Přítomnost a budoucnost církve

Jistě, smíme doufat, že brány pekelné církev nepřemohou. Jenže jak na papeži a na episkopátu, tak i na nás leží tíha odpovědnosti za to, jestli tou Kristem zaštítěnou církví zůstane i ta naše, které se říká římskokatolická. Na to totiž žádnou pojistku nemáme. Už Ježíš musel připomenout Židům, že nestačí mít za praotce Abrahama. Vždyť všechny dnešní křesťanské církve byly kdysi založeny na Petrovi-skále, všechny dodnes žijí z Krista, ale ne každá z nich dnes uspokojí naši potřebu následování Krista v Duchu a v pravdě. Někdy i ta naše působí dojmem, že jsme se octli v muzeu plném zajímavých zkamenělin a vzácných nerostů, nicméně muzea, nikoli chrámu živého Boha, kde lze najít ten stín a ochranu, jaký nacházejí ptáci v keři vzrostlém z hořčičného semene víry.

Jaká je tedy naše současná církev? Je ohrožená? Jaká by měla být, aby lépe vyhovovala svému cíli? A jak konkrétní formy by měly mít naše odpovědi na povolání být církví?

Už desítky let se mluví o krizi římskokatolické církve. Se vší vážností, nikoli jen naplano "maluje čerta na zeď". Jan XXIII. určitě nesvolal koncil kvůli jakési neurotické iluzi strašáka.

Mohu svou starost ilustrovat aspoň na třech fenoménech:

- koncentrace a anonymizace faktické moci;

- nezralost průměrné katolické osobnosti;

- vyprázdnění klíčových pojmů křesťanské ortodoxie.

Domnívám se totiž že i my, kteří jsme na šachovnici církve "jen" pěšáci, můžeme příznivě ovlivnit přítomnost i budoucnost své církve.

1. Syndromy a jejich kompenzace

1.1 Osidlo moci

Monarchie a kolegialita

Žijeme právě v době historických zlomů, kdy krize jednotlivých společenských útvarů přerostly v krize celých státních celků. Dosavadní životní styl jedince i společnosti se rozpadl - a nejen u nás, v postkomunistických zemích. Důsledky takové ztráty jsou známé: dalekosáhle destruktivní bytostná nejistota člověka. I církev je viditelnou společností. Podléhá tedy také přirozené sociologické zákonitosti. Není divu, že spolu se společností onemocní. Spíš je s podivem, že se, jak se zdá, nemíní léčit.

Na existenciální nejistotu reaguje člověk různě; v posledním století se však etablovaly dva hlavní postoje jako zřejmě nejefektivnější: buď se do všeho společensky významnějšího rozhodování cílevědomě zapojuje co nejvíce lidí, anebo naopak co nejméně lidí. Obě cesty mají pro to týž argument: Lidé jsou chybující.

Kolegialita zdůrazňuje, že pokud jsou ti chybující ochotni vzájemně si naslouchat, vedou spory, korigují se, a za nesprávná rozhodnutí nesou čitelnou osobní (nikoli kolektivní) odpovědnost, nakonec je to učí moudrosti a vede ke zralosti jedince i jejich společnost.

Katolictví se shlédlo v monarchické a navíc totalitní struktuře. Takovou obrovitou odpovědnost nikdo nedokáže unést, proto se odpovědnosti uniká napřed anonymitou, pak se škrtne vůbec. Taková moc s úspěchem manipuluje se samotnými kořeny humanity: jednotlivce i společnosti, reguluje city, veřejné mínění, vládne pravdě, étosu, idejím, vášním. Rozhodnutí osob se zaštítí takovou nebo onakou neomylností (neomylná je podle některých takových vládců síla pancéřových divizí, podle jiných třída, ekonomický faktor, nebo jiné "mocnosti" včetně těch nadpřirozených). Agresivita roste úměrně nejistotám. Také naše církev katolická je ponořena do všeobecné krize současné lidské společnosti. Také ona sahá po tom ovoci rajského stromu autonomie, také ona vleče dějinami handicap monarchické ideje, sakralizované už hluboko ve středověku. Také ona léčila a léčí své krize totalizací.

1.2 Zrání osobnosti

Je-li člověk natrvalo zbaven svobody, nemůže se jeho personalita rozvinout, dozrát. Svoboda ovšem není žádná prométheovská kořist, jak by se mohlo zdát podle listiny lidských práv. Je spíš obtížným úkolem, ale ta obtíž se dalekosáhle vyplatí.

