hermeneutika dokumentů II. vatikánského koncilu

22. 5. Petr Sláma: Rabínská hermeneutika

29. 5. Alice Kliková: Ukázky aplikací hermeneutických postupů

 

2. ročník

 

(čtvrtky 17. 30)

21. 2. Rudolf Vévoda: Velké východní schisma. Cyrilometodějská tradice.

28. 2. host: Hans-Georg Link (Köln): Na cestě do Berlína
(o přípravách ekumenického Kirchentagu v roce 2003)

7. 3. Rudolf Vévoda: Církev v době Karla IV.

14. 3. Rudolf Vévoda: Konec církevní jednoty Západu

21. 3. host: Urs Baumann (KTF Tübingen): Credo-Projekt

4. 4. Rudolf Vévoda: Papežství v 19. století

11. 4. Rudolf Vévoda: Církev a totalitní systémy ve 20. století

18. 4. Pavel Zach: Teorie vzniku náboženství

25. 4. Ivan Štampach: Náboženství jako sociální a kulturní jev

2. 5. Ivan Štampach:Buddhismus

9. 5. Ivan Štampach: Judaismus

16. 5. Ivan Štampach: Religiozitaa její zkoumání,
současný stav a perspektivy

23. 5. Ivan Štampach: Současná náboženská a duchovní hnutí

30. 5. Ivan Štampach: Křesťanství mezi náboženstvími z religionistického a teologického hlediska

 

3. ročník

 

(čtvrtky 17. 30)

21. 2. Ivana Noble: Maria a společenství svatých

28. 2. host: Hans-Georg Link(Köln): Na cestě do Berlína
(o přípravách ekumenického Kirchentagu v roce 2003)

7. 3. Petr Macek: Učení o Duchu sv. v současné teologii

14. 3. Pavel Hradilek: Aktéři liturgického slavení

21. 3. host: Urs Baumann (KTF Tübingen): Credo-Projekt

11. 4. David Holeton: Liturgie smíření I.

18. 4. David Holeton: Liturgie smíření II.

25. 4. David Holeton: Liturgie smíření III.

2. 5. Pavel Hradilek: Symbol v liturgii, svátost

9. 5. Pavel Hradilek: Stavební kameny liturgie

16. 5. Prokop Siostrzonek:Liturgie hodin

23. 5. Ivana Noble: Eschatologie

30. 5. Jan Štefan: Učení omilosti v evangelické teologii

Institut ekumenických studií v Praze zve na hostovskou přednášku profesora Ekumenického institutu Katolické teologické fakulty na Univerzitě v Tübingen Urse Baumanna s názvem Credo-Projekt (Informace o projektu, který sleduje způsoby, jak vyjádřit svoji víru dnešní řečí), která se uskuteční 21. března 2002 v 17:30 v rámci výuky na bakalářském studijním programu Teologie křesťanských tradic ETF UK ve Vyšehradské 41, Praha 2 (proti Botanické zahradě).

Další informace o aktivitách Institutu ekumenických studií naleznete na stránkách http://www. iespraha. cz/

14. seminář zájemců o teologii na téma Multikulturní a mezináboženský dialog v Anglii pořádaný Institutem ekumenických studií v Praze a Vyšší sociálně pedagogickou a teologickou školou Jabok ve spolupráci s komunitou Grassroots v Lutonu se uskuteční v prostorách Jaboku, Salmovská 8, Praha 2 ve dnech 26. a 27. dubna 2002. Program semináře bude zveřejněn v příštím čísle.

Na Popeleční středu 13. 2. 2002 zemřel v Brně kněz Josef Javora. Patřil k nejbližším spolupracovníkům biskupa skryté církve Felixe M. Davídka. Počátkem 90. let se aktivně podílel na přípravných jednáních, která vedla k obnovení spolupráce různých proudů skryté církve. Byl také dlouholetým čtenářem našeho časopisu. Ať mu Pán dá nepomíjející odměnu.

