Bernard Dupuy (1925–2014)

Gaston Marie Bernard Dupuy se narodil 21. srpna 1925 v Paříži. Navštěvoval soukromou pařížskou školu Cours Hattemer, kde měl řadu židovských spolužáků. Později vzpomínal, jak během války mizeli a on s nimi ztrácel kontakt a nic se o jejich osudu nedozvěděl. Středoškolské vzdělání dokončil v letech 1940–1942 na katolické chlapecké škole École Massillon v Clermont-Ferrand, kde poslední ročník absolvoval ve třídě zaměřené na matematiku. Masové deportace Židů si uvědomil po svém návratu do Paříže, když byl v roce 1943 zatčen jeden z jeho blízkých přátel a on mu nosil balíčky do internačního tábora pro shromažďování a deportaci Židů z Francie. Dupuy díky tomu poznal tábor v Drancy na severovýchodním předměstí Paříže, odkud byli Židé deportováni především do Osvětimi. Tyto zkušenosti ovlivnily jeho pozdější vztah k Židům a židovství.

Po osvobození nastoupil na pařížskou École polytechnique, kde kdysi studoval také jeho otec. Po studiu vstoupil roku 1948 do dominikánského řádu. Roční noviciát absolvoval v pařížském klášteře sv. Jakuba (Saint-Jacques) pod vedením magistra noviců Bernarda-Marie Chevignarda. V roce 1949 složil řeholní sliby a přijal řádové jméno Dominik (např. Congar jej v koncilovém deníku jmenuje jako Bernard-Dominique). Teologii studoval v letech 1949–1957 v dominikánském studijním centru Le Saulchoir v Étiolles (Když se dominikánské studium přesunulo z belgického exilu do francouzského Étiolles, ponechalo si svůj původní název Le Saulchoir). Poté v letech 1957–1959 pokračoval na univerzitě ve švýcarském Fribourgu v přípravě na doktorát. Mezitím v roce 1955 přijal kněžské svěcení.

V letech 1959–1967 vyučoval na Saulchoiru mimo jiné fundamentální teologii, kde navázal na Yvese Congara, odvolaného z výuky Vatikánem už v roce 1954.

Zájem o ekumenická témata projevil Dupuy již během studií. Roku 1954 přeložil pro časopis Istina článek Antona Baumstarka o východním a západním pojetí jednoty církve. Později se zabýval Kalvínem, Johannem Adamem Möhlerem a Johnem Henrym Newmanem, otázkami platnosti křtu, apoštolské posloupnosti a církevního učitelského úřadu. Spolu s Congarem připravil kolektivní monografii L’épiscopat et l’Église universelle (Episkopát a všeobecná církev, 1962), do níž napsal úvodní studii o teologii biskupské služby. Již v roce 1961 vyučoval v Ekumenickém institutu v Bossey, zřízeném Světovou radou církví.

Na II. vatikánském koncilu (1962–1965) působil jako teologický poradce Charlese-Marie-Jacquese Guilhema, biskupa z Laval. Připravoval teologické výklady, podklady pro vystoupení francouzských biskupů a návrhy změn projednávaných textů. Věnoval se především kolegialitě biskupů, svátostné povaze episkopátu a ekumenismu, ale také náboženské svobodě a otázkám církve v současném světě. Spolupracoval s Congarem a dalšími dominikánskými teology a udržoval kontakty s melchitskými představiteli kolem patriarchy Maxima IV. Congar ve svém deníku koncilu zmiňuje Dupuyho kritiku předloženého schématu o ekumenismu ze 7. listopadu 1963 na ekumenickém pracovním setkání francouzských biskupů. Dupuyův dopis z koncilu z 18. října 1964 dokládá jeho kritiku jednacího řádu koncilu, především absenci opravdové diskuse a dialogu během plenárních zasedání, ze kterých měl dojem „dialogu hluchých“. Koncilní většinu kritizoval kvůli její přílišné sebejistotě, menšinu zase kvůli obstrukcím. Požadoval jasné postupy, které by umožnily vyslechnout a posoudit námitky menšiny přímo v rámci koncilního procesu, aby se konflikty neřešily zákulisními zásahy a odvoláváním k papeži.

Po koncilu se podílel na výkladu a přijímání jeho dokumentů. Vedl přípravu dvousvazkového komentáře ke konstituci o Božím zjevení Dei Verbum, vydaného roku 1968, a zabýval se jejím významem pro ekumenický dialog. V letech 1967–1973 vyučoval na nově založeném Institut supérieur d'études œcuméniques, tj. Institutu vyšších ekumenických studií při Katolickém institutu v Paříži (Institut catholique de Paris). Roku 1967 převzal po Christophu-Jeanu Dumontovi vedení studijního centra Istina a jeho stejnojmenného časopisu. V této službě zůstal do roku 2004.

Istina za jeho vedení sledovala jednání Světové rady církví, práci Komise pro víru a řád, katolicko-pravoslavný dialog i vztahy s anglikánskými a protestantskými církvemi. Dupuy zveřejňoval dokumenty, zprávy účastníků jednání, historické studie a vlastní komentáře. Značná část jeho redakční práce zůstává skryta pod úvodníky podepsanými pouze „Istina“. Téměř každé čtvrtletí v nich hodnotil ekumenické události a formuloval otázky, které podle něj vyžadovaly další práci. Vedení centra současně znamenalo řešit nedostatek spolupracovníků, finanční obtíže a jeho samostatnost vůči dominikánské provincii.

Dupuy působil také přímo v ekumenických komisích. Od roku 1965 byl expertem francouzské biskupské komise pro jednotu. Ve smíšeném katolicko-protestantském výboru (Comité mixte catholique-protestant de France) se podílel na společných textech o eucharistickém sdílení, křtu a manželství a později na knize Consensus œcuménique et différence fondamentale (Ekumenický konsenzus a základní rozdíl, 1987). Roku 1968 patřil k prvním devíti římskokatolickým členům Komise pro víru a řád Světové rady církví. Účastnil se její práce v období přípravy dokumentu Křest, eucharistie/večeře Páně, ordinovaná služba, přijatého v Limě roku 1982. Kardinál Johannes Willebrands jej roku 1978 chtěl získat pro stálou práci ve vatikánském Sekretariátu pro jednotu křesťanů. Dominikánský provinciál však odpověděl, že jej nelze uvolnit z Istiny, protože za něj nemá nástupce.

Do roku 2004 byl členem francouzské katolicko-pravoslavné komise. Přispěl k jejím publikacím o římském primátu a o otázkách uniatismu; zvláštní pozornost věnoval dějinám brestské unie. Od roku 1973 byl přidruženým členem nadace Pro Oriente a zabýval se také starobylými východními církvemi, zejména církvemi syrské tradice. Zvlášť připomínaný je jeho přínos k historickému a teologickému objasnění takzvaného nestorianismu Asyrské církve Východu v souvislosti s neoficiálními dialogy pořádanými Pro Oriente. Dupuy využíval důkladné studium pramenů při přezkoumávání tradičních konfesních rozdílů.

Postupně stále větší část jeho práce zaujímaly vztahy mezi křesťany a Židy. Již na Saulchoiru podporoval studium židovské exegeze, dějin a mystiky. Prohluboval svoji znalost hebrejštiny, navštěvoval kurzy Hebrejské univerzity a pravidelně se účastnil sobotních výkladů Tóry Emmanuela Levinase. Jejich vztah zahrnoval i rozhovory o křesťanské teologii. S Colette Kessler, francouzskou pedagožkou zaměřenou na výuku judaismu a průkopnicí židovsko-křesťanského dialogu, vedl společné přednášky a studijní setkání, při nichž oba představovali své tradice a vzájemně konfrontovali své výklady. Překládal a uváděl do francouzského prostředí díla Gershoma Scholema a Emila Fackenheima.

Roku 1969 se podílel na založení francouzského biskupského výboru pro vztahy s židovstvím (Le Comité épiscopal pour les relations avec le judaïsme) a do roku 1987 byl jeho sekretářem. Patřil k hlavním autorům pastorálních směrnic L’attitude des chrétiens à l’égard du judaïsme (Postoj křesťanů k židovství), zveřejněných 16. dubna 1973. Novější studie Thérèse M. Andrevon, opřená také o Dupuyův archiv, označila za hlavní zpracovatele textu Dupuyho a Pierra Dabosvilla. Směrnice zdůraznily trvalé povolání židovského lidu a vyzývaly k poznávání judaismu podle jeho vlastního sebeporozumění. Otevřely také otázku vztahu židovského lidu k zemi Izrael, která vyvolala značné spory. Někteří autoři oceňovali jejich jednoznačný rozchod s „teologií náhrady“ (neboli substituční teorií), podle níž církev vystřídala Izrael jako vyvolený lid Boží.

Vedle odborných a institucionálních jednání organizoval týdenní setkání Židů, katolíků a protestantů. Účastníci vzpomínali, že setkání spojovala studium s pozorností k osobním zkušenostem a utrpení účastníků. Dupuy také s rabínem Josym Eisenbergem společně vykládal biblické texty v televizi. Jejich rozhovory vyšly roku 1989 v knize L’Étoile de Jacob (Jákobova hvězda).

Vztah k Židům pro Dupuyho zahrnoval přijetí odpovědnosti křesťanů za dějiny antisemitismu. Při židovsko-křesťanské pouti do Osvětimi v září 1986 vyzval k uznání křesťanského podílu na prostředí, v němž mohlo dojít k Šoa, a k přiznání nedostatečné reakce na nacistické pronásledování. Spolu s Jeanem Dujardinem se angažoval ve sporu o karmelitánský klášter v Osvětimi. I po předání sekretariátu biskupského výboru Dujardinovi pokračovala jejich spoluprace; roku 1997 se podílel na dokumentu o četbě Starého zákona a na prohlášení lítosti francouzských biskupů, předneseného v Drancy.

Dupuy sledoval rovněž náboženské pronásledování a obranu lidských práv v Sovětském svazu a dalších zemích východního bloku. Istina pod jeho vedením zpřístupňovala francouzským čtenářům také samizdatové dokumenty. Československu věnoval články o Chartě 77 a Janu Patočkovi v roce 1977, zároveň vydal autorský francouzský překlad Patočkova textu „Čím je a čím není Charta 77?“. K Patočkově filozofii se vrátil roku 1979 článkem o jeho Kacířských esejích. Roku 1993 vydal francouzský překlad Patočkovy přednášky z roku 1975 pod názvem „Křesťanství a přirozený svět“ (česky vyšla v roce 1978 s názvem „Křesťanská víra a myšlení“) a vlastním textem „Promýšlet Evropu s Janem Patočkou“. Ve studii o skryté církvi v Československu z roku 2000 Dupuy uvedl, že dokumenty Istině poskytoval a překládal český rodák, po roce 1968 exulant ve Francii, kameraman, dokumentarista a později televizní zpravodaj stanice TF1 Ivan Škopan. Škopan později mimo jiné natáčel pád Berlínské zdi a konce komunistických režimů ve východní Evropě a zemřel 5. října 1993 v Paříži po leteckém převozu z Moskvy, kde byl u Ostankina při ozbrojených střetech během ruské ústavní krize (tj. střetem mezi ruským prezidentem Borisem Jelcinem a Nejvyšším sovětem, tj. parlamentem o směřování země a rozdělení moci) 3. října postřelen.

V uvedené studii z roku 2000 Dupuy kritizoval řešení situace skrytých kněží po roce 1989 (tj. jejich začlenění do církevních struktur po pádu komunistického režimu), které podle něj nedostatečně zohledňovalo jejich zkušenost a zužovalo problém na kanonické řešení, které bylo spíše restriktivní. Budoucnost české církve hledal ve vnitřním dialogu obnoveného společenství.

Spojení ekumenického dialogu s poznáváním židovství Dupuy výslovně vysvětlil roku 1977. Setkání Židů a křesťanů podle něj směřuje k vzájemnému uznání po dlouhých dějinách neporozumění. Toto setkání zároveň inspiruje rozhovor mezi křesťany, upozorňuje na jeho meze a vybízí k hlubšímu hledání jednoty. Jean Dujardin později uvedl, že společné židovské kořeny všech křesťanských církví byly pro Dupuyho podstatné pro ekumenismus.

V roce 1998 obdržel Dupuy společně s rabínem René-Samuelem Siratem cenu Prix de l'Amitié Judéo-Chrétienne de France (Cenu francouzského židovsko-křesťanského přátelství), která u příležitosti 50. výročí založení této organizace vyjádřila uznání jeho dlouhodobé práce pro zlepšení židovsko-křesťanských vztahů. Ve stejném roce získal také Cenu za umění, literaturu a vědu Nadace francouzského židovstva. Část jeho studií byla roku 2008 shromážděna do svazku Quarante ans d’études sur Israël. Pensée juive et pensée chrétienne en dialogue (Čtyřicet let studií o Izraeli. Židovské myšlení a křesťanské myšlení v dialogu). Dujardin při hodnocení jeho díla litoval, že množství redakčních povinností, konferencí a osobních setkání Dupuymu neumožnilo vytvořit vlastní souhrnné syntetické dílo.

Zemřel 3. října 2014 ve věku 89 let v pařížském pečovatelském domě Maison Marie-Thérèse pro staré kněze a řeholníky, kde pobýval od roku 2006 po mozkové příhodě. Zprávy uvedly, že zemřel ještě před začátkem židovského svátku Jom kipur (tj. před západem slunce).