Keltská spiritualita: Velcí falzifikátoři II

Předchozí díl vyprávění o falzifikátorech se snažil odpovědět na otázku, proč vůbec někdo vynakládal námahu na vytvoření falz, a přiblížil také některé z postav falzifikátorů. Nyní přišel čas seznámit se s dalšími z nich.

Edward Williams (Iolo Morganwg)

Edward Williams, známý pod bardským jménem Iolo Morganwg (Iolo Morganwg and the Romantic Tradition in Waless, nedatováno), se narodil 10. března 1747 v Pen-onn ve Vale of Glamorgan v jižním Walesu do rodiny, kde se dědilo nejen jméno Edward, ale také kamenické řemeslo. Matka podle jeho pozdějších vyprávění měla vznešenější původ, což Williams rád zdůrazňoval a využíval při budování vlastní identity. Jeho formální vzdělání bylo slabé, byl převážně samouk. Tvrdil, že se naučil číst, když pozoroval otce, jak tesá nápisy na náhrobky.

Živil se sice jako kameník, ale měl vyšší ambice. Roku 1773 odešel do Londýna, kde se poprvé dostal do prostředí velšských intelektuálů. Seznámil se tam Owainem Myfyrem (Owen Jones), významným mecenášem a sběratelem velšské literatury. Ten jej uvedl do Gwyneddigion Society, jedné z hlavních londýnských velšských kulturních společností. V této době začíná Williams opisovat a sbírat rukopisy. Objevují první náznaky doplňování a vylepšování textů, ale ještě nejde o systematické padělání. Vznikají zde však rané verze některých pozdějších triád.

Roku 1777 se vrátil do Walesu, oženil se a pokusil se živit farmářstvím. Neměl však valný úspěch. Jednak zemědělství příliš nerozuměl, jednak soustřeďoval svou pozornost jinam. Právě v tomto období začal systematicky vytvářet svá první kompletní falza – zejména údajné středověké básně a triády, které později prezentoval jako autentické nálezy. V Londýně totiž poznal, jakou prestiž mají sběratelé starých textů. Toužil být jedním z nich, zapadnout do komunity, ale neměl přístup k dostatečně starým rukopisům. Jeho doba navíc milovala „objevování“ národních kořenů. Williams záhy pochopil, že může zaplnit mezery v tradici a že jeho tvrzení (vzhledem k úrovni tehdejší vědy) budou těžko ověřitelná. Ztotožnil se s představou velšské kulturní obnovy a začal pro ni „pracovat“. Padělky nechápal jako podvod, ale jako nástroj „rekonstrukce“ ideální minulosti.

Zhotovil velké množství rukopisů, které měly být důkazem, že starověká druidská tradice přežila dobu Římanů, christianizaci Walesu i pronásledování bardů za vlády krále Edwarda I., jakož i mnohá další protivenství. Jeho padělky předkládají propracovanou mystickou filosofii, kterou vydával za přímé pokračování starověké druidské praxe. Uvádí se, že pomocí mu v tom mohlo být jeho poněkud nemírné požívání opia.

Do povědomí veřejnosti vstoupil r. 1789 dílem Barddoniaeth Dafydd ab Gwilym, což měla být sbírka poezie ze 14. století, kterou prezentoval jako neznámé dílo Dafydda ap Gwilyma. Tato sbírka je dnes považována za první Williamsovo falzum.

Exkurz: Dafydd ap Gwilym

Dafydd ap Gwilym je historická postava. Patří k nejvýznamnějším básníkům středověké Evropy. Zásadně formoval podobu velšské lyriky 14. století. Narodil se v rozmezí let 1315–1320 v Brogyninu (Penrhyn-coch) do šlechtické rodiny. Ačkoli mezi jeho předky byli básníci a patroni básníků, sám nebyl členem profesionálního cechu básníků. Vzdělání získal asi v klášteře Strata Florida, případně u svého vlivného strýce, básníka Llywelyna ap Gwilyma. Těžiště Dafyddovy literární tvorby spadá do období po dobytí Walesu Edwardem I. Proto zrcadlí kulturní napětí té doby. Dafydd ap Gwilym zemřel někdy mezi lety 1350 a1370; některé prameny uvádějí, že se stal obětí moru. Jako místa, kde spočinuly jeho ostatky, se uvádí buď opatství Strata Florida, nebo opatství Talley.

