Augustin Bea se narodil v Riedböhringen (dnes městská část Blumbergu v Baden-Württembergu) 28. května 1881. Po studiu na gymnáziu v Kostnici a Rastattu začal v roce 1900 studovat katolickou teologii ve Freiburgu im Breisgau. V roce 1902 vstoupil do jezuitského noviciátu v Holandsku, protože v Německu to nebylo možné. Filozofii a teologii studoval v letech 1904– 1913 ve Valkenburgu, kde si koncem 19. století vybudovali němečtí jezuité svoji rezidenci po vypovězení z Německa v důsledku Kulturkampfu. Po kněžském svěcení (1912) studoval východní řeči na univerzitě v Berlíně (1913). Během I. světové války v letech 1914–1917 vedl jezuitský dům v Cáchách, který se stal základnou pro jezuity sloužící ve válce. V letech 1917–1921 byl profesorem Starého zákona ve Valkenburgu. Roku 1921 mu bylo svěřeno vedení nově zřízené hornoněmecké jezuitské provincie se sídlem v Mnichově.

V roce 1924 se na žádost generálního představeného Vladimira Ledochowskeho přestěhoval do Říma, kde se stal představeným mezinárodní koleje sv. Roberta Bellarmina, přednášel exegezi Starého zákona na Papežském biblickém institutu (od 1928 profesorem, v letech 1930–1949 byl rektorem) a byl poradcem Papežské biblické komise (od 1931). Podílel se na reformách studií za papeže Pia XI. (1922–1939), který měl k jezuitům důvěru, což posílilo roli jezuitů v církvi a ve vzdělávání.

Úzká spolupráce jezuitů s papežstvím pokračovala i za Pia XII. (1939–1958), který využíval Beu jako poradce pro biblické otázky již od 20. let. Bea byl konzervativní, ale jako biblista se vyvíjel a postupně uznával oprávněnost některých nových metod výkladu. Spolu se sekretářem Papežské biblické komise a belgickým dominikánem Jacques-Marie Vostem přispěl ke vzniku encykliky Divino afflante spiritu (1943), která je považována za magnu chartu moderního biblického studia a konec temného období katolické exegeze. Po II. světové válce se Bea stal zpovědníkem papeže Pia XII. a členem neformální skupiny německých jezuitů, se kterými papež konzultoval důležité otázky. Od roku 1949 byl Bea poradcem Svatého Oficia, nejvyššího úřadu pro záležitosti víry (předchůdce dnešního Dikasteria pro nauku víry). Jeho postavení a blízkost k papeži mu umožňovaly zasahovat do některých případů, obcházet standardní kuriální postupy a obracet se přímo na papeže (např. v otázce svěcení původně luterských duchovních, kteří přešli do katolické církve).

Beovo ekumenické angažmá začalo v roce 1951, když ekumenicky orientovaný paderbornský arcibiskup Lorenz Jaeger potřeboval nového důvěryhodného prostředníka u Svatého Oficia. Tradičně orientovaný Bea podporoval odborné teologické diskuse mezi teology různých konfesí, ale byl skeptický k ekumenické práci s širokou veřejností, jako byly např. aktivity hnutí Una Sancta. Byla mu bližší práce teologů v tzv. Jaeger-Stählin kruhu a zřízení Institutu Johanna Adama Möhlera v Paderbornu (1957). Kriticky se stavěl k působení Willebrandsovy Katolické konference pro ekumenické otázky, později její aktivity v římské kurii hájil a s Willebrandsem spolupracoval.

Po svolání II. vatikánského koncilu papežem Janem XXIII. (1958–1963) vyzval Bea arcibiskupa Jaegera, aby německá biskupská konference předložila návrh na zřízení Sekretariátu pro podporu jednoty křesťanů. Po svém jmenování kardinálem v prosinci 1959 využil svého postavení a na jaře 1960 předložil přímo papeži žádost podepsanou Jaegerem. Sekretariát byl zřízen a Bea se stal jeho předsedou. Zasadil se o to, aby měl nový úřad dostatečnou autonomii a nebyl podřízen Sv. Oficiu. Později se jeho zásluhou stal trvalým orgánem římské kurie (dnes Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů).

Původní tradiční ekumenický postoj kardinála Bey se změnil díky kontaktu se odbornými poradci a členy sekretariátu a jeho ekumenické práci a kontaktům. Významně přispěl ke změně postoje katolické církve k ekumenismu, zformulovaném v koncilním dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio (1964).

Byl oceněn 9 čestnými doktoráty. Zemřel 16. listopadu v Římě. Je pohřben v Riedböhringen.

Společná pravoslavně-katolická pracovní skupina sv. Irenea zasedala

(MV) Ve dnech 15. – 19. října 2025 se v sídle metropolity v Peristeri v řeckých Athénách konalo 21. zasedání Společné pravoslavně-katolické pracovní skupiny sv Irenea. Zasedání spolupředsedali pravoslavný metropolita Grigorios Papathomas a katolický arcibiskup Michel Jalakh, maronitský kněz libanonského původu z maronitského antonitského řádu, který je od února 2023 sekretářem Dikasteria pro východní církve. Nový katolický spolupředseda, biskup kanadského Valleyfieldu (od září 2024) Alain Faubert, se nemohl zúčastnit, ale členy skupiny Irenaeus pozdravil online. Od založení skupiny v roce 2004 až do loňského zasedání v Paderbornu byl katolickým spolupředsedou magdeburský biskup Gerhard Feige.

Hlavním tématem zasedání byly rozkoly mezi Východem a Západem: historické, systematické a kanonické přístupy. Skupina zkoumala různé příklady rozkolů a potenciálních tendencí směřujících k rozkolu v církvi s ohledem na jejich kulturní, sociální a náboženské rozměry. Prezentace a diskuse se zaměřily na následující témata: „Humbert ze Silvy Candidy, reformy 11. století a rozkol z roku 1054“; „Svatý Fotius Konstantinopolský a problém schizmatu v devátém století“; „Co se stalo v roce 1204?“, „Schizma podle kanonických zdrojů“ a „Směrem k typologii schizmatu“. Úvahy účastníků byly shrnuty do zveřejněného komuniké.

Společná pravoslavně-katolická pracovní skupina sv. Irenea byla založená v roce 2004 v Paderbornu. Skládá se z 26 teologů (13 pravoslavných a 13 katolíckých) z různých evropských zemí, Blízkého východu a Ameriky. Předchozí setkání skupiny se konalo v Paderbornu v Německu v září 2024. Další setkání je naplánováno na listopad 2026 v Lyonu ve Francii.

Nové vedení Světového společenství reformovaných církví

(MV) Ve dnech 14. – 23. října 2025 se v thajském Chiang Mai uskutečnilo 25. valné shromáždění Světového společenství reformovaných církví (World Communion of Reformed Churches, WCRC). Nejvyšší rozhodovací orgán WCRC zasedal s mottem „Vytrvejte ve svém svědectví“ (inspirováno Žd 12,1) a připomněl 150. výročí založení světové organizace reformovaných církví.

Přibližně 400 delegátů valného shromáždění zvolilo dne 22. října Dr. Karen Georgii Thompson předsedkyni WCRC. Delegáti zvolili také 5 místopředsedů a 17 členů výkonného výboru WCRC, z nichž tři byli zvoleni znovu na druhé funkční období. Seznam obsahuje 12 žen a 10 mužů, tři mladé lidi, devět laiků a 13 ordinovaných duchovních zastupujících všechny regiony. Dosavadní předsedkyně WCRC Najla Kassab Abousawan z Národního evangelického synodu Sýrie a Libanonu výsledek voleb ocenila: „Volby představují posun vpřed směrem ke spravedlnosti, kde je nyní sedm lidí z mladší generace součástí výkonného výboru… Tři jsou mladší 30 let a čtyři jsou ve věku mezi 30 a 40 lety.“

Dosavadní předsedkyně WCRC Najla Kassab Abousawan byla v roce 2017 na valném shromáždění v Lipsku zvolena první ženou do této funkce. Její nástupkyně Karen Georgia Thompson se narodila v Kingstonu, hlavním městě Jamajky, v době dospívání emigrovala do USA. Má doktorát z univerzity v Seattlu, v disertační práci se věnovala mezináboženské rozmanitosti mezi lidmi z Karibiku, jejichž kořeny jsou v Africe (African Caribbean people). Thompson je členkou Sjednocené církve Kristovy (United Church of Christ), která spojuje tradice církví kongregačních, reformovaných a evangelikálních, je liberálně orientovaná a výrazně ekumenicky zaměřená. Thompson působila v různých funkcích církve, mimo jiné měla na starosti otázku rasové spravedlnosti, ekumenické a mezináboženské vztahy. Působila jako členka výkonného a ústředního výboru Světové rady církví. Na 34. generálním synodu církve v červenci 2023 byla jako první žena zvolen do čela Sjednocené církve Kristovy.

Ještě před konáním valného shromáždění původní výkonný výbor WCRC na svém zasedání 6. září 2025 jednomyslně zvolil nového generálního sekretáře. Od 1. února 2026 se této funkce ujme reverend Philip Vinod Peacock z Církve severní Indie (založena v roce 1970, sjednocením anglikánských, metodistických, presbyterních a dalších církví), který ve WCRC v současnosti zastává funkci výkonného sekretáře pro spravedlnost a svědectví. Peacock má magisterský titul z teologie z teologického semináře v Tamil Nadu. Ordinovaný duchovní působil jako docent sociální analýzy na biskupské koleji v Kalkatě, kde od roku 2000 vyučoval mimo jiné teologii dalitů (tj. příslušníků nejnižší a opovrhované skupiny v indickém kastovním systému) a feministickou teologii.

Ve funkci nahradí dosavadního prozatímního generálního sekretáře Setri Nyomiho, který byl pověřen funkcí v listopadu 2023 s účinností od ledna 2024. Jednalo se o dočasné pověření zkušeného ghanského teologa, který se na pozici generálního sekretáře WCRC osvědčil už v letech 2000–2014. Když v roce 2021 skončilo funkční období generálního sekretáře Chrise Fergusona, vedl WCRC na základě rozhodnutí výkonného výboru kolektivní generální sekretariát, složený ze tři a později ze čtyř výkonných sekretářů (jedním z nich byl i nyní zvolený Philip Vinod Peacock). Tento model se však zřejmě neosvědčil.

Světové společenství reformovaných církví je největší mezinárodní organizací sdružující reformované, presbyterní, kongregační a sjednocené církve. V současnosti zahrnuje více než 230 členských církví z více než 105 zemí světa. Českobratrská církev evangelická je členskou církví společenství od samého začátku.

