Jan Spousta

Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patříkrálovství boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme království boží jako dítě,jistě do něho nevejde (Lukáš 18, 16n). Mnohokrát jsemuž promýšlel tato zvláštní slova řečená Ježíšem o nemluvňatech; nadějná –vždyť v křesťanství netřeba být supermanem, stačí být jako kojenec – a zároveňi trochu hrozivá pro toho, komu už dětství odešlo s dávnými sněhy. Jak býti dítětem? Vždyť cesta zpátky už nevede: usilujeme-li mydospělí o dětskost, dobereme se nanejvýš dětinskosti. A jakým dítětem být? Co zdětské bytosti bylo pro Ježíše tak podstatné, že nám ji dává za příklad, ba zapodmínku sine qua non,podmínku, bez níž vůbec nelze vejít do božího království? V čem snad může lépenež já boží království přijmout malá Marie Magdalena, která mi žvatlá nakolenou, když toto píši? Magdalenka, která je zatím ve všem odkázána na našipéči tak, že by bez ní snad ani den nepřežila?

Možná tady Pán hovoří o otevřenosti,čistotě srdce a pokoře, o prostotě, radosti a nelomené lásce – aspoň mněse zdá, že bez těchto vlastností žádné království vskutku nemůže být boží. Amožná ještě hlouběji je řeč o malých dětech vydaných a odevzdaných dorukou svých rodičů a důvěřivě očekávajících vše dobré od nich – na rozdíl oddospělého vědomí, že člověk je sám pod hvězdami, sám svého štěstí strůjcem, sámsobě mírou všech věcí. Ale ať už si dáme na tyto otázky jakoukoli odpověď,nesmíme pro důležitou a tajemnou druhou větu z citátu zapomínat na tu první,zdánlivě jasnou a samozřejmou: Nechte dítek, ať jdou ke mně, a nebraňte jim.

Malé děti mají v současnéspolečnosti obecně dost málo volnosti. Nemohou si zdaleka chodit, kam chtějí, astále se jim v něčem brání (z těch nejlepších důvodů, ovšem, a pouze pro jejichdobro). O to silnější je potom vzpoura dospívajících, zdá se mi. A křesťanskácírkev? Ta jistě není místem, kde by útlak dětí vrcholil – tím jsou dětskévěznice, kterým říkáme jesle, školky a školy. Ale dělá pro děti dost? Dovolujejim přicházet blíže ke Kristu a nechat si od něho žehnat?

Filipínec JoséM. de Mesa – sám ženatý otec rodiny a navíc profesoraplikované systematické teologie na universitě De La Sallev Manile – se věnuje eucharistickému aspektu tohoto problému. V textu, jehožprvní část v tomto čísle přinášíme, klade otázku, jaké oprávnění má současnápraxe západních církví, které k eucharistii připouštějí zpravidla až školáky.Míří k závěru, že by účast na eucharistii byla žádoucí už v útlém věku, ještěpřed tím, než se dítě dokáže na svátost „připravit“ a „pochopit“ ji. Takovábyla praxe staré církve a tak se to dodnes uchovalo v pravoslaví.

Přes jasné argumenty je toslovo do pranice. Trend totiž leckde míří na opačnou stranu: odkládat iniciačnísvátosti, dokud se děti nebudou schopny samostatně rozhodnout případně dokudnedojdou osobního obrácení. Já sám nepopírám nutnost obrácení, ale v otázcesvátostí jsem spíše na straně dětí: dokonale připraveni a obráceni nebudemenikdy, všechno vždy přijímáme od Boha na dluh. A do jeho království ostatněmáme vcházet jako maličké děti, ne jako charismaticiči absolventi teologie.

Dušičkové číslo Getsemanbohužel dále obsahuje hned dva nekrology, za Antonínem Liškou a Jiřím Štorkem. Mužové různých konfesí a velice odlišných stylů aspiritualit. Přesto každý z nich šel pevně za Kristem. Věřím, že oba doKrálovství vešli.

Teologický ahistoricko-kulturní přehled katolické praxe prvního přijímání dětí

José M. de Mesa

Úvod

Jako rodič často pociťujibolest při slavení nedělní eucharistie – společné večeře všech, kdo jsou vKristu pokřtěni. To, co sám doma nikdy nedělám, se v kostele pravidelně děje vechvíli, kdy se podává přijímání. Malé děti, které nejsou „ve věku rozumovéhorozlišování, “ se totiž nemohou účastnit večeře křesťanů shromážděných jakoobec věřících. Není nic zvláštního, že rodiče stojící v zástupu a čekající, ažna ně přijde řada, berou raději své malé s sebou, než aby je ponechali svémuosudu v kostelních lavicích. Když pak přijmou hostii a kněz nechá děti bezpovšimnutí, vidím na tvářích dětí zmatek; dívají se na kněze a na své rodiče,jako by říkaly „a co já?“ Jedinou odpovědí, kterou rodiče mohou dát, je, že jevezmou za ruku a dovedou je zpět na místo do lavic. Kněží, kteří pocitytakových dětí vnímají, je třeba pohladí po hlavičce nebo jim na čele udělajíkřížek jako znamení požehnání, aby tak nahradili to, že děti nebyly k přijímánípřipuštěny. Když jsem svědkem takové scény, často mi v mysli vyvstávají otázky:„proč to děláme?“ anebo „musí se to dělat právě takto?“ A chci vědět, zdatéž ostatní rodiče cítí v takových situacích podobné pocity. Také mě zajímá, copociťují děti, kterým se zabraňuje přijímat.

Při průzkumu, který se dělal nakonci 80. let pro jednu konferenci o připouštění dětí k eucharistii, se dětem irodičům (katolíků i protestantům) kladla otázka: „Co děti říkají o svézkušenosti s účastí na přijímání resp. eucharistii ?“^[1]Z odpovědí dětí jasně vyplývá, že děti, které pravidelně chodí do kostela,ale nebyly připouštěny k přijímání, se cítily velmi zraněny. Proti tomutonespravedlivému vyloučení se bouřily. Tyto zkušenosti názorně dokládají citace:„Říkáš, že Ježíš nás vybízí, abychom jedli u jeho stolu, tak proč nám v tombráníš?“ Nebo šestiletá holčička: „Už neřeknu , jsme všichni jedno tělo‘,protože nejsme. Já a Ben ten chléb nedostáváme.“Manželka jednoho vikáře psala o diskusi, kterou vedla spolu se svým manželem seskupinou dětí. Mnoho z nich „pociťovalo, že se nemohou zcela účastnit, a tedyje to záležitost dospělých a děti jsou přibírány jen jako přívažek“. Jedno zečtyřletých dětí řeklo, že by si přálo přijímat, protože „já patřím k církvi,víš!“ Jedna dívenka, která psala, že kvůli tomu nechce chodit do kostela,protestovala takto: „Když se cítíš být maximálně připraven přijímat, cítíš sejako hlupák, když ti dělají křížek, stejně jako když tam sedíš v lavici.“ (Sutcliffe 1982:25).

Mezi odpověďmi byl i jedensmutný dětský protest: „V našem kostele jsou důležité jen malinké děti (křest)a pak už jen ti velcí.“ „To by bylo príma, “ psal jeden chlapec ze Švýcarska,„kdyby všichni přijímající mohli zůstat společně kolem stolu, právě tak, jakokdyž jíme doma“. Maminka z Britské Kolumbie nám říká, že její synek dřív, nežmohl přijímat, protestoval slovy, že si myslí, že „Ježíš je tu pro každého“.Jeden kněz psal o svém rozhovoru se šestiletým dítětem, které poprvé přinášelodary chleba a vína: „A jsem do toho zahrnut i já?“ „Ano, přece bys neseděldoma, a nedali tam chleba“. Australští manželé s dětmi ve stáří tří, čtyř adevíti let psali o své zkušenosti v jednom kanadském sboru: „Co náspřekvapovalo, byla úcta, s jakou děti přijímaly chléb, a jak vřelá byla ta celáatmosféra vyrůstající z účasti dětí … zdálo se, že děti v Kristu objímá,jako by objímala celou rodinu…“ (Sutcliffe1982:26-7).

Neformální anahodilý průzkum, který jsem provedl sám, přinesl odpovědi, které potvrzovalytytéž pocity, jaké jsou popisovány výše.^[2]Děti, kterým není dovoleno přijímat, se obecně cítí být „smutné“ (malungkot),protože byly vyloučeny (iniiwan, nag-iisaupuan) a případně i „závidí“ (naiinggit)druhým, zvláště pak členům své rodiny, kterým se přijímání dává. Ať užvyjadřují své city stížností, že jsou ponechávány opuštěné v lavicích, nebo žechtějí okusit chuť přijímané hostie, nebo že chtějí Ježíše, vždy je v podtextutýž pocit: Cítí se vylučovány. Obzvláště zřetelně to vyjádřila jedna holčička,která řekla, že nechápe, proč jí není umožněno, aby přijímala také. Jednamaminka mi řekla, že dříve než její dcera přijala první přijímání, žádala jidcera, aby jí z hostie dala kousek. Když dostala odpověď, že to ještě nejde,dcerka se pro toto odmítnutí nahněvala a matku štípla. A tak měla její dcerkaobzvláštní radost, když konečně přišla chvíle jejího prvního přijímání, pocit,který sdílela s ostatními dětmi. Jeden kněz mi vyprávěl zkušenost svého kolegy,kterého jedno dítě poté, co bylo u přijímání odmítnuto, nazvalo nahlas„lakomcem“.

Místo člověka při jídle

Jídlo a pití jsou obecnýmifyzikálními a biologickými realitami, ale jsou-li požívány a sdíleny u stolu,pak ztělesňují sdílené obsahy. Večeřet společně neznamená pouze uspokojovat svébiologické potřeby, ale též potřeby vztahově-sociální. Sdílet jídlo a pití jejedním z nejdůležitějších a nejdůležitějším prostředkem jak mezi lidmivytvářet, udržovat, jakož i vyjadřovat a posilovat osobní vazby i vazby vespolečenství. Filipínský autor E. Alegre, který ojídle píše, tvrdí, že svět jídla není pouze světem sycení, ale též darování,pozornosti, úcty, vztahů. To není svět biologický; je to hodnota sociální, a tozcela bazální. Je to svět hry a účastenství, nikdy to není monolog ale dialog,vyžaduje si svou dobu, proměňuje a posouvá svá zacílení (Fernandeza Alegre 1988:81). V mnoha kulturách ztělesňuje jídloa pití vztahové a komunitní hluboko kořenící hodnoty.A proto vynechat nebo odmítnout společné jídlo může vyjadřovat či vytvořitsituace oslabených vztahů, vyloučení či rozkolu.

A v rodinách tomu není jinak.Rodiče jak jen mohou podporují soudržnost rodiny právě při společném jídle. Asdílení téhož jídla, jež má svůj symbolický náboj, je pro takovou vzájemnostpředpokladem. Jíst stejný pokrm není pouze věc z praktického či ekonomickéhohlediska výhodná, ale je to symbolické sdílení téhož pokrmu rodinou. Jístspolečně, mít účast na stejném pokrmu, je projevem jedinosti rodiny, jejížvnímání je tak i vychováváno. Ve chvílích konfliktů a rozepří může právěsdílení jídla a pití poskytovat mocný prostředek k usmíření a uzdravenívztahů.^[3]Společné jídlo je oslavou daru rodiny a těší se z dobroty sdíleného života. Přirodinných posezeních u jídla se rodiče snaží poskytovat svým dětem výživujak fyzickou, tak afektivní. Děti tímto způsobem opakovaně a konsistentnězakoušejí, že k rodině opravdu patří, že jsou rodinou opravdu přijímány azakoušejí její péči. Třebaže vynikající kuchařské výtvory nejsou nevítané,vzniká dobré jídlo prvotně vždy z dobrých vztahů. Lidé se těší právě z nich!Pouze za taková jídla dovedeme pak být opravdu vděční.

Bylo by opravdu šokující slyšeto takových rodičích, kteří by od svých dětí požadovali, aby nejprve prokázaly,že jsou hodny k rodině patřit, že chápou, co to znamená připojit se k rodinnémustolu, či aby si to zasloužily tím, že by byly schopny vysvětlit, jaký to mávýznam. „Bylo by to absurdní, “ píše jeden komentátor k tématu přijímání dětí,„aby matka odepřela své city dítěti jen proto, že by dítě nechápalo, co cityznamenají“ (Bieritz 1982:48). Taková nepředstavitelnápraxe by jen znetvořovala hodnotu a dobrotu toho, co znamená být rodinou. Jedenz největších darů života – přináležitost k rodině – by se proměnila v hrozivébřemeno. K tomu by pak pokřivila pravý význam rodinného stolování jako lidskéhopřivítání a potvrzení.

A právě pro bohatý lidskývýznam společného lidského stolování je odmítnutí sdílení pokrmu a nápoje vůčikterémukoli členu rodiny sdělením, že je v různém stupni vylučován z rodinnéintimity a společenství. Stane-li se tak třeba i beze slov, říká toto pouhégesto příjemci, že ke společenství z nějakého důvodu nepatří. Takový čin má veskutečnosti ještě hlubší účinek než slova vyřčená snad ve chvatu a nedbale.Stane-li se to opakovaně, a co hůře pravidelně, kterémukoli jednotlivému členurodiny, pak to zřetelně vypovídá, že k rodině skutečně nepatří; je to názornámetafora vyloučení z církve (McKim 1996:98).Jestliže rodinu chápeme teologicky jako uskutečňování domácí církve, nabývátento akt ještě na závažnosti (srv. Lumen Gentium, čl. 11).

Současná praxe

Oficiální katolická zvyklostpředepisuje, že k první zpovědi a přijímání smějí být připuštěny pouze pokřtěnéděti, které dosáhly „rozumného věku“ resp. „let rozlišování“.^[4]Např. současná praxe na Filipínách je tomuto církevnímu pravidlu věrna tak, žeprvní zpověď a přijímání se praktikují ve věku kolem sedmi let. Nesdělujekatolická praxe s ohledem na význam tohoto stolování dětem mladším, že dospolečenství opravdu nepatří? To, že byly pokřtěny, čímž se stalyplnohodnotnými členy církve, se tu nenahlíží jako dostatečná podmínka k tomu,aby se plně účastnily na stolování rodiny – obce křesťanů.

Nadto ještě eucharistie,namísto, aby byla chápána jako Ježíšův bezpodmínečný dar sebe sama, se stává„odměnou“, kterou by si děti měly zasloužit^[5].Nejprve by měly získat schopnost rozlišovat obyčejný chléb od eucharistického,v katechetické výuce se seznámit se základní naukou katolicismu a vykonat svouprvní zpověď po přiměřené přípravě. Jen pak mohou přistoupit k prvnímupřijímání. Jen za této podmínky jsou „připraveny“ a „hodny“ Ježíše přijmout. Atak namísto toho, aby přijímání bylo zakoušeno jako projev božího milosrdenstvía bezpodmínečné dobroty, začíná být chápáno jako boží uznání a schválení toho,co někdo vykonal, aby ukázal, že si to zasluhuje. A my přece velmi dobře víme,že boží příchod k nám je primárně gestem laskavosti, jež Bůh ve svobodě pro náskoná. Nejsme to my, kdo Boha miluje první; Bůh první miloval a miluje nás.Učíme se milovat doslova proto, že jsme milováni (srv.J 4, 9 – 10, 19). Tuto milost uznáváme tím, že při eucharistické slavnostitěsně před přijímáním voláme, že nejsme hodni, a tak vyjadřujeme, že jsme nikdynebyli hodni, ani že nepřijde chvíle, kdy bychom se měli hodnými stát.

Můžeme se ptát, a jako rodič setéž sám ptám, zda tato potřeba je aktuální, nebo zda s ohledem na církevnípraxi byla aktuální vždycky. Tato praxe pokračuje, aniž by si kdo kladl otázku,zda pokračovat má, zda má být nějak upravena nebo jednoduše přerušena. Je tatopraxe konsistentní s autentickou tradicí církve? Pokud to posuzujeme legalisticky spíše než historicky, pak bude stávající praxespíše tíhnout k tomu, aby pokračovala. Avšak historický, kulturní, a tedykontextuální přístup by nám mohl poskytnout širší rozhled a nastolit novépohledy i praxi. Jistě nám to pomůže nahlédnout, jak neteologické faktory (vtomto případě evropská historie a kultura) ovlivňují pastorační politikucírkve.

Význam stolování v bibli

Pojďme však dále v analýzevztahové a sociální hodnoty stolování a podívejme se na jeho význam vžidovsko-křesťanské tradici. V kultuře, v níž Ježíš žil, měl společně sdílenýpokrm nepochybně hluboký význam. Společné jídlo a pití byly aktivity majícízávažný vztahově-sociální náboj. Vyjadřovaly ke komu kdo chtěl patřit, kdo mělbýt zahrnut do komunity či z ní vyloučen, kdo k ní patřil a kdo ne. Přijmoutosobu ke stolu bylo na Blízkém východě vždy znamením přivítání a přátelství.Žalm 23 názorně vykresluje toto gesto, když o Hospodinu říká „Prostíráš mi stůlpřed zraky mých nepřátel…“ (Ž 23, 5). Řeč tu je o někom, kdo s nepřáteli vpatách prchá pouští. Dorazí k tábořišti, kde je právě rodina při stolu. Sváháním a nevyřčenou tichou výzvou v tváři se postaví před otevřený stan.Jestliže muž ve stanu napřáhne ruku a nabídne mu pokrm – chléb a sůl –, je sijist, neboť bude do tábořiště přijat, a bude-li to třeba, i ze všech silochráněn. Pokud se však muž ve stanu otočí zády a odmítne jej, nezbýváuprchlíkovi než čelit nepříteli. Darování a sdílení pokrmu je známkou závaznéhopřátelství. Ti, kdo sedí při jídle, jsou vzájemně vázáni jeden na druhého ajsou zavázáni i vůči svému hostu; jejich host má pak závazek vůči nim. Nesmímeale zapomínat, že vztah, do kterého byl cizinec přijímán, byl již předtímpředpokladem i praxí uvnitř té rodiny. Rodina se k té osobě chová, jako bybyl jejím členem.

K tomu pak přistupuje i běžnázvyklost ratifikovat smlouvu, dohodu či úmluvu společným jídlem. Tak tomu bylou Izáka a Abímeleka, Jákoba a Lábana,Davida a Abnera (srv. Gn 26, 30; 31, 54; 2 Sa 3, 20).Např. v knize Exodus se uvádí, že poté, co byla smlouva nabídnuta, přijata astvrzena, je o lidu řečeno: „...uzřeli Boha; i jedli a pili.“ (Ex 24, 11). Neníproto divu, že obnova rozbitého vztahu se při návratu marnotratného syna završístolováním v domě jeho otce (srv. L 15, 11-24).Součástí apokalyptické metaforiky posledních dnů jemesiánská hostina, kterou Bůh uspořádá pro svůj lid, až přijdou ze severu ajihu, z východu a západu, aby byli hosty Boha v jeho království (srv. L 13, 29).^[6]

A tak když Ježíš praktikovalspolečenství stolu, uplatňovala se tu celá tradiční síla symboliky sdílenívlastního pokrmu s jinými společně se symbolikou náboženskou, která skrze pokrmvypovídá o Bohu. Zjišťujeme, že nebylo bez důvodu, že Ježíšovo společenstvístolu nebylo úplně stejné jako jiná společenství stolu. Něčím se lišilo,a tato charakteristika vyjevovala Ježíšovo chápání božího působení vesvětě. Duch, v jakém s lidmi stoloval, věrně vyjadřoval způsob, jakým seBůh na lidi dívá jako milující, přijímající Otec svých dětí. Odtud odvozujemeteologický význam křesťanské eucharistie.

Ježíšovo lámání chleba s lidmi,ať byli jacíkoli, zvláště při příležitostech, kdy byl v roli hostitele,bylo aktem milosti – neomezené a bezpodmínečné. Do prostoru Ježíšovýchvztahově-sociálních hranic, tak jak je on sám svým společenstvím stoluvyznačuje, patří všichni, zvláště pak ti, kdo jsou vytěsněni na okrajspolečnosti. Např. dvě zprávy o nasycení pěti tisíc při jedné příležitosti apěti tisíc při druhé u Matouše nás vybízejí, abychom si všímali těch, kdo byliz plné účasti ve společnosti ovládané muži vyloučeni, totiž žen a dětí (srv. úvahy Mc Kenna1994:7-32):

„I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, kterézbyly, dvanáct plných košů. A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.“(Mt 14, 20-21).

„ I jedli všichni a nasytili se; a zbylých nalámaných chlebů sebraliještě sedm plných košů. Těch, kteří jedli, bylo čtyři tisíce mužů kromě žen adětí. (Mt 15, 37-38)

Praxe přijímání dětí v rané církvi

Nahlédneme-li do spisů Otců,starých sakramentářů a do Ordines^[7], zjistíme, že tam není nedostatek důkazů hovořících ve prospěch plné účastidětí na eucharistii. Jelikož přijímání eucharistie bylo integrální součástípřijetí do církve, můžeme říci, že rané dějiny účasti dětí na svatém přijímáníjsou ve značném rozsahu dějinami křesťanské iniciace ve křtu, biřmování a eucharistii.Bylo to jen správné a příhodné, že děti včetně malých dětí se plně účastnilyeucharistie, neboť skrze svůj křest jsou pravými údy těla Kristova (Crotty 1947:8). Nacházíme zde druhou teologickou bázi proplnou účast dětí na eucharistické slavnosti: jsou plně inkorporovány do životacírkve.

Svědectví církevních Otců

Sv. Justin mučedník (cca 100 –165) dosvědčuje zvyklost přijímání všech přítomných, včetně nově pokřtěných,bezprostředně po křtu. Tertullian (160 – 230) hovořilo neofytech, kteří v římsko-alexandrijském ritu přijímají eucharistii a pijísměs mléka a medu. Aby se předešlo znevážení eucharistického chleba, podávalose dosud kojeným malým dětem (lactantes) výlučně pod způsobou vína. Ten, kdo obřadu křtu předsedal, smočil dle Tertulliana prst do konsekrovaného vína a umožnil dítěti,aby z něj sálo kapky (Crotty 1947:2-3). O praxipodávání přijímání zcela malým dětem pod způsobouvína nacházíme odkaz též ve spisech sv. Cypriána z Kartága (+258). Ve svémspise Liber de Lapsis mluví o jáhnu, který podávákonsekrované víno malému dítěti.^[8]Účast dětí na eucharistii bral Cyprián tak vážně, že rodiče, kteří nechaliumřít dítě, aniž by přijalo eucharistii, budou za to podle něho bráni vzodpovědnost v soudný den.

Sv. Augustin (Crotty 1947:8), se zřetelem na jejich plné členství aúčastenství na těle Kristově, kterým je církev, mluví o přijímání malých dětítakto: „Infantes sunt, sed membra eius fiunt.Infantes sunt, sed Sacramenta eius accipiunt. Infantes sunt, sed mensae eius participes fiunt, ut habeantin se vitam.“ (Jsou to děti, ale stávajíse jeho členy. Jsou to děti, ale jeho svátosti přijímají. Jsou to děti, alemají účast na jeho stolu, aby v sobě měly život.)^[9]

Zdá, že bylo obecnou praxí, abylactantes přijímali pouze pod způsobouvína a starší děti pod způsobou chleba.

Mezi řeckými církevními Otci tobyli sv. Cyril Jeruzalémský (315-386) a sv. Jan Chrysostomos(347-407), kteří oba svědčí o účasti všech nově pokřtěných na eucharistii. Unově pokřtěných může být podávání přijímání novým členům církve, včetně malýchdětí či dětí, srovnáváno s matkou, která přispěchala krmit svého potomka. NeboťKristus, který jim dal nový život, spěchá, aby je napojil svou krví.

Svědectví Ordines a sakramentářů

Obrátíme-li svou pozornost kestarým liturgickým knihám sepsaným před 12. stoletím, zmiňují se o téžezvyklosti přijímání u malých dětí při křtu. Ve starém Ordo v syrské vcírkvi v Apamei nacházíme směrnici, sepsanou kolemroku 500, dle které by děti měly přijmout eucharistii, když se předtím popřijetí křtu postily. Před přijímáním mohly být nakojeny pouze v případěnutnosti. Předpokládalo se, že budou i po celý následující týden přítomnyliturgii a budou přistupovat k eucharistii. Podobná praxe byla živá i v Římě,ale s přísnějším dodržováním postů před přijímáním.^[10]Podobně i francouzské Ordo z 10. století respektovalo římské Ordines, které požadovaly, aby nově pokřtěné malé dětipřijímaly bezprostředně po křtu za současného postu a účastnily se eucharistiev průběhu velikonočního oktávu. Poté měly v přijímání eucharistie pokračovat. Vsakramentáři gelasiánském (7. resp. Počátek 8. stol.)a v tak zvaném sakramentáři gregoriánském (8. stol.) čteme ustanovení týkajícíse účasti pokřtěných dětí na svatém přijímání.^[11]

Změna v praxi a teologický zlom v otázce přijímání dětí

Ve 13. století se toto všeoficiálně změnilo. Ačkoli dlouhotrvající praxe účast dětí na eucharistiipokračovala až do poloviny 12. stol.^[12],je toto období též zlomovým bodem. Výjimky v této praxi začínaly v 11. stol. apočínaly se množit natolik, až se ve 13. století staly spíše pravidlem nežvýjimkou. Toto století přineslo významný teologický zlom ve středověké církvi apřechod z rané praxe církve, kde děti byly přijímány k plné účasti naeucharistické slavnosti.

Odklon od účasti na přijímání

Dekret IV. lateránského koncilu(1215) Omnis utriusquesignalizoval významnou změnu, která nakonec vedla k praxi, že ke zpovědi apřijímání mohou být připouštěny jen ty děti, které dosáhly „věku rozlišování“.^[13]Je to docela překvapující, neboť to jednoduše zvyklost rané církve převrací astaví na základy disciplinární a obchází to dva základní teologické důvody,které dosavadní praxi podpíraly: že Bůh objímá všechny, jeho láska má primátnad zásluhami, jimiž by se osoba mohla vykázat, a že kterýkoli pokřtěný – aťjiž dospělý či dítě – byl plně začleněn do těla Kristova, a tedy oprávněn, abyse na eucharistii plně účastnil. Co za tou změnou spočívá?

IV. lateránský koncil (1215)

IV. lateránský koncil ktvářnosti církve mnoho přispěl, a je to ovlivnění, které pociťujeme dokonce idnes. Nejen že odpovídá za oficiální nauku o „transsubstanciaci“ (Rahner 1967:203), ale formuloval též „patero církevníchpřikázání, “ cosi na způsob kodexu, podle kterého se západní křesťané (poreformaci římskokatolická církev) musí chovat (Casper1995:83). Z těchto přikázání si připomeňme jedno, které hovoří o velikonočnípovinnosti vyzpovídat se ze všech hříchů a účastnit se přijímání a které setýká všech křesťanů s výjimkou těch, kdo nedosáhli tak řečeného „věkurozlišování“. Je ovšem třeba, abychom si uvědomili, že vyloučení z tétopovinnosti znamenalo, že děti byly vyloučeny též z plného účastenství naslavnosti eucharistie.

Jedním z vážných problémů, snímž se církev středověku musela potýkat, byla hrozivě nízká frekvence přijímání.Namísto toho, aby se autority hluboce zabývaly příčinami tohoto jevu, bojovalyproti němu přísnými legislativními sankcemi. Byl to pokus řešit situaci tím, ževěřící budou povinni plnit minimální požadavky potřebné pro svou spásu.Jestliže někdo opomenul vyznat všechny své hříchy alespoň jednou za rok apřistoupit o Velikonocích k přijímání, „byl potrestán tím, že mu bylozapovězeno vstupovat za života do kostela, a pokud zemřel, měl mu být odmítnutkřesťanský pohřeb.“ Následující vývoj pak ukázal, jak mohlo být takové řešenípouze legislativními prostředky i přes neustálé připomínání účinné. I kdyždekret Omnis Utriusque IV. Laterána nízkou frekvenci přijímání nijak znatelněnezvýšil, vydávali se ti, kdo podle něho nejednali, v nebezpečí, že budou oznámenimístnímu ordináři (biskupovi) s tím, že jim bude odepřen církevní pohřeb.Faráři též začali vést seznamy komunikantů, mnozí dokonce vydávali takzvaná„velikonoční potvrzení“ o velikonoční zpovědi a přijímání. Tato„potvrzení“ byla po uplynutí velikonoční doby vybírána (Heinz1995:119-120).

Tridentský koncil (1545-1563)

Situace se pokud jde o četnostpřijímání po třech stoletích sotva zlepšila, a tak koncil v Tridentuopět nařízení IV. Lateránu zopakoval, s odůvodněním, že „…křesťanská láska azbožnost ochladly tak, že věřící jen zřídka přistupují k přijímání.“ Křesťanůmtéž připomněl, že opomíjet tuto povinnost s sebou přináší trest „vyloučení zespolečenství věřících“. Ovšem podle IV. Lateránu „ti, kteří nejsou schopnirozlišovat^[14]svatou eucharistii od běžného chleba a nemohou k této svátosti přistupovat sezbožností a úctou, “ jsou z této povinnosti vyňati (papež Pius V. 1974:250-51).Otcové tridentského koncilu se domnívali, že ti, kdo v raných dobách církvekonali jinak, byli přesvědčeni, že eucharistie nebyla pro spásu takových dětízapotřebí. Ačkoli se lze domnívat, že tridentský koncil tak chtěl tyto děti,které ještě nedosahovaly „rozumného věku“, osvobodit od povinnosti, která bypro ně mohla být tíživá, nelze popřít, že právě totéž rozhodnutí je i nadálevylučovalo ze slavení, na němž mají právo se plně účastnit, totiž právo naeucharistii.

Spolu se zásadním opětovnýmpotvrzením toho, co bylo o přijímání dětí legislativně stanoveno IV. Lateránem,vyloučil koncil z církve každého, „kdo by popíral, že věřící obou pohlaví jsouvázáni ke každoročnímu přijetí eucharistie alespoň v době velikonoční“, „kdo bynevěřil, že každý věřící obou pohlaví je povinen se každoročně podle konstitucelateránského koncilu zpovídat“ a „kdo by učil, že eucharistie je potřebná proděti, jež dosud nedosáhly věku rozlišování“ (Crotty1947:13-14).