Těžištěm jeho tvorby byla především rýmovaná dvojverší a ódy. Jeho básnický styl je založen na cynghaneddu – složité velšské aliterační a konsonanční struktuře. Do tehdejší poměrně rigidní bardské tradice dokázal vnést lehkost, osobitost a přirozenost. Zásadně tak ovlivnil následující generace velšských básníků. Má se za to, že znal francouzskou dvorskou lyriku, jejíž stopy jsou patrné v jeho líčení přírodních krás, kde používá mimořádně živé obrazy. Lásku zpodobňoval často velmi hravě, s erotickými náznaky. Nevyhýbal se ani satiře a humoru. Novým prvkem jeho tvorby byla osobní reflexe, v kontextu středověké bardské tradice něco neobvyklého (Dafydd Ap Gwilym, 2020).

Úspěch přiměl Williamse vrátit se r. 1791 do Londýna, kde 21. června 1792 založil na Primrose Hill společenství velšských bardů Gorsedd, údajně formou původního starobylého druidského obřadu. Své vlastní rituály prezentoval (a nejen při této příležitosti) jako objevená a rekonstruovaná historická fakta.

V roce 1794 vydal část své vlastní poezie, která byla později shromážděna ve dvousvazkovém díle Poems, Lyric and Pastoral. Je to jeho jediné autentické dílo a získalo značnou oblibu, takže lze mít za to, že jako básník nebyl špatný. V r. 1799 se stal unitářem. V tomto svém nejplodnějším období vytvářel rituální texty, genealogie bardů, „starobylé“ zákony a obřady a kosmologická schémata.

V letech 1801 až 1807 spolupracoval na vydání třísvazkového díla středověké velšské literatury The Myvyrian Archaiology of Wales. To se částečně opíralo o rukopisy z Williamsovy vlastní sbírky, nicméně značnou část tvořila falza. Padělaný materiál zahrnoval kroniku Brut a knihu připisovanou svatému Cadocovi. Druhý svazek, který shromažďoval velšské triády, obsahoval navíc „třetí sérii“ padělaných triád, stejně jako značné Williamsovy zásahy do autentických triád.

V pozdní fázi svého života, tj. přibližně v letech 1820 až 1826, doplňuje a přepisuje své starší texty a vytváří další vrstvy druidské teologie, zejména rozpracování Gwynfyd a Ceugant.

Po Williamsově smrti (zemřel 18. prosince 1826) shromáždil jeho syn Taliesin (pojmenovaný po legendárním bardovi) část otcova díla do The Iolo Manuscripts. Tyto rukopisy využívali pozdější badatelé a překladatelé jako referenční materiál při práci s dalšími středověkými rukopisy. Další Williamsovy padělky byly publikovány v díle známém jako Barddas. Toto dílo, vydané ve dvou svazcích v letech 1862 a 1874 a prezentované jako překlad prací Llywelyna Siôna, popisuje dějiny velšského bardského systému od jeho starověkých počátků až do současnosti. Ačkoli neobsahuje nic z autentické druidské tradice, představuje nejúplnější záznam mystické kosmologie, kterou Williams vytvořil (Williams, Edward, 2026).

Williamsova filosofie představovala syntézu křesťanství a artušovských mýtů. V něčem je srovnatelná s tvorbou Willama Blaka či skotského básníka (a padělatele) Jamese MacPhersona. Williams se stal propagátorem všeho „keltského“, včetně prvků bardského odkazu, které přežily mezi velšsky píšícími básníky.

Jeho záměrem bylo zdůraznit a posílit „velšskost“ jižního Walesu (zejména jeho domovského Glamorganu) proti rozšířenému názoru, že nejčistší zachování velšských tradic je typické pro severní Wales. Metafyzika rozpracovaná v jeho padělcích a dalších dílech pracuje s kosmologickou teorií soustředných kruhů existence, postupujících směrem ven od Annwn (Jiného světa) přes Abred a Ceugant až ke Gwynfyd (nebe).

