Jančařík Z., Ty jsi kněz navěky, Rozhovor s Ludmilou Javorovou, Portál, Praha, 2020, ISBN 978-80-262-1666-7
Ludmila Javorová je dnes možná nejznámější žijící osobností spojenou s tzv. skrytou církví působící v období komunistické totality. V křesťanských kruzích je známa především svým kněžským svěcením přijatým od biskupa skryté církve F. M. Davídka.
Zdeňku Jančaříkovi se podařilo získat důvěru Ludmily Javorové v jejím požehnaném věku (90 let) a zmíněná kniha tak mohla vzniknout.
I když kněžství žen bylo v sesterských církvích prosazeno již před řadou desetiletí, římskou církev dosud čeká. Ludmila Javorová a další ženy, kterým byla v rámci skryté církve v Československu svěřena ordinovaná služba, byly prvními vlaštovkami. Bude hodně záležet na tom, jaký styl kněžství (mužů i žen) se prosadí. Zda mystický, až magický, který považuje kněze za ontologicky odlišné bytosti, či styl služebný určený k podpoře obecného kněžství všech pokřtěných.
V knize se kromě názorů Ludmily Javorové, které nechci komentovat, vyskytují některé informace týkající se skryté církve, které komentovat a upřesnit chci.
Ze stran 59-63 vyplývá že Jan Blaha byl konsekrován v Římě. Ale nebylo tomu tak. Jáhenské a kněžské svěcení udělil Blahovi v německém Augsburgu biskup Josef Stimpfle, „Vatikánské povolení“ k biskupské konsekraci biskup Hnilica nesehnal, ale využil to, které již existovalo. Jednalo se o fakultu, která biskupovi umožňovala vysvětit svého nástupce bez předchozího souhlasu Vatikánu. Fakulta platila pouze na území Československa. Konsekrace Blahy musela proběhnout na našem území. Hnilica o to požádal jezuitskými kanály tajného slovenského biskupa Petra Dubovkého, který žil a pracoval v Praze. Konsekrace proběhla 28.10.1967 za zavřenými dveřmi, beze svědků, v rotundě sv. Martina v Praze na Vyšehradě. Konsekrace Blahy nebyla nikdy Vatikánem zpochybněna (až na pár měsíců po listopadu 89, kdy o tom Dubovský nechtěl mluvit). Arcibiskup Bertone, tehdejší sekretář Kongregace pro nauku víry, potvrdil při setkání s biskupy a kněžími skryté církve na pražské nunciatuře v r. 2000, poté co vyslechl zprávu Jana Blahy o jeho konsekraci, že „fakulta existovala, byla využita a to oprávněně“. Hned druhý den po své konsekraci Blaha konsekroval Davídka, což fakulta umožňovala.
Pasáže od str. 62 se týkají „nástupce“ F. M. Davídka po jeho smrti. Toho nebylo třeba hledat, světitel F. M. Davídka a držitel fakulty Jan Blaha byl naživu. Ještě v květnu r. 1990 při jednání biskupa Mision de France Lacramba se zástupci ES (za přítomnosti Ludmily Javorové) na brněnském biskupství hovořil za ES Jan Blaha a nikdo to nezpochybňoval. Role generálního vikáře končí smrtí biskupa. Tehdejší situaci ovšem hodnotím tak, že Ludmila Javorová vytvářela v Brně vůči Blahovi nenávistnou kampaň. Když jsme se v 90. letech pokoušeli o znovusjednocení biskupů ES (zdařilo se až v r. 1995), představovala Ludmila Javorová jednu z největších překážek. Při obrušování jejích vyhraněných stanovisek velmi napomohl její bratr Josef.
Na „Kobeřickém sněmu“ konaném 25.12.1970 (na str. 88 je nedopatřením uveden leden 1970), který se týkal ordinace žen, nejednali jen biskupové a kněží, ale i laici. Výběr delegátů byl na Davídkovi. Někteří nebyli přítomni (např. byli v zahraničí) a Davídek měl k dispozici jejich korespondenční hlasy. Přesto byl výsledek hlasování o tom, zda svěřit kněžskou službu ženám, nerozhodný a posléze rozhodl Davídek sám. Tři biskupy, kteří s rozhodnutím nesouhlasili (Josefa Dvořáka, Jiřího Pojera, Bedřicha Provazníka) Davídek suspendoval. Ti se obrátili na Petra Dubovského, který z nich suspenzi sňal a nadále působili na Davídkovi nezávisle. Kobeřickým sněmem skončila „zlatá léta“ Koinotés (1964-1970).
Na str. 118 Zdeněk Jančařík říká „Ano, klíčová je stará známá zásada sentire cum ecclesia (souznít, soucítit s církví). Jakmile začneme říkat: Církev ať si dělá a říká, co chce, my teď máme svoje svěcení nezávislé na církvi, tak to by bylo hodně špatné.“ S tím lze jistě souhlasit. Klíčové je, co Jančařík myslí církví. Já osobně považuji dnešní římskokatolickou církev za v zásadě „virtuální entitu“, která se ovšem podle posledního koncilu projevuje (plně) v místní církvi. Redukovat tedy tzv. „řešení skryté církve“ pouze na otázku svěcení bylo hrubým nedorozuměním vycházejícím z klerikálního pojetí církve jak ze strany biskupské konference ČSFR, tak části skryté církve.
Na str. 122 je řeč o pomluvách (na F. M. Davídka – pomluvy zněly mimochodem i na adresu F. Zahradníka, který není zmíněn). Pomluvy šířil západní rozhlas, nicméně je Antonu Hlinkovi nedodal Oto Mádr, ale František Mikloško (který to sám v rozhovoru přiznal).
Na str. 147 Zdeněk Jančařík píše - „Jiným problémem byli ženatí kněží a biskupové – z nichž velká část přijala inkardinaci do řeckokatolických struktur s východním obřadem.“ - Inkardinaci do řeckokatolické církve přijal biskup jediný (Pavel Hájek), u kněží nevím, zda je možné mluvit o „velké části“ - snad jen v Brně, kde až na dva tak učinili všichni, jinak v Praze nikdo, na Slovensku (kde byli desítky kněží) nikdo – ani jim to nebylo nabídnuto.
„Někteří „přesvěcení“ pod podmínkou (sub conditione) kategoricky odmítli a ani nepodepsali přísahu o mlčenlivosti o svém biskupském úřadu nebo „manifestační přísahu“ o svém svěcení.“
Přísaha o mlčenlivosti a „manifestační přísaha“ jsou zcela odlišné dokumenty: Mlčenlivost byla žádána od biskupů skryté církve a odmítl ji podepsat Fridolín Zahradník. Manifestační přísahu, kterou stvrzují své svěcení, podepsali desítky biskupů a kněží odmítajících reordinaci.
Tomu, kdo je obeznámen s problematikou skryté církve, se nad knihou nabízí celá řada dalších otázek, které nezazněly (nebo snad nebyly zodpovězeny či publikovány?). Zajímalo by mne např. vysvětlení spolupráce s StB, u které je Ludmila Javorová evidována jako držitelka konspiračního bytu. Zajímavé by také bylo znát odpověď na otázku ohledně jejího biskupského svěcení, které se nedá vyloučit. Nebo proč a s jakým posláním navštívila v r. 1990 apoštolského nuncia Giovanni Coppu. Není znám – a bylo by dobré znát - osud dalších žen vysvěcených F. M. Davídkem, atd.
Poslední komentáře