Yves Marie-Joseph Congar se narodil 13. dubna 1904 v Sedanu v severovýchodní Francii poblíž hranic s Belgií v rodině bankovního úředníka. Velký vliv na něj měla jeho matka, o níž později prohlásil, že měla velmi širokou vizi a hluboký smysl pro to, čím církev je. Byla jeho důvěrnicí, se kterou sdílel pocity v těžkých dobách svého života, až do její smrti (1963). Od malička se pohyboval v nábožensky pestrém prostředí, měl mnoho protestantských i židovských přátel. Později vzpomínal, že tato zkušenost v něm vypěstovala přirozenou otevřenost vůči „druhým“ a položila základy jeho ekumenického smýšlení. Dalším výrazným ekumenickým impulsem bylo, když němečtí vojáci záměrně vypálili katolický farní kostel v Sedanu (1914) a protestantský pastor nabídl katolíkům k užívání malou kapli. Ta sloužila jako provizorní farní kostel po dobu šesti let a Yves zde během těžkých let okupace zhruba ve věku 14 let rozpoznal touhu po kněžském povolání. Na naléhání své matky si jako chlapec vedl rozsáhlé ilustrované deníky o životě pod německou okupací, které byly později vydány a jsou ceněny jako unikátní historický pohled na válku očima dítěte. Toužil studovat na běžném gymnáziu a stát se skautem, ale místní kněz, který se stal jeho duchovním průvodcem, ho poslal do chlapeckého semináře. Yves to vnímal jako oddělení od světa, se kterým se ne zcela ztotožňoval.

V roce 1921 odešel studovat do semináře při Katolickém institutu v Paříži, kde se podle svých pozdějších slov setkal s úzkoprsým tomismem. Jedním z jeho učitelů filozofie byl Jacques Maritain. Yves byl přijat do Maritainova úzkého kruhu a účastnil se pravidelných měsíčních nedělních setkání, která se konala nejprve ve Versailles a později v Meudonu. Maritain významně ovlivnil Congarův intelektuální rozvoj. Yves později oceňoval Maritaina jako muže velkého rozhledu, který psal o umění i politice, na druhou stranu kritizoval jeho despekt vůči moderním filozofům a litoval, že kvůli atmosféře pohrdání modernou v Maritainově kroužku získal v mládí jen omezené filozofické vzdělání. Congar navštěvoval také Maritainův francouzsko-ruský kroužek v Paříži na Boulevard Montparnasse, což byla ekumenická diskusní skupina, kde se potkávali katolíci, pravoslavní a protestanti (např. Nikolaj Berďajev).

Po studiu na Katolickém institutu (1924) absolvoval rok povinné vojenské služby, kterou strávil v Porýní (1924–1925). V roce 1925 vstoupil do noviciátu francouzských dominikánů v Amiens a přijal řádové jméno Marie-Joseph. Od konce roku 1926 pokračoval ve svých teologických studiích v dominikánském institutu Le Saulchoir, který se v té době nacházel v belgickém Kain-la-Tombe (dnes součást města Tournai). V bývalém cisterciáckém opatství Le Saulchoir se dominikáni usadili po vypovězení z Francie a založili zde svoje studium generale (1904). Le Saulchoir se pod vedením Ambroise Gardeila profiloval jako středisko vědeckého bádání s výrazným zaměřením na historickou teologii. Dogmata zde nebyla studována pouze jako soubor abstraktních, nadčasových pravd, ale v jejich dějinném vývoji a souvislostech. Důraz na studium pramenů a jejich historickou kritiku byl v době „antimodernistického“ tlaku neobvyklý. Pod vedením osobností, jako byl Marie-Dominique Chenu, výuka usilovala o to, aby teologie vycházela z reality a dějin, nikoliv jen z deduktivních principů. Mimo jiné se kladl důraz na návrat k pramenům (tj. k Písmu a církevním otcům) a projevoval kritický postoj k tzv. „barokní teologii“, kterou Congar a Chenu vnímali jako ustrnulou a odtrženou od života a poslání církve. Institut nebyl izolovaným ostrovem, panovala zde otevřenost vůči potřebám moderního člověka a soudobým sociálním otázkám. Atmosféru spoluutvářel kontakt s hnutími, jako byla Křesťanská dělnická mládež (Jeunesse Ouvrière Chrétienne, JOC), a snaha o to, aby teologie byla vnímána jako „služba Božímu lidu“.

V létě 1928 si Congar vybral za téma své závěrečné práce „Jednota církve“. Po vydání encykliky papeže Pia XI. Mortalium animos v lednu 1928, která se ostře vymezovala proti rozvíjejícímu se ekumenickému hnutí a zakazovala katolíkům účast na ekumenických shromážděních (v reakci na konferenci hnutí pro víru a řád v Lausanne v srpnu 1927), to bylo odvážné rozhodnutí pro téma ostře sledované církevními autoritami. Během roku 1929, při meditaci nad 17. kapitolou Janova evangelia v rámci přípravy na kněžské svěcení, definitivně rozpoznal své povolání k práci pro jednotu křesťanů. Dne 25. července 1930 přijal v Paříži kněžské svěcení. V říjnu 1931 obhájil svoji závěrečnou práci na téma Jednota církve a byl jmenován profesorem fundamentální teologie a eklesiologie v Le Saulchoir.

30. léta patřila k plodným létům, ve kterých Congar v rámci své snahy o budování katolického ekumenismu navázal celou řadu kontaktů s předními teology a osobnostmi z různých křesťanských tradic: mezi protestanty např. Karl Barth a Willem Visser ’t Hooft; z pravoslavných např. Nikolaj Berďajev a Sergej Bulgakov; z katolických spolupracovníků na poli ekumenismu to byli např. Lambert Beauduin, Paul Couturier nebo Robert Grosche. Congar publikoval své texty v různých časopisech. V roce 1935 oznámil založení vlivné knižní řady nazvané Unam Sanctam, která se měla stát platformou pro obnovu eklesiologie (nauky o církvi) skrze návrat k biblickým, patristickým pramenům (ressourcement) a položila základy pro katolický ekumenismus. Původně Congar zamýšlel řadu zahájit francouzským překladem díla J. A. Möhlera Die Einheit in der Kirche (Jednota v církvi), ale kvůli zpoždění s přípravou překladu (který nakonec vyšel až jako druhý svazek v roce 1938) vyšla jako první svazek v edici roku 1937 Congarova kniha Chrétiens désunis (Rozdělené křesťanstvo), která je považována za milník a první katolickou systematickou prací o principech ekumenismu. Congar byl v kontaktu s postavami z obou proudů rodícího se ekumenického hnutí, tj. jak hnutí pro víru a řád, tak hnutí pro praktické křesťanství. V březnu 1937 organizoval neformální setkání katolických osobností, které mělo sloužit jako příprava na druhou světovou konferenci hnutí pro praktické křesťanství v Oxfordu (v červenci 1937). Na tuto konferenci byl Congar pozván jako oficiální pozorovatel, ale tehdejší vatikánský státní sekretář kardinál Eugenio Pacelli (budoucí papež Pius XII.) jeho žádost o povolení zamítl. Později to Congar označil za první z celé řady odmítnutí ze strany římských úřadů. Podobně před ustavujícím shromážděním Světové rady církví v Amsterodamu (1948), když byl Congar požádán, aby navrhl vhodné katolické pozorovatele, nakonec Sv. Officium účast katolíků na tomto shromáždění zakázalo.

Zkušenosti z II. světové války, během níž sloužil jako vojenský kaplan, byl zajat a strávil pět let v německých zajateckých táborech (1940–1945), jej hluboce ovlivnily. Jeho akademický přístup se stal více lidským a zaměřeným na konkrétní realitu. Po válce obdržel několik vojenských vyznamenání a zapojil se do dynamického rozvoje francouzského katolicismu. Brzy se však dostal do hledáčku vatikánských úřadů. Podle svých slov prožíval od začátku roku 1947 do konce roku 1956 nepřetržitou sérii denunciací, varování a omezujících opatření ze strany Vatikánu. V posmrtně vydaných denících označoval vatikánské úřady, především Sv. Officium, za „římskou hydru“. Kromě už zmíněného zákazu účasti na ustavení Světové rady církví mu bylo zabráněno v přípravě revidovaného vydání knihy Chrétiens désunis. Podařilo se mu dokončit další zásadní knihu, kterou byla Vraie et fausse réforme dans l’Église (Pravá a nepravá reforma v církvi), vydaná v roce 1950. Ve Francii byla přijata s nadšením, ale v Římě vyvolala odpor a v roce 1952 byl zakázán překlad do italštiny a dalších jazyků. Od té doby musel Congar předkládat své texty, včetně drobných recenzí, ke kontrole do Říma. Krize vyvrcholila v roce 1954, kdy musel generální představený dominikánského řádu na příkaz Sv. Officia odvolat představené francouzských provincií a vypovědět čtyři prominentní teology z Paříže, včetně Congara, který byl zbaven možnosti učit a musel opustit institut Le Saulchoir. Congar si za místo exilu vybral Jeruzalém, kde v letech 1954–1955 působil v Biblické škole, poté byl nakrátko v Římě a následně byl poslán do Cambridge. Toto období popisoval ve svých denících, které později vyšly tiskem, jako období hluboké osamělosti a ústrků. Koncem roku 1955 bylo Congarovi povoleno usadit se v dominikánském klášteře ve Štrasburku, kde se věnoval pastorační činnosti a pokračoval ve vědecké práci.

Congar spolupracoval s Katolickou konferencí pro ekumenické otázky, založenou v roce 1952 z iniciativy Johanna Willebrandse. Jednalo se o neformální síť katolických teologů zabývajících se ekumenismem, jejíž členové později tvořili jádro Sekretariátu pro podporu jednoty křesťanů (založeného v roce 1960). S nástupem papeže Jana XXIII. a oznámením chystaného koncilu přišla změna a dosud umlčovaný Congar byl v roce 1960 jmenován poradcem přípravné teologické komise II. vatikánského koncilu. Během koncilu působil jako oficiální koncilní expert (peritus) a byl jedním z nejvlivnějších teologů, jehož vliv je možné najít v řadě koncilních dokumentů. Neskrýval radost z přítomnosti nekatolických pozorovatelů na koncilu. Jeho intenzivní práce však probíhala na pozadí zhoršujícího se zdravotního stavu. Již v roce 1963 mu bylo diagnostikováno vážné neurologické onemocnění, které mu způsobovalo bolest a postupně omezovalo pohyblivost. Po koncilu pokračoval v pedagogické a publikační činnosti, přičemž se více zaměřil na pneumatologii (nauku o Duchu svatém) a rozvíjel teologii laické služby v církvi. V letech 1969–1985 byl členem Mezinárodní teologické komise, kterou ustanovil papež Pavel VI. s úmyslem institucionálně vyjádřit novou podobu spolupráce mezi učitelským úřadem a akademickou teologií.