Krize svobody

Dnešní průměrný katolík nechce být svobodný, protože nechce nést odpovědnost za své činy. Na to prý má ne-li kněze, tedy určitě biskupy a svatého otce, ti prý musí lépe vědět, co má a co nesmí pan Opršálek z Veverské Bítýšky dělat. Tak to nejen funguje v myslích, tak to slyšíme z kazatelen a čteme v oficiálním církevně cenzurovaném tisku.

Jeden z ordinářů dokonce neváhá kázat o poslušnosti církve bojující: jsme prý ve válečném stavu, za neposlušnost ordináři by se prý mělo správně střílet... zavádí se u nás opět povinná cenzura tisku i slovního projevu, pokouší se regulovat reflexi.

Neschopnost ke svobodě je přiměřená jen lidskému mláděti a pokročilému stáří. V dospělosti je taková impotence tragická nejen pro osobu, ale i pro společnost z takových infantilních bytostí utvořenou. Krize svobody nemůže nepůsobit krizi lásky a je to také i vidět; z lásky se vytrácí nejen odpovědnost, ale dokonce i čin. Tak milujeme svatou církev, svatého otce, milujeme nepřátele… a ti všichni zase milují každého z nás. O ekumenismu se hovoří, ale zároveň se praktickými rozhodnutími anebo instrukcemi likviduje mezicírkevní ekumenický dialog.

Není divu, chybějící odborné vzdělání nahrazuje v našich zeměpisných šířkách už desítky let právě fundamentalistická nesnášenlivost. Není divu, že apriorní neúcta k nekatolickým nicméně legitimně křesťanským tradicím jediné Kristovy církve pak nutně ochuzuje všechny křesťany (viz celibát, svěcení žen, pastorace ztroskotaných manželství). "Možná mají tu a tam ti nekatolíci i pravdu", říká jeden ze členů biskupské konference, " ale nikdy ne pravdu, kterou by neměli katolíci. Nepotřebujeme se doprošovat."

1.3 Nouze věrohodnosti

Hans Küng správně kdesi upozorňuje, že je-li hereze polopravdou, může být i každá vědomá polopravda de facto herezí. To jistě platí i o našich oficiálních katolických polopravdách. V polopravdách jsme my katolíci mistry všech mistrů, obávám se. Ani zde se nepokusím o úplnou analýzu. Naznačím aspoň dva z aspektů.

Garance pravdivosti

Když Ježíš získával své prvé posluchače, neoháněl se při tom žádným glejtem, nebylo to třeba, bylo totiž co poslouchat a posluchači přiznávají, že "jim srdce hořelo". Dnešní církev sice ráda trpí, že "lid" ztotožňuje slovo kazatele nebo jiného oficiála s výrokem božím, ráda posiluje představu, že je zvykem každému na potkání předkládat k věření, že autorita biskupa nebo vatikánského úředníka je aspoň v praxi prostě neomylná. Jenže to nejen svazuje jejich akceschopnost domnělou, naprosto nereálnou obrovitou odpovědností. Současný svět už dávno nechápe neomylnost jako přednost, spíš jako důkaz nekritických nároků na apriorní věrohodnost, jako průvodní znak totalitních mocenských tendencí. Všichni si dobře pamatujeme, že strana se nemýlila, jen musela občas popravit nějaké ty diverzanty.

Není pak divu, že ať má či nemá v konkrétním tvrzení autorita pravdu, svět jí nevěří už ze zásady. Jenže krize dávno už přerostla v krizi věrohodnosti všeho trochu ideálního i v obecném povědomí politiků a úředníků. Dnes už trháme ovoce svých předchozích pokusů o rajskou autonomii.

Lex orandi, lex credendi

Když při mši dojde na slavnou chvíli uplatnění královského kněžství všech pokřtěných - při přímluvách uzavírajících bohoslužbu slova. Lid ovšem u nás recituje právě jen "krleš". Prý by modlitbu nezvládl dost důstojně; jeho jménem se metají pod chrámovou klenbu roztodivné krasořečné prosby prefabrikované jednou ranou lisu pro celé diecéze, možná i pro celý stát.

Když jsem při výuce kandidátů jáhenství na pražské fakultě citoval anaforu uvedenou v současném misále, abych upozornil na podíl Parakléta na eucharistii, jeden horlivec na mne žaloval u děkana fakulty, že kazím studenty bludy. Pan děkan se patrně cítil ve své kněžské moci Paraklétem zkrácen, prý je zázrak eucharistie podle učení církve jen a jen věcí kněžského slova. Rozhodl spor pozoruhodně: Anafora je prý jen modlitba, ale pro naší víru je prý rozhodující jedině katechismus.

Modlíme se tedy, ale sami svým modlitbám nevěříme; jak by jim měl věřit svět? Jakou nadějí pro svět může být víra církve, která ani doma nemá věrohodnost?

Chci tím naznačit, že až na výjimky se slova veřejné bohoslužby vyprázdnila podobně, jako se vyprázdnily předlouhé řeči politiků za totality: nikdo tehdy už nečekal, že se v tom projevu dozví cokoli o míru, o pokroku, o smyslu práce, o úspěších nebo neúspěších, ač se to těmi pojmy jen hemžilo. Také my katolíci sklízíme prapodivné ovoce těch svých polopravd.

Právě zde, ve fatální ztrátě věrohodnosti je třeba hledat zdroj permanentní krize církve, která měla být společnosti světa zvoucím znamením, dokonce svátostí, ale je v nejlepším případě na světě strpěna…

1.4 Ozdravné procesy

Ocituji jednu z mešních anafor:

„Děkujeme ti, Otče věrný a milosrdný, za Ježíše, tvého Syna a našeho Pána a bratra. Vždyť jeho láska vždycky patřila chudým a bezmocným, vyvrženým a hříšníkům, a nikoho v nouzi neponechal bez povšimnutí. Jeho život a jeho evangelium nás učí, že jsi Bůh, který se člověka ujímá. Proto tě chválíme a velebíme, proto hlásáme tvou dobrotu a věrnost, proto zástupy andělů..."

Svět zná důvěrně bohy nemilosrdné: úspěch, peníze, drogy všeho druhu např. Od nás zná i bohy, kteří navíc žárlí na lidské potěšení, (zakazují odpovědně regulovat porodnost regulací početí, slídí po nočních stolcích manželských ložnic například), škodolibě mění euforii novomanželů v rozsudek na doživotí. Jiní bohové zase všechno vidí a všechno trestají, pochopitelně jen u těch nejnižších vrstev křesťanské společnosti.

Co tedy dělat, aby svět mohl uvěřit v takového Boha, který se člověka ujímá?

1.5 Rehabilitace klíčových pojmů

Ta rehabilitace se neodbude ani literární činností intelektuálů, ani kázáním. Musí být rehabilitovány na osudech božího lidu, na naší existenci. Musí být znovu učiněny prvkem živoucí tradice, procesu tradování. Tak to bylo v církvi vždy, kdy bylo třeba něco re-formovat. Proces tradice tu vyžaduje jednak očistit pojmy, jednak vtisknout jim i to podstatné ze současné zkušenosti křesťanů.

Pojem pravdy

Nejen ve světě, ale i v církvích je pravda příliš nepohodlná. Přesto je nutno rehabilitovat pravdu jako hlavní nástroj osvobození člověka, faktor jeho humanizace. Pravda se opět musí na světě nejen mluvit, ale i konat, jinak se stane svět beznadějně nelidským. Jako by nedůvěřovala Ježíšovu vyznání osvobodivé moci pravdy, naše církev příliš často kličkuje, ráda si vypomůže takzvanou pia fraus (co je na ní zbožného, netuším, musíte se zeptat odborníků). Naše církev si nedělá svědomí, pokud historickou nebo současnou skutečnost poněkud přihne nebo její část prostě cílevědomě zatají, protože prý si to žádá dobro církve.

Pojem služby

Sekularizovaný svět za doby Nazaretského stejně jako dnes potřebuje něco docela jiného, než rovnocenného protihráče v církvi, jak o to naše církev usiluje. Svět hledí jen a jen na svůj momentální přítomný prospěch a nelze mu to vyčítat. Žije hekticky pro přítomnost, odhání myšlenky na budoucnost znetvořenou a priori právě naší současnou přítomností. Chová se tak mimo jiné i proto, protože už ztratil schopnost budovat domovy. Takový svět ovšem zničí přírodu i životní podmínky lidí, nerozumí smyslu rodiny a plodí zakomplexované a agresivní jedince.

Tenhle svět potřebuje znovu objevit mezilidskou důvěru, anebo se v úzkostné agresivitě navzájem vyvraždí; potřebuje zážitek milosti zadarmo a v hojnosti rozdávané, aby ochutnal skutečnost lásky a nemusel sahat k drogám a surrogátům všeho druhu. Církevní autorita mu k tomu zatím nabídne něco napomenutí, pokárání a něco dalších zákonů prý boží vůle, sem tam i nějakou vizi. Ale do čela ozdravného procesu se nepostaví. Nemělo by to být poslední slovo církve.

