V neděli v našem kostele četli evangelium nevlídně zmiňující jistou skupinu náboženských virtuosů, dávajících na odiv nápadně zbožné obleky a svazujících druhým lidem těžká břemena, kterých se sami nedotknou ani prstem.

I když antičtí farizeové již zdávno zmizeli z obzoru, jejich know-how se předává dál. Těžká břemena se svazují třeba právě v katolické církvi: Eucharistie kupříkladu je odpírána nejenom zatvrzelým hříšníkům a heretikům, kde bychom to čekali, ale i lidem, kteří jenom odmítají opustit svého partnera, s nímž mají děti, anebo lidem, kteří věří vpodstatě totéž, jen se kdysi narodili do nekatolické rodiny.

První biskupský synod pod papežem Benediktem XVI. demonstroval, že se na této praxi mnoho měnit nebude. Je tady však aspoň jedna dobrá zpráva: Požadavek zrušit přijímání na ruku nebyl akceptován, a tak katolická eucharistie nemusí ani pod novým papežem připomínat krmení půlročního nemluvněte. Neměli bychom vše líčit jen negativně. Přečtěte si úvahu Martina Vaňáče.

Shodou šťastných okolností a odvahy některých politiků se podařilo na Slovensku výrazně pokročit s odhalováním praktik totalitních režimů a jejich tajných i veřejných přisluhovačů. Z uveřejněných archivů StB tak vypluly na povrch i nepěkné informace o předlistopadové činnosti arcibiskupa Jána Sokola, nynějšího hlavního představitele slovenských katolíků.

Jistě, spisy StB nejsou neposkvrněným zrcadlem pravdy a jejich obsah je třeba brát se značnou rezervou. V tomto případě ale mluví i jiné indicie pro to, že Ján Sokol má na hlavě pořádný kus másla. Uvidíme, jak církev, která tak usiluje o svou čistotu v případě rozvedených žijících vnovém vztahu, bude svou čistotu bránit v případě tajného agenta v mitře. Pavel Hradilek, který o případu referuje, uvádí jedinou jistotu: trnavský arcibiskup nemůže být ze své funkce vyhozen obvyklou metodou povýšení do diplomatické funkce – neumí totiž žádný cizí jazyk.

Jenže ani to není stoprocentní, napadá mě. Co kdyby někdy potřebovali nového nuncia v Praze?

Ale dnešní biskupové, i když sem tam hříšníci, většinou působí jako vybledlé barvotisky proti svým předchůdcům z dávné minulosti. Připomeňme si třeba orgie pořádané na přelomu patnáctého a šestnáctého století Alexandrem VI. Hosté tehdy po jídle dostali k dispozici prostitutky a Svatý otec závěrem na základě záznamů pověřených sluhů odměňoval ty z přítomných, kteří se během večera zmocnili největšího počtu lehkých žen. Bez znalosti některých detailů člověk jen obtížně pochopí vražedný protiřímský zápal reformátorů, jako byl John Knox (píše o něm v tomto čísle Veronika Handová).

A jedním z aspektů renesančního papežství byl takzvaný nepotismus – rozdílení církevních prebend mezi příslušníky vlastní rodiny. František Pekárek si dal práci a mimo jiné zjistil kvantitativní rozměr tohoto jevu v renesančním kardinálském sboru. Jeho text o renesančních kardinálech prosím čtěte nejen jako historickou studii o jisté poměrně málo početné skupině lidí, ale i jako pozadí umožňující lépe pochopit mnohověcí, s nimiž se setkáváme dodnes. Vedle teologických a ekumenických důsledků reformace a protireformace možná i ohromný strach z pohlavnosti a intimních vztahů, který zejména v katolictví stále tolik zneužívají různí vazači břemen.

 

Ve dnech 2. až 23. října se ve Vatikánu konalo generální shromáždění biskupské synody na téma: Eucharistie: zdroj a vrchol života a poslání církve. Celkově to bylo již 21. shromáždění (od roku 1967 se konalo 10 řádných, 2 mimořádná a 8 speciálních) tohoto orgánu, který má od konce Druhého vatikánského koncilu demonstrovat kolegialitu biskupů.

Přestože kolegialita biskupů je jednoznačně dosvědčena tradicí církve prvního tisíciletí, provází její pokusy o oživení v rámci římskokatolické církve stále řada problémů. Papežský úřad a mocný aparát římské kurie jsou její největší překážkou. Věroučná konstituce o církvi se sice snažila zdůraznit kolegialitu biskupů, ale slibně vyhlížející formulace byly oslabeny tzv. Předběžně vysvětlující poznámkou, která byla ke konstituci připojena, a to na nátlak sněmovní menšiny – především zástupců římské kurie – na papeže a bez jakéhokoliv hlasování. V pokoncilním období byla kolegialita biskupů oslabována především tím, že římská kurie mnohdy vybírala nové biskupy na základě jejich loajality, leckdy i proti vůli místních církví. Také role biskupské synody je výrazně oslabena a ve srovnání se synodami prvního tisíciletí je spíše karikaturou synodality. Kánon 343 to vyjadřuje jasně: „Biskupskému sněmu přísluší projednávat otázky a vyslovit přání, ne však je řešit nebo vydávat o nich rozhodnutí, kromě určitých případů, kdy jej papež vybavil rozhodovací mocí, přičemž papeži přísluší, aby stanovil platnost a účinnost rozhodnutí sněmu.“ Dosavadní praxe ukazuje, že se papež necítí vázán podněty, které od biskupů zazněly.

Stručné vysvětlení role biskupské synody považuji za důležité, abychom si uvědomili, že od takového orgánu není možné čekat nějaké podstatné rozhodnutí nebo dokonce řešení čehokoliv. Ani od nového papeže nebylo možné čekat nějaké zásadní změny při řízení synody, přestože na koncilu patřil k teologům, kteří prosazovali myšlenku biskupské kolegiality. Několik avizovaných novinek v „metodologii“ synodního jednání byly jen kosmetickou úpravou. Za zmínku stojí např. složení zasedání synody, které patřilo k nejpočetnějším v dějinách. Podle oficiální zprávy se synody zúčastnilo 256 synodních otců ze 118 zemí světa, přičemž 177 bylo zvolených (nejčastěji biskupskými konferencemi), 39 se účastnilo z moci svého úřadu a 40 bylo přizváno papežem. Bylo pozváno 12 zástupců nekatolických církví, většinou se jednalo o východní církve. Poprvé byly bezprostředně po zasedání zveřejněny závěrečné propozice, tj. návrhy vzešlé z jednání synody, které v minulosti zůstávaly utajené a byly předány papeži jako podklady pro posynodální apoštolskou exhortaci.

Téma a pracovní podklady pro synodu jsou vlastně dědictvím pontifikátu Jana Pavla II. Je pochopitelné, že tyto materiály se nesly v duchu nedávných oficiálních a zároveň problematických textů k otázce eucharistie a bylo by příliš naivní očekávat, že se biskupové budou věnovat serióznímu rozboru těchto textů nebo dokonce jejich kritice. Jedná se hlavně o encykliku Ecclesia de eucharistia z roku 2003 (komentáře viz Getsemany 2003, č. 5) a instrukci Kongregace pro bohoslužbu a svátosti s názvem Redemptionis sacramentum z roku 2004 (viz Getsemany 2004, č. 6 a 7/8). Také závěrečné propozice synody obsahují tytéž teologicky problematické věci jako např. výzvy k organizování eucharistických adorací (připomínám, že církev 1. tisíciletí a ani východní církve nic takového neznají, navíc úcta k eucharistii mimo liturgické slavení měla mnohdy blízko k magickým představám) nebo každodenní slavení liturgie kněžími i bez přítomnosti věřících. Naopak na rozdíl od uvedených textů se synoda zabývala také problematikou smíšených manželství. Zaznívaly hlasy volající po umožnění přístupu jednotlivých nekatolíků k některým svátostem v římskokatolické církvi, jen je podle mne třeba se vyhnout podezření ze skrytého proselytismu. Ostatně kdy i římská kurie začne brát ohled na výsledky teologického bádání a ekumenických dialogů posledních desetiletí a přestane považovat nekatolické církve za jakési křesťany druhé kategorie, kterým je třeba klást větší překážky než členům vlastní církve?

Na synodě se diskutovalo o celé řadě témat, zajímavých a podstatných i zcela marginálních. Do kategorie zajímavých řadím např. příspěvky některých afrických biskupů o problémech inkulturace. Za marginální až kuriózní považuji naopak požadavek zrušení možnosti přijímání na ruku. Pozornost médií klasicky zaujala debata o povinném celibátu, případně o možnosti světit osvědčené ženaté muže (podobná výzva zazněla i na nedávném plenárním sněmu u nás, ale tento příspěvek nebyl nikde publikován). Synoda ani v této věci nepřinesla nic nového. Domnívám se, že zrušením povinného celibátu se nevyřeší problémy s nedostatkem adeptů o službu v církvi. Na to by bylo třeba změnit její strukturu, způsob zacházení s lidmi a především dbát na to, aby církevní službou byli pověřováni lidé osobně i teologicky zralí. Dnešní jednostranný důraz na sexuální abstinenci a bezmeznou loajalitu má v krajních případech tragickou podobu, o čemž svědčí neustále se objevující případy zneužívaných dětí a krytí pachatelů ze strany představených. Biblický požadavek na biskupy je stále inspirující: „Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?“ (1 Tm 3, 4-5).

Jak to skutečně v praxi s eucharistií chodí nakonec ukázaly informace o případu zesnulého Rogera Schütze, zakladatele komunity v Taizé, kterému dnešní papež nedávno veřejně podal eucharistii. Původně byla tato skutečnost vysvětlována jako důsledek obecně známé "katolické víře" bratra Rogera. Nyní podle některých tradičních médií (např. časopis Světlo) Vatikán tuto událost oficiálně vysvětluje jako"nedorozumění", neboť bratr Roger byl posazen do jiného sektoru a přiveden až k papeži. Slyším-li takové absurdní zprávy, tak se domnívám, že zbývá už jen doufat, že se v té houštině předpisů a výkladů o eucharistii vyzná alespoň Hospodin.

Ján Sokol se v lednu 1988 stal „dočasným správcem trnavského arcibiskupství“ a v létě byl vysvěcen na biskupa. Dělo se tak pod patronací komunistického režimu a nechvalně známého vatikánského vyjednavače arcibiskupa Casaroliho.

Jezdil jsem v té době častěji na Slovensko a vím, že zpočátku byly reakce na Sokolovo povýšení poměrně příznivé. Byl znám jako člověk, který se zajímá o mladé kněze a snaží se jim pomáhat. Po pár měsících se však hodnocení radikálně změnilo. Bylo zřetelné, že Sokol se stará více o dobré vztahy s režimem, než o dobro církve.