Podle názorů teologů té dobylze soudit, že předmětem diskusí byla otázka, jaké podmínky má dítě splnit, abybylo dobře disponováno k přijetí eucharistie. A také usilovali o to, aby člověkbyl přijetí svátosti hoden – ať již se tato snaha projevila požadovánímpokročilejšího věku pro přijetí prvního přijímání než pro přijetí svátostnéabsoluce, nebo tím, že čekali s prvním přijímáním rok po dosažení schopnostirozlišovat, aby se přijímání dělo s větší úctou. Dokonce i patron morálníchteologů Afons z Liguori(1696-1787) učil, že děti nemohou a ani by neměly přistupovat k přijímání už vdobě, kdy začnou používat rozum, ačkoli již jsou vázány předpisemo každoroční zpovědi.^[15]

„Sacra TridentinaSynodus“ (1905) a „Quam Singulari“ (1910)

Pozitivnější trend můžemepozorovat u dekretů o přijímání eucharistie spojených se jménem Pia X.: Je todekret Sacra Tridentina Synodus, vydaný 20. prosince 1905, a QuamSingulari, vydaný 8. srpna 1910. První z nichformuloval podmínky pro přistupování k přijímání poněkud mírněji, než toobvykle zastávali tehdejší morální teologové, kteří inklinovali k tomu omezovatpraxi přijímání na skupinu pokročilých věřících, zbožnou elitu. Dekretstanovil, že stav milosti a správný úmysl jsou pro přistoupení k svatémupřijímání postačující (Nissen 1995:150-51).

Druhý dekret, Quam singulari, byl vydánPosvátnou kongregací pro svátosti dne 8. srpna 1910 se schválením Pia X.Rovněž chtěl povzbudit k častému přijímání a v rámci danémlegislativou IV. Laterána směřoval dekret k nápravězneužívání přijímání eucharistie dětmi a poskytoval též jasné směrnice projejich budoucí připouštění k přijímání. Odsuzoval ty, kdo rozlišovali mezivěkem pro připouštění k přijímání a věkem pro zpověď. Dekret též stanovil, žejansenistický pohled^[16], který požaduje pro přijímání eucharistie mimořádnou přípravu, je v rozporu snaukou tridentského koncilu. Vše, co je potřebné k připouštění dětí k prvnímupřijímání, je schopnost rozlišovat mezi chlebem eucharistickým a běžným aschopnost zbožně přistupovat k oltáři. Pokud jde o znalosti víry, postačí„jednoduchá znalost základních prvků“ (Nissen1995:23-24).

Stojí za povšimnutí pokud jde oQuam Singulari jeden máloznámý fakt, který by mohl být zajímavý pro rodiče. Na otázku „Kdo má právo opřipouštění dítěte k prvnímu svatému přijímání?“ odpovídá, že je to otecdítěte, nebo osoba stojící na jeho místě a zpovědník. Dokonce nebylo zapotřebí,aby se názor otce a zpovědníka pokud jde o schopnost dítěte přijímat vzájemněshodovaly. Ačkoli by bylo ideální, aby otec a zpovědník konali pokud jde opřipouštění dítěte k přijímání v souladu, přece v případě neshody jepostačující soud a rozhodnutí jednoho z nich. Místní pastor v této otázce nemážádné právo (Crotty 1947:21-22).

Podobně jako tridentský koncilnezpochybňuje ani Quam Singularipřes své povzbuzování k co nejčasnějšímu připouštění k prvnímu přijímáníkulturní a teologické důvody IV. lateránského koncilu pro rozchod s raněkřesťanskou praxí plné účasti pokřtěných dětí na eucharistii. Viděli jsme, žeIV. Lateranum, Tridentinumi dekrety spjaté s Piem X. reagují na fenomén nízké frekvence přijímánívěřících v zásadě tím, že (s výjimkou těch, kdo ještě nedospěli k používánírozumu) od každého požadují každoroční zpověď a přijímání v době velikonoční.To však neodstranilo tři základní příčiny tohoto fenoménu, totiž ztrátu smyslupro obec v církvi, dualismus a racionalismus. Jelikož tyto příčiny bylysoučástí západní kultury, bylo pravděpodobně obtížně si je vůbec uvědomit. Zdáse, že kultura, způsob života nás lidí, který jsme přijali za vlastní a stal senaší druhou přirozeností, se nejlépe skrývá před těmi, kdo se na ní podílejí.^[17]

Pozadí historických a kulturních příčin

V dnešní době si kulturní a historickoupodmíněnost teologie a pastorálních rozhodnutí církve více uvědomujeme. Díkytéto znalosti jsme schopni rozlišovat to, co vychází z teologických principů židovskokřesťanské tradice, a to, co se vynořujez pramenů kulturních a historických. Nyní již vnímáme, jak historickéokolnosti nízké frekvence přijímání vedly nakonec k rozhodnutí požadovat odkaždého křesťana, aby se každým rokem v době velikonoční zpovídal a přijímal –s výjimkou těch, kdo ještě nedosáhli věku rozlišování. Všímáme si přitom téžtoho, že individualistické tendence, dualistické pojímání reality aracionalismus byly západní evropské kultuře vlastní. Není ničím podivným, žekriterium pro účast dětí na přijímání se zakládá na kulturně podmíněném „věkurozumu“. „Proč právě rozumu?“ mohli bychom se ptát. A proč ne na schopnostivnímat, která tu je už počínaje narozením (neb dokonce od početí, jak někteřípsychologové soudí)? Abychom se dobrali užitečných odpovědí na otázku, proč seděti neúčastní na eucharistii již od svého křtu, nepochybně v této souvislostipotřebujeme kulturně historickou analýzu.

Ztráta smyslu pro obec

Dnes hovoříme o eucharistiijinak než když jsme byli děti. Jelikož jazyk, který používáme, zrcadlí způsobnašeho myšlení, je důležité takový jazyk reflektovat. Jestliže napříkladhovoříme o „slavení eucharistie“, implikujeme tím přístup, který je zcelaodlišný od toho, řekneme-li „jít na mši“. A nejde tu o sémantiku. To, oč tujde, je jak sebe sama v souladu s hledáním své autentické tradice jako věřícíobec chápeme. Když se první křesťané scházeli k bohoslužbě, chápali sebe samajako obec shromážděnou ve jménu Pána Ježíše. Scházeli se na jeho památku. Bylto jeho Duch, jenž je shromažďoval, jeho Duch communiaa služby, který je uschopňoval být obcí povolanou „lámat chléb a sdílet kalichs druhými“, zvláště s vyděděnými ze společnosti. Byla to jejich víra, závazek aslužba, kterou v eucharistii slavili. Nebyl to žádný prázdný rituál. Přitom ses úctou obraceli k prameni toho všeho a vyjadřovali svou vděčnost Bohu v Ježíši.Bylo to celistvé chápání eucharistie v rané církvi. I když při slaveníeucharistie zastávali rozdílné role, byli si všichni vědomi, že slavnost jejejich společným konáním, nikoli pouze akcí předsedajícího služebníka (Guzie 1981:27). Byli si při eucharistii vědomi toho, ževšichni slaví a konsekrují^[18]jako jedna obec.

Důležitým prvkem tohoto sebepochopení jako komunity byla víra v to, co seodehrávalo v obci jako celku, když se eucharistie slavila. Jejich pozornost seneobracela pouze směrem k elementárním symbolům, ale též k sobě samým jakoobci. Na rozdíl od naší starosti o transsubstanciaci bylo to, co se děje schlebem a vínem, co se říká o chlebu a víně, připisováno též obci. Paveltoto přesvědčení jasně dokládá. Když varuje Korinťany,že jedí a pijí své vlastní odsouzení, protože opomíjejí „rozlišovat tělo“ (1 K11, 29), předpokládá tři vzájemně propojené pojmy „těla“: tělo vzkříšenéhoPána, jeho eucharistické tělo, ale nad to vše eklesiálnítělo Kristovo. Všechna tato tři těla jsou v eucharistickém aktu symbolizována islavena, a tento akt tak spojuje přítomnost, minulost i budoucnost. Potom užvůbec nepřekvapuje, jestliže nejranější učitelé církve, když používali vevztahu k chlebu a vínu adjektiva jako „svatý“ a „vzácný“, vždy téžhovořili o „svatém“ a „vzácném“ lidu, který slavil nad chlebem a vínem.

Církev byla na počátkuzřetelným společenstvím, seskupením lidí, kteří si byli silně vědomi svéjednoty s Kristem. Všichni si byli v důstojnosti i zodpovědnosti rovni: Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národsvatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolalze tmy do svého podivuhodného světla. (1 P 2, 9). Ale počínaje4. stoletím spolu s nárůstem počtu křesťanů a se sílící klerikalizacív církvi smysl pro obec slábl. To vedlo nejen k individualističtějšímu pojetíkřesťanské existence, ale rozdělovalo to obec na aktivní klérus a pasivnílaiky. Služba v církvi se stává výsadou těch, kdo vedou, zatímco věřící jsouzměněni v pouhé příjemce. Dobře známe kněžský slovník používající výraz„vysluhovat“ svátosti, který na straně věřících má protipól v jejich„přijímání“. Poté, co křesťanská církev byla krutě pronásledována, stává seoficiálním náboženstvím říše, stává se organizací, a chtěl-li někdozastávat výhodné postavení, patřilo se, aby do ní též patřil. Z církve pojímanéjako „my“ se stává církev – „ta“.

Tato ztráta vědomí církve jakoobce s sebou přinesla úpadek svátostné praxe.^[19]Spolu se ztrátou eklesiálního významu těla Kristovaztratila církev též svůj smysl pro svatost a už se nepovažovala za podstatnoučást eucharistického těla. Tak např. přijímání už nebylo podstatnou součástíeucharistického konání, do něhož by se cítilo celé shromáždění zapojeno. Šířilse názor, že je to akce kněze, něco, co se on koná pro lid, spíše, než co lidékonají společně. A individualistická tendence v západoevropské kultuře kchátrání obce přispívala. Neboť vztah mezi Bohem a jeho lidem začínal být stálevíce nahlížen jako vztah mezi Bohem a jednotlivcem.

V této souvislosti by stálo zanámahu prozkoumat kulturní obsahy řeckého pojmu ekklesia,který může ovlivňovat i naše chápání pojmu „církev“. Řecké ekklesia(latinsky ecclesia) se původně vztahovalo kpolitickému shromáždění athénského lidu; z tohoto se pak stal teologickýpojem pro církev – shromáždění křesťanů. Jestliže budeme uvažovat tak, žetakové shromáždění je pouze shromážděním pro určitý specifický účel, a tudížjestliže toto svého účelu dosáhlo, přestává vlastně existovata jednotlivci se vracejí domů ke svým životním starostem, pak ekklesia postuluje řecký individualismus. V rámci teologieto pak předpokládá, že skupina nebo obec vzniká shromážděním jednotlivců.Shromáždění tak vytvářejí původně izolovaní jednotlivci – což je zjevnězápadoevropský kulturní koncept. Před obcí, komunitou tu byla pouze individua,jednotlivci. Boží volání je přivedlo dohromady a učinilo z nich obec, jejížčlenové mají navzájem jeden k druhému niterný vztah. To kontrastujes myšlením starého Izraele, podle kterého byl život jednotlivce vždy pevněspjat s vazbami na rodinu a tak na celý národ. Je užitečné si uvědomovat,že používáme-li nějaké slovo z jiné kultury a naplníme je novým obsahem,neznamená to, že původní významy toho pojmu automaticky rušíme. Zatímcospecifické křesťanské používání pojmu může významy, které s tímto pojmempůvodně přišly, opět použít, stále ještě zápasíme a připomínáme lidem, že totoslovo nese nový křesťanský význam. (Významy, které tu v historii toho slovabyly, se ještě nesmývají tím, že slovo bylo pokřtěno a zavedeno do křesťanskéhopoužívání.)

Pozornost teologie se přesunulaz lidí na věci a nejen že ztrátu smyslu pro obec reflektovala, ale ještě ji ipodporovala. Ve spisech těchto století vzniká dojem, že svatost křesťanskéholidu je téměř zcela promítána do eucharistických předmětů chleba a vína,což je chápání, které do dualistické mentality zapadalo a posilovalo ji; byloto vidění světa široce rozšířené po celé západní Evropě a bylo to též hlavnímdůvodem pro protiklad položený mezi sakrálním a profánním.

Dualismus

V řecké kultuře narostl hlubokýdualismus, který se stal zvláště vlivným po smrti Alexandra Velikého (323 př. Kr.). Římský způsob života ho zdědil a pokračovalv něm. Jako světový názor nejen že vnímal realitu jako rozdělenou na sférusakrální a sféru profánní, ale sakrální považoval za dokonalé a věčné,zatímco profánní bylo pozemské a podléhající zkáze. Byl to dualismus, kde vše,co bylo „nadpřirozené“, bylo nadřazené čemukoli, co je „přirozené“. Tentodualismus nedával prostor pro pochybnost, pokud šlo o to, která sféra jenadřazená a které je tedy třeba dávat přednost; co pak bylo níže, tomu se ztéhož důvodu bylo třeba vyhýbat.

Svaté věci, nesvatý lid

Již dříve jsme si povšimli jakspolu s tím, jak se v církvi vytrácel smysl pro obec, se teologie začalasoustředit více na svatost věcí než na lidi.^[20]Aniž by si toho snad všímala, asimilovala a propagovala teologie dualismus.Jeho důsledek je zřetelný v odklonu od četnosti přistupování k přijímání vprůběhu středověku a projevoval se v penitenciálech,v příručkách obsahujících katalogy hříchů, jež kněží v době mezi r. 600 až1200 používali. Předepisovala se tu zpovědní praxe a pokání, jež měla býtukládána.^[21]Pravidla vztahující se k mši v těchto penitenciálechdualismus zřetelně ilustrují. Vidíme v nich zúžené pojetí mše ve středověku,soustředěné na kněžské obětování a „výrobu svaté hmoty“ (manufacturingof holy matter).^[22]To, že obec by si byla vědoma své svatosti a své esenciální úlohy při slavenídíkůvzdání, což ve starokřesťanských dobách tolik znamenalo, zmizelo. Namístotoho člověk pociťuje skutečné napětí mezi substancí, jež byla „učiněna svatou“,kterou je vysluhováno a vědomím nesvatosti přijímajícího. Od 4. století dále jeotázce hodnosti (být hoden) v mnoha textech věnována pozornost. Vypovídaloto o narůstajícím smyslu pro nehodnost člověka (Rouwhorst1995:34), který přetrvává až do našich dob.^[23]Pravidla předpokládající numinózní všemohoucí bytostnad vší jinou rituálně kultickou čistotou, stanovila konání „sacrificia“^[24](tj. konsekrovaného chleba a vína, svátosti eucharistie) a zvláště jehochránění před profánním světem.

V ostrém protikladu k úsilíraných křesťanů a energické obraně proti pohanskému sacrificiu,jež tu byla v takové míře, že apologeté mohli říkat,že křesťané nemají oltář ani chrám, středověká církev se do kultu sacrificia zcela ponořila. A tak v penitenciálechvzdávání díků nebo výraz lásky Boží a lásky k bližnímu v Duchu Ježíšově užvůbec není centrálním důrazem eucharistie. Byl to spíše rituálně korektníkontakt se „sacrificiem“. Bůh Ježíšův, který chtěloběť etické dedikace jako způsob díkůvzdání za dar spásy se stal Bohemvztahujícím se k oběti kulticko-materiální. Tato změna přinesla i posun od Božíblízkosti v Ježíšově lidství směrem k vzdálenému nedosažitelnému božství, kterési vyžaduje prostřednictví kněze, který musel být rituálně bezúhonný, protožebyl se svatým sacrificiem v přímém styku. Tentopokles byl tak radikálně negativní, že k tomu zazněla poznámka, že tu vidíme„jasnou výpověď o ústupu středověku do fáze, která je kulturně primitivnějšínež fáze raně křesťanského období“ (Lutherbach1995:72-73).