Pojem evangelizace

Stalo se pokleslým zvykem překřtít kdejakou aktivitu na evangelizaci, každou skrumáž na společenství. Naši současníci by měli zažít radikálně jinou evangelizaci, než jim dosud servírujeme v rozpačitých vnitrocírkevních dokumentech, anebo na kopiích postupů Armády spásy. Je třeba tyhle pojmy nevymýšlet a také už je lehkomyslně nezneužívat, ztratily by svůj poctivý smysl, jako se stalo s mnohými jinými, které jsme svým dryáčnictvím proměnili v slámu a nakonec v popel. Zdá se mi, že k rehabilitaci můžeme přispět aspoň dvojím:

Hlásáním, které bude vždy i osobním vyznáním

Vyznáním není hlasitě traktovaná výpověď o nějaké ideologii. Vyznání je hluboce personální akt, je to ochota k obdarování druhých i přiznání vlastní nedostačivosti zároveň. Tak vyznává člověk člověku lásku. Tak zahajuje katolík slavnost smíření.

Vždycky mne fascinovalo, s jakým patosem dokáží kázat někteří funkcionáři Pacem in terris. Takový člověk vyrábí slova, stroj jeho inteligence vyrábí bezchybně líbivé kýče - a rád přiznám, že někdy i velmi zdařilé kýče. Takový jistě schopný a nadaný církevní funkcionář ovšem netvoří, protože k tvorbě a plodnosti je nutně třeba víry, personálního nasazení celých svých osobních dějin, víry vyznávané v Duchu a pravdě bez jakýchkoli uvozovek; nejde totiž o žádnou nadsázku. Jeho kýč posluchače dojme, ale neposune jej ke změně smýšlení ani o milimetr. Ani nechce, kýč touží po posluchačích, po jejich potlesku. Herecký výkon bývá formálně skvělý, také finanční odezva bývá příznivější než v průměru. Jen ovoce je po čase prozradí, co vlastně investovali: byli neplodní, proto také Ducha-prázdní. Sami žádnou dobrou zprávu nevyhlížejí, už mají vše zajištěné. Vyznáním by za takové situace mohli jen ztratit, vědí dobře.

Hlásáním zprávy nesporně dobré, žádoucí, chutné

Když kdysi v nazaretské synagoze hlásal Ježíš, že přichází boží království, nebyl vlastně originální, tuhle zvěst kázali i jiní před ním a po něm. Přesto se posluchači shodli, že takto nemluvil nikdo. To specifické pro Ježíše bylo právě euangelion, dobrá zpráva. Dokonce i řeč o soudu nad světem, řeč o hříšnících, řeč o zákonu a o boží spravedlnosti byla v Ježíšově kontextu dobrou zprávou, třebaže tam nenajdeme ani stopu po cukerínu. Ježíš totiž dovolil svým posluchačům ochutnat (a znameními doprovodit) vyznávanou realitu a kdekdo mohl porozumět a rozhodnout sám, zda je to i pro něho dobrá zpráva.

Dnes se hlásáním evangelia rozumí leccos; nejčastěji indoktrinace pokud možno mas, opakování nebo přetlumočení katechismu, reklamní show zvoucí k účasti na folklórních slavnostech, vymývání mozků při davové fascinaci, anebo reklama kněžstva pro vlastní služby poskytované za takovou či onakou úplatu. Kamsi se v těch novodobých procesech zvěstování euangelion vytratila isaiášovská potřeba naděje i pro vyděděné, tím spíš se vytratily mocné prorocké činy dovolující ochutnat realitu spasení, přitažlivost pobytu v takovém "nebeském" království. Ze všeho toho bohatství zbyl jen apel na zbožnost a nabídka rituálních východisek.

Jenže Ježíš rozuměl evangelizaci - poslání "hlásat radostnou zvěst" - takto: hle, hluší slyší, slepí vidí, pro chudé a jakkoli jinak vyděděné nebo marginalizované se našlo řešení.

Jestliže dnešním evangelizátorům ex offo nic z té bídy světa neleží na srdci, ani si nevšimnou, že i slovo Písma se v jejich hlásání stalo reklamním sloganem, frází.

Svébytně sekulární svět ovšem v tomhle nemůže žádnou dobrou zprávu pro sebe zaslechnout; poctivě řečeno, ani věřící, snášející "tíhu dne i horka". Svět se také musí infantilním reklamám náboženství smát, sám dokáže přece dnes manipulovat trhem (i trhem idejí) mnohem úspěšněji než nadšení amatéři.

Svět přitom na evangelizaci čeká. Nemyslím, že nutně nepřátelsky. Nechal by se přesvědčit, kdyby bylo čím. Zažili jsme, že pokud je co očekávat, pak i tenhle pragmatický svět je ochoten jít s námi kus cesty společně. Před několika lety jsme to všichni s údivem viděli. Ale dnes už kdekdo ví, co může a nemůže čekat od těch, kteří už poté vytvořili staronový establišment.

Pojem spásy

Je smutným faktem, že naše současná katolická církev vidí spásu fakticky jinak než ta anafora, kterou jsem citoval. Svou spásu - záchranu před marností bytí - už přestala hledat v kříži a milostivém vzkříšení; hledá ji v sebezáchovných manévrech klerikalismu. Sází se na vliv diplomacie a na vliv ekonomických nástrojů. Pěstuje se tužší a tužší centralizmus, dokonce prý z boží vůle monarchický. Ideologie se podle toho také fundamentalizují. Každý se může přesvědčit, které vlastnosti se považují v církevní službě za žádoucí, kdo z kandidátů nakonec uspěje a kdo má naopak šanci předem podivně podvázanou. Ideál církevního služebníka se opět už vidí a odměňuje na "cyklistech", kteří se směrem vzhůru účelně hrbí, směrem dolů horlivě šlapou. Podporuje a odměňuje se výchova infantilní masy slepě poslouchajících a tabuizuje se moc vůdců. To všechno jistě v každé společnosti s úspěchem funguje, ale církev by neměla být jen jednou ze společností tohoto světa. To, co tu církevní diplomacie velká i malá provozuje, to svět ovšem už zná, tyhle prastaré hry sám hraje, nebude to považovat za spásu.

Nijak nepopírám, že církev zavedená na obvyklý způsob zápasu o společenský vliv, o moc, o ekonomické páky, je pak institucí přece jen respektovanou i nevěřícím světem; je dokonce podobně jako svět jakoby nesmrtelnou. Opus Dei nebo kardinál Casaroli jsou přece dostatečným důkazem, že taková církev si místo na slunci dokáže vydupat i v režimech pravičáckých, i u levičáků, v Americe i v Rusku. Jenže nemohu uvěřit, že právě pro tohle byl ochoten Kristus Ježíš žít a riskovat kříž, právě pro tohle že by byl láskou Otcovou vzkříšen a zůstal mezi námi. Moje církev jako by nevěřila, že ukřižována dojde vzkříšení, proto se opět už opevňuje majetkem i kázní proti pomyslným nepřátelům vně i uvnitř, proto trestá a vylučuje nonkonformní. Ale zvěst o spáse se tím dostala mezi pohádky: pohádky jsou uznávány jako moudré, ale jen pod podmínkou, že zůstanou pohádkami.

Moje dosavadní víra v evangelium mne nabádá nalézat znamení spásy jinde než v moci, v ekonomické úrovni podnikání, ve lstivých zákulisních taktikách instituce. A musím dosvědčit, že svět se po spáse pídí, ovšem po spáse reálné, po záchraně smyslu pro jeho existenci. Pídí se po tom, co sám dát nedokáže.

Myslím, že by naši současníci měli na našich miniosudech, na našem soukromém snažení, na našich investicích i na prohrách zhlédnout nebo aspoň vytušit jinou spásu, tu, kterou Ježíš našich evangelií opravdu zvěstoval, nabízel a skutečně také poskytoval. Nikoli záchranu vznešených idejí, ale záchranu smyslu lidské existence, i té marginální existence.

Pojem smíření

Všichni jsme zděšenými svědky toho, že se svět naučit diplomaticky jednat, ale umění smíření jako by se ze světa docela vytratilo. Zdá se mi, že se na tom podílejí dva kořeny a jedna nesprávná definice:

Nezvládnutá realita viny

Tento svět moc dobře ví, že je mnohonásobně vinen: je vinen stěhováním národů v Africe, Jižní Americe, ve východní Evropě. Ví, že je vinen mnichovanstvím nejen kdysi, ale dodnes provozovaným místo odpovědnosti za budoucnost. Ví, že je vinen mrzačením přírody, postupem pouští na zemi i v duších. Je vinen, a ta vina je obludná. Proto i ti otrlí čas od času zatouží po odpuštění, po přijetí marnotratných, po realitě smíření.

Absence pokání a odpuštění

Křesťané sice o smíření hovoří často, ale jejich řeč ty ostatní k spoluúčasti neláká. Z odpuštění, z umění převzácného se stal napřed rituál, pak mimikry pro zbabělce neochotné přiznat svou odpovědnost neméně veřejně, jak ji veřejně pošlapali. Nakonec zbyl už jen rachot slov. Pokud totiž odpuštění nepředchází skutečné vyznání a skutečné přiznání, je mrtvým rituálem, tragikomickou fraškou bez jakýchkoli personálních důsledků.

Svět nemůže nevidět, že v našem veřejném náboženském životě chybí vyznání skutečné osobní víry v tyhle zázraky odpuštění a smíření. Ten provinilý svět přece neméně dobře ví, že i církev je mnohonásobně za leccos vinna, bývá ohavně loajální s neřestnými diktaturami, anebo zotročena horlivě kolaboruje. Bývá už po staletí neuvěřitelně tolerantní k mocným provinilcům a bezohledná ke svým vlastním nekonformním, jakmile se nemohou zaštítit konexemi. Svět také ví, že církev se někdy celá staletí, někdy i tisíciletí sama úspěšně vyhýbá tomu, co tak ráda ukládá jiným: pokání se církev pod různými záminkami vyhýbá - právě tak vyhýbá, jako kdyby sama v moc pokorného přiznání a lítosti vedoucí k odpuštění nevěřila. A tak se světu právem zdá, že žádnou dobrou zprávu o smíření u zbožných mužů v sukních ani zaslechnout nemůže.

Nemohu usilovat o smíření, jestliže jsem nedokázal odpustit; nemohu usilovat o odpuštění, pokud si vinu ani sám nechci přiznat. Odpouští-li Bůh na naši vlastní žádost právě tak, jak odpouštíme my sami, pak hříchy z tohoto světa nemizí, docela úspěšně je zde zadržujeme. Nejen své, ale i cizí. A tedy hřích nadále intoxikuje nitro člověka, vesmír vzdychá pod tíhou těch neošetřených odpadků.

Byla by to dobrá zpráva pro mnohé, pokud by odpuštění a smíření fungovalo, pokud by osvědčilo svou účinnost i ve světě tak ohavném, jak je dnešní. Jenže naše církev o pokání sice ráda káže, ale sama je nemiluje, vždyť se mu vyhýbá pod jakoukoli záminkou. Jako kdyby v jeho moc sama nevěřila, jako by poctivé vyznání vyžadované od kajícníka bylo jen jedním z triků vhodných pro hloupý lid, ale bezcenných pro monsignory.

Smíření je uměním

Možnost smířit se, mířit sjednoceni do společného cíle, vůbec i jen schopnost jít s někým odlišným kus cesty společně, to by mohlo být velmi dobrou zprávou pro dnešního ne-zbožného člověka. Smíření je uměleckým dílem, zdá se pro amatéry nedostižným. Má tedy šanci jedna ku tisíci, že se podaří jen tak náhodou, samospádem dějin, bez toho, že by předcházelo odpuštění, které pak provází vděčná změna smýšlení, pravé a poctivé vyčištění všeho toho starého kvasu nespravedlností, křivd, opomenutí i zlomyslností.

Bylo by ohromnou službou světu - tomu světu, který náš nebeský Otec miluje - kdyby ten svět opět směl zakusit něco z naší poctivé zkušenosti smíření. To smíření je jen tehdy poctivé, je-li lidsky pravdivé, je-li zvoucí svou vlastní přirozenou vůní (ta nadpřirozená následuje tu přirozenou, učí svatý Tomáš).

2. Máme nějaký program?

Máme nejen obecné myšlenky, máme přece i program, jak být právi intencím zakladatele. Jaký je to program? Stačí si poslechnout pokračování oné již citované anafory:

"Slavíme tedy, Otče přelaskavý, památku našeho smíření a zvěstujeme dílo tvé lásky: tvůj Syn přešel do nového života svým utrpením a smrtí a vstal z mrtvých do tvé slávy... Otevři nám oči pro každou potřebu a nouzi; a když vidíme, že druzí jsou osamělí a ztracení, vlož do našich úst to pravé slovo; dej nám odvahu k účinné pomoci tam, kde jsou chudí a utlačení. Učiň církev studnicí pravdy a svobody, spravedlnosti a pokoje, ať lidé mohou načerpat novou naději..."

Nepředstírám, že uvedená formulace programu je jedna jediná. Mnohými způsoby vzájemně odlišnými lze následovat téhož Pána doopravdy věrně. Tvrdím však, že žádný z legitimních programů nesmí postrádat kompatibilitu s autentickou redukcí veškerého zákona na zákon lásky.

Je třeba tu pravdu nejen uznávat, ale i vyznávat; nejen vyznávat, ale i konat.

Máme velké pole služby v rovinách přirozených, protože přítomnost Ducha při takové službě učiní i z umývání nohou bohoslužbu.

Máme další možnosti i v rovině víry a činu víry, jsme pozváni být svátostí světu. K této svátostné službě naštěstí nepověřuje ani ordinář, ani papež, ale Kristus, a to křtem.

Máme možnosti pomáhat při teologické formaci laiků vyznáváním své živoucí víry; jde o vyznávání především postojem, a teprve je-li to nezbytné, také slovem. Ani zde nenastanou žádné právní komplikace, Kristovu kanonickou missi má každý pokřtěný vtištěnu do srdce; katolík dokonce věří, že nesmazatelně.

Máme možnost spolupracovat při výchově k ekumenickému křesťanství, protože dosud je u nás ekumenismus jen trpěnou anebo dokonce odháněnou popelkou, vhodnou do rozhovorů v magazínech, ale nikoli do našich svátostných slavností.

Za jakých předpokladů a čím toho lze v naší situaci dosáhnout?

Myslím, že důležitým východiskem spolurozhodujícím o budoucnosti našeho díla je víra v toho Krista, který nás do těchto závazků povolal. Víra v jeho "boží království", v jeho věc. Víra, že to všechno stojí za nějaké úsilí, za zklamání, kterými se musíme prokousávat ve své vlastní církvi. Rozhodne víra v eklesiální smysl našeho mravenčího hemžení pod kopyty panských koní.

Často se tváří v tvář konkrétním aktům a postupům hierarchie pochybuje o tom, zda si i dnes ještě uchovala církev vůbec nějaký smysl. O potřebných znameních spolurozhodne i naše osobní víra v církev, schopnost vyznat, že nám se církev osvědčila přesto, že se k nám chová její mocenská struktura nikoli jako matka milostivě, ale macešsky a nespravedlivě. I tady ovšem hraje roli čistota pravdy takového postoje a činu. Pravdivě vyzná ten, kdo už pochopil, že církví jsou naštěstí nejen ti mocní hier-archonti, ale také naši bližní, ti a ty, kteří a které nás ve všedních dnech našich depresí, strachu a návalech beznaděje podepírají. I díky jim naše věrnost zasetá kdysi jako pouhé semeno užuž umírající přece jen roste a sílí.

Vyznáváme tedy o sobě i o druhých zde: Tyto bezbranné, chybující a selhávající bytosti, jistě mnohonásobně doufající v mezilidskou trpělivost i solidaritu, přesto však často v posledku odkázané právě jen na pomoc boží, jsou dobrým znamením pro každého, kdo potřebuje zahlédnout boží zájem o člověka, kdo potřebuje oporu a vyhlíží svého zachránce a potřebuje tak říkajíc vložit prst do hmatatelné jistoty boží přítomnosti ve svém vlastním životě. Doba Ježíšova vyžadovala vyhánět zlé duchy, a mohla tedy zakusit, že Hospodin se stará. Dnešní doba vyžaduje jiná znamení; bude je mít na našich osudech, aby se je naučila vnímat i na svých vlastních.

Podobně nesporné konečně zůstává, že Kristus, ta duchovní skála, jak říká svatý Pavel, vyžaduje od všech generací božího lidu tak či onak odvahu k exodu z establišmentu. Takovým exodem se kdysi boží lid konstituoval. Odvaha k podobným exodům na boží pokyn ručí dodnes za identitu božího lidu, za jeho povolání a vyvolení, za jeho očištění i ozdobení do role nevěsty.

Existuje ovšem i církevní establišment. Také církevní establišment podobně jako kdysi ten v Egyptě obhospodařuje veškeré hrnce masa. I toho masa, které patří do zdravé výživy a které nám koneckonců podle práva patří. Ale duchovní význam exodu je víc než zdravá výživa a právo.

Díky milostivé plodnosti Ducha jsou i dnes v té poušti jedné svaté všeobecné církve vedle přerůzných spolků a úředně cejchovaných územních království fokolare, charismatiků, novokatechumenů či Opus Dei činná také docela obyčejná společenství. Často bezejmenná, bez praporu, bez stejnokroje, zato nikoli neplodná, fungující jako ten petrovský živý chrám, ve kterém mohou utrmácení s jistotou potkat živého Krista, aniž předtím odříkali bezchybně kredo, neřkuli antimodernistickou přísahu. Myslím, že takovou vzájemnou podporu potřebujeme všichni a trvale, protože doba není pro pravé mezilidsky resp. interpersonálně pravdivé vztahy nejpříhodnější. Ale tou podporou se právě děje společenství církve, právě tak funguje ten chrám Ducha svatého vystavěný z živých kamenů. V tom chrámu pak potkáváme živého Boha neméně spolehlivě, jako v katolických chrámech.

Opravdové společenství je chrámem, kde každý a každá z nás nalézá potřebná znamení milosti: znamení odpuštění, smíření, ovšem znamení milosti vtělené. Inkarnace boží skvělosti je naše sláva i naše bída; nejsme totiž lepší než naši otcové. Skutečně – v dobrých společenstvích je přítomen živý Pán. Proto v takovém společenství nacházejí zranění opět to potřebné minimum sebeúcty, najdou tam impulsy k odvaze doufat, najdou tu podporu v odvaze milovat ve svobodě Ducha svatého.

Shrnu tedy závěrem, čemu jsem v této souvislosti sám uvěřil a co chci vyznat.

3. Praktické šance angažmá

Myslím, že každému z nás, mladším i starším, ženám i mužům je i v současné nepříznivé situaci dalekosáhlé církevní krize dostupné aspoň toto:

(1) Služba těm, které současná klerikalizace církve vytěsňuje z plného společenství života s církví. Tento neblahý trend klerikalizace postihuje kleriky i laiky a mrzačí všechny, včetně dirigentů těchto ideologií. Klerikalizace oklešťuje nejen práva ženy, práva hlavy rodin, práva laika účastnit se tvůrčím způsobem existence církve, budovat její víru zde a teď, formovat její tradici. Klerikalizace bohužel deformuje i přirozené proporce dozrávání osobnosti samotných kleriků, těch, kteří mají sloužit jako presbyterium církve v rolích biskupské, jáhenské a kněžské: v klericích živí věcně a personálně neodůvodněnou sebeúctu a pokouší je tomu odpovídajícími iluzivními nároky, v ostatních vede k frustraci z křestních rolí, kterým nezbývá na poli vlastní církve dostatečný prostor. Je třeba uzdravovat svou vlastní existencí tyto deformované představy o významu rolí, charismat i úřadu v božím lidu;

(2) Boží lid byl křtem pozván a slavnostně povolán ke "královskému" kněžství, ale podobně i "královskému" proroctví a pastýřství. Takové povolání sice nezakládá práva úřadu ( a úřad má v katolictví už dávno větší váhu než charisma). Zato zakládá pozoruhodnou podobnost s Kristem Ježíšem, podobnost bez ohledu na pohlaví a společenskou funkci, podobnost nejen zde, ale i na nebi uznávanou, podobnost v díle, podobnost v moci i bezmoci, podobnost ve slávě i v pohaně Krista Ježíše. Současní mocní úředníci tenhle slavný lid degradovali na kojence, vykrmují je lžičkou a baví jej hračkami. Je třeba v sobě vzbudit potřebnou odvahu k dospělosti, aby ji mohli pak vzbudit i ti ostatní povolaní; takové dílo je pak i od nás autentickou prorockou, kněžskou i pastýřskou službou těm, které Pán miluje jako maličké a chce pro ně probudit nějaké Boaze, Rut, Davidy nebo Jeremiáše.

(3) Naši bližní musí zakusit, že církev nemusí být kojeneckým ústavem, ba ani jen matkou macechou, ale je domovem. Domovem rozumím místo, kde každý smí a může být, čím vskutku je, kde netřeba masek ani kostýmů; kde každý smí a může oslavit s blízkými změnu svého smýšlení, nalezení pokladu v poli, dobré zprávy pod tím nebo oním citátem mnohokrát předtím slyšeným, ale hluchým. Právě domov je místo, kde i kámen, dokonce právem staviteli už ocejchovaný jako kamen k ničemu, dostane královskou roli kamene završujícího klenbu k radosti i užitku všech.

(4) Není naší starostí, zda a kdy bude užitečná naše ochota sloužit. Ten, kdo nám posílá konkrétní bližní, ten tím dává také konkrétní požadavky na obrysy naší diakonie. Jak učí koncil, je taková služba bližnímu jakoby svátostí. Všichni jsme byli křtěni do kněží, proroků a pastýřů a sám Hospodin se ujal našeho přetváření v to, čemu jednou nebe i země řekne "nové stvoření". I tehdy, kdy sice nesloužíme mše, ale třeba umýváme nohy nebo stíráme slzy. V této svátostné diakonii opravdu není rozdílu mezi mužem a ženou, mezi křtěncem ordinovaným a neordinovaným. Tahle bohoslužba totiž slaví inkarnaci boží lásky do nás, služebníků a služebnic neužitečných.

Právě proto musíme sebe navzájem i své bližní znovu ujistit, že ani jejich ani naše věrnost není bláznovstvím, donkichotstvím, nebo dětinskou hrou. Ta věrnost už se osvědčila; nejen kdysi rozkvetla, ale nese i plody a chceme, aby je v Duchu svatém nesla i nadále.