Závěrečná léta byla poznamenána jeho neurologickým onemocněním, které vedlo k postupnému ochrnutí dolních končetin, kvůli kterému od roku 1986 trvale pobýval v nemocnici v Paříži. Slavnostní konsistoře konané dne 26. listopadu 1994, na níž byl Congar jedním z třiceti nově jmenovaných kardinálů (např. spolu s Miloslavem Vlkem), se ze zdravotních důvodů nezúčastnil. Jmenování kardinálem bylo chápáno jako uznání a rehabilitace za jeho celoživotní práci pro katolickou církev, přestože on sám o takovou poctu neusiloval. Naopak ve svých přednáškách a textech, některé z nich vydal v knize z roku 1963, která vyšla s českým názvem Za církev sloužící a chudou (1995), vyzýval k proměně hierarchicky a právně pojaté církve k podobě sloužícího Božího lidu. Tyto myšlenky byly jednou z inspirací pro některé biskupy, kteří v závěru II. vatikánského koncilu dne 16. listopadu 1965 v katakombách sv. Domitilly podepsali tzv. Pakt z katakomb, ve kterém se zavázali žít jako obyčejní lidé a zřeknout se symbolů bohatství a výsad.

Congar zemřel v nemocnici v Paříži dne 22. června 1995. Willem Visser ’t Hooft, první generální sekretář Světové rady církví, Congara považoval za „otce katolického ekumenismu“.

Písemná předloha přednášky ve sboru CČSH 27. 3. 2002

Nemíním dělat přednášku ze systematické teologie, míním se vyznat ze své víry a naděje pro případ, že by to vyznání mohlo někomu z vás ulehčit orientaci.

1. Moje víra a církev

Loajalita a identifikace

Čas od času si musí každý dospělý věřící položit vážnou otázku, co vlastně jej osobně s církví spojuje a co působí právě opačně. Jakého druhu je to pouto, jestli je to pouto loajálního zaměstnance firmy, anebo jde o propojenost ještě hlubší.

Církev jako ta, která mi umožnila věřit a přijmout křest

Všichni známe odpudivé případy fanatické příslušnosti někam – a také do církve. Řada z nás má aspoň někdy co dělat, abychom se vyrovnali s nehoráznostmi těch, kteří svůj úřad v církvi zneužívají. Všichni také známe řádku slušných a dobrých lidí, kteří se úplně obejdou bez církve, anebo dokonce zcela rezolutně odmítají mít s církví cokoli společného.

Tomu čelí vědomí, že právě tahle konkrétní církev mne naučila věřit a pokřtila mne do Krista ve jménu Trojice. Pokud je víra pro mne hodnotou, vždycky zůstanu dlužen (dlužna) své církvi něco významného.

2. Budeme investovat do víry v církev?

Tady mají smysl jen  osobně pravdivé odpovědi. Nemá cenu sám sobě cokoli předstírat.

Do jaké církve investovat

Cituji Jorissena: Do takové, která světlo Kristovo činí pronikavým a jen v této transparentnosti dokážeplnit svou úlohu: všechny lidi osvětlovat. Do takové, která je v Kristu „současně svátostí“, tj. znamením a nástrojem toho nejniternějšího sjednocení (unio) s Bohem, a jednoty (unitas) veškerého lidstva. Do takové, která sjednocenímjedinečného historického vstupu Ježíše do dějin s nadčasovým vanutím Ducha umožňuje přístup k Otci včera i dnes. Krátce: do církve, kteráje a usiluje zůstat svátostí komunia.

Je přirozená i nadpřirozená

Církev není pouze výtvorem lidského organizačního umění se střídavými úspěchy a hroznými blamážemi. Rodí se znovu a znovu z vody a Ducha. A také z mojí a tvojí víry, naděje i lásky, i tam jsou spolu voda a Duch. Je tu vždy i výsledek úsilí těch, kdo církev trpělivě budují jako čitelnou a srozumitelnou společnost pomocí zákonů, práva, institucí. To samozřejmě nemusí uhášet Ducha, ale může.

Církev je a musí zůstat dílem Boho-lidským. Její dějiny jsou prvkem dějin spásy, ne spásy církve, ale Božího lidu, konkrétních lidských osudů

3. Předpoklady pro smysluplnou budoucnost

Jakou eklesiologii to předpokládá a vyžaduje? Trapná historická zkušenost donutila katolíky k přechodu od triumfalistické (mocensky významné) formy tridentské ke  dvěma modelům, které platí zásadně  současně:

Církev je třeba chápat a vykládat jednak jako komunio, které sjednocuje požehnanou různost, aniž ji unifikuje (to je mocenská představa!), jednak jako síť bohoslužebných a především eucharistických společenství (stává se srozumitelně církví tam, kde jeBůh chválen za slovo a za lámání těla pro druhé)

V celých dějinách církve Kristovy hledali odborníci i věční inkvizitoři nebo diskutéři odpověď na to, jak se rozpoznásprávná církev od církve už nesprávné, neplatné, ničemné. Katolíci, protestanté, pravoslavní a různé další církve a společenství nacházeli samozřejmě odlišné charakteristickérysy,protože každé skupině šlo především o apologii vlastních pozic. Děje se to vždycky, pokud je středem úsilí je sama církev, ne její Bůh a tajemství života Trojice.

Co se rozumí svátostí a eucharistickým společenstvím

Podle svědectví Bible už setkání Mojžíše s Hospodinem v hořícím keři zjevuje Hospodinův postoj k lidem: Jsem tu pro vás. Tomělo být Mojžíšovým poselstvím k Hebrejcům. Totéž "bytí pro druhé" je zároveň charakteristickým rysem existence Ježíše evangelií. V Ježíši poznáváme téhož Boha.

Jednota vyžaduje pluralitu, nelze vymáhat singularitu uniformy. Křesťan – lhostejno, které denominace – potřebuje ke své víředruhé lidi, ono „my“. Potřebujeme druhé, aby se na vztahu k nim ozřejmilo, jak „pravá“ a „čistá“ je naše osobní víra, osobní naděje, osobní umění mít rád.

Svátost se děje tam, kde se Kristus v Duchu svatém ujímá našeho významného základního rozhodnutí (např. patřit mezi Boží lid, mezi dospěle odpovědné, mezi ty, kdo manželstvím realizují lidskost muže a lidskost ženy, mezity, kdo druhým slouží jako lidská pomoc při smíření) a spolu s námi je realizuje.

Svátostí je takové základní rozhodnutí, které se vědomě a chtěně děje v Božím lidu, spolu s ním a v něm.

Církev, která by si hledělajen svých kvalit a pomocí kázně pěstovala dokonalostsvých členů pro sebe a svou spásu, by nebyla církví Kristovou, ale možná společností Marka Aurelia či jiného filosofa.

Kořeny a znaky svátostného aktu

Svátosti formulovali lidé v průběhu staletí náboženské zkušenosti s církví a s lidským údělem. Ježíšk tomu odkazuje svou proexistencí (existencí pro druhé), jejímižobecně srozumitelnými znaky jsou:

  koinonia – přátelská sjednocující atmosféra společenství jeho přátel, kteří se stali přáteli navzájem

 leiturgia – společná chvála Boha

 martyria  – svědectví o tom, co nás zachraňuje

 diakonia – svědectví praktické změny smýšlení od sebestřednosti k sebevydanosti

Po Poslední večeři už víme, že služba pravdivá a laskavá nemůže nebýt svatodušně stvrzená a nemůže nebýt modlitbou, ani kdybychom v té chvíli na modlení nemysleli. Nikdy nebude Boží chválou na Ježíšův způsob to, co není zároveň službou Božímu lidu.

Souvislost koinonie a liturgie viz 1K 10,16: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“

4. Nebezpečí ohrožující ortopraxi

Mocichtivost. Ježíš vyhrál díky kenosis („sebevyprázdnění“ ).  Ta je opakem jakéhokoli dodatečně „posvěceného“ triumfalismu.

Přeceňování kultu. Kult je spíš doprovodným materiálem  přerodu mezi pokřtěným a dospěle odpovědným dědicem království.

Klerikalizace. Ta bohužel není náhodným produktem dějin, je systematicky podporována a převzali ji  do svých forem i reformátoři v různých dobách – asi odpovídá čemusi archetypálnímu v nás.

Pohanská zbožnost. Křesťanská kvalita nevznikne intenzifikací, ale pravdivostí vztahů.

(2002)

   Jsem tu pozván mezi lidi, kteří  vědí, proč a komu uvěřili; věří v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou církev a stojí o ni; mají rádi svoji konkrétní církev, která jim kdysi zprostředkovala dar víry a v níž  ta  „jedna církev“ tajemně existuje na mnoho různých způsobů, a chtějí pomáhat s  fungováním církve i ve prospěch svých dětí.

   Církev, to jsou lidé spojení vírou v pomoc Ducha svatého při   osobní realizaci víry. Tvář církve nemůže být jiná, než je tvář jejích věřících členů. Existují logické podmínky životaschopnosti našich církví, jejich schopnosti vzájemně se obohacovat různými tradicemi bez ztráty vlastní, specifické tváře.

1. Být církví dospělých

Dětský a dospělý názor na svět

Většina věřících v postkomunistických zemí už nejsou děti, ale ve věcech víry se chovají jako děti, případně jako dospívající, ne jako dospělí.

V čem vidím znaky dětinskosti dospělého:

Dítě poznává svět jako svět mnohých tabu, kterým nemusí rozumět, ale musí si na nědát pozor. Pohádku nebere jako poučení, nýbrž jakorealitu: perníková chaloupka je z perníku. Matoušův popis Ježíšova dětství se slaví o několika svátcích – včetně oslů a volů, slonů a velbloudů. Dítě konzumuje, a nikdo mu nevyčítá konzumní životní styl. Dítě má rádo spoustu věcí, ale doopravdy miluje jen sebe. Garantem v tom světě pohádkových řešení, pohádkové moci a pohádkové spravedlnosti je neotřesitelná autorita, která ví vše a vše také dokáže.

Co jsou znaky puberty? Protože pohádky ztratily glanc, nastupují místo nich ideje a ideály, viděné obvykle černobíle. Komunikaci typu LOGOS se tleská, MYTHOS se leda trpí. Katechismus je důležitější než perikopa z evangelia. Objevuje se hrdost nad „my“ (parta) – musíme se sdružit, aby nás bylo vidět, čím víc nás bude, tím víc máme pravdu.

Dospělý je ten, kdo dětství ani pubertu nevynechal, ale obojí už splnilo svůj úkol, a proto dospělý opustil jejich praktiky. Už poznal vlastní meze a spřátelil se s pravdou o sobě samém, pokora ho neničí, ale dává mu svobodu. Dospělý dovede poslouchat i poroučet. Už zjistil, že na leccos je sice lepší použít LOGOS, ale že tajemství lzelépe sdělitprostřednictvím příběhu, podobenství, MYTHU.

Věc vnímáme jako sochu z kamene, ve skutečnosti jsou její obrysy interpolací obálky kmitavých pohybů atomů. Přesto kupujeme “pevný stůl“. Idea svobody sestoupila ze světa idejí a práv do světa mocných realit, kde na ni čeká spousta práce a neúspěchů. Idea odpovědnosti už přerostla do umění hledat smysluplné odpovědi na otázky po smyslu konkrétního rozhodnutí.[HM1] 

Pokud se dospělý projevuje jako dítě nebo pubescent, normální lidé považují jeho chování za infantilní nebo za „zamrzlou pubertu“. Jen skutečně dospělý člověk může posloužit dítětivýchovou k dospělosti.