60. víkendový seminář zájemců o teologii

(MV) Ve dnech 21. – 22. listopadu 2025 se v budově Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické JABOK v Salmovské 8, Praha 2 uskuteční 60. víkendový seminář pro zájemce o teologii na téma „Křesťané a společnost. 30 let Institutu ekumenických studií v Praze“. Začne v pátek v 17:00 úvodními přednáškami, které přednese katolická biblistka Mireia Ryšková a evangelický duchovní Miloš Rejchrt. V sobotu od 9:00 pokračuje seminář blokem kratších přednášek a panelovou diskusí. Odpoledne je na programu diskuse v menších skupinkách, zakončení se předpokládá v 16:00. Zájemci o účast se registrují na adrese organizátora: Mgr. Filip Outrata, Ph.D., outrata@etf.cuni.cz

Konec vydávání Getseman v papírové podobě

(MV) Po 35 letech existence Getseman skončí v prosinci 2025 svým 387. číslem jejich papírová podoba. Nadále plánujeme vydávat Getsemany v měsíčním intervalu pouze na webových stránkách. Důvodem je, že stále více čtenářů využívá elektronickou verzi, klesá počet předplatitelů a roste cena poštovného. Všem předplatitelům děkujeme a doufáme, že nám zachováte přízeň i nadále. Případné finanční příspěvky a dary budou využity na provoz a technické vylepšení webových stránek. (č. ú. 2300165017/2010) Veškerá redakční, překladatelská a korektorská práce je vykonávána jako dobrovolná a bezplatná činnost.

Říká se, že věci mají dvě příčiny: ta jedna je vznešená a chvályhodná a ta druhá je ta skutečná. Vznešené příčiny mého výkladu by mohly být zejména dvě: Od počátku mého zabývání se teologií narážím na problém, že se v novověku rozešla systematická teologie a biblická exegeze. A také na začátku mého teologického uvažování stálo jedno velké téma, které pak nějak vyšumělo, a sice teologie diaspory. Skutečná příčina je ta, že si moje farní mládež vybrala příběhy knihy Daniel jako téma tábora a chtěla, abych k tomu připravil bohoslužby. Téma mě nakonec tak pohltilo, že jsem (vedle péče o nemocnou manželku) celé léto strávil četbou komentářů k Danielovi a další literatury s tím spojené.

Musel jsem přitom hodně opravit své představy a názory. Byl jsem v biblistice i v systematické teologii ovlivněn zejména Gerhardem von Rad, kterému za mnoho vděčím, ale který mě také v otázkách, o kterých budu dále mluvit, zavedl na scestí. Rad představuje, cum grano salis, jakýsi utopický judaismus, krásné čisté židovství deuteronomistické školy, od jejíž zbožnosti vede přímá linie dějin spásy až k Ježíšovi (ale některé Ježíšovy rysy se nevejdou do její interpretace, například je problém, jak v tomto čistém židovství může být trojiční formule už na konci Matoušova evangelia – asi nějaký pozdější podvrh…).¹ A to právě souvisí s Danielem – ten je pro Rada anomálií v kánonu, něčím, co je tam na okraji a raději by to tam být nemělo; pro něho jde o jakési pohansky kontaminované židovství bez dějin spásy. A pokud se tam mluví o mesiáši, tak snad jako o nějakém knížeti nebo veleknězi, ale s Ježíšem Kristem to nemá nic společného, o tom tam nic není. Toho je také klíčové si všimnout.

Ať už knihu Daniel v ústní či psané verzi datujeme jakkoli, mluví do situace diasporního židovstva po pádu Jeruzaléma a izraelského království.² Je jednou z reakcí na tuto situaci.³ Nabízely se i jiné reakce – jednu uchovaly Lamentationes (nářky), jinou odmítl prorok Jeremiáš, totiž utěšovat se tím, že jde o pouhou epizodu v dějinách Izraele a věci se brzy zase vrátí takříkajíc do normálu⁴.

A ještě jinou reakcí, Písmem neschválenou, bylo chování chrámové a jiné aristokracie – sekularizace ve formě orientalizace či helénizace až po zrušení obřízky a chrámové bohoslužby a znesvěcení chrámu⁵. A ovšem přijetí neobyčejných možností kariérního vzestupu, které nabídla epocha začlenění do babylonské (event. perské či řecké) říše. Anebo odchod do ústraní, izolace či makabejský odboj proti okupační mocnosti.

Otázkou diaspory je, jak si uchovat identitu a současně otevřenost. (Zdá se, že i dnes má jedna část křesťanů jedno a druhá má to druhé, ale málokdo dokáže obojí spojit. ⁶) Uchování identity neznamená strnulost a lpění na tradici, naopak, doba exilu je dobou veliké kreativity, včetně biblické literární produkce!

Model diasporní existence knihy Daniel si dovolím shrnout do jednoduché formule: Ano, lze pozitivně přijmout nové možnosti včetně úspěšné kariéry věřícího v pohanském světě, ale otevřenost světu má svůj limit ve věrnosti Hospodinu, která může znamenat i ochotu obětovat vlastní život.⁷ Řešením tedy není odmítnutí možností, izolace od světa ani pohodlné přežívání, ale aktivní služba nové moci limitovaná ovšem vyznavačstvím, tj. připraveností k mučednictví.⁸ (Asi nemusím dodávat, že tohle jsou otázky, které si klade moje farní mládež, a nejen ona. Mluvím k vám jako venkovský farář, který se snaží o solidní, „vysokou“ teologii, ale zakotvenou v realitě farnosti. A jako takový hned také řeknu, že samozřejmě v teologii diaspory v době komunismu jsme volili paralelní polis nebo odboj, neboť možnost spolupráce s tehdejší mocí bez zapření víry nepřicházela obvykle v úvahu.) Tuhle zvláštní existenci popsal pak Ježíš slovy: Jste ve světě, ale nejste ze světa. A ovšem také: Posílám vás jako ovce mezi vlky…

Prorok Jeremiáš a na něj evidentně navazující kniha Daniel tedy vedou k aktivnímu a kladnému přijetí situace diaspory⁹, ve které židovstvo žije dodnes, s odhlédnutím od státu Izrael, vzniklého v r. 1948. Přijetí této situace bylo podle odborníků usnadněno prorockou kritikou izraelského království, pro nás zkušenostmi z dob blízkosti trůnu a oltáře. Pro Židy byla existence bez vlastního státu novinka, pro nás křesťany návrat k naší výchozí situaci. Ježíšovský model Božího lidu bez vlastního státu, rozlišení království tohoto věku a Božího království, začíná právě v této době. Ježíš navazující na knihu Daniel není politický mesiáš, ale Syn člověka, a soudím, že zcela programově. Boží království je mezi vámi, ale není z tohoto světa a nepotřebuje legie andělů, ani před veleradou a Pilátem.

Přijetí diasporní situace ovšem předpokládalo velký teologický převrat: nové pojetí dějin spásy a novou politickou teologii (tento výraz užíval zejména danielovský badatel Klaus Koch¹⁰).

Moje generace, inspirovaná von Radovými žáky v situaci komunistické vlády, sdílela úzké pojetí dějin spásy jako linie od Abrahama přes Izrael a Davida po Ježíše Krista a dějiny církve až k Božímu království. Vztah ke světu v tomto pojetí byl ovšem okrajový. Kniha Daniel přináší rozšíření této vize, její dějiny spásy jsou univerzální dějiny světa, politické dějiny starověkých supervelmocí. Izrael (v postavě proroků, které Bůh posílá nyní nikoli k izraelským, ale k pohanským králům) v ní má nezastupitelné místo, ale není v celé knize vůbec zmíněn.¹¹ A řeknu to hned: Má zde nezastupitelné místo, ale jeho služba ve světě neznamená dělat to, co může dělat i někdo jiný, a říkat světu to, co mu říká i někdo jiný. To asi dneska děláme a říkáme my. Ale prorocká služba Izraele v perspektivě knihy Daniel je v tom, že máme světu říkat to, co mu nikdo jiný nemůže říct.¹²

A této univerzální, rozšířené vizi spásy odpovídá i univerzální, rozšířený obraz Boha: Deus semper maior. Bůh, který není jen Bohem Izraele, ale Bohem univerzálním, Bohem nebe a země. Tento univerzální Bůh je ovšem i Bohem, k němuž má věřící osobní, intimní a právě jen židovský či křesťanský vztah, je to Bůh Danielův, Bůh Šadrakův… a můžeme jej v modlitbě oslovovat Bože otců mých. Ale současně je to Bůh celého stvoření a všech lidí.

A je to Bůh jednající ve světě – v knize Daniel dokonce v politickém světě.¹³ Není to jen Bůh našeho zbožného nitra, jeho království není jen blahem v naší duši! Kniha Daniel je plná narážek na podobný exilový příběh, na příběh Josefa v Egyptě, a i ona počítá s Boží prozřetelností¹⁴, s Božím jednáním ve světě. A to se zřejmě budeme muset zase učit – když jsem psal teologii dějin, zjistil jsem s hrůzou, že naprostá většina teologů, bohužel i římskokatolických, nabízí ohledně Božího jednání ve světě jen vytáčky, jen mlžení, a raději mluví o Wirken (působení) než o Handeln (jednání)…¹⁵ V teologii stále ještě straší antikvovaný obraz vědy z 19. století, vzdor celé debatě v teorii vědy dvacátého století! Pán Bůh může jen to, co se vejde do středoškolských učebnic fyziky a chemie…

Ale skutečný Bůh, Bůh Danielův a Bůh nebes a země, ve světě jedná, i v politickém světě,¹⁶ krále ustanovuje a krále sesazuje, mocné svrhává s trůnu a bohaté posílá pryč s prázdnou.¹⁷

Právě tak mě kdysi na jedné konferenci zde napadl jeden populární křesťanský autor, když jsem zmínil Boží prozřetelnost, prý jakápak prozřetelnost po Osvětimi… Pokud chceme po Osvětimi mluvit o Bohu, tak ovšem právě o tomto Bohu jednajícím a zachraňujícím, v něhož tam mnozí věřili a vrátili se posíleni ve víře (a jistě jiní se vrátili jako ateisté). Samozřejmě bez nějaké naivity, právě tak, jak vyznávali mládenci před pecí ohnivou.¹⁸ Neslibujeme, že Bůh každého vždy vytáhne z každého průšvihu, ale také nezatajujeme, že to může udělat a že máme zkušenost, že to taky někdy udělá.

