Recenze bohoslužby

Jedná se o reakci na bohoslužbu Českobratrské církve evangelické v podání Pastoral Brothers, v mimořádném přímém přenosu z Komunitního centra Matky Terezy v Praze Hájích dne 15. listopadu 2020.¹

Připravit přímý přenos bohoslužby patří mezi velmi těžký úkol. Homileticky, liturgicky, organizačně i lidsky. O to víc, když jde o televizní přenos, a o to víc, když nejde o bohoslužbu daného společenství, ale o náhražku za obvyklou bohoslužbu, protože žijeme v době pandemické.

Byl jsem tedy zvědavý, když jsem zjistil, že nedělní přímý přenos má na starost dvojice mladých, čerstvě ve službě jsoucích evangelických duchovních z Prahy, kteří umí pracovat s moderními způsoby komunikace. Myslím, že se velmi pozitivně zapsali ve veřejném prostoru svými příspěvky pod názvem Pastoral Brothers na YouTube kanálu, podcastech a nakonec i v pořadu 168 na České televizi.

Těšil jsem se tedy, jak bude 3/4 hodinu dlouhý přenos z Komunitního centra Matky Terezy v Praze koncipován. Doplním, že šlo o předposlední neděli církevního roku a v římském lekcionáři, který zní v kostelech římsko-katolické církve, a rovněž v ekumenickém lekcionáři, který zní ve valné většině ostatních kostelů na celém světě, se tuto neděli četlo evangelium o hřivnách, spolu s Pavlovým listem do Soluně, že Pán přijde jako zloděj v noci.

Prostor Komunitního centra Matky Terezy je moderní stavba. Nikdy jsem v ní fyzicky nebyl, byl jsem tedy v podobné situaci jako většina diváků tohoto přenosu. Loď hlavního bohoslužebného prostoru je doslova ve tvaru lodi. Prostor je členěn zcela v duchu pravidel II. Vatikánského koncilu i v logice samého principu slavení, tedy slavící společenství tvoří elipsu s dvěma středy: kazatelnou a oltářem. Nad tím vším je v prostoru zavěšen kříž i s figurou Pána Ježíše Krista.

Hudba zněla ze dvou míst, z přímo přiléhající, zvukově oddělené, ale sklem opatřené místnosti, primárně určené, tuším, pro účast rodičů s malými dětmi. Z této místnosti zněl úvodní a závěrečný zpěv s klavírním doprovodem v jedné osobě celocírkevního kantora Ladislava Moravce a s interludiem po kázání(ch). Druhým prostorem bylo blíže neurčené místo, kde hrála šestičlenná a následně sedmičlenná schola církevní mládeže z Libně.

Nezbytné je zmínit i skutečnost, že kostel byl prázdný. Kromě kameramana v kostele byli jen dva sloužící. Plně odpovídající aktuálním protiepidemickým opatřením.

Záměrně zmiňuji tyto „kulisy“, protože jsou-li pro rozhlasové bohoslužby v principu nemožné sebemenší zvukové prostoje, jsou pro televizní bohoslužby v principu potřebné vizuály prostoru a jeho vybavení, které budou svými objektivy hledat kameramani přenosu, a o kterých bude režie rozhodovat, zda a co půjde do éteru.

Za zvuku úvodní písně z Evangelického zpěvníku číslo 520, v profesionálním podání Ladislava Moravetze, přišli oba sloužící do prostoru. Jakub Malý podobně jako jeho kolega Karel Müller říkal vše sdělované od oltáře, na kterém stála květina a dvě zhasnuté (sic!) svíce. Úvod bohoslužebného slavení začal trojičním otevřením a končil nedialogickým apoštolským pozdravem. Mezi těmito dvěma tradičními formulacemi jako úvod k slavení zdůvodňoval platnost a pravost televizní bohoslužby. Ujistil diváky, že bohoslužby jsou platné i pravé, i když nás nespojuje společný prostor, ale společná víra, láska Boží a působení Ducha svatého. Žel, nezmínil, že sice platné a pravé jsou, ale jsou defektní, jednak proto, že chybí fyzické společenství, a pak proto, že chybí slavení sv. Večeře Páně, eucharistie, která je nedílnou součástí řádné nedělní bohoslužby.