Spolupracovník StB

V Getsemanech 19 z léta 1992 jsme detailně referovali o případu bratislavského ekumenického společenství vedeného Gabrielem Tóthem. Tóth žádal v létě 1989 Sokola o pomoc před StB. Dočkal se toho, že shromáždění ekumenického společenství v bratislavských katolických kostelích bylo Sokolem zakázáno, pomocí StB rozehnáno a začaly výslechy. Sokol dokonce vydal oběžník zakazující se katolíkům modlit s protestanty (Acta curiae č. IV. 1989). Tento dokument, který dosud nebyl odvolán, je světovou raritou.

Po zveřejnění seznamů agentů a spolupracovníků StB vyšlo najevo, že je agentem s krycím jménem Svätopluk. V registru svazků je veden již od r. 1972 jako tajný spolupracovník a později jako agent. Kdy se jím stal, není z registru zřejmé, určitě jím byl v r. 1989. Jeho svazek však byl celý skartován a on jakoukoli spolupráci odmítal. Tvrdil, že podobné zprávy šíří nepřátelé církve a všemožně je potíral.

Až důkaz objevený v posledních týdnech jej usvědčuje ze lži. I když Sokolův vlastní svazek neexistuje, existují svazky jeho obětí. Ústav paměti národa objevil první zmínku o Sokolovi jako tajném spolupracovníkovi z r. 1981 ve svazku katolického kněze Mariána Prachára, který na tohoto kněze coby „nepřátelskou osobu“ vedla StB. Zpráva nadstrážmistra Keményho uvádí, že Sokol poskytl zprávu z vlastní iniciativy, je prověřený a učinil tak v konspiračním bytě.

Sokol měl v r. 1983 vážnou dopravní nehodu, po které za několik dní zemřela jeho spolujezdkyně – farní kuchařka. O této nehodě nejsou v archívu ministerstva vnitra žádné záznamy. Ačkoli Sokol tvrdí, že jej nikdy v souvislosti s touto nehodou StB nekontaktovala, je možné, že s režimem začal více spolupracovat právě po této události, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Možná se opravdu snažil do této doby „pomáhat“, jakkoli je naivní si myslet, že by kterýkoli jedinec byl schopen dlouho vodit za nos takovou instituci, jako byla StB. Od té doby však byl nejspíš zcela v jejích rukou.

Co všechno Sokol jako agent StB dělal, bude třeba ještě mravenčí prací zjišťovat. Pro znevěrohodnění slovenské katolické církve však již zjištěné skutečnosti postačují. Jak dlouho ještě bude mít tato církev svého likvidátora přímo na nejviditelnějším místě?

Vatikán selhává

Očekávali bychom, že náprava přijde z Vatikánu. Vždyť přísně centralizovaná instituce jako je římská církev by měla umět zjednat pořádek tam, kde jsou dlouhodobě zcela zjevně pošlapávány základní principy evangelia, a to dokonce nejvyšším místním představitelem.

Proč se tak neděje, může mít tyto příčiny:

1. Ve Vatikánu vládne „gerontokracie“ – staří muži, kteří brání jakýmkoli změnám. Většinou to nejsou „moudří staříci“ – osobnosti, které by měly i ve stáří co sdělit, ale lidé vybraní pro svoji loajalitu. Stav připomíná situaci v politbyru po Brežněvově smrti. Ještě pár let trvalo, než přišel Gorbačov, který trochu povolil otěže...

2. Vatikán je rozdělen na vzájemně soupeřící mocenské skupiny (Opus Dei, jezuiti, homosexuálové, Focolare atd.) Je obtížné se vzájemně dohodnout na neobvyklém řešení – tj. vyvíjet silný tlak na arcibiskupa, aby sám rezignoval. Obvyklé je, že biskup zůstává až do 75 let na svém místě. Jiná možnost odstranění biskupa je „povýšení“. To je u Sokola neproveditelné, protože neumí žádný cizí jazyk a těžko by se někde, např. ve Vatikánu, uplatnil.

3. Vatikán je stále prošpikován agenty komunistických tajných služeb, kteří Sokola kryjí. Občas nějaký agent vypluje na povrch. U nás v poslední době nejznámějším se stal mons. Simandl, bývalý generální sekretář české biskupské konference, který ještě coby vatikánský úředník udával StB za úplatu své kolegy. Nechce se mi věřit, že by mu byl svěřen post generálního sekretáře, pokud by to bylo předem známo. Nicméně jeho nástupce je rovněž evidován StB (aniž by to něco vypovídalo o jeho vině či nevině)...

4. Celkové klima bylo až do nedávna Sokolovi spíše nakloněné, což Vatikán v jádru respektuje. Úroveň biskupského sboru je na Slovensku v mnoha ohledech špatná. V Čechách a na Moravě máme diecézní biskupy, kteří jsou na seznamech spolupracovníků StB, máme diecézní biskupy psychicky nemocné, máme diecézní biskupy bez náznaku vize pro budoucnost. To by mi však nebránilo např. skrze ně přijímat svátosti. O řadě slovenských biskupů to říci nemůžu.

Jediné viditelné znamení určité distance Vatikánu od Sokola lze spatřit v jeho nejmenování kardinálem. Bývalo by logické jmenovat Sokola coby metropolitu. Jmenován byl ale jeho sufragán – nitranský biskup J. Ch. Korec. Vatikán si tak bohužel příliš nepomohl. Korec má sice čistou minulost, projevuje se však jako extrémní nacionalista.

Strach

Církevní hierarchové již naštěstí nemají nad námi takovou moc, jako tomu bylo ještě před dvěma sty lety. Jedinou skupinou, která dosud fakticky žije v nevolnickém postavení vůči biskupovi, jsou kněží. Pokud mají špatného biskupa, nemají vůbec lehký život.

Většina kněží trnavsko-bratislavské arcidiecéze žije ve strachu a pak tuto atmosféru šíří dál kolem sebe. Kdykoli je může postihnout přeložení na jiné místo. Jak destruktivně to působí na ně samotné i na lidi, kterým slouží, není třeba zmiňovat. Chvíli trvá, než se vytvoří vztahy důvěry, které jsou základním předpokladem pro účinnou službu. Sotva se tak stane, je nepohodlný kněz arcibiskupem přeložen.

Hovořil jsem s mladým kaplanem, který byl během necelých dvou let kněžské služby pětkrát přeložen. Důvod mu nebyl sdělen, ale zřejmě to byla reakce na jeho účast na akcích Teofóra. Hovořil jsem s bohoslovcem, kterému byly při osobní prohlídce v bratislavském semináři nalezeny ve skřínce Getsemany a který byl kvůli tomu ze semináře propuštěn. Bez problémů však pokračoval ve studiu ve Vídni.

Letos v létě se v Bratislavě konala 36. konference Mezinárodního ekumenického sdružení. Patří k tradici těchto konferencí, že se každý den konají bohoslužby některé z církví a všichni účastníci jsou pozváni ke kommuniu. Týká se to i římskokatolické liturgie. Té zpravidla předsedá biskup hostitelského města. V Bratislavě se žádný místní biskup ani neukázal. Bylo nám znemožněno využít dohodnutý liturgický prostor, pro který byla liturgie dlouhodobě připravována. Zákaz přišel 40 hodin před slavením. Kněz, který zákaz vydal, se bál případné reakce arcibiskupa Sokola na intercommunio. Zahraniční účastníci nemohli pochopit, že je něco takového možné v civilizované zemi...

Stateční

Naštěstí ne všichni se strachu poddávají. Katolický kněz ThDr. Marián Prachár, ačkoli je Sokolův podřízený, má odvahu říkat veřejně pravdu. Zpočátku, v době komunistické diktatury, Sokolovi důvěřoval. Ten však jeho důvěru zneužil a donášel StB. Ještě v létě 1989 vyzval Prachár Sokola, aby se jako první podepsal pod petici žádající zrušení instituce církevních tajemníků. Se zlou se potázal.

Tak jako byl pronásledován tajemníky, je nyní pronásledován přímo Sokolem. Je překládán z místa na místo, pokud možno co nejdále od Bratislavy. Marián Prachár se nedá zlomit. Na každém místě se pokouší hledat nové formy pastorace, aby oslovil radostnou zvěstí ty, kteří do kostela nechodí. Ve Velkých Ripňanech zřídil na farním pozemku hospodu, kde sám lidi obsluhoval. Na současném působišti, v Beladicích, nechal postavit pro mládež tenisový kurt a pořádá diskotéku.

Vysokou morální autoritu má jáchymovský vězeň, signatář Charty 77, místopředseda Slovenského helsinského výboru a neohrožený Sokolův kritik Anton Srholec. A to i přesto, že jeho jméno je také údajně na seznamech spolupracovníků StB. Vysvětlující článek Antona Srholce Metódy bývalej ŠtB jako som ich poznal Getsemany otiskly v dubnu t.r. Srholec vzdoruje ve svém životě již třetí diktatuře – nacistické, komunistické a Sokolově. StB se jej pokusila zavraždit na faře v Perneku, Sokol jej hned po revoluci propustil z veřejné služby a tento stav trvá dodnes.

Mnozí stateční jsou v řadách podzemní církve. Represe vůči ní je na Slovensku mnohem silnější, než v Čechách a na Moravě. Pomocí donašečů Sokol vyhledává její služebníky a vydává zákazy. Pro starší kněze, kteříse celý život věnovali službě potřebným, je to často velmi bolestné.

Někteří stateční komunistickou diktaturu nepřežili. Zavražděni byli Přemysl Coufal, Štefan Polák, P. Rusnák, Aloiz Schmiester. Jejich vrazi pravděpodobně většinou žijí. Arcibiskup, který by se měl snažit o vyšetření jejich případů, byl sám agentem organizace, která je pravděpodobně nechala zavraždit...

Tito stateční, ať živí či už mrtví, jsou nadějí, že se celý problém posune k lepšímu.

V této práci se budu zabývat kardinály v období renesance především ze statistického hlediska. Jako zdroj mi posloužily zvláště webové stránky Salvadora Mirandy umístěné na serveru Florida International University.

Zejména bych chtěl postihnout v této době obvyklý nepotismus, dále se zaměřím na složení kardinálského kolegia z hlediska věku dosaženého při jmenování a délky setrvání ve funkci. Rovněž bych chtěl sledovat národní zastoupení a zastoupení řeholních řádů. Těžištěm mého zájmu budou pontifikáty renesančních papežů od poloviny 15. do poloviny 16.vstoletí. Poněkud stranou zůstane vývoj kardinálského úřadu jakovtakového ke konci 16. století, kdy dochází v církvi k hlubokévproměně, která dostala konkrétní podobu v průběhu zasedánívtridentského koncilu.

Renesanční kardinál

Jako období renesance označujeme v Itálii dobu přibližně od poloviny 14. století do konce století 16.¹ Italská renesance ovlivnila celou evropskou kulturu také v následujících staletích, kdy se šířila do Evropy. Renesance byla úzce spjata s papežským státem, který se nacházel na severu dnešní Itálie, a s Římem, který se jako sídlo papežů² a kardinálských dvorů stal alespoň dočasným útočištěm řady umělců. Ti našli v osobách církevních knížat štědré mecenáše – mnozí z kardinálů neváhali utratit hotové jmění na stavbu svých paláců, hrobek, letních sídel a jejich výzdoby. Období od poloviny 15. do poloviny 16. století je známé jako římská renesance.³

Za vrchol renesančního papežství se obvykle považují pontifikáty Alexandra VI. a Julia II. Alexandrův pontifikát, který těsně předcházel Juliovu, přitahujepozornost kvůli mnohdy neskrývané prostopášnosti a nemravnosti⁴, Juliův pak udivuje neutuchajícím bojovým zápalem papeže.⁵

Za obou papežů – stejně jako dlouho před nimi a ještě i dále po nich – bujel nepotismus v řadách kardinálského kolegia. Jen Alexandr VI. jmenoval za svého pontifikátu do kardinálského kolegia nejméně šest svých příbuzných⁶ stejně jako Juliův strýc Sixtus IV. Julius sám pak jmenoval do kolegia pouze čtyři své synovce.⁷

V té době se rozdávaly, a velice často spíše prodávaly, kardinálské klobouky podle jiného klíče než dnes. Nešlo ani tak o mravní bezúhonnost, vzdělanost a hlubokou víru potenciálních kandidátů, jako spíše o postavení v tehdejší společnosti – majetnost, loajalitu papežskému stolci, kterou měli v kolegiu zajišťovat právě papežovi příbuzní – a v neposlední řadě sledovalo jmenování především u zahraničních adeptů politické cíle.⁸ To je možné vysledovat ze zastoupení národů v konzistoři.

Mocenské ambice a chamtivost budoucích kardinálů byly často neskrývané. V papežském státě jmenování sloužilo k udržení vnitropolitické rovnováhy popřípadě ke zvýšení prestiže jednotlivých starobylých šlechtických rodů, které ovládaly celá města a oblasti a vytvářely městská království víceméně nezávislá na papežské moci. Například ferrarské vévodství Alfonsa d´Este se za Julia II. natolik vzpíralo ambicím papežského stolce, že papež sám vytáhl v čele svého vojska proti ferrarskému vévodovi, který byl pod ochranou francouzského krále.⁹

Řešení územních konfliktů a organizace uzemní správy vojenskou silou nebylo za Julia ničím neobvyklým. Na území Itálie existovala samostatná Benátská republika a další odbojná města, která se ocitala ve sférách vlivu jiných mocností. To klidu rovněž nepřidalo. Připočteme-li k tomu Juliovy ambice upevnit vládu a rozšířit hranice papežského státu o nárokovaná území do maximální podoby, ¹⁰ je jasné, že Itálie byla téměř po celou dobu Juliova pontifikátu velice neklidným místem. Přesto však v této době mohla vzniknout taková velkolepá díla jako tři monumentální paláce na území Říma, Raffaelova výzdoba komnat Vatikánského paláce, Belveder zhotovený podle Bramantova návrhu, Sixtova hrobka od Pollaiuola či socha Mojžíše od Michelangela, jež je součástí Juliova náhrobku v kostele sv. Petra v okovech a řada unikátních papežských pevností, které se nacházely mimo území renesančního Říma.

Vedle papežského dvora dosahovaly astronomických nákladů i dvory mocných kardinálů, které čítaly ve své vrcholné podobě na 150 lidí, ale i více, ¹¹ a které odrážely, či měly odrážet velkolepost svého pána. Zajistit chod těchto vpravdě knížecích dvorů, na kterých pobývali ve své době kromě služebnictva a řady chudších příbuzných také umělci – ale našli bychom tam také mágy, kejklíře, astrology a vůbec celou řadu dalších příživníků – vyžadovalo nemalé prostředky, na které nestačily běžné kardinálské příjmy.¹²

Také proto renesanční kardinálové vehementně usilovali o získání výnosných rent a benefícií. V té době bylo zvykem, že kardinál kromě mecenášství a charity zabezpečoval i své příbuzné. Rodiny kardinálů považovaly za čest mít kardinála v rodině, ale současně jeho postavení využívaly k vlastnímu obohacení či k získání politického vlivu a moci.¹³ Došlo to až tak daleko, že papež Pavel III. musel na členy svatého kolegia rozšířit ustanovení tridentského koncilu, které zakazovalo biskupům hromadění funkcí a kumulaci prebend.¹⁴ Rovněž byla obnovena sídelní povinnost církevních správců jednotlivých území, která sice nikdy nebyla zrušena, ale v předtridentských dobách se nedodržovala. Tak papež musel občas biskupa vyzývat, aby přesídlil do své diecéze pod hrozbou odebrání úřadu.

O udělování lén a církevních obročí se stále vedly dalekosáhlé spory s panovníky.¹⁵ Ačkoliv obsazování biskupství spadalo do pravomoci apoštolského stolce, přinejmenším se očekávalo, že papež bude respektovat vůli panovníka či místní autority, pod jejíž světskou správu dotčené území spadalo.¹⁶ Vše ještě komplikovaly vznášené dědičné nároky a nepotistické ambice církevních správců.

Nepotismus

Nyní se pokusme postihnout papežské nipoti¹⁷ v kardinálském kolegiu. Především se bude jednat o synovce, prasynovce, eventuelně bratrance různého stupně příbuznosti, které papež jmenoval během svého pontifikátu do kolegia kardinálů a jejichž nominaci prosadil.¹⁸ Nepotismus zahrnuje rovněž další mužské papežovy příbuzné, kteří získali za jeho přispění důležité funkce ve státní správě či na papežském dvoře. Dokonce ani světská kariéra nemusela být překážkou pro jmenování do kardinálského stavu. V takovém případě přijal „zájemce“ svěcení dodatečně.¹⁹

Vyloženě nelegitimní záležitostí bylo jmenování přímých potomků bývalých kardinálů, ať už přiznaných či utajovaných, jak tomu bylo za Alexandra VI.²⁰ Celibát se v té době příliš vážně nebral. Papež Alexandr VI. porušil i poslední nepsané pravidlo, že alespoň po usednutí na papežský stolec se vystříhá společnosti žen. Právě on je proslulý návštěvami matky svých dětí, potomků a vůbec celou řadou neřestí.²¹ Jeho syn Cesare de Borja se ale svého kardinálského klobouku vzdal a stal se raději vojenským velitelem.²²

Často se předpokládalo, že kardinálové-synovci měli být papežům oporou v kolegiu, zatímco laičtí příbuzní byli často určeni pro dráhu světských správců či vojenských velitelů.²³ Jednoduše měli být těmi, na než je možné se spolehnout za každé situace. Občas se ukázalo, že ambice samotných nepotů jsou tak veliké a jejich kvality tak slabé, že nemohli být papeži oporou – spíše se mu stali přítěží, s níž se musel neustále vyrovnávat – jako tomu bylo v případě Francescca Marii della Rovere, kterému Julius II. svěřil vojenské velení nad papežskými vojsky.²⁴

Každopádně neskrývaná snaha prosazovat vlastní rodinné příslušníky případně hájit zájmy rodin spřízněných sňatky ochromovala církevní správu v celé své šíři. Papežský nepotismus byl nejkřiklavějším projevem snahy zajistit moc, slávu a budoucnost rodu.

Nejvýrazněji se to snad projevilo právě u rodu della Rovere. Sixtus IV. (Francesco della Rovere) jmenoval do kardinálského kolegia během třinácti let svého pontifikátu celkem šest svých příbuzných.²⁵Hned několik měsíců po svém zvolení jmenoval do funkce dva synovce: Giuliana a Pietra Riaria.²⁶ Vletech 1477–78 následovali další čtyři příbuzní, z nichž vlastnímu synovci Riaria bylo teprve šestnáct let.²⁷Když se v roce 1503 Giuliano della Rovere stal papežem (Julius II.), i on bezprostředně po svém zvolení jmenoval dva své synovce do kardinálského kolegia. Další příbuzný byl jmenován v roce 1505, další synovec Sisto převzal tituly po svém zesnulém bratru. Julius nebyl tolik náchylný ke jmenování členů své rodiny kardinály, proto v kolegiu nepůsobili současně více než dva nepoti z rodu della Rovere, které sám jmenoval.²⁸

Nepotismus ovšem zůstal v dobách renesančního papežství hluboce zakořeněný, a tak ještě Pavel III. (Alessandro Farnese) dosadil do kolegia krátce po svém zvolení v roce 1534 dva své vnuky: čtrnáctiletého Alessandra Farnese juniora a šestnáctiletého Guida Ascania Sforzu. K nim přibylv roce 1536 třináctiletý bratranec Niccolo Caetani a v roce 1545 ještě další vnuk, patnáctiletý Ranuccio Farnese.²⁹

Předchůdce Pavla III. Giuliode'Medici (Klement VII.) jmenoval do kardinálského kolegia pouze svého osmnáctiletého bratrance Ippolita – po roce 1527 (sacco diRoma) se všechna jeho jmenování stala součástí zahraniční politiky a zoufalé snahy získat peníze pro prázdnou papežskou pokladnici.³⁰

Z následujícího přehledu vidíme, že papežští nepoti měli mezi jmenovanými kardinály v průběhu sledovaného období stabilní zastoupení. A papežové – pokud měli příležitost – toho rádi využívali.

Nepoti v kardinálském sboru

	počet jmenovaných kardinálů	z toho papežští nepoti	% nepotů
Mikuláš V.(1447-1455)	11	1	9
Kalixt III.(1455-1458)	9	2	22
Pius II.(1458-1464)	12	2	17
Pavel II.(1464-1471)	12	3	25
Sixtus IV.(1471-1484)	34	6	18
Inocenc VIII.(1484-1492)	8	1	13
Alexandr VI.(1492-1503)	43	6	14
Pius III.(1503)	0	0	-
Julius II.(1503-1513)	27	4	15
Lev X.(1513-1521)	43	3	7
Hadrián VI.(1522-1523)	1	0	0
Klement VII.(1523-1534)	33	1	3
Pavel III.(1534-1549)	71	4	6
Julius III.(1550-1555)	20	4	20

Jmenování kardinálů, vývoj počtu členů kolegia

Jmenování kardinálů bylo v kompetenci papeže, ale své kandidáty prosazovaly i mocné šlechtické rody. Kardinálské a vyslanecké posty se stávaly předmětem politických jednání a určovaly dosah vlivu jednotlivých panovníků na dění u papežského dvora.³¹ Kromě toho se našlo mnoho zájemců, kteří byli ochotni za kardinálský klobouk zaplatit značné sumy, které papežská pokladnice nutně potřebovala.³² Potom nepřekvapí, že nová jmenování kardinálů se často stávala předmětem sporů mezi papežem a tehdy mocnou konzistoří, zvláště pokud mělo dojít k rozšíření kolegia či jmenování některých z papežských nepotů.

Sixtus IV., ještě než se stal papežem, slíbil, že nebude kolegium rozšiřovat o žádné nové kandidáty, dokud jejich počet neklesne pod 24. Zkušenost však ukazovala, že jakmile byli papežové zvoleni, necítili se být vázáni sliby, které dali v konkláve.³³ Když Sixtus IV. zemřel, bylo na světě již 32 kardinálů.³⁴ Ještě po zvolení Alexandra VI. se předpokládalo, že by počet členů kolegia neměl přesáhnout 24-26. Přesto se právě Alexandr zasloužil o to, že poté, co si vynutil nová jmenování kardinálů až pod hrozbou dalšího hromadného jmenování³⁵, dosáhlo „svaté“ kolegium v porovnání s jeho předchůdci nevídaných rozměrů – čítalo přinejmenším 43 osob.³⁶ Přitom ještě v roce 1404 před zvolením Inocence VII. mělo pouze 12 kardinálů.³⁷ Stejně se zachoval i Lev X.,který vymohl na vzpurné konzistoři velké hromadné jmenování 31 nových kardinálů, při němž propůjčil kardinálskou hodnost dosud největšímu počtu mužů v dějinách, přestože byl v posledních volebních kapitulacích stanoven maximální počet na 24 kardinálů a svaté kolegium mělo již 33 členů.³⁸

Právě Sixtus IV. a Alexandr VI. jmenovali téměř polovinu ze 129 kardinálů, kteří byli jmenováni od Mikuláše V. po Alexandra VI.³⁹Papežové neváhali přivést rebelující kardinály k poslušnosti, ale v zásadě platilo, že nové kardinály jmenovali až po souhlasu konzistoře. Někdy byl souhlas vynucen různými formami nátlaku včetně hrozeb konfiskace majetku. Obzvláště při jmenování svých nepotů bývali renesanční vládcové církve neoblomní. Pokud papež očekával problémy, jmenoval kandidáty tajně⁴⁰ a vyhlášení proběhlo až na veřejném zasedání konzistoře. Tak tomu bylo například u dvou Sixtových synovců, kteří se ujali purpuru ještě předtím, než byli formálně vyhlášeni, a způsobili tím velké pozdvižení.⁴¹ Podobně se zachoval i Pavel III. v případě jmenování svého nezletilého bratrance.⁴²

V následujících padesáti letech pak zvolili papežové od Julia II. po Pavla III. celkem 175 kardinálů, což je téměř stejný počet, jaký jmenovali jejich předchůdci od Martina V. (zvolen roku 1417) až po Alexandra VI.⁴³ I to ukazuje na jeden významný trend – totiž na neustálé rozšiřování kardinálského kolegia, které pokračovalo během zasedání tridentského koncilu. A tak po smrti Pia IV., který koncil uzavíral, mělo svaté kolegium již 70 kardinálů.⁴⁴

Sledovat podrobně vývoj počtu členů kardinálského kolegia je poměrně obtížná záležitost, jelikož souhrnné údaje o počtu žijících kardinálů jsou dostupné pouze pro určitý dějinný okamžik, jakým byla například volba papeže. Stejně se ale nevyhneme problémům – kromě toho, že se všichni kardinálové konkláve z různých důvodů neúčastnili, nebylo ani pravidlem, že stejný počet kardinálů, který do konkláve vstoupil, také vystoupil. Stávalo se, že někteří kardinálové onemocněli nebo dokonce zemřeli v průběhu volby papeže.⁴⁵ K tomu je nutné přičíst ještě další problémy, jako již zmíněná jmenování „in pectore“, exkomunikace atd. Počet členů kardinálského kolegia se v průběhu jednotlivých pontifikátů neustále vyvíjel a byl závislý především na poměru nových jmenování a úmrtí kardinálů.

Vývoj počtu členů konzistoře při konkláve v letech 1447 – 1550

	přítomni	nepřítomni	celkem	% přítomných
Mikuláš V.(Parentucelli)	18	8	26	69
Kalixt III.(Borja)	15	6	21	71
Pius II.(Piccolomini)	18	8	26	69
Pavel II.(Barbo)	19	10	29	66
Sixtus IV. (dellaRovere)	18	7	25	72
Inocenc VIII.(Cibo)	25	7	32	78
Alexandr VI.(Borja)	23	4	27	85
Pius III.(Piccolomini)	37	8	45	82
Julius II. (dellaRovere)	38	6	44	86
Lev X.(Medici)	25	6	31	81
Hadrián VI. (vanUtrecht)	39	9	48	81
Klement VII.(Medici)	39	6	45	87
Pavel III.(Farnese)	33	13	46	72
Julius III. (delMonte)	49	3	52	94

Průměrný věk a délka služby

Ještě s většími potížemi jsem se setkal, když jsem chtěl kardinály rozdělit do skupin podle věku, kdy byli jmenováni. Můj téměř výhradní zdroj pro tuto činnost, webové stránky Salvadora Mirandy, obsahují kompletní biografické údaje všech jmenovaných kardinálů až od pontifikátu Hadriána VI., tj. od roku 1522. V poslední době byly doplněny údaje pro většinu kardinálů jmenovaných Klementem VII. – datum narození zůstalo nezjištěno pouze ve třech případech. Ani u Pavla III. se mi v sedmi případech nepodařilo zjistit věk v době jmenování – u jistého procenta členů kolegia nejsou tyto údaje k dispozici. Kardinály jmenované během pontifikátů Julia II. a Alexandra VI. jsem do srovnání nezahrnul, jelikož se mi nepodařilo získat potřebná data v takovém množství, aby měla dostatečnou vypovídací hodnotu.

Je jistě zajímavé sledovat, jak se jmenovaní nepoti podílejí na délce služby v kolegiu v porovnání s kardinály, kteří byli jmenováni ve vyšším věku. Mladičcí nepoti Pavla III. a ostatních papežů z rodů Borgia a Rovere tvořili podstatnou část jmenovaných do 25 let a skutečně také patřili k nejdéle sloužícím členům kolegia. Můžeme si ještě povšimnout, že Pavel III. jmenoval během svého pontifikátu nejen nezvykle velké množství těch, kteří sloužili v kolegiu po mnoho dalších let, ale také těch, kteří se ze své funkce dlouho netěšili. Stejně jako osmnáctiletý bratranec Klementa VII. Ippolito, který zemřel šest let po svém jmenování.⁴⁶

Renesanční papeže mohla přijmenování ovlivnit i jejich vlastní zkušenost, vždyť budoucí papežové jako Lev X. (13 let) či Alexandr VI. a Pavel III. (25 let)i Julius II. (28 let) obdrželi kardinálský klobouk rovněž v mládí.⁴⁷

Věkové složení nově jmenovanýchkardinálů

	do 25 let	26-40 let	41-50 let	51-65 let	66 let avíce
KlementVII.	3	5	12	9	1
Pavel III.	10	12	17	19	6

 

Při zjišťování délky služby jsem měl údaje kompletní, jelikož data jmenování stejně jako data úmrtí jsou zaznamenána ve všech případech.

Délka služby kardinálů jmenovaných během pontifikátu vybraných papežů

	do 5 let	6 až 15 let	16 až 25 let	26 až 35 let
KlementVII.	7	13	8	3
Pavel III.	22	20	15	7
AlexandrVI.	11	15	14	2
Julius II.	10	10	5	0

Z výše uvedených údajů můžemevypočítat průměrnou dobu setrvání na kardinálském postu, kteráčinila 11 let v případě kardinálů jmenovaných Juliem II., 13 let ukardinálů dosazených Alexandrem VI. a Klementem VII. a 15 let ukardinálů, které jmenoval do úřadu Pavel III.⁴⁸

Národnostní zastoupení při jmenování

	Itálie	Španělsko	Francie	Ostatní	% Italů
Sixtus IV. (1471 -1484)	18	4	9	1	56
Alexandr VI. (1492 -1503)	18	10	6	8	43
Julius II. (1503 -1513)	14	2	8	3	52
Lev X. (1513 -1521)	31	1	7	4	72
Klement VII. (1523 -1534)	17	6	10	0	52
Pavel III. (1534 -1549)	45	9	10	7	63

Pro porovnání zastoupení národů v kardinálském kolegiu jsem opět použil soupisy kardinálů jmenovaných za vybraných pontifikátů. Ty ve svém souhrnu představují valnou většinu jmenování ve sledovaném období. Můžeme je vidět v tabulce, která ukazuje počty dosazených kardinálů během jednotlivých pontifikátů podle národnosti. Podobně by se dalo využít i jmenných seznamů účastníků konkláve, které jsou rovněž dostupné na webových stránkách Salvadora Mirandy.⁴⁹

V konkrétním dějinném okamžiku se v kolegiu setkávali kardinálové jmenovaní různými papeži. A tak jak se obměňovalo složení a vzrůstal počet jmenovaných, přibližovalo se kolegium záměrům toho kterého papeže. Tyto záměry lze v krátkosti dobře vystihnout na jednotlivých jmenováních a částečně i v jejich souhrnu.

Tak například Roverové zeSavony (Sixtus IV. a Julius II.) byli spřízněni se savojskou větví rodu della Rovere⁵⁰, a tudíž u těchto papežů tvoří větší počet jmenovaných Francouzi. Přesto se Julius v pozdějších letech svého pontifikátu (poté, co ještě jako kardinál pobýval na francouzském dvoře)⁵¹ snažil zoufale vymanit Itálii z francouzského vlivu a zbavit kolegiumvlivu francouzských kardinálů.⁵² Po koncilu v Pise exkomunikoval několik schizmatických kardinálů.⁵³ Celou dobu během svých válečných tažení balancoval ve sférách vlivu Španělů, kterým příliš nedůvěřoval, ačkoli se s nimi spojil, a císaře Maxmiliána I., který měl své zájmy v Benátkách.⁵⁴ To se odrazilo i ve jmenováních – v kolegiu se objevil i Matthew Lang, biskup z Gurku, či za věrné služby švýcarských žoldáků oceněný Matthew Schinner anebo vyslanec anglického krále Christopher Bainbridge, ⁵⁵ kteří jsou v grafech zahrnuti pod položkou ostatní.

To Alexandr VI., sám Španěl a synovec Kalixta III., se španělského vlivu neobával, dokonce ani v kolegiu, když jmenoval kromě vlastních nepotů také budoucí schizmatické kardinály Carvajala a Francisca de Borgiu, ale především svého nemanželského syna Césara či bratra své milenky, budoucího papeže Alessandra Farnese. Ukázalo se, že byl až příliš často při svých jmenováních veden rodinnými zájmy.⁵⁶ Je to vidět i z největšího zastoupení Španělů mezi nově jmenovanými kardinály ze všech srovnávaných pontifikátů. Ale byl to také on, kdo jmenoval dokolegia mocného francouzského kardinála „Rouena“, který dělal Juliovi starosti až do své smrti a ostatně i po ní, či francouzského rozkolníka Briçonneta.⁵⁷

Ani u Lva X. nepřevládla snaha naklonit si cizí dvory, a tak cizí kardinálové tvořili dokoncenejmenší skupinu mezi srovnávanými papeži. Po neúspěšném spiknutí kardinálů kolem Alfonsa Petrucciho a při snaze o reformu příliš zesvětštělého kolegia se obrátil hlavně na své spolehlivé spolupracovníky – mnohým byli trnem v oku. Byli mezi nimi i bankéři, kteří měli naplnit prázdné pokladnice po nevydařené urbinské válce, nechyběli právníci, členové vážených římských rodů i jiných mocných rodin, ale také tři papežovi synovci.⁵⁸

Téměř všichni kardinálové jmenovaní Klementem VII. byli součástí jeho zahraniční politiky,když se snažil zoufale nalézt podporu od Říma po Florencii, od Habsburků po rod Valois po nešťastném vyplenění Říma císařskými Frundsbergovými lancknechty v roce 1527.⁵⁹

Když se Pavel III. pustil do důkladné obnovy svatého kolegia, projevilo se to i v tom, že povolal i všemi obdivovaného laika Gaspara Contariniho. Nechyběli ani osobnosti z cizích dvorů a potomci kardinálských rodin. Avšak někteří z nich pojali svou vysokou roli v kurii nově, obdařili ji snahou o obnovu náboženského života a uvědomovali si nutnost reformy.⁶⁰ Funkce v kurii jim už nesloužila pouze k prosazování partikulárních zájmů.

Zastoupení řeholních řádů mezijmenovanými kardinály

Příslušníci řeholních řádů nebývali mezi renesančními kardinály příliš početní.⁶¹ Obvykle se jejich jmenování omezovalo na generálního představeného benediktinů či františkánů, eventuálně některého z papežských řádových nepotů.

Zastoupení řeholníků mezi nově jmenovanými kardinály

	příslušníci řádů	počet jmenovaných kardinálů	% řeholníků
Mikuláš V.(1447-1455)	1	11	9
Kalixt III.(1455-1458)	0	9	0
Pius II.(1458-1464)	1	12	8
Pavel II.(1464-1471)	1	12	8
Sixtus IV.(1471-1484)	3	34	9
Inocenc VIII.(1484-1492)	2	8	25
Alexandr VI.(1492-1503)	0	43	0
Pius III.(1503)	0	0	-
Julius II.(1503-1513)	3	27	11
Lev X.(1513-1521)	5	43	12
Hadrián VI.(1522-1523)	0	1	0
Klement VII.(1523-1534)	4	33	12
Pavel III.(1543-1549)	7	71	10

 

Později se na řeholníky začalo spoléhat při obnově duchovního života, a to se projevilo i v jejich zastoupení v kardinálském kolegiu. V roce 1540 Pavel III. schválil vznik jezuitského řádu a mezi kardinály začali přibývat řeholníci, jak je vidět i z následující tabulky.⁶²Rozdělení na přibližně dvě padesátiletá období – jejich předěl tvoří pontifikát Pia III. – ovlivnily praktické důvody, jelikož souhrnné zpracování zástupců řeholních řádů začíná na webových stránkách Salvadora Mirandy spolu s pontifikátem Julia II. Přestoje z něho patrný nárůst počtu zastoupených řádů či dramatický  nástup dominikánů.⁶³ Sledované období končíně kde na přelomu pontifikátů Pavla III. a Julia III. Zlatý věk řádůse ohlašuje s příchodem protireformace.

Srovnání zastoupení příslušníkůřeholních řádů
mezi nově jmenovanými kardinály v letech 1447-1503 a 1503-1555

	1447-1503	1503-1555
O.S.B.(benediktini)	2	4
O.F.M.(františkáni)	4	5
O.E.S.A.(augustiniáni)	1	1
O.S.Io.Hieros. (řád sv. Jana Jeruzalémského)	1	4
O.S.P.P.E.(paulíni)	0	1
O.P.(dominikáni)	0	6
O.S.M.(servité)	0	1

Závěr

Závěrem bych chtěl říci, že situace, která panovala v kardinálském kolegiu na vrcholu renesance, je pro nás do značné míry nepředstavitelná. Máme tendenci přenášet na doby dávno minulé modely z naší doby, a tím se dopouštíme nedorozumění. Nechci snad říci, že měřítka, která máme na kardinála dnes, nelze aplikovat na renesančního kardinála. Spíšejen tolik, že se mi mnohé věci z jejich života podařilo pochopit až v rámci doby, v níž žili. Jiné jsou však neospravedlnitelné a dovedly církev až na pokraj rozdělení.

Seznam použité literatury

FIRPO, Massimo. Kardinál. In GARIN,Eugenio (ed.). Renesanční člověk a jeho svět. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003, s. 63-108.

GARIN, Eugenio. Renesanční člověk. InGARIN, Eugenio (ed.). Renesanční člověk a jeho svět. 1. vyd.Praha : Vyšehrad, 2003, s. 9-18.

SHAWOVÁ, Christine. Julius II. :papež bojovník. Přel. J. Marhold, K. Novotná, S. Rubáš. 1. vyd.Praha : Paseka, 2001.

FRŐHLICH, Roland. Dva tisíce letdějin církve. Přel. O. Bastl, T. Bastl. 1. vyd. Praha :Vyšehrad, 1999.

STRŐBINGER, Rudolf. Smrt veVatikánu. 1. vyd. Brno : Moba, 2000.

MIRANDA, Salvador. The Cardinals ofthe Holy Roman Church [online].1998-2005 [cit. 2005-09-01], dostupný z http://www.fiu.edu/~mirandas/cardinals.htm

 

 

 

Vůdce skotských protestantů John Knox byl nejvýznamnějším z tzv. Šesti Janů, tj. šesti skotských reformátorů, kteří se jmenovali křestním jménem John a za čtyři dny v srpnu 1560 sepsali Skotské vyznání víry.

O jeho rodičích nebo příbuzných není mnoho známo – jeho otec byl pravděpodobně drobný sedlák. Nejpravděpodobnější místo narození se zdá být Giffordgate, předměstí Haddingtonu. Datum Knoxova narození se klade do roku 1513 nebo 1515. Další možností je rok 1505. O jeho studiu na některé z universit se vedou spory – zdá se však, že v St. Andrews studoval roku 1531 pod vedením Johna Majora, který byl jedním z největších učenců v tehdejším Skotsku. Knox byl ordinován v římskokatolické církvi a nějakou dobu pracoval v St. Andrews jako kaplan a notář.

Ve věku asi 30 let byl získán pro protestantismus. V letech 1540–1547 našel obživu jako domácí učitel v rodinách Hugha Douglase a Johna Cockbuma. Oba tito mužové stejně jako Knox sám začínají studovat nové učení. Poté, co se seznámil s učením protestantského kazatele George Wisharta, vyznává Knox veřejně protestantskou víru (kolem roku 1545). Wishartova osobnost i jeho učení jej natolik uchvátilo, že jej všude následoval. Stal se dokonce jakýmsi jeho osobním strážcem a chránil Wisharta před emisary kardinála Beatona, kteří jej chtěli připravito život. V roce 1546 byl však Wishardt zatčen a upálen jako kacíř, a tato zkušenost měla na další Knoxovo působení velký vliv. Záhy na to byl přepaden a zabit i kardinál Beaton.

Knox byl pozván sloužit jako protestantský duchovní do St. Andrews, které se po Beatonově smrti se stalo útočištěm mnoha protestantů. Společně se svými žáky zde Knox prožil několik relativně klidných měsíců. Tento odpočinek byl přerušen napadením pevnosti a její kapitulací v červenci 1547, po němž byl Knox a někteří další deportováni na francouzské galeje, kde Knox strávil 19 měsíců.

Poté, co byl v roce 1549 propuštěn, snad na přání anglické vlády, zjistil Knox, že zastávající situace nenajde ve svém milovaném Skotsku žádné uplatnění. Na dalších deset let odchází do dobrovolného exilu podobně jako řada jiných jeho významných krajanů v té době. Jeho první působiště bylo v Anglii, kde strávil přibližně pět let jako pastor v anglikánské církvi. Obdržel státní souhlas, aby mohl kázat v Berwiku, kde zůstal dva roky. Poté byl přeložen do Newcastle a ve stejné době působil jako královský kaplan. Nejméně dvakrát kázal před mladým králem Eduardem VI. a v říjnu 1552 byl nominován do biskupství v Rochesteru, jež odmítl stejně jako výnosné místo v Londýně. Důvodem pro odmítnutí těchto výhod bylo jeho přesvědčení, že anglikánská církev je příliš náchylná k římské nauce, a proto by se nemohl zúčastnit přijímání.

V posledních letech vlády Eduarda VI. se zúčastnil se závěrečných příprav prvního vydání Cranmerovy Knihy společných modliteb. Když se v roce 1553 stala královnou katolička Marie Tudorovna, utekl do Evropy. Po nějaký čas byl pastorem anglického exulantského společenství ve Frankfurtu, kde se zapletl do náboženských sporů. Pokusil se totiž spolu s dalšími radikály ještě více reformovat způsob bohoslužeb. Ale konzervativnější exulanti tím byli pohoršeni a povolali Richarda Coxe a další umírněné teology, aby Knoxe napravili. Ti mu jeho jednání vyčetli a prohlásili, že chtějí následovat podobu anglické církve. Knox odpověděl: „Dej Bůh, abychom všichni měli podobu Kristovy církve.“

Nakonec se Coxovi podařilo vypudit Knoxe ze Frankfurtu tím, že poukázal na jeho radikální politické názory, například na to, že ve veřejně publikovaném traktátu srovnával císaře Karla s Nerem. Knox odešel do Ženevy, kde se setkává a Kalvínem a píše zde své proslulé První zatroubení proti obludné vládě žen (1558), zaměřené proti Marii Tudorovně, Marii de Guise, Kateřině de Medici a Marii Stuartovně, která se právě vdala za francouzského následníka trůnu. Je to jeden z nejvíce protiženských spisů světové literatury a obrátil se později proti samotnému Knoxovi: Když na anglický trůn nastoupila protestantka Alžběta, musel Knox přes stejnou víru počítat s její nepřízní, protože jeho výpady proti ženským panovnicím ji urazily.

Na krátkou dobu se Knox roku 1556 navrací do Skotska, kde se připojuje ke své ženě Majorii. Nová nauka během jeho nepřítomnosti získala na významu, a tak mohl kázat jak na veřejnosti, tak ve venkovských domech svých přívrženců, vyšší i nižší šlechtě. Na historické večeři, pořádané jeho přítelem Erskinem z Dunu bylo formálně rozhodnuto, že žádný věřící vevangelium se nemůže zúčastnit mše, a vnější oddělení této skupiny od katolické praxe tím bylo dokončeno.

Knox, jehož náboženství se nyní stalo velmi radikálním a agresivním, vyhlásil, že přívrženci staré víry jsou stejní modláři jako Židé, kteří obětovali své děti Molochovi. „Vybití všech modlářů je jasným úkolem všech křesťanských vládců, a kdyby selhali, úkolem všech jednotlivých věřících.“

V dopise, který v této době adresoval na radu dvou ze svých šlechtických přátel královně regentce, ovšem zvolil trochu jiný tón – byla to petice, v níž žádal o toleranci k lidem, kteří patřili ke stejnému náboženství jako on. Marie neodpověděla, a tak se Knox v létě 1556 vrací do své služby v Ženevě a svoji ženu a její matku posílá napřed. Okamžitě po svém odjezdu byl předvolán před soud v Edinburgu a v nepřítomnosti postaven mimo zákon. Jeho portrét byl veřejně spálen.

Do konce roku 1558 Knox zůstal ve svém místě v Ženevě, kde se mu narodili dva synové Nathanael a Eleazar. Přátelé jej přesvědčovali, aby se vrátil, protože perzekuce byly omezeny. Na své cestě domů se roku 1557 dostal až do Dieppe, zde však pozbyl odvahy pokračovat. Nějaký čas zde sloužil v protestantském sboru, a poté se vrátil do Ženevy, kde pokračoval v práci na svých spisech.

Roku 1559 se Knox vrací do Skotska. Zde vydává Knihu kázně (Book of Discipline, 1561) a Knihu všeobecného řádu (Book of Common Order, 1564).

V srpnu 1560 se podílí na tzv. Skotském vyznání víry (Scots Confession):

„Říkáme-li i jako znovuzrození, že nemáme žádný hřích, podvádíme sami sebe a Boží pravda v nás není. Je tedy pro nás zásadní, abychom se drželi Ježíše Krista, zůstávali v jeho spravedlnosti a smíření, protože on je ukončení i vyvrcholení Zákona. Skrze něho jsme osvobozeni, takže již nejsme pod Božím prokletím, i když nenaplňujeme žádnou část Zákona. Protože tak, jak nás Bůh vidí v těle svého Syna Ježíše Krista, přijímá naši nedokonalou poslušnost, jako kdyby byla dokonalá, a přikrývá naše skutky, které jsou poskvrněny mnoha kazy,spravedlností svého Syna.“

„Charakteristické znaky, znamení a jasné důkazy, kterými se neposkvrněná nevěsta Kristova pozná od hrozné nevěstky, falešné církve, jak tvrdíme nejsou ani starobylost, osobované si tituly, přímá posloupnost, určené místo ani množství lidí, kteří schvalují bludy. (…) Znaky pravé církve tedy jsou, jak věříme, vyznáváme a veřejně doznáváme: za prvé pravdivé kázání Božího slova, ve kterém se nám dal Kristus poznat tak, jak to tvrdí ústy proroků a apoštolů. Za druhé řádné vysluhování svátostí Krista Ježíše, které musí být spojeno se Slovem a Božím zaslíbením, že je zapečetí a potvrdí v našich srdcích, a konečně církevní kázeň čestně naplňovaná tak, jak to předpisuje Boží slovo, kterou je potlačována neřest a živena ctnost.“

Toto vyznání víry bylo potvrzeno skotským parlamentem a stalo se vyznáním skotské reformované církvedo roku 1647, kdy bylo přijato Westminsterské vyznání.

Knoxovým druhým zatroubením proti obludné vládě žen byla jeho stálá opozice proti skotskékrálovně Marii Stuartovně až do jejího útěku do Anglie r. 1568. I přes Mariin odpor prosazoval skotskou reformaci. Jeho největším dílem byly Dějiny reformace náboženství v království skotském (History of The Reformation of Religion within the Realm of Scotland), které byly v plném znění vydány až v roce1644.

Knox zemřel v Edinburku 24. listopadu 1572. Patřil k lidem, kteří u vědomí možných následků dokázali svoji víru bránit, promýšlet a předávat ji dál všemi způsoby, které byly k dispozici.

Světový reformovaný svaz (SRS), anglicky World Alliance of Reformed Churches (WARC), vznikl v roce1970 (v Nairobi, Keňa) sloučením dvou mezinárodních organizací: Aliance reformovaných církví světa s presbyteriánským uspořádáním (The Alliance ofthe Reformed Churches throughout the World holding the Presbyterian System), která byla založena v Londýně v roce 1875, a Mezinárodní kongregační rady (The International Congregational Council), jejíž první zasedání proběhlo v roce 1891 také v Londýně.

 

Adresa a kontaktní informace

World Alliance of Reformed Churches 150 route de Ferney PO Box 2100 1211 Geneva 2 Switzerland	tel.: +41 22 791 6240 fax: +41 22 791 6505 e-mail: warc@warc.ch web: http://www.warc.ch/

Vztah k ERC v ČR

Jak již naznačil graf v prvním díle našeho seriálu, WARC je konfesním svazem, a proto mohou být členy této organizace pouze církve. Členskými církvemi ERC v ČR a zároveň Reformovaného svazu byly donedávna dvě církve – Českobratrská církev evangelická (ČCE) a Církev bratrská (CB). ČCE byla zakládajícím členem WARCu v roce 1970. Jedna z církví, která se také v roce 1918 spolupodílela na vzniku ČCE, již byla členskou církví Aliance reformovaných církví světa s presbyteriánským uspořádáním. Jednalo se o Evangelickou církev helvetského vyznání. ČCE po roce 1918 členství v Alianci převzala.

Identickou historii má i Církev bratrská, která ovšem své členství ve Svazu ukončila v roce 2003, protože nesouhlasí s politickou orientací WARCu.

Členstvo

WARC je společenstvím 218 reformovaných, kongregačních, presbyterních, valdenských a sjednocených církví ve 107 zemích světa, což představuje asi 75 milionů členů.

Zaměření

Výkonný výbor na svém zasedání letos na podzim rozhodl o dalším směřování WARCu na příštích šest let. Těžiště práce svazu bude ležet na tzv. Network Core Groups (pracovní skupiny zabývající se tématy, které jsou pro WARC prioritní). Skupin je celkem 8:

- Smlouva pro hospodářskou a ekologickou spravedlnost

- Společenství reformovaných církví a ekumenická jednota

- Interpretace a reinterpretace tradice reformace a teologie pro svědectví současnosti; duchovní obnova aobnova reformovaných bohoslužeb

- Misie

- Rovnoprávnost mužů a žen

- Mládež

- Fundraising a finance

- Komunikace

Každá skupina se bude skládat z 10–12 lidí z celého světa (jádro tvoří členové Výkonného výboru), kteří budou program (převážně po e-mailu a telefonech) koordinovat, vyměňovat si zkušenosti z projektů v různých částech světa a spolupracovat na společných akcích. Každé skupině je přidělen jeden stálý pracovník v ženevském ústředí.

WARC každé tři měsíce informuje o své činnosti prostřednictvím svého bulletinu WARC Update (k dispozici v angličtině a ve francouzště). Další publikací WARCu,vydávanou také čtvrtročně, je Reformed World (pouze v angličtině). Ta obsahuje převážně teologicky orientované články. WARC se také finančně podílí na chodu ekumenického zpravodajského serveru ENI (Ecumenical News International).

Organizační struktura

Nejvyšším orgánem WARCu je Valné shromáždění, které se schází jednou za 7–8 let a je složeno z delegátů členských církví a zástupců přidružených a partnerských organizací. Poslední Valné shromáždění se konalo v roce 2004 v Akkře (Ghana), a účastnilo se ho přibližně 400 delegátů z celého světa.

Valná shromáždění WARCu:

1982 – 21. Valné shromáždění vOttawě (Kanada)

1989 – 22. Valné shromáždění vSoulu (Korea)

1997 – 23. Valné shromáždění vDebrecínu (Maďarsko)

2004 – 24. Valné shromáždění vAkkře (Ghana)

Valné shromáždění volí 40tičlenný Výkonný výbor (Executive Committee), který podleústavy WARCu dohlíží na aktivity Svazu, reprezentuje ho a je-li tonutné, tak se za něj i vyjadřuje v době mezi Valnýmishromážděními.

První zasedání Výkonného výborupo Valném shromáždění v Akkře proběhlo od 6. do 15. října 2005 vefrancouzském Evianu. Výkonný výbor se bude v nadcházejícím obdobíscházet přibližně jednou za 18 měsíců. Valné shromáždění v Akkře zvolilo také prezidenta Cliftona Kirkpatricka (Presbyterian Church, USA) a 6 viceprezidentů (zástupců hlavních regionů světa). Za Evropu je jím Gottfried Locher (Švýcarsko). Prezident společně s vice-prezidenty tvoří sbor důstojníků, kteří řídí práci Svazu v obdobích mezi zasedáními Výkonného výboru (mají odpovědnost jako užší vedení Svazu). Činnost WARCu koordinuje sekretariát vedoucího tajemníka, kterým je Setri Nyomi z Ghany.

Vztah k dalším ekumenickým organizacím

Již v Debrecínu delegáti Valného shromáždění WARCu vyjádřili přání, aby se příští Valné shromáždění konalo společně s druhým reformačním konfesním svazem – Světovým luterským svazem (tuto organizaci jsme si představili již v jednom z minulých dílů tohoto seriálu). Počáteční nadšení, kdy byl tento nápad kladně přijat i SLS, bylo utlumeno rozhodnutím Luterského svazu, respektive Radou SLS. Ta na svém letošním zářijovém zasedání v Jeruzalémě rozhodla o konání Valného shromáždění ve Stuttgartu v roce 2010 samostatně. Výkonný výbor WARCu na svém zasedání pověřil vedoucího tajemníka Settriho Nyomiho, aby zaslal SLS oficiální dopis, ve kterém vyjádří lítost Výkonného výboru WARCu nad rozhodnutím Rady SLS s přáním, aby SLS toto rozhodnutí ještě přehodnotil.

Výkonný výbor WARCu v Evianu odsouhlasil další kolo rozhovorů s REC (Reformed Ecumenical Council), což je organizace, která sdružuje 39 reformovaných a presbyterních církví celého světa, s cílem prohloubit vzájemnou spolupráci.

Autorka tohoto článku je členkou Výkonného výboru WARCu za ČCE

 

Následující dopisy čtenářů reagují na článek Jiřího G. Kohla Bilance deseti let hnutí My jsme církev, který přinesly minulé Getsemany. Spolu s dalšími ohlasy je nejdete na našich webových stránkách http://www.getsemany.cz.

Kritický pohled na hnutí My jsme církev

Radim Beránek

Církev žije tehdy, když se neustále reformuje („Ecclesia semper reformanda“). Je třeba ocenit snahu všech, kterým jde o skutečnou reformu církve, zvláště pokud s reformou začínají sami u sebe, ve své rodině, farnosti apod. – tím samozřejmě nevylučuji návrhy k širším institucionálním reformám.

Nicméně hnutí Wir sind Kirche (WSK) mne z několika důvodů naprosto neoslovuje. Člověka hned na první pohled zarazí, že ačkoli se Jiří G. Kohl snaží WSK prezentovat jako hnutí zakořeněné v pneumatologickém rozměru církve, jsou jeho požadavky takřka výhradně omezeny na institucionální otázky. Kohl sám přiznává, že WSK „nikdy netvrdilo, že by požadované reformy mohly vyřešit současnou církevní krizi“ – skutečnost je ale taková, že WSK skutečně s ničím jiným, než se svými pěti do kola omílanými požadavky, nic nepřineslo.

