Od magie k mystagogii

Kunetka,F., Úvod do liturgie svátostí, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní vydří, 2001, 352 str., 299 Kč

Náplň římskokatolické liturgiky bývá u nás často redukována na liturgické právo – rubricistiku, případně na přehled liturgických reálií. Ničím takovým se nová kniha Františka Kunetky nezabývá. Kniha je v českém prostoru dosud ojedinělým přehledem fundamentální a systematické liturgické teologie svátostí. Autor se přehledně zabývá klíčovými pojmy jako jsou mystérion a sacramentum – od jejich profánního významu přes teologickou interpretaci antickou, scholastickou a reformační, až k nejnovějším pojetím. Velkou pozornost věnuje i teorii a teologii symbolu. Šíři záběru lze dokumentovat množstvím použité literatury (367 titulů), nejen teologické různých oborů a různé denominační provenience, ale i literatury z oborů souvisejících.

Kunetka překračuje úzce právní pojetí svátostí operující s termíny např. platné-neplatné, udělovatel-příjemce a zasazuje svátostné dění do širších souvislostí antropologických i kosmických. Reinterpretuje dnes již hůře srozumitelné aristotelsko-tomistické kategorie (materie, forma, opus operatum) na kterých byla postavena scholastická teorie svátostí. Integruje kristocentrický (Kristus jako prvotní svátost) a eklesiální (církev jako základní svátost) akcent s moderní teorií komunikace a symbolického jednání. Liturgie svátostí je tak „místem dialogické komunikace Boha a člověka ve společenství sester a bratří“.

Autor diskutuje, jak je obtížné integrovat tak rozdílná dění jako je např. manželství a eucharistie do jedné teorie svátostí. Obecná teorie svátostí začala vznikat až od 12. stol., navíc v úplně jiné společenské a pastorační situaci než je dnes. Nicméně v centrální „liturgické“ části knihy takovýto integrující pohled nabízí. Slavení všech svátostí obsahuje eulogickou modlitbu (dobrořečení) ve které se připomínají velké Boží skutky a zároveň se děje naše díkůvzdání (část anamnetická) a prosby k Duchu, abyse Boží skutky naplňovaly i v současnosti (část epikletická). Eulogická modlitba, i když je pronášena předsedajícím, je vyznáním víry celé shromážděné obce. Liturgicky je to obec vyjadřuje aklamacemi.

Podstatou slavení svátostí není tedy předávání jakési „zmaterializované milosti“ ve formě vody, oleje či hostie, ale znamení Božího sebesdílení. Významné v knize jsou i pastoračně-teologické sondy. Jednu z nich uvádíme v ukázce.

Na knize si cením zejména ekumenickou otevřenost. Fundovaným způsobem připravuje půdu k liturgické obnově slavení svátostí v jednotlivých křesťanských obcích. Obnově oproštěné od mentality „čarování“ či jednostranného racionalismu, ale prohlubující víru v tajemství mnohorozměrně se sdílejícího Boha. Stará latinská zásada lex orandi, lex credendi nepozbyla platnost. Budeme-li stejně slavit, přivede nás to ke stejné víře.

Pavel Hradilek

 

Sakramentologie „shora” nebo „zdola” (str. 55)

 

Nedostatkem a jednostranností pojetí svátostí je, že je stále vysvětlujeme a chápeme „shora“: svátost je znamením milosti a církev mi ji „rozdává“ ve svátostech. Už tento samotný výklad je dnešnímu člověku těžko pochopitelný. Mimo to je však v takovém pojetí obtížné zachytit souvislost s životní situací. Svátost v životě představuje jakýsi cizorodý a izolovaný prvek.

Jako ilustrační příklad si představme situaci snoubenců, kteří chtějí uzavřít sňatek v kostelea absolvují přípravu. Církevní matrimonologie „shora“ vypadá asi takto: Kristus ustanovil sedm svátostí, mezi nimi i svátost manželství, svátost je viditelné znamení neviditelné milosti, svátost si udělujete sami a uzavřením manželství obdržíte milost. Takové pojetí nutné vede k tomu, že mladí lidé vůbec nechápou, jak svátost souvisí s jejich životem, konkrétné s nyní tak intenzívně prožívanou skutečností - že totiž prožívají vztah lásky.