Politická teologie knihy Daniel ukazuje k tomu, co nás za komunistů hodně štvalo, že to apoštol Pavel vůbec napsal: Není vládní moci, leč od Boha.¹⁹ Ale tak to je, jak řekl prorok Jeremiáš: Nebukadnezar, můj služebník.²⁰

A ovšem k této danielovské politické teologii patří neustálé prorocké připomínání, že královská moc je moc odvozená a skutečným králem je Hospodin.²¹ Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry.²² Někteří autoři říkají, že z politického hlediska je tohle největší zázrak celé knihy, jasné omezení královské moci v antickém světě.²³

Kniha Daniel je unikátní tím, že uvádí do souvislosti Boží království, svět politické moci a dějiny spásy. Ježíšovský motiv Božího království, který se v ní objevuje poprvé, má už zde obě dimenze. Budoucí Boží království je nadějí pro věřícího v diaspoře, vystřídá pozemská království s jejich vládou člověka nad člověkem – „jeho království bude bez konce“. A zároveň aramejský výraz pro Boží království znamená Boží kralování, které už je účinně přítomné v dějinách, jak vyznávají i pohanští králové (Da 3,33): Jak veliká jsou jeho znamení, jak mocné jsou jeho divy! Jeho království je království věčné, jeho vladařská moc po všechna pokolení.²⁴ K „life style of diaspora“ v knize Daniel patří umění rozlišit tuto dvojí dimenzi Božího kralování: „už ano“ a „ještě ne“. Ze špatného rozlišení pak plynou omyly zbožnosti v dějinách, utopické snahy o realizování toho, co tu ještě není a být nemůže, nebo nevšímavost k Boží moci, která už tu je, a pouhé ideologické utěšování tím, co jednou bude…

Úkolem Božího lidu v diasporním světě není jen služba, ale i svědectví, vyznávání.²⁵ K tomu Bůh vytváří různé příležitosti, v této knize i velmi dobrodružné, což je dáno žánrem dvorského románu. Nečeká se – a to je pro mě velmi překvapivé! – obrácení krále k židovství (k tomu to dovedl až Verdi v Nabuccovi), ale respektování Boha nebes jako Boha limitujícího lidskou moc. Nejblíže je to asi americkému modelu občanského náboženství… To ovšem může být historicky podmíněné – podle nedávných objevů dospělo perské myšlení v době mnohonárodnostní říše k jakési takové představě univerzálního Boha. Co se ovšem očekává, je tolerance k vyznávání Danielova Boha.²⁶

A protože se počítá s lidskou bezmocí, patří k situaci diaspory modlitba jako moc bezmocných, Bůh jako moc bezmocných.²⁷ Nejsme tu kvůli tomu, co je lidsky možné, to bychom tu byli úplně zbytečně (to často jako církev jsme).

A konečně: K diasporní existenci patří i menšinová zamindrákovanost. Příběhy knihy Daniel (a příběhy Ester a příběhy Josefovy) jsou součástí širší literární produkce, pravdivé i fiktivní, o tom, jak byl Žid úspěšný v pohanském světě a jak i ti pohané uznali velikost izraelského Boha.²⁸ I na tuto menšinovou zamindrákovanost Písmo myslí a má na ni myslet i naše diasporní pastorace.

Před třiceti lety začala výuka teologii v Institutu ekumenických studií. Výročí jsme si připomněli 4. 10. 2025 v rámci zahájení nového akademického roku 2025/26. Při této příležitosti promluvili všichni dosavadní ředitelé.

Ohlédnutí a přání na cestu - Ivana Noble

Můj život s Institutem ekumenických studií - Martin Vaňáč

Neplánovaně ředitelkou - Ivana Macháčková

Co se mi "zapsalo pod kůži" - Petr Jandejsek

Vzpomínka současného ředitele - Filip Outrata

Třicet let. Pamatuji si, jak jsem na druhém zářijovém intenzivním kurzu slavila své třicetiny. To znamená, že Institut ekumenických studií mne provázel víc než polovinu mého života. To je dlouhá doba. Studium dějin této iniciativy nechám jiným, těm, kdo od ní mají větší odstup. Já se tady s vděčností zastavím u lidí, kteří mi zejména v počátečních letech institutu byli oporou, pomocí a inspirací. Pokusím se ukázat, jaké vztahy daly našemu institutu jeho charakteristický ráz, alespoň podle toho, co dohlédnu ze své strany.

V první polovině devadesátých let minulého století, kam sahají počátky institutu, jsem nejprve farářovala v Berouně, pak rok učila na Husitské teologické fakultě a zároveň dálkově dělala doktorát na londýnské Heythrop College. Ráda vzpomínám na osvěžující schůzky s lidmi, kteří hledali, jak nově a spolu učit teologii tak, aby byla duchovně živá, sycená z hlubokých pramenů tradice a zároveň korespondující s novou epochou, kterou jsme ve společnosti po sametové revoluci prožívali. Tady jsem se poprvé potkala s Janem Sokolem, Tomášem Halíkem, Lenkou Karfíkovou, Ivanem Odilonem Štampachem, Liborem Ovečkou a Mirej Ryškovou, Jiřím Hanušem, Dušanem Hejbalem i početnou skupinou z podzemní církve shromážděnou kolem jejího biskupa Jana Konzala. S Pavlem Hradilkem a Janem Kofroněm, kteří z tohoto prostředí pocházeli, jsme se pak na sedm let stali nejbližšími spolupracovníky. Situace křesťanů v Čechách byla ovlivněna stále silnou autoritou těch, kdo se nenechali zahnat do kouta komunistickou kontrolou církví. Ale ta autorita se projevovala různě – někdy s sebou nesla velkou otevřenost, jindy snahu vrátit do veřejného prostoru zakonzervované podoby náboženského života tak, jak z něj byly před čtyřiceti lety vytlačeny. Jako by šlo škrtnout čas. Dalším problémem byla podivná snaha řady církevních představitelů, a to nejen těch, kteří si zadali s minulým režimem, převzít jeho moc nad věřícími. Přejali totalitní praktiky, založené na udržování atmosféry nedůvěry, kontrolování povolené ideologické linie a represích těch, kdo ji nedrželi. Zase tu byly pomluvy, zinscenované procesy, snad jen církevní vězení chyběla. Po smrti dvou děkanů, kteří se snažili o proměnu teologických fakult, Josefa Zvěřiny na katolické straně a Vladimíra Kubáče na husitské straně, se obdobné praktiky dostaly i tam. Obě fakulty propustily nové lidi, kteří tam byli po sametové revoluci přijati. Ale, paradoxně, alternativní prostředí tím vlastně posílilo. Když se dívám zpátky, jsem vděčná za přijetí, které jsem v té době, kdy bylo těžké žít ve vlastní církvi a nemožné pracovat na vlastní fakultě, v tomto prostředí zažila, za společnou tvořivou energii i praktičnost, s jakou se podařilo naše sdílené ideály převést do něčeho žitelného a hmatatelného. K tomu hodně přispěli také Radim Palouš, první rektor Univerzity Karlovy po sametové revoluci, který nám radil, že vzdělání musí být celistvým budováním lidství, Vladimír Roskovec se svými zkušenostmi z ministerstva školství a právník Antonín Havlík, u něhož se zdálo, že mu dobrou náladu nevezme žádný problém, se kterým jsme se setkali.

Na konci akademického roku 1993/1994 jsem byla mezi těmi, kterým byla bez udání důvodu ukončena pracovní smlouva na Husitské teologické fakultě. Za pomoci přátel z Anglie, zejména mých dvou učitelů, Joa Laishleyho SJ a Petra Vardyho, se na poslední chvíli podařilo získat stipendium na roční pobyt v Anglii, abych tam mohla pokročit na disertaci a zároveň se na dálku podílet na přípravách grémií, stanov a kurikul nového Institutu ekumenických studií v Praze, který jsem pak, po návratu, prvních šest let vedla. Podpora, které se mi dostalo na jezuitské Heythrop College, byla až nepředstavitelná. Bývalý principál Bruno Brinkmann SJ se se mnou scházel a radil mi ohledně grémií. Říkal: Musíte počítat s církevní opozicí, a jestli Vaše iniciativa má uspět, je třeba, aby byla dobře mezinárodně zakotvena a také, aby se za ni postavily významné křesťanské osobnosti v české společnosti. Jak jsem mu zpětně za tuto radu byla vděčná. Tehdejší principál Brendan Callaghan SJ byl ochoten nejen být v našem mezinárodním výboru, ale v počátcích nového institutu přijel do Prahy přednášet. Následovali mnozí další, učitelé i spolužáci a spolužačky z doktorandského programu a jejich přátelé, Philip Endean SJ, Michael Kirwan SJ, Stephen Buckland SJ, Helen Costigane SHCJ, Peter Tyler, Ian Coleman, Tim Noble SJ, Elija Timmermann OSB i se svým opatem Stephanem z benediktinského kláštera v Meschede, Victoria Harrison, Joanne Heppenstall, Frank Turner SJ, Stephen Plant, a to jsem určitě ještě na někoho zapomněla. Přijížděli jako dobrovolníci učit na intenzivní letní kurzy, zimní kurzy, veřejné přednášky, semináře pro studenty a veřejnost. I cestu si hradili sami, protože náš institut těžko hledal finance. Helenina kongregace rok přispívala na můj plat. Další velkou podporu jsme získali z jezuitské letní školy Living Theology: nejen že tam byla řada našich studentů na stipendiu, ale uspořádala se tam sbírka, ze které jsme mohli rok v Praze působit. Velmi pomáhali také moji anglikánští a reformovaní přátelé – William Petersen, který tehdy stál v čele amerického episkopálního semináře v Rochesteru, mé blízké spolužačky z Ekumenického institutu světové rady církví v Bossey, Sally Theakston a Elza Kuyk, principál anglikánské Ridley Hall a později biskup Graham Cray, díky němuž jsme získali informace o ekumenickém uspořádání Cambridgské teologické federace a který nabídl několik stipendií našim studentům, nebo Metodistická organizace podílející se na mezináboženském projektu Grassroots v anglickém Lutonu, kam naši studenti jezdili na praxi a odkud k nám opět cestovali další lidé přednášet nebo pobývat s našimi studenty na zimních kurzech. Tahle obrovská vlna solidarity a podpory nám nejen umožnila přežít těžké první roky, ale udělala z našeho institutu místo setkávání, mezinárodní, ekumenickou a zčásti i mezináboženskou laboratoř teologického a duchovního života.

Škola nemá smysl bez studentů a učitelů. V roce 1995, ještě když jsem byla v Londýně, proběhly v Praze první přijímací zkoušky – pokud si to správně pamatuji, v komisi byli vedle Pavla Hradilka Lenka Karfíková, Pavel Zach a Jan Jandourek. Vrátila jsem se a začínal první intenzivní kurz, na kterém jsem se potkala se známými i neznámými tvářemi mých nových kolegů a kolegyň a s neuvěřitelně rozmanitou a motivovanou skupinou studentů. Vzali na sebe to riziko, že za velké množství práce možná nedostanou žádný diplom, protože naše studium ještě nemělo akreditaci. Měli za sebou zázemí různých oborů i tradic. Četli, diskutovali, hledali spolu s námi nové intelektuální i duchovní podoby našeho spolu-bytí. Bydleli jsme na faře ve Zdobnici, učili částečně na zahradě, kde zároveň Petr Kozlík zavěsil horolezecké lano, abychom se o přestávce mohli protáhnout. S Pavlem Zachem a Honzou Jandourkem jsme se museli prosmát všemi absurdními příhodami, které jsme si nestačili říct během našich bohosloveckých studií, protože jsme se neznali. Znovu jsme se potkávali s Václavem Venturou, se kterým jsme předtím učili na Husitské teologické fakultě, i s mým pravoslavným kolegou Mojmírem Žalčíkem, dokud neemigroval, s Rudolfem Valentou, mým kolegou ze Zbraslavské náboženské obce, který za sebou měl studium liturgiky na Semináři sv. Vladimíra v New Yorku a překládal tehdy krásnou knížku Kallista Warea Cestou orthodoxie. U Lenky Karfíkové to vypadalo, že se s erudicí, kterou známe z jejích pozdějších knih, patrně již narodila. Její přednášky, tehdy ze systematické teologie, byly strhující. Jiří Hanuš k nám jezdil pravidelně přednášet z Brna, domů se vracel nočním vlakem, ale nikdy nedal znát, kolik síly ho tato dobrodružství stála. Studenti i my, kolegové, jsme milovali hloubku a vtip jeho hodin. Řada učitelů navíc zpočátku pracovala dobrovolnicky. Občanské sdružení, které institut zakládalo a bylo za něj odpovědné, stejně jako tiskárna, kde se vyráběla skripta, sídlily doma u Pavla Hradilka v Černošicích. Kancelář institutu byla nějaký čas u nás doma v obýváku. A když si vzpomenu na režim, který jsme tehdy studentům nastavili, na intenzitu zářijových kurzů i výuky v semestru, na nároky, které jsme na ně měli, jsem vděčná za tu nesamozřejmost, že s řadou z nich nás dodnes pojí přátelské vztahy.