Iniciovat liturgickou obnovu v našich podmínkách znamená zejména umožnit křesťanské obci, aby se ujala své liturgické role, která vycházíz obecného kněžství. Liturgie není doménou ordinovaných služebníků, je věcí celé obce. Je sice řízena ordinovanými služebníky, ale řízena neznamená prováděna, spíše koordinována. Služebník musí dbát na uplatnění charismat jednotlivých účastníků slavnosti. Řídit také neznamená přebírat veškerou iniciativu – spíše k ní povzbuzovat a rozvíjet ji, případně usměrňovat, pokud by nabyla nevhodných forem.

Myslím, že centrální část liturgického roku – Třídení umučení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista může být příležitostí pro liturgickou obnovu mj. z těchto důvodů:

·      Jádro liturgického roku, Velikonoce, nejsou na rozdíl Vánoc tak přeznamenané komercí, konzumem, folklórem a individualismem. Křesťané tak mohou mít více času na liturgické slavení a jeho přípravu.

·      Výjimečnost slavností, jejich rozsah imnožství potřebných služeb přirozeným způsobem dávají prostor k uplatnění obce při liturgickém slavení.

·      Existuje již stoletá tradice. Liturgické hnutí počátku 20. stol. se projevilo tím, že benediktinské opatstvív Maria Laach začalo zvát vzdělanější lidi ke společnému slavení Svatého týdne.

Církve reformace mají příležitost obnovit slavení velikonoční vigilie, jak to předpokládá např. Leuenbergská konkordie, která sebe samu nechápe jako pouhou deklaraci, ale jako úkol pro signatářské církve: „Je třeba důkladněji vykládat význam křtu a napomáhat rozvoji křestního vědomí a upamatování na křest (např. při slavnosti velikonoční vigilie).“ (Leuenbergské dokumenty – Křestv učení a praxi odst. IV./3)

Velkou výhodou je, že je možné začít stavět “na zelené louce”. Není na místě kopírovat beze zbytku římskokatolické způsoby včetně jejich nedomyšleností, ale je dobré se inspirovat bohatstvím liturgických forem Východu i Západu, a tak se blížit pravé katolicitě.

 

Jak postupovat

 

Tento seriál je zaměřen prakticky a měl by dávat podněty ke konkrétním činům. Je obtížné připravovat liturgii ve shromáždění celé obce, vhodnější je k tomu menší skupina, liturgický tým (naši otcové používali termín „kroužek“). Je vhodné, aby ten, kdo se o tým stará, byl pověřen příslušnou autoritou. Týmů může být více.^[1]

Možné angažmá týmu vidím ve dvou oblastech (které se navzájem prolínají):

1. Příprava a vlastní „provádění“ liturgie, jako je např. výběr biblických perikop a jejich čtení, případně sestavení a přednes úvodů ke čtením; výběr zpěvů, zpěv sólových pasáží, instrumentální doprovod, sestavení a přednášení přímluv, příprava liturgického prostoru. Pokud je s předsedajícím možná spolupráce, pak i výběr z variant (nebo sestavení) předsednických modliteb, společná příprava homilie (biblického kázání) apod.

2. Pomoc ostatním účastníkům slavení, jako je např. nácvik zpěvů, zajištění textů slavnosti pro každého účastníka, poskytování stručných pokynů před slavením, výběr speciální symboliky, která se dotkne každého účastníka (jako je jindy běžné vybírání peněz, pozdrav pokoje, přijímání). Některé tyto symboly jsou běžně v liturgiích zařazeny, jiné můžeme upravit tak, aby se týkaly každého účastníka (např. mytí nohou ve čtvrtek večer, uctívání kříže v pátek, zapalování svíce při obnově křestního slibu a individuální pokropení vodou během vigilie). Argument, že se tak liturgie neúnosně prodlouží, nemusí být vždy na místě. Při oslavách konce občanského roku je množství lidí, včetně dětí, vzhůru dlouho do noci. Jednou za rok je to možné. (Děti mají navíc během Tridua prázdniny.)