Jak to souvisí s náboženstvím a vírou evangeliu

Křesťanské náboženství vede dítě i dospělého, ale křesťanská víra je víra dospělých. Dítě nepochopí, proč je kříž pro Řeka bláznovstvím, pro Žida pohoršením a pro nás vítězstvím. Dítě bylo odkojeno náboženstvím. Pubescent s náboženstvím bojuje. Dospělý s ním má naložit dospěle.

Žádné náboženství nespadlo z nebe, všechna museli vytvořit lidé (s větší či menší pomocí Boží), a proto všechna náboženství odrážejí jako v zrcadle svět lidských bytostí. Nemohou postihnout pravdu absolutně, ale o pravdě setkávání s Bohem přece jen nějak vypovídají. Podléhají vývoji, zrají, mohou trpět demencí a infatilismem. Na náboženskou oblast platístejná pravidla lidského étosu jako na jiné kulturní oblasti.

Ježíš nepřišel hlásat nové náboženství, ale svědčit s  naléhavostí o spásné roli víry v konkrétní „dobrou zprávu“. Spása není v nábožnosti, ale ve víře.

Jak to souvisí se stylem duchovního života

Konzumentský styl je styl eticky správný pouze v dětství. V dospělosti je velmi často projevem lenosti a neodpovědnosti (v podobenství o hřivnách mluví Ježíš o služebníkovi neužitečném).

Na konzumentství mají zájem bohužel obě strany. „Lid“ dostává kašičku předžvýkaných idejí – nemusí nic dělat. Odpovědnost prý nemá konzument, ale ani vrchnost. „Strana učící“ vytváří všeobecný dojem, žeexkluzivníBoží vyslanci a důvěrníci jsou nezastupitelní a absolutně nepostradatelní, a zaštiťuje se božskostí pravdy, zákona.

Být dospělýje šance být podobnýKristu. Dospělost lidské bytosti vyžaduje od každého přiměřenou míru svobody a odpovědnosti. Od dítěte můžeme chtít, aby při bohoslužbě hezky zbožně sedělo a nerušilo. Od dospělých žádal Ježíš, aby tu prazvláštní událost sami slavili, tedy vytvářeli ji, byli jejími aktéry.

Jen dospělý Ježíš z Nazareta byl pomazaným, Kristem. Jen dospělí křesťané mohou a smí to, co od nich slavení památky Krista doopravdy žádá: aby i oni – na věčnou Kristovu památku – vydávali svá těla a svoji krev, když to druzí potřebují.

2. Existujeme v globalizujícím se světě

V komplexních společnostech musí panovat subsidiarita a kolegialita

Kolegialita znamenávěřit i tomu Duchu svatému, který spolupracuje s mým kolegou, který byl pokřtěn ve jménu  téžeTrojice, byťv jiné církvi. Kolegialita zahrnuje i ženský prvek, protože žena vidí realitu jinak než muž a sám Hospodin usoudil, že žena je pro muže nezastupitelná (a naopak). Nekolegiální člověk vidí v každé kritice kverulantství.

Subsidiarita znamená důvěřovat, že něco lze zařídit lépe jen nahoře a něco zaserovnou na naší úrovni dole, i bez požehnání vrchnosti.

Snaha nevpustit do církví principy subsidiarity a kolegiality je humorné vysvědčení o ignoranci některých struktur, které si nevšimly zákonitostí platících v globalizující se společnosti.

V taktikách moci (organizace, manipulace, indoktrinace) budou církve zaostávat za světem 

Už Ježíš poukazoval na to, že lidé světa jsou díky své protřelosti úspěšnějí než lidésvětla.

Je bláhové snažit se urvat místo na politickém výsluní, jako by kromě nás neexistovala mravnost a kultura. Je bláhové vymáhat si uznání světa za to, že Evropa byla kdysi vzdělaná právě díky křesťanství. Dnes rozhodují ve světě jiné síly a jiné typy vzdělání

Ježíš v pozici slabšího volil proti přesile moci šokující taktiku – kenosis. Dal ji i dozávěti prosvé přátele („To čiňte na mou památku“). Jen ten, kdo volí taktiku kenosis., uvěřilevangeliu.

Mocenské aspirace církví jsou v sekulárním politickém prostředí  směšné a odcizují církve  jejich poslání

Poslední koncil římských katolíků si přál, aby jejich církev sama sebepochopila nově a zřetelně jinak, než jak to formulovaly dva předcházejícíkoncily – militantně protireformačnítridentskýa militantně restaurační I. Vatikánský.

Dnes už se tedy církev neskládá z hierarchie a Božího lidu, ale je Božím lidem, jemuž hierarchie z Boží vůle slouží, nikoli kraluje. Tohle ještě neumíme a neučíme se to. Přitom existuje způsob, jak se tomu učit, totiž uplatňováním „moci bezmocných“. Tohle účinné umění osvědčil nejen Kristus Král v antice, ale i Martin Luther King nebo Ghándí ve 20. století. Ti tři sice zahynuli, ale svou věc prosadili mocí bezmocných. Františkovi z Assisi se dokonce podařilo uniknout papeži Inocenci III., který vkřížových válkách zaváděl v Evropěnové pořádky ohněm a mečem.

3. Povinnost odpovědnosti vyvolává krizi identity

Církvím nechybí odpovědnost. Ale často se jeví jako nedospělá.

Evangelium (a také poslední koncil) nabízí vyzkoušené a osvědčené taktiky dospělosti. Patří k nim především:

- druhově odlišný typ autority

- dospělá poslušnost

- ochota přijmout a co nejlépe plnit roli služebníka

- ochota demonstrovat moc bezmocných na svém vlastním osudu („vezmi svůjkříž“)

Neumíme být autoritou druhým

Definice: Autorita je umění být trvale důvěryhodnou osobností.Je podmínkou věrohodnosti tradice.

Vrcholným posláním autority je předávat prostřednictvím svědectví (martyria) to, čemu věříme, co jsme směli zakusit jako fungující evangelní „Bůh s námi“ (leiturgia) a co realizujeme (diakonia). Autority se všeobecně nedostává, chybí jak těm, kdo by ji měli mít, tak těm, jimž by měla v krizové situaci ulehčit život.

Nejčastější typy degradace autority:

- autoritářství jako zástěra osobní mocichtivosti

- autoritářství jako fíkový list vlastní nedovzdělanosti

- autorita zastírající agresivitu

Kdo se dovolává autority svého úřadu, dokazuje, že autoritou už není (viz definici).

Janův příběh o umývání nohou je ekvivalentem Poslední večeře. Věřit evangeliu znamená také uvěřit, že autorita nespočívá v moci, ale ve službě, kterou na sebe bral i Ježíš (Mt 23, 1-14; J 13,1-17).

Neumíme dospěle (kriticky) poslouchat autoritu

Poslušnost dospělého začíná tím, že službu autority přijímá vážně, a proto reflektujetradice a kriticky je váží. Kdo konzumuje službu autority nekriticky, kdo autoritě „zobe z ruky“, kazí tím tradici i autoritu.

Poslušnost je úsilí sjednotit vůli autority s vůlí vlastního já. Toto sjednocení neznamená splynutí,musí zůstat komuniem. Ježíš v Getsemanech smlouvá a posléze přijímá. Jindy „poruší“Zákon,jen aby uchoval smysl Boží vůle vyjádřené Zákonem. Pavel VI. pochválil biskupské konference Francie a Německa za nesouhlas s encyklikou Humanae vitae.

Nemáme chuť sloužit i nevěřícím

Moc klíčů se nejčastěji používá k potrestání, ne k přijímání cizoložnic. Kněz ve svátosti raději rozsuzuje a přiděluje trest. Hierarcha se radějiprezentuje v historickém taláru, než by na sebe bral naše nepravosti.

Rádi se dovoláváme moci svěřené Ježíšem, ale nenásledujeme Ježíšův zvláštní způsob panování – kenosis. Poslyšme z této perspektivy svědectví Janova evangelia (J 13,1-17)Poslyšme, co o prastaré chuti vládnout takříkajíc v zastoupení Boha říká Matoušovo evangelium (Mt 23, 1-14).

Chybí ochota demonstrovat moc bezmocných na svém osudu („vezmi svůj každodenní kříž“)

Odvolávat se na důstojnou reprezentaci znamená zakrývat fíkovým listem nahotu víry církve. Ježíš reprezentoval svého Otce jako tesař a potulný kazatel, který neměl, kam by hlavu složil.

Mnoho praktických a přitom ctihodných příležitostí zůstává nevyužilo. Mějme odvahu

-žít z naděje, protože Bůh je na naší straně (tomu se v katolictví říká „být svátostí“)

-vzdát se konzumního stylu ve prospěch odpovědné svobody, protože pro jiný životní styl máme argumenty

-usilovat o jednotu Božího lidu různých tradic

Křesťané převzali způsob nedělních biblických čtení ze synagogální sobotní bohoslužby.[1] Podle 1. apologie mučedníka Justina z pol. 2. stol. četl lektor o nedělích na pokračování „z pamětí apoštolů a z písma proroků“. Poté představený oddíl vykládal.

Z konce 4. století z Jeruzaléma víme o jiném způsobu výběru čtení. Podle Putování Egerie odpovídala čtenímístu slavení a slavené události. Týkalo se to nejen biblických čtení, ale i ostatních částí liturgie. Poutnice Egerie na více místech zmiňuje, jak důmyslně jsou texty vybrány. Např.:

„Nejpozoruhodnější na tom všem je, že se děje tak, aby byly říkány vždy vhodné žalmy a antifony, ať jsou v noci či naopak časně ráno, nebo také přes den, o šesté či deváté či o nešporách, vždy jsou tak vhodné a s takovým významem, aby se vztahovaly k tomu, co se koná.“ (Egerie 25.5)

Díky Putování Egerie a zachovalým arménským lekcionářům, které se v antice a na začátku středověku používaly v Jeruzalémě, jsme schopni průběh bohoslužby rekonstruovat.[2]

Uvedené dva způsoby výběru textů se v liturgii užívají dodnes: (semi)kontinuální čtení a harmonizace podle tématu. Během svátečních okruhů, velikonočního a vánočního, se nabízejí biblické texty mající vazbu na příslušné období. Poněkud složitější je to v případě „liturgického mezidobí“, které tvoří více než polovinu kalendářního roku. Komentářem k výběrů textů pro toto období se zabývá následující příspěvek.

Římskokatolický lekcionář

https://misal.liturgie.cz – pečlivě připravená stránka obsahující vedle perikop i audioverze vč. zpěvu responsoriálního žalmu

Po 2. vatikánském koncilu stáli autoři nového Ordo lectionum missae (OLM)[3] pro dobu mezidobí před dvěma hlavními výzvami:

a) Obohatit lekcionář, aby při liturgii postupně zazněla všechna důležitá místa Bible. Namísto dosavadního jednoletého nedělního cyklu lekcionáře byl zaveden cyklus tříletý, charakterizovaný semikontinuálním čtením některého synoptika (v roce A se čte Matouš, v roce B Mareka v roce C Lukáš)[4]. Feriální lekcionář je dvouletý, přičemž evangelijní perikopy jsou pro oba roky stejné.