Od počátku výuky se k nám připojili i evangeličtí učitelé různých generací Petr Sláma, Pavel Filipi, Josef Smolík. Od počátku nás zvali pod svou fakultní střechu. A vydrželi s námi, i když jsme původně jejich nabídku odmítali s tím, že by nás to konfesijně vymezovalo. Škola se rozběhla, překonala první roky překážek a její program nakonec na Evangelické teologické fakultě zakotvil. Vděčně vzpomínám na rady tehdejšího děkana Petra Pokorného, abychom si zachovali právní subjektivitu, protože nikdy nevíme, kdy ji budeme potřebovat, na otevřenost Pavla Filipiho, který mne přijal na svůj Ekumenický institut a nikdy mne nenutil, abych šla v ekumenické teologii v jeho stopách. Dal mi prostor. Otevřel mi dveře do evropské asociace Societas Oecumenica. A snášel i můj někdy brutální humor, jehož pomocí jsem se vyrovnávala se specifiky nového prostředí. Tady jsem měla velkou oporu i v jeho manželce, se kterou jsme se sice nesetkávaly často, ale když jsme se viděly, věděly jsme, že se někdy potřebujeme smát podobným věcem. Na evangelické fakultě jsem mohla zažít ještě generaci Jana Hellera, Jakuba Trojana, Ladislava Hejdánka, Milana Balabána. Vidět, jak se sbor učitelů snažil vyrovnat s různými vztahy k předchozímu režimu tak, aby nezničilo to prostředí, které bylo všem drahé. Viděla jsem, jak se moji kolegové dovedou třeba pohádat, když se řekne jméno Josef Lukl Hromádka, a druhý den spolu opět kolegiálně mluvit a jednat. Bylo tu možné zažít do velké míry zdařilé prolínání generací, něco, co se na ostatních dvou teologických fakultách téměř nevyskytovalo. Pro Institut ekumenických studií tak fakulta představovala stabilní domovskou základnu a inspiraci pro doby našich vlastních proměn.

Jsem vděčná za to, že institut dál pokračuje, za to, že k nám stále nacházejí cestu tak zajímaví studenti a studentky i že se generačně obměňuje skupina vyučujících. Do dalších let bych institutu přála, aby byl i nadále tvořivým prostředím, kde je možné se setkat s teologií i s praxí, které voní. Aby dokázal reagovat na proměny doby a lidí, kteří jej tvoří, a aby uměl zvát ke spolupráci také ty, kteří se cítí na své teologické cestě osamělí. Přála bych mu, aby jeho studující i vyučující uměli být prostředkovateli smíření v polarizovaném církevním prostředí i ve společnosti, která je stále více rozdělená. Aby hořeli touhou po tom typu poznání, které činí lidi svobodnějšími, uzdravuje a zaceluje rány, a umožňuje spolu-být. Tak, a je čas předat slovo…

Když mě na jaře roku 1995 zval Petr Kozlík (1971–1998) ke studiu nově otevíraného ekumenicky orientovaného teologického oboru, nevěděl jsem, jak moc mě studium na Institutu ekumenických studií a setkání s lidmi kolem něj ovlivní, jak se stane součástí mého života, pracovního i soukromého.

S Petrem jsem se znal a pravidelně setkával v rámci polistopadového „bytového semináře“, vedeného Štěpánem Špinkou, kde jsme četli, interpretovali a diskutovali nad teologickými texty Waltera Kaspera, Romana Guardiniho, Josefa Ratzingera a dalších autorů. Coby absolvent matematického gymnázia, vysokoškolský student archivnictví, pomocných věd historických a historie a předlistopadový konvertita jsem si užíval nově nabyté svobody a možností rozmanitých aktivit. Už během středoškolského studia jsem se zúčastnil např. kurzu studia bible pořádaného Církví adventistů sedmého dne nebo jsem docházel na čtení a výklady Teologické sumy Tomáše Akvinského pod vedením Kazimíra Večerky (1924–1999), známého konzervativního tomisty. Navštěvoval jsem akce České křesťanské akademie. Při studiu na Filozofické fakultě jsem chodil na křesťansky orientované přednášky jiných kateder a ústavů, např. na dějiny umění na křesťanskou ikonografii Jana Royta a křesťanskou archeologii Jiřího Slámy (1934–2020) nebo na přednášky pořádané Institutem základů vzdělanosti, ze kterého později v roce 2000 vznikla Fakulta humanitních studií. Na nedalekou Právnickou fakultu jsem chodil na přednášky z církevního práva.

Touha po důkladnějším a systematickém teologickém vzdělání nakonec vedla k mému rozhodnutí podat si přihlášku na Katolickou teologickou fakultu (KTF). Pro laiky nesměřující ke kněžství bylo tehdy přístupné pouze dálkové studium Náboženských nauk. Předchozí pokusy získat povolení navštěvovat na KTF vybrané přednášky prezenčního studia byly neúspěšné. Ve stejné době jsem se od Petra dozvěděl také o projektu Institutu ekumenických studií (IES). V roce 1995 jsem začal studovat jak IES, tak souběžně i KTF. Ve stejném roce jsem se zapojil do konkrétních ekumenických aktivit a práce, protože jsem při studiu na základě doporučení z IES začal pracovat na sekretariátu Ekumenické rady církví v ČR (ERC). Byla to doba plná optimismu a očekávání v souvislosti s blížícím se Velkým jubileem roku 2000. V roce 1995 vyšla encyklika Jana Pavla II. o ekumenickém hnutí Ut unum sint a v rámci ERC jsme uspořádali seminář, na kterém byl spolu s encyklikou představen český překlad Direktáře k provádění ekumenických principů a norem (zkráceně nazývaný Ekumenický direktář) z roku 1993. Účastnil jsem se zasedání Komise pro studium problematiky spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa při české biskupské konferenci (ČBK) a Komise pro studium rekatolizace českých zemí v 16.–18. století při ČBK a ERC. Kromě tohoto oficiálního ekumenismu jsem díky IES poznal i „ekumenismus zdola“, když jsem se ještě před začátkem studia zúčastnil konference Mezinárodního ekumenického společenství (International Ecumenical Fellowship, IEF) v polském Těšíně v srpnu 1995. Byla to nejenom příležitost pro setkání se zahraniční ekumenou (např. s německými teology: evangelickým Hansem-Georgem Linkem a katolickým Hansem Jorissenem), ale i možnost srovnání různých podob ekumenismu v závislosti na situaci v daném regionu. Konference IEF v belgické Lovani o rok později probíhala v úplně odlišném duchu než v tradičně katolickém Polsku.

Na úvodním soustředění studentek a studentů se nás v evangelickém sborovém domě ve Hvozdnici sešlo v září 1995 kolem dvaceti a jednalo se o rozmanité a zajímavé společenství, profesně i konfesně. Moc jsem toto společenství nevnímal, sdílení společných prostor pro mne nebylo úplně komfortní, ale chápal jsem to jako snesitelnou daň za zajímavá témata a pozoruhodné vyučující – na téma „Církev v dnešní společnosti“ přednášeli Jan Jandourek a Pavel Zach, na téma „Úvod do teologického myšlení“ Ivana Dolejšová (dnes Noble), Václav Ventura a Ivan Štampach.

Nadšení pro studium a ekumenické aktivity byly poněkud zpomaleny půlročním studijním pobytem v Kostnici v rámci studia historie. Alespoň jsem si dostatečně užil provázení českých výprav v Husově domě, kde je umístěna expozice o M. Janu Husovi. K tomu se přidaly nepříjemné rodinné události, když začátkem léta roku 1997 krátce před svými 18. narozeninami tragicky zemřel můj mladší bratr (utopil se nešťastnou náhodou).

Postupně jsem dokončil studia na Filozofické fakultě (1999), na IES (2000), které bylo v průběhu akademického roku 1998/1999 akreditováno jako čtyřleté bakalářské studium Teologie křesťanských tradic (TKT) na Evangelické teologické fakultě (ETF), a na KTF (2001). Byl jsem zaměstnán jako výzkumný pracovník bibliografického oddělení Divadelního ústavu a přemýšlel jsem, co dál, jak v profesním, tak v osobním životě. V tu chvíli přišla nečekaná nabídka, zda bych po Ivaně Dolejšové (Noble) nepřevzal roli ředitele IES a koordinátora bakalářského programu TKT. Překvapilo mě to, váhal jsem, ale nakonec jsem nabídku přijal s tím, že díky péči zakladatelů se jednalo o poměrně dobře zavedené studium, které získalo stabilní instituční oporu začleněním do ETF. Spojil jsem tak svoji práci i svůj život s IES, což v podstatě trvá dodnes.

Celou řadu událostí mám spojenou s institutem. Např. na prvním zářijovém studijním soustředění „ve funkci ředitele“, které se konalo ve Zdobnici, jsme s údivem a obavami sledovali útok na věže Světového obchodního centra v New Yorku (11. září 2001). Na zimním pobytu IES v Janských Lázních v rekreačním středisku Církve československé husitské Betlém v lednu 2003 jsem své budoucí ženě Lence slíbil, že si ji příští rok vezmu, což se také v dubnu 2004 stalo. Po krátkém váhání, zda naše svatba bude jen pro pár nejbližších, jsme se nakonec rozhodli, že pozveme více lidí, včetně vyučujících, studentek a studentů IES, resp. TKT. Na svatbě nám např. zpíval sbor z Církve bratrské. Jak jsem se poté dozvěděl, pro některé to byla první účast na bohoslužbě v římskokatolickém kostele. Byl jsem rád, že tato zkušenost pro ně nebyla špatným zážitkem, jak se možná někteří obávali. Syn Martin se narodil krátce po Velikonocích, ve středu 30. března ráno, takže jsem hned večer mohl tuto šťastnou událost oslavit při liturgii v IES. Na jeho křest, který se konal na podzim, jsme opět sezvali široký kruh přátel a známých, abychom si připomněli atmosféru svatebního veselí. S ohledem na založenou rodinu pro mne bylo náročné trávit šestnáct dní na zářijovém studijním soustředění ve Strašicích (tehdy byly čtyři ročníky rozdělené do dvou týdnů, nejprve druhý a třetí, poté první a čtvrtý). Nejlepším pobytem ve Strašicích byl proto ten v roce 2006, kdy se mnou druhý týden trávila manželka s malým Martinem. Radost byla dvojnásobná, když se bezprostředně poté manželka rozhodla, že budeme mít i druhé dítě. Naplánovali jsme si to tak, aby se narodilo začátkem prázdnin, abych mohl být doma co nejvíce, než nám začne nový akademický rok s náročným zářím a kurzem ve Strašicích.