Následovala četba z Bible. O tom, že jde o Žalm 46, jsme se dozvěděli až na závěr tohoto čtení. Vazba žalmu na navazující úvodní modlitbu nebyla patrná. K úvodní modlitbě byli diváci vyzváni slovy, aby pozdvihli svá srdce. Nabízí se otázka, zda sloužící ví, kde se používá Sursum Corda, pozdvihněme svá srdce. Struktura modlitby byla angažovaně děkovná, vyjmenováni byli všichni nejvíce nezbytní nyní, v covidové době. Snad jen že když už byli zmíněni i popeláři, chyběla zmínka o učitelích a učitelkách. Vyprošovaly se doprovázení, ochrana a požehnání pro tyto všechny. Osloven byl Bůh, žádná další obvyklá trojiční struktura nebyla přítomna, a ani na závěr modlitby nezaznělo „...skrze Krista...“.

Následovala píseň scholy doprovozená akustickou kytarou, klarinetem a perkusemi, „Ó Pane můj, nenech mě být“. Tři zpívající. Profesionálně zaranžované a hudebně řemeslně zdařile odvedené. Otázkou je funkce této písně v celé struktuře bohoslužby. Tedy pakliže šlo o nedělní bohoslužbu, a nikoli o besídku, kde, jak známo, se mluvené prokládá se zpěvem.

Tolik tedy 10minutový úvod. Co by se dalo udělat? Např. číst žalm responzoricky, tedy např. po verši, jeden sloužící od oltáře, druhý čelem k němu od kazatelny. Žalm by vyzněl lépe ve svém původním použití a kamery by se měly na co dívat. Nebo žalm zkrátit a napojit na nějakou strukturu vstupního Kyrie a Gloria. Možností by se nabízelo více.

Následovala část bohoslužby slova. Od druhého sloužícího, Karla Müllera, jsme se po doznění písně dozvěděli, že si sloužící rozdělili kázání na polovinu. Nebo spíš přesněji: že každý má své kázání se svým textem. Na polovinu lze rozdělit jeden kus něčeho společného, např. dort, ale když máte dva kusy, pak jde o dvě věci. Každý tedy na svůj vlastní text. A tak zazněl text z knihy Kazatel 3, 1-8 a následné kázání, tedy nikoli až tak výklad textu jako homilie, ale promluva o naší situaci volně asociovaná s textem o Jonášovi ve velrybě, o temné noci duše, o nezbytnosti čekat a o tom, že čekání je nezbytná zkušenost, ne však pro každého. Že můžeme prožívat depresivní chvíle, ale že je máme předložit Bohu, který je zde v těžké době pro nás. Izraelci bloudili po poušti a došli, Jonáš se dostal na břeh, Ježíš po 3 dnech vstal z mrtvých. Tím potvrdil, že temnota nemá poslední slovo. Vše jednou skončí. Přijde znovu čas tance. Jen to teď musíme vydržet.

Formálně: kázající neví, co s tělem, klátí se ze strany na stranu, neví, co s rukama, a opírá se o oltář, jako by to byl řečnický pult. Dívá se ale jednoznačně do hlavní kamery a to vypadá dobře. Zato kamera neví, kam se má dívat. Není ji nabídnuto nic ke snímání. Bez zadání bloudí celkem prázdným liturgickým prostorem. Druhý sloužící sedí na předsednickém křesle, sédés. Je posluchačem slova? Pak proč ne na místě určeném k poslouchání? Kázání trvalo bezmála 10 minut.

Co by se dalo udělat? Např. snímat znázornění toho, o čem kazatel mluví. Např. Jonáše v břichu velryby nebo obrazy temné noci duše sv. Jana od Kříže.