 

Přehled současného katolického západního Tridua

 

·      ČTVRTEK: dopoledne (nepatří k Triduu) – liturgie slova / obnova kněžských závazků / svěcení olejů /eucharistie; večer – liturgieslova / mytí nohou / eucharistie / ticho

·      PÁTEK: odpoledne nebo večer –liturgie slova (vč. pašijí) s velkými přímluvami / uctívání kříže /přijímání (tzv. liturgie předem posvěcených darů)

·      SOBOTA: aliturgický den

·       NEDĚLE: v noci – liturgie světla(oheň, průvod, Exsultet) / liturgie slova (série čtení se žalmy aoracemi) / křestní liturgie (svěcení vody, obnova křestních závazků, křest, biřmování) / eucharistie; ve dne – nedělní liturgie

Tento v jádru římsko-katolický pořad je obvyklý, s menšími či většími odchylkami, v dalších církvích, jako jsou starokatolické, anglikánské či některé luterské. V reformovaných (kalvínských) církvích bývá Velký pátek slaven jako jedna z největších událostí roku. (Existují tzv. „velkopátečníci“, vlažní evangelíci, kteří přicházejí do shromáždění jednou za rok, právě v tento den. Je to obdoba účasti formálních katolíků na vánoční půlnoční bohoslužbě.) O rozdílném pojetí těchto dnů v různých církvích mi kdysi vyprávěl současný ředitel České biblické společnosti. Jako chlapec byl svědkem, jak katolíci o Velkém pátku, aby dali protestantům najevo, že se jedná o úplně všední den, vyváželi na pole hnůj. Protestanté naproti tomu vyváželi hnůj na Zelený čtvrtek, kdy katolíci slaví památku ustanovení večeře Páně…

Shodnout bychom se všichni mohli na slavení velikonoční vigilie. Při ní se jedná zejména o křestní slavnost – a křest nám zůstal naštěstí společný. Proto se i tato stať soustřeďuje na nejdůležitější část Tridua – na vigilii. Charakter dvou předcházejících dnů – pátku (který liturgicky začíná čtvrtkem večer) a soboty – je vážný. Liturgie by neměla být příliš upovídaná. Lidé by měli z obřadů odcházet v tichu, bez zbytečného rozptylování. Slavení vigilie je naopak od samého počátku radostné. Vhodnou součástí slavení je i následující agapé. Arménští křesťané během velikonoční noci přečtou všechna čtyři evangelia, zatímco popíjejí červené víno.

Slavení vigilie má smysl začínat až za tmy. Liturgicky nejsprávnější je začít nad ránem tak, aby liturgie vrcholila s vycházejícím sluncem. Potom se jde teprve spát a slavení ve dne odpadá. Z praktických důvodů je ale většinou těžké to prosadit.

 

Lekcionář vigilie

 

Při čtení většího množství textů než jindy není možné je všechny racionálně strávit. Jsou voleny texty známé, zásadní, průlomové – pro naši potěchu, že spása se děje, že je co slavit. Následující přehled některých starých i nových lekcionářů je uveden jako inspirace pro ty, kteří budou texty vybírat. Dominuje křestní tematika. Nejstarobylejší je lekcionář jeruzalémský, který se kryje s arménským. V žádném z lekcionářů (s jedinou výjimkou) nechybí perikopa o záchraně Izraele v Rákosovém moři (Ex 14). Stejně vysokou frekvenci výskytu má i příběh obětování Izáka (Gn 22). Obvykle začínáme stvořením světa (Gn 1 – kněžský spis či Gn 2 – jahvistický pramen, který v postmoderní době získává na oblibě). Ve starých lekcionářích obvykle nechybí perikopa o třech mládencích v ohnivé peci (Dan 3), která byla součástí každé (nejen velikonoční) vigilie.