Jak jsme si řekli, tak se také stalo, takže v sobotu 23. června 2007 se nám narodil Ondra. Já se opět s touto radostnou zprávou s celým společenstvím kolem IES podělil. To jsem ještě netušil, že si nakonec budu rodičovskou roli užívat v míře mnohem intenzívnější a výrazně delší než jen o prázdninách. Zhruba o týden později jsem rozesílal zprávu, že krátce po porodu manželce diagnostikovali rakovinu v dutině ústní a čeká nás složitá situace v souvislosti s její chystanou hospitalizací a péčí o dva malé syny. V této náročné chvíli nám podpora a nabídky konkrétní pomoci pomohly zvládnout nejenom bezprostřední šok z nečekané zprávy, ale i další období. Abych se mohl věnovat manželce a klukům, převzala agendu ředitele IES postupně Ivana Macháčková, která k nám pravidelně chodila a pomáhala s praktickými věcmi v domácnosti a věnovala se klukům. Stala se tak pro kluky v podstatě babičkou. Manželka zemřela po necelém roce náročné nemoci, téměř přesně čtyři roky po naší svatbě. Její pohřeb byl ekumenickou slavností, při které jsem požádal katolického kněze, aby k přijetí eucharistie výslovně pozval všechny pokřtěné. Kdy jindy odložit naše konfesijní spory a rozdělení než v situaci, kdy společně sdílíme smutek ze ztráty blízkého člověka, mámy od malých dětí.

I díky podpoře lidí kolem IES a ETF jsem se mohl při péči o kluky a domácnost brzo vrátit alespoň částečně k práci. Prof. Pavel Filipi mě v roce 2008 přijal na částečný úvazek jako svého asistenta na Ekumenickém institutu na ETF (neplést s Institutem ekumenických studií), vedli jsme spolu výuku pro studenty evangelické teologie (Kolokvium z ekumenické teologie). Na TKT jsem se postupně znovu zapojoval do výuky Dějin křesťanství a Ekumenické ekleziologie. Spolupráce a přátelství s prof. Pavlem Filipim (1936–2015) mě velmi ovlivnilo. Hodně jsem se od něj naučil. Zvlášť společná výuka, kterou jsme spolu vedli v podstatě až do jeho smrti (v prosinci 2015), byla vždy zajímavá a obohacující, i když mu postupně ubývalo sil. Oba jsme byli vždy kritičtí k vlastním tradicím a oceňovali církevní tradici a hodnoty toho druhého. Sdílel jsem s ním i jeho starosti, když mu onemocněla manželka. Povídal mi o svých trápeních, pak vždy dodal, že mně to přece ani nemusí vysvětlovat, když jsem to zažil. Byl to jeho nápad, aby výuku ekumenismu na ETF UK po něm převzal katolík. Jeho znalost ostatních tradic a respekt k nim vnímám pro sebe jako úkol a závazek.

Po smrti prof. Filipiho mi byl na ETF nabídnut plný úvazek a po dokončení doktorátu na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně jsem se stal odborným asistentem na Ekumenickém institutu (2018), jehož vedení po prof. Filipim převzala Ivana Noble. Historicky je výuka ekumenické problematiky včetně přehledu křesťanských církví na ETF zařazena pod Katedru praktické teologie. I nadále moje výuka a pozornost patří především TKT, i když učím v podstatě na všech studijních programech ETF. Na valné hromadě IES v listopadu 2019 jsem byl zvolen do výboru spolku IES. Podobně jako jsem se po Ivaně Noble stal v roce 2001 druhým ředitelem IES, tak jsem se v roce 2019 stal po Pavlu Hradilkovi druhým předsedou spolku IES. V lednu 2020 jsem po Janu Spoustovi převzal roli šéfredaktora křesťanského měsíčníku Getsemany, který IES vydává. Ani do jedné z těchto rolí jsem se nehrnul, naopak jsem se nechal přemlouvat. Převzít roli školníka ve Strašicích jsem však už odmítl, raději jsem nastrčil svého staršího syna.

Kdybych měl své vyprávění shrnout a napsat, v čem mě spolupráce a život s IES obohatil, asi bych zdůraznil tři věci:

1) Nevím, zda na mne sedí ironické označení „socializovaného asociála“. Každopádně jsem díky společenství kolem TKT/IES poznal mnoho zajímavých lidí, z různých církví, oborů a oblastí lidské činnosti. Každý rok jsem zvědavý, jaký bude další ročník, kdo k nám přijde s odvahou a ochotou se vzdělávat, sdílet s námi svoje myšlenky, přesvědčení a víru. Vždy je to obohacením i pro mne. Jsem rád, že TKT/IES je místem, kde se o dialogu a sdílení pouze nemluví, ale kde je možné ho zažít.

2) Možnost zažít křesťanství a církev jinak, než jsme zvyklí z našich zaběhlých provozů a zvyklostí, mi výrazně pomohla nejenom při přemýšlení o církvi a křesťanství, ale byla pomocí i pro moji vlastní víru. Myslím si, že teologie nemůže být založena jen na teoretických úvahách a ideálech bez kontaktu s žitou církevní realitou. Taková teologie by neměla váhu a asi ani smysl, možná by byla k nežití. Nedávno jsem četl, jak novozákonní katolický teolog a kněz Gerhard Lohfink (1934–2024) musel v dalším vydání výrazně přepracovat svoji knihu o církvi poté, co koncem 80. let opustil profesorské místo na Katolické teologické fakultě v Tübingen a plně se zapojil do služby v Katolické integrované obci (Katholische Integrierte Gemeinde, po koncilu založené a církví v Německu uznané společenství, které bylo po roce 2020 postupně v jednotlivých diecézích zrušeno). Zkušenost výrazně ovlivnila jeho přemýšlení a teologickou reflexi. Myslím si, že v dnešní době krize církevních struktur a církevních autorit a také postupného poklesu zájmu o církev a křesťanství (viz např. úvahy o náboženské lhostejnosti v nedávno vydané knize Jana Loffelda Když Bůh nikomu nechybí) je dobré a prospěšné vědět a dokonce zažít, že to jde i jinak (s odkazem na český název překladu knihy katolického teologa Bernharda Häringa /1912–1998/ o cestě k novým vztahům v církvi). K tomu patří i poznání, že alternativy jsou náročné a nemusí vyhovovat každému.

3) V neposlední řadě uvádím zřejmě to nejpodstatnější: společné modlitby a slavení. Bez nich by studium teologie na TKT/IES, úsilí o dialog a hledání jednoty v různosti, kterou v plnosti zažijeme zřejmě až v eschatonu, bylo jen částečné, neúplné.

Na jaře r. 2007 jsem dokončila studium na IES a brzy nato skončila – z impulsu od Hospodina – své dlouholeté působení v Ústavu experimentální botaniky AV ČR. Bez jakékoli představy, čím se budu zabývat dále, jsem odjela na dva měsíce k sestrám sv. Josefa do Dánska a pak do Norska, abych se připravila na novou etapu života. Tam mne zastihla zpráva, že manželka Martina Vaňáče porodila druhého syna a že se u ní objevilo vážné onemocnění rakovinou. Po návratu do Prahy jsem Martinovi nabídla pomoc s dětmi a postupně jsem mu začala pomáhat i s institutem. Pak jsem Martina nějakou dobu zastupovala a nakonec jsem se nečekaně a neplánovaně stala třetí ředitelkou IES. Ze začátku jsem občas potřebovala Martinovu radu či pomoc, rychle jsem se ale zorientovala, protože jsem prostředí a vyučující i většinu studentů dobře znala ze studií. Neocenitelnou pomocnicí se stala studijní referentka Lydie Trnková, která mne věrně provázela až do roku 2015 a stala se jednou z mých nejlepších přítelkyní. V té době sídlil institut ještě ve Vyšehradské ulici v prostorách farnosti Nejsvětější Trojice a bakalářské studium bylo ještě čtyřleté. Ráda vzpomínám na místního faráře Pepíka Šplíchala, který k nám do kanceláře chodíval na kus řeči a občas přinesl jablko nebo uvařil polévku. IES se pak stále více propojoval s Evangelickou teologickou fakultou a v r. 2009 se do budovy ETF přestěhoval. Ale to bylo pouze první stěhování. Nějakou dobu jsme měli kancelář v 5. patře, pak jsme se museli na dobu rekonstrukce přestěhovat do patra třetího a pak zase zpět. Přednášky a semináře probíhaly po celou tu dobu – jako dříve – jednou týdně, ve středu v pozdních odpoledních a večerních hodinách. Za dobu mého působení v IES (2008–2016) se vystřídalo hodně studentů – každý rok nastupovalo 10–15 nových – a se všemi jsme s Lydií měly přátelské vztahy. Často jsme se k nim připojovaly k posezení v hospodě po přednáškách. Každý ročník měl svá specifika, s některými studenty se dodnes občas scházíme. Studenti přicházeli z různých církví, nejvíce bylo většinou římských katolíků, dokonce u nás studovali i dva adventisté. I věkové spektrum studentů bylo pestré – od čerstvých maturantů až po 2 nejstarší, kterým bylo téměř 80 let. Dva ze studentů k sobě krátce po dokončení studia povolal Pán. Jako za dob, kdy jsem na IES studovala, někteří studenti studium přerušovali a zase se k němu vraceli, jiní bohužel studium nedokončili. Ale jsem přesvědčena, že každému, kdo na IES chvíli pobýval, to něco důležitého přineslo. Čeho jsem si nejvíce vážila a dodnes vážím, je velmi otevřená, vpravdě ekumenická atmosféra, kdy jsme se učili rozdílné názory nejen tolerovat, ale často se jimi i obohacovat. Tuto atmosféru hodně podporovaly společně připravované a slavené liturgie a společný pobyt na kurzu ve Strašicích, kterým začínal každý akademický rok a také společné duchovní obnovy (adventní a postní).

Kurz byl sice organizačně náročný, ale poskytl možnost společného desetidenního pobytu a vzájemného poznávání a sžívání. Docházelo občas i k „dramatičtějším“ událostem – například jednou došla pitná voda ve studni a museli jsme pro ni chodit do polní studánky. Nebo se někdo zatoulal na nedělním výletě a museli jsme na ztraceného čekat nebo ho i hledat. Památným se stal jeden nedělní výlet, kdy Pavel Hradilek (ten vždy výlety vedl) onemocněl a vedl nás Petr Ferdus s pomocí GPS. To vedlo k tomu, že jsme se místy prodírali mlázím, ale nakonec jsme do hospody a zpět dorazili. Jednou nám skoro všem bylo špatně po houbách, přestože byly pečlivě zkontrolovány a vařeny.

Každý akademický rok začínal slavnostním zahájením, na která jsme zvali různé hosty, aby oslovili studenty. Na jedno z nich mi Pavel doporučil pozvat arcibiskupa Dominika Duku v roce, kdy se stal primasem českým. Byla jsem mile překvapena tím, že pozvání ochotně přijal, i jeho civilním a přátelským vystupováním.

