Pavel Nikolajevič Evdokimov (Jevdokimov) se narodil 2. srpna 1901 v Petrohradě v ruské aristokratické rodině. Během dětství zemřel jeho otec, byl zavražděn ve službě. Nejprve navštěvoval vojenskou školu a během prázdnin pobýval v klášterech, byl cvičen v dvojí disciplíně vojáka a mnicha. Během revoluce se rodina přestěhovala do Kyjeva, kde v roce 1918 začal studovat teologii. Zanedlouho byl odveden do bělogvardějské armády, kde bojoval téměř dva roky. Poté odchází do exilu. Nejprve do Konstantinopole, kde pracoval jako taxikář, číšník a kuchař. V roce 1923 se přestěhoval do Paříže, která se stala jedním z center ruské emigrace. Zapsal se ke studiu filozofie na Sarbonně a po nocích pracoval v Citroënu nebo na nádražích čistil vagóny. Po roce získal stipendium a stal se sekretářem ruské křesťanské studentské akce ve Francii, Když byl v roce 1925 ruskými studenty a mysliteli založen Institut sv. Sergeje, Evdokimov se na něj zapsal a v roce 1928 studia dokončil. Výrazně ho ovlivnilo zejména setkání s Nikolajem Berďajevem (1874–1948) a Sergejem Bulgakovem (1871–1944). Nesměřoval k du- chovní službě, vědomě zůstával laikem ve službě církvi.

V roce 1927 se oženil s Natašou Brunel, obě jejich děti se později staly aktivními členy francouzského pravoslaví. Rodina se usadila na jihu, ve městě Nanten na francouzské Riviéře. V roce 1940 město obsadili Italové, tak se museli přestěhovat do Valence, kde prožili zbytek války. Evdokimov se staral o nemocnou manželku, o děti a domácnost. V roce 1942 promoval na filozofické fakultě v Aix-en-Provence s prací „Dostojevský a problém zla“. V roce 1944 publikoval práci „Manželství, svátost lásky“, ve které reflektoval nejenom etiku partnerských vztahů, ale i svoji zkušenost a péči o nemocnou manželku, která o rok později (1945) zemřela.

Během okupace se spolu s protestantskými přáteli zapojil do odboje nenásilným způsobem, především při pomoci evakuovaným a uprchlíkům. V této pomoci pokračoval i po skončení války, když působil jako ředitel ubytovacích zařízení, které sloužily válečným uprchlíkům, studentům z Třetího světa, imigrantům a problémové mládeži.

Po založení Světové rady církví v roce 1948 se aktivně zapojil do její činnosti jako člen řídícího výboru Ekumenického institutu v Bossey (do roku 1961). V roce 1953 se stal profesorem na Institutu sv. Sergeje, vyučoval dějiny západního křesťanství a morální teologii s důrazem na antropologii.

V roce 1954 se oženil s Tomoko Sakai, pětadvacetiletou dcerou japonského diplomata, která podpořila jeho vnímání širších souvislostí Třetího světa. V roce 1958 vydal knihu Žena a spása světa (český překlad 2011) a o rok později knihu Pravoslaví (L'Orthodoxie), ve které shrnul svůj dosavadní výzkum a za kterou mu byl na Institutu sv. Sergeje udělen doktorát. V 60. letech se věnoval aktualizaci patristické a spirituální tradice křesťanského Východu, především v knize Epochy duchovního života (1964, česky 2002), aktualizaci pravoslavné teologie (např. Poznání Boha podle východní tradice nebo Přítomnost Ducha svatého v pra-voslavné tradici), výkladu pravoslavné liturgie sv. Jana Zlatoústého nebo otázkám krásy, umění a estetiky (Umění ikony, teologie krásy).

Evdokimov považoval ruskou emigraci za prozřetelnostní událost, která umožnila pravoslaví vystoupit z dlouhodobé izolace a vstoupit do dialogu se západními církvemi. Setkání křesťanského Východu a Západu vnímal jako nezvratnou historickou skutečnost a naléhavou výzvu k jednotě. Jeho postoj byl charakterizován slovy: „Víme, kde je Církev, ale nemůžeme si být jisti, kde není.“ Byl hluboce zakořeněn v pravoslavné tradici, ale zároveň se snažil teologické hranice překonávat. Navrhoval nové přístupy k překonání sporných otázek, např. ohledně Filioque nebo mariánských dogmat.

Účastnil se čtvrtého zasedání II. vatikánského koncilu jako pozorovatel. Po založení vyššího institutu ekumenických studií na teologické fakultě Katolického institutu v Paříži v roce 1967 na něm přednášel.

Zemřel dne 16. září 1970 v Meudenu, městečku nedaleko Paříže.

Zemřel John A. Radano (1938–2025)

(MV) Dne 7. července 2025 zemřel americký katolický kněz, teolog a podporovatel jednoty křesťanů John A. Radano.

Narodil se 25. března 1938. Bakalářský titul v oboru americké historie (B.Sc.) získal na St. Peter's College v roce 1959. Poté se věnoval studiu teologie a postupně získal bakalářský titul (S.T.B.) na Catholic University v roce 1965, magisterský titul (M.A.) na University of San Francisco v roce 1968 a doktorát v oboru systematické teologie (Ph.D.) na Aquinas Institute of Theology (St. Louis, Missouri) v roce 1971.

Radano byl vysvěcený v roce 1965 pro arcidiecézi Newark a hned se zapojil do práce teologické fakulty univerzity Seton Hall v South Orange, New Jersey na katedře náboženských studií. Působil zde do roku 1984, v letech 1977–1984 byl vedoucím katedry. Odborně se věnoval studiu ekumenismu.

V roce 1984 byl povolán do Vatikánu jako úředník Sekretariátu pro podporu jednoty křesťanů, který byl později změněn na Papežskou radu pro podporu jednoty křesťanů. V roce 1985 byl jmenován vedoucím její západní sekce. Působil zde až do roku 2008. Účastnil se řady bilaterálních i multilaterálních dialogů, a to jak na národní, tak i mezinárodní úrovni. Zejména byl v rámci papežské rady zodpovědný za vztahy s reformovanou a baptistickou církví. Aktivně se podílel na dialozích mezi katolíky a letničními a mezi katolíky a mennonity, ale i na dialogu mezi katolíky a luterány a na konzultacích se Světovou evangelikální aliancí. Byl také členem Komise pro víru a řád Světové rady církví (SRC) a společné pracovní skupiny mezi katolickou církví a SRC. V letech 1985–2008 byl editorem informačního bulletinu Sekretariátu/Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů (Information Service). Byl autorem řady publikací o ekumenismu, např. Lutheran and Catholic Reconciliation on Justification (2009) nebo Celebrating a Century of Ecumenism (2012). K uctění jeho ekumenického angažmá byl v roce 2017 vydán pamětní sborník (Festschrift) Towards Unity: Ecumenical Dialogue 500 Years after the Reformation

Po návratu do New Jersey v roce 2008 zůstal se nadále angažoval v ekumenickém dialogu a aktivitách a vyučoval na univerzitě Seton Hall. Přednášel při různých příležitostech. Např. se online připojil a přednesl hlavní přednášku na konferenci u příležitosti 25. výročí podepsání Společného prohlášení o nauce o ospravedlnění, kterou uspořádal Ekumenický výbor Evanjelickej cirkvi a. v. na Slovensku (ECAV) spolu s představiteli Katolícké univerzity v Ružomberku a její teologické fakulty společně s Ekumenickým spoločenstvom cirkví a náboženských spoločností na území mesta Košice dne 11. listopadu 2024 v Košicích.

Přátelé a kolegové na něj vzpomínají jako na velmi vzdělaného a zároveň přátelského a laskavého člověka (nechával se oslovovat „Jack“). Jako přítel a mentor byl vážený. Jako teolog a stavitel mostů byl výjimečný.

Nové číslo Acta Œcumenica

(MV) Nové číslo časopisu Acta Œcumenica (č. 6/2024) bylo vydáno v srpnu a je k dispozici online na webových stránkách vatikánského Dikasteria pro podpory jednoty křesťanů (https://www.christianunity.va). Číslo informuje o ekumenických iniciativách Apoštolského stolce v roce 2024 a má téměř 600 stran. V první části informuje o aktivitách papeže Františka v souvislosti ekumenismem (audience, vydané pozdravy nebo proslovené homilie). Následují informace o aktivitách dikasteria, ať už jde o informace o setkáních v rámci probíhajících teologických dialogů nebo o aktivity prefekta kardinála Kurta Kocha (jeho přednášky, homilie a pozdravy). Dále informace o speciálních akcích dikasteria a účasti jeho členů na různých dalších aktivitách. K dispozici jsou také informace o vydaných publikacích a zprávy o návštěvách v dikasteriu. Zatímco většina textů je v angličtině, přetisk článků, které vyšly ve vatikánském deníku L'Osservatore Romano během lednového Týdne modliteb za jednotu křesťanů a informovaly o novinkách v různých oblastech ekumenického dialogu s účastí katolické církve, jsou v italštině (některé z nich vyšly v českém překladu v Getsemanech). V závěru čísla je kompletní text studijního dokumentu Římský biskup a texty k Týdnu modliteb za jednotu křesťanů v roce 2025. Číslo uzavírá několik vzpomínek na zemřelé osobnosti z ekumeny.

Časopis Acta Œcumenica je vydáván od roku 2020 jako pokračování bulletinu (Information Service) vydávaného vatikánským úřadem pro podporu jednoty křesťanů od roku 1967, většinou v rozsahu 4 čísla ročně, i když někdy byla čísla spojena v jedno. Online archiv tohoto bulletinu jakož i časopisu Acta Œcumenica, který vychází jednou ročně) je k dispozici na webu dikasteria. Jedná se o jedinečný pramen pro zájemce o katolické angažmá v ekumenickém dialogu.

100 let od konference hnutí pro praktické křesťanství  ve Stockholmu

(MV) Během zvláštní ekumenické oslavy ve Filadelfiakyrce ve Švédsku 22. srpna 2025 se představitelé různých církví z celého světa sešli, aby si připomněli historii ekumenického hnutí a nastínili jeho budoucnost s odhodláním k hledání ještě hlubší jednoty.

Oslava byla součástí Ekumenického týdne, který připomněl 100. výročí ekumenické konference ve Stockholmu v roce 1925, což byl významný začátek moderního ekumenického hnutí.

Arcibiskup Martin Modeus, arcibiskup Švédské církve a moderátor Křesťanské rady Švédska, se zamyslel nad odkazem shromáždění, zejména nad odkazem arcibiskupa Nathana Söderbloma z Uppsaly, který mluvil o Duchu svatém, jenž v srdcích všech, kteří přišli, bez ohledu na to, odkud přišli, zažehne plamen. Podle arcibiskupa láska neznamená dívat se jeden na druhého, ale dívat se stejným směrem: „My, křesťané, jsme vyzváni, abychom stáli po boku Krista, abychom mohli vidět to, co vidí on, říkat to, co říká on, a dělat to, co dělá on.“

Reverendka Karin Wiborn, vedoucí Uniting Church in Sweden (vznikla v roce 2011 sjednocením metodistů, baptistů a evangelikálů), představila prezidium Křesťanské rady Švédska, které zastupuje 27 různých církví.

Ekumenický patriarcha Bartoloměj pronesl homilii, během níž se zamyslel nad vývojem a očekáváními ekumenického hnutí tváří v tvář roztříštěnému světu, který hledá smíření a mír u náboženských vůdců: „Dlužíme našemu globálnímu společenství sjednocenost ve víře a jednání. Věrohodné svědectví můžeme nabídnout pouze tehdy, když se společně modlíme za Boží pokoj, který přesahuje naše chápání.“

Projev pronesl také generální tajemník Světové rady církví, reverend Prof. Dr. Jerry Pillay. Pozdrav účastníkům Ekumenického týdne zaslal také papež Lev XIV. Zdůraznil v něm, že křesťané mají být tvůrci smíření ve zraněném světě.