Výše zmíněné body jsouilustrovány v předpisech a sankcích penitenciálů.Církev středověku se tak zaměstnávala rituální čistotou ve vztahu keucharistickým živlům^[25],že eklesiální význam eucharistie fakticky zmizel.Urážky, jež se ve vztahu ke mši děly, mohou být rozděleny do čtyř kategorií:nedbalé uchovávání sacrificia rovněž jako špatnézacházení s eucharistií v průběhu mešní slavnosti; vyzvracení sacrificia; eucharistie a sexualita, věřící a přijímání,přesněji otázka přípravy na eucharistii, pravidla pro úzkostlivé dodržováníritu a ustanovení o úloze žen při mši (Lutherbach,64). Dovolte mi citovat specifické příklady každé z těchto kategorií.

---

^[1] Viz Sutcliffe1982:24-37. Bez nároku na statistickou reprezentativnost obdržel autor odpovědiod rodičů z katolických rodin i z rodin zastupujících hlavní protestantskédenominace a od dětí z Austrálie, Rakouska, Barbadosu,Kanady, Irska, Anglie, SRN, Řecka, Indie, Jamaiky, Nového Zélandu, Portugalska,Jižní Afriky, Španělska, Švýcarska a USA. Respondenti patřili z poloviny kcírkvi katolické a polovina byla z hlavních protestantských církví.

^[2] Tyto děti, které se neúčastnily přijímání,byly ve věku pěti a půl až šesti let, v předškolním věku nebo v 1. třídě. Jeobvyklou praxí, že děti přistupují k přijímání až ve 2. třídě.

^[3] „Jeden kněz vypráví jak právě pomocí tohotojazyka (tj. sdílení jídla a pití) došlo v oblasti Illocosk usmíření po dlouhotrvající trpké krevní mstě. Příslušník jedné zeznesvářených stran vstoupil do domu druhé strany a požádal o vodu. Nenuceně mu řekli: „Posluž si, víš, kde je.“ Vstoupil,napil se ze společné naběračky, a bylo po krevní mstě. To, že požádal o vodu,bylo jeho prvním krokem, prosbou za odpuštění. Pozvání, aby si podobně jakojiní členové rodiny (ne jako cizinec) posloužil, bylo poskytnutím odpuštění,výrazem přání, aby se nastolily staré dobré vztahy. A právě pití vody smířenízpečetilo. Pokud by byl obsloužen jako cizinec nebo kdyby mu řekli, že džbán jeprázdný, znamenalo by to zřetelné a jasné odmítnutí.“ Srv.Fernandez de Alegre 1988:16

^[4] Dekret IV. lateránského koncilu z roku 1215 zněltakto: „Všichni věřící obojího pohlaví, když dosáhnou věku rozlišování, sealespoň jednou do roka musí vyznat ze všech svých hříchů svému vlastnímu knězia učinit vše, co je v jejich silách, aby vykonali uložené pokání, s úctoupřijali svátost eucharistie alespoň o Velikonocích, pokud jim kněz z rozumnéhodůvodu nedoporučí, aby se toho dočasně zdrželi. Pokud tak neučiní, budouexkomunikováni a za života jim bude zakázán vstup do kostela, a pokud umřou,bude jim odmítnut křesťanský pohřeb.“ Toto se v zásadě opakovalo v dekretu Quam singulari Kongregace prosvátosti z roku 1910, který praví: „Věk rozlišování je jak u communia, tak i zpovědi časem, kdy dítě začíná rozumověuvažovat, což je více méně v sedmi létech.“ Viz Searle1990:38-39

^[5] Dokonce i katechismus před II. Vatikánemvýslovně říká „že eucharistie není míněna jako odměna za ctnost…“ Srv. Morrow 1941:313

^[6] Ve scéně soudu u Matouše odkazuje král navšechny potřebné „členy mé rodiny“ (Mt 25, 40, NRSV).

^[7] Pro naši diskusi o účasti dětí na eucharistiimohou být užitečné dva druhy liturgických knih: Ordines,které obsahují pouze pokyny pro různé obřady a Sakramentáře, které obsahovalyjak pokyny, tak modlitby pro liturgické úkony. Sbírky OrdinesRomani od J. Mabillona (1632-1707) a různé místní Ordines od E. Martene (1654-1739)jsou při zkoumání obřadů spojených s udílením křtu velice důležité. Viz Crotty 1947:4.

^[8] Z dekretu XI. provinčního koncilu toledského(675) lze vyvodit, že ve Španělsku též bylo zvykem, aby děti přijímaly odokamžiku svého křtu. Nadto pak ještě koncil nařídil, že děti v průběhusvého útlého věku nemohou být trestány, jestliže eucharistii vyzvrací (Crotty 1947:9).

^[9] „Jsou to malé děti, ale staly se jeho(Kristovými) dětmi; jsou to malé děti, ale dostávají jeho svátosti; jsou to maléděti, ale účastní se jeho stolu, takže spolu s ním mohou mít život.“

^[10] Illud autem de parvulis providendum est, ut, postquambaptizati fuerint, nullum cibum accipiant,nec lactentur, antequam communicent sacramenta corporis Christi: et omnibus diebus septimae Paschae ad Missas procedant, et parenteseorum offerent pro ipsis, et communicentomnes. Hunc autem supradictum ordinem baptismi, in hoc sabbato Paschae sicut in sabbato Pentecostes omnimodo celebratur. (Ordo Primus Romanus,n. 46 – Mabillon, Musaeum Italicum (2 vols., Parisiis: Montelant, 1724).Citováno in: Crotty 1947:5

^[11] Vit Crotty 1947:5-6.V Římě a např. ve Francii se postupovalo podle těchto rubrik: „Et vestitur Infansvestimentis suis. Si vero Episcopus adest, statim confirmareeum oportet Chrismate, et posteaCommunicare. Et si Episcopus deest, Communicetur a Presbytero, dicente ita: Corpus Domini nostri Jesu Christicustodiat te in vitam aeternam. men.“

^[12] William ze Champeaux (cca 1070 – 1154) dosvědčuje, že čerstvě pokřtěnéděti, protože nemohly požívat chléb, přijímaly Krev Páně (bod. 9). Hugo od sv.Viktora (1096-1141) tvrdí, že bylo zvykem, že kněz ponořil prst dokonsekrovaného vína a umožnil dítěti sát z něj kapky. Gilbert z Poitiers (cca 1076-1154) říká, že nedávno pokřtěné dětičasto přijímaly eucharistii pod způsobou vína. Viz Crotty 1947:10

^[13] Viz Searl1990:38-39. Původní latinský text lze nalézt u Crottyho1947:10.

^[14] Je zajímavé si zde všimnout jak středověkéteologické stanovisko přikládá příliš velký význam eucharistickým živlům naúkor smyslu pro obec v interpretaci 1 Kor 11, kdePavel obci radí, aby „rozlišovala tělo“. Dnes exegetévykládají, že se tato věta prvotně vztahuje na tělo Kristovo, kterým je obec,zvláště jestliže si povšimneme kontextu rozdělení obce, v němž Pavel hovoří.Viz např. Bieritz 1982:250-251.

^[15] Crotty, 14-16.Alfons z Liguori si též myslel, že přijímání by téžmělo být vesměs odpíráno těm, kdo se narodili slepí, němí a hluší. Ibid. s. 27.

^[16] Jansenismus bere své jméno od Cornelia Jansenia (1585-1638),biskupa v Ypres, jehož práce Augustinusbyla publikována až po jeho smrti. Podle jansenistického myšlení nestačilo býtprost smrtelného nebo všedního hříchu, aby byl člověk hoden přijímat; bylpožadován stupeň dokonalosti, který byl vyšší než za dob křesťanů v apoštolskýchdobách. Viz Crotty, Therecipient of First Holy Communion, s. 16-17. Lze sedomnívat, že rozšířené přijetí jansenismu mohlo vyvolat všeobecný dojem, žepřijímání je odměnou za prokázanou svatost.

^[17] Antropolog E. Hallříká, že „kultura mnohem více skrývá než vyjevuje, a je podivné, že to, coskrývá, skrývá nejefektivněji právě před těmi, kdo ji vytvářejí.“ Citováno in: Casse 1981:252.

^[18] Schillebeeckx1981:49, 153. Dokonce ještě na konci 11. století píše Guerricusz Igny: „Kněz nekonsekruje sám, neobětuje sám, alecelé shromáždění věřících konsekruje a obětuje spolu s ním“ (Sermo 5; PL 185.57) jak citováno tamtéž, s. 153

^[19] Současný názor na tutéž korelaci mezi smyslemobce a úpadkem účasti pokud jde o přijímání dětí lze nalézt u Davida R. Holetona 1982:59. Píše: „Když jsem před několika lety začalpracovat na otázce přijímání malých dětí a nemluvňat kolísá přímo v závislostina pojetí smyslu obce v církvi. Znamená to, že kde se církev sama nahlíží jakoobec, která bere důležitost individua vážně v korporativním celku, paknemluvňata a malé děti eucharistii přijímat budou. A naopak, kde je tatokorporativní koncepce církve nahrazena rovnicí církev = společnost, tam praxepřijímání u malých dětí a nemluvňat mizí. Věřím, že tato hypotéza je užitečným nástrojempro analyzování historie přijímání u malých dětí a nemluvňat na Západě.“

^[20] To může být též vysvětlením, proč se právědnes věnuje více pozornosti budování církve než církevní obce. Ve středověkécírkvi „budování církve ….vůbec není nahlíženo jako místo profánní, ale jakoper se již svaté.“ Srv. Lutterbach1995:76

^[21] „Penitenciály…obsahují katalogy hříchů, kde ke každému je přiřazena taxa resp. příslušnépokání. Pokání sestává většinou z pevného počtu dní, měsíců nebo let, po kteráse hříšník musí postit… (když C. Vogel shrnuje svou definici penitanciálů, říká: Charakteristickým rysem penitenciálů jsou v každém případě taxy a tarify. Citovánov Hubertus Lutterbach 1995:62.

^[22] Připomínáme výraz „zakonzervováníeucharistie“, používaný v nedávné době.Výrazy jako sacrificiumcelebrare nebo sacrificium offere se používaly o kněžíchstředověku. Srv. Lutterbach1995:73

^[23] Bieritz 1982:38vypráví tento příběh: „Jeden pastor, který byl až za hranicemi své farnostiznám svými tradičními přísnými principy, které při přípravě na Večeři Páněprosazoval, objevil ve svém kostele jednoho dne vyčnívající kousky pod hranouzadní části oltáře. Bližší zkoumání ukázalo, že tyto kousky byly tichými svědkyzvyklosti, předávané z generace na generaci, kterou po léta mívali konfirmandi v této farnosti. Ve strachu, že budou přijímat„nehodně“ a z hrozivých důsledků takového konání, který jim pastor tak barvitěvtiskl, zastrkávali hostie, které právě přijali pod roh stolu, když popřijímání obcházeli oltář.“

^[24] II. Vatikánum ve svémdokumentu Sacrosanctum conciliumse od středověké zaměřenosti na obětované sacrificiumzcela odvrací. Namísto toho vyjadřuje, jak velice je Eucharistie ve svémnejhlubším významu slavením nové smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Nicméněnedávné diskuse o tom, zda přijímat na ruku či na jazyk, ukazují jak hlubokostředověký dualismus vězí. Srv. Lutterbach„The Mass and Holy Communionin the medieval Penitentials(600-1200): Liturgical and Religio-Historical Perspectives“, in Caspers, Lukken a Rouwhorst, editoři, Bread of Heaven:Customs and Practices Surrounding Holy Communion, s. 61-81.

^[25] Ve spise zvaném Traditioapostolica od Hippolytačteme, že velkou péči je třeba věnovat tomu, „aby žádný nevěrec neokusileucharistie, a tím méně myš nebo jiné zvíře, a aby nic nespadlo na zem nebo seneztratilo. Neboť je to Tělo Kristovo, které je určeno za pokrm věřícím a nesmíbýt znesvěcováno.“ Rouwhorst „Breadand Cup in Early Christian Euchrist Celebrations“ in Caspers – Lukken – Rouwhorst, editoři Bread of Heaven:Customs and Practices Surrounding Holy Communion, s.33.

Jiří Novák

V záříjovýchGetsemanech byla otištěna velice podnětná přednáška Hanse KüngaBýt křesťanem bez svatozáře. O svatozářích se zmínil v editorialui Jan Spousta. V tomto článku chci uvést ještě několik doplňujícíchinformací.

Svatozář, aureola, gloriola,nimbus je stále totéž. Výtvarně znázorňuje asi už od čtvrtého století označeníKrista a svatých.

Dnes v sekulárním až pohanskémprostředí slýcháme spíš o auře, o zvláštní neviditelné vrstvě kolem hlavy alidského těla vnímané zvlášť citlivými lidmi. Uvedu jen malou ilustraci ztelevize Nova. Tam můžeme postřehnout, jak je hostům pozvaným do pořadu Kotelnepříjemné, když se moderátorka Michaela Jílková přiblíží k dotazovému dotakové blízkosti, že poruší podvědomě užívanou odstupnou vzdálenost mezi lidmi,kteří nemají důvěrný vztah.

V úvodníku píše Jan Spousta:„Aspoň mně samotnému se čas od času stalo, že jsem kolem někoho svatozářvycítil – svatozář neviditelnou, ale skutečnou.“ Ano, toto jsme jistě každýpocítili, žel i ve zlém. Dobro a zlo si někdy můžeme ve vzezření člověka takésplést.

Jako předobraz svatozáře autoruvádí Proměnění na hoře Tábor zřejmě dle Mt 17,  1-13,zvláště 2. verš: „… jeho (Kristova) tvář zazářila jako slunce a jeho šat byloslnivě bílý“. Podobné jsou obrazy i u dalších synoptiků. Připomenu ještě jedennáznak svatozáře při obžalobě Štěpána před radou: „Všichni, kteří v radězasedali, pohlédli na Štěpána a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla“ (Sk6, 15).

Ovšem v mimokanonickýchknihách – novozákonních apokryfech se už přímo objevuje slovo svatozář: „Tito(Ježíšovi) bratři měli ovšem před očima jeho život jako světlo, pozorovali ho actili. A když Ježíš spal, ať ve dne nebo v noci, svítila nad ním svatozář.“ (Pseudo-Matoušovo evangelium, kap. XLII, v. 2) Totoapokryfní evangelium, které je jakýmsi spojením ProtoevangeliaJakubova a Pseudo-Tomášova evangelia, známe ne zřecké, ale až z latinské verze. Bylo velmi oblíbené mezi lidmi a bylo téžvelkou inspirací umělcům 10.-15. století. Množství látky v novozákonníchapokryfech je spojováno s posvátnou tradicí a zde je i původ mariánského kultu.Tradice by potřebovala vysvětlení nejen pro nás protestantské kazatele, alenepříliš jasno mají i římskokatoličtí teologové, i když prostudují tridentskémateriály i konstituce Druhého vatikánského koncilu, např. Deiverbum (O božím zjevení). Jejich různá interpretace mě překvapuje.

V některých výjevech v římskýchpohřebištích se svatozáře ještě nevyskytují, třeba v Kalixtovýchkatakombách na zobrazení Dobrého Pastýře z první poloviny 3. století, ale natabulce ze slonoviny z 5. století uložené v londýnském muzeu (na symbolechuzdravení, nasycení a prozření) má Ježíš už svatozář. V katakombách se aureolaobjevuje i na dřívějších hrobech – kobkách, ale není jasné, zda jde o malbupůvodní, nebo až pozdější.

Uměleckému zpracovánípředcházela jistě neviditelná svatozář Krista a svatých. V rané církvi sekřesťané nazývali svatými, jak je patrné z listů apoštola Pavla (např. 1 K 1,2; 2 K 13, 12; Fp 1, 1 atd., i když původní řeckývýraz svatý bývá v ekumenickém překladu nahrazován slovem bratři). Žádný svatý,ani dřívější, ani nynější, ovšem není dokonalý. Svatost přece nepotřebuje žádnýviditelný nimbus, ani beatifikaci a kanonizaci, ba ani nepotřebuje zvláštníroucha, jako je nepoužívali třeba naši evangeličtí předci v době protireformacenebo skrytá církev za totality.

Když bude na nás vidětkřesťanská svatost bez viditelné svatozáře a bez vnějších znaků, které nejsouzárukou svatosti, pak ani současná církev, zmítaná vším možným i nemožným,nebude muset mít obavy o svou budoucnost. Lidé uvěří a budou spaseni Kristovouobětí na kříži za nás svaté bez svatozáře.

Nelehkébyly osudy praotce Jákoba, porovnáváme-li je s životními příběhy jeho otce aděda, Izáka a Abrahama. Jako mladý muž byl svou matkou vmanipulován do sporu sestarším bratrem Ezauem se o otcovo požehnání. Svéženy si musel vysloužit čtrnáctiletou prací. Milovaná Ráchel mu umřela připorodu. Nejmilejší syn Josef byl prodán svými bratry do Egypta a byl pro něhopo desetiletí mrtev. Na sklonku jeho života nastalo sedm let hladu, kdy jemu ijeho jedenácti synům šlo o holé přežití. A někde uprostřed toho všehosvedl u potoka Jabok zápas se samotným Bohem. Kdyžměl na faraónovu otázku shrnout svůj život, učinil tak odevzdanými, leč poněkudposmutnělými slovy: Léta mého života byla nečetná a zlá, nedosáhla let životamých otců za dnů jejich putování. (Gn 47-48)

Jiřímu Štorkovise stal Jákob životní postavou. Když dal svému synovi jméno Jakub, myslelpřitom na Jákoba. Když hledal vhodný název pro tento kostel, vybavila se muepizoda z Jákobova snu v Bételu o žebříku jakonástroji komunikace mezi nebem a zemí.

Uprostřed své velké rodinypůsobil Jiří jako patriarcha. Zvolil si životní povolání lidského prostředníkamezi Bohem a lidmi. Svou povahou byl – podobně jako Jákob, který obdržel odHospodina jméno Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jako kníže zápasil s Bohem i slidmi a obstál (srov. Gn 32, 29) – zápasník. Zápasilsnad s každým, koho potkal. Na osobní rovině býval na počátku přátelství sním zápas; a zůstat jeho přítelem znamenalo nějak tento zápas vydržet. Naprofesionální rovině byl jeho život životem plným bojů, bojů uvnitř církve inavenek. Nebylo lehké být jeho farníkem, nebylo lehké mít ho za kolegu, zapodřízeného nebo za nadřízeného. Konfliktům ve sboru se nevyhýbal, spíše jeprovokoval. Se svou církví vedl životní spor o to, aby byla skutečně církví,křesťanskou církví, Kristovou církví, církví pro svět. Byl pravým opakemdobráckého, ale neškodného flanďáka, který je s každým zadobře a nikomuskutečně nepomůže. Jiřího řeč byla často tvrdé ‚Ano ano,nikoli nikoli‘. Ale nezapomeňme, to vše proto, že vestředu jeho života byl jákobovský, jákobovsko-izraelovský zápas sBohem. S Bohem, který člověku – a zejména pak faráři! – může náhle vstoupit docesty jako neznámý noční nepřítel, jemuž nemůžeme utéci, jehož nesmíme pustit,dokud nám nepožehná.

Nečetná byla léta jeho života –měřeno léty života jeho otce i dnešním věkovým průměrem. Během jednašedesátilet života toho ovšem prožil tolik, kolik toho většina z nás neprožije třeba zasto let. Byla to rovněž léta zlá? Bylo by možné vzpomenout například napersekuce, jimž byl v maloměstské obchodnické rodině vystaven jako chlapec.Nesnadná byla jeho cesta na studia, nelehko se protloukal jako mladý otecrodiny a začínající vikář. Bylo by možné připomenout úmorné souboje světšími či menšími komunistickými mocipány. A možná i řadu zbytečných konfliktůs lidmi kolem sebe. Nebyl mužem bez vlastností, naopak, byl mužem mnohavlastností – mnoha dobrých, a několika méně dobrých vlastností. Bojem s těmišpatnými neztrácel čas; byl přesvědčen, že je daleko produktivnější dát je doslužby dobré věci. Kdo by v tom chtěl vidět rys jakési jákobovskéneserióznosti (Jákob, to je Úskočný – srov. Gn 32,29), může. Jiří nebyl moralista a moc dobře věděl, že ty nejlepší starozákonnípříběhy obsahují historky, které se nehodí do nedělní školy.

Neměli bychom ovšem zapomínatna jiný Jiřího charakteristický rys, na jeho pracovitost, obětavost,neústupnost, trpělivost. Některé její plody byly vidět: kostely a fary vČeském Brodě a v Kobylisích, areál v Herlíkovicích, domov důchodců v Českém Brodě. Nikdo ovšemnespočítá hodiny a hodiny pastorací; neměl bych je srovnat s těmi dvakrát sedmilety Jákobovy tiché služby u Lábana? A k tomu ještěčas, který věnoval necírkevníkům, počínaje sousedypřes řemeslníky či prodavačky až k soudružkám či paním na úřadech, přesmnožství známých a přátel mezi kumštýři všeho druhu: architekty, výtvarníky,muzikanty, herci, až po profesionály jiných oborů, s nimž jako farářspolupracoval, jako např. s lékaři. Speciální pastorační péči posléze věnovalpacientům psychiatrické léčebny a křesťanským gayům alesbičkám.

Vím, byli i ti nebo ty, jejichžveliká očekávání zklamal. K muži patriarchálního vzezření a ustrojení s láskouvzhlížela nejedna žena a náhradního otce v něm hledal nejeden mladý muž. Jiřímohl prostředkovat, nemohl nahrazovat. Pomáhal nám, aby každý sám hledal anacházel právě tu svou, vlastní cestu k Bohu, cestu k ostatním lidem, cestu ksobě samému. Žít za nás ovšem nemohl. Farář sebecharismatičtějšíje taky jenom člověk. Právě jeho smrt nás na tuto skutečnost bolestněupozorňuje.

A tak sedostáváme zpátky k umírajícímu Jákobovi. Jákob-Izrael se ohlíží nazpět: na svéotce, na otce a děda, a vyhlíží dopředu: na své syny, na syna a vnuky. Svěřujejim odkaz, testament, dává jim požehnání. Kam je směruje, na čem je orientuje?Bůh, před nímž ustavičně chodívali moji otcové, Abraham a Izák, Bůh, Pastýř,který mě vodí od počátku až dodnes, Anděl, Vykupitel, jenž před vším zlým měchránil, ať požehná těm chlapcům. Jákobovsképožehnání se nevrací k těžkostem života. Bůh tu není tajuplný neznámý, nýbržBůh mnoha jmen – ve Starém zákoně spíše překvapivých jmen –, která hocharakterizují: Pastýř, Anděl, Vykupitel. Tedy ne Bůh, který bojuje s námi a mys ním, který nám připravuje konfliktní život, nýbrž Bůh, který nás chrání,ochraňuje a zachraňuje. Kdo jiný zakusil ve svém životě tolik boží ochrany,jako zápasivé postavy typu Jákobova? Kdo ochránil Jákoba před oprávněným hněvemjeho bratra Ezaua? Kdo nad ním držel ochrannou rukupři útěku od Lábana? Kdo učinil snesitelným životjeho soupeřících žen? Kdo uchránil Josefa od smrti v jámě či v v egyptském žaláři? Kdo dal všem přežít hladová léta?Bůh-Pastýř, Bůh-Anděl, Bůh-Vykupitel; ten Bůh, před nímž chodívali, tj. žiliIzák a Abraham. Témuž Bohu svěřuje své vnuky praotec Jákob. K témuž Bohu jsmevoláni zejména my, Jiřího „církevní děti“, kobyliští farníci.

A pak je tuještě slovo Josefovi; slovo, které čítáme jako biblický text na úmrtníchoznámeních: „Hle, já umírám, ale Bůh bude s vámi.“

Hle, já umírám. Za malou chvílitu už nebudu, vy zůstanete sami, beze mne. Už se na mne nebudete moci obrátit sprosbou o radu či pomoc. Budete si muset poradit sami. Budete si muset najítjiného faráře. Nevím, zda mám vztáhnout slova o tom, že Bůh přivede Jákobovypotomky zpátky do země jejich otců, na dobudování tohoto kostela, jak o němJiří snil, nebo dokonce na dobu šťastné a prosperující sjednocené Evropy, naníž Jiří myslel při setkávání jednotlivců a skupin z obou stran železné opony vkobyliském hospicu.

Ale Bůh bude s vámi. Každého znás jednou odnesou v rakvi a uloží někam na hřbitov. Do soboty jsme v soběživili malinkou naději, že snad přece Jiřího silná vůle žít jeho smrt alespoňoddálí. Opravdu vzdoroval déle, než tomu obvykle bývá. Ale v sobotu Jiříumřel, a my ho nyní pohřbíváme. I o Pánu Ježíši vyznáváme, že umřel. A mynemáme jinou naději, než tu, kterou otevírá to veliké ALE jákobovskéhopožehnání: Ale Bůh bude s vámi.

Vážená sestro Štorková, milá Vlaďko, milí Ester, Evo a Jakube, Tomáši,Štěpáne a Marthe, Bůh bude s vámi. Kobyliskýsbore, bratři a sestry, milí přátelé, Bůh bude s vámi. Jiří umřel, ale Bůhbude s námi. Bůh bude s námi. Amen.

Redemptorista ThDr. Antonín Liška (17. 9. 1924 – 15. 10. 2003) byl v době svého nuceného nasazení u PTP v r. 1951 tajně vysvěcen na kněze a dvacet let sloužil neveřejně. Byl žákem Dr. J. Adámka – vynikajícího předčasně zemřelého biblisty. Zdědil celou jeho knihovnu. Doktorskou práci psal na téma Kristovo zmrtvýchvstání. Byl členem novozákonní překladatelské skupiny pro ekumenický překlad bible. S kolegou jsme jej navštívili v době tuhé normalizace v sedmdesátých letech na faře v Poříčí nad Sázavou, kde působil, s prosbou o výuku Nového zákona v utajených kursech. Dlouho nás poslouchal, aniž by co řekl. Nevěděl jsem tenkrát, že je to jeho styl. Pak pravil: „Tak jo, je třeba něco pro církev dělat.“ A věnoval nám po dobu šesti let stovky hodin, celkem třem skupinám. Napsal pro tento účel studijní texty. Dojížděl do Prahy ve svém trabantu na překladatelskou komisi, večery se věnoval nám.

Potom jsem viděl známého trabanta až někdy v roce 1987 při náhodném projíždění obcí Únětice. Antonín Liška se stal mezitím v Praze církevním soudcem a kanovníkem a v Úněticích sloužil. Jezdil sem i další rok, kdy už byl biskupem, a několikrát jsem se s ním zde setkal. Bylo to místo, na rozdíl od arcibiskupství či jeho bytu na Hradčanském náměstí, bezpečné k rozhovorům. Zejména období po listopadu 89 přineslo mnoho témat. V arcibiskupském paláci byl kromě Antonína Lišky stařičký kardinál Tomášek a nemocný generální vikář mons. Lebeda. Liška si mi stěžoval, že některé církevně-mafiánské skupiny této situace zneužívaly. Těžce nesl Mádrovu „dolní konsistoř“, která sídlila ve Spálené ulici v redakci Teologických textů. Zde se chystala různá rozhodnutí včetně personálních a kardinálu Tomáškovi se dávala bez Liškova vědomí podepsat. Navrhl jsem Liškovi, zda by se nedalo prosadit uplatnění O. Mádra na fakultě, aby se věnoval tomu, co umí, a ne politikařil. Liškovi se to líbilo, ale nezdařilo se mu to.

Vztah Antonína Lišky ke skryté církvi, pokud byl ještě v Praze (v r. 1991 generálním vikářem a pak iadministrátorem arcidiecéze), byl vstřícný. Většinu členů pražské obce znal osobně, pamatoval si i jména našich dětí, ačkoli už uběhlo mnoho let od doby,kdy je vídal. Obec navštívil, zprostředkovával nám místo pro slavení liturgie. Rozhovory, které vedl s ordinovanými služebníky skryté církve, byly spíšepřátelským setkáním než úředním úkonem. Údajně byl prvním autorem Normae, které řešily vztah k biskupům, kněžíma jáhnům skryté církve. Projednávání Normae se však dělo ještě ve federální biskupské konferenci. Čeští biskupové (až na jednu výjimku) byli ke skryté církvi vstřícnější než většina slovenských biskupů, jejichž model nakonec převládl.

Několikrát jsem navštívil Antonína Lišku již jako sídelního biskupa v Českých Budějovicích. Vyptával se, jak si vedou někteří kněží, se kterými měl v Praze problémy a někam je přeložil. Obdivoval jsem, jaký přehled o arcidiecézi měl, i to, že mu o lidi skutečně šlo. Jednou se mě ptal na názor na charismatiky. Nebyl jsem zřejmě jediný, koho se ptal. Poté, co jsem mu sdělil svoji mírně pozitivní zkušenost s charismatickou obnovou, pravil s typickým šibalským úsměvem: „Pokud bych nevěděl, že za tím stojí Řím, tak bych to hned zakázal.“ A zakazovat uměl. Ve své diecézi výslovně zakázal podávání eucharistie na ruku, zatímco jinde to nebylo ani povoleno, ani zakázáno. Jeho kancléř, jáhen Evžen Sirůček, mi přesto na ruku v Antonínově blízkosti podal. Antonín se tím možná trápil, ale nic nám neudělal. Teď již oba dva slaví, jak věříme, liturgii nebeskou, která žádné zákazy nepotřebuje… Četl Getsemany; a když se mu něco nelíbilo, psal nebo to při nejbližší příležitosti řekl. Dovedl na rovinu říkat i nepříjemné věci, ale zároveň dovedl i naslouchat.

V Antonínu Liškovi jsme ztratili biskupa starého střihu – v dobrém slova smyslu konzervativního, vzdělaného, který nelhal, netoužil po církevních postech, byl poctivý a pracovitý. Patřil podle mého názoru mezi takové biskupské osobnosti, za které se nemusíme stydět – jako byli kardinálové Beran či Trochta.

Narodil se v Belfastu v Severním Irsku, 29. listopadu 1898. Vyrůstal v domě zaplněném knihami, ve kterém byla realita na stránkách knih více reálná než skutečnost, jež se děla venku před dveřmi jejich domu. Jako dospívající chlapci byl Jack a jeho starší bratr Waren více doma ve světě idejí a knih minulosti než v materialistickém a technickém světě dvacátého století. Po smrti matky, která otřásla jejich poklidným domovem, nacházel Lewis útočiště v psaní povídek a ve znamenitosti scholastiky. Brzy na to se zcela předčasně začal orientovat na otázky metafyziky a posledních věcí. Zbytek jeho spisovatelské kariéry plné hrdinských příběhů a legend může být nahlížen také jako hledání jistoty, kterou zažíval v míru a milosti svého dětství. Podle jeho svědectví znovunalezení tohoto mírumělo pramen v radosti, kterou objevil v konverzi ke křesťanství.

1931 (28. září) Lewis se stává křesťanem: Jeden večer v září měl Lewis dlouhý rozhovor s přáteli J. R. R. Tolkienem (oddaným římským katolíkem) a Hugo Dysonem. Tato večerní diskuse přinesla své plody následujícího dne, jak Lewis zaznamenal v Surprised by Joy:The Shape of My Early Life: Když jsme s bratrem vyrazili, motorkou do Whipsnade Zoo, nevěřil jsem, že Ježíš je Syn boží; při příjezdu do zoo jsem již věřil.

Dlouholetý přítel a literární vykonavatel jeho závěti, Owen Barfield, tvrdil, že tu ve skutečnosti byli tři C. S. Lewisové. První byl váženým literárním vědcem a kritikem, druhý byl vysoce ceněným autorem science fiction a dětské literatury, třetí Lewis pak byl tvůrce a šiřitel křesťanské apologetické literatury.

Jeho dílo v letech 1919-1961 nelze jen tak jednoduše posoudit. Popis jeho díla můžeme začít sbírkami básní Spirits in Bondage (Duchové v područí) (1919) a Dymer (1926). Lewis sám poznal, že básníkem se nestane, a tak obrátil svou pozornost k literární historii, středověku a renesanci. V roce 1933 publikoval svoje první teologické dílo, The Pilgrim's Regress (Poutníkův návrat), ohlas na knihu The Pilgrim's Progress (Poutníkova cesta) Johna Bunyana. Lewis zde mistrně vylíčil svoji cestu od skepticismu k víře.

V roce 1936 Lewis publikoval práci, která mu vysloužila pověst vědce: The Allegory of Love, hodnotné vědecké pojednání, ve kterém zcela nově představuje úlohu alegorie ve středověké literatuře. Mezi roky 1939 a 1954 pokračoval Lewis v publikování velmi ceněných teoretických děl, z nichž můžeme zmínit Rehabilitations – knihu, jejíž název charakterizuje jeho dílo jako celek: snaha rehabilitovat autory, jejichž dílo upadalo v zapomnění nebo bylo nepochopeno.

Avšak obecně je Lewis více znám jako autor beletrie a křesťanské apologetiky. V roce 1936 dokončil první díl své vesmírné trilogie, Out of the Silent Planet (Návštěvníci z mlčící planety), kde uvedl na scénu svého hrdinu Edwina Ransoma, filologa, vytvořeného podle vzoru Lewisova přítele J. R. R. Tolkiena. Následovaly Perelandra (1941) a That Hideous Strength (Ta obludná síla, 1945). Tu nazval autor pohádkou pro dospělé, ve které románově zpracovává svou kritiku moderního vzdělávání publikovanou v pojednání The Abolition of Man (Zničení člověka).

Největší úspěch jak literární,tak komerční Lewisovi přinesla sedmisvazková sága Chronicles of Narnia (Letopisy Narnie), která vycházela v letech 1950-56. První díl této populární dětské četby The Lion, the Witch, andthe Wardrobe (Lev, čarodějnice a skříň) je zaměřen na lva Aslana, postavu navozující představu Krista, který stvoří a vládne pohádkové zemi Narnii. Do této podivuhodné země proniknou o prázdninách starým šatníkem čtyři děti a zažijí zde neuvěřitelná dobrodružství. Ze svých románových děl měl Lewis nejraději knihu Till We Have Faces, z roku 1956. Jde o příběh Kupida a Psyché (do princezny Psyché se zamiloval sám bůh lásky Eros, ona jej však ztrácí pro nedostatek důvěry) vyprávěný sestrou Psyché, Orual. Zjišťuje, že bohům nelze pohlédnout do tváří, dokud sami nebudeme mít obdobné tváře – vlastní osobnost a duši. Dílo nikdy nedosáhlo takového uznání, v jaké doufal.

Lewisova pověst okouzlujícího zastánce křesťanství vznikla na základě dvou teologických pojednání: The Problem of Pain (Problém bolesti, 1940), obrana bolesti a doktríny pekla jako důkaz řízeného vesmíru, a The Screwtape Letters (Rady zkušeného ďábla, 1942), dopisy staršího zkušeného ďábla jeho synovci bojujícímu s Nepřítelem Kristem o duši člověka. Během války působil Lewis jako rozhlasový komentátor a proslul i eseji obhajujícími a vysvětlujícími křesťanství. Byly publikovány ve Spojených státech amerických jako Mere Christianity (K jádru křesťanství, 1952). Jeho vlastní duchovní autobiografie nese název Surprised by Joy (Zaskočen radostí: podoba mého dřívějšího života, 1955). V poslední dvou desetiletích života publikoval více než osm knih, které přímo i nepřímo sloužily jako apologie. Lewis je považován za nejdůležitějšího křesťanského autora 20. století.

Bohužel je Lewis vystaven podobnému osudu jako oni autoři, které on sám ve svém vědeckém díle rehabilitoval. Jeho dílo a život jsou skryty za hromadami spisů, které o jeho životě a tvorbě sepsali ostatní autoři. Přitom je třeba připomenout skutečnost, že nejlepším a nejspolehlivějším zdrojem a interpretem umožňujícím hluboký vhled do tohoto originálního myslitele a osobnosti je jeho dílo samo o sobě.

Lewis zemřel v roce 1963 o půl šesté večer v Kilns, jeden týden před svými 65. narozeninami. Prošel si předtím údobím mnoha nemocí včetně srdečního infarktu a ledvinové choroby. Ten samý den byl spáchán atentát na amerického presidenta John F. Kennedyho a zemřel Aldous Huxley. Lewis během léta rezignoval na svou pozici na universitě v Cambridge a byl zvolen čestným členem Magdalene College. Jeho hrob je na hřbitově kostela Nejsvětější Trojice v Headington Quarry, Oxford.

Podle Into the Wardrobe(http://cslewis.drzeus.net/), webové stránky věnované C. S. Lewisovi, zpracovala Ludmila Dědková

Užívá se v byzantské liturgii desetkrát v roce o nedělích Velkého postu (s výjimkou neděle Květné), na Velký čtvrtek a Velkou sobotu, v předvečer Narození Ježíše Krista a Bohozjevení a v den svátku svatého Bazila (1. ledna). Strukturně se podobá anafoře v liturgii sv. Jana Zlatoústého. Patří do velké rodiny anamnetických anafor původně vzniklých v jeruzalémském a antiochijském patriarchátu. Překlad, který přinášíme, pochází od dr. Karla Chytila.

Úvodní dialog

Jáhen: Stůjme důstojně, stůjme s bázní, a v pokoji přinesme svatou oběť.

Lid: Oběť smíření a chvály.

Kněz: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boha Otce a společenství svatého Ducha s vámi se všemi.

Lid: I s tebou.

Kněz: Vzhůru srdce.

Lid: Máme je u Pána.

Kněz: Vzdávejme díky Hospodinu.

Lid: Je důstojné a spravedlivé klanět se Otci i Synu i svatému Duchu, nerozdílné Trojici jedné podstaty.

Preface (teologická chvála)

Kněz: Vpravdě je důstojné a spravedlivé, hodné tvé převelebné svatosti, abychom tě, Vládce, Pane, Bože, Otče všemohoucí, velebný, chválili, tobě zpívali, dobrořečili, klaněli se a děkovali, tebe jediného pravého Boha oslavovalia se srdcem zkroušeným a duchem pokorným přinášeli tuto naši liturgickou službu, neboť tys nám daroval poznání své pravdy. Kdo jen může vyslovit tvou moc, zvěstovat všechnu tvou slávu, nebo vypovědět všechny tvé činy, jež stále konáš. Vládce všech, Pane nebe a země i všeho stvoření, viditelného i neviditelného: ty sedíš na trůnu slávy a prohlédáš hlubiny. Jsi věrný, neviditelný, nevystižitelný, nevýslovný, nezměnitelný, Otče našeho Pána Ježíše Krista, velikého Boha a Spasitele, naší naděje. On je obraz tvé dobroty, pečeť zjevující v sobě tebe, Otče. On je živé Slovo, pravý Bůh,věčná Moudrost, život, posvěcení, moc, pravé světlo. V něm se zjevil Duch svatý, Duch pravdy, dar synovství, závdavek budoucího dědictví, počátek věčného blaha, životodárná síla, v něm sílí všechno rozumné a duchovní stvoření, slouží ti a ustavičně tě chválí. Tebe chválí andělé, archandělé, trůnové, panstva, knížectva, mocnosti, síly i cherubové, všude před tebou stojí serafíni, jeden na druhého volají a zpívají neumlkající chvalozpěv:

Sanktus

Lid: Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů.

Nebe i země jsou plny tvé slávy.

Hosanana výsostech.

Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně.

Hosanana výsostech.

Postsanktus

Kněz: S těmito blaženými mocnostmi voláme, lidumilný Vládce, i my hříšní a pravíme: Vpravdě jsi svatý, jsi nesmírně svatý a nesmírná je velebnost tvé svatosti. Jsi podivuhodný ve všech svých skutcích a všechno, co pro nás děláš, je spravedlivé a správné. Člověka jsi stvořil z prachu země ke svému obrazu, Bože; ano, takovou jsi mu prokázal čest. Usadils ho v ráji rozkoše a zaslíbil jsi mu nesmrtelnost života a požívání věčného blaha, bude-li zachovávat tvá přikázání. Když však odepřel tobě, pravému Bohu, svému Stvořiteli, poslušnost, a sveden hadovou lstí se stal pro své hříchy mrtvým, ty jsi ho, Bože, podle svého spravedlivého soudu vyhnal z ráje do tohoto světa a navrátil jsi jej zemi, ze které byl vzat. Ale neodvrátil ses od svého stvoření, Dobrotivý, a nezapomněl jsi na dílo svých rukou. Člověku jsi připravil spásu skrze znovuzrození v samotném tvém Kristu. Ve svém velikém milosrdenství jsi nás navštěvoval rozličnými způsoby: Posílal jsi proroky, konal jsi mocné činy skrze své svaté, kteří se ti v každém pokolení zalíbili, mluvil jsi k nám skrze ústa svých služebníků proroků, předpovídaje nám budoucí spásu. Dal jsi nám napomoc Zákon a anděly za ochránce. Když pak přišla plnost času, promluvil jsi k nám skrze samého svého Syna, jímž jsi i věky učinil. On je odlesk tvé slávy, obraz tvé osoby a všechno drží slovem své moci, a přece, Bože a Otče, nelpěl nasvé rovnosti s tebou, ale přestože je odvěký Bůh, zjevil se na zemi a žil slidmi. Narodil se ze svaté Panny, sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka a stal se podobný tělu našeho ponížení, aby nás učinil podobné obrazu své slávy. A protože skrze člověka přišel na svět hřích a skrze hřích smrt, narodil se tvůj jednorozený Syn, který je ve tvém lůně, Božea Otče, z ženy, svaté Bohorodičky a vždy Panny, Marie. Podrobil se Zákonu, odsoudil ve svém těle hřích, aby ti, kdo v Adamovi umírají, byli oživeni v tvém Kristu. Žil na tomto světě, dal nám přikázání vedoucí ke spáse; odvrátil nás od klamů modloslužby a přivedl nás k poznání tebe, pravého Boha a Otce, a vydobyl nás pro sebe jako vyvolený lid, královské kněžstvo, svatý národ. Očistil nás vodou a posvětil svatým Duchem. Dal sebe jako výkupné smrti, v jejíž moci jsme byli drženi jako zaprodaní hříchu. Byl ukřižován a sestoupil do pekel, aby všechno naplnil sebou. Roztrhl okovy smrti. Třetího dne vstal z mrtvých a otevřel i nám cestu zmrtvýchvstání; neboť nebylo možné, aby dárce života podlehl rozkladu. Pro zesnulé se stal novým počátkem, prvorozeným z mrtvých, aby tak měl ve všem prvenství. Vstoupil na nebesa, usedl po pravici tvévelebnosti na výsostech a přijde odplatit každému podle jeho skutků.

Instituce

Na památku svého spasitelného utrpení nám však zanechal to, co podle jeho příkazu konáme. Neboť když se chtěl dobrovolně vydat na svou památnou a oživující smrt, v noci, v níž se vydal za život světa, vzal do svých svatých, přečistých rukou chléb, ukázal jej tobě, Bohu aOtci, vzdal ti díky, požehnal jej, posvětil, lámal, dával svým svatým učedníkůma apoštolům a řekl:

Vezměte a jezte, toto je mé tělo, které se zavás láme na odpuštění hříchů.

Lid: Amen.

Kněz: Také vzal kalich, smísil v něm víno s vodou, vzdal ti díky, požehnal, posvětila dal svým svatým učedníkům a apoštolům a řekl:

Pijte z něho všichni, toto je má krev nového zákona, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.

Lid: Amen.

Anamnese

Kněz: To čiňte na mou památku. Neboť kdykoli jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete mou smrt a mé zmrtvýchvstání.

Proto i my, Vládce, na památku jeho spasitelného utrpení, oživujícího kříže, třídenního pohřbení, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, usednutí po tvé pravici a jeho slavného i strašného druhého příchodu:

(bere do pravé ruky diskos, do levé kalich, zkříží je, pozvedá, sklání hlavu adělá kříž:)

Přinášíme ti tvoje z tvého se všemi a zavšechno.

Lid: Tebe opěvujeme, tobě dobrořečíme, tobě, Pane, děkujeme a k tobě se, náš Bože, modlíme.

Epiklese

Kněz: Proto se, přesvatý Vládce, odvažujeme přiblížit k tvému svatému stolu i my tvoji hříšní a nehodní služebníci. Uznal jsi nás za hodny mu sloužit ne pro naši spravedlnost, neboť jsme nevykonali na zemi nic dobrého, ale ze své milosti a svých dobrodiní, jež jsi na nás v hojnosti vylil. Předkládáme způsoby svatého těla a krve tvého Krista a modlíme se k tobě a vzýváme tě, Svatý svatých, aby tvůj svatý Duch sestoupil pro tvou dobrotu na nás a na tyto předložené dary a požehnal je, posvětil a proměnil.

Učiň, aby tento chléb byl samo drahocenné tělo našeho spasitele, Pána a Boha, Ježíše Krista.

Jáhen: Amen.

Kněz: A tento kalich sama drahocenná krev našeho spasitele, Pána a Boha, Ježíše Krista, vylitá za život světa.

Jáhen: Amen.

Kněz: Tím, že je proměníš svým svatým Duchem.

Jáhen: Amen, amen, amen.

Kněz: (se hluboce ukloní; poté pokračuje)

Nás pak všechny, kteří přijímáme z jednoho chleba a kalicha, sjednoť vjedno ve společenství jediného svatého Ducha a nedopusť, aby někdo z nás přijal tělo a krev tvého Krista nehodně či k odsouzení. Ať všichni nalezneme milost a milosrdenství se všemi svatými, které sis vyvolil od počátku světa, s praotci, otci, patriarchy, proroky, apoštoly, kazateli, evangelisty, mučedníky, vyznavači, učiteli a se všemi spravedlivými, kteří zesnuli ve víře. A zvláště s nejsvětější, nejčistší, nejblahoslavenější a slavnou naší Vládkyní Marií, Bohorodičkou a vždy Pannou.

Lid: (zpívá) Všechno stvoření, andělské sbory a lidské pokolení se z tebe radují, milostiplná, posvátný chráme a duchovní ráji, chloubo panen. Z tebe se vtělil Bůh a před věky se stal dítětem. Náš Bůh učinil tvé lůno trůnem a tvé útroby utvořil prostrannější než nebesa. Všechno stvoření se z tebe raduje, milostiplná. Sláva, sláva tobě!

Přímluvy

Kněz: Shlédni na nás, Bože, na přímluvy zástupů nebeských mocností, svatého proroka, předchůdce a křtitele Jana, svatých a chvályhodných apoštolů, svatého (svaté)…, jehož (jejíž) památku dnes ctíme, i na přímluvu všech svatých.

Prosíme Pane, za spásu, ochranu a prominutí hříchů svých služebníků... (vzpomíná na živé).

Prosíme za pokoj a spasení duší tvých služebníků… (vzpomíná, na mrtvé) a za všechny, kteří zemřeli v naději vevzkříšení. Přijmi je do svého světla, kde není zármutek ani pláč. Ať vidí tvou tvář.

Uchovej tento svatý chrám až do skonání světa.

Rozpomeň se, Pane, na ty, kteří ti přinesli tyto dary, i na ty, za které ti byly přineseny.

Rozpomeň se i na nás na všechny, kteří konáme tuto službu, na ty, kteří slouží v tvé církvi a na ty, kteří se starají ochudé. Odplat jim svými bohatými nebeskými dary, dej jim za pozemské nebeské, za časné věčné, za pomíjející nepomíjející.

Rozpomeň se, Pane, na ty, kteří jsou napouštích, v horách, jeskyních, i na ty, kdo pracují v podzemí.

Rozpomeň se, Pane, na ty, kteří žijí včistotě, bohabojnosti, zdrženlivosti a v čistých manželstvích.

Pamatuj, Pane, také na celý svět, na nášnárod a na ty, kteří mu vládnou. Dej, ať žijeme v míru, trvalém a opravdovém.

Dej poznat srdcím lidí dobré o své církvi i ovšech svých lidech. Dej, ať všichni žijeme tichým a pokojným životem, čestně, zbožně a čistě. Dobré uchovej v dobrotě a zlé učiň svou dobrotivostí dobrými.

Rozpomeň se, Pane, na všechny, kteří jsou zde přítomni, i na ty kteří tu s námi nemohou být. Smiluj se nad nimi i nad námi podle svého velikého milosrdenství. Naplň nás všelikým dobrem, naše manželství zachovávej v pokoji a jednomyslnosti, děti vychovávej, mládí poučuj, stáří podporuj, malomyslné utěš, rozptýlené shromáždi, zbloudilé obrať a spoj se svou svatou, obecnou s apoštolskou církví. Trápené nečistými duchy osvoboď, plav se splavícími, buď s těmi, kteří jsou na cestách, zastaň se vdov, ochraňuj sirotky, osvoboď vězněné, uzdrav nemocné.

Rozpomeň se, Bože na ty, kteří jsou vydáni soudu, pracují v dolech, jsou ve vyhnanství, na těžkých pracích a ve velikétísni, nouzi a bídě.

Rozpomeň se, Bože, i na všechny kteří potřebují tvé veliké milosrdenství, na ty, kteří nás milují, i na ty kteří nás nenávidí, a na ty, kteří nás nehodné prosili, abychom se za ně modlili.

Rozpomeň se, Pane, náš Bože, na všechny lidi; na všechny vylij svou hojnou milost; dej všem, zač prosí ke své spáse.

Ty sám se rozpomeň i na ty, na které jsme nevědomky zapomněli, nebo jsme na ně pro množství jmen nevzpomněli. Vždyť ty, Bože, znáš každého, jeho věk i jméno, ty ho znáš už z lůna jeho matky. Ty jsi přece pomoc těch, kteří jsou bez pomoci, naděje těch, kteří naději nemají, jsi záchranou z víru a bouře, přístav plavících se, lékař nemocných. Sám buď všemvším, ty znáš každého, znáš jeho prosby, jeho dům i co potřebuje.

Chraň, Pane, toto město (vesnici, obydlí) a každé město i zemi od hladu, nemocí, zemětřesení, potopy, požárů, násilí, nesvobody, války a osobních svárů.

Ale především se, Pane, rozpomeň na našeho patriarchu ... a našeho biskupa … Zachovej je své svaté církvi v pokoji, neporušené a počestné, dej, aby byli zdraví, dlouho žili a řádně hlásali slovo tvé pravdy.

Lid: A na všechny, na všechny, na všechny.

Kněz: Rozpomeň se, Pane, na všechny pravověrné biskupy, kteří řádně hlásají slovo tvé pravdy.

Ve své veliké dobrotě, se, Pane rozpomeň i na mne nehodného, odpusť mi každý hřích, úmyslný i neúmyslný, a neodvracej pro mé hříchy od předložených darů milost svého svatého Ducha.

Pamatuj, Pane, na všechny kněze a jáhny v Kristu a na všechny duchovní. Nezahanbi ani jednoho z nás, kteří stojíme kolemtvého oltáře.

Navštiv nás, Pane, ve své dobrotivosti a zjevse nám ve své bohaté štědrosti. Dej nám mírné a prospěšné počasí a tiché deště, aby země byla úrodná.

Žehnej času své milosti, zastav v církvirozkoly a silou svého svatého Ducha zavčas znič vznikající hereze.

Doxologie

A nás všechny přijmi, Pane, náš Bože, do svého království, učiň nás syny světla a dne, daruj nám svůj pokoj a svou lásku, neboť všechno co máme, je tvůj dar.

Dej nám jedněmi ústy a jedním srdcem slavit a opěvovat tvé svaté a veliké jméno, Otce i Syna i svatého Ducha, nyní i vždyckya na věky věků.

Lid: Amen.

Obě pochází ze Spojených států a v minulých týdnech se objevily v českém překladu:

Miriam Therese Winterová, Z hlubin bezedných, Příběh Ludmily Javorové vysvěcené na římskokatolického kněze, Cesta, Brno, 2003, 260 str., 218 Kč

Kniha byla napsána na základě rozhovorů autorky s Ludmilou Javorovou. Již z metody, kterou kniha vznikla, vyplývá, že se nejedná o přesné zachycení skutečností vedoucích snad k prvnímu novověkému pověření ženy kněžskou službou v římské církvi, ale o jakousi zprostředkovanou autobiografii L. Javorové. (L. Javorová sama český překlad upravila a doplnila.) Tak lze vysvětlit proč některé události ze života L. Javorové v knize chybí a jiné události bývají interpretovány různě.

L. Javorové patří dík za to, že dnes v římské církvi téměř tabuizovanou otázku svěcení žen ke kněžství na svém příběhu odkrývá. Jsem přesvědčen, že ke svěcení žen i v římské církvi dojde, ale je otázka, jakou podobu toto kněžství dostane. Pokud budou muset cestu prorážet militantní feministky (třebaže zdaleka ne všechny členky The Women´s Ordination Conference, v jejímž prostředí kniha vznikla, lze takto označit), pak nebudu považovat ordinaci žen za výhru. Ordinované kněžství je svojí povahou služebné. Je zde pro lidi a ne pro svého nositele. Pokud lidé nepřijmou kněžství žen, pak je zbytečné. Katolíci sami (muži i ženy) by měli kněžství žen prosazovat. Nejen proto, že je kněží málo, ale zejména proto, že ženy tvoří rovnoprávnou (nejméně) polovinu lidstva a že jsou pro mnohé kněžské služby obvykle lépe vybaveny, než muži.

I když v pojetí kněžství, jak nám jej L. Javorová předkládá, lze mnohé vysvětlit dobovou podmíněností (události se staly před desítkami let, za mimořádných situací), určité obtížně vysvětlitelné postoje nelze přehlédnout. Např. na str. 66 je popisováno anonymní vykřikování absoluce F. M. Davídkem na zeď věznice, které oddělovala část, ve které byly ženy. To zavání magií, přesto, že podle svědků, kteří Davídka znali, mágem nebyl. Líčení vlastní ordinace: „V jediném okamžiku se mi dostalo tolik boží přízně…“ (str. 127) vede k představě kněžství coby jakéhosi zelektrizování, jakési ontologické proměny… Rovněž popisovaná praxe privátních mší podstatu služebného kněžství zatemňuje bez ohledu na to, zda je aktérem žena či muž.

Přes tyto semimagické interpretace, možná i skrze ně, prosvítají Davídkovy reformní postoje: „Felix si vždycky přál, aby lidé při proměňování vyslovovali tatáž slova jako kněz.“ (str. 128). A odvaha hledat nové cesty, kolektivní řízení církve, uplatňování subsidiarity, svěření důležité služby generální vikářky ženě, to vše jsou i dnes aktuální výzvy.

Donald Bernard Cozzens, Měnící se tvář kněžství: reflexe nad krizí kněžské duše, Benediktinské arciopatstvív Břevnově, 2003, 136 str., 200 Kč

O tom, že již došlo zcela k odmagizování kněžské služby, svědčí fundovaná studie Donalda Cozzense. Šest let byl biskupským vikářem pro klérus v diecézi Cleveland (USA) a náplní jeho práce bylo řešit následky pedofilního chování kněží.

Cozzens seriózním způsobem prolamuje tabuizovaná témata. V současné době (kniha vyšla v r. 2000 a čerpá z průzkumů 90. let v USA) je mezi kněžími asi polovina homosexuálů. Někteří autoři uvádějí nižší, ale někteří i vyšší podíl. Být knězem se stalo v běžné mluvě synonymem pro to být gayem. Cozzens si většiny homosexuálních kněží cení, mají dokonce pro svoji službu mnohé lepší předpoklady (např. schopnost empatie, jsou starostliví, inteligentní, talentovaní) než heterosexuálové. Ovšem jejich zastoupení v kléru je neproporční k ostatní populaci. Heterosexuální adept kněžství se v semináři ocitá v cizím prostředí, ve kterém je nesnadné jej formovat, protože gayové vytvářejí svoji specifickou subkulturu.

Jiným fenoménem je zneužívání mladistvých kněžími. Mezi kněžími je 2 až 7 % aktivních pedofilů. Rozsah zneužívání je obrovský. V devadesátých letech bylo obviněno asi 600 kněží, na odškodnění a soudních poplatcích bylo církví zaplaceno víc než půl miliardy dolarů. Přitom se uvádí, že na jeden zveřejněnýčin připadne v průměru 60 činů nezveřejněných. A průměrný kněz s pedofilními sklony zneužije za život 285 obětí. Biskupové měli zpočátku snahu věc bagatelizovat, později tvrdili, že procento praktikujících pedofilů je obdobné jako u jiných kategorií lidí pracujícíchs mládeží (učitelů, vychovatelů). Výzkumy však ukázaly význačné rozdíly. Zatímco pedofilové v jiných kategoriích se zaměřují stejnou měrou na malé chlapce a děvčátka, pedofilní kněží se v 90 % ukájejí na pubertálních chlapcích, kde následné škody jsou mnohem větší. Problém je, že většina delikventů se necítí vinna.

Cílem Cozzensovy práce není vypočítávat tyto smutné skutečnosti. Spíše hledat co s tím. Hledání jak dojít ke zralému kněžství za použití jak Jungovy, tak Freudovy psychoanalýzy tvoří jádro knihy. Autor se přimlouvá se za zdobrovolnění celibátu a povolání žen ke kněžské službě. To je však věc budoucnosti, a co teď? Všichni kněží, včetně seminaristů (bez ohledu na orientaci) by měli mít důvěrné přátele mezi muži i ženami, se kterými se mohou sdílet se svými problémy. Každý by si měl, alespoň sám před sebou, přiznat svoji sexuální orientaci. Ztracenou autoritu nelze získat tím, že budeme předkládat hotová řešení. Úkolem autority je vytvořit takové podmínky, kdy církev jako celek může nalézat řešení. Je zapotřebí znovu posílit intelektuální život kléru – vazbu na literaturu, teologii, Písmo. Přetížení prací vede zplanění.

-pH-

Předplatné pro rok 2004 (12čísel) činí 100 Kč, poštovné 120 Kč; dohromady 220 Kč. Časopis může nadálevycházet díky tomu, že veškeré autorské, překladatelské i redakční práce,sazba i tisk jsou prováděny zdarma. Nemalou měrou k tomu přispívají i tičtenáři, kteří zaplatí více, než je povinná částka. Umožňují časopis zasílati některým materiálně slabším čtenářům za nižší cenu (100 Kč).

Úhradu můžete provést několika způsoby:

- přiloženou poštovní poukázkou;

- bankovnímpřevodem na účet 83107021/0100; svůj variabilní symbol opište z poštovnípoukázky;

- složenímhotovosti u poklady kterékoli pobočky Komerční banky. Zde dostanete pokladní složenku,kde vyplníte kromě svých údajů i číslo účtu 83107021/0100 a variabilnísymbol opsaný z poštovní poukázky. Při tomto způsobu platby vám odpadajíjakékoli poplatky.

Předplatné prosím uhraďte do konce roku 2003.Ten, kdo uhradí dříve, nám pomůže, neboť v tomto období máme obvykleprázdnou pokladnu a musíme obstarat papír a ostatní potřeby pro další rok.

pořádaný Institutemekumenických studií v Praze ve spolupráci s ekologickou sekcí Českékřesťanské akademie a Vyšší sociálně pedagogickou a teologickou školou Jabok se uskuteční ve dnech 28. a 29. listopadu 2003v prostorách Jaboku, Salmovská8, Praha 2.

Další informace o aktivitáchInstitutu ekumenických studií v Praze naleznete na stránkáchhttp://www.iespraha.cz.

Program semináře:

Pátek, 28. listopadu 2003

16:45 káva,čaj

17:00 ThDr. Jindřich Halama (ETF UK): Etika vztahuk životnímu prostředí

18:00 diskusek přednášce

18:30přestávka

poté modlitba,občerstvení a možná i koncert

Sobota, 29. listopadu 2003

9:00 Ing. IvanDejmal: Člověk a krajina

9:30 Doc.JUDr.Václav Mezřický: Křesťanství a trvale udržitelnýrozvoj

10:00 káva,čaj

10:15 panelovádiskuse na téma: Je křesťanství ekologické? (moderátor Jiří Nečas)

11:45přestávka

12:00 liturgie

13:00 oběd

14:30seminární skupiny

16:00závěrečná modlitba, potom káva, čaj

(sestavil Jaroslav Vokoun, komentář Martin Vaňáč)

1. Památka všechsvatých. Ničivé zemětřesenív Lisabonu, které otřáslo celou Evropou (1755).

2. Památka zesnulých. Johann Albrecht Bengel (1687-1752),luterský teolog, významný představitel pietismu ve Württembergu.