V průběhu let, kdy jsem působila na IES, se občas měnili vyučující, ale základní přednášky zůstávaly stejné. Snažili jsme se nabízet různé výběrové předměty. Každý rok jsme – jak už se stalo tradicí – pořádali dva víkendové teologické semináře na různá témata, často i se zahraničními hosty.

Ke konci mého působení na IES jsme začali připravovat magisterský program, který by byl vhodný pro absolventy našeho bakalářského studia, protože řada absolventů projevila zájem studovat dál. Ale bylo jasné, že nemůžeme chtít samostatný magisterský program jen pro naše studenty. Jednali jsme s prof. Filipim, doc. Halamou a doc. Mrázkem a dalšími vyučujícími a nakonec se podařilo sestavit magisterský program nazvaný „Teologie – spiritualita – etika“, který měl potenciál oslovit i absolventy bakalářského studia jiných humanitních oborů (nevyžadoval znalost biblických jazyků). Nevýhodou bylo, že přednášky už nebyly koncentrovány do větších bloků a byly často i dopoledne a několikrát týdně, takže pro pracující zájemce to bylo neřešitelné. Přesto tento program vystudovalo několik absolventů bakalářského studia TKT.

Co říci závěrem? Léta strávená na IES (ETF) považuji za velmi šťastná – alespoň pro mne. Zda pro IES, ať soudí jiní. Poznala jsem mnoho krásných a moudrých lidí, z nichž s některými se dodnes scházím a přátelím, poznala jsem hlouběji různé křesťanské tradice i možnost a způsob, jak mohou koexistovat a spolupracovat. Velmi mne oslovila přátelská, vstřícná atmosféra na ETF. Jednoduše řečeno – pracovala jsem na IES (ETF) moc ráda a jsem vděčná, že dodnes mohu být jeho součástí jako tzv. „spirituálka“ – organizuji adventní a postní duchovní obnovy a jsem k dispozici studentům pro případné rozhovory (ale tato nabídka je využívána jen zřídka). A také jako členka výboru IES.

A tak přeji institutu do dalších let dostatek studentů a aby si udržel onu přívětivou atmosféru, kterou jsem tam vždy zažívala a oceňovala.

Když se srpen překlopí do září a ranní teploty klesají k desíti stupňům, mívám při probouzení nejasný pocit, že jsem ve Strašicích na kurzu Institutu ekumenických studií. Ještě dnes po dvou letech. Je zajímavé, jak se vám něco, co děláte pravidelně po více let, dostane pod kůži. Zde je několik vzpomínek na to, co se mi „zapsalo pod kůži,“ když jsem mezi lety 2016 a 2024 koordinoval bakalářský studijní program Teologie křesťanských tradic (pár myšlenek více teoretického rázu o vzdělávání na IES a Jaboku jsme s Martinem Vaňáčem a Ondřejem Fischerem publikovali jinde).

V počátcích mi bylo velkou oporou mít za zády svou předchůdkyni Ivanu Macháčkovou, ochotnou poradit a vypomoct. Ještě předtím, při výběrovém řízení (v komisi zasedli třeba Jiří Hanuš a Petr Sláma), jsem hovořil o záměru sladit činnost institutu s fakultou všude tam, kde to bude dávat smysl, ušetří to námahu se zdvojováním agendy a budou z toho těžit obě strany. O to jsem se snažil a leccos se snad podařilo, zejména ve studijní agendě. Nejbližším spolupracovníkem mi byl v této oblasti proděkan pro studium Ladislav Beneš, jehož konstruktivního přístupu si velmi cením. Běžnou se také stala spolupráce se studentským farářem: od pionýrských začátků s Janem Štefanem – vzpomínám na jeho předsedání při liturgii i veselé družení při pojídání buřtů u táboráku na kurzu – až po dnešní pestrou součinnost s Janou Hofmanovou, která se podílí na liturgiích institutu; naopak studenti TKT se přirozeně účastní výletů a dalších celofakultních akcí, které Jana organizuje. Občas se ale přece objeví pozoruhodné neporozumění, jako když knihovna fakulty vytrvale vypisuje otevírací hodiny tak, že ve středu odpoledne je zavřeno.

Kurz ve Strašicích jsem převzal ještě jako dvouturnusový, což odpovídalo někdejšímu rozložení studia do čtyř ročníků a také vyššímu počtu studentů. Když nás potom při prvním turnusu bylo pět členů týmu na šest studentů, přikročili jsme v dalším roce ke spojení všech ročníků do jednoho běhu, což se ukázalo jako dostatečné. Kurzy se podařilo uskutečnit i v krizových covidových letech 2020–2022; vytvořili jsme si interní pravidla provozu, ke kterým patřilo zdržet se mísení s domorodci v hospodě, v reakci na to pak vznikla myšlenka samozásobení nápoji (tzv. bar Peklo). Je potřeba pochválit provozovatele objektu Stará škola, že se kvalita budovy za osm let v některých ohledech zvýšila (přívod pitné vody, řešení odpadních vod, internetové připojení).

V roce 2017 jsme zkusili uspořádat kurz v klášteře komunity Chemin Neuf v Tuchoměřicích. Z hlediska kvality ubytování a učeben byl objekt vyhovující, pro naše účely však příliš rozlehlý a poměrně drahý. V dalším roce jsem sondoval možnost uspořádat kurz na univerzitní chatě Patejdlovka v Krkonoších a získat od univerzity finanční podporu. Výbor IES nicméně soudil, že kurzy se mají konat ve Strašicích. Proto jsem se alespoň snažil zcivilizovat tamní ubytovací podmínky (s velkou pomocí některých studentů, z nichž je třeba jmenovat aspoň Marka Vašíčka). Podvakrát se také podařilo uspět s projektovou žádostí u Nadačního fondu Věry Třebické-Řivnáčové, díky němuž studenti hradili nižší poplatek; ostatně také tímto se IES přiblížil podmínkám, za kterých se koná sesterský fakultní kurz v Chotěboři.

Další oblastí činnosti IES je pořádání víkendových seminářů pro zájemce o teologii. Seminářům (a v menší míře také večerním diskusím na zářijových kurzech) vděčím za to, že jsem se osobně setkal s řadou vzácných lidí. Namátkou jmenuji aspoň některé: Daniel Pastirčák, Martin Šimsa, Martin Maier, Israel Yuval, Lejla Demiri, Lenka Ridzoňová či Lucie Vopálenská. Myslím, že jsem byl schopen docenit tato setkání víc, než když jsem měl obdobné příležitosti jako student. Patří se dodat, že rozhodující podíl na konání některých seminářů měli Martin Vaňáč a Mikuláš Vymětal. Na podnět Kristiny Stránské jsme při seminářích zavedli páteční sdílené večeře bring-and-share. Konečně je potřeba s vděčností uvést, že z projektu UNCE prof. Ivany Noble se nám dostalo finanční podpory, díky níž zpestřili semináře zahraniční hosté; také jsme mohli aspoň do jisté míry splatit dluh škole Jabok, která po desetiletí nezištně zapůjčovala pro semináře své prostory s veškerým servisem, který k tomu patří (kdo by pomyslel na to, že někdo musí donést na WC toaletní papír!).

Po nějakou dobu pracovali pro obor TKT pomvědi¹ „zapůjčení“ Ekumenickým institutem. Kristina Stránská, jedna z nich, byla u zrodu nových webových stránek IES. Samotná práce na webu byla do velké míry realizována dobrovolnicky tehdejším studentem Vítem Luštincem a jeho týmem; aspoň část prací šlo uhradit ze sbírky, do které opět přispěli především absolventi a studenti. Když už jsem v děkování, sluší se vzpomenout také na ty, kteří pomáhali s propagací studia; jmenovitě chci zmínit Marka Bártu, který připravoval grafické návrhy materiálů. Nakonec – ale vlastně prvořadě – vyjadřuji vděčnost přátelům IES, kteří v mnoha případech po léta finančně podporují činnost pracovníků kanceláře, tedy ředitele a sekretářky.

Co ještě mě během osmi let na IES těšilo a rmoutilo? Radost jsem měl z toho, že se studenti TKT zapojovali do archeologických expedic pořádaných fakultou, a někteří dokonce vyrazili na zahraniční studijní pobyty. Zájem o teologii také někteří vyjadřovali pokračujícím magisterským nebo doktorským studiem. Těšilo mě, když se mnou studenti sdíleli svou radost ze studia, a když se třeba po letech opět ke studiu vraceli. Smutek přinesl odchod některých lidí spojených s institutem. Oldřicha Petrlíka, Jana Dlaska, a vlastně i Jana Konzala jsem znal zprostředkovaně, ale s Martinem Gruberem jsme vedli nejeden angažovaný rozhovor a s Karlem Beinsteinem jsme se sešli už rok před tím, než si váhavě podal přihlášku, aby pak náhle zemřel krátce před dokončením studia.

Na institutu je jedna nenápadná osoba, díky které jsem se vždy těšil na fakultu do kanceláře. Je to Iva (Ivana) Bezděková. Moc dobře se s ní pije káva, pojídá něco sladkého – protože ke kafi je dobrý něco sladkýho – a hovoří o všem možném, co dělá život životem: od prospěchu studentů přes srovnání liturgie církví katolické a bratrské až po cestování.

Jsem rád, že mi bylo po první studentské zkušenosti na IES dopřáno podílet se na vytváření podmínek pro studium druhých, a tím snad i trochu splatit, co jsem díky institutu dostal. Zůstávám s ním spojený různými nitkami. Filipu Outratovi přeju v jeho působení Boží požehnání.

Úvodní texty jsou osobní, ukazují, že prostředí institutu bylo a je důležité nejen z hlediska profesního. Ukazují, že společenství kolem institutu není jen místem poznávání, ale i vzájemné pomoci. Připojím zde tedy i svou osobní vzpomínku. Není vlastně o mnoho mladší, protože, jak si teď při psaní uvědomuji, jsem byl po většinu těch 30 let „u toho“.

V roce 2001 jsem měl čerstvě za sebou vojenskou službu ve zvláštním útvaru nazvaném „humanitní služba“. Byl to pokus najít smysluplné naplnění tehdy pomalu končící povinné vojenské služby i pro absolventy humanitních vysokých škol. Mezi mými spolubojovníky v této službě, které, jak jsem hned po příchodu na útvar v Kroměříži zjistil, se říkalo „faráři“, bylo poměrně dost teologů, kněží nebo třeba řeholníků. A nejen katolíků: jedním z mých předchůdců na témže útvaru byl třeba evangelík Mikuláš Vymětal, dnes jeden z dlouholetých spolupracovníků institutu. V rámci této zvláštní vojny, jež se odehrávala převážně v knihovně a u dozorčího stolku a nabízela spoustu času ke čtení a přemýšlení, ve mně uzrálo rozhodnutí studovat teologii. Byl jsem absolventem Filozofické fakulty UK, obor český jazyk a literatura-historie. Ale v té době jsem díky „spolču“ utvořenému během přípravy na biřmování u Nejsvětějšího Salvátora intenzivně prožíval duchovní povolání. Jako pro mnohé další katolíky odkojené kázáními Tomáše Halíka pro mě byla pražská Katolická teologická fakulta, tehdy pevně v rukou Václava Wolfa a podobných, nepřijatelná. Hledal jsem tedy jiné možnosti a brzy se objevilo doporučení „institutu“. Přihlásil jsem se… a začala cesta, která trvá dodnes.