 

Přehled lekcionářů velikonoční vigilie

 

Jeruzalém5. st.	ZápadníSýrie 5. stol.	VýchodníSýrie 5. stol.	Gregoriánský	Gelasiánský	Římský 1570	Římský souč.	Starokatol. souč.	Ekumenický souč.
Gn 1	Př 31		Gn 1	Gn 1	Gn 1	Gn 1	Gn1/Gn 2	Gn 1
Gn 22	Job27-28	Gn 22	Ex 14	Gn 5	Gn 5		Gn 6-9	Gn 7-9
Ex 12	Dan 3		Iz 4	Gn 22	Gn 22	Gn 22	Gn 22	Gn 22
Jonáš	Jonáš	Jonáš		Ex 14	Ex 14	Ex 14	Ex 14	Ex 14
Ex 14	Joz 2	Gn 8	Iz 54	Iz 54	Iz 54	Iz 54
Iz 60	2 Sa 24	Iz 60	n. Dt 31		Bar 3	Iz 55	Iz 55	Iz 55
Job 38				Ez 37	Ez 37	Bar 3		Bar 3 n. Př 8-9
2 Kr 2	2 Kr 2 (4)			Iz 4	Iz 4	Ez 36	Ez 36	Ez 36
Jr 38(31)	Jr 16			Ex 12	Ex 12		Ez 37	Ez 37
Joz 1					Jon 3			Sf 3
Ez 37	Ez 37			Dt 31	Dt 31
Dan 3	Iz 52 (60)			Dan 3	Dan 3
	Gn 22
	Ex 12-14
1 K 15	1 K 15	Ř 5-6	Ko 3,1-4	Ko 3,1-4	Ko 3,1-4	Ř 3, 3-11	Ř 6, 3-11	Ř 3, 3-11
Mt 28	n. Ef 1-2		Mt 28	Mt 28	Mt 28	synoptik	synoptik	synoptik

Pozoruhodná a homileticky využitelná je souvislost mezi lekcemi velikonoční vigilie a lekcemi postních nedělí. Obě řady připravují na křest, nedění systematicky, vigilijní bezprostředně – tematiku připomínají a rozvijejí. Tak např. v ekumenickém lekcionáři v 1. neděli postní cyklu A čteme o pádu člověka, zatímco 1. čtení vigilie svědčí o tom, že celé boží dílo (včetně člověka) bylo stvořeno jako dobré. 2. čtení vigilie o potopě a nové smlouvě s Noem má svou analogii ve čtení 2. neděle postní cyklu B. Druhou neděli postní cyklu A čteme o vyvolení Abrama, zatímco o vigilii čteme o tom, jak přesto měl obětovat svého syna. Atd.

Jako vhodné mezizpěvy po starozákonních perikopách vigilie lze doporučit antifonální žalmy komponované prof. Petrem Ebenem, které jsou ve Svatohavelském kancionálu. (Jsou navrženy pro současný římský pořad.)

Pozoruhodné na současném starokatolickém pořadu je řada úvodů k jednotlivým čtením, které jsou inspirovány pesachovým sederem a odpovídají vždy na otázku nejmladšího účastníka shromáždění: Proč je tato noc úplně jiná než ostatní noci? (pracovní překlad)

Úvod k prvnímu čtení (Gn 1,1 - 2,4 nebo Gn 2,4b - 24):

Proč je tato noc úplně jiná než všechny ostatní noci? Proč posloucháme to, co jsme již slyšeli? A proč se vracíme k počátkům světa? / Abychom nezapomněli, odkud přicházíme a kam jdeme. Abychom chválili Stvořitele, původce všeho života. Abychom uviděli, poznali a uvěřili, že jsme lidé.

Úvod k druhému čtení(Gn 6,13 - 7,12. 17 - 8,12. 9,13.15.16):

Proč je tato noc úplně jiná, než všechny ostatní noci? Proč slyšíme o tom, jak se v celém lidstvu šířilo zlo? /Abychom nezapomněli, že zlo stále ještě žije, / ale také abychom prožili Boží záchranu, / jeho milosrdenství a jeho věrnost – smíření nebe a země.

Úvod k třetímu čtení (Gn 22, 1-18):

Proč je tato noc úplně jiná než všechny ostatní noci? Proč se zabýváme počátky izraelského národa? / Abychom nezapomněli, že Boží spása byla přislíbena Abrahámovi, / jeho potomkům, ale také nám. / Abychom Bohu děkovali, protože uchránil Abrahámova syna, / ale svého vlastního Syna vydal za život světa.

