Ludmila Javorová (31. 1. 1932 – 17. 9. 2026)

Nevím proč, ale Ludmily Javorové jsem se zpočátku dost obával. Když jsem ji viděl v květnu 1991 poprvé na brněnském biskupství při setkání ordiná­ře Mission de France s představiteli ES, jak svým přísným pohledem projíždí přítomné, řekl jsem si v duchu, že bych se s ní nechtěl utkat. Bylo však nutné s ní jednat. Rada pražské obce ES se v 90. letech pokoušela znovu navázat kontakty biskupů ES přerušené Kobeřickým sněmem v r. 1970, na němž F. M. Davídek exkomunikoval tři biskupy, kteří nesouhlasili s ordinací žen. Ludmila Javorová představovala v Brně klíčovou osobu skryté církve a nebylo možné ji v jednáních vynechat.

V létě 1994 jsem opravoval komín u své­ho přítele ve Střelicích u Brna. Na střeše jsem celý den přemýšlel, jak s Ludmilou začít. Přes kopec na horizontu jsem vi­děl brněnské paneláky. K večeru jsem sebral odvahu a požádal přítele, aby mi našel její telefonní číslo. Zavolal jsem jí a domluvil návštěvu na další den. Nechtěl jsem tam jít sám, tak jsem přítele vzal s sebou a jela s námi i manželka. Manželka ne dost dobře chápala smysl návštěvy a trochu nabourávala nit hovoru, ale bylo dobré, že tam byla a usnadnila navázání kontaktu. Musel jsem hlídat jak Ludmilu, tak manželku, aby se něco dohodlo. Ludmila nás přijala přátel­sky, nezdála se mi tak přísná, jak jsem si ji představoval. Neustále mluvila o Felixovi, ukazovala, kde v bytě seděl, kde kouřil, kde psal atd. Na stěnách viselo několik portrétů. Felix v oleji, Felix v tempeře, Felix ve fotografii. Dával jsem si pozor, abych to neznevážil. Poza­stavoval jsem se nad výroky typu „náš pan biskup Cikrle“. Opáčil jsem, že snad máme jiného biskupa. Proti Blahovi však dštila oheň a síru. Vyjádřil jsem údiv nad tím, že právě v Brně není Blaha přijat, zatímco jinde ano. Museli jsme vyslechnout sžíravou kritiku. Nicmé­ně se podařilo pozvat Ludmilu a jejího bratra Josefa do Prahy na jednání rady obce. Josef¹ byl mnohem konsensuálnější než jeho sestra. Následovaly další kontakty, v Praze i v Brně, které vyústily ve víkendové setkání pražské obce s brněnským okruhem ES. Ludmila odmítala koncelebrovat a zdálo, že na své kněžství rezignovala. Průlo­mové bylo pozvání Jana Blahy a jeho nejbližšího spolupracovníka k Javorům na oběd v rámci jednoho setkání ES v Brně.

První schůzka biskupů ES se uskutečnila v sobotu 18. 11. 1995 v Praze. Kromě biskupů jsme požádali o stanovisko k budoucnosti i Ludmilu Javorovou a Václava Dvořáka, generálního vikáře z Českých Budějovic. V danou chvíli jsme nevěděli, že Ludmila předtím, aniž se s někým z biskupů poradila, navštívila Apoštolskou nunciaturu a hovořila s arcibiskupem Giovanni Coppou. Obsah hovoru mi není znám, ale „řešení“ skryté církve zřejmě dosti ovlivnil.

Jan Blaha byl v letech 1990–91 dvakrát ve Vatikánu, kde setkal se s prefektem Kongregace pro nauku víry Josefem Ratzingerem. Stanislav Krátký rovněž navštívil Vatikán, ale byl přijat jen nižším úředníkem. Oba se tam pokoušeli zatajit, že došlo k ordinaci žen. Ludmila však jejich záměr zmařila. Zřejmě přiznala své kněžské svěcení, možná i biskupskou konsekraci. Zda byla biskupkou nevíme, ale na můj dotaz řekl Jan Blaha, že vyloučit to nelze. Osobně se přikláním spíše k tomu, že ano. Davídek konsekroval všechny své blízké spolupracovníky (s výjimkou kněze Ludvíka Kolka). A Ludmila Javorová byla nejbližší.

I kdyby byla Ludmila Javorová své svěcení nepřiznala, stejně by vyšlo najevo. Referovali o něm Petr Fiala a Jiří Hanuš o něm ve své Koinotés. To se Janu Blahovi nelíbilo. Po pohřbu Stanislava Krátkého jsem byl svědkem náhodného setkání Petra Fialy s Janem Blahou. Blaha velice afektovaně vyjadřoval nesouhlas s tím, že o svěcení žen napsali. Po pár minutách jsem se již klidného Blahy ptal, jestli mu vadí jejich názor na věc, nebo to, že zprávu zveřejnili. Odpověděl mi, že spíše to druhé.

Když se nuncius Coppa dovídal, že se kněžská svěcení v době totality nekonala v kostele, ale v domácnosti, chytal prý za se hlavu a říkal: „Madona mia!“ Co se v něm teprve muselo odehrávat, když před ním stála žena, která tvrdila, že je knězem…

Ludmila Javorová sloužila v devadesátých letech ve své brněnské farnosti jako katechetka. V listopadu 1997 navštívila na pozvání amerických organizací Women's Ordination Conference (WOC) a Catholics Speak Out USA. Během čtrnácti dnů navštívila čtyři americká města. Doprovázely ji tři slovenské členky skryté církve. Díky tomuto kontaktu pak napsala řeholnice Miriam Therese Winterová knihu Z hlubin beze- dných: Příběh Ludmily Javorové, vysvěcené na římskokatolického kněze, kterou vydalo v českém překladu i nakladatelství Cesta v r. 2003. Kniha operuje s téměř magickým pojetím kněžství, které je chápáno více jako osobní povolání než jako služba obci.

V roce 2011 obdržela skrytá církev bývalého Československa ve Vídni cenu Nadace Herberta Haaga. Cenu přebírali biskup Dušan Špiner a Ludmila Javorová. Tuto událost reflektovaly Getsemany v článcích Ocenění umlčené církve od prof. Hanse Jorrisena, systematického teologa z Bonnu,² Reflexia reformných udalostí v katolíckej cirkvi³ od Karola Moravčíka a Nahlas mlčiace ženy v katolíckej cirkvi⁴ od Kláry Mihalikové.

Díky tomuto vyznamenání bylo možné uspořádat v Trenčianských Teplicích dvě velké konference za účasti řady příslušníků skryté církve. Ludmila Javorová přítomna nebyla, ale řada dalších ordinovaných žen ano. V prosinci 2011 proběhla konference s tématem Křesťanství a komunismus (I)⁵ a v listopadu 2013 Křesťanství a komunismus (II)⁶.

V roce 2020 vydalo nakladatelství Portál knihu rozhovoru Zdeňka Jančaříka SDB s Ludmilou Javorovou Ty jsi kněz na věky⁷.

Ludmila Javorová bezesporu patřila k významným představitelům skryté církve. Oficiální církev se k těmto lidem za jejich života chová velmi zdrženlivě. Po smrti jim však uspořádá honosný pohřeb. Patří to k zajímavému koloritu české církve a uvidíme, zda se tak stane i tomto případě.