Na zahajovací kurz jsem dorazil do Zdobnice, malebného, poněkud odlehlého místa v Orlických horách. Ihned mě oslovilo něco, co jsem z „fildy“ moc neznal – společenství, sdílení, přátelství. Byli jsme početný ročník, mezi mými spolužáky byla třeba zvídavá vědkyně a angažovaná členka Církve československé husitské Ivana Macháčková, jedna z mých ředitelských předchůdkyň. Nebo kazatel Českobratrské církve evangelické v Krakovanech Miroslav Německý, asi nejstarší student našeho oboru vůbec, u něhož jsem obdivoval nezdolnou vitalitou, s níž zdolával poněkud spartánské ubytování ve Strašicích i nástrahy studia. Nebo Hanka Gottwaldová, ekumenická bytost každým coulem, vážně nemocná, ale plná zájmu a nadšení. Oba posledně jmenovaní už nejsou mezi námi.

Studium bylo intenzivní, bavilo mě, ale uteklo rychle – ačkoli se tehdy studovalo čtyři roky (a většinou, tak jako dnes, o něco déle). Hledal jsem, jak zůstat s institutem ve spojení i dál. Jak si dnes uvědomuji, většina mých životních aktivit je ekumenického ražení. Od roku 2002 pracuji v nakladatelství Vyšehrad, které se postupně stalo z pouze katolického příkladně ekumenickým, v roce 2006 jsem se podobně jako na institutu nechal na konferenci v německém Trevíru pohltit nakažlivě nadšenou atmosférou Mezinárodního ekumenického společenství (International Ecumenical Fellowship, IEF) a zapojil se do jeho života a aktivit, jimž jsem věrný dodnes.

Ve studiu jsem na ETF pokračoval jako doktorand profesorky Lenky Karfíkové na téma „Julián z Aeclana, přední (a přitom neznámý) oponent svatého Augustina z Hippo a jeho teologie milosti a dědičného hříchu“. Volbou tohoto (arci)heretika církevních dějin se tak jaksi naplnilo, co jsem o institutu před lety zaslechl – „aha, vysoká heretická“… Jednou z věcí, na které snad mohu být trochu hrdý, je to, že se v rámci výuky předmětů dějiny dogmatu a systematická teologie snažím už řadu let ukazovat, že i dílo a myšlení, ale také zbožnost a život „heretiků“, představitelů takzvaně heterodoxních křesťanských směrů, si zaslouží pozornost, nikoli jen zavržení a odsouzení. Už nevím, kdo byl ten dotyčný, který naši školu překřtil na vysokou heretickou, ale tuším, že to byl někdo, pro koho je i samotná myšlenka ekumenismu, překračování hranic mezi konfesemi, něčím jako herezí.

Pro mě je naopak důvodem, proč jsem teď tady a píšu tyhle řádky. Přeji vám všem, milí přátelé a společníci na ekumenické cestě vzájemného poznávání a objevování, mnoho a mnoho radosti a obohacujících setkání!

Emeritní profesor liturgické teologie Univerzity Palackého se narodil 26. listopadu 1945 v Olomouci. Po střední škole studoval varhanní hru na Konzervatoři v Brně (1963–1969). Již během tohoto studia se stal tajně salesiánem. Politické uvolnění koncem 60. let umožnilo obnovit v Olomouci teologickou fakultu, takže František Kunetka mohl v letech 1969–1974 vystudovat teologii veřejně. V r. 1974 byla fakulta totalitním režimem opět uzavřena.

Liturgickou teologii zde vyučoval, kvalitněji než v Litoměřicích, inspirativní Josef Bradáč (1920–1986). Byla to doba zavádění liturgické reformy 2. vatikánského koncilu do praxe, doba velkých nadějí.¹

Josef Bradáč byl kromě výuky liturgiky též rektorem Olomouckého bohosloveckého semináře. Vládla v něm přátelská, dělná atmosféra.² To vše Františka Kunetku motivovalo k zájmu o liturgiku.

Po ordinaci v r. 1974 začal působit v duchovní správě. Byl několikrát překládán na stále zapadlejší místa, aby se nemohl věnovat mládeži, což je hlavním posláním salesiánů.

Salesiáni v době totality u nás suplovali činnosti, o které se v normálních dobách staraly jiné části církve. Pod vedením tajného provinciála Františka Míši zvaného Dominus (1913–2005) a jeho vikáře Benno Beneše (1938–2020) rozvinuli celorepublikovou síť studijních skupin teologie. Jako prvního učitele angažovali v r. 1974 Josefa Zvěřinu (1913–1990), který byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské služby a byl nucen odejít do důchodu. Bylo potřeba vychovat i další odborníky. Nástupce Františka Míši od r. 1981 Ladislav Vik (1923–2011) vybral několik adeptů³ pro postgraduální studium v Krakově a zejména pak v Erfurtu – v zemích, od kterých nás neoddělovala železná opona, ale náboženský útlak tam nebyl tak silný. Patřil mezi ně František Kunetka.

Když byla v r. 1990 v Olomouci obnovena Cyrilometodějská teologická fakulta, byl František Kunetka připraven se ujmout výuky liturgiky. V r. 1993 byl jmenován docentem a v r. 2008 profesorem.

Dílo Františka Kunetky je rozsáhlé. Výběr z jeho bibliografie lze najít na stránkách domovské fakulty.⁴ Jednou z oblastí, jimž se věnoval, je vztah liturgií antického židovství a křesťanství. Reprezentuje ji např. habilitační práce Židovské kořeny křesťanské anafory (1994) či "Budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem" (Dt 16,11). Židovský rok a jeho svátky (celkem 5 vydání) nebo velmi čtivá, srozumitelná Eucharistie v křesťanské antice (2004). Díky tomuto Kunetkovu zájmu mu studenti přezdívali rabín.

Základní důrazy obnovené liturgie po II. Vatikánu najdeme v Kunetkově knize Slavnost našeho vykoupení (1997). Getsemany otiskly část jeho přednášky Činná účast věřících na liturgii (participatio actuosa)⁵ v Institutu ekumenických studií (šlo o kapitolu z tehdy ještě nevydané knihy Slavnost našeho vykoupení).

Asi nejzásadnější je Kunetkův přínos k sakramentální teologii. Jeho monografie Úvod do liturgie svátostí (2001) ukazuje, že slavnosti lišící se jak původem, tak obsahem mají obdobnou klíčovou část: eulogii, velkou anamneticko-epikletickou modlitbu. Recenzi na tuto knihu jsme v Getsemanech otiskli pod názvem Od magie k mystagogii.⁶

Když začal v devadesátých letech působit v Praze kanadský profesor dějin liturgie David Holeton⁷ (1948–2023), přál si seznámit se s nejvýznamnějším českým liturgistou Františkem Kunetkou. Vznikla z toho setkání liturgistů, která se konají dodnes. František Kunetka je naší neformální autoritou, na kterou se můžeme v jakékoli nejasnosti obracet. Článkem Liturgický skandál na Břevnově⁸ reagoval i na slavnost Hospodin v hospodě, kterou liturgická komise Biskupské konference ČR odsoudila. Vyjádřil se člověk se širokým srdcem a na slovo vzatý odborník.

Ad multos annos!

Prvních dvanáct křesťanských století bylo jiné přijímání než „pod obojí způsobou“ nemyslitelné. (Snad jedině kojencům se mohlo podat pouze eucharistické víno. Tento způsob je dodnes praktikován v pravoslaví: služebník namočí do kalicha prst a nechá jej děťátku olíznout.) Pod obojí se tedy přijímalo ještě v době, kdy laici přijímali velmi zřídka. Teprve od 13. stol. se v západní církvi vžilo přijímání laiků pod jednou způsobou, a to poměrně rychle a bez nějakého výrazného odporu. V té době se liturgické otázky ještě neřešily centrálně z Říma a iniciativa k této „novotě“ vzešla z místních potřeb a názorů. Hlavní příčinou bylo asi to, že už několik set let předtím bylo přijímání „pod jednou“ pravidlem při podávání nemocným a umírajícím (pro obtíže s donášením kalicha). Další příčinou byly ohledy hygienické, pití z jednoho kalicha způsobovalo, zejména v době epidemií, problém.

V naší zemi nabyl požadavek kalicha pro všechny zvláštního významu. Když se v r. 1414 v kostele sv. Martina ve zdi začal podávat kalich laikům, bylo to neobvyklé, ale nikoli nelegální. Zakázal ho až dobře známý koncil kostnický v r. 1415, protože se podávání kalicha laikům stalo symbolem odporu. Od té doby bylo v Čechách povoleno již třikrát. Poprvé k tomu došlo (zásluhou Jana Rokycany) na basilejském sněmu v r. 1433 na znamení smíru Čechů s obecnou církví, avšak Pius II. toto privilegium v r. 1462 zrušil. Podruhé byl laický kalich povolen Čechům (a Rakušanům) na sněmu tridentském r. 1564 ve snaze zabránit šíření luterství do habsburských zemí. Kalicha pro své poddané se tehdy velmi intenzivně domáhal Ferdinand I. Opatření se však zcela minulo účinkem, neboť přišlo příliš pozdě – kalich už byl mezitím symbolem odporu proti Římu. Potřetí povolili podávání z kalicha laikům čeští biskupové a ordináři po II. vatikánském koncilu v r. 1971.

Ačkoli dnes už nic nebrání tomu, aby se v římskokatolické církví přijímalo pod obojí, ne všude se tak děje. Forma přijímání mnohde zůstala znamením rozlišení „pouhých“ laiků, kterým „stačí“ přijímat pod jednou, od kléru, jenž přijímá pod oběma způsoby. Tomuto klerikálnímu pojetí odpovídá i případ, kdy se přijímání pod obojí umožní jen některým (např. ministrantům či svatebčanům).

Proti přijímání pod obojí se uvádějí různé důvody:

1. „Trvalo by to příliš dlouho.“ Vzhledem k tomu, že se jedná o konstitutivní část eucharistické slavnosti, je problematické ji vypustit. Je to, jako bychom na svatební hostině nepodávali žádné nápoje. Krátit je možné méně důležité části, než je přijímání. Navíc při vhodné organizaci zabere přijímání pod obojí stejnou dobu jako pod jednou způsobou.

2. „Víno je drahé.“ Argument může být validní v rozvojových zemích. U nás je možné omezit provozní náklady u jiných méně důležitých položek (např. svící či kadidla).

3. „Víno obsahuje alkohol.“ Někteří to řeší užíváním nealkoholického moštu. To není úplně dobré řešení, mošt přece není víno. Lepší je víno ředit vodou tak, jak bylo v antice (i u prvních křesťanů) běžné. Neředěné víno pili pouze barbaři. Na druhé straně z historie známe i „akvaristy“, kteří z důvodů askeze užívali k eucharistii jen vodu.