Matrimonologie „zdola“ by mohla vypadat snad takto: Přicházíte proto, že se máte rádi - a je to na vás vidět. Tato vzájemná fascinace lásky se vás bytostně dotýká, je ostatním vlastně nesdělitelná. Zakoušíte lásku jako způsob transcedence, vycházení ze sebe, a jejím prostřednictvím možná tušíte absolutní Ty, vlastní tajemství bytí a života, které nazýváme Bohem. Vaše láska je v Božím plánu stvoření i vykoupení. Jestliže si chcete slíbit věrnost v lásce jako dva pokřtění, bude vaše vzájemná láska po celý život znamením, symbolem, a tedy svátostí nezrušitelného vztahu Krista a církve. Tento symbolický rozměr partnerského vztahu znamená, že vaše manželství je svátost, a církev se chce a bude radovat z vaší lásky, a proto vás zve k jejímu slavení.

Zdá se, že dnešní člověk je otevřenější pro chápání a vysvětlování svátostí „zdola“, neboť přitomto způsobu mystagogie lépe vynikne spojitost svátostí se životem.

Celé shromáždění je liturgem (str. 268)

Ekleziální a liturgický rozměr slavení svátostí nám může pomoci překonat dichotomii „udělovatel - příjemce“. Pokud jde o udělovatele, můžeme se stále ptát, zda jeto Bůh nebo Kristus, církev, kněz nebo i samotný věřící. Polaritu mezi udělovatelem a příjemcem lze nejen relativizovat, ale i zrušit pojetím, že subjektem liturgicko-sakramentálního slavení je Boží lid, tedy celá církevní obec, která se ke slavení shromáždila. „Liturgické úkony přísluší celému tělu církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí“ (SC 26). Ve svátostné liturgii tedy jedná hierarchicky uspořádaný Boží lid, který jako celek má sacerdotální (kněžský) charakter, vyplývající z účasti na Kristově kněžství. „Posvátný a organický ráz tohoto kněžského společenství se aktivně projevuje svátostmi“ (LG 11). Organická struktura znamená zároveň rozdílný podíl na jediném Kristově kněžství (LG 10).

Pouze zúžená interpretace této skutečnosti by mohla vést k pojetí, že „příjemce“ dostává od „udělovatele“ svátost, a tedy v ní „obsaženou“ milost. Takovéto chápání by znamenalo realizaci kněžského aktu v církvi. Tím by však nebylo dostatečně vyjádřeno, že slavení svátosti je projevem společného kněžství církve. Proto rozdíl mezi udělovatelem a příjemcem nelze chápat tak, jakoby pouze udělovatel byl jednajícím subjektem a příjemce pak pasivním objektem sakramentálního slavení. Ve skutečnosti jsou oba kněžsky jednajícími subjekty a to uprostřed kněžského Božího lidu. „Příjemce“ totiž není pouhý konzument, ale liturg, je subjektem, který jedná jako součást liturgického shromáždění, které jako celek je „liturgem“. Ale také pro udělovatele nestačí, aby měl kompetenci a úmysl. On je přece předsedající liturgického shromáždění, je tedy třeba, aby byl personálně angažován, komunikoval s přítomnými, rozuměl jejich potřebám, respektoval charakter shromáždění, jeho sociologické složení, prokazoval cit pro zacházení se symboly, ovládal kulturu slova apod. Svátost je jednak Božím činem, je však také činem církve, a tím i činem víry jednotlivce, ať je to udělovatel nebo příjemce.

Z hlediska liturgicko-sakramentální teologie je tedy důležité hovořit o svátostech jako oslaveních, ve kterých probíhá interpersonální komunikace mezi Bohem a jeho lidem. Zároveň však komunikuje jedinec s celým společenstvím, a tím také příjemce s předsedajícím celé slavnosti. Tímto pojetím lze překonat jednostrannou komunikaci od udělovatele jako subjektu k příjemci jako objektu. Oba jsou totiž jako členové slavícího společenství účastníci komunikativního dění boholidského dialogu.