Nedělní lekcionář během roku a feriální lekcionář během roku spolu nikterak nesouvisejí, takže se stává, že v neděli se čte stejné evangelium jako některý všední den v týdnu.

b) Zohlednit Starý zákon, který se dosud četl vzácně (např. o vigíliích). Ve feriálním lekcionáři se to zdařilo – jednotlivé knihy se čtou postupně semikontinuálně. SZ perikopa, zařazená i do nedělního lekcionáře, je předobrazem evangelijní perikopy (někdy jen prostřednictvím klíčového slova).

Výběr poskytuje poněkud jednostranný pohled na SZ. Někdy je typologie primitivní: Např. o 17. neděli v mezidobí B čteme, jak Ježíš nasytil pět tisíc mužů pěti ječnými chleby(J 6, 1-15). Jako vzor je k tomu vybrán Elizeus (Elíša), který nasytil sto lidí dvaceti ječnýmichleby (2Kr 4, 42-44). Nabízí se srovnání, oč větší borec je Ježíš… Svébytná existence SZ není zohledněna.

Žalm je vždy harmonizován s 1. čtením. 2. čtení, vybrané z NZ listů, je uspořádané semikontinuáně a tvoří nezávislou tematickou řadu. Někteří kazatelé však do homilie zamíchají všechno.

Ekumenický lekcionář

https://www.iespraha.cz/ekumenicky-lekcionar/

Římskokatolický nedělní lekcionář je dílo nepochybně kvalitní. Mohl proto sloužit za základ Revidovaného společného lekcionáře (RCL, Revised Common Lectionary), u nás nazývaného „ekumenický“.Vydala jej r. 1983 (rev. 1992) komise zřízená institucí Consultation of Common Text (CCT), která zahrnuje široké spektrum církví Severní Ameriky. Dnes se užívázejména v anglicky mluvících zemích, ale nejen tam. U nás jej např. užívá Starokatolická církev, Československá církev husitská, Evangelická církev metodistická, ale i jednotlivé obce dalších církví.

Nedělní evangelia jsou téměř totožná s těmi, jež jsou obsažena v římskokatolický lekcionář. Odchylky jsou drobné, např. ekumenický lekcionář zařazuje více perikop, v nichž figurují ženy, než římský.

O něco větší změny jsou ve 2. čteních. Např. ekumenické čtení bývá delší než římské, aby byl lépe patrný kontext partie, která je uvedena v římském lekcionáři.

Největší rozdíl spočívá ve volbě SZ čtení. Byl navržen zcela nový systém: v roce A se čte semikontinuálně Pentateuch (hlavně Gn a Ex), v roce B Přední proroci a v roce C Zadní proroci (zejména Jr, který je jinak dosti opomíjen).

CCT jednalo s Vatikánem, zda by tento lekcionář nemohl být převzat i římskokatolickou církví (když už se na řadě míst užívá neoficiálně). CCT dokonce připravilo tzv. komplementární verzi, kde je SZ čtení vybíráno vzhledem k evangeliu. Důvodová zpráva, detailně vysvětlující všechny úpravy, byl stoh papírů vysoký asi 30 cm.[5] Vatikán z ní nepřijal ani čárku...

Tři řady semikontinuálních textů poskytují široké interpretační možnosti. Kazatelé by měli hledat souvislosti mezi jednotlivými nedělemi, ale kdo už si pamatuje tři řady čtení z předchozí neděle. Proto se pokoušejíhledat souvislosti mezi čteními jedné neděle. Vždy se dají nějaké najít, ale to není vždy záměrem autorů lekcionáře. Ten se pak ztrácí.

Významnou předností ekumenického lekcionáře je provázanost nedělní a feriální řady. Texty od čtvrtka do soboty připravují na neděli a pondělní až středeční perikopy neděli reflektují. Výběr je proveden podle několika principů. Jedná se o pasáže obsahující témata nedělních textů, nebo o analogickou část jiného synoptika, nebo o čtení ukazující kontext – ať už nedělní text předcházejí, nebo po němnásledují.

Zásadní je, že lekcionář významně napomáhá sblížení mezi církvemi. Průměrný Američan se kvůli práci stěhuje sedmkrát za život. Přijde-li donového sboru/farnosti a tam uslyší stejnou řadu textů, na jakou byl zvyklý, usnadní mu to začlenění na novém místě. Kazatelé se také mohou připravovat společně napříč denominacemi. K lekcionáři existuje řada zdrojových stránek, které obsahujívlastní texty, komentáře, kázání, modlitby, zpěvy, obrazové přílohy, materiály pro bohoslužbu pro děti atd. Např. https://lectionary.library.vanderbilt.edu/ nebo dnes již nedoplňovaná stránka www.textweek.com, poskytující množství cenného materiálu

Ambroziánský lekcionář

https://www.iespraha.cz/events/

Úplně jinak se k problémům římského lekcionáře postavili autoři revidovaného ambroziánského lekcionáře vydaného v r. 2008. Formálně se podobá římskému. Nedělní pořad je tříletý, feriální dvouletý. V nedělním lekcionáři se všakpo Letnicích upouští od semikontinuálního čtení příslušného synoptického evangelia. Perikopy dané neděle jsou tematicky harmonizovány. Při sestavování souvisejících nedělních čtení nejsou na prvním místěkritéria biblická, jsou zohledněnai hlediska pastorační, liturgická a systematicko-teologická.Je to vhodnějšípro homiletickou praxi, výběr rezonuje se současnými potřebami slavících lidí.

Zatímco ve svátečních obdobích vychází lekcionář z historického uspořádání, které sahá až k biskupu Ambrožovi, doba po Letnicích je vytvořena nově. Oproti římskému lekcionáři se ambroziánský nemusel potýkat s absencí SZ. Ten se v Miláně četl v neděli vždy (s výjimkou velikonoční doby, kdy jej nahrazují Skutky).[6]

Chceme-li pochopit, proč je v římském lekcionáři (v mezidobí) vybráno konkrétní SZ čtení, musíme si obvykle nejprve přečíst evangelium, zatímcoambroziánský lekcionářdbá na to, v jakém pořadí posluchači texty vnímají.

Pro milánský lekcionář (nejen v době po Letnicích) je charakteristický i velmi vhodně zvolenýžalm související s 1. čtením. Tím, že se zpravidla vybírají jen některéverše žalmu, se dosahuje zřejmé tematické souvislosti. To platí i o alelujovém veršíku, který má vztah k evangeliu.

Období mezi Letnicemi a koncem liturgického roku

Toto obdobíje historicky rozděleno na tři části. První část po Letnicích zahrnuje 11–15 nedělí, podle data Velikonoc v daném roce. Tématy jednotlivých nedělí jsou SZ události či postavy. V druhé části, která začíná po svátku umučení („stětí“) Jana Křtitele a zahrnuje 7 nedělí, se těžiště přesouvá do NZ.Třetí, nejkratší část, týkající se 4 nedělí na konci liturgického roku, souvisí s dedikací (posvěcením) milánské katedrály.

    Pokud je tématem neděle starozákonní událost či postava, pak je klíčovým textem čtení ze SZ a následující epištola a evangelium jsou jeho novozákonní reflexí.   Pokud je tématem neděle novozákonní postava či událost, pak je klíčovým textem evangelium a předcházející  SZ text a epištola na něj připravují. Tento model uspořádání biblických textů považuji za největší přínos ambroziánského lekcionáře.

Přehled nedělí a jejich témat

První část – 15 nedělí po Letnicích

(11.–14. neděle mohou v závislosti na datu Velikonoc vypadnout; 15. neděle je zařazena vždy – analogie mučednické smrti Makabejců a Jana Křtitele)

1. Trojice

2. Stvoření světa a jeho krása

3. Stvoření muže a ženy

4. Přítomnost zla a hříchu v dějinách

5. Smlouva s Abrahamem

6. Mojžíš

7. Jozue

8. Soudci

9. David

10. Šalamoun

11. Eliáš

12. Jeruzalém a pád Jeruzaléma

13. Návrat z vyhnanství

14. Nový náboženský život Izraele[HM1] 

15. Svědectví Makabejských

Druhá část – 7 nedělí po mučednické smrti Předchůdce (Jana Křtitele)

1. Role Jana Křtitele

2. Poslání Syna – kdo je Ježíš

3. Poslání Syna – kdo je Ježíš

4. Chléb života (J 6)

5. Největší přikázání

6. Vlastnosti Kristova učedníka

7. Podobenství o nebeském království (Mt 13)

Třetí část – 4 neděle po dedikaci Milánské katedrály

1. Slavnost – smysl chrámu

2. Misijní poslání

3. Povolání všech lidí

3. Krista Krále

 

Zatímco neděledaného období jsou harmonizovány podle tématu, ve všední dny se čtou po Letnicích semikontinuálně „historické“ knihy SZ (počínaje Ex a konče deuterokanonickými knihami) a evangelium podle Lukáše.

Po svátku umučení Jana Křtitele čteme v roce I. 1 J, 3 J, 2 P, Jd, Fil, 1 Tm; v roce II. pak 1 P, Jk, 2 Tm, Tt. Evangelia pokračují v kontinuálním čtení Lukáše.

Po dedikaci katedrály je první čtení vybíráno většinou z Apokalypsy. Evangelium se již nečte kontinuálně, nýbržjsou ze všech evangelií vybírána témata související s nedělí.

Pokud si uděláme malý exkurz do férií dalších období liturgického roku, vidíme, že doba po Letnicích se příliš neodlišuje:

- v Adventu čteme z Jr (v roce I.) či Ez (v roce II.) az evangelia podle Matouše

- po Zjevení Páně čteme z knihy Sírachovcovy a z evangelia podle Marka

- v postní době (s výjimkou pátků, které jsou aliturgické a čtou se čtyři SZ čtení, a sobot, které jsou jakousi „poloviční“ nedělí a mají jiné lekce) čteme z 1. knihy Mojžíšovy a z evangelia podle Matouše

- v době velikonoční čteme ze Skutků a z evangelia podle Jana

Cursus Scottorum neboli irský ritus  je liturgický systém, který používaly irské a skotské kláštery. Dochoval se do současnosti jen fragmentárně, ale díky několika klíčovým rukopisům a zmínkám v pramenech jej lze více či méně rekonstruovat. Dalšími prameny, jež slouží  k rekonstrukci představy, jak celý systém mohl vypadat,  jsou dochované misály keltského původu.

Misál ze Stowe

Malý irský misál z přelomu 8.–9. stol., označovaný také jako Lorrha Missal (podle jednoho z předpokládaných míst svého vzniku), je jedním z nejdůležitějších liturgických rukopisů rané irské církve. Název „ze Stowe“ je odvozen od sídla Stowe House, kde byl rukopis součástí sbírky Georga Nugent-Temple-Grenville, prvního markýze z Buckinghamu.

Misálek obsahuje kompletní jádro mše, svátostné obřady a několik staroirských modliteb. Je psán převážně latinsky, s vloženými modlitbami v gaelštině (poslední 3 folia). Jak již bylo zmíněno, spekuluje se, že mohl vzniknout v Tallaghtu (hrabství Dublin), protože v textu mše je připomínán tamní opat Máel Ruain. Podle prvního nápisu na schránce rukopisu (cumdach) se kolem r. 1050 nacházel v klášteře sv. Ruadhána v Lorrha (hrabství Tipperary); odtud jeho alternativní název. Byl sestaven jako příručka pro cestujícího kněze, proto bývá přesněji označován jako libellus missarum (knížka mší).