Oslava 30 let založení Institutu ekumenických studií v Praze

Srdečně zveme vyučující, studenty a absolventy oboru Teologie křesťanských tradic ETF UK a přátele Institutu ekumenických studií i jejich rodiny na přátelské setkání u příležitosti začátku akademického roku a především 30 let existence IES. Uskuteční se v sobotu 4. října 2025 v 15:00 v Club Kině v Černošicích, Fügnerova 263.

Můžete se těšit na hudební program, vzácné hosty, zajištěna je zahrada pro případ hezkého počasí.

Čím může studie Komise pro víru a řád přispět k výročí nicejského koncilu

¹

Třemi hlavními tématy 6. Světové konference o víře a řádu, která se bude konat v říjnu 2025 pod názvem Kudy k viditelné jednotě?, jsou víra, jednota a poslání. Úvahy o tom, co nás ve víře spojuje a jak překonávat rozdíly ve formulování víry, utvářejí historii hnutí pro víru a řád od jeho počátků v roce 1927. Následující příspěvek se zaměřuje na projekt Komise pro víru a řád z let 1982–1993. Šlo o studii, jejímž cílem byl ekumenický výklad apoštolské víry, jak je vyjádřena v nicejsko-konstantinopolském vyznání (381). Ohlédnutí za tímto projektem má přispět k tomu, aby jeho výsledky a poznatky byly využity při přípravě 6. Světové konference o víře a řádu.

I. Kontext a průběh studijního projektu

Poté, co Komise pro víru a řád vydala na své schůzi v Limě r. 1982 Prohlášení o sbližování názorů na křest, eucharistii a úřad, rozhodla se zaměřit na význam nicejského vyznání pro ekumenu. Plenární zasedání Ekumenické rady církví ve Vancouveru 1983 pověřilo nově ustavenou komisi, aby se tímto tématem zabývala v následujícím pracovním období. Přípravě studijního projektu sloužily tři ekumenické konzultace ke třem článkům vyznání, konané v letech 1984/85 v Indii (Kottayam), Francii (Chantilly) a Zaire (Kinshasa). Na základě těchto příprav vypracoval řídící výbor studijního projektu, ustavený Komisí pro víru a řád, první návrh textu, který Komise pro víru a řád v srpnu 1987 přijala a schválila jeho zveřejnění. Tato první verze studijního dokumentu měla název Vyznávat jednu víru.

Ženevský sekretariát komise shromažďoval v následujících třech letech reakce, komentáře a návrhy změn k tomuto prvnímu návrhu, zasílané ekumenickými instituty, teologickými fakultami a studijními skupinami. Souběžně s tím probíhala druhá série mezinárodní konzultací, během nichž se hlouběji analyzovaly rozmanité aspekty vyznání víry: učení o stvoření, christologie, ekleziologie a pneumatologie. Plenární zasedání Komise pro víru a řád v r. 1989 v Budapešti stanoviska zhodnotilo a dalo příkaz k přepracování studie. Komise pro víru a řád na své schůzi v srpnu 1990 v Dunblane (Skotsko) přepracovanou verzi schválila. Tato revidovaná verze byla zveřejněna pod názvem Společně vyznávat jednu víru. Na 5. Světové konferenci o víře a řádu v Santiagu de Compostela v r. 1993 byl pak studijní projekt o vyznání víry uzavřen.

Studijní projekt o apoštolské víře nevzbudil ve své době u členských církví a v ekumenické veřejnosti takovou pozornost, jakou by si byl zasloužil. Mělo to především dva časově podmíněné důvody. Zaprvé se tehdy pozornost Ekumenické rady církví soustřeďovala především na „koncilové hnutí za spravedlnost, mír a zachování stvoření“, které mělo v členských církvích a v četných ekumenických shromážděních široký ohlas. Zadruhé byla pozornost široké veřejnosti zaměřena na společenské změny ve Východní Evropě, které posléze vedly ke zhroucení komunistických režimů. Důležitější byly tehdy sociálněetické problémy a otázky společenské odpovědnosti církví, zatímco teologická problematika, jíž se zabýval studijní dokument Společně vyznávat jednu víru, byla v ekumenické debatě odsunuta do pozadí.

II. Metodika a obsah studijního dokumentu

Studijní projekt Společně vyznávat jednu víru usiloval o ekumenický výklad apoštolského vyznání víry, aby „ukázal význam základních přesvědčení křesťanské víry v souvislosti s některými speciálními výzvami současné doby a světa“. Jako referenční text sloužilo nicejsko-konstantinopolské vyznání (381) v původním znění. Společný výklad byl pouze prvním krokem třístupňového procesu, který měl kromě toho zahrnovat vzájemné uznání a společné vyznání.

Studijní dokument je rozčleněn do tří částí, týkajících se tří článků vyznání. Každá část má tři až čtyři oddíly, tematizující hlavní témata příslušného článku. Jednotlivé oddíly začínají úvodními úvahami, v nichž jsou vyjmenovány zásadní výzvy současné doby. Poté přichází text vyznání (citovány jsou příslušné pasáže nicejského a apoštolského vyznání víry), vysvětlení pojmů a biblických základů vyznání. Následuje výklad pro dnešek, jenž vysvětluje souvislost vyznání se současnými výzvami a jeho význam pro dnešní chápání víry. Na různých místech jsou do textu zařazeny komentáře ke sporným aspektům. Celkem má dokument 279 paragrafů (více než 100 stran tištěného textu). Připojený poznámkový aparát objasňující odborné teologické pojmy (např. apokatastasis, epikleze nebo filioque) svědčí o tom, že text byl určen širokému publiku.

1. První článek: Věříme v jednoho Boha

První hlavní část studijního dokumentu se zabývá vírou v Boha, jenž je jediný Bůh, všemohoucí Otec a Stvořitel. Ve výkladu pro dnešek najdeme jednak základní přesvědčení západní teologie, jako je např. „jednota Trojice v dějinách spásy a na věčnosti“, jednak základní přesvědčení východní teologie, např. svrchovanost Otce jakožto „věčného pramene tohoto živého trojičního společenství“. Text se podrobně věnuje výzvám, s nimiž křesťanskou víru v Boha konfrontuje ateismus a sekularismus, a jmenuje východiska dialogu s jinými náboženstvími a vírami. Druhý oddíl se zabývá tím, co to znamená, že Bůh je podle vyznání všemohoucí Otec. Text zdůrazňuje, že „toto označení nepřisuzuje Bohu biologické mužství ani neimplikuje, že vlastnosti, které my nazýváme maskulinními a připisujeme je jen mužům, jsou jedinými vlastnostmi Boha“. Komise odkazuje na ženské obrazy sloužící k popisu Boha v biblické tradici a v komentáři zmiňuje, že v některých církvích a kontextech se diskutuje o tom, zda je možno oslovovat Boha také „Matko naše“. Závěr je nicméně jednoznačný: „Pojmenování Otec a Syn se nesmíme zříkat.“ V souvislosti s označením Boha „pantokrator“ (všemohoucí) se zmiňuje i otázka teodiceje, kritického zkoumání Boží všemohoucnosti, k níž se text ovšem podrobněji vrací až později v souvislosti s interpretací Kristova utrpení. Třetí oddíl prvního článku se zabývá chápáním Boha jako Stvořitele. Ve výkladu pro dnešek zdůrazňuje text odpovědnost člověka, jenž je „správcem stvoření “, a na závěr formuluje „etiku stvoření“. Na celém výkladu prvního článku víru je pozoruhodné opakující se zdůrazňování souvislosti mezi jediností Boha a jeho existencí a působením v Trojici. Proto stojí na začátku i na konci výkladu prvního článku vyznání víry vyznání jediného Boha, který v Kristu smířil svět se sebou a skrze svého sv. Ducha mu dává nový život.

2. Druhý článek: Věříme v jednoho Pána Ježíše Krista

Výklad druhého článku vysvětluje základní aspekty christologie a soteriologie ve třech úsecích: „Pro naši spásu se stal člověkem“, „Za nás trpěl a byl ukřižován“ a „Vstal z mrtvých, aby překonal všechny síly zla“. Jako výzva pro víru v Krista v současnosti jsou označeny jednak myšlenka preexistence, jednak učení o vtělení Božího Syna. Při rozboru vyznání se studijní dokument jen krátce dotýká témat homoúsios a ariánský spor, zatímco jeho ukotvení v Bibli se věnuje podrobně. Přitom zmiňuje i hermeneutické problémy: „Dnešní přístup historické exegeze nutně nevylučuje patristický ‚vyznavačský‘ přístup, a ten zase nevylučuje analýzu vývoje christologické tradice. Oba přístupy jsou slučitelné a dokonce mohou být vzájemně obohacující.“ Ve výkladu pro dnešek se studijní dokument podrobně věnuje chápání synovství a roli sv. Ducha při vtělení, zmiňuje nicméně i Mariino panenství a její titul bohorodička (theotokos).

V druhém oddílu se text věnuje Ježíšově utrpení a smrti. V úvodních odstavcích se zvlášť zdůrazňuje „za nás“, klasický topos protestantské teologie. Ve výkladu pro dnešek jsou pozoruhodné dva aspekty: Text se jednak kriticky zabývá otázkou, zda lze přisuzovat židovskému národu nějakou vinu na Ježíšově utrpení a smrti, přičemž konstatuje: „Jeho smrt neznamenala konec vyvolení Izraele, nýbrž se stala v Božích rukou prostředkem rozšíření tohoto vyvolení na Židy i pohany, na celé lidstvo.“ Druhá zásadní otázka, kterou výklad pro dnešek zmiňuje, je problém teodiceje. Text k tomu říká: „ V Ježíšově kříži a utrpení vzal Bůh v osobě svého Syna na sebe naším hříchem způsobenou situaci lidské smrti a vyjádřil svoji solidaritu a soucit s lidským utrpením.“

Třetí oddíl se zabývá výkladem zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Ježíše Krista. Co se týče zmrtvýchvstání, poukazuje text na „znamení zmrtvýchvstání“ v životě mužů a žen, kteří následovali Ukřižovaného, i „ve svědectví mnoha vyznavačů a mučedníků všech dob“. Vyznáváme-li Kristovu vládu, říká se v závěrečném komentáři, vede to „ke kritice systémů a ideologií a k odhalování falešných nároků na trvalost, jaké vznáší imperialismus jakéhokoli druhu“. Vzhledem k současným neoimperialistickým snahám, které pozorujeme především v ruské válce proti Ukrajině, zní tento výrok v přímo prorocky.

3. Třetí článek: Věříme v Ducha svatého

Při pohledu na třetí článek vyznání víry se ukazuje řada výzev, jako jsou např. „konflikt kvůli ‚filioque’ mezi východní a západní církvi, […] vztah Ducha svatého k prorokování ve Staré smlouvě a daru prorokování v církvi nebo kritéria pro rozpoznávání působení Ducha uvnitř církve“. Po stručném shrnutí biblických výroků, mezi nimi ž kupodivu chybí místo, kde se mluví o „Duchu Syna“ (Gal 4,6), následuje zevrubný výklad pro dnešek s množstvím komentářů ke sporným otázkám, např. působení Ducha svatého mimo církev, chápání Ducha svatého jako „ženského principu“, charismata nebo vztah mezi Synem a Duchem. Co se týče problému ‚filioque‘, text se s odkazem na řeckou terminologii, která rozlišuje mezi „vycházením“ a „vydechováním“ Ducha, snaží najít most mezi východním a západním pojetím a konstatuje: „Dnes obě souhlasí v tom, že úzký vztah mezi Synem a Duchem musí být akcentován, aniž by to budilo dojem, že Duch je Synovi podřízen“.