Symptomy krize (str. 269-271)

Slavení svátostné liturgie bude vždy obsahovat polaritu mezi Boží iniciativou a svobodnou odpovědí člověka. Tato dialektika nás však může ochránit před nesprávným, často i magickým chápáním svátostí. Kdybychom chtěli stanovit vztah mezi opus operantum a opus operantis, je třeba se vyhnout dvěma extrémům:

- sakramentální působení (účinek) je zcela závislé na svatosti udělovatele a víře příjemce;

- objektivní účinek svátostí je tak zdůrazňován (tzv. sakramentalismus), že už nenechává žádný prostor pro disposici udělovatele a příjemce.

Nebezpečí sakramentální magie

Nesprávné chápání svátostí vede k jejich slavení takřka „za každou cenu“. Existuje určité napětí mezi dosavadní praxí „lidové“, v očích a myslích mnoha křesťanů stále většinové církve, a mezi nároky sakramentální pastorace, orientované na živé společenství víry. Bude trvat zřejmě delší dobu, než toto napětí bude přemoženo a odstraněno.

Příčiny krize sakramentální praxe mohou být tyto:

a) Svátost se slaví bez vnitřní disposice, někdy dokonce z důvodu nespecifikovaného strachu z působení anonymních sil, přesto se však očekává její magický účinek. Takové slavení má často důvod v jakémsi „zabezpečení se“ vůči Bohu.

b) Působnost svátostí se přičítá tajemné síle, která sídlí ve svátostných elementech a působí sama sebou. Působení milosti je přičítáno ritu, ceremonii, ne Bohu.

c) Člověk vykonáním obřadu udělá první krok a rituálem „nutí“ Boha, aby se sdílel a daroval. Tento postoj se velmi blíží magickému pojetí.

d) Nebezpečím je také „konzumní“ přístup, kdy člověk přijímá svátosti se zarážející samozřejmostí, bez úcty a vděčnosti vůči Bohu, který se člověku v lásce daruje.

e) Velkým pokušením pro církev je také snaha uzavřít Krista do sebe, do svých svátostí. Duch svatý však působíi mimo hranice církve a cílem cesty, po které církev dějinami putuje, je plnost Božího království. „Bůh svou milost nepřipoutal na svátosti, že by bez nich nemohl udělovat jejich účinek, a také svou moc nepřipoutal na služebníky církve.“ (Tomáš Akvinský, STh III,64,7) I učedníci se domnívali, že jen oni jsou tím nejlepším publikem a ochranou svého Mistra a odháněli děti (Mk 10, 13-16). Krista nemůžeme „obklopit“ liturgickými obřady. On sám je to, který mocí životodárného Ducha obepíná celé lidstvo, a tím i církev.

Církevmá jistě právo stanovit podmínky pro slavení svátostí, Chtějí-li přijmoutsvátost lidé, kteří nemají vazbu na Krista a církev - byť by byli pokřtěni,jsou ve stavu katechumenů, a ty církev např. ke slavení svátostí nepřipouštěla.Tím však těmto lidem neodmítá Boží milost, kterou církev nemůže vůbecdisponovat. „Bůh sice spojil spásu se svátostí křtu, nicméně on sám není na svésvátosti vázán.“ (KKC 1257)

Co se však děje, když člověk přijde ke svátostnému slavení, ale ve vnitřním postoji své svobodné existence je nedisponován? V takovém případě (pokud už musel vůbec nastat) je svátostný ritus vykonán, „milost“ se tedy stává zjevnou, přítomnost Pána v našem středu je naznačena, je tedy reálnou. Pán však přichází k zavřeným dveřím, není přijat a opakuje se drama: „Přišel do vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (J 1,11) Při takovém slavení svátost už není symbolem (syn-ballein= spojovat), nesjednocuje, nespojuje člověk s Bohem, ale „pro tvrdost srdce“ spíše rozděluje, obsahuje moment diabolický (dia-ballein = rozdělovat). I tady se opakuje situace Ježíšova a jeho současníků. Ježíš byl při svém působení pro ty, kteří s připraveností svého srdce uvěřili, kamenem úhelným, symbolem, který spojoval. Ale byl také kamenem úrazu a pohoršení pro ty, kteří pro zatvrzelost srdce uvěřit nechtěli.