Iniciály a schránka

Misál obsahuje několik iniciál. Iniciála P úvodní modlitby Peccavimus Domine v ordináriu mše je zdobená a zasazená do rámečku, kde převládá žlutá a růžová barva. Další iniciály jsou ve formě nekonečného keltského uzlu (fol. 48 a 51). Na dvou foliích se v písmenech O a D nachází zobrazení lidských tváří.

V polovině 11. století byl pro rukopis vyroben dřevěný ochranný obal (cumdach), jehož přední část se však v současnosti datuje až kolem r. 1375.

V 18. století se misál stal součástí soukromé sbírky, r. 1883 byl britským parlamentem zakoupen pro Britské muzeum a předán Královské irské akademii v Dublinu. Cumdach byl později přemístěn do Irského národního muzea.

Text

Rukopis se skládá ze dvou hlavních částí. Původní misál (8.–9. stol.) je na foliantech 1–67, pozdější dodatky z 11. stol. se nacházejí na fol. 68–74.

Výňatky z Janova evangelia psané kursivní minuskulí (fol. 1) patří k nejhojněji iluminované části rukopisu. Na foliu vidíme celostránkové zobrazení evangelisty Jana se symbolem orla, zdobené insulárními proplétanými ornamenty. Na dolní části stránky je vykresleno tělo protáhlého zvířete. Stylově bývá iluminace srovnávána s portrétem Jana v Knize z Mullingu a s evangelii z Lindisfarne z 8. století.

Původní část misálku obsahuje řád mše (ordinarium), včetně přípravných modliteb, introitů, anafory a postcomunia. Dále (fol. 23–29) jsou zařazeny proměnlivé části bohoslužby, jako např. texty pro různé svátky, včetně specificky irských. Styl i obsah sice odpovídářímskému ritu,ale text vykazuje také příbuznost s ritem mozarabským. Zachoval např. jáhenskou litanii, která se říkala po kázání před ofertoriem, a některé pozoruhodné rané prvky mešního kánonu (Stowe Missal).

Misál zahrnuje také kompletní obřad křtu a prvního přijímání pokřtěných (fol. 30–41). Zajímavým textem jsou pak modlitby a formule rozhřešení svátosti smíření, které zachovaly specifické irské penitenciální prvky (fol. 42–47). Následně je zařazen krátký obřad s modlitbami za nemocné. Série antifon a zpěvů aleluja je podobná analogickému textu v Knize Dímmově (Stowe Missal).

Opravy, doplnění a přepis některých listů pocházejí z 11. stol. a souvisí s lokalitou Lorrha. Stejně tak záznamy o vlastnictví a používání misálu.

Poslední tři folia jsou psána ve staré irštině a obsahují krátký traktát o mši. Na posledním foliu jsou zaznamenány tři léčebné formule ve stylu caimu. Mají chránit proti poranění a nemoci.

Staroirské modlitby

Do latinského textu římského obřadu jsou vloženy modlitbykeltskéhp (staroirského) typu. Typická je např. přípravná modlitba kněze před mší:

Peccavimus, Domine, peccavimus, parce peccatis nostris, et salva nos,
qui gubernasti Noe super undas diluvii exaudi nos,
et Ionam de abisso verbo revocasti libera nos,
qui Petro mergenti manum porrexisti auxiliare nobis, Christe Fili Dei.

Zhřešili jsme, Pane, zhřešili jsme — odpusť naše hříchy a zachraň nás.
Ty, jenž jsi řídil Noema na vlnách potopy — vyslyš nás.
Ty, jenž jsi povolal Jonáše z propasti svým slovem zpět — vysvoboď nás.
Ty, jenž jsi tonoucímu Petrovi podal ruku — pomoz nám, Kriste, Synu Boží.

Modlitba je výjimečná svou trojdílnou strukturou: jsou zmíněny tři biblické záchranné úkony spojené s postavami Noema, Jonáše a Petra. Fungují jako poetický vzor Boží milosti. Je zde zdůrazněn specifický rys irské liturgické teologie, která ráda pracovala s typologií Starého zákona. Modlitba je stylově blízká staroirským lorikám. Tato modlitba a následná litanie jsou doloženy i v tzv. galských zlomcích, ale nenacházejí se v misálu z Bobbia (Dowling, 1995).

V původním rukopisu je v následné litanii zahrnuto 13 invokací (Panny Marie, 10 apoštolů a evangelistů Marka a Lukáše). Písař Moelcaich (Móel Coích) přidal ještě dalších 31 invokací, z nichž 24 připomíná irské světce (Dowling, 1995), např. Patrika, Brigidu z Kildare, Brendana, Columcilla z Iony, Ruadhána z Lorrhy a další osobnosti významně spjaté s irskými kláštery a komunitami. Zařazení lokálních patronů hned vedle apoštolů je klíčovým keltským specifikem.

Další zvláštností je kolekta Ascendat oratio nostra, počínající slovy „Nech naše modlitba vystoupí k trnu Tvé slávy, Pane, aby se nám jako odpov na naše prosby nevrátila prázdnota …“ Tato kolekta se v irské tradici vyskytuje také po Krédu a Otenáši v Liber Hymnorum.

Na rozdíl od ist latinské mše obsahuje misál irské rubriky a komentáe. Duchovní tedy nemusel nutn ovládat latinu na vysoké úrovni. Pro lepší srozumitelnost a pohodlí kněze ivěřících jsou ásti rituálu v jazyce, který byl celebrant zvyklý užívat jako primární (není nutné předpokládat, že se muselo jednat o jazyk mateřský). Instrukce pro kněze (rubriky) jsou psány stylem, který má velmi blízko k vyjadřování irských právních textů (brehonské zákony).

Vedle materiálu sdíleného s ímským a galikánským ritem obsahuje misál také modlitby nebo fráze koptské, východosyrské a etiopské liturgie. Zetelný je také vliv španlské mozarabské liturgie.

Obřad modlitby za nemocné má blíže k formě modliteb křesťanského Východu. Lze si představit, že celebrant přednášel jednotlivé části a chór mu odpovídal refrénem: Skrze Krista, našeho Pána. Amen. Část obřadu vypadá následovně:

Uzdrav, Pane, svého služebníka, který je nemocen, a navrať mu zdraví,
aby Ti mohl vzdávat díky ve Tvé církvi.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

         Vztáhni, Pane, svou ruku z nebe a dotkni se těla svého služebníka;
         zažeň od něho veškerou nemoc a každou slabost;
        navrať sílu jeho údům, pevnost jeho tělu a radost jeho duši.
        Skrze Krista, našeho Pána. Amen…

Jádrem je potom modlitba obracející se přímo ke Kristu jako k lékaři těla i duše:

Pane Ježíši Kriste, jenž jsi uzdravoval nemocné,
očišťoval malomocné, vracel zrak slepým a křísil mrtvé,
smiluj se nad svým služebníkem.
Osvoboď jej od každé choroby těla i duše.
A když bude obnoven ve zdraví, ať chválí tvé svaté jméno.
Ty, jenž žiješ a kraluješ s Otcem a Duchem svatým, jeden Bůh na věky věků. Amen.

Modlitby ve staré irštině jsou zachyceny zvlášť. Obsahem první z nich je vzývání Trojice nad poraněným okem.

Ve jménu Otce, který stvořil oko,
ve jménu Syna, který je uzdravil,
ve jménu Ducha, který je naplnil světlem:
ať bolest ustoupí, ať zrak se navrátí, ať oko stojí pevně v pokoji Božím.

Další  modlitba provázela vytahování trnu. Vidíme zde typickou irskou paralelu mezi fyzickým vytažením trnu a duchovním odstraněním hříchu.

Jako Kristus vyňal hřích ze světa, tak ať je vyňat tento trn.
Ať vyjde, ať ustoupí, ať nezpůsobí bolest ani krev.
Ve jménu Boha, který léčí.

Poslední modlitba se týká urologických infekcí. Jedná se o velmi starý typ léčebné formule, spojující fyzické uvolnění s Božím řádem:

Ve jménu živého Boha ať proudí to, co má proudit,
ať ustoupí to, co brání, ať se otevřou cesty těla,
ať se navrátí zdraví, jak Bůh ustanovil od počátku.

Jedinečnost těchto formulí spočívá jednak v jejich starobylosti (jde o nejstarší dochované staro-irské léčebné modlitby), jednak v kombinaci křesťanské invokace (Trojice, Kristus) s předkřesťanským stylem zaříkávání. Jsou krátké, rytmické, určené k hlasitému přednesu nad nemocným.

Liturgické odlišnosti

Irskou praxi zdrazující propojení kléru s lidem odráží místo počátku konání liturgie. Jáhen (nebo celebrant) zaíná bohoslužbu uprosted kostelní lodi, nikoli u oltáe.

Podle irských rubrik se kalich pipravoval ješt ped Introitem. Je to velmi stará praxe, doložená na Východ i na Západ. Voda se do kalicha dávala se slovy Peto te, Pater, deprecor te, Fili, obsecro te, Spiritus Sancte po kapkách –jedna kapka vody zároveňs vyslovením jména každé osoby Trojice. Víno se pak vlévalo na vodu se slovy Reddidit Pater, indulget Filius, miseretur Spiritus Sanctus (About Celtic Prayers, 2018).

Akoli rukopis pochází pibližn z r. 750, Bartholomew MacCarthy prokázal, že mše v nm obsažená je starší, její původ lze hledat v 6. stol., na samém počátku kesanství v Irsku.

Misál z Bobbia

Misál z Bobbia je křesťanský liturgický kodex ze 7. století. Vznikl pravděpodobně v Gallii. V červnu 1686 ho v opatství Bobbio v Itálii nalezl benediktinský mnich Jean Mabillon (Harvard Library, 2024). Mabillon publikoval rukopis v roce 1687 pod názvem Liber Sacramentorum Ecclesiae Gallicanae. Identifikoval ho jako galikánský sakramentář, který podle jeho odhadu vznikl v diecézi Besançon na konci 7. století (Medieval Studies: Patrologia Latina, 2025). Podle nejnovějšího vědeckého konsenzu byl kodex sepsán v jihovýchodní Francii — nejpravděpodobněji v okolí města Vienne (Medieval & Renaissance Studies, 2025). Vznik rukopisu se dnesvětšinou klade do obdobímezi léty 700–725.

Kodex má malý formát, 180 × 90 mm (textové zrcadlo 130 × 70 mm), obsahuje v průměru 22 řádků na stránku. Je tedy o něco užší a vyšší než moderní paperback. Tvoří jej 300 foliantů, tj. 600 stran textu (Harvard Library, 2024). Text vytvořilo několik písařů, psali unciálou s kurzivními prvky, s pasážemi v kurzivní minuskuli. Folia 296–300 jsou palimpsesty, tedy texty psané přes starší odstraněný text (razury). Rukopis obsahuje řadu marginálních a interlineárních poznámek (Medieval & Renaissance Studies, 2025). Kodex obsahuje lekcionář, sakramentář a další kanonický materiál (např. penitenciál).

Je zjevné, že v pozdějším stadiu bylo k původnímu korpusu kodexu přidáno několik dalších obsahově pestrých materiálů: mše pro principe, zkrácený komentář Pseudo-Theofila k vybraným pasážím čtyř evangelií, kázání De dies malus, text tzv. Joca monachorum, několik formulí zaříkávání, instrukce ke slavení mše, Ordo Christi a návod na určení data Velikonoc (computus). Misál je vysoce ceněn liturgisty; medievalistům pak poskytuje cenné informace o roli a vzdělání kněží v merovejském království a o jejich kulturním a ideologickém zázemí (Online Medieval Sources Bibliography, 2024). Ačkoli byl rukopis dlouho považován za doklad čistě irské liturgické praxe, je nyní vnímán jako galikánský, obsahující ovšem různé modlitby irského původu.

Mabillon považoval např. formuli Contestatio na základě textových rozborů za charakteristický prvek galikánské liturgie. Upozornil také na podobnosti s Missale Gothicum, Missale Gallicanum Vetus a Luxeuillským lekcionářem (Harvard Library, 2024). Zároveň tvrdil, že misál nemohl vzniknout přímo v Bobbiu, neboť neobsahuje připomínky lokálních světců (Kolumbána a jeho žáků) ani monastický materiál tehdy v Bobbiu užívaný. Podle Mabillona je spojitost s keltským křesťanstvím dána mimo jiné tím, že rukopis skončil v Bobbiu, v opatství, které založil Kolumbán v r. 614 a které vybudovalo jednu z nejslavnějších středověkých knihoven. Yitzhak Hen předpokládá, že Misál z Bobbia byl vademecum merovejského duchovního, tedy kapesní knižní příručka, která cestovala s majitelem. Formát a praktický výběr modliteb a benedikcí naznačují, že sloužil biskupovi či knězi při liturgických službách komunitám světským, mnišským i společenstvím kleriků.

Exkurz: Ioca Monachorum

Výraz ioca (nebo joca) monachorum znamená doslova „mnišské kratochvíle“. Označuje žánr, který je vlastně kvízem ve formě krátkých otázek a odpovědí. Tématy jsou nejčastěji biblické látky, ale texty se mohou týkat i otázek literárních, filozofických nebo historických. Někdy jsou přímočaré, ale podoba hádanek či vtipů je běžnější. Ioca sloužila pravděpodobně jako pomůcky k reflexi či meditaci a ke stimulaci myšlení a paměti. Žánr vznikl v monastických komunitách na Východě a odtud se dále šířil. V 6. stol. dorazil i do Galie a na britské ostrovy. Ioca jsou doložena v latině, ve středověké němčině, okcitánštině, katalánštině a kastilštině. Žánr byl oblíben do konce středověku. V misálu z Bobbia jsou zachycena na fol. 6–8 (v první části kodexu).

Ačkoli ioca bývala obvykle krátká a odpovědi často jednoslovné, výjimkou nejsou ani delší odpovědi. Zvláště oblíbeným tématem hádanek byly starozákonní reálie. Výroky jsou obvykle uvozeny formulemi jakodic mihi (řekni mi), dico tibi (říkám ti), interrogatio (otázka) nebo responsio (odpověď); teprve v pozdějších dialozích se objevují výrazy discipulus (žák) a magister (učitel). V jedné skupině ioca jsou jako účastníci dialogu jmenováni císař Hadrián a filozof Epiktétos.

Typické příklady otázek a odpovědí:

Kdo zemřel, aniž se narodil? — Adam.
Kdo se narodil, aniž zemřel? — Eliáš a Enoch.
Co bylo první, co řekl Bůh? — Fiat lux (Budiž světlo).
Kdo jako první přinesl zápalnou oběť? — Abel

Moderní paralelu představují znalostní kvízové hry, příkladem může být např. programátorsko-biblická otázka (která ovšem v češtině pozbývá významu): Kdo první použil cloudové služby? Mojžíš.

Irský kontext je zásadní, protože ioca se dochovala právě v rukopisech s irskými nebo hiberno-latinskými vazbami. Soudobí badatelé je spojují s irskou tradicí dialogické moudrosti. Charles Wright ve studii z r. 2013 přímo propojuje tradici ioca monachorum s irským textem Immacallam in dá Thúarad (Rozhovor dvou mudrců). Ioca jsou součástí širší středověké tradice dialogické moudrosti, k níž patří např. ve staroangličtině či velšský žánr

Penitenciál (Paenitentiale Bobbiense)

Penitenciál se nachází na fol. rukopisu. Soustřeďuje se především na mravní chování kléru a mnichů. Toto zaměření prokázal Rob Meens (Meens, 2014)a upozornili na spojitost s reformami burgundského krále Guntrama ze 6. století, po nichž následovalykarolinské reformy. Jejich ohlasy byly živé ještě kolem roku 700, tj. v době sestavení misálu.

Celkově z kodexu vyvěrá silný katechetický důraz, k němuž penitenciální část a Missa pro principe tvoří pozoruhodný kontrast. Meensova analýza odhalila v penitenciálu řadu prvků irského původu ze 6. století. Ostrovní vliv zůstává v rukopisu viditelný a zásadní. Irský vliv je součástí širší debaty: zatímco liturgická část misálu je galikánská, penitenciál nese výrazné rysy irské tradice — konkrétně tarifního systému pokání.

Penitenciál je součástí skupiny tzv. , tj. kratších, méně systematicky členěných penitenciálů z galsko-burgundského prostředí. Příbuzné texty jsou např. (Burgundsko, 7.–8. stol.), který je nejbližší paralelou, protože vznikl ve stejném prostředí; dále (přelom 6.–7. stol.), který byl pravděpodobným předchůdcem a vzorem, podobně jako (ze 6. stol.) a (7. stol.)

Irský vliv

Misál obsahuje irskou verzi mešního řádu, která se dochovala už jen v misálu ze Stowe. Oběma rukopisům společné jsou specifické kající modlitby, irský specifický typ úvodní přípravy kněze k bohoslužbě (kající modlitba a prosba o ochranu) a forma přímluv a litanií.Několik modliteb v misálu obsažených má paralely pouze v irských rukopisech, např. Pro iter agentibus (za cestující)

Bože, jenž jsi vedl svůj lid pouští a chránil své služebníky na jejich cestách,
shlédni na ty, kdo se nyní vydávají na cestu.
Ať je tvá pravice chrání před každým nebezpečím,
před úrazem, před nepřáteli, před nástrahami viditelnými i neviditelnými.
Upevni jejich kroky, osvětli jejich cestu a doveď je bezpečně tam, kam směřují.
A když se navrátí, ať se vrátí v pokoji a zdraví, s vděčností za tvou ochranu.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Irský původ modlitby je dán  tématem – keltští mniši byli putujícími misionáři a  toto téma modliteb se objevuje v rukopisech irské provenience. Ochrana před démonickými silami, světlo na cestě a bezpečný návrat jsou typickými motivy, které v keltských modlitbách hojně nacházíme.

Podobně i některé benedikce mají irské paralely, Benedictio hominis cum domo sua je známé z irských domácích rituálů, stejně jako žehnání vody a soli.

Mimo již zmíněnou penitenciální část jsou v mešní části pozorovatelné irské jazykové vlivy v latinském textu (pravopis, syntax), rubriky odpovídající irské praxi a varianty modliteb, které jsou shodně obsaženy v rukopisech misálu ze Stowe a Bangorského antifonáře.

Závěr

Oba misály jsou svědectvím vývoje irského ritu a jeho prolínání s rity dalšími. Vznikla tak unikátní díla, která jsou dokladem toho, že liturgická tradice raně středověké Evropy nebyla rozhodně jednotvárná.

Bibliografie

About Celtic Prayers. (12. 06 2018). Získáno 25. 12. 2025 z A Collection of Prayers: https://acollectionofprayers.com/tag/lorrha-stowe-missal/

Bradshaw, P. (2011). The Early Church at Worship, SPCK Publishing.

Dowling, M. K. (1995). Celtic Missal. Získáno 27. 3. 2026z Faith and Worship: https://www.faithandworship.com/pdf/stowe%20missal.pdf

Hen, Y. (2010). The nature and character of the early Irish liturgy. Načteno z Academia: www.academia.edu

Hen, Y. a. (2004). The Bobbio Missal - Liturgy and Religious Culture in Merovingian Gaul. Cambridge University Press, str. https://assets.cambridge.org.

Jeffery, P. (2025). Eastern and Western Chant Traditions. Cambridge University Press.

Mabillon, J. (1687). Liber Sacramentorum Ecclesiae Gallicanae.

Medieval & Renaissance Studies. (27. 08 2025). Získáno 28. 3. 2026  z Duke University Library: https://guides.library.duke.edu/

Medieval Studies: Patrologia Latina. (19. 11 2025). Získáno 28. 03 2026  z University of Rochester.

Meens, R. (2014). Penance in Medieval Europe, 600–1200, Cambridge, Cambridge University Pres.

Mohelník, B. (2000). Všeobecný úvod k římskému misálu. Získáno 25. 12 2025 z Pastorace.cz: https://www.pastorace.cz/tematicke-texty/vseobecny-uvod-k-rimskemu-misal...

Ordines Romani. (2026). Získáno 21. 03 2026 z Ceremoniale Roamnum: https://caeremonialeromanum.com/en/ordines-romani-andrieu/

Ploton-Nicollet, F. (2007). Ioca monachorum and Pseudo Interpretatio sancti Augustini. Archives d'histoire doctrinale et littéraire du Moyen Âge(74).

Stowe Missal. (nedatováno). Získáno 25. 03. 2026, z Royal Irish Academy: https://www.ria.ie/collections/manuscripts/manuscripts-in-languages-othe...

Stowský misál. (15. leden 2017). Získáno 1. 8. 2020  z Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Stowsk%C3%BD_mis%C3%A1l

Josef – osvícený katolík, nebo nepřítel církve? I. část

V minulých příspěvcích jsme se zmínili, že Josefa II. považovali mnozí (ačást katolické historiografie považuje dodnes) za nepřítele, ba likvidátora církve. Než se začneme věnovat této otázce, musíme si vymezit několik pojmů, které nám pomohou alespoň částečně vysvětlit faktory, kteréovlivňovaly Josefův postoj k otázce vztahu mezi státem a církví.