Druhý oddíl se týká vyznání víry v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev. Při interpretaci svědectví Bible se zdůrazňuje, že podle Pavla „vyvolení Izraele nebylo vyvolením církve Boží skrze Ježíše Krista zrušeno“. Výklad pro dnešek dává církev nejprve do souvislosti se společenstvím v Trojici. Tuto myšlenku, zde jen krátce načrtnutou, podrobněji rozvede o dvacet let později Komise pro víru a řád ve svém prohlášení o konvergenci (Církev: Na cestě ke společné vizi). Studijní dokument z r. 1991 pak vysvětluje tři biblické termíny označující církev (tělo Kristovo, společenství svatých, lid Boží), načež se tento oddíl zabývá čtyřmi podstatnými znaky církve.

Třetí oddíl je zaměřen na chápání křtu. Vztah mezi křtem a členstvím v církvi je předkládán jako problém vyžadující další vysvětlení, právě tak jako jednota tří iniciačních svátostí nebo rozdíly mezi svátostným a symbolickým chápáním křtu. V souvislosti se vztahem křtu a odpuštění hříchů se mluví i o učení o ospravedlnění. Zde dokument jednak přijímá výsledky krátce předtím zveřejněné německé studie Lehrverurteilungen – kirchentrennend? (Způsobuje odsuzování odlišných učení rozdělení mezi církvemi?), jednak předjímá formulace, které najdeme o několik let později ve Společném prohlášení k nauce o ospravedlnění. V tomto kontextu je také stručně zmíněno ortodoxní učení o „theosis“.

Poslední tematický oddíl ke třetímu článku víry se týká chápání vzkříšení mrtvých a života budoucího věku. Pokud jde o chápání vzkříšení mrtvých, jako sporné se připomínají otázky nesmrtelnosti duše a universálního vykoupení („apokatastasis panton“). Dokument končí vzletným výkladem o „životě z naší naděje“, který působí jako závěr plamenného kázání.

III. Recepce studijního projektu a výhled do budoucna

Přestože se jedná o velkoryse koncipovaný, téměř deset let trvající studijní projekt Komise pro víru a řád, jeho ohlas v členských církvích Ekumenické rady církví a v akademickém světě byl vlastně nepatrný. Jak řečeno, má to důvody vnitřní (agenda ERC) i vnější (politická situace). Recepce v akademickém oblasti se omezuje na pár článků a jednu poněkud zevrubnější studii. V ní zdůrazňuje Eeva Martikainen, že v metodologii studijního projektu nastala změna: Nešlo už o to, uznat vyznání víry, nýbrž je vyložit – pravděpodobně proto, že „teologicky velmi nuancovaný text může jen těžko sloužit jako dokument konvergence“. Některé články chválí dokument jako „milník v dějinách církve tohoto století“, zatímco jiné soudí kriticky, že bylo zřejmě obtížné sestavit z velmi rozmanitých návrhů „alespoň trochu homogenní souhrn“. Oceňuje se, že text pojmenoval současné výzvy, jimž vyznání čelí, ale vytýká se mu, že je poté neanalyzoval do hloubky. Jedna recenze z pentakostální strany chválí výklad o charismatech, ale nesouhlasí se „skrytým restauracionismem, o němž svědčí přecitlivělost vůči doxologickým a konfesním orientacím“. Je skutečně politováníhodné, že dodnes neexistují disertace nebo srovnatelné studie, které by tento studijní projekt vědecky zhodnotily. Zejména srovnání jeho první verze z r. 1987 s konečnou verzí zveřejněnou r. 1991 by přitom mohlo ukázat posun v kladení důrazů.

Sama Komise pro víru a řád se snažila recepci povzbudit tím, že zveřejnila návod ke skupinovým rozhovorům o vyznání víry. Podobný cíl sleduje studie Německého ekumenického studijního výboru. Tyto materiály lze využít při nadcházejícím výročí nicejského koncilu, aby se znovu upozornilo na význam vyznání, jež bylo jedním z jeho výsledků. Ekumenická debata o zkušenostech víry, jak ji praktikuje např. Global Christian Forum, se dnes zdá být důležitější než společné vypracovávání dalších textů na téma vyznání víry.

Co jsou při zpětném pohledu silné a slabé stránky studijního dokumentu z r. 1991? K těm silným jistě patří, že jasně pojmenoval výzvy tehdejší doby, doložil ukotvení vyznání v Bibli a shrnul interpretace jednotlivých výroků vyznání v různých křesťanských tradicích. Silnou stránkou dokumentu jsou i pasáže o vztahu mezi Židy a křesťany a o teodiceji. Slabinou textu je, že se zaměřuje především na „klasická“ témata dějin teologie, zatímco prakticky opomíjí perspektivy globálního Jihu a církví, které nejsou s vyznáním svázány. „Příliš málo pozornosti bylo věnováno výzvám celosvětové inkulturace křesťanské víry v Africe, Asii a Latinské Americe.“ Tím, že výklad pro dnešek navazuje bezprostředně na svědectví Bible, nebyly zohledněny některé aspekty historického vývoje v interpretaci vyznání.

Nadcházející výročí prvního ekumenického koncilu nás vyzývá, abychom se znovu se zabývali otázkou chápání apoštolského vyznání v dnešní době. „Nicea 2025 by mohla vést k oživení studie.“ Nejde o to, shromáždit v nějakém novém projektu další materiál. Důležitější je povzbudit církve, aby udělaly onen druhý, původně s projektem spojený krok, totiž aby usilovaly o uznání a znovuosvojení nicejského vyznání víry zejména těmi církvemi, které je dosud při svých bohoslužbách nepoužívají pravidelně.

Dnešní doba klade jiné nároky než osmdesátá léta. Dnes jde o postkoloniální perspektivy postsekulárního věku: Digitalizace a sociální sítě umožňující šíření „fake news“ otevírají epochu „post-truth“, společnost se silně polarizuje a přibývá mezinárodních konfliktů. Křesťanské vyznání víry by se tudíž nemělo stát pouhou partikulární pravdou. Interpretovat vyznání víry tak, aby bylo chápáno a přijímáno i v postkonfesní éře, by se dnes, kdy vznikají zejména v charismatických a evangelikálních hnutích stále nová transkonfesní uskupení, mohlo stát náročným a vzrušujícím projektem. Jubileum nicejského koncilu k tomu nabízí příležitost.

Z časopisu Concilium 2025/1 přeložila Helena Medková

Je mír za dnešních podmínek možný?

¹

Stále ještě jsme pod dojmem volby nového papeže Lva XIV., který se ve svém nástupním projevu sedmkrát zmínil o naléhavém tématu, jímž je mír. Jenže světem se valí globální vlna nenávisti, diskriminace a válečného násilí. Je zcela pochopitelné, že tváří v tvář Donaldu Trumpovi, který hodlá nastolit nový světový řád a dává přitom přednost násilí před diplomacií, přikládá současný papež míru velký význam.

Podívejme se na toto téma trochu podrobněji. Chtěl bych nejdříve připomenout korespondenci mezi Albertem Einsteinem a Sigmundem Freudem z července 1932, týkající se války a míru. Einstein se ptá: „Existuje způsob, jak řídit psychický vývoj člověka tak, aby byl schopnější odolávat psychóze nenávisti a ničení?“ Freud odpovídá: „Není naděje, že by se lidská agresivita dala přímo potlačit.“ Po úvahách o lidském pudu žít, v němž vidí určitou naději pro mír, uzavírá skepticky a rezignovaně proslulou větou: „Když hladovíme, mysleme na ony mlýny, které melou – jenže melou tak pomalu, že nejspíš zemřeme dřív, než se dočkáme mouky“, jinými slovy: Mír zůstává v oblasti nadějného očekávání a je třeba na něm pracovat každý den. Navzdory tvrdému poznání, že mír není trvalý stav a zůstává smrtelníkům odepřen, nepřestávejme o něj usilovat. Přinejmenším se stále snažme upevňovat životní postoj preferující dialog před konfrontací a upřímné hledání společných zájmů před otevřeným konfliktem. To je dědictví, které nám zanechal zesnulý papež František a jehož se teď nový papež ujímá.

Pokusme se toto dědictví rozvíjet v naději, že vytvoříme podmínky umožňující dosáhnout míru alespoň určitým způsobem nebo pro určitou chvíli. Vidím čtyři takové podmínky:

• První spočívá v tom, že budeme polaritu mezi sapiens a demens, mezi láskou a nenávistí, mezi dobrem a zlem, mezi světlem a stínem s maximální vážností akceptovat jakožto součást struktury univerzální reality a neodmyslitelný rys lidské existence: Člověk je živá jednota protikladů. To není vada evoluce, to je konkrétní situace naší existence teď a tady, což platí právě tak v oblasti osobní jako společenské.

• Druhým předpokladem je, že budeme pozitivní, zářivý pól zmíněného protikladu posilovat všemi prostředky a jeho negativní pól potlačovat a přemáhat, aby byl byť jen na okamžik nastolen křehký, ale možný mír, který ovšem zůstane vždy ohrožený. Papež Lev XIV. to řekl v rozhovoru s novináři 12. května jasně: „Mír začíná u každého z nás tím, jak se na druhé díváme, jak jim nasloucháme a jak o nich mluvíme.“

• Třetí předpoklad spočívá v tom, že obnovíme přirozenou, námi porušenou smlouvu s přírodou a zachráníme síť vztahů, která existuje mezi všemi bytostmi a činí nás bytostmi všestranně vztahovými. Jsme uskutečněni jen v té míře, v jaké tyto vztahy prožíváme a prohlubujeme. Historie však ukázala, že "člověk, tato tvořivá, neklidná, agresivní a nepříliš umírněná bytost, změní tvář planety, ale je mu na zemi souzen krátký život", říká ekologický ekonom Georgescu-Roegen (The entropy law and the economic process. Cambridge: Harvard Univ. Press, 1971, s. 127).

Navzdory tomuto „historickému selhání“ musíme uznat, že ze zbylé struktury vztahů může vzniknout mír, jak to chápe Charta Země ve své proslulé definici: „Mír je celistvost tvořená správným vztahem k sobě samému, k jiným osobám, k jiným kulturám, k jinému životu, k Zemi a k onomu širšímu celku, jehož jsme součástí.“ (16f) Mír má tedy základ v naší vlastní vztahové realitě, přestože je křehká a téměř vždy porušená. Všimněte si, že mír neexistuje sám o sobě. Je výsledkem správných vztahů, pokud jsou pro ponížené syny a dcery Adama a Evy možné.

• Čtvrtou podmínkou je spravedlnost. To, co nejvíce narušuje strukturu vztahů, je nespravedlnost. Etika je v podstatě spravedlnost, znamená uznat právo a důstojnost každého člověka a každé bytosti ve stvoření a jednat podle toho. Jinými slovy, spravedlnost je ono minimum lásky, které musíme věnovat druhému a druhým a bez kterého se od všech ostatních bytostí oddělujeme, nastolujeme nerovnost, hierarchii, marginalizaci, podřízenost a stáváme se hrozbou pro ostatní druhy. V nespravedlivé společnosti nikdy nebude mír. Ti, jimž se děje křivda, budou reagovat, bouřit se a vést války na všech úrovních.

Jak varoval mexický revolucionář Emili Zapata: „ Kde není spravedlnost, tam nelze žít s vládou v míru." V Brazílii nenastane mír, dokud bude tamní společnost jednou z nejméně rovných, tj. nejméně spravedlivých na světě.

Po této cestě míru se vydalo jen málo lidí, např. nejlepší současní duchovní vůdci Gándhí, papež Jan XXIII., Dom Helder Câmara, Martin Luther King Jr. nebo papež František, nemluvě o historických osobnostech jako František z Assisi. Současný papež Lev XIV. se k ní znovu důrazně přihlásil.

V teologii se často říká, že mír je eschatologické dobro, což znamená, že má svůj původ zde, ale opravdu nastane až s vyvrcholením dějin. Pokračujme proto v zasévání drobných semínek možného míru.

Z blogu Leonarda Boffa (https://leonardoboff.org) přeložila Helena Medková

Výzva pro církev: odklon od Západu a od patriarchátu

Musím přiznat, že mě jmenování severoamericko-peruánského kardinála do nejvyšší církevní funkce překvapilo. Neměl jsem prostě dost informací. Když jsem se později dostal k videím s jeho projevy k lidu a viděl jsem ho, jak stojí uprostřed záplavy v peruánském městě, když jsem slyšel, že se stará zvláště o domorodé obyvatele (což je většina Peruánců), uvědomil jsem si, že Lev XIV. skutečně může být zárukou návaznosti na dědictví papeže Františka. Nebude mít sice Františkovo charisma, nicméně bude sám sebou; bude zdrženlivější a opatrnější, avšak jeho společenské postoje budou velmi důsledné, jak dokázal svou kritikou na adresu amerického prezidenta Trumpa a viceprezidenta Vanceho. Papež František věděl, proč Roberta Francise Prevosta odvolal z diecéze chudých v Peru a svěřil mu důležitou roli ve vatikánské správě. Lev XIV. strávil většinu života mimo USA, řadu let působil jako misionář a později biskup v Peru, kde nepochybně získal mnoho zkušeností s jinou kulturou a se sociální situací převážné části místního obyvatelstva. Výslovně uvedl, že se s tamními lidmi identifikoval do té míry, že dokonce přijal peruánské občanství.

Jeho první veřejný projev moje očekávání nenaplnil. Byla to zbožná řeč určená internímu církevnímu publiku. Ani jednou se v ní neobjevilo slovo „chudý“, natož pojmy jako osvobození, ohrožení života nebo ekologická hrozba. Důležitým tématem byl mír, zvláště „odzbrojený a odzbrojující“, snad jemná kritika dnešních dramatických událostí, jako je válka na Ukrajině nebo zjevná genocida tisíců nevinných dětí a civilistů v Pásmu Gazy. Ale to vše jako by se papežova svědomí nedotýkalo. Jsem nicméně přesvědčen, že se to brzy změní, neboť jeho velký přítel František mluvil o zmíněných tragédiích tak naléhavě, že to musí novému papeži dodnes znít v uších.

František měl jakožto jezuita vzácný cit pro politiku a výkon moci a ovládal metodu „rozlišování duchů“, což je ústřední kategorie ignaciánské spirituality. Věřím, že v kardinálu Prevostovi viděl svého možného nástupce. Lev XIV. nereprezentuje staré, již upadající evropské křesťanství; pochází z Jihu a pastorační i teologické zkušenosti nasbíral na periferii církve, zejména v Peru, kde vznikla a vyvíjela se teologie osvobození Gustava Gutiérreze. A jako člověk laskavý, naslouchající a schopný vést dialog se jistě chopí četných úkolů, jež převzal od Františka a které zde nebudu vypočítávat.

Myslím si ovšem, že ho čekají ještě jiné výzvy, které církev po intervencích předchozích papežů nikdy nebrala vážně: Jak se může katolická církev vzhledem k nadcházející nové epoše lidstva zbavit svého sepjetí se Západem a patriarchátem? Nová éra znamená pro společnost nejen rozvoj hospodářský (ten je teď zabrzděn Trumpovými zásahy), nýbrž i rozvoj politický, sociální, technologický, filosofický a duchovní. Je nesporné, že v tomto stále se zrychlujícím procesu se institucionalizovaná katolická církev se svou hierarchickou strukturou jeví jako plod Západu. Vychází z klasického římského práva, z moci císařů s jejími symboly, rituály a praxí. V rukou papeže je soustředěna „nejvyšší, plná, bezprostřední a obecná pravomoc“ (Kodex církevního práva, can. 331), přičemž jmenované atributy ve skutečnosti příslušejí pouze Bohu. Papež je navíc neomylný ve věcech víry a morálky. Dál a výš už to prostě nejde. Tento model (který papež František vědomě opustil a začal nahrazovat modelem církve prosté, chudé, vycházející ven do světa) nemá nic společného s historickým Ježíšem, chudým kazatelem absolutního snu o Božím království, ostrým kritikem veškeré moci.

Jak k tomu došlo? Křesťané, vyznačující se vysokou morálkou, se stali církví. Ta po rozpadu Římské říše převzala její uspořádání a držela se ho po celá staletí. Jenže to je výtvor západní kultury. Původní Ježíšova zvěst, jeho evangelium, je něco mnohem většího než tento druh vtělení a nemůže se s ním identifikovat, neboť Ježíš hlásal totální otevřenost vůči milujícímu Bohu (Abba), nekonečné milosrdenství, bezpodmínečnou lásku i k nepřátelům, soucit s lidmi opomíjenými a život jakožto službu bližním. Této výzvě se současný papež Lev XIV. nebude moci vyhnout. Jsme zvědavi, zda bude mít odvahu a statečnost postavit se tradicionalistům a vydat se naznačeným směrem. Rozhodně jej v tom chceme podporovat.

Obrovským úkolem pro každého nového papeže bude změnit tuto organizační formu církve tak, aby křesťanství mohlo v různých kulturách přijmout novou tvář. Papež František učinil v této oblasti řadu významných kroků. Současný papež ve svém inauguračním proslovu vyzval k dialogu na toto téma. Dokud nenastane rozhodný odklon od Západu, zůstane křesťanství pro mnoho zemí západní záležitostí. Nese spoluvinu na kolonizaci Afriky, Ameriky a Asie a dodnes je tajnými službami kolonizovaných zemí považováno za spojence.

Neméně důležitým cílem je odklon od patriarchátu. Ve vedení církve působí výhradně muži žijící v celibátu, kteří přijali svátost svěcení. Ženám, které tvoří převážnou většinu věřících a jsou matkami a sestrami druhé části církve i lidstva, je svátost svěcení odpírána. Tento rys patriarchalismu, toto sexistické vylučování církvi škodí a zpochybňuje její univerzálnost. Dokud římskokatolická církev neotevře ženám přístup ke kněžskému svěcení (což učinily už téměř všechny ostatní církve), bude tento stav svědčit o hluboce zakořeněném patriarchátu a západním vlivu, který se v dějinách světa jeví stále více jako pouhá náhoda či nehoda. Patriarchální charakter církve a antifeminismus, projevující se v mnoha oblastech hierarchie, je ještě zdůrazněn uzákoněním celibátu. Protože však nejde o zákon Boží, nýbrž pouze lidský a historický, nic nebrání jeho zrušení a vyhlášení dobrovolného celibátu.

Těmto a mnoha dalším problémům bude muset nový papež čelit, neboť evangelijní vědomí spoluúčasti (synodality) a rovné důstojnosti a práva všech, mužů i žen, mezi věřícími sílí. Proč by tomu mělo být v katolické církvi jinak?

Předkládané úvahy jsou trvalou výzvou pro všechny, kdo byli vyvoleni k nejvyšší službě, kdo mají oživovat víru a řídit cesty církevního společenství – jako je např. papež. Jednoho dne bude naléhavost těchto problémů tak velká, že ke změně skutečně dojde. Pak nastane nové jaro církve, která bude tím univerzálnější, čím více se bude zabývat univerzálními otázkami a přispívat k jejich řešení ve prospěch lidstva.

Z blogu Leonarda Boffa (https://leonardoboff.org) přeložila Helena Medková

 

Podle církevního práva katolické církve je papež (biskup římské církve) hlavou sboru biskupů, zástupcem Krista¹ a pastýřem celé církve zde na zemi a má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi, kterou může svobodně vykonávat (Kodex kanonického práva, dále jen CIC, kán. 331). Po dobu uprázdnění papežského stolce (sede vacante) je správa církve svěřena sboru kardinálů, ale jen pro vyřizování běžných záležitostí nebo neodkladných otázek (apoštolská konstituce o uprázdnění Apoštolského stolce a o volbě papeže Universi Dominici Gregis, UDG, čl. 2). Při uvolnění úřadu papeže (úmrtím nebo rezignací) nebo při znemožnění výkonu jeho úřadu platí pravidlo, že se nezavede nic nového v řízení církve (nihil innovetur, CIC, kán. 335). Všichni vedoucí institucí římské kurie a jejich členové pozbývají své funkce. Sekretáři těchto institucí vyřizují pouze běžné administrativní záležitosti. Výjimkou jsou velký penitenciář a almužník, kteří pokračují ve své činnosti (apoštolská konstituce o římské kurii a její službě církvi ve světě Praedicate evangelium, PE, čl. 18). Důležitou roli v době uprázdněného papežského stolce hraje kardinál komorník/komoří/kamerlengo (camerlengo), především jako správce majetku papežského stolce (PE, čl. 235–237 a UDG, čl. 17). Sbor kardinálů se stará o organizaci pohřbu zemřelého papeže a především o přípravu volby nového papeže. Zasedají dva druhy kongregací kardinálů: generální kongregace, která se skládá ze všech kardinálů a mimořádná kongregace, která se skládá z kardinála komořího a ze tří kardinálů, které vylosovali kardinálové volitelé (po jednom z každého stupně kardinálů, tj. biskupů, kněží a jáhnů) vždy pouze na tři dni, poté se losování opakuje (UDG, čl. 7).

Po úmrtím papeže Františka dne 21. dubna 2025 se konala první generální kongregace kardinálů hned druhý den dopoledne, tj. 22. dubna, sešlo se na ní zhruba 60 kardinálů.² Složili přísahu, že budou věrně dodržovat normy apoštolské konstituce Universi Dominici Gregis. Americký kardinál narozený v Irsku, Joseph Kevin Farrell, který od roku 2019 zastává funkci kardinála komořího, přítomným přečetl závěť papeže Františka. Byl stanoven termín přenesení těla zemřelého papeže (23. dubna) a papežova pohřbu na sobotu 26. dubna. Zároveň byli vylosování tři kardinálové, kteří budou asistovat kardinálu komořímu při správě běžných záležitostí. Vylosováni byli kardinál-biskup Pietro Parolin, kardinál-kněz Stanisław Ryłko a kardinál-jáhen Fabio Baggio. Druhá generální kongregace, která se konala 23. dubna odpoledne za účasti 103 kardinálů, schválila program tzv. Novendiale, tj. devět dní smutku a slavení zádušních mší, z nichž první bude pohřební bohoslužba dne 26. dubna a poslední bohoslužba v neděli 4. května.

Třetí generální kongregace ve čtvrtek 24. dubna dopoledne se za přítomnosti 113 kardinálů, z nichž počet volitelů (tj. kardinálů, kteří v den úmrtí papeže nedosáhli věku 80 let) byl stále ještě nízký, opět věnovala některým organizačním věcem (přísaha kardinálů, kteří ještě tak neučinili; četba části apoštolské konstituce Universi Dominici Gregis). Byli určeni dva duchovní, kteří pronesou před kardinály meditace o problémech, kterým církev v dané době čelí, a o potřebě pečlivého rozlišování při volbě nového papeže (UDG, čl. 13 d): první pronese začátkem následujícího týdne Donato Ogliari, opat sv. Pavla za hradbami; druhou na začátku konkláve kardinál Raniero Cantalamessa. Zároveň byla zahájena tradiční diskuse o církvi a bylo vyslechnuto 34 příspěvků. Příspěvky tiskové středisko nekomentuje, občas své příspěvky některý z kardinálů zveřejní. Diskuse pokračovala pronesením dalších 33 příspěvků i na čtvrté generální kongregaci v pátek 25. dubna dopoledne za účasti 149 kardinálů. Kardinálové byli magistrem papežských bohoslužeb, italským titulárním arcibiskupem Diego Giovanni Ravellim, informováni o pohřebním obřadu, který se bude konat podle nových pravidel z listopadu 2024, kdy došlo na výslovné přání papeže Františka k určitým úpravám směrem ke zjednodušení ceremoniálu, aby se jednalo více o pohřeb pastýře, nikoliv panovníka. Podle přání papeže Františka nebude pohřben v kryptě baziliky sv. Petra, které se stalo tradičním místem posledního odpočinku papežů, ale v bazilice Santa Maria Maggiore.