Svatební požehnání (benedictio nuptialis) byzantské liturgie (str. 235)

Anakléze

Bože, svatý,

tvůrce všeho stvoření,

Anamnéze

Ty jsi pro svou lidumilnost z Adamova žebra stvořil ženu,

požehnal jsi jim a řekl:

rosťte, množte se a naplňte zemi,

a chtěl jsi, aby se (manželským) spojením stali jedním tělem.

Proto totiž opustí člověk svého otce a svou matku

a připojí se ke své manželce

a budou dva v jednom těle,

a co Bůh spojil, ať člověk nerozlučuje.

Ty jsi požehnal Abrahamovi, svému služebníku,

když jsi otevřel lůno Sáry

a učinil jej otcem mnohého potomstva.

Ty jsi dal Izáka Rebece

a požehnal jeho potomstvu.

Ty jsi spojil Jákoba s Ráchel

a z nich vyvedl dvanáct patriarchů.

Josefa jsi spojil s Asenet

a jako plody potomstva jsi jim dal Efraima a Manasseho.

Ty jsi se ujal Zachariáše a Alžběty

a dopřál jsi jim narození Předchůdce.

Z kořene Jesse jsi dal vyrůst podle těla ustavičné Panně,

z níž jsi přijal tělo a ke spáse lidí jsi se narodil.

Ty jsi pro svou nevýslovnou dobrotivost a lidumilnost

přišel do Kány galilejské,

zde jsi požehnal snoubencům a ukázal jim,

že manželství je spojením podle tvé vůle k plození potomstva.

 

Epikléze

 

Ty sám, nejsvětější Pane,

přijmi naše prosbya prosby

a prosby svých služebníků,

nyní a vždy je provázej svou neviditelnou ochranou.

Požehnej tomuto sňatku

a uděl svým služebníkům N. a N.

pokojný život, hojnost dní, stálost,

vzájemnou lásku ve svazku pokoje,

hojné potomstvo, radost z dětí

a nevadnoucí věnec věčné slávy.

Dej, ať vidí syny svých synů,

uchovej jejich lože neposkvrněné,

uděl jim rosu z nebe a hojnost na zemi.

Naplň jejich dům pšenicí, vínem a olejem a vším dobrým,

aby sloužili dobrému dílu

a uděl všem přítomným,

co potřebují ke spáse.

Eulogická modlitba při svátosti smíření koptské liturgie (str. 239)

Anakléze

Pane Ježíši Kriste,

jednorozený Synu,

Slovo Boha Otce,

Anamnéze

který jsi svým životodárným utrpením

rozlomil všechna pouta hříchu,

který jsi vdechl do tváře svých svatých učedníků, zbožných apoštolů

a řekl jim: Přijměte Ducha svatého,

komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny,

komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.

Ty, Pane, jsi skrze své svaté apoštoly

dovolil kněžím své svaté církve,

aby na zemi odpouštěli hříchy,

svazovali a rozvazovali pouta hříchu.

 

Epikléze

 

Nyní tedy žádáme a prosíme tvou dobrotu,

milovníku člověka, za tohoto tvého služebníka N.

a za mne ubohého,

kteří skláníme své hlavy před tvou svatou slávou,

abys prokázal své milosrdenství.

Odstraň od nás pouta našich hříchů,

a když jsme zhřešili proti tobě,

ať vědomě, tvrdostí srdce, skutkem,

slovem, myšlenkou nebo...

Ty který jako dobrý Bůh a milovník člověka

znáš naši lidskou křehkost,

uděl nám odpuštění našich hříchů.

Požehnej nám, očist nás, odpust nám.

Naplň nás bázní před tebou,

veď nás podle svévůle.

 

Doxologie

 

Neboť ty jsi náš Bůh

a tobě patří sláva a čest

s tvým dobrým Otcem

a Duchem svatým

nyní i vždycky a na věky.