Co je to vlastněosvícenství? Toto slovo je kalkem německého Aufklärung, používaného původněv meteorologii. Jeho vztah ke slovům „jas“ a „světlo“ evokuje (nám tak blízkou) představu barokní doby jako doby temna, do které zazáří světlo nové éry rozumu. Termín naokonec použil teolog Joachim Spalding ve svém díle „Betrachtung über die Bestimmung des Menschen“, když mluví o osvícení „rozumného, přirozeného náboženství skrze zjevení, aby mohlo být lépe poznáváno a předáváno“.[1]

Bylo by jistě zajímavé diskutovat o pojmu katolické osvícenství v habsburské monarchii a porovnat názory jeho zastánců Andrease Posche, Hanse Sturmbergera, Eduarda Wintera i současných historiků (mj. Bernarda Plongerona[2]) s názory Ferdinanda Maaße, který ho odmítal a nahrazoval jejtermínem josefinismus, který používal výhradně pro systém státní církve Marie Terezie a Josefa II., přičemž vznik tohoto sytému připisoval pronikání „moderního ducha nepřátelského církvi“.[3]

Bylo tomu ale skutečně tak?Již starší práce Mitrofanova a Holzknechtové upozorňují na to, že církevně politická opatření Marie Terezie a Josefa II. nevycházela z ideologických, ale z praktických, hospodářsko-politických a fiskálních důvodů.[4] Z novějších prací na to ostatně upozorňuje Gustav Otruba, který se také podrobně věnuje předchůdcům josefinismu, Johannu Joachimu Becherovi, Wilhelmu von Schröder, Johannu Heinrichu Gottlobovi von Justi, Sonnenfelsovi a dalším.[5]

Myšlenky obsažené v jejich spisech se odrážejí v Politickém testamentu Marie Terezie z 50. let 18. století. Ani v jejích reformách není „proticírkevní duch“, odráží se tu její starost o katolickou víru a křesťanskou mravnost, údajně ohroženou tajným protestantismem v habsburské monarchii, nevěrou či pověrami, které se skutečnou vírou měly jen málo společného. Náboženské a hospodářskopolitické pohnutky jejích církevněpolitických opatřenílzeod sebe těžko odlišit.[6] Jisté je (nepopírá to ani Maaß ), že Marie Terezie si přála a očekávala spolupráci nebo alespoň souhlas Svatého stolce. Klement XIII. ale na rozdíl od Benedikta XIV. zastával tvrdé stanovisko.[7] Wangermann soudí, že monarchii nezbývalo, než prosadit církevněpolitické reformy bez souhlasu papeže.[8]

Jak na tom vlastně byla katolická církev v monarchii? I o tomto tématu by bylo možné mluvit dlouho. Více než dvě stě let po tridentském koncilu bylo zřejmé, že dosavadní model vyžaduje změny. Převládala dvojkolejnost bohoslužby, propast mezi klérem a laiky se zvětšovala. Požadavky na reformu liturgie se ozývaly i z nejvyšších církevních kruhů – připomeňme jen úsilí Benedikta XIV., které ztroskotalo na odporu kurie. Četná volání po reformách zazněla i na obou shromážděních v roce 1786 (na synodě v Pistoi i na Emžském kongresu), tehdy se však ještě nepodařilo nic prosadit.

Biskupové si stěžovali, že veškerá lidová zbožnost spočívá ve vnějších pobožnostech, modlitebních formulkách a prázdných ceremoniích. Náboženský život se dělil na posvátné a profánní, úkony každodenního života zatím nebyly zatím zahrnuty do modlitby. Rozvíjela se sice pastorální teologie, avšak jen pomalu. Že si však současníci negativní jevy v církvi uvědomovali, je zřejmé např. z Obrazové galerie katolických zlozvyků od Josefa Richtera, v níž slovem i obrazem nastavuje zrcadlo soudobé společnosti – kněžím, řeholníkům i laikům.[9]

Po smrti Marie Terezie se chopil vlády její syn Josef. V církevní politice zastával radikálnější stanoviska než jeho matka, ale za jejího života nedostal prostor pro uskutečňování svých záměrů, přestože byl od smrti svého otcev roce 1765 spoluvládcem.

Jaký ale Josef skutečně byl?

Na tuto otázku můžeme jen těžko pravdivě odpovědět. Do jeho nitra nikdo neviděl, můžeme ho tedy hodnotit na základě jeho slov, činů, plánů a jeho díla – ať už zákonů, které vydal (ať je formuloval sám nebo s pomocí svých rádců), nebo skutečných výsledků, které jsou ale mnohdy zkreslené nebo nezkreslené podle toho, zda či jak jeho poddaní tyto úmysly a plány pochopili. Konečný výsledek svého díla, podle kterého je hodnocen, nemohl Josef zcela ovlivnit. Tušil, že jeho úmysly nebudou většinou současníků zcela pochopeny, proto dělal všechno nejraději sám. O mnohém konečně vypovídá jeho obraz u současníků a u dalších generací.

Od konce 18. století do současnosti byla vydána celá řada Josefových biografiía zdá se, že jejich výčet není ještě u konce. Připomeňme jen stručně hlavní postavy, které Josefa ovlivnily.

Nejprve byla jeho výchova svěřena jesuitovi P. Frantzovi, odpůrci jansenismu, jemuž se však nepodařilo Josefa od jansenismu odradit, ba právě naopak. Podle doložených svědectví se Josef zajímal o náboženské otázky od raného mládí, bylo však zřejmé, že se nenechá snadno ovlivňovat. Značný vliv měl na budoucího císaře právník Karel Antonín Martini, který mu zprostředkoval italské katolické osvícenství založené Ludovicem Antoniem Muratorim. Mezi Josefovy oblíbené knihy patřil právě Muratoriho spis Pravá pobožnost (Die wahre Andacht), z něhož čerpal myšlenky k očištění katolického křesťanství od zbytečných nánosů. Martini vštípil Josefovi zásady přirozeného práva, které císaře ovlivnily při tvorbě církevních zákonů v tom smyslu, že musí být odstraněno vše, co se protiví rozumu – zde ovšem hrozilo nebezpečí degradace náboženství na pomůcku morální výchovy. Nelze ovšem jednoznačně určit, že jen tyto dvě osoby inspirovaly Josefak reformním myšlenkám. On sám byl bystrým pozorovatelem, což prokázal při inspekční cestě do Čech, Moravy a Slezska v roce 1771. Memorandum, které po návratu předal své matce, obsahuje i řadu návrhů na zásahy v církevní oblasti.Hollerweger navíc připomíná, že duchovní originalita nebyla jeho silnou stránkou – většinu nápadů na reformy převzal z francouzských a italských zdrojů.[10]Zde můžeme připomenout spor o původ Josefových reformních myšlenek, který se odehrál v prvním desetiletí 20. století mezi Hansem von Voltelinim a Georginou Holzknechtovou. Zatímco Voltelini viděl původ císařových reforem v učení o přirozeném právu 18. století,[11] Holzknechtová zastávala názor, že josefinismus převzal svoje myšlenky ze spisů legistů a zastánců královského absolutismu.[12]

V reformě církve pro zjednodušení ji můžeme rozdělit na tři hlavní části: rušení klášterů, reorganizace duchovní správy, tj. zřizování nových far, a reforma bohoslužby) spatřoval Josef jednu z nejdůležitějšíchúloh své vlády. Považoval se za vládce vybraného, povolaného a pomazaného Bohem, který odpovídá a bude se zodpovídat i za duchovní stav jemu svěřenýchpoddaných.To sebou neslo – již dříve zmíněná – Iura circa sacra:

- Ius advocatiae – všeobecné právo bránit církev

- lus inspiciendi – dozor nad životem církve

- placetum regium – zákaz[HM1]  zveřejnit bulu bez souhlasu panovníka 

- lus recursu ad abusu – právo odvolat se od církevního ke světskému soudu

O Josefově osobní zbožnosti nebylo pochyb – nepochybovali o ní představitelé tehdejší církve a úředníci vlažní ve víře ji dokonce označovali jako pobožnůstkářství. Josef racionalizoval i vlastní zbožnost, odmítal dělat úkony, se kterými nebyl vnitřně srozuměn. To, co odstranil ze soukromé zbožnosti, odstranil i ve veřejném kultu. Mitrofanov přímo píše, že „byl a zůstal až do konce života věrným synem katolické církve a zbožným mužem“[13].

Není pochyb o tom, že reformu církve – ostatnějako vše – vykonával horlivě, ale lze mu spolu s Marií Terezií vyčíst, že sledoval především vlastní myšlenky a přání. O užitečnosti a správnosti reformy církve byl hluboce přesvědčen, dovolím si říci, že jí sledoval jak blaho církve, tak poddaných. Lze mu vyčíst despotické rysy, ale i ty vyplývaly z jeho přesvědčení, že jeho záměry nikdo nechápe.

Josef dokonce zamýšlel ustanovit v monarchii podle vzoru centrálních úřadů (Oberste Justizstelle či Hofkanzlei) jediného patriarchu pro všechny duchovní v říši.Spolu s dvorním radou Franzem Josefem Heinkem si uvědomoval, že církev je vlastně státem ve státě, a chtěl ji začlenit do struktury státu tak, aby plnila své poslání a zároveň byla prospěšná státu. Nabízí se tu zajímavá otázka, zda by byl Josef reformátorem i tehdy, kdyby nebyl vládcem. Můžeme se domnívat, že kdyby byl obyčejným občanem své říše, asi by ony reformy nedělal.

(pokračování příště)

V úctyhodném věku 95 let zemřel 19. května t. r. na Kladně presbyter ES (Ecclesia silentiae) Stanislav Pavlík. Byl jedním ze dvou mužů, kteří na začátku normalizace přivedli do ES Jana Konzala, pozdějšího biskupa. Pavlík se věnoval zejména širokému spektru služeb v oblasti duchovní péče o nemocné: návštěvám nemocných, jejich povzbuzování Božím slovem, přinášení eucharistie, svátostí smíření, svátostí nemocných i tzv. zaopatřování (což je kombinace svátosti smíření, nemocných a viatika) – a to jak v domácím prostředí, tak v nemocnicích. Tyto služby vykonával již před revolucí, kdy bylo mnohdy obtížné, aby se do nemocničního pokoje dostal oficiální kněz. Pokračoval i po revoluci, kdy jako důchodce měl více času. Spolupracoval s místními kladenskými farnostmi v roli akolyty. Kněží těchto farností nemohli pochopit, proč odmítá přijmout kněžskou službu oficiálně. To by však bylo spojeno s reordinací (podmínečným přesvěcením), což Stanislav Pavlík odmítal a považoval to za sacrilegium, neboť o jeho svěcení neměl ani on, ani ti, kterým sloužil, žádné pochybnosti. Reordinace ve skutečnosti nesloužila k získání jistoty platnosti ordinace, ale k převedení pod jinou jurisdikci.

Stanislav Pavlík (a s ním mnozí jiní) odmítal reordinaci nejen kvůli zradě, které by se dopustil vůči biskupům ES, kteří v době komunistické diktatury riskovali život, ale i kvůli stylu práce. Ke své službě nepotřeboval nosit kolárek a vlastnit celebret. Říkal: „My jsme nebyli děláni (ve smyslu ordinováni) pro službu na faře, ale pro službu ve skrytosti.“ Často vzpomínal na návštěvu u arcibiskupa Vlka, za nímž ho biskup Konzal, protože Vlk tvrdil, že s ním nechceme mluvit. Vlk nebyl příliš velký diplomat a těžko snášel odpor. Nevím přesně, jak rozhovor Vlka s Pavlíkem probíhal, ale Pavlík mnohokrát později nazýval Vlka „bratrem Brusem“. „Obrušuje nás, abychom se věnovali podstatě své služby a nenechali se svést vnějšími pozlátky“, říkal.

Péče o nemocné byla dominantní, i když ne jedinou službou Stanislava Pavlíka. V 90. letech vedl na Kladně dvě společenství, která se scházela nad Božím slovem. Nazýval je „mladší důchodci“ a „starší důchodci“. V bývalé pražské obci ES (1983–2007) předsedal jedné ze skupin při společném slavení svátosti smíření. Měl „v zásobě“ velké množství žalmů, ale i dalších biblických míst, jejichž meditaci ukládal jako znamení obrácení (tzv. pokání). Při příštím slavení jsme referovali, jak se nám biblické verše osvědčily v léčení našich vin. V případě, že si někdo zadané místo nepamatoval, Standa Pavlík mu je místo obvykle uložil znovu – vedl si totiž přesné záznamy. Byl laskavý, ale důsledný.