Z těchto požadavků je třeba ocenit výzvu k „spolupráci a spolurozhodování místní církve při jmenování biskupů“ – myslím dokonce, že k překvapení mnohých se nový papež v této problematice spíše přiblíží než vzdálí tomu, co WSK požaduje. O zdobrovolnění celibátu se diskutuje již delší dobu, k tomu nebylo podnětu WSK ani třeba. Ordinace žen, ač teologicky je proti ní málo dobrých argumentů, se mi jeví jako „sociologicky“ nereálná – její okamžité zavedení by vedlo pouze k církevnímu schizmatu a prohloubení krize. Nevím, co si mám počít s požadavkemna „pozitivní hodnocení lidské sexuality“ – neznám totiž žádný současný dokument Magisteria, který by sexualitu chápal jako negativní. Poté, co se na Světovém dni mládeže WSK prezentovalo pouze svými billboardy „Správný katolík používá kondom“, považují za špatný vtip, jestliže WSK požaduje „místo ochromujícího zaměření na sexuální morálku důraznější oslovení jiných důležitých etických témat“. Kdo tady vlastně přehlíží radostnou zvěst a je fixován na sexuální morálku – magisterium, anebo WSK?

Je třeba říci, že ačkoli je hnutí WSK často prezentováno jako zástupce většiny katolických laiků, můj dojem je takový, že se s jeho požadavky v žádném případě většina německých katolíků neidentifikuje. To se ukázalo především po smrti starého a volbě nového papeže, kdy WSK, v televizi doprovázené neúnavným triem „profesionálních kritiků“ Drewermann-Hasenhüttel-Küng, neustále vyjadřovalo své negativní hodnocení Jana Pavla II i rozčarování nad volbou Ratzingera, zatímco „zbytek světa“ meditoval o významu a smyslu života, stáří, smrti, o tom co znamená věřit v dnešní době, o službě církve tomuto světu – v napjatém očekávání toho, co přinese pontifikát nového papeže. Pokud se v televizi objevili zástupci WSK, pak předváděli pouze apriori zoufalé kroucení hlavou nad tím, „co nám to ti kardinálové vyvedli“.

Hnutí WSK vzniklo z důvodů instituční krize a svou fixací na kritiku instituce bohužel dokazuje, že ještě místo svého zrodu existenciálně nepřekročilo – již deset let nadále pouze opakuje tu samou písničku, spirituálních (tedy skutečně pneumatologických) podnětů pro reformu církve přináší málo. Nemohu si pomoci, ale WSK nepovažuji zatím za milník v dějinách církve stále se reformující, ale za slepou uličku.

Církev postrádá možnost svobodné diskuse

Jaroslav Šotola

Z hnutí Wir sind Kirche mám dobrý pocit, přestože, jak se zcela dobrovolně přiznám, ho znám převážně z prezentací v Getsemanech. K jeho přínosu a otázce soustředění se na pneumatologické či institucionální otázky: Toto rozdělení a kritika toho, že WSK nepřineslo v duchovním rozměru nic podstatného, zakrývá jeden zcela zásadní rozměr – zcela bolestný nedostatek možnosti svobodně a plodně diskutovat otázky působení naší církve v dnešním světě na půdě jí samotné, přinejmenším takovým způsobem, jak je běžné v demokratické společnosti. Zoufalé volání pak v abnormální situaci může sklouznout k jednostrannostem či extrémním projevům (takový případ např. Palach), ale zůstane prstem ukazujícím na neudržitelnou situaci, tedy našem případě zjednodušeně na to že katolická církev se dělí na ty, kteří rozhodují, aniž by byli voleni a na ty, co poslouchají, aniž jim je nasloucháno.

Reformační denominace správně provedly a provádějí potřebné reformy, měřit jejich úspěch je ošidné; jejich problémem je ovšem to, že ve velké míře zavrhly liturgickou (a také spirituální, řádovou) tradici, což je fenomén, který podle mého dnes drží či vede lidi do katolické církve. Navíc si nemyslím, že by viditelnost katolické církve na rozdíl od „neproblematického“ splynutí protestantských denominací s dnešním světem bylo něčím tak hodnotným.

 

Srdečně vás zveme na 21. seminář zájemců o teologii na téma Charta oecumenica a budoucnostekumenismu, pořádaný Institutem ekumenických studií v Praze ve spolupráci s Univerzitou v Bonnu.

Seminář se uskuteční ve dnech 25. a 26. listopadu 2005 v prostorách VOŠ Jabok, Salmovská 8, Praha 2. Aktualizovaný program najdete na webu IES na adrese http://www.iespraha.cz

Program semináře:

Pátek 25. listopadu 2005

16:45 káva, čaj

17:00 Martin Vaňáč: Charta oecumenica – historický úvod

17:30 Pavel Filipi: Charta oecumenica – teologická analýza

18:00 Margarethe Hopf: Charta oecumenica – kritický výklad

18:30 diskuse

19:00 liturgie

20:00 občerstvení

Sobota 26. listopadu 2005

8:30 modlitba

8:50 káva, čaj

9:00 série kratších referátů: Ekumenismus v teologii / Ekumenismus v duchovním životě /Interkomunio jako cesta nebo cíl ekumenismu / Ekumenismus a jehokarikatura v médiích

11:00 panelová diskuse na téma: Jaký ekumenismus má budoucnost?

12:30 oběd

14:00 seminární skupiny

15:30 závěr + reflexe semináře

 

 

Rozvrh zimního semestru bakalářského studijního programu Teologie křesťanských tradic UK - ETF2005/06

Přednášky probíhají v Institutuekumenických studií, Vyšehradská 41, Praha 2 (proti Botanickézahradě) a jsou veřejně přístupné. Další informace a případné změnyv rozvrhu vizhttp://www.iespraha.cz

1. ročník (středy od 17:30)

5. 10. Ivana Noble: Kulturní a utopické souřadnice teologie

12. 10. Ivana Noble: Pojem zkušenosti s Bohem v Písmu a v tradici

19. 10. Ivana Noble: Náboženská zkušenost jako teologické téma

26. 10. Jan Spousta: Úvod do sociologie náboženství III.

2. 11. Pavel Zach: Víra a ateismus z pohledu psychologie náboženství

9. 11. Pavel Zach: Stupně víry

16. 11. Pavel Zach: Obrazy o Bohu

23. 11. Pavel Zach: Symbolický život

25. - 26. 11. Víkendový seminář

30. 11. Jan Spousta: Úvod do sociologie náboženství IV.

7. 12. Alice Kliková: Úvod do hermeneutiky

14. 12. Jan Spousta: Úvod do sociologie náboženství V.

4. 1. (2006) Alice Kliková: Od Origénak Augustinovi: Patristická exegeze

11. 1. (2006) Alice Kliková: Lutherova interpretace textů

18. 1. (2006) Alice Kliková: Hermeneutika v období romantismu

2. ročník (středy od 17:30)

5. 10. Mikuláš Vymětal: Praktická znalost SZ (Zadní proroci, Spisy)

12. 10. Mikuláš Vymětal: Práce s překladem bible

19. 10. Mikuláš Vymětal: Dobové pozadí Starého zákona I.

26. 10. Mikuláš Vymětal: Dobové pozadí Starého zákona II.

2. 11. Jan Dus: Úvod do apokryfní literatury Nového zákona

9. 11. Mireia Ryšková: Pavel a jeho listy I.

16. 11. Mireia Ryšková: Pavel a jeho listy II.

23. 11. Mikuláš Vymětal: Teologie Starého zákona

25. - 26. 11. Víkendový seminář

30. 11. Rudolf Vévoda/Martin Vaňáč: Dějiny křesťanství

7. 12. Rudolf Vévoda/Martin Vaňáč: Dějiny křesťanství

14. 12. Rudolf Vévoda/Martin Vaňáč: Dějiny křesťanství

4. 1. (2006) Rudolf Vévoda/MartinVaňáč: Dějiny křesťanství

11. 1. (2006) Rudolf Vévoda/MartinVaňáč: Dějiny křesťanství

18.1. (2006) Rudolf Vévoda/Martin Vaňáč: Dějiny křesťanství

3. ročník (čtvrtky od 17:30)

6.10. David Holeton: Eulogie I.

13.10. David Holeton: Eulogie II.

20.10. David Holeton: Eulogie III.

27.10. Martin Vaňáč: Přehled křesťanských církví v ČR (seminář)

3.11. Ivan Štampach: Jednota a pluralita v církvi, hereze, schizma, otázka cíle ekumenické práce

10.11. Martin Prudký: Biblický seminářII.

15.11.(úterý) Ivana Noble: Úvod do systematické teologie

24.11. Pavel Filipi: Typologie viditelné struktury církve

25.-26.11. víkendový seminář

1.12. host: Lynne: Židovské kořeny učení o stvoření

8.12. Ivan Štampach: Přehled vyřešených a dosud otevřených věroučných otázek

15.12. Ivan Štampach: Ekumenismus „shora“ a „zdola“ (např. komise a rozhovory, sdílení ve svátostech, církve a jiná náboženství, lokální ekumena)

5.1. (2006) Pavel Filipi: Teologický rozbor pasáží z vybraných ekumenických dokumentů

12.1. (2006) Kateřina Tůmová: Učení oTrojici v rané církvi

19.1. (2006) Kateřina Tůmová: Zkušenost Ducha a symboly interpretace Ducha v rané církvi

4. ročník (čtvrtky od 17:30)

6. 10. Jan Lachman: Spiritualita období reformace

13. 10. Jindřich Halama: Jindřich Halama: Novozákonní etika II. (Pavel)

20. 10. Jan Lachman: 200 letkalicha

27. 10. Pavel Keřkovský: Starozákonní etika

3. 11. Jan Lachman: Utrpení, nemoc a smrt v životě křesťana

10. 11. Jindřich Halama: Etika v reformaci

15. 11.(úterý)Jan Lachman: Spiritualita manželství

24. 11. Jindřich Halama: Současná pojetí křesťanské etiky

25. - 26. 11. víkendový seminář

1. 12. Jindřich Halama: Bioetika –život a smrt

8. 12. Jindřich Halama: Ekologickáetika – křesťané a životní prostředí

15. 12. Jindřich Halama: Sociální etikaI – lidská práva

5. 1. (2006) Jindřich Halama: Sociálníetika II – Rodina, manželství, partnerství

12. 1. (2006) seminář

19. 1. (2006) seminář

Předplatné pro rok 2006

S ohledem na zvýšení ceny poštovného v r. 2005 musíme o zvýšit předplatné, které pro rok 2006 činí 250 Kč. Prosíme o úhradu do konce roku. Kdo zaplatívíce, umožní zasílání Getseman několika desítkám čtenářů zadotovanou cenu 100 Kč. Jsou to ti, kteří časopis odebírat chtějí,ale nemohli by si to dovolit.

Možné způsoby placení:

- bankovním převodem na účet č.83107021/0100; svůj variabilní symbolopište z přiložené poštovní poukázky,

- přiloženou poštovní poukázkou,

- složením hotovosti na účet č.83107021/0100 (svůj variabilní symbol opíšete z přiložené poštovnípoukázky) u pokladny kterékoli pobočky Komerční banky. Nejprvevyplníte bankovní složenku, která bývá k dispozici v blízkostipokladny. Při tomto způsobu placení se vyhnete poplatkům.