Pátá generální kongregace zasedala v pondělí 28. dubna a účastnilo se jí více než 180 kardinálů, z nichž bylo více než 100 volitelů. Důležitým rozhodnutím bylo stanovení začátku konkláve na středu 7. května, tedy šestnáctý den po uprázdnění papežského stolce.³ Přibližně 20 pronesených příspěvků se věnovalo církvi, jejímu vztahu ke světu, výzvám, které před ní stojí, kvalitám nového papeže, evangelizaci, vztahům k jiným vyznáním a otázce zneužívání. Byli vylosováni další tři kardinálové na pomoc kardinálu komořímu: kardinál-biskup Luis Antonio Tagle, kardinál-kněz Reinhard Marx a kardinál-jáhen Dominique Mamberti. Šestou generální kongregace, které se v úterý 29. dubna zúčastnilo 183 kardinálů (124 volitelů), zahájila meditace Donata Ogliariho a pokračovala upřesněním harmonogramu konkláve a zhruba 20 příspěvky o církvi a výzvách, kterým čelí z pohledu různých kontinentů. Také bylo oznámeno, že dva kardinálové volitelé se ze zdravotních důvodů konkláve nezúčastní.⁴ Ve stejný den vyšla tisková zpráva, která přinesla prohlášení 76letého italského kardinála Giovanni Angela Becciu, že se „pro dobro církve“ nezúčastní konkláve, i když je přesvědčen o své nevině.⁵

Prohlášení kardinálského sboru z 30. dubna uvedlo, že všichni kardinálové-volitelé přítomní v konkláve mají právo volit nového papeže. Dosud totiž platilo nařízení apoštolské konstituce Universi Dominici Gregis, převzaté z konstituce papeže Pavla VI. Romano Pontifici Eligendo z roku 1975, které stanovilo maximální počet kardinálů-volitelů na 120 (čl. 33). Tento limit byl v minulosti při jmenování nových kardinálů překročen několikrát (papežem Janem Pavlem II. čtyřikrát: v konzistořích v letech 1988, 1998, 2001 a 2003; Benediktem XVI. dvakrát: 2010 a 2012), ale při konkláve v letech 2005 a 2013 bylo shodně 117 kardinálů-volitelů, z nichž se dva omluvili, takže limit 120 byl dodržen. Během pontifikátu papeže Františka byl limit 120 kardinálů-volitelů překročen ve všech deseti konzistořích. Prohlášení se odvolalo na ustanovení apoštolské konstituce, že kardinál, který byl jmenován a zveřejněn během konzistoře, má tímto právo volit papeže (UDG, čl. 36). Konkláve v roce 2025 se tedy tedy bude účastnit rekordní počet 133 kardinálů.

Další generální kongregace se konaly v následujících dnech, kromě 1. května a neděle 4. května: Sedmá ve středu 30. dubna (za účasti 181 kardinálů, z toho 124 volitelů), osmá v pátek 2. května (více než 180 kardinálů, více než 120 volitelů), devátá v sobotu 3. května (177, 127) , desátá v pondělí 5. května dopoledne (179, 132), jedenáctá odpoledne (170, 132) a dvanáctá v úterý 6. května dopoledne (173, 130). Počet zúčastněných kardinálů se mírně proměňoval, tiskové středisko Vatikánu 5. května oznámilo, že vše 133 volitelů už dorazilo do Říma.

V souvislosti s poslední generální kongregací 6. května vydali kardinálové prohlášení, ve kterém s lítostí konstatovali, že nedošlo k žádnému pokroku v mírových jednáních ohledně Ukrajiny, Blízkého Východu a mnoha dalších částí světa. Zároveň vyzvali všechny zúčastněné strany, aby co nejdříve dosáhly trvalého příměří a vyjednaly mír. Tímto prohlášením dali kardinálové najevo, jaké téma bude nepochybně provázet nově zvoleného papeže. Na posledním zasedání také zaznělo, že v době války, násilí a hluboké polarizace je zapotřebí papeže milosrdenství, synodality a naděje.

Na břehu řeky přemítá sedlák, jak přepravit přes vodu vlka, kozu a zelí na loďce, kam se vejde právě on a jedna z komodit. Přepravu potřebuje zorganizovat nejlépe tak, aby se mu jednotlivé komodity vzájemně nesežraly. Tento roztomilý logický problém známe asi všichni. Ale málokdo ví, že ona hádanka má svého autora. Spolu s dalšími 52 matematickými úlohami je popsána ve spisku Propositiones ad acuendos juvenes, který pochází z pera Alciuna z Yorku. (Stewart, 2013)

Alcuin († 804) se narodil kdesi v Northumbrii ve 30. letech 8. stol. O jeho rodinném zázemí není známo nic bližšího, ale snad byl v jakémsi příbuzenském vztahu s Wilibrordem (tím, který založil arcibiskupství v Utrechtu), který zmiňuje, že v ústí řeky Humber vybudoval Wilibrordův otec, Wilgis z Riponu, oratoř a kostelík, které připadly jako dědický podíl či léno právě Alcuinovi. Někteří historikové se domnívají, že Alcuinova rodina byla svobodná, ale nějak podřízená Wilgisovi. Vyvozují z toho také, že Alcuin mohl pocházet z jižní části Northumbrie, tj, z Deiry.

Jako mladý přišel Alcuin do katedrální školy v Yorku, a to právě v době jejího největšího rozkvětu, kdy byl tamním arcibiskupem Ecgbert (bratr krále Eadbertha). Ecgbert reorganizoval britskou církev s důrazem právě na vzdělávání kleriků. Škola byla v té době významným centrem studia nejen teologie, ale také umění, literatury a vědy. Zde Alcuin čerpá inspiraci pro pozdější způsob uspořádání studia na Karlově dvoře. Oživil koncepci studia trivia (gramatika, rétorika, logika) a quadrivia (geometrie, aritmetika, astronomie a hudba). Alcuin by ovlivněn dílem Bedy Ctihodného, který v Yorku také pobýval (Zvelebil, 2022). Někdy v 50. letech 8. stol. se Alcuin stal na škole učitelem a v té době přijal také jáhenské svěcení. Jeho další klerikální kariéra je nejistá: někteří se domnívají, že byl na kněze vysvěcen v pokročilém věku, a dokonce není ani jasné, zda někdy složil řeholní sliby.

R. 781 je vyslán do Říma s žádostí o oficiální stvrzení povýšení Yorku na arcibiskupství a potvrzení volby nového arcibiskupa Eanbalda. Na této cestě se setkává s Karlem Velikým. Jeho intelektuální zvídavost ho vedla k tomu, že přijal nabídku připojit se k dalším učencům, kteří se na Karlově dvoře shromáždili. K Alcuinovým žákům patřil také Rabanus Maurus.

R. 782 se stává představeným palácové školy v Cáchách, která sloužila především pro vzdělávání dětí z královské rodiny. Karel však toužil po jejím rozšíření, jak pokud se týkalo žáků, tak i co do nabídky oborů, tj. aby zde bylo možné studovat ještě teologii a svobodná umění. Některé prameny udávají, že do školy bylo umožněno vstoupit i nadaným chudým dětem, dokonce i dívkám!

V letech 782 až 790 se u Alcuina vzdělával i sám Karel (bylo veřejným tajemstvím, že se čtením byl císař velmi na štíru a psát ho nenaučil ani Alcuin), jeho synové Pipin a Ludvík a postupně i další synové šlechticů a mladí klerici, kteří přináleželi k paláci. Spolu se svými asistenty a průvodci z Yorku Alcuin postupně reformoval císařovu školu a proměnil ji ve věhlasnou instituci, která byla tehdy známa jako škola mistra Albina. Podle jejího vzoru byly pak v říši zakládány další školy.

Alcuin byl i císařovým rádcem a kancléřem. Postavil se proti násilnému křtu pohanů s odůvodněním, že „Víra je aktem svobodné vůle, nikoli aktem násilí. Proto je třeba apelovat na svědomí. Můžeš lidi donutit ke křtu, ale nemůžeš je donutit, aby opravdu věřili.“ Byl úspěšný, r. 797 zrušil Karel trest smrti za praktikování pohanství. Z jeho korespondence s Karlem se dochovalo přes 200 listů.

Byl považován za jednoho z největších vzdělanců karolinské renesance. Napsal mnoho teologických prací, ale věnoval se také básnickému umění, dochovalo se 383 básní pod jeho jménem. Je autorem epitafu na náhrobku papeže Adriana I. Psal texty, které bychom dnes označili jako učebnice: o gramatice, dialektice a rétorice. Z teologických prací se dochovalo 9 komentářů k různým biblickým knihám.

V r. 790 se Alcuin nakrátko vrací do Británie. Mínil zde zůstat natrvalo, ale byl Karlem povolán zpět, aby bojoval s adopcianismem. Tato hereze se šířila z Toleda (původně hlavního města vizigótské říše). Koncil ve Frankfurtu r. 794 se proti této herezi postavil a odsoudil ji. Zachovala se korespondence s opaty a biskupy Lindisfare z let 792–793, která dosvědčuje, že v této době byl Alcuin zpět v Evropě. Alcuinova báseň De clade Lindisfarnensis monasterii je reakcí na zprávy o zpustošení Lindisfarnu Vikingy v r. 793.

V r. 796 se Alcuin cítil již vyčerpán a žádal o zproštění povinností u dvora. Odešel do Tours a stal se opatem v tamním klášteře sv. Martina (a to přesto, že není jisté, zda se stal benediktinem, nebo zůstal jen katedrálním klerikem). I zde se zapojil do budování klášterní školy. Podílel se na finalizaci vzhledu karolínské minuskule, aby byl sjednocen typ písma v říši. (Tvary tohoto písma používáme s malými obměnami dodnes: pro velká písmena/verzálky se používá římská kapitálka, pro malá/minuskule se používá karolínka). Pravděpodobně zavedl také jakousi minimální podobu interpunkce.

Alcuin, jeden z prominentních učenců karolinské renesance, zemřel 19. 5. 804 a byl pohřben v kostele sv. Martina.

V úvodu zmíněný spisek Propositiones byl určen k tréninku logického myšlení. Problémů na téma překonání řeky je zde několik. Jsou však slabším odvarem problému, který ve svých spisech formuloval Beda Ctihodný (Zvelebil, 2022). Je to problém o nějakých 50 let starší a také zapeklitější: „Tři manželské páry potřebují překonat řeku. Mají k dispozici dvoumístnou loďku, veslovat mohou muži i ženy. Muži jsou ovšem natolik žárliví, že není možno, aby se manželka jednoho každého z nich se ocitla ve společnosti jiných mužů, není-li přítomen manžel, a to ani za předpokladu, že je přítomna manželka cizího muže.“ Úloha řešení skutečně má, stačí k němu pouhých 11 kroků (Stewart, 2013).

Do dějin matematiky se Beda zapsal pojednáním o výpočtu data Velikonoc De temporum ratione (725), které se stalo po dalších 500 let základní příručkou komputu. Data velikonočních svátků vypočítal pro rozmezí let 532—1063. Spis doplnil tabulkami, kalendářem a mnemotechnickými verši. Bedovi však nestačilo jen teoretické odvozování, ale s pomocí slunečních hodin porovnával své výsledky se skutečností. Zjistil, že délka roku není přesně 365 dní. Stanovil hypotézu, že za nestejnou délku různých dní může kulatost Země. V Northumbrii se představy o ploché zemi evidentně neuchytily ani v raném středověku. V několika dalších pracích pak vyložil detailně celou teorii komputu¹ a rozšířil užívání Dionysiova letopočtu (referenčním bodem je předpokládaný rok narození Krista), které se stalo normou v Evropě v 8. stol.