Své kněžské závazky obnovoval v rámci každoroční „missa chrismatis“ za předsednictví Jana Konzala. Stanislav přijížděl se svou manželkou Zdeňkou, která s ním na mnoha službách participovala. Se Zdeňkou se seznámil, když večerně studoval stavební průmyslovku a ona ho učila němčinu. Vlastní zkušenost překonávání problémů v manželství z něj učinila moudrého duchovního doprovázejícího. Pamatuji si, že říkal např.: „Musíš si dát pozor, abys nedával ženě najevo svou technic-kou převahu...“

Mezi lety 2000–2006 se s biskupy ES dvakrát ročně scházel Václav Malý. Po úvodních setkáních na aktuální témata následovala výměna zkušeností s pastorace jednotlivých svátostí. Když přišla na řadu svátost nemocných (celkem 2 setkání), byl přizván jako expert právě Stanislav Pavlík, který měl za sebou dlou-holetou praxi a mohl zodpovědět řadu otázek.

Naposledy jsem se se Stanislavem Pavlíkem viděl v listopadu 2025 na Kladně. Koncelebroval tehdy při rekviem, které jsme slavili v jeho bytě v domově důchodců za nevidomého Jana Olejníka (zemřel ve věku 95 let), o něhož dlouhá léta pečoval.

Pohřeb Stanislava Pavlíka se konal 22. května 2026 v kostele sv. Václava v Kladně-Rozdělově. Poté byla rakev uložena do hrobky na kladenském centrálním hřbi-tově, kde jsou již pochováni jeho syn Jakub († 2021) a manželka Zdeňka († 2023).

SADBA je salesiánská misijní organizace, která už mnoho let pomáhá lidem a vysílá dobrovolníky do všech možných i nemožných koutů světa. Minulý rok představila nový projekt s názvem Svět bez hranic: naše role v globální době. Ten je zaměřen na mladé aktivní lidi v církvích i mimo ně s cílem vytvořit ekumenické prostředí pro tvorbu nových vztahů a prostor pro debaty na témata od ekologie, přes dobrovolnictví po misii a ekumenu samou. Tento pilotní ročník, skládající se ze tří víkendů na různých místech republiky, jehož se účastní lidé bez rozdílu zázemí a denominace, právě probíhá a už teď nese své ovoce, ač to na první pohled zatím nemusí být vidět.

Služba mladých a mladým je důležité téma, které se organizátorům akce povedlo skvěle podchytit. Přednášky, semináře i praktických části jsou zaměřeny na poměrně jedinečnéspektrum problémů a diskuse, probíhající o pauzách nebo nad ránem u hrnku nealkoholického piva, budují a utužují společenství.

Lidé, planeta, spravedlnost

Čas se naplnil a došlo k dlouho očekávanému setkání: 20. 3. 2026 se potkala nesourodá skupina akčních lidí, každý z jiného společenského prostředí, každý z jiného kouta republiky. Všechny jeovšemspojovala chuť dozvědět se něco o globální problematice a o své roli ve světě. Měl jsem to štěstí být jedním z účastníků a rád bych o prvním ze tří takových setkání povyprávěl.

Hned po příjezdu do Předklášteří u Tišnova nás přivítaly působivé prostory cisterciánského opatství Porta Coeli– místa velmi příhodně vybraného pro svou silnou duchovní atmosféru a známého nejen svou bohatou minulostí, nýbrž i aktivitou posledních deseti let, kdy byly upraveny klášterní pozemky a kolem místa vznikla komunita. Prostory, v nichž jsme se přes víkend pohybovali, byly obnoveny díky místním nebo zahraničním dobrovolníkům. I my jsme měli možnost manuálně přispět.Cítili jsme, že jsme zde správně.

Program začal páteční večeří, která znamenala pro pořadatele první výzvu – v tak pestrém kolektivu se pochopitelně nutně objevila různá dietetická omezení.Péťa, iniciátorka projektu a ramena, která nesou odpovědnost za celý Svět bez hranic, se ale úlohy tvorby jídelníčku zhostila s bravurou; využila svých kulinářských zkušeností ze všech koutů světa, získaných při dobrovolnické činnosti. I jídlo bylo tedy pro náspříležitostí poznat něco nového a nechat se překvapit.

Po jídle jsme začali odlehčeným programem – seznamovacími aktivitami. Přiznám se, že jsem zvyklý žítv uzavřené sociální bublině, takže mě naplňovalo nadšením, když jsem hned první večermohl zjišťovat, jak žijí jiní lidé, ať už pracují u dráhy v Mostě, studují současně dvě výšky v Praze, píšou čtyři diplomové práce během čtyř let nebo jsou na škole v Rakousku. Aktivity pro stmelení kolektivu byly velmi efektivní a myslím si, že se na konci večera všichni cítili mezi ostatními velmi přirozeně.

Celý víkend probíhal ekumenicky vedenýduchovní program: ranní modlitby, poděkování před jídlem, večerní slůvka a závěrečná bohoslužba slova. Bylo inspirativní pozorovat, jak se lidé z různých církevních odnoží dokážípřes rozličnosti svých vyznání spojit a sdílet společnou víru. Mít možnost nahlédnout do náboženských způsobů jiných skupin, než ve kterých se člověk obvykle pohybuje, byla určitě všestranně cenná zkušenost. Nemám pochyb, že celá duchovní stránka byla pojata dobře a inkluzivně, neboť jsem se jako nevěřící ani jednou necítil nepatřičně nebo nepřijatě.

Podstatnou součástí celého víkendu byly přednášky pozvaných hostů. Jako první dostal prostor Mgr. Jan Zámečník, Ph.D., který podal různé odborné výklady Genesis 1,1, první zprávy o stvoření. Věřím, že akademický výklad založený na výsledcích dřívější analýzy mnoha odborníků byl pro většinu účastníků neobvyklou zkušeností a velmi se lišil od ceremoniálnějších setkání s Písmem svatým, na jaké člověk obvykle narazí při bohoslužbách. Osobně mi prezentace přinesla novou perspektivu, jak vnímat výklad Bible, a vzhledem k aktivní účasti obecenstva soudím, že probudil zápal i v ostatních účastnících. Druhou přednášku vedla Ing. Mgr. Jana Esterlová, která měla připravený program zaměřený na environmentální problematiku, osvětlování „ekomýtů” a odpadové hospodářství. Člověk se v dnešní době setkává s mnoha pochybnými tvrzeními ohledně této tématiky, a proto bylo velmi přínosné slyšet fakta a postoje odbornice, pro niž je tato problematikanejen prací, ale i koníčkem. Environmentální situace můžebýt pro jedince dost zdrcující a při pohledu na stav světa je lehké propadnout pocitu bezmoci.Toovšem nebyl převládající dojem z její prezentace – ta ve mněnaopak upevnila pocit naděje, přesvědčení o účelnosti zeleného smýšlení a navíc novou inspiraci, jak se chovat lépe a udržitelněji.

Velmi přínosné rovněž bylo, že přednášející se s námi účastnili i zbylého programu, takže jsme mělipříležitost položit Janě nebo Honzoviotázky i mimo přednášky ahovořit s nimi.

Ještě se chci zmínit o té části programu, kterou pro nás připravila dobrovolnická skupina NaNebi, spravující prostory kláštera. Dostali jsme příležitost podílet se na budování tohoto komunitního místa. Rozdělili jsme se do skupin a rozebrali si práci na pozemku – šlo oúklid a zpracování spadaného dřeva, opravu oplocení kolem záhonů, demoliční práce v přilehlé bednárně nebo louskání ořechů. Možná to vidím příliš romanticky, ale řekl bych, že práce na čerstvém vzduchu sblížila kolektiva zanechala pocit smysluplnosti. Aspoň trochu jsme pomohli vylepšit prostor pro další projekty, jako je Svět bez hranic.

Víkend byl velmi dobře připravený a myslím, že splnil svůj cíl. Těším se na další víkendy i na výzvy, otázky a zážitky, které přinesou.

Druhý víkend projektu Světa bez hranic proběhl 15.–17. 5. 2026  v sídle salesiánů, přesněji řečeno v prostorách střediska Dona Bosca v Ostravě. Stejně jako při víkendu prvním nám tyto prostory poskytly úžasné prostředí pro vybrané téma, jímž tentokrát byla vzájemnost, služba a dobrovolnictví. Ačkoli se naše původní skupina byla v důsledku státnic  a všelijakých zkoušek poněkud zmenšila,  o rozhovory, dobrou náladu a diskuse na možná i nemožná témata nebyla nouze.

V rámci přednášek jsme dostali podklady pro praktickou přípravu projektů dlouhodobých i jednorázových, včetně důkladného rozlišení projektu od  osvědčených postupů při přípravě aktivit. Během seminářů jsme   měli možnost rozšířit si formou diskusí představy o dobrovolničení v Čechách, v našem blízkém i vzdáleném okolí. Také jsme mohli nahlédnout do problematiky rozvojových zemí, ať už prostřednictvím přednášky o množství sice dílčích, avšak propojených problémů, se kterými se tyto země potýkají, nebo očima dobrovolníků, kteří v nich  strávili řadu měsíců. Nám, kterým se  občas zdá, že dobrovolničení zmůže málo, bylo krásně připomenuto, že každá maličkost se počítá. Zároveň jsme si uvědomili, že člověk se v těchto maličkostech nesmí ztratit a musí se starat i sám o sebe, má-li přinášet něco druhým.

Abychom nezanedbali ani praktickou stránku věci, měli jsme díky neutuchající práci Salesiánského střediska a Kosmimu  příležitost podívat se do romské ubytovny, kde jsme se setkali se sociálně znevýhodněnými dětmi. Duch spojuje a ekumena umí být silná, hledá-li diskusi a spojení. Jako účastníci i vedoucí projektu jsme díky vlastním zkušenostem ale i vzájemné důvěře dokázali připravit program pro děti takřka na místě. Důvěra a komunikace, které mezi námi vznikly    během pouhých dvou víkendů, byly znát. Toto v podstatě improvizované   odpoledne  bylo důležité nejen pro děcka, ale i pro náš pohled na svět a na nás samé.

Salesiánům se podařilo vytvořit prostor, kde se nehledí v první řadě na původ, ale na člověka. Sadba je mezicírkevní projekt pro mladé, kde hlavní roli nehraje  církevní příslušnost či víra vůbec, ale  společenství.

-------------------------------------------------------------------------

Srdečně bych všechny chtěla pozvat jménem Sadby na třetí víkendové setkání Světa bez hranic, které proběhne 16.–18. 10. 2026 ve Fortně v Praze na Hradčanech.  Fortna je klášter bosých karmelitánů, otevřený pro veřejnost, a my se v těchto prostorách těšíme na témata z oblasti Bůh a svět. Zván je opravdu každý, kdo má zájem poznat nové lidi, na chvíli se zastavit, zažít něco speciálního a nechat se provést duchovně laděným víkendem v ekumenicky otevřeném společenství.

Terezie Szymiková (koordinátorka projektu)

https://www.sadba.org/projekt/svet-bez-hranic/