Úvod ke čtvrtému čtení (Ex 14,15 - 15,1):

Proč je tato noc úplně jiná než všechny ostatní noci? Každý večer můžeme být pospolu, ale tento večer jsme všichni shromážděni na tomto jednom místě. / Protože i my jsme byli otroky, ale jsme povoláni ke svobodě. / Protože jsme byli zachráněni, abychom k sobě navzájem patřili. / Protože této noci jsme povoláni ke svobodě.

Úvod k pátému čtení (Iz 55, 1-11):

Proč je tato noc úplně jiná než všechnyostatní noci? / Poznáváme svůj smysl a své povolání: / náš život je pečováno, jsme milováni a zachráněni. / Kdo slyší Boží slovo, ten najde život. / Smysl najde ten, kdo je úrodnou půdou pro slovo z Božích úst.

Úvod k šestému čtení: ( Ez 36, 16-17 a 18-28):

Proč je tato noc úplně jiná než všechny ostatní noci? Proč posloucháme, že Bůh zapomněl a opustil lidi? / Abychom poznali radost ze spásy: / že nám Bůh dal nové srdce, srdce z masa, ne z kamene. / Že nám dává nového Ducha: / svého Ducha jako dar a současně úkol.

Úvod k sedmému čtení (Ez 37, 1-14):

Proč je tato noc úplně jiná než všechny ostatní noci? / Často jsme ztracenými lidmi bez naděje. / Dnes ale cítíme něco z Božího oživujícího Ducha. / V temnotě smrti, když jsme hříchem sráženi, nás zachraňuje Bůh. / Život, domov, útočiště a ochranu – to všechno prožíváme. /Nastávají Velikonoce – život, který nezná konec.

 

 

---

 

^[1]Např. v obci, kam patřím, ačkoli je početně malá (asi 70 osob), působí v současnosti 5 stálých týmů (čítajících 6-8 osob) a jeden tým mimořádný. Zpočátku ležela starost na jednotlivcích, kteří zvládali jednotlivé liturgické služby asi nejlépe. Ustavení týmů před deseti lety pomohlo odstranit přetížení těchto jednotlivců a umožnilo zapojit všechny zájemce do tvorby a slavení liturgie.

 

Anglikánští biskupové kritizují obchod se zbraněmi

Londýn(KAP) Anglikánští biskupové ostře kritizují anglickou zbrojní politiku vůči rozvojovým zemím. Platné zákony nebrání prodeji zbraní do chudých zemí, tvrdí biskupové. Horní sněmovna plánuje opatření k zamezení tohoto druhu vývozu. Tato opatření by měla být taková, aby se zabránilo rozvojovým zemí používat již tak skrovné zdroje k nákupu zbraní. V novém zákoně by podle přání biskupů mělo být pevně stanoveno, že Velká Británie neschvaluje obchod se zbraněmi, který poškozuje rozvojové země. Jako příklad uvedli biskupové prodej protileteckého obranného systému v ho­dnotě 46 milionu euro do Tanzanie. Objem britského prodeje zbraní stoupl během tří let z 85,4 milionů Euro na 328 milionů Euro.

Duchovní povolání jako alternativní životní koncept

Vídeň (KAP) Význam duchovního povolání jako alternativní životní formy podtrhl vídeňský mediální teolog P. Augustin Pötscherpři příležitosti světového dne řeholníků 2. února. Řekl, že jít za povoláním, přijmout ho, znamená otevřít se jinému životu než je dnešní úsilí o sociální prestiž, kariéru a sebeprosazení. Říkám-li ano k božímu volání, přijímám život a nemusím se již za ním usilovně pachtit. Pötscher sám je jíž 28 letu bratří servitů. Předtím pracoval jako novinář. Říká: Je pro mě velkou úlevou vědět, že ten, kdo mě povolal, mě již neopustí. Nelitoval jsem tohoto kroku ani vteřinu.

Život se totiž stává hlubším a širším, avšak neznamená to vstup do země duchovních budižkničemů. Člověk musí patřit k konkrétnímu společenství v určité církvi. Pro řeholníka je důležité, že nejde o teoretickou otázku: Dlouholeté hloubání o tom, zda říci ano či ne duchovnímu povolání, člověka jen zdržuje. Povolání je riziko pustit se do konkrétní životní praxe. A jistota konečně přichází od Boha, a ne na základě mého mudrování.