V současnosti probíhá badatelský projekt University of Wales věnovaný právě E. Williamsovi (Iolo Morganwg and the Romantic Tradition in Waless, nedatováno).

Barddas – Williamsův metafyzický systém

Edward Williams vytvořil kompletní metafyzický systém. Moderní věda v něm vidí romantickou konstrukci, nikoli pokračování autentické druidské tradice. Systém byl pojmenován Barddas. Dnes víme, že většina jeho obsahu je Iolova vlastní tvorba, nikoli autentická předkřesťanská tradice. Přesto se jedná o koherentní kosmologii s vlastní vnitřní logikou, která měla obrovský kulturní dopad na další generace. Pokud se vám bude zdát systém komplikovaný, stěžujte si, prosím, u jeho tvůrce.

Originální text je dostupný v Internet Archive (Hare, 1874 či Barddas, Vol. I, 1862), kde je v úvodu obsažen i seznam členů společnosti. Mezi soudobé práce, které se tématem zabývají, zaujímá důležité místo práce The Barddas of Iolo Morganwg (Williams ab Ithel, 2004). Je to moderní vydání s úvodem Johna Matthewse, doporučené pro studium filosofických aspektů textu. Kritickou edici lze navštívit na Jones’s Celtic Encyclopedia (Jones, 2004).

Williams v rámci svého systému považuje za základní formu existence i myšlení triádu. Triády jsou pro něj dokonce ontologické jednotky. Mluví o třech principech, o třech stavech bytí a třech kosmických fázích.

Existenci všeho chápe jako tři kosmické stavy, kde vše směřuje od nevědomé existence k vědomé jednotě s božským. Hierarchie stavů je vertikální, ale zároveň cyklická – kruhy jsou stavy, kterými postupně prochází duše (chápe ji jako samostatnou entitu). Jsou tedy tři kruhy bytí. Nejnižším a nejtemnějším stavem bytí je ANNWN – kruh nutnosti. Lze jej popsat jako čistou nevědomost, absenci světla, determinované bytí, bez svobody a tedy také bez možnosti morální volby. Duše je „uzavřená“ v temnotě a chaosu. Jde o prvotní stav, výchozí bod existence, jakýsi před-život. Jsou zde určité spojnice k některým gnostickým směrům (v té míře, v jaké byla v jeho době úroveň poznání tohoto směru).

Střední, přechodový stav charakterizuje ABRED — kruh zkušenosti. Jednoduše se jedná o kosmickou „školu“, v níž se rozhoduje o morálním a duchovním růstu. Duše na své cestě prochází světem hmoty, života, utrpení, všemi formami života. Získává zkušenost, rozvíjí vědomí. Je si vědoma přítomnosti světla, ta je však pro ni částečná a neúplná. Cílem tohoto stádia je dosáhnout stavu, kdy je možno postoupit dále. Z předchozího je jasné, že reinkarnace je pro Williamsovu koncepci nutností. Duše reinkarnuje, dokud neprojde všemi formami života a nedosáhne morální a duchovní zralosti.

Třetím stavem, jehož může duše dosáhnout, je GWYNFYD – kruh blaženosti, charakterizovaný nejvyšší úrovní svobody a poznání. Duše dosahuje jednoty s božským principem, ale tento stav není pojímán jako statický, stále se rozvíjí. Duše zde dosahuje harmonie, ale neztrácí dynamiku, vývoj pokračuje. Koncept je teleologický – cílem je dosáhnout jednoty s božským principem.

Tento princip má u Williamse dvojí rozměr. Pracuje jednak s pojmem Hanesydd (doslova „ten, kdo zaznamenává“, jakýsi vyšší dozorce nad pokrokem duše), jednak s pojmem Duw (Bůh). Jeho koncept Boha je částečně panenteistický (Bůh je přítomen ve všem, ale zároveň přesahuje svět).