Nově vydané sešity:

Institut ekumenických studií1995-2005; počátky školy, výběr z archívních materiálů, základní statistiky; k vydání připravili Pavel Hradilek a Martin Vaňáč, 44 str., 30 Kč,

Křesťanská iniciace;sborník studentských prací k 10. výročí Institutu ekumenickýchstudií: Martin Špaček – Místo pro křest – baptistérium; Daniela Knorrová – Oddělení křtu a biřmování; Filip Outrata – Křestní ritusze Salisbury; předmluva Davida Holetona, 32. str., 20 Kč,

René Milfajt – Tělo akrev – Biblicko-antropologická studie eucharistického jednání, 68 str. 50 Kč.

Adresa pro objednávky:Getsemany, Alšova 1247, 252 28 Černošice nebo e-mailem:obchod@getsemany.cz. Sešity vám zašleme spolu s dalším číslem časopisu.

Katolicko-pravoslavná komise se opět setká v roce 2006

Istanbul (KAP) Oficiální dialog mezi katolickou a pravoslavnou církví bude pokračovat.

Patriarcha Bartholomaios I. označil podzim roku 2006 jako termín pro následující setkání mezinárodní komise pro teologický dialog mezi katolickou a pravoslavnou církví. Za místo setkání byl vybrán Bělehrad. V listopadu se v Římě uskuteční zasedání přípravného výboru, řekl ekumenický patriarcha.

Poslední konference smíšené katolicko-pravoslavné komise se uskutečnila v roce 2000 v Baltimoru (USA). Problém východ­ních církví sjednocených s Římem, který je zejména na Ukrajině a v Rumunsku velmi váž­ný, tenkrát zabránil většímu pokroku v dialogu. Následkem bylo, že mezicírkevní dialog ustrnul na mrtvém bodu.

V červnu navštívil Řím při příležitosti svátku svatých Petra a Pavla metropolita z Bergama, Ioannis Zizioulas, a překvapivě sdělil papeži Benediktu XVI. ochotu ortodoxních církví vbrzku pokračovat v dialogu s katolickou církví. Patriarcha Bartholomaios I. řekl, že zástupci všech pravoslavných církví se při setkání ve Phanaru usnesli na obnovení teologického dialogu také oficiálně. Chtějí se zaměřit na centrální eklesiologické otázky, zejména na otázku primátu.

Teologický dialog mezi Římem a pra­vo­slavnou církví byl zahájen v roce 1980. Kompetentní komise ustanovila každá autokefální (samostatná) pravoslavná církev.

Konflikty mezi unionovanými a pra­vo­slavnými církvemi po obratu roku 1989 vedly ale ke zhoršení mezicírkevních vztahů. K to­mu přispěl po roce 1991 i konflikt v Jugoslávii s jeho náboženským podtextem. Na ztroskotání konference v Baltimoru se tedy podílelo i bombardování Bělehradu západními spojenci na jaře1999.

Patriarcha Bartholomaios I. byl v průběhu své návštěvy v Rakousku na katolické teologické fakultě ve Štýrském Hradci požádán o zorganizování mezinárodního vědeckého symposia o primátu římského biskupa a synodální struktuře církve. Takové symposium by mohlo připravit podklady pro řešení těchto otázek při oficiálním teologickém dialogu.

Bartholomaios I. vzpomenul tehdy stanovisko katolické církve výrokem Josepha Ratzingera, který tehdy ještě nebyl papežem: Řím by nesměl od východních církví požadovat víc, než co bylo formulováno a žito v prvním tisíciletí.

Tenkrát byl papež nahlížen jako první ve ctia předsedající v lásce, jak pojmenoval patriarcha Athenagoras v roce 1967 papeže Pavla VI. při jeho návštěvě v Phanaru.

Většina britských lékařů proti legalizaci euthanasie

Londýn (KAP) Většina britských lékařů se vyslovila proti snahám zlegalizovat euthanasii a pomoc při sebevraždě. Vyplynulo to z ankety časopisu British Medical Journal.

Šéfredaktor oslovil okolo sto lékařů, co si myslí o neutrálním postoji Britské lékařské asociace k návrhu zákona lorda Joela Joffa v otázce legalizace pomoci při sebevraždě. Většina lékařů odpověděla, že přijetí zákona by vedlo k otřesení důvěry v lékaře. Přitom by byl na slabé pacienty vyvíjen nátlak, aby se nechali usmrtit.

Ve Velké Británii probíhá nad návrhem intenzivní diskuse. Neutrální politické kruhy zaregistrovaly s nechutí stanovisko minister­stva zdravotnictví, které by teoreticky mělo stát stranou. Ministerstvo místo toho návrh podporuje.

Jáhni jako poslové boží laskavosti

Linec (KAP) Nikdo v dnešní době nesvědčí přesvědčivější o lásce boží než jáhen, řekl linecký diecézní biskup Ludwig Schwarz na rakouském zasedání jáhnů a jejich manželek v Puchbergu u Welsu. Lidé akceptují jáhny, protože mají pocit, že jsou jedním z nich, řekl biskup Maximilian Aichern.

112 jáhnů a jejich manželek jednalo na setkání na téma Jáhenství v globalizujícím se světě. Linecký morální teolog Prof. Michael Rosenberger řekl při té příležitosti, že nasazení se za uchování stvoření a pokojnou spravedlnost jsou vlastní úlohy jáhnů. Jáhni jsou stavitelé mostů ve společenstvích a církev bez toho úřadu není církev.

Jestliže je dnes církev jedním z mnoha činitelů v našem pluralitním světě, potom musí také ona každý den prokazovat svoji kompetenci v oblasti charity a hlásání radostné zvěsti. Jáhenství jako služebný úřad má klíčovou roli, řekl Rosenberger.

To zdůraznil také mluvčí rakouských jáhnů, vídeňský jáhen Franz Ferstl: „Jáhen dává lásce boží obličej, je zástupce chudých a ne kněží.“

V katolické církvi pracuje více než 33 000 jáhnů ve světě, mnoho z nich pracuje z větší části bez nároku na mzdu. Jsou nezastupitelní průvodci lidí v různých životních situacích, řekl biskup Schwarz, který zdůraznil zvláštní profil jáhna: Jáhen je ten, kdo poslouchá a doprovází.

Rádio Vatikán vysílalo opět rozhovor s Hansem Küngem

Vatikán (KAP) Rádio Vatikán poprvé odroku 1979, kdy bylo Hansi Küngovi odebráno povolení vyučovat, vysílalo rozhovor s tímto teologem.

Küng řekl, že setkání s papežem Benediktem XVI. bylo srdečné, avšak otázka papežské neomylnosti nebyla na pořadu jednání. Názor na papežskou neomylnost byl důvod, pro který byl Küng zbaven možnosti vyučovat.

Papež a Küng se shodli na tom, že nemá smysl o této rozporuplné otázce nyní diskutovat. Mluvili mimo jiné o německém problému společného překladu bible katolíky a protestanty a o eucharistickém společenství.

Hlavním tématem pro papeže byla ale otázka dialogu církve s přírodními vědami. Benediktovi XVI. mimořádně záleží na tom, aby se s přírodními vědami vedl konstruktivní dialog.

Co se týká světových náboženství, míru ve světě a světového ethosu, jsou jeho a pape­žovy náhledy shodné, řekl Küng.

Benedikt XVI.: Eucharistie ukazuje profil a cestu církve

Vatikán (KAP) Bez slavnosti eucharistie by podle slov papeže Benedikta XVI. církev ztratila svou pravou identitu. Eucharistie zprostředkuje lidem nejen ideje a hodnoty, ale samotného Krista. Zpřítomnění jídla a oběti jsou lupou, skrze kterou se upřesňuje profil a cesta Kristem založené církve, řekl papež při příležitosti 11. biskupské synody, která měla moto Eucharistie: pramen a vrchol života a poslání církve.

Osm španělských mučedníků prohlášeno za blahoslavené

Vatikán(AFP) Katolická církev prohlásila za blahoslavené osm duchovních, kteří byli zabiti republikánskýmisilami na počátku španělské občanské války v roce 1936.

Jde o sedm kněží z diecéze Urgel. Jejich jména jsou José Tapies Sirvant (1869), Pascual Araguás Guardia(1899), Silvestre Arnau Pascuet (1911), José Boher Foix (1887), Francisco Castell Brenuy (1866), Pedro Martret Moles (1901) a José Juan Perot Juanmartí (1877, kněz francouzského pů­vodu). Osmou blahořečenou je španělská řeholnice María de los Ángeles GinardMartí (1894), jež byla zavražděna krátce po nich.

Romualdo Rodrigo, kněz, který prosazoval ve Vatikánu blahořečení těchto mučedníků, řekl rádiu Vatikán, že sedm kněží bylo popraveno po zinscenovaném procesu pouze kvůli tomu, že byli kněží. Rozhodli se, že neutečou, protože chtěli „bránit své farnosti a zabránit znesvěcení Eucharistie“. Podle P. Rodriga šli na smrt s voláním „Ať žije Kristus Král!“ a jeden z nich před zastřelením řekl svým katům, že jim odpouští.

Katolická církev udává, že republikánskou stranou bylo během občanské války zabito 4184 duchovních. Církev totiž tehdy byla spíše na straně generála Franca a republikáni se snažili ji zlikvidovat.

Frauenkirche v Drážďanech znovu vysvěcena

Drážďany (AFP) Šedesát let poté, co byl v únoru 1945 zničen během spojeneckých náletů, byl protestantský chrám Panny Marie (Frauenkirche) v Drážďanech obnoven a opět navrácen svému účelu. Nádherný barokní kostel z roku 1746 je symbolem jak válečného utrpení německých civilistů, tak i poválečného smíření bývalých nepřátel.

Slavnost posvěcení chrámu v poslední říjnovou neděli byla vyvrcholením jedenáctileté namáhavé práce. Kostel byl znovu vystavěn podle původních plánů poté, co pod vládouvýchodoněmeckých komunistů ležel půl století v ruinách jakožto němá připomínka ničivého náletu na Drážďany, který zahubil nejméně 35 tisíc lidí.

Náklady na znovuvybudování Frauenkirche činily 180 milionů euro, čili přes pět miliard korun. Práce byly zahájeny roku 1994 a skončily letos. Dary na ně přispěli i občané a vlády bývalých nepřátel Německa.

Drážďanský luteránský zemský biskup Jochen Bohl řekl ve slavnostním kázání: „Hluboká rána, která tak dlouho krvácela, může být uzdravena. Z nenávisti a zla může vyrůst smíření mezi lidmi, jež umožňuje mír.“

Kolem kostela se během slavnosti shromáždily desetitisíce lidí, uvnitř bylo asi 1700 čestných hostů včetně německého prezidenta a dosavadního kancléře i nastupující kancléřky.