4. „Je to nehygienické.“ Argument může mít svou váhu u osob se sníženou imunitou (či s domněle sníženou imunitou). U nich lze doporučit přijímání namáčením z kalicha, ze kterého během dané slavnosti ještě nikdo nepil. Při běžném způsobu pití z kalicha se doporučuje nezanedbávat pečlivé otírání, které odstraní asi 90% mikrobů (se zbytkem si imunitní systém zdravého jedince poradí). Někde to řeší malými kalíšky. Přitom je problémem jednak rozostřená symbolika („Jezte z jednoho chleba a pijte z jednoho kalicha“), jednak purifikace či důstojná likvidace použitých kalíšků. Do jisté míry se tomu dá čelit tím, že přijímající má vlastní kalíšek, do kterého služebník nalije eucharistické víno z konvice. Přijímající pak kalíšek sám purifikuje.

(2001)

Jan Konzal zemřel před čtyřmi roky, 16. 11. 2021

1. Motivace těch, kdo stále ještě „vyčnívají z řady“ pacifikovaných konzumentů matky církve

Bývalé podzemí nemá naději na jakýkoli úspěch. Přesto se nevzdáváme, protože v české církvi zůstává nevyřešeno několik důležitých věcí:

Role objektu a subjektu církve

Statut pokřtěného: Kdo je boží lid? Podhradí, anebo liturgický subjekt (princip subsidiarity)?

Statut žen: Kdo jsou v katolické církvi ženy? Katolický sexismus; rovné mezi rovnějšími; člověk stvořený jako muž a žena.

Statut manželů jako věřících druhé třídy proti tzv. „duchovním povoláním“ (ačkoli brzy může ze scény zmizet i samotné manželství).

Pojetí církve

Model postfeudální obranné tvrze, anebo model komuniální, tedy ekleziologie druhého Vatikána? (Ta je přijímána nepřívětivě; potřebuje něco jako „zkušební provoz“.)

Role učitelského úřadu a autority, pojem poslušnosti.

Pojem svobody (také svědomí, bádání a vyznávání).

2. Moje role a historické souvislosti, proč jsem, jaký jsem:

Před čtyřiceti lety jsem dokončil vysokou školu a do roka jsem byl zatčen a uvězněn za náboženskou aktivitu – prý podvracení republiky. Před téměř 33 lety jsem se oženil a pracoval jsem v civilním zaměstnání: napřed z trestu jako dělník manuálně a po pražském jaru i ve svém oboru jako vysokoškolák. Tehdy jsem byl nakrátko rehabilitován a rok na to znovu prohlášen vinným jako podvratník socialismu. Dvakrát jsem dostal výpověď ze zaměstnání právě z důvodu uvěznění.

Před zhruba 30 lety jsem byl svěcen na řeckokatolického kněze za zcela klasických předpokladů, ovšem vzhledem ke státu tajně. Přestože nechyběly záruky legitimity, skoro rok jsem si dal na rozmyšlenou, zda takovou nabídku přijmu. Dostával jsem pak úkoly v Čechách i na Slovensku, mezi mládeží, řeholnicemi, manželi řeckého i římského ritu.

Před zhruba dvaceti lety jsem se stal biskupem římské církve, abych zastoupil jiného tajného biskupa, kterého udali StB rivalizující katolíci. Dosáhli toho, že byl skutečně na několik let uvězněn (předtím se komunistům celá léta nedařilo jej odsoudit). O mém svěcení vědělo po dalších deset let méně než deset lidí – jen kanoničtí svědkové a ti, kdo z nějakých vážných důvodů potřebovali právě biskupskou službu.

Jako biskup jsem dělal, co se mi zdálo nutné: spojoval jsem intenzivní kněžskou službu s civilním zaměstnáním. Po celých dvacet pět let v mém výzkumném ústavu nikdo nevěděl, že jsem knězem, natož biskupem. Vlastnoručně jsem opravoval kostely a stavěl obydlí pro svoji rodinu i své přátele. Hledal jsem podmínky, za kterých lze kněze civilně zaměstnávat, aby se uživili vlastníma rukama, a přesto pracovali pro církev. Snažil jsem se o teologickou výchovu laiků v kurzech bytové univerzity, hledal vyvážení zátěže kněží pracujících pro rodinu i pro církev, pokusil se zachránit některá manželství.

Když padla železná opona, padlo i mnoho mých iluzí o mých církvích, římskokatolické a řeckokatolické. Církve u nás začaly bojovat o místo na slunci a pak i o svá domnělá nebo skutečná práva, ovšem nechtěly se už znát ke svým včerejším programům (odluka, poslední koncil, ekumena). Vzdal jsem se dobrovolně kanonických práv biskupa pro foro externo (reprezentace, účast na zasedáních biskupského sboru) a ponechal si povinnost formovat, rozvazovat a léčit, hledat atypická, ale legitimní řešení, sloužit svátostně.

Před osmi lety mi bylo oznámeno prý z Říma, jak budu za to všechno církevně potrestán konkrétními postihy. Tehdy stále ještě měla o moje služby zájem i ČBK, ovšem jako o laika. Svěřili mi formaci trvalých jáhnů v Praze (dva dvouleté kurzy) a v Českých Budějovicích (jeden dvouletý kurz). Pracoval jsem pochopitelně zdarma.

3. K čemu podzemí

Ihned po revoluci jsme vyšli z podzemí a dali se plně k dispozici veřejné správě církve. Měli o nás zájem jen dva roky, pak jsme byli najednou na zákrok Mons. Zlatnianského, podsekretáře kard. Ratzingera, prohlášeni za nadbytečné, což nám dodnes nebyl nikdo ochoten ani schopen vysvětlit.

Naše církev je právě taková, jací jsou lidé v ní (někteří hrdinové, jiní zbabělci, někteří pravdomluvní, jiní bezostyšní lháři, někteří kariéristé, jiní zachránci nezachranitelných). Církevní politika mi připadá neúnosně naivní a „světsky“ neodpovědná: zajišťování míst pro kamarádíčky, ignorování názorů lidu v podhradí, intriky, arogance, ignorování církevního práva, když se to hodí. Stále stoupá počet těch, kdo ještě nechtějí z církve odejít, ale nemohou s ní souhlasit; hledám pro ně a s nimi řešení jejich krizí.

Hledáme model soužití, kde se může realizovat koinonia, leiturgia, martyria a diakonia jako na počátku, a přece tak, aby to byla pravda dnes.

K našemu potrestání: Rozsudek – zákaz výkonu svátostné služby – byl tajný, nikdy nám nebyl doručen (směli jsme si jej jen přečíst, já např. jen v latině), neobsahoval žádný kanonicky relevantní důvod. Došlo k němu bez soudu a bez možnosti obhajoby (návštěvy v Římě nepřijaty, spisy tam zaslané se ztratily).

Já sám patřím k těm, kdo od ČBK ani od Říma nic dalšího nepožadují, máme dost životní náplně a máme fungující svědomí. Někteří ovšem nesou velmi těžce, že po létech odvážné a nebezpečné služby jsou prostě jen zostuzeni a vyhnáni.

Proto bývalá podzemní struktura jmenovala v polovině devadesátých let mluvčí biskupů, kteří měli vyjednávat nějakou úpravu schůdnou pro obě strany. Patřil jsem vždy mezi tyto mluvčí a jsem dostatečně informován z první ruky. Materiály byly v r. 1995 znovu zaslány do Říma i ČBK – sám jsem je nesl nunciovi a na sekretariát ČBK. Na obou místech vzkázali, že mne nepřijmou. Předal jsem materiály běžnou prokazatelnou cestou.

Z Říma přišla po zhruba dvou letech stručná odpověď, že ČBK si navržené řešení nepřeje a Vatikán už prý rozhodl v roce 1992. ČBK neodpověděla dodnes, soukromě mi bylo sděleno, že „Řím si to nepřeje“.

Osm let po vynesení jmenovitých rozsudků nad jednotlivými činiteli bývalého podzemí přijel sekretář Mons. Bertone, aby před shromážděním několika podzemních biskupů a skoro dvou desítek kněží podzemí přednesl stanovisko svaté stolice. Stanovisko nunciovi opět předem připravila ČBK. Pak římský legát vyslechl naše oponentské příspěvky a prohlásil, že se musí věc znovu důkladně přešetřit, že byl informován odlišně. Atmosféra na nunciatuře byla vstřícná a přátelská, nechyběl ani dík svatého Otce za naši práci. Vyjádřil jsem za ostatní lítost, že se v kongregaci kardinála Ratzingera definitivně rozhodlo dřív, než se věc přešetřila. ČBK o našem jednání publikovala jakoby oficiální zprávu, odpovídající reálnému průběhu jen vzdáleně. Uveřejnila ji dokonce dřív, než jednání skončilo, ač tam neměla ani jediného zástupce – zřejmě ji nezajímala realita, ale prosazení vlastního zájmu.

Byl jsem pozván do náboženské redakce Českého rozhlasu, kde se mnou bylo natočeno krátké stanovisko, opatrně kladné a rozhodně vstřícné. Není mi známo, že by bylo odvysíláno.

Na žádost sekretáře kongregace Bertoneho jsme znovu shromáždili a nechali svědky ověřit všechna data o jednotlivcích ve smyslu platného CIC. Původní protokoly zhruba 300 lidí se prý v Římě ztratily. Na oficiální schůzce mluvčích se zástupcem předsedy ČBK jsme je oficiálně předali k projednání ČBK. Konference dodnes oficiálně neodpověděla, ač už to projednala. Soukromě vyjádřila nezájem cokoli ze svých předchozích prohlášení a opatření měnit.

Řekl jsem, že nežádám žádné úpravy stavu, práce máme dost i bez výhod instituce.

Biskup Fridolin vybudoval české Emauzy s několika azylovými domy. V Praze máme obec asi 60 katolíků, kde

- zkoušíme model autority, která nemusí být neomylná a nemusí mít vždycky poslední slovo, zato musí nést břemena druhých (obec je řízena radou, kterou volí plénum, zástupce v ní má i mládež)

- snažíme se aktivně spoluvytvářet eucharistickou a smiřující liturgii všemi přítomnými

- pěstujeme vědomí sounáležitosti k druhým (základ koinonie) jako součást slavení neděle (společné jídlo, sport, výlet, přednáška)

- hledáme způsob ekumenické otevřenosti v církvi, která je u nás v Čechách velmi xenofobní

Vedle života obce pokračujeme každý jednotlivě ve svých církevních angažmá jako laici. Nejčastěji jde o vedení oddílů mládeže, výuku náboženství, práce v redakcích.

V polovině devadesátých let se podařilo otevřít Institut pro vysokoškolské ekumenické vzdělávání laiků v teologické teorii i praxi. Ten je dnes je součástí Karlovy univerzity a poskytuje bakalářský gradus. Jde o laiky, kteří chtějí zůstat v civilních zaměstnáních a nebudou zaměstnanci církví. Na institutu učí pedagogové ze čtyř křesťanských církví. Studenti, většinou vysokoškoláci, pocházejí rovněž z několika církví. Nejde nám o konverze, ale snažíme se porozumět různosti autenticky křesťanských tradic a z této různosti získávat pomocí dialogu větší teologicky i lidsky fundovaný nadhled.

1.