Světlo je pro Williamse metafyzickou veličinou. Je principem vědění (dodává osvícení) a zároveň hnací silou, která umožňuje přechod mezi jednotlivými kruhy bytí. Temnota není zlo, ale prosté ne-vědění.

Předkřesťanská keltská kosmologie (tj. to, co je o ní fragmentárně známo) se s Williamsem shoduje na existenci tří světů. Podle ní však tyto světy však existují paralelně, jsou vzájemně průchozí, nejsou nijak hierarchické. Není zde ani žádný nejlepší cílový svět. Podsvětí (Annwn či Tír na nÓg), pozemský svět a jiný svět zkrátka nějak koexistují. V některých pramenech se objevuje myšlenka reinkarnace, ale není systematizovaná.

Shrnuto a podtrženo, Williams vytvořil vertikální metafyziku, zatímco autentická keltská tradice pracovala s horizontální pluralitou světů.

Williams se od původního staro-keltského vidění světa odklání také představou ontologie duše, který je pro něj lineární a nutný. Ačkoli bylo zmíněno, že starokeltské motivy pracovaly s reinkarnací (např. Taliesin), v jejím podání není ani univerzální, ani teleologická. Koncept morální evoluce duše v předkřesťanské keltské religiozitě není přítomný nebo alespoň dokazatelný.

Oproti autentické keltské tradici, která vyznávala polyteismus s mnoha lokálními božstvy, panenteistický, téměř unitaristický koncept Boha chápe světlo jako emanaci božství (v autentické tradici jsou světlo a tma spíše narativy než filosofické pojmy). Kosmos pak definuje jako proces božského sebe-zjevování. Keltskou tradici transformuje do monistické metafyziky (což je výrazně moderní konstrukce).

Williamsova antropologie předpokládá, že člověk je bytost v procesu neustálého růstu, která má povinnost usilovat o pravdu a poezii. Bard pro něj není pouhý umělec, být bardem je duchovní povolání, jeho funkcí je ovlivňovat kosmický řád. Bard vystupuje jako duchovní učitel a nositel světla. Williams zakládá Gorsedd Beirdd Ynys Prydain (Bardské shromáždění) jako sakrální instituci a jako duchovní bázi národní obrody. V autentické keltské tradici byl bard nositelem paměti komunity (básník, historik, genealog) a jeho funkce byla především sociální; připomínal komunitě její kořeny a stmeloval ji. Williams posouvá význam bardství do metafyzické roviny.

Z toho vyplývá také systematická a zacílená etika. Jejími hlavními principy jsou pro Williamse pravda, tvořivost, dosahování harmonie. Barda vyzdvihuje jako duchovní ideál. Etika původní keltské společnosti rozhodně nebyla takto vysoce strukturovaná. Zdůrazňovala čest a dodržování slibů a závazků. Pohostinnost, podobně jako u mnoha jiných starých národů, byla posvátná. Ideálem byl bojovník a hrdina, obdivovány byly magické kompetence. Tato etika byla daleko více situační a sociálně orientovaná, kladla důraz na solidaritu klanového společenství, nikoli na harmonii s kosmickým řádem.

Iolo Morganwg vytvořil tedy ucelený a koherentní metafyzický systém, který sice není autenticky keltský, ale je funkční a stal se základem moderního druidismu a velšské kulturní identity.

Jak Williams ovlivnil sebepochopení velšského národa

Edward Williams byl klíčovou postavou romantického kulturního obrození Walesu. Současný výzkum jej označuje za „hnací sílu kulturního obrození, které dalo vzniknout modernímu Walesu“. Jeho zásadní vliv spočíval v tom, že syntetizoval, reinterpretoval a doplňoval středověké velšské texty, a tak vytvořil ucelený narativ o starobylém, duchovně vyspělém, keltském národě. Tento narativ se stal základem velšského sebeobrazu v 19.–20. století.