Teologické kurzy pro dospělé: zájem stoupá

Vídeň (KAP) Stoupající zájem o účast v teologických kurzech pro dospělé zaznamenali ve Vídni. V roce 2000 bylo přijato 314 nových účastníků, nyní se jedná o 407 osob, které se přihlásily do dvouletého kurzu. Vypovídá to o tom, že lidé hledají životní orientaci. Hlubší teologické vzdělání pomáhá k rozvoji vlastní spirituality, odkrytí křesťanských hodnot a překlenutí období krizí víry.Teologické kurzy pro dospělé ustanovené vídeňskou diecézí existují již 60 leta jsou tak nejstarší institucí svého druhy v německy mluvících oblastech.

Zimbabwe: jezuité obviňují politiky zpodněcování násilí u mládeže

Harare (KAP) Jezuité v Zimbabwe obviňují politiky, že u mládeže podněcují násilí a kriminální činy. Podobně jako se to dělo v Německu za nacistů, tak i v současnosti v Zimbabwe jsou mladí lidé zneužíváni pro politické účely, tvrdí jezuité. Nezaměstnaná mládež vykonává pro politické strany špinavou práci. Jsou placeni za bití, kamenování, upalování, zabíjení a další násilnosti často na rodičích a vlastních sourozencích. Jezuité apelují na voliče, aby se v nadcházejících volbách rozhodli proti bezskrupulozním politickým vůdcům. Pokud se situace nezmění, může lehce přerůst v občanskou válku.

Katolické kněžky: plánují svěcení, sankce prý nevyhnutelné

St.Pölten-Vídeň (KAP) Skupina žen, členek římskokatolické církve, se chce nechat vysvětit na kněžky. Mezi kandidátkami, které mají být tajně vysvěceny 29. června, jsou ženy z Rakouska a Bavorska. Pod vedením linecké vysokoškolské profesorky Christine Mayr-Lumetzbergerové se připravují na svěcení již tři roky.

Mnichovský magazín Focus zveřejnil zprávu, že kněžky bude světit biskup Peter Hickman, „episcopus vagans“ žijící v Kalifornii, který se označuje za biskupa starokatolické církve utrechtské unie. Rakouský starokatolický biskup Bernhard Heitz však pro tisk prohlásil, že starokatoličtí biskupové nemají s plánovaným svěcením nic společného. Podle předpisů utrechtské unie nemohou pro jiné církve svěcení provádět. V USA je jediným členem utrechstké unie Polská národní katolická církev (Polish National Catholic Church), se kterou nemá Hickman nic společného.

Christine Mayr-Lumetzbergerová a bavorská kandidátka Gisela Forsterová tvrdí, že několik křesťanských biskupů je připraveno svěcení udělit. Před pár týdny se jim prý přihlásili jeden římsko-katolický biskup. Oficiální církevní kruhy se k tomu vyjádřily tak, že se určitě nejedná o žádného z regulérních katolických biskupů.

Plánované kněžské svěcení žen může po­dle církevního práva sotva zůstat bez sankcí. St.-pöltenský biskup Kurt Krenn prohlásil, že se jedná o schizmatické jednání a je otázkou, zda nepovede k exkomunikaci zúčastněných.

Církevní právník prof. P. Bruno Primetshofer prohlásil v rozhovoru pro Kathpress, že biskup v Sprengelsu nemůže nečině přihlížet, i když k bezprostřední exkomunikaci dochází jen v případě nedovoleného biskupského svěcení. Podle kánonu 1024 římskokatolického kodexu církevního práva (CIC) může být platně na kněze vysvěcen pouze muž. Primetshofer potvrdil, že k trestu může dojít jen tehdy, když by neplatně vysvěcení vysluhovali svátosti např. eucharistii. Potom automaticky nastupuje exkomunikace. Pokud neplatně vysvěcení nebudou v této oblasti činní, má biskup svobodu jednání, míní P. Primetshofer. Mohl by nařídit exkomunikaci kněžek, ale nemusí. V každém případě musí tyto ženy odvolat z církevních úřadů jako jsou např. farní rady. U řádových představených je situace obdobná. Neplatné svěcení je důvod k potrestání, které však nemusí nastat.

