(2018)
2 Sa 7, 1-14a; Ž 89, 20-37; Ef 2, 19-22; Mk 6, 30-34.53-56
Připomenu, co jistě všichni dávno víte: V českém překladu modlitby Otčenáš je oproti originálu chyba. Prosíme tam Otce na nebesích, aby nám odpustil naše viny. Novozákonní texty prosí o odpuštění našich dluhů. Máme vždy nějaký menší či větší dluh vůči našim bližním i vůči Otci nás všech. Díky našemu Bohu jsme povstali z prachu země a také z osudů přiměřených našemu původu otroků. Neprovokuji tím lidskou hrdost, ale připomínám nám i nezevšednělou valnou většinou zapomínané dluhy. Například dluh lidsky pravdivého úžasu nad takovou velkorysostí našeho Stvořitele. A také dlužíme stále ještě vděčnost tomu, kdo konkrétně právě nás kdysi pro sebe koupil na trhu otroků a do služby povolal.
Jsou to dluhy, ale náš Hospodin je nejen spravedlivý, ale naštěstí milosrdný. Netřeba uhýbat trestu, pravděpodobně nepřijde. Ale něco je ještě významnějšího než naše dluhy úžasu a vděčnosti. Ve hře je boží království.
Křesťan vykoupený a vyslaný už nejen není otrokem, ale patří nadále už do boží rodiny, potvrzuje dnešní čtení z listu Efezským. Tak se aktivuje další potenciál pro dluhy, ba celé dluhové pasti našeho já, a to k Bohu i k bližním. Věříme přece, že náš Pán je reálně přítomný nejen skrze eucharistii, ale také uprostřed společenství tvořícího jeho obec. Pán se totiž se svou obcí do jisté míry identifikuje. Pak ovšem nejen naše svědomí, ale i naše obec nám cosi významného připomíná: ne jakékoli společenství, ale společenství živých kamenů.
Sestava úryvků v dnešních čteních k tomu má rady, které slibují pokoj i nám zadluženým. Dnešní úryvek žalmu nás třeba ujišťuje, že náš Bůh zůstává věrný i jako poslední soudce, jako ten, kdo rozhodne, do jaké míry se vejdeme do božího království i my. A slyšíme tam cosi velmi významného: zaslíbení našeho soudce jej zavazují v krvi Krista Ježíše, také povolaného syna. Jinak řečeno: jsme přijati do boží rodiny. Máme teď i my dlužníci za co děkovat právě tak denně, jako prosíme v modlitbě Otče náš.
Poslední komentáře