Následovala druhá píseň scholy. Pakliže první byla blues, nyní šlo o 2,5 minuty evangelikálních chval s doprovodem elektrické baskytary a elektrické kytary. Chvály v podobě melodického rocku, podivně kombinující drsnost rockové hudby s velmi jemným vyznavačským textem. Poselstvím byla oslava vzkříšení a Božího jména. Opět je otázkou funkce tohoto zpěvu v bohoslužbě. Obsahem mohlo jít o něco jako graduál, i když tedy velmi svérázný. Nebo zpěv před evangeliem, i když slovo halelluja zcela chybělo. Obávám se však, že formou to byla jen vějička na charismaticky laděné diváky.

Druhý text, čtený Jakubem Malým jako „základ pro druhou část kázání“, byl z Mt 5, 3-12. Blahoslavenství následně kazatel převedl do aktuální koronavirové situace a do současného jazyka s tím, že blahoslavení jsou ti, kdo jsou šťastni. V dalších minutách 10minutového kázání číslo 2 jsme si vyslechli otázku a odpovědi na téma, kde je Bůh v této covidové situaci. Že je s námi. S každým, kdo je přehlížen. Neopustil a váží si každého, kdo pomáhá. A to je velké štěstí.

Formálně: kázající zde pracuje s rukama lépe, přirozeněji. Ale i tak se občas zapře o stůl Páně. Jakub Malý ale tápe pohledem. Občas se dívá někam do prostoru nad kameru nebo na místa, kde by seděli lidé, kdyby šlo o standardní kostel typu „autobus“. V tomto prostoru by však lidé seděli vlevo a vpravo. Nicméně občas se do kamery podívá a pak jeho řeč působí lépe, adresně pro diváka. Zato kamera je stále zmatená, neví, co ještě ukázat. V kostele už nic víc není.

Co by se dalo udělat? Např. snímat fotky těch zmíněných skupin lidí, kteří jsou blahoslaveni. Vzít to třeba z aktuálního zpravodajství.

Jako doznění kázání slyšíme a vidíme klavírní doprovod v podobě improvizace na píseň ze zpěvníku, mírně jazzově pojato. Vkusné, uměřené.

Po doznění interludia uvedl druhý sloužící přímluvnou modlitbu s odpovědí lidu ve formě „Prosíme tě, vyslyš nás“, zakončenou Modlitbou Páně. Zazněla prosba za všechny potřebné v covidové době. Zde již byli zmíněni i učitelé, nikoli však učitelky. Následovaly i prosby doručené e-mailem. Tedy myslím, že to tak bylo. Jednak proto, že během přímluv promítala režie na obrazovce dole e-mail ve formátu primluvy@kcmt.cz, a tyto prosby na závěr byly formulované úplně jinak než ty předchozí.

Co naopak nezaznělo, byla prosba za cokoli jiného než za nás a naši koronavirovou situaci. Co třeba Náhorní Karabach? Nebo Bělorusko? Nebo aktuální konání amerického prezidenta? Co třeba česká politika? A co ekumena? Co jednota křesťanstva? Co papež František? Nic. Ačkoliv jsou Pastoral Brothers obvykle angažovaní a nebojí se řešit cokoli složitého, od sexu přes gay-les manželství až k politice, pak zde jakékoli angažování zcela chybělo. A škoda, že ono „prosíme tě, vyslyš nás“ neříkal druhý sloužící a že i druhý sloužící nebyl u mikrofonu na společnou Modlitbu Páně.

Posledních pět minut do konce přenosu bylo vyplněno čtením tzv. poslání, třetího textu bohoslužby, Lukášem Pražským přeneseného na závěr, údajně proto, aby byla bohoslužba otevřená směrem ven. Zde byl zvolen list apoštola Pavla do Říma, 8, 7-14. Při následném požehnání, snad poprvé za celou bohoslužbu, měl sloužící jiný tvar, než jakým je postoj hradby fotbalistů při Elfmeterschiessen nebo s bezradně bloudícíma rukama, a to, podobu, zřejmě z dílen některého z kalvínských praktických teologů Evangelické teologické fakulty, ve tvaru zrcátek, odrážejících shora jdoucí požehnání na diváky. Požehnání bylo zcela netrojiční, nebylo použito ani Áronské požehnání. Znělo něco zřejmě z žalmů, že Hospodin tě neopustí, neboj se a neděs.

Závěrem bohoslužby byl zpěv a klavírní doprovod písně z evangelického zpěvníku číslo 200, během kterého oba sloužící nehybně stáli na svých místech. Píseň na mě působila velmi silně. Byla decentně doprovázená s výraznými mezihrami.

Tolik stručný popis odvysílané a mnou u televize prožité nedělní bohoslužby a několik postřehů.

Myslím si, že prožíváme mimořádnou dobu. Společensky, osobně i v církvi. Co bylo obvyklé, být nesmí. Co se narodilo mezitím, nestíháme dostatečně reflektovat. K tomu starosti o finance, o práci, o naše životy. Po překonání všeho budeme jinými lidmi v jiné společnosti. Jinými křesťany v jiné církvi. O to víc si vážím každé snahy dostat slova evangelia do veřejného prostoru. A, opravte mě, pokud se pletu, jiný aktuální pokus z dílny evangelické církve, než je Pastoral Brothers, neznám. Není. Díky tedy za ně.

O to větší zklamání byla tato bohoslužba. Vzájemně nekomunikující slepenec několika nesourodých prvků zarámovaný úvodem a závěrem. Křesťanská bohoslužba 21. století, ve které chybí vyznání víry i vyznání vin. Ve které není ani potřeba omluvit se za její principiální defektnost absentující eucharistie. Profesionální kazatelé, kteří biblický text neumí zřetelně přečíst. Kteří v jiném mediálním projevu zdatně komunikují, vtipně glosují a jsou u věci, zde nenašli prostor pro svůj přístup na půdorysu evangelické bohoslužby, k vtělení sebe sama do těla této ne-formy. Dokonce ani tak, že by vypracovali dialogické kázání. Je to extrémně náročné na přípravu, ale kdo, když ne tito dva, by do toho v mediálním prostoru měli jít? Opravdu na sebe museli slepit dva texty s dvěma kázáními?

Dále, chyběla sbírka. Co třeba použít to, co dělají rozhlasové bohoslužby, tedy letět někam na křídlech s Divokými husami, které v daném místě zdvojnásobí místní aktivitu? Nebyl jasný předsedající. Předsednický úvod měl jeden, předsednický závěr druhý. Nepoužívali stejný jazykový úzus, tedy např. genderově korektní mluvu (jen učitel oproti lékař a lékařka), ani stejný liturgický úzus: začnu-li trojičním otevřením, je na místě trojiční závěr. Ani skvělý Ladislav Moravetz, ani řemeslně kvalitní schola tyto nedostatky nemohli pomoci zahladit. Do nejasného zadání, i kdybyste byli J. S. Bach, nemůžete přijít s optimálním řešením.

Co popisuji, nejsou nějaké drobnosti omluvitelné slovy, no tak dělali to poprvé… To sice dělali, ale jak je možné, že není v evangelické církvi někdo, kdo by jim s tím poradil? Něco jako liturgická dramaturgie, katedra praktické teologie nebo někdo na úrovni celocírkevního kantora, jenže řešící otázky spojené s přenosem bohoslužby. Když už je v každém farním sboru jiná liturgie, existuje přece něco jako optimální liturgie, doporučená stávající agendou, připravovanou agendou a vycházející ze studia těchto věcí. Že se běžný farář nemá kde naučit mediální gramotnosti, je fakt, který sice nechápu, ale konstatuji. Pánové Jakub Malý a Karel Müller však nejsou žádná ořezávátka. Jinak to umí. Jen na půdorysu bohoslužby trpí vším tím, čím trpí současná evangelická bohoslužba v 95 % farních sborů: nekomunikativností, neúplností, nedomyšleními a nekompatibilitou (tím, jaké texty četli a že většina křesťanského světa četla tuto neděli něco jiného). Co říci závěrem? Potřebujeme věci dělat a nad udělaným vést rozhovor. Bez osobních antipatií, s cílem to příště, budeme-li zde, udělat lépe. K tomu nám žehnej ten, který jest, byl a přichází, PJK.