Vzhledem k tomu, že Bedův spis byl poměrně komplikovaný, zrodila se již v 9. století snaha sestavit jednodušší komputistické pomůcky (Bártová, 2022). Jedním z těch, kdo se vydal touto cestou, byl Alcuinův žák Rabanus Maurus (cca 780–856), který pocházel ze šlechtické rodiny v Mohuči. Navštěvoval Alcuinovu školu a spolu s ním pak odešel i do Tours, kde se věnoval studiu teologie a práva. R. 801 odešel do Fuldy a stal se představeným tamní školy. K jeho žákům pak patřil např. Walfried Strabo. V době působení na škole sepsal veršovaný dialog Liber de computo (820), který formou rozhovoru mezi žákem a učitelem poskytuje základní přehled o pravidlech počítání času. Úvodní část obsahuje elementární úvod do aritmetiky, další část vysvětluje čas a jeho měření, třetí se týká nebeských jevů. Ve čtvrté části popisuje Maurus sluneční a měsíční cykly a vysvětluje pojem epakt. Nakonec poskytuje praktické instrukce ke stanovení kalendářního data Velikonoc (Bártová, 2023). Tyto komputistické příručky se užívaly až do poloviny 11. století. V současnosti matematika pokročila a algoritmy k výpočtu data Velikonoc jsou odlišné a přesnější.

Poznámka na závěr: Cílem textu bylo ukázat, nakolik škola v Yorku ovlivnila zprostředkovaně evropsku vzdělanost. Pokud čtenář nabude dojmu, že teologové nebyli zas až tak nudní patroni a že se dokázali postarat o rozvoj dalších vědeckých odvětví, splnil text svůj účel. Pokud dojdou k závěru, že je dobré udržovat si zvídavost a úžas nad vším tím, co nás obklopuje, tím lépe. Postavy ctihodných matematiků nás dokonce mohou inspirovat k následování.

P.S. Řešení Bedova dopravního problému mi nemusíte posílat.

Citovaná literatura

K tématu ALCUIN. Němečtí světci středověku. Online [https://nemecti-svetci-stredoveku.webnode.cz/a/alcuin]

BÁRTOVÁ, Darina. Strasti teologů při výpočtu data Velikonoc. Getsemany, 2022, s. 347

BÁRTOVÁ, Darina. Strasti teologů při výpočtu data Velikonoc pokračují. Getsemany, 2023, s. 358.

K tématu BEDA. Dějiny komputu. Online 2020 [https://kalendar.beda.cz/dejiny-komputu].

STEWARD, Ian. Kabinet matematických kuriozit profesora Stewarta. Praha: Dokořán a Argo, 2013. ISBN 9788073632922.

ZVELEBIL, Miroslav. Beda Ctihodný. Getsemany, 2022, s. 348

Zásadní zlom v charakteru liturgického života křesťanské obce (sboru) nastal na Západě ve středověku, v karolínské době (přelom 8. a 9. stol). Do té doby měl každý pokřtěný svou liturgickou roli včetně pravidelného přijímání. Teď se liturgie stala doménou kléru a ostatním věřícím zbyla pasívní role. Důvodů bylo několik. Duchovenstvo začalo být vnímáno jako jakási „kasta“ postavená mimo laos – celek božího lidu. Začaly vznikat národní jazyky, zatímco západní liturgie zůstala latinská. Většina křesťanů jí přestala rozumět. Římský ritus se rozšířil do nových prostředí s odlišnou kulturou, kde přestal být chápán.

S následky tohoto dědictví se setkáváme dodnes. Přestože v části západního křesťanstva proběhla reformace. Přestože v řadě církví proběhla liturgická obnova iniciovaná II. vatikánským koncilem.

Činná účast

Mnohokrát je v konstituci Sacrosanctum koncilium (SC) II. vatikánského koncilu užit výraz „participatio actuosa fidelium“, překládaný jako „činná účast věřících“ – celého božího lidu na liturgii. Všichni pokřtění jsou „celebranty“, mají oprávnění i závazek liturgii slavit (srv. SC 14). Liturgické úkony „přísluší celému tělu církve“ (SC 26). V eucharistii přinášejí pokřtění dary „nejen rukama kněze, ale i spolu s ním“ (SC 48). Byla obnovena modlitba věřících (srv. SC 53), která je, pokud naplňuje svůj smysl, v režii obce.

Obec není tvořena jakýmkoli setkáním křesťanů, ale těch, kteří žijí v interpersonálních vztazích, kteří společně přijímají povolání i závazek být tomuto světu znamením (svátostí) svědčícím o přicházejícím božím království. Každá obec „představuje do jisté míry celou viditelnou církev“ (SC 42). Obec je prostředím, kde se obvykle liturgie slaví. Z pohledu liturgické teologie je obec pro slavení konstitutivní. Tím není řečeno, že není možné liturgii slavit i v jiném prostředí, ovšem mimořádně.

V případě eucharistické liturgie je role shromážděné obce ale natolik určující, že liturgické knihy slavení bez její přítomnosti nepředpokládají. V církvích křesťanského Východu je něco takového zakázané, v církvích vzešlých z reformace by postrádalo jakýkoli smysl. V římském katolictví se sice vyskytuje útvar zvaný „mše bez účasti lidu“, předpokládá se zde ovšem účast alespoň jednoho přisluhujícího, aby s předsedajícím tvořili jakési miniobecenství. Liturgie má sice schopnost napomoci obec vytvářet, ale to platí pouze do určité míry. Smysluplné slavení liturgie vyžaduje od církevní obce také určité předpoklady, které velmi často nejsou naplněny.

Existence církve není samoúčelná, církev je zde, aby slovem i životem sloužila světu svědectvím o Kristu (martyria) a solidaritou projevovanou duchovně i hmotně (diakonia). Zázemím pro takové služby je obecenství (koinónia), slavící společně svoji víru (leiturgia). Každý pokřtěný je z titulu svého křtu povolán k realizaci tohoto poslání církve.

Jak toho dnes dosáhnout je těžší, než se na první pohled zdá. V obci, jejímiž členy jsou lidé pracující, žijící v rodinách, je obtížné najít čas k formování komuniální spirituality. Individualismus, který se od 19. stol. v západním světě prosadil, ještě situaci ztěžuje. Hledání mohou napomáhat komunity společného života, usilující o ekleziální zaměření víry. Ne každý je však povolán v takové komunitě žít. Je zapotřebí hledat takové formy, které umožní i lidem žijícím „ve světě“ být křesťanskou obcí, kde křestní poslání každého člena dojde svého naplnění.

(Brno 2007)

Jak porozumět sám sobě v situaci současného věřícího

Krize znamená soud

Současný věřící člověk má svobodu, ale jeho životní jistota citelně koroduje. Jistě to souvisí i s celoevropskými postmoderními trendy. Vše se relativizuje. Odhazují se berličky, které dávaly institucím relativní jistotu, ale komplikovaly image, jako např. úředně stvrzené manželství nebo náboženský život konkrétní církve.

Nemýlím-li se, stěhování národů v Evropě, Africe i Americe už je v plném proudu. Přesuny jsou a budou opravdu globální. Každý takový přesun v dějinách znamenal pád dosavadní osvědčené kultury a dlouhé období společenské nejistoty. Jednotlivci ztráceli bezpečné zázemí. Právě to udělalo z Benediktova nápadu založit kláštery jako azyl událost celoevropského významu.

V každé z krizí je v podstatné výhodě ten, kdo si zachová určitý nadhled, představu o tom, co má cenu, a co lze naopak bez mrknutí oka opustit, bude-li nutno zahájit exodus.

Současná kultura dává přednost komunikaci pomocí příběhu (typ mythos) před komunikací typu logos. To usnadňuje poutníkovi porozumění i tam, kde dostatečně neovládá místní jazyk. Klade to ovšem větší nároky na umění hermeneutiky. A na to katolík není dost připraven. Tohle břemeno všelidského putování ponesou další generace, tou vaší počínaje.

Bible k tomu putování nabízí předlohy: Někdo se bude možná podobat Abrahámovi, hledajícímu zaslíbenou zem, někdo Kainovi, hledajícímu smysl své existence zašmodrchané hříchem. Tím samozřejmě galerie vzorů nekončí, vedle náboženství najdeme modelové příklady i v oblasti vědy a umění.

Evropa už není křesťanskou

I nebiblické vzory mají svou váhu. Evropská kultura už není křesťanskou a přestala jí být nikoli snad díky poválečnému bolševismu. Nevratné změny kulturního ovzduší přinesl už antimodernistický boj na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století. Tehdy a ještě během první poloviny století byly v módě nejen ve filosofii, ale i v teologii různé -ismy, racionalizované nebo pseudoracionalizované agregáty ideologií. Ukazuje se, že pokud jde o rozsah škod způsobených na civilizaci, nezůstává za nedávným racionalismem pozadu ani dnešní relativismus.

Jsou posuny, jež pozorujeme v samotné etice křesťanů, něčím přechodným, anebo nastává s postmodernou nová epocha i v této oblasti? Vyžádá si étos doby i novou křesťanskou morálku a novou zbožnost (devotio moderna), jak se to v dějinách stalo už víckrát?

Zdá se mi, že mít v těchto věcech nejasno, ba mlhavo nás stojí hodně. Buď se cítíme bezbranní, nebo se nechtěně ocitáme v donkichotských situacích.

Intuice už dávno nestačí, problémy je nutno strukturovat

Současný věřící často stojí před dilematem: Má tísnivý pocit, že ve společnosti ho jeho víra stigmatizuje a izoluje. Jeho svoboda – prostor k rozhodování – jako by už nebyla výsadou, ale Pyrrhovým vítězstvím, při kterém lze snadno vykrvácet. Naše autority už jsou ze stejných důvodů rovněž v krizi (a pokud jednají, zachraňují jen minulost). Věřící v krizi zjišťuje, že byl odkojen floskulemi. Stává se mu, že občas jde na vrabce s kanonem a jindy zase pacifikuje rozzuřeného slona plastovou pistolí.

Pokusím upozornit na několik stavebních kamenů patřících do základů kultury společné věřícím i nevěřícím. Diskuse o nich se může se stát východiskem pro naléhavě nutnou restrukturalizaci.

Kdo je kde? A co s čím nesouvisí?

Vztahy mezi náboženstvím a kulturou

Náboženství není nadstavbou lidsky významnějších znalostí, nýbrž součástí umění kulturně lidsky žít. Patří tam nezastupitelně. Kultura včetně náboženství je pro rozvoj humanity nehraditelná. To ovšem nedává křesťanům práva, zato dost povinností.

Podle sociologických průzkumů není náboženství na ústupu nikde na světě. Zřetelně však klesá zájem o náboženské formy církevně institucionalizované.

Náboženství jako takové představuje výtěžek staleté zkušenosti lidstva se světem a se sférou tento svět přesahující, tedy se sférou božskou. Náboženství uchovává a kultivuje ty sentence, symboly, nauku, étos a rituály, které se při komunikaci s oním přesažným osvědčily jako efektivní. Jde o know-how, jak božstvo (nebo jiný transcendentní faktor lidských dějin) usmířit, naklonit ve svůj prospěch.

Dlouho se náboženství kultivovala právě jen tradicí. Dnes není zvláštností, že si jednotlivec nebo jeho skupina vyprojektuje nové, velmi sugestivně zavazující náboženství takříkajíc na zelené louce. Takové projekty často vedou k fanatismu a sebeničení. Proto v naší době roste význam vědeckých oborů jako je religionistika (zabývá se reflexí náboženství) a teologie (reflektuje víru). Naléhavou se ovšem stává i schopnost orientovat se v kontextech klíčových pojmů.

Náboženství a víra

Ke své velké škodě zaměňuje mnoho nábožensky aktivních lidí víru a náboženství.

Náboženství umožňuje člověku poznávat a prožívat osvědčené tradice minulých kulturních období. Tím se kromě jiného rozpomíná současná humanita na své reálné kořeny, což je dnes víc než užitečné.

Víra je oproti náboženství osobním darem konkrétní osobě. Obdarovaná bytost tím dostává šanci komunikovat s realitou řádově větší než vlastní já a také šanci darovat i přijímat vzájemné sebesdílení. Je to šance jednoty velmi rozdílných subjektů, šance, o které tak naléhavě hovoří Janův Ježíš v tzv. „řečech na rozloučenou“ (J 17, 21–24).

Podstatným prvkem postoje víry je důvěra mého já k onomu ty, které se mé důvěře otevřelo. To umožňuje širokou komunikaci, vzájemné sdílení, solidaritu ve zlých časech i podíl na radosti ve chvílích štěstí. Nejen zde a teď, ale i jednou potom.

Svatý Pavel píše křesťanům v Římě i v Galacii, že otcem jejich víry je Abrahám. Biblický Abrahám byl pohan, synkretik, vyznával vždy náboženství toho regionu, kde se zrovna zdržoval. A protože jako nomád putoval křížem krážem po cestách mezi Mezopotámií a Egyptem, měl těch náboženských zkušeností požehnaně.

Ostatně Abraháma se dodnes dovolávají židé, křesťané i muslimové. Přesto žádná z těchto větví monoteistického kmenu nesdílí tehdejší Abrahámův henoteismus, tj. víru v jednoho z bohů převyšujícího ostatní bohy.

Víra může sjednocovat. Náboženství už mnohokrát v dějinách lidstva působilo právě opačně – rozdělovalo ohněm i mečem, slovem i činem.

Pokušení k redukcím a odvaha hledat nejprve Boží království

Římané byli vůči jiným náboženstvím pozoruhodně tolerantní. Přesto právě křesťané vyvolali jejich nevoli, protože se i jim, pragmaticky věřícím Římanům, jevili jako lidé bezbožní. Neměli posvátná místa a neměli kněžské řády, což si Římané vykládali jako nepřátelskou výzvu tolerantnímu pantheonu a viděli v tom nebezpečí pro říši.

Lze být člověkem hluboce náboženským, a přitom víru zcela ignorovat. Lze také náboženství opustit, ale víru intenzivně žít. Obojí je značně riskantní. Abych mohl rizikům smysluplně čelit, měl bych vědět, co všechno mě může ohrozit.

V tom směru je poučný příběh krize raného manželství Josefa a Marie z Nazareta: Josef svou manželku velmi miloval. Když ovšem zjistil, že je těhotná nikoli jeho přičiněním, dlouho se zmítal se v bolavém zmatku. Nejen proto, že jeho city byly zraněny a jeho hrdost uražena. Předpis Tóry mu totiž nařizoval, aby dal nevěrnou manželku veřejně ukamenovat. Jenže Josef se k takovému řešení nerozhodl, miloval svoji Mirjam velice. Dal přednost víře, konkrétně důvěře Bohu, jenž do jeho snu vyslal anděla. Důvěřovat v sen, v anděla a v Boží souhlas v rozporu s jasným zněním Božího zákona v Tóře bylo ohromně riskantní. Josef však tohle riziko na sebe vzal. Objektivně se tak proti svému náboženství provinil a rozhodně za to i zaplatil. Přesto jej Bible právě v téhle souvislosti nazývá „mužem spravedlivým“.

Dnešní samouk neznalý tradic může v biblickém  textu snadno zabloudit, a proto jej dřív nebo později tabuizuje.

Do čeho v téhle době investovat

Následovat Ježíše vyžaduje mezi jiným i odvahu dát v jednotlivých případech krize přednost víře před náboženstvím. Ježíš ovšem nepřišel náboženství zrušit, spíš zdůrazňuje, že důležitější je sebevydání Božímu království.

Euangelion nám pro tu obtížnou cestu poskytuje kupodivu jednoznačný itinerář. Nebývá bohužel příliš často citován, a když už, tak pro jistotu v podobě méně radikální.

Hledejte nejprve

Ježíš vytrvale zdůrazňuje, že záchrana smysluplnosti existence souvisí právě s vírou. Neříká „buďte zbožní“, říká „věřte evangeliu“.

Hodně může napovědět příběh Syroféničanky (Mt 15, 21-28). Evangelista píše:  „Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: ‚Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.‘  Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: ‚Zbav se jí, vždyť za námi křičí!‘ On odpověděl: ‚Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.‘ Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: ‚Pane, pomoz mi!‘ On jí odpověděl: ‚Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.‘ Ona řekla: ‚Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.‘ Tu jí Ježíš řekl: ‚Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.‘ A od té hodiny byla její dcera zdráva.“

Víra má moc i nad Ježíšem – Ježíš dokonce změní svůj negativní postoj. Nijak ho neoslnilo zbožné oslovení, jeho původně odmítavý chlad prolomí až víra, byť odkojená pojmy jadrného pohanství. A nešlo přitom o nic menšího než o spásu.

Ježíš se tady setkal s důvěru podobnou důvěře Abraháma anebo Mojžíše. A tváří v tvář důvěře té pohanky svůj postoj vůči pohanům změnil.

Věřit náboženství, anebo evangeliu?

A také není radno přehlédnout, že ne každá křesťanská víra je vírou Ježíšem doporučovanou.

Ještě v dobách mého mládí jsme se učili o Bohu, který je spravedlivý a trestající, ale oceňuje i zásluhy a dá na přímluvy. A že takového Boha si lze naklonit podle pravidel zbožnosti, která stanoví církev. Náboženství počítá s nápravou křivd na posledním soudu a se satisfakcí těm, kdo nespravedlivě trpěli. Má pro to dost argumentů i v Písmu. Víra evangeliu Krista Ježíše počítá s jinou spravedlností. Podle Ježíše jsou slzy pronásledovaných znamením Božího vyvolení, Boží přízně, blahoslavenosti.

Naděje, jež je darem následování, a naděje spojovaná se zbožným životem se někdy liší a někdy si vzájemně podrážejí nohy. Kde náboženství počítá s eschatologickou spravedlností, tam evangelium neslibuje satisfakci, nýbrž říká, že „Bůh setře každou slzu“.

Evangelium učí spoléhat nikoli na zázrak spravedlnosti a na vítězství mravního i jiného řádu, ale na zázrak meziosobní lásky. Láska není a nemůže být spravedlivá, to ví každý, kdo doopravdy někoho nebo něco miloval. Boží láska setře každou slzu, ale utrpení si i Ježíš musel vypít do dna.

Pokušení problém fundamentalizovat

Už Bible dosvědčuje, že nad vírou Ježíšově „dobré novině“ zbožní Nikodémové kroutili hlavou a váhali, odpovědní zákoníci kvůli ní vyvolávali hádky mezi teology a náboženské autority takové zvěstování evangelia trestaly. Dnes je v módě jak náboženství, tak evangelium fundamentalizovat, interpretovat je podle jejich kořenů, bez ohledu na jejich dějiny. Jenže evangelium a náboženství ztratí svoji dialogickou pravdivost až v posledním cíli. Ne dříve.

Mnozí katolíci považují za samozřejmé, že právě jejich římskokatolické náboženství je Bohem zjevené, a tudíž nedotknutelné. Proto se snaží, jak jen to jde. Když je pak někdo přece jen konfrontován s příliš lidskými defekty svého náboženství, cítí se podveden a odloží nejen náboženství, ale s ním i evangelium.

Kdo se vzdá kritického napětí, které vzniká mezi náboženstvím celého společenství a osobní vírou jednotlivce, a hledá pouze svobodu a radost z víry evangeliu, ten zpravidla zabloudí v euforii a nakonec uvízne ve svévoli. V dějinách spásy už založili lidé dobré vůle mnoho sekt. Kdo podobně absolutně vsadí na náboženství, octne se dřív nebo později uprostřed náboženských válek.

Na údajně občanských, ve skutečnosti ovšem náboženských válkách v Jugoslávii v devadesátých letech minulého století je jasně vidět, že náboženská nenávist může zničit budoucnost země. Proti tehdejším destrukcím nestála bohužel na žádné z válčících stran spravedlivá víra evangeliu. Pak se náboženské diference stanou rozbuškou neuvěřitelně pustošivé síly nějakého -ismu: nacionalismu, komunismu, scientismu, ale také katolicismu, protestantismu, islamismu.

Církevní i necírkevní náboženství potřebuje kontrapunkt osobní víry evangeliu, jinak duši člověka ohrožuje. Ale smrtelně ohrožen je i nadšenec věřící evangeliu, pokud věří bez vazby na náboženskou zkušenost mnoha generací a kultur.

Náboženská zkušenost může být zjevující. Ale dokáže být také faktorem zatvrzujícím. Z hlediska náboženství měl Kaifáš pravdu, když veleradu přemlouval, aby kývla k utracení Nazaretského. Tvrdil: Lépe je obětovat jednoho a zachránit celek. Ovšem evangelium by Kaifášovi zjevilo, že kdo chce svůj život mermomocí zachránit, ztratí jej. Podobná jednostrannost pohledu se stala osudnou i projektům takových velikánů, jako byl Augustin anebo Bernard z Clairvaux.

Písemná verze přednášky pro slovenský region Mezinárodního ekumenického sdružení (IEF) a občanské sdružení Votum v r. 2008.

1. Jsou církve zapotřebí?

Rozpaky nad rolí církve

Církev dnes kdekdo považuje za instituci náboženské byrokracie – stará se o náboženství, ze kterého je živa. Zájem o instituce upadá všeobecně, např. loni se u nás třetina dětí narodila mimo manželství. Katolíci navíc zakoušejí svoji církev podobně jako hypermarket – jako globální anonymní instituci, která podle vlastních důvěrných strategií optimalizuje konzum nauky a svátostí. Evangelíkovi jeho církev nepředepisuje povinnost účasti na svátostech církve, ani povinný respekt k nějakému magisteriu; evangelík je zvyklý hledat vše opravdu potřebné v Bibli. A tak stále více dosud věřících křesťanů koketuje s představou, že i bez církve lze žít poctivě lidsky i poctivě křesťansky.

Vyznávám přesvědčení, že církev opravdu v osobním zájmu potřebujeme, ať si to připouštíme, nebo ne. Netvrdím, že potřebujeme jakoukoli náboženskou instituci. Ale církev, která dokáže věřícího křesťana podpírat v jeho snaze změnit smýšlení a věřit evangeliu (Mk 1,15), taková církev je pro víru jednotlivce nezastupitelná.

Mně i řadě mých přátel církev v životě víry hodně pomohla. Jako společenství víry je církev důležitou berličkou v kritických chvílích naší osobní víry. Lidem po úrazu pomáhá k rovnováze i nevzhledná a nepohodlná berlička.

Právě společenství totiž působí jako lakmusový papírek bezpečně rozlišující, zda je moje víra skutečnou vírou, nebo pouhým ideologickým pozlátkem (či dokonce pověrou). Už současná doba s sebou nese spoustu příležitostí k úrazu ducha i duše. Octli jsme se v epoše stěhování národů. Budoucím generacím přijdou berličky vhod ještě častěji, budou žít ve světě ještě spletitějším.

Ale obávám se, že nás věřící čeká hodně práce, máme-li své církve doporučit i svým dětem právě jako pomoc.

2. Role církve a její reforma nebo obnova

Berlička

Tenhle podpůrný charakter má křesťanská církev už ve svém rodném listě. Byla založena kdysi o Letnicích v Jeruzalémě jako podpůrné společenství Božího lidu, který se tenkrát ocitl v radikální existenciální krizi.

Byli to zbožní lidé – putovat několik dní pěšky do Jeruzaléma dokázal jen zbožný člověk. Tam při slavnosti Letnic slyšeli prorocké kázání Šimona Petra a z něho pochopili, že jsou po krk v kritické (krizové) situaci posledního soudu. V houfcích proto obklopili kazatele s jeho druhy a vymáhali na nich něco, co by působilo jako azyl: „Co máme dělat, bratří!?“ Dostali doporučení: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů… Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!" (Sk 2, 37–40).

Zvrhlým pokolením byl onen zbožný lid, který během jednoho týdne dokázal provolávat Ježíšovi „Hosana“ stejně nahlas jako pár dní nato žádat „Ukřižuj“. Křest do jména Ježíš znamenal přidružení ohrožených k houfci Kristova lidu, který Kristus Ježíš, jeho Pán, ochrání. Uposlechli tenkrát mnozí, prý se počítali na tisíce.

Význam pojmů reforma a obnova

Podpírat otřesenou víru patří ke smyslu církve Nového zákona. A proto také vždy platilo, že jakmile se tahle radikálně podpůrná schopnost církve vytrácí, vyžaduje církev reformu.

Re-formou se má optimalizovat účinnost forem nějakého systému tak, aby opět dokázaly mířit za svým důležitým cílem. Pokud se ovšem ukáže, že reforma účinnost nezvýšila, je třeba sáhnout k obnově systému. Obnova má za úkol vyčistit, obnovit prameny jeho energie.

Před čtyřiceti lety svolal Jan XXIII. koncil římskokatolických biskupů právě proto, že i podle jeho mínění byly reformní šance Tridentského koncilu dávno vyčerpány a potřeba obnovy se stala akutní. Jako pozorovatele pozval řadu významných teologů a reprezentantů dalších křesťanských církví. Ti později rádi potvrzovali, že koncil byl pozoruhodnou šancí pro obnovu křesťanstva. Proto má i pro nekatolíky smysl znovu se k němu a k dalšímu vývoji v římskokatolické církvi vracet.

Církevní společenství je svého druhu živé tělo

Už listy apoštolů přinesly myšlenku, že Kristova církev se projevuje jako živé tělo. Živé organismy nejsou neměnné, právě naopak, neměnný je jen nebožtík. Krize a různě radikální změny patří k normálním procesům všeho živého. Organismy jsou živé jedině tehdy, když dokážou nastalé krize řešit tak, aby všechny konstitutivní procesy fungovaly.

Smutné konce pokusu o obnovu shora

Po čtyřiceti letech zbyly z  koncilního projektu obnovy už jen trosky. Nejen na Slovensku, i v Česku je zřetelné, že se vládnoucí církevní reprezentace katolíků důmyslně opevnila proti radikálním změnám. Brání novým pohledům na církevní identitu i hledání dynamické rovnováhy mezi aggiornamentem (adaptací) a poruchami církevní identity tím, že se obrátila místo k přítomnosti a budoucnosti k minulosti. V tom smyslu se mluví o pokusech restaurovat staré osvědčené dědictví otců, tj. zbožnost devatenáctého a první poloviny dvacátého století.

Ti z vás, kdo mají děti, přinejmenším tuší, že tahle taktika naší církve víře jejich dětí a vnuků nepomáhá. Ježíš žil v zemi a době, která byla náboženstvím přímo prosáklá. Přesto se ptá (L 18,8): „Najde Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ O víru v evangelium museli Ježíšovi svědkové i uprostřed tehdejší zbožné společnosti dlouho a těžce zápasit. Nevyhráli a dodnes není vyhráno, Ježíšova obava byla realistická.

Současné děti křesťanů od puberty výše do kostelů nespěchají. Není to proto, že by snad bylo současné mládí bezbožné nebo nábožensky tupé.

Víra je v krizi, náboženství nikoli

Míra náboženské žízně zůstává ve společnosti zhruba konstantní, ale ukájí se převážně v ezoterice. Mladí starou ani novou evangelizaci nepostrádají, neshledávají nic zajímavého na tom, jak rozumíme Bibli a zbožným tradicím otců a dědů. Protože nechtějí mít mnoho společného s naší náboženskou praxí, nevědomky nesdílejí ani naši víru.

Náboženství může být pro křesťana kolébkou a živným prostředím jeho víry, ale jak ukazuje příběh Ježíše z Nazareta, může být i urputným predátorem, lovícím víru štvanicemi. Ježíšovi soudci (ať saducejští, nebo farizejští) byli lidmi oddanými svému náboženství a ve jménu té věrnosti uštvali Nazaretského k smrti. A nestalo se to jen v Judsku ve třicátých letech 1. století, fungovalo to i v jiných náboženských prostředích. Nikoli bezdůvodně měla mladá církev křesťanů mezi ostatními náboženskými institucemi své doby pověst společnosti nedostatečně zbožné (měla dokonce punc lidu a-teistického). Vždyť ti zvláštní lidé věřili v Ježíšovo jméno bez chrámů a bez oltářů, bez kněžstva a bez rituálů.

3. Jak může sůl ztratit slanost

Různé modely jednoty církve Kristovy

Všeobecné koncily prvního tisíciletí dobře dokumentují, že církev všech křesťanů existovala nejméně tisíc let jako volné seskupení relativně malých, z velké části autonomních společenství víry. Až ve druhém tisíciletí musela „jednota v různosti“ ustoupit jednotě více či méně unifikované.

Středověk byl dobou vrcholů i propastí na cestě člověka za svéprávností. Vzdělání chybělo ve středověku i mnohým z vládnoucí šlechty. Teologie se pěstovala ve školách duchovenstva a v klášterech jen jaksi „pro vlastní potřebu“. Tu a tam vydala květy skvělé víry. Ale nižší duchovenstvo se vždycky zabývalo spíš náboženstvím než teologii. A pro lid i pro lidové kazatele bylo určeno náboženství zjednodušené, zdůrazňující převážně emoce.

Lidová církev ve středověku. Náboženství, nebo víra v evangelium?

Každé náboženství má archetypickými atributy. Náboženství vznikala díky reflektované vzájemně sdílené lidské zkušeností s transcendentnem dávno před biblickým náboženstvím. Dobře organizované náboženství uspokojí lidovou potřebu náboženských prožitků. A nabídne osvědčený seznam potřebných rekvizit. Každé, nejen křesťanské náboženství potřebuje např. prostředníky mezi Bohem a Božím lidem (kněze), potřebuje obětiště a oběti smírné i zasvěcující a mnoho podobného.

Lid ve středověku nemohl rozumět řeči, symbolům a rituálům středověké liturgie. Ani jim rozumět neměl. Lid byl a měl zůstat jen konzumentem. Bohoslužeb se účastnil dostatečně tím, co procítil svými smysly: slyšel zvonečky, viděl pozdvihování eucharistických způsob, bil se v prsa, přidával se k průvodům, sypal kvítí, volal „Krleš“ (tak rozuměl řecké prosbě Kyrie, eleison).

Lidová církev dodnes myslí a cítí archetypálně: Navzdory všem reformacím miluje katolík či pravoslavný posvátná místa na výšinách a poutě k nim, obětní oltáře, osobní obětiny. Věří v posvátnou moc relikvií, ikon, získává odpustky. Lidová církev ochotně žehná polnostem, žíru, armádní výzbroji a nově i barům a hasičským stříkačkám velkoměsta. Slávu audiencí ve Vatikánu, milionové srazy mládeže s papežovou účastí na stadionech celého světa, to všechno lze prožívat nezávisle na jakémkoli církevním společenství; stačí televize, rádio, autobusový zájezd.

Lidová církev plodí v našich podmínkách lidi náboženské, v nejlepším případě zbožné, jindy jen lidi ideologicky zdatné. Někdy se spokojí s fanatiky. Ale víra je i v těch lepších případech popelkou, většinou na ni prostě není místo. Tahle zbožnost kupodivu funguje, jenže budoucnost víry v evangelium nezaručí. Horší je, že lidová církev nejen nerozumí rozdílu mezi vírou a zbožností, ale že smazala ekleziologický význam místních církví.

I mne uhnětla do dnešní podoby z valné části právě lidová církev, býval jsem v ní šťastný. Byl jsem s ní spokojen i během pronásledování až do té zlomové doby, kdy jsem pochopil jako mnozí jiní přede mnou: Je osudný rozdíl mezi věrností víře a věrností náboženství otců. „Dobrá zpráva“ Krista Ježíše pro člověka dnešní nelehké doby je, že nás lidi nezachrání zbožnost, ale víra.

Nejsem z těch, kdo hlásají takovou nebo onakou revoluci. Lidová církev dnes z řady objektivních důvodů umírá podobně jako jiné historické formy, které kdysi prožily kairos slávy. Přinejmenším v Evropě se už etablovaná lidová církev bez ohledu na denominaci vyžila všude tam, kde nemusí žít v diaspoře.

Obnova skrze církev komuniální

Poslední koncil vrátil do středu zájmu katolíků jiný tvar církve, než ten, který jsme zdědili od středověku a později více či méně radikálně reformovali. Je řeč o komuniální církvi. Ta se osvědčila v křesťanském starověku a raném středověku a v některých denominacích a místních církvích přežívá dodnes. Jejím základním rysem je, že místo na konzum posvátného dění spoléhá na očišťující a posilující schopnost společenství, komunity. Prvním krokem k tomu byla na koncilu přijatá definice církve jako svátosti světa.

Myslí se tím, že církev existující jako reálné živé společenství má fungovat jako účinné znamení Boží mocné a milosrdně zachraňující přítomnosti ve světě, jaký zrovna je teď a tady. To je významné přenesení důrazu z náboženství na víru.

Teprve církev operující pravdivým zážitkem společenství může zvládnout umění komunikovat i jinak než zbožným žargonem kázání a modliteb, jaké nabízejí dnes obvyklé bohoslužby. A jen malé církve dokážou poskytnout azyl těm jednotlivcům, které o víru i naději připravila pohroma globálního terorizmu, holocaustu nebo etnické či nacionální čistky.

Proto poslední koncil znovu potvrdil zásadní význam místních církví a církví personálních (personálních prelatur nebo speciálních pastoračních středisek). Komunio je nejen pracovní pomůckou, ale i hojivým prostředím, protože je podle Kristova příslibu prostředím božským.

Církev jsi i ty

Učit se kolegialitě a subsidiaritě

Biskupové české i slovenské konference se rozhodli raději restaurovat poválečné formy zbožnosti lidové církve, než by čelili rizikům koncilem vyžadovaným. Katolíci v Česku stejně jako na Slovensku o tom mnoho nepřemýšlejí, protože jejich církevní reprezentace dodnes sází jen na církev lidovou. Když papež v r. 1985 svolal do Říma synodu katolických biskupů, měla reflektovat dvacet let pokoncilového vývoje. Tehdy ještě synoda v závěrečném dokumentu konstatovala, že hlavní myšlenkou teologie prosazované na koncilu byla právě církev chápaná komuniálně. O dalších dvacet let později už o tom z úředních míst vyšších ani nižších není slyšet nic. Pak se ovšem ani představený obce nenaučí to, co od všech vyžadují nové formy obnovené existence.

Církev komuniální chápe laika i klerika jako kolegy; laik i klerik společně, kolegiálně a subsidiárně vytvářejí život církve. Hlásání Božího slova i účast na slavení svátostí je tedy jejich společným dílem. Pokřtěným dává charisma sám Duch svatý – tomu nikdy nedělalo potíž přiznat laikům včetně žen jejich duchovní význam.

Odvaha být církví ve světě

Apoštol Pavel píše společenství divokých Keltů, které obrátil na křesťanství v dnešní turecké Galacii: „Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“ (Ga 3, 26-29)

Každý chápe, že v takové církvi by i dnes muselo platit varování evangelia: Kdo se povyšuje, bude ponížen. To nerad slyší establishment všeho druhu, nejen ten církevní. Kapr si svůj rybník nevypustí. Proto ti, jejichž víra (nebo víra jejich dětí) je ohrožena, musejí konat.

Podobně mají klerik i laik kolegiálně a každý podle svého charismatu demonstrovat svému světskému okolí naději na lepší budoucnost tím, že působí beze slov jako kvas, sůl a světlo, takže ostatní jsou s nimi rádi v zaměstnání i při rekreaci. Jen takto osvědčeným bude svět vůbec naslouchat, neřkuli důvěřovat jejich životnímu stylu, jejich víře.

V zájmu všech je tedy třeba spolupracovat na budoucnosti církví. A je to reálné, pokud jsme ochotni to, co umíme, dávat druhým. Naštěstí je každý z vás církví ne méně než vaši faráři, kazatelé, biskupové nebo superintendanti.