Geraint the Blue Bard

Geraint (Morganwg, 1807) je fiktivní postava. Údajné starobylé texty tohoto „velšského báníka“, napsané ve skutečnosti E. Williamsem, patří mezi literární falza uváděná dnes v přehledech padělků. Vznikla v době, kdy nastala poptávka po „autentické“ keltské poezii. Williams chtěl vytvořit starobylou bardskou tradici, která by dokládala kulturní velikost Walesu. Geraint měl být legendárním bardem, vynálezcem poetického systému cynghanedd a reformátorem řádu bardů. Zároveň měl být také bratrem krále Morgana z Morgannwgu a měl dokonce působit u dvora Alfréda Velikého (Stafford, 1988) (Leerssen, 1996).

Pro vytvoření této postavy si Williams vypůjčil inspiraci z Chaucerovy básně House of Fame, kde se objevuje harfeník jménem Glascurion, a ze skotsko‑anglické balady o Glasgerionovi. Z těchto jmen vytvořil postavu se jménem Geraint Fardd Glas (v žádném skutečném velšském rukopisu se však taková postava nevyskytuje).

V r. 1956 prokázal velšský učenec G. J. Williams definitivně (Williams, 1956), že Geraint je výhradně výtvorem E. Williamse. Jazykový rozbor dokázal, že jméno je novotvar a že texty této postavě připisované neodpovídají žádné skutečné velšské tradici. Popisované „historické“ souvislosti jsou navíc neskutečné a nereálné. Nicméně i toto dílo formovalo novodobou velšskou národní tradici.

Srovnání Ossiana s Geraintem

Nabízí se srovnání Gerainta s postavou Ossaina. V případě obou postav se jedná o falza, avšak zatímco Ossian jako dějinná postava skutečně existoval, byť ho Macpherson stylizoval do podoby slepého barda, Geraint je kompletní mystifikace. Podobně jako s postavami je to i s texty samotnými: Ossianovy zpěvy jsou směsí skutečných gaelských fragmentů a Macphersonovy vlastní romantické poezie, Geraint je kompletní mystifikací. Neexistující bard nemohl přirozeně vytvořit žádné dílo, jeho údajné texty nemají historický podklad.

Účel vzniku obou děl je obdobný. Ossian měl ambici stát se široce akceptovaným „keltským eposem“ s cílem pozvednout skotskou kulturu. Geraint měl dokázat existenci starobylé a nepřerušené tradice bardů a dodat tak velšskému nacionalismu potřebnou oporu.

Z hlediska obsahu jsou Ossianovy zpěvy komplexem melancholických epických básní o hrdinech, bitvách a přírodě, obsahem Geraintových textů jsou pseudo‑bardské výroky, genealogie a naučné texty týkající se řádu (Haywood, 2001).

Obě falza splnila zamýšlený účel. Ossian měl obrovský vliv na evropský romantismus (ovlivnil Goetha, Herdera i Napoleona). Geraint měl velký vliv na velšský kulturní nacionalismus a podobu moderního neo-druidismu. Měl však malý mezinárodní dopad (Leerssen, 1996).

Ossianovy zpěvy, kritizované už za Macphersonova života, byly definitivně odhaleny jako padělek pomocí jazykové analýzy. Přestože Geraintovy texty jsou daleko fantasknější, jako výtvor E. Williamse byly identifikovány teprve ve 20. století.

Gorsedd Beirdd Ynys Prydain

Gorsedd Beirdd Ynys Prydain (Gorsedd, 2026), dodnes existující společnost velšských básníků, spisovatelů a umělců, kteří přispěli k obrodě velšského jazyka a kultury, byla založena roku 1792 na Primrose Hill v Londýně jako součást velšského kulturního obrození. Nejde tedy o starou druidskou instituci, která ve skrytu přečkala staletí, ale o moderní konstrukt, který nicméně ve své době naplnil očekávání kulturní elity velšského národa. V roce 2019 byla společnost přejmenována na Gorsedd Cymru, aby název lépe odrážel její zaměření na Wales a nebyl zavádějící.

Gorsedd pořádá a vede hlavní obřady na největším velšském kulturním festivalu National Eisteddfod of Wales. První veřejné slavnosti se konaly r. 1795. Ceremonie probíhají v kruhu kamenů, což koresponduje s romantickou představou o druidech a jejich rituálech. Členové nosí charakteristické bílé, zelené a modré hábity podle hodností. Společnost rovněž uděluje čestná členství za významný přínos velšské kultuře, jazyku či veřejnému životu. Udržuje kontakty s dalšími keltskými zeměmi, tedy s Cornwallem a Bretaní, kde jsou doložena paralelní uskupení: v Cornwalu gorsedh, v Bretani goursez.

Eisteddfod

Gorsedd spolupracuju s Eisteddfodem, velšskou kulturní institucí, která pořádá tradiční festival, jehož jádrem jsou soutěže v poezii, hudbě a dalších uměleckých disciplínách. Slovo eisteddfod se skládá ze dvou velšských morfémů eistedd (sedět) a fod (být); znamená tedy „společné zasedání“. První historicky doložený Eisteddfod se konal r. 1176 na dvoře Rhys ap Gruffydda v Cardigan Castle. Byla to soutěží bardů a minstrelů, jejíhož vítěze určoval šlechtický patron. Moderní velšský National Eisteddfod vznikl v 18.–19. století, kdy se malé lokální soutěže bardů sjednotily do jedné instituce.

V současnosti se jedná o největší kulturní festival ve Walesu. Festival trvá týden a je putovní, tj. každý rok koná v jiném regionu Walesu. Jeho součástí jsou soutěže v oblasti literární tvorby a přednesu (poezie, próza, hudba, zpěv, dramatická tvorba). Cílem je oslava velšského jazyka (Cymraeg) a prezentace současné i tradiční velšské kultury. Součástí festivalu jsou také zmíněné ceremoniály Gorseddu (tedy Williamsem vytvořené, nebo dnes spíš jím inspirované „druidské“ rituály).

Morganwgův vliv je patrný v několika rovinách. Jednak je to již zmíněná rovina institucionální – Eisteddfod a Gorsedd dodnes hrají důležitou roli v prezentaci velšské kultury. To přispělo k posílení prestiže velštiny jako jazyka poezie a zároveň k posílení národní identity. Velšané se díky tomu začali chápat jako starobylý, kulturně kompaktní a duchovně jedinečný národ.

Význam Williamse spočívá v tom, že poskytl Walesu velkolepý mýtus o minulosti, který upevňoval národní sebevědomí, a vytvořil romantický obraz druidismu, jenž se stal součástí velšské kulturní imaginace. V neposlední řadě přispěl k dekolonizačnímu narativu: Wales se mohl emancipovat jako starobylý národ s vlastní duchovní tradicí, nezávislou na Anglii. Tento dopad byl zamýšlený, protože Williams byl v otázce národního sebeurčení velmi radikální. Současní badatelé jsou si vědomi toho, že převážná část jeho díla jsou falza, ale ve Walesu neproběhlo nic, co by se podobalo našemu boji o Rukopisy. Za své zásluhy o národ je Williams vnímán spíše kladně. Bez něho by dějiny moderního Walesu vypadaly zásadně jinak.

Williams – první neo-druid?

Edward Williams vytvořil v r. 1792 Gorsedd a představil jej jako pokračování starověkého druidismu. Moderní výzkum ho proto často označuje za prvního neo-druida. Vznikl tak půvabný paradox – Gorsedd je kulturní (vážená a vážná) instituce, ale její rituály jsou produktem romantického druidského obrození, které stojí u zrodu neo-druidismu (Romanazzi, 2025).

Gorsedd institucionalizoval druidskou estetiku, nikoli však náboženský systém. Estetika se projevuje především v rituálech a symbolech (meč míru, pochodeň, volba nejvyššího barda).

Neo-druidismus je pak moderní duchovní směr či náboženské hnutí čerpající inspiraci z romantických představ o druidech. Klade důraz na spojení s přírodou, vyzdvihuje keltskou symboliku. Jsou pro něj důležité rituály a osobní spirituální praxe, ale chybí tu přímá vazba k velšskému kulturnímu dědictví či jazyku. Objevuje se až na přelomu 19. a 20. století. Williamsova falza však tomuto hnutí dodávají argumentační bázi pro starobylost a neporušenost tradice.

První generace Williamsových pokračovatelů (19. století) rozvíjela v prvé řadě velšskou kulturní linii, došlo k institucionalizaci Gorseddu v rámci Eisteddfodu, rituály se stabilizovaly, získávaly autoritu a obecný konsensus. Bardské hnutí bylo nahlíženo jako součást velšské identity.

V témže období však také britští a francouzští romantikové přebírají Williamsův obraz druidů a druidismus se stává symbolem „keltské duchovní minulosti“. Williamsův model se normalizuje jako kulturní archetyp.

Druhá generace následovníků v období konce 19. a počátku 20. století překlápí Williamsův model k výrazně ezoterní interpretaci. V rámci různých škol theosofie a hermetismu je druidismus reinterpretován jako součást univerzální starověké moudrosti a druid se stává jedním z archetypů zasvěcence. Williamsovy koncepce k tomu poskytly dostatek materiálu v podobě symbolů a rituálů.

Na počátku 20. století se setkáváme se vznikem moderního neo-druidismu. Ross Nichols (1902–1975), který je zakladatelem OBOD (OBOD, 2026), přímo navazuje na Morganwgův trojstupňový systém zasvěcení. Přebírá symboliku Gorseddu, ale přeznačuje jeho obsahy výrazně spirituálně. Williamsův původní model tedy existuje dál, jen jeho kulturní funkce se stává spirituální.

V 70. letech 20. stol. nastupuje další generace v rámci neo-druidského hnutí. OBOD je v této době suverénně největší druidskou organizace na světě a jeho rituály a symboly stále nesou Morganwgův otisk, avšak jeho systém se začíná diverzifikovat. Existují hnutí volající po větší historické věrnosti (otázkou je čemu) a zároveň se formují další uskupení, např. British Druid Order (BDO, 2019). Ukazuje se nicméně, že Williamsův model natolik ovlivnil chápání a sebechápání neo-druidismu, že jej nelze obejít a je nutno s ním počítat jako s referenčním bodem (a to i v případě, že se proti němu někdo vymezuje).

Současnost, zvláště doba postcovidová, posunula druidismus do digitální roviny. Lze se tak setkat s komunitami organizovanými online. Dokonce probíhají online rituály, vzdálenost dnes nehraje roli. Webové stránky organizací mají moderní, přitažlivý design. Současně s globalizací však postupuje také jistá komercionalizace (pod heslem „druidem snadno a rychle“). Zjednodušeně lze říci, že zárukou toho, že si příslušné uskupení nevymýšlí příliš okatě, je jeho vazba na nějakou „tradiční“ druidskou organizaci, tedy BDO, OBOD či ADF, což je severoamerická verze, která je ovšem svým zaměřením pan-indoevropská a druidismus je pouze jednou z jejích nabídek (ADF, nedatováno). Vzhledem k tomu, že i tato uskupení vycházejí z E. Williamse, lze mít za to, že se jeho model druidismus stal od svého vzniku důležitoi kulturní i náboženskou konstantou – falza nefalza.

Shrnutí

Na základě předchozích skutečností je možné prohlásit, že E. Williams neboli Iolo Morganwg byl „nejkontroverznější“ velšský autor. Zároveň nelze popřít, že jeho falza měla zásadní dopad na to, co dnes lidé považují za „keltské“ či „druidské“. Vytvářel texty, které prezentoval jako starobylé a které podle něj měly dokládat nepřerušenou bardskou a druidskou tradici. Své vlastní ideje prohlašoval za autentické středověké či dokonce předkřesťanské. Jeho falza se týkají především 3. části velšských triád, do nichž vložil vlastní morální a duchovní principy, které vydával za autentickou keltskou moudrost. Mimo to prohlašoval za středověké či předkřesťanské texty vlastní výtvory.

Pro Evropu byla jeho tvorba součástí širšího fenoménu romantického „vynalézání tradice“ 18. století, což nebyl jev výhradně velšský. Falza v té době vznikala i v dalších evropských zemích (většinou v těch, jejichž jazyk a kultura byly utlačovány).

Falza, která Williams vytvořil, nevznikla jako náhodné pokusy, ale stál za nimi program. Tyto texty zdůrazňovaly duchovní jednotu Walesu, vytvářely obraz druidů jako nositelů morální pravdy a spojovaly bardy s národní identitou. Williamsovi současníci je akceptovali také proto, že souzněly s dobovými romantickými ideály. Williams navíc nezůstal u textů. Vytvořil instituci, která jeho falza legitimizovala, čímž své dílo zviditelnil, rituálně ukotvil. A texty naopak podporovaly legitimitu instituce.

Williamsova falza vytvořila iluzi, že existovala nepřerušená druidské tradice, jejímiž přímými dědici a nositeli byli bardové, a že velšská kultura si uchovala „původní keltskou moudrost“. Tato představa je dodnes hluboce zakořeněná v populární kultuře i v moderním druidismu.

Williams vnesl do neo-druidského hnutí terminologii, jako např. názvy pro důležité svátky během roku (Alban Arthan, Alban Eilir, Alban Hefin, Alban Elfed). Běžný zájemce o toto hnutí většinou nemá ani zdání, že se nejedná o historické keltské názvy. Williams měl vliv také na podobu rituálů. Legitimoval tak Gorsedd jako instituci, která zachovala „keltskou tradici“, přestože vznikla jako romantický konstrukt 18. století. Představa kontinuity keltského vlivu a spirituality je do značné míry Williamsova konstrukce, která však ovlivňuje populární kulturu dodnes. Bez Williamse by keltská spiritualita (a to i křesťanská), vypadala zcela jinak.

Bibliografie

ADF. (nedatováno). Získáno 23. leden 2026, z A Druid Fellowship: https://www.adf.org/

Barddas, Vol. I. (1862). Získáno 25. leden 2026, z https://sacred-texts.com/neu/celt/bim1/bim1001.htm

BDO. (2019). Získáno 25. leden 2026, z The British Druid Order: https://www.druidry.co.uk/

Dafydd Ap Gwilym. (2020). (University of Wales) Získáno 04. duben 2026, z Dafydd Ap Gwilym .net: https://dafyddapgwilym.net

Gorsedd. (2026). Získáno 25. leden 2026, z Gorsedd Cymru: http://www.gorsedd.cymru/

Hare, J. B. (1874). Barddas. Získáno 25. leden 2026, z Internet Archive: https://archive.org/details/barddas-two-volumes-in-one

Haywood, J. (2001). The Historical Atlas of the Celtic World. London: Thames & Hudson.

Chapman, M. (1992). The Celts: The Construction of a Myth. London: Macmillan.

Iolo Morganwg and the Romantic Tradition in Waless. (nedatováno). Získáno 23. leden 2026, z University of Wales: https://www.iolomorganwg.wales.ac.uk/

Jones, M. (2004). Barddas. Získáno 25. leden 2026, z Jones’s Celtic Encyclopedia: http://www.maryjones.us/jce/barddas.html

Leerssen, J. (1996). Remembrance and Imagination: Irish Cultural Memory and Romantic Nationalism. Cork: Cork University Press.

Morganwg, I. (. (1807). Myvyrian Archaiology of Wales, sv. III.

OBOD. (2026). Získáno 25. leden 2026, z Order of Bards, Ovates and Druids: https://druidry.org/

Romanazzi, A. (11. leden 2025). Discovering Iolo Morganwg the first Neo-Druid. Získáno 25. leden 2026, z Centro Studio Misteri Italiani: https://centrostudiomisteritaliani.com/2025/01/11/discovering-iolo-morga...

Stafford, F. (1988). The Sublime Savage: A Study of James Macpherson and the Poems of Ossian. Edinburgh: Edinburgh University Press.

Williams ab Ithel, J. (2004). The Barddas of Iolo Morganwg. Red Wheel Weiser.

Williams, Edward. (2026). Získáno 04. duben 2026, z Dictionary of Welsh Biography: https://biography.wales

Williams, G. J. (1956). Iolo Morganwg a Chyfraith y Beirdd. Cardiff: University of Wales Press.