„Kněžské svěcení žen je na základě dosažené teologické jistoty nejen nedovolené ale i neplatné“, míní solnohradský arcibiskup Georg Eder v reakci na tiskem oznamované svěcení kněžek. Odkazuje přitom na papeže Řehoře Velikého a jím formulované pravidlo „Kristovy skutky jsou pro církev přikázáním“. Jako příklad, že církev vždy jednala podle tohoto principu, uvádí arcibiskup eucharistii. Kristus vzal chléb a víno, ale nikdo nikdy neřekl, že se musí jednat výhradně o tyto dvě látky. Přesto je církev od doby apoštolů používá, protože ví, že tak osvědčuje vůli svého Pána. Z tohoto důvodu je také kněžské svěcení platné pouze u mužů. Jako další důvod neplatnosti uvádí arcibiskup chybějící jáhenské svěcení a odepření poslušnosti u této skupiny žen. Nikdo nemůže církvi sloužit a být přitom s církví ve sporu.

Vynutí křesťané referendum?

Havana (KAP) Podpisovou akcí chtějí kubánští křesťané donutit kubánského politického vůdce Fidela Castra k referendu o politických reformách. Již se nesbíralo okolo 10 000 podpisů, což je počet, který je k referendu zapotřebí. Během kampaně bylo okolo 300 lidí, kteří podepsali či kampaň podpořili, pronásledováno a uvězněno. Akce je označována jako symbol naděje. Kubánské zřízení je prý postaveno na vůli lidu. Tato akce, iniciovaná aktivistou Oswaldem von Paya Sardinas je prvním příkladem, že někdo toto právo upotřebil.

Teologové usilují o mezináboženskou kulturu v EU

Frankfurt (KAP) Za mezináboženskou kulturuv EU se staví tübingenský teolog Urs Baumann. Tato kultura musí být společně budována židy, křesťany i muslimy. Tak je jedině možné dosáhnout trvalé identity nového státního společenství. Následovníci těchto tří náboženství se nesmějí spokojit pouze se smířlivou koexistencí. Všechny tři skupiny jsou zatíženy vzájemnými předsudky a nedostatkem důvěry, které ztěžuje společný dialog. Přesto musí usilovat o vytvoření velké koalice, uplatnit vliv religiozity v politice a etosu. Ve společnosti, kde jsou křesťané menšinou, odvisí od tohoto rozhodnutí i budoucnost křesťanstva. Prvním cílem je dosáhnout toho, aby křesťané, židé a muslimové žili pokojně jako sousedé pod jednou střechou.

Anglikánští duchovní chtějí vyžít s minimální mzdou

Londýn (KAP) Angličtí anglikánští biskupové a faráři chtějí vyjít během postní doby se státem stanovenou minimální mzdou. Během šestitýdenní akce, kterou vede biskup z Wolverhamptonu, Michael Bourke, budou kněží mít příjem omezen na 73 Euro. Tak chtějí kněží poukázat na bídu okolo 10 milionů občanů žijících z minimální mzdy. Bour­ke sdělil, že tato opatření se týkají i biskupských domácností. „Během postní doby se obvykle vzdávám alkoholu či keksů, ale nyní chci zakusit na vlastním těle, jak se žije v bídě,“ řekl biskup.

První překlad Nového zákona do romštiny

Budapešť (KAP) Poprvé bude Nový zákon přeložen do romštiny. Dvojjazyčnou romsko-maďarskou verzi se chystá na podzim vydat katolické nakladatelství Hieronymus. Překlad byl již schválen maďarskou biskupskou konferencí. Překlad celého Písma si vyžádá nejméně dva roky, řekl profesor Tarjanyi, ředitel nakladatelství. Překlad se opírá o jazyk užívaný Romy v Rumunsku a podržuje slova převzatá ze slovanských jazyků a z rumunštiny.