3. Karel Boromejský (1538-1584),milánský arcibiskup a kardinál, realizoval reformy tridentského koncilu. Stržení Mariánského sloupu na Staroměstskémnáměstí (1918), sloup byl svržen jako údajný symbol pobělohorského útlaku.

5. Bernhard Lichtenberg(1875-1943), berlínský farář, podporoval modlitby za židy a vězněv koncentračních táborech, odmítal nacistický program eutanázie,byl uvězněn, zemřel při převozu do koncentračního tábora. Roku 1996 blahořečen.Hans Egede(1686-1758), dánský pastor, apoštol Grónska (od roku 1721).

6. Gustav Adolf (1594-1632), švédský král (odroku 1611), během Třicetileté války vojensky vystoupil na obranu německýchprotestantů, zemřel v bitvě u Lützenu.

7. Willibrord(658-739), benediktinský mnich a anglosaský misionář, později se jakoarcibiskup usadil v Utrechtu.

8. Bitva na Bílé hoře (1620), stavovská armádabyla po krátké srážce u obory Hvězda rozprášena a zahnána na útěk vojsky císařeFerdinanda II. a Katolické ligy. Střetnutí rozhodlo o porážce českéhostavovského povstání. John Milton (1608-1674), významný básník anglickérenesance a zároveň jedna z vůdčích postav církevního a politickéhoživota. Jan Duns Scotus (1265/6-1308), významný středověkýfrantiškánský teolog a filozof.

10. Lev Veliký (kol. 400-461), papež (od 440),svojí autoritou ovlivnil jednání chalkedonskéhokoncilu (451), vyjednáváním s hunským vůdcem Attilouzachránil Řím pomocí výkupného od vyplenění.

11. Martin (kol. 316-397), původně voják,později biskup města Tours, populární středověkýsvětec, zemřel 8.11., pohřben 11.11. Hendrik Kraemer (1888-1965), holandskýreformovaný teolog a historik náboženství, věnoval se problematice misiía mezináboženskému dialogu.

12. Josafat Kuncevič(1580-1623), uniatský basiliánský mnich, arcibiskup v Polocku,byl zavražděn během vizitační cesty.

13. Řehoř Palama(1296-1359), soluňský arcibiskup, teolog, přívrženec mystického hesychastického hnutí.

14. Gottfried Wilhelm Leibniz(1646-1716), německý filozof a všestranný vzdělanec, průkopník jednoty atolerance mezi náboženstvími. Bratrská konfese(1535), bratrská šlechta předložila konfesi králi ve Vídni.

15. Jan Amos Komenský (1592-1670), biskupJednoty bratrské, pedagog, vědec a spisovatel, po porážce stavovského povstáníse musel jako bratrský kněz skrývat, roku 1628 odešel do Polska, zemřel v Amsterodamu.Albert Veliký (kol. 1193-1280),dominikánský teolog, učitel Tomáše Akvinského, biskupv Řezně. V roce 1931 prohlášen za církevního učitele, je patronempřírodovědců. Hermann Dietzfelbinger(1908-1984), teolog, zemský biskup evangelické luterské církve v Bavorsku(1955-1975). Johannes Kepler(1571-1630), německý matematik, astronom a astrolog, působil také v Prazena dvoře Rudolfa II.

16. Augustin Bea(1881-1968), římskokatolický teolog – biblista, průkopník ekumenismu a„kardinál jednoty“, stal se prvním předsedou Sekretariátu pro jednotu křesťanů(zal. 1960, od roku 1988 Papežská rada pro jednotukřesťanů), významně ovlivnil ekumenický charakter II. vatikánského koncilu.

17. Robert Owen(1771-1858), anglický sociální reformátor. JakobBöhme (1575-1624), německý mystik. Alžběta Uherská či Duryňská (1207-1231),dcera uherského krále, věnovala se charitativní činnosti.

21. Dekret o ekumenismu Unitatisredintegratio byl vyhlášen na II. vatikánském koncilu(1964).

22. Cecílie (+ kol. 230), podle legendymučednice z římského rodu Cecilů. Clive Staples Lewis(1898-1963), populární anglikánský spisovatel a literární vědec.

23. Kolumbán (+615), irský mnich a misionář, zakladatel řady klášterů např. v Luxeuilu a v Bobbiu. Alexandr Něvskij(1220-1263), novgorodský kníže a velký kníže vladimirský.Klement Římský (+ kol. 101), bývářazen mezi římské biskupy, připisuje se mu list do Korintu.Johannes Oekolampad(1482-1531), humanisticky vzdělaný reformátor v Basileji, účastník mnohabohosloveckých disputací.

24. Jan Blahoslav (1523-1571), českýspisovatel, překladatel, pedagog a biskup Jednoty bratrské. John Knox (kol.1505-1572), skotský katolický kněz, později kalvinisticky orientovanýreformátor, autor Confesio Scotica(1560).

25. Kateřina (+ poč.4. stol.), mučednice z Alexandrie, populární světice ve středověku.

29. Karel IV. (1316-1378), český král (od 1346)a římskoněmecký císař (od 1355) z dynastie Lucemburků.

30. Ondřej, apoštol a mučedník. Matějz Janova (1350-1393/4), český náboženský myslitel a reformátor.

Biskupové Francie: Ne euthanasii

Paříž (KAP) Francouzští biskupové ještě více zdůraznili ve vztahu k případu Vincenta Humberta svůj záporný postoj k euthanasii. Legalizace euthanasie by podle nich neznamenala žádné pozitivum, ale naopak krok zpět, praví se v prohlášení francouzské biskupské konference s programovým názvem Ani euthanasie ani umělé prodlužování života za každou cenu. Je třeba zajistit lidskou tvář medicíny, která bude současně respektovat vůli nemocných i nepřekročitelný zákaz vraždy. Předseda biskupské konference, arcibiskup Jean-Pierre Ricard, přitom poukázal na smrt jedenadvacetiletého Vincenta Humberta, který zemřel poté, kdy mu jehomatka podala vysokou dávku léku na spaní. Vincent Humbert byl po nehodě, ke které došlo před třemi roky, zcela ochrnutý, němý a hluchý. S okolím komunikoval pouze doteky palce u ruky. Drama matky a syna vzbudilo ve Francii mnoho emocí. Do centra dění se dostala diskuze nad otázkou legalizace euthanasie, zatímco zvláštní okolnosti případu Humberta možná pomoc pro postižené se opomíjí, řekl biskup Ricard. Arcibiskup z Bordeaux zdůraznil, že církev je proti euthanasii tak, jak byla praktikována v případu Humbert. Zákaz zabití je jednoznačný. Na druhou stranu nechce církev udržovat život za každou cenu. Taktéž je alarmující, že v lékařských kruzích panuje extrémní zmatek při rozlišování vědomé pomoci při usmrcení a ospravedlnitelného ukončení udržovací léčby. Tento zmatek nepřispívá k nutnému etickému rozlišování. Jestliže církev stále odmítá každé usmrcení člověka, je také zastáncem rozumné a lidské péče, což neznamená, že se život musí udržet za každou cenu. Papež Jan Pavel II. stanovil v roce 1995, že zřeknutí se mimořádných a nepřiměřených terapeutických prostředků není sebevražda nebo euthanasie. Spíše jde podle papeže o to přijmout při umírání a smrti „condition humaine“.

Papež zdůraznil požadavek celibátu kněží

Vatikán (KAP) Papež Jan Pavel II. opětovně zdůraznil význam kněžského celibátu a varoval před zesvětštělým chápáním kněžství jako profese nebo kariéry.Kněžství není způsob jak si vzdělávat na živobytí, ale povolání, řekl papež připříležitosti návštěvy filipínských biskupů ad limina.Stejně tak celibát není jen tradiční ideál, který je třeba respektovat, aleintegrální součást vnitřního i vnějšího života kněze. Bohužel je všakživotní způsob některých kleriků daleko od ctností chudoby, čistoty a poslušnosti. Doslova papež řekl, že „skandální jednání několika jedinců podkopává věrohodnost mnoha dalších.“ Papež požadoval s ohledem na stav filipínské církve lásku, soucit, ale i striktní disciplinu. Dále požadoval zlepšení kněžského vzdělávání a posílení takových ctností jako je láska k bližnímu, modlitba, čistota a věrné slavení liturgie. Přitom se jednáo ctnosti, které media a dnešní kultura nejenže neohodnotí, ale spíše odmítá.

Katolická ekologická organizace kritizuje směrnice o biopatentech

Vídeň (KAP) Pracovní skupina Odpovědnost za stvoření zesílila své námitky proti ratifikace směrnic Evropské unie o biopatentech. Připomíná v Rakousku proběhlou podpisovou kampaň proti patentování živých tvorů, kterou podepsalo v roce 1996 30 tisíc křesťanů. V roce 1997 zorganizovala skupina podpisovou akci za tři požadavky: žádné geneticky upravené potraviny v rakouských obchodech, žádné používání geneticky upravených rostlin a žádné biopatenty. Tehdy petici podepsalo více než 1,2 milionu Rakušanů.

Mluvčí skupiny, Isolde Schönsteinová, připomněla dále prohlášení předsedy rakouské biskupské konference kardinála Christopha Schönborna z roku 2000, že mezi objevy v oblasti biotechniky a vynálezy nemůže být jednoduše položeno rovnítko. Z života nelze udělat zboží. Takové jednání by bylo v rozporu s úctou ke stvořiteli. K diskuzi nad biopatenty byliv rakouském parlamentu přizváni politici, vědci, nevládní organizace, zástupci církví i koncernů a jejich právní zástupci, mezi jinými i pracovní skupina Odpovědnost za stvoření. Odpůrci směrnic se brání patentování zvířat, rostlin, genů a částí lidského těla, omezující ustanovení jsou podle nich málo účinná.

Italové pro kříže ve školách

Řím (KAP) Okolo 80 % Italů je podle průzkumu proti zákazu křížů ve školách. Podle ankety chodí 25 % obyvatel nejméně jednou týdně do kostela. Celkem 16 % nenavštěvuje bohoslužby vůbec. Mezi pravidelnými návštěvníky nedělních bohoslužeb je 30 % vysokoškoláků, 24 % je zcela bez vzdělání. Celá polovina dotázaných je přesvědčena, že všechna nebo téměř všechna náboženství zahrnují důležité pravdy. Jedna čtvrtina prohlásila, že podle nich existuje jen jedno pravé vyznání. Ovšem většina dotázaných se vyslovila proti vlivu náboženství na politiku. Téměř polovina lidí (46 %) byla proti tomu brát v potaz názor náboženských představitelů při rozhodování o euthanasii nebo potratech. 44% dotázaných nebylo rozhodnuto a jen 10 % jednoznačně na otázku přisvědčilo. I když převážná většina účastníků průzkumu se hlásila ke katolické církvi, ukázalo se, že v jejich názorech jsou značné odchylky od církevního učení. K vyznání víry, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk, se přihlásilo jen 58 % z nich. Podstatné odchylky se objevily v názorech na poslední věci člověka. 40 % vypovědělo, že po smrti něco přijde. Pro 17 % je smrt koncem všeho. A 17 % věří v to, že po smrti přijde člověk buď do pekla nebo do ráje.

Mauthausen: Kaple místem obrácení

Linec (KAP) Nově otevřená kaple v památníku koncentračního tábora v Mauthausenu by se měla stát místem zastavení a obrácení. Vyjádřili se tak představitelé křesťanských církví i židovské obce při obřadu žehnání nového božího stánku. Ekumenického požehnání se zúčastnil biskupský vikář z Lince Willi Vieböck, evangelický senior Friedrich Rössler, řecko katolický metropolita Michael Staikos a president izraelské kultovní obce v Linci George Wozasek. Vieböck připomenul často kladenou otázku, zda se po Osvětimi ještě lze modlit. Skutečností je, že vězňové se v koncentračních táborech modlili. Aby se v budoucnu zabránilo zločinům proti lidskosti, jaké se páchaly v koncentračních táborech, je třeba se opětovně utvrdit ve víře v Boha. Oltář je místo obrácení se k lidské důstojnosti, vzájemné pozornosti a toleranci, zdůraznil senior Rössler. Oltáře jsou místem modlitby. Nové postavený oltář spojí modlitby pronásledovaných s přítomnými modlitbami návštěvníků. Metropolita Staikos vyzval k modlitbě za mír, spravedlnost, pokoru a toleranci.

Úsilí o světový zákaz trestu smrti

Brusel-Štrasburk (KAP) Evropská unie uspořádala první světový den proti trestu smrti, v rámci něhož bylo požadováno celosvětové zrušení trestu smrti. Především na USA a Japonsko byl zaměřen požadavek neodkladného zrušení nejvyššího trestu. Kampaň byla důrazně podpořena katolickou církví a papežem. Společnost Sant Egidio je nosnou silou proti provádění trestu smrti na celém světě. Podle sdělení Amnesty International bylo předešlý rok popraveno ve 31 státech 1526 lidí a 3248 jich bylo odsouzeno k trestu smrti. Jen v samotné Číně bylo provedeno 1060 poprav. Od ledna 2003 bylo ve Spojených státech popraveno 57 lidí, v Iránu nejméně 83, v Saúdské Arábii 40.

Mezinárodní mírová cena pro uvězněné řádové sestry

Mnichov (KAP) Cenu nemohly převzít, protože jsou ve vězení. Americké dominikánky Carol Gilbertová (54), Jackie Hudsonová (67) a Ardeth Platteová (66) obdržely v Mnichově cenu Nuclear-Free Future Award (Cenu pro budoucnost bez atomových zbraní) dotovanou 30 tisíci euro. V říjnu 2000 tyto řádové sestry a mírové aktivistky vnikly do raketové základny armády Spojených států amerických a symbolicky se připoutaly k raketám. Od dubna proto vykonávají víceletý trest vězení.

V Číně roste tlak na církev

Vídeň (KAP) Jako velmi vážnou označil biskup Aloysius Jin Luxian ze Šanghaje nynější situaci katolické církve v Číně. Čínská vláda zesílila tlak na církev. Cílem je zajistit větší kontrolu na jejími aktivitami, především nad činností biskupů a kněží, a posílit domácí vlasteneckou církev a její nezávislost na zahraničí, především na Římu. Jako zcela nemožné označil biskup Jin svěcení nových biskupů. Římem označení kandidáti nebyli akceptováni úřady. Přitom více než 25 diecézí nemá biskupa. Klérus je přestárlý, 88letý Jin je až šestým nejstarším biskupem.

Podle biskupa je ve srovnání s oficiální církví represáliemi méně postižena Římu věrná podzemní církev, protože působí v utajení a je méně postižitelná. Střetnutí mezi státem a katolickou církví je omezeno především na církev oficiální. Biskup Jin se staví zdrženlivě i ke studiu kněží v zahraničí, protože jen málo se jich vrátí zpátky do země. On sám poslal do USA studovat 12 seminaristů, z nichž se vrátili pouze 4. Potěšeně biskup poukázal na svatořečení P. Freinademetze, který působil v Číně jako misionář.

Austrálie: Anglikánský biskup proti homosexualitě

Canberra (KAP) Sydneyský anglikánský arcibiskup Peter Jensen požadoval vyloučení anglikánských církví, které připouštějí praktikování homosexuality, ze svazku anglikánských církví (Anglican Communion). Jedná se především o episkopální církev v USA a anglikánskou diecézi v Kanadě. V episkopální církvi byl v dubnu poprvé zvolen za biskupa homosexuál. V kanadské diecézi New Westminister zase praktikují ritus požehnání pro páry stejného pohlaví.