?Korektura kurzu!

Milí přátelé naší facebookové stránky,

během tohoto víkendu jsem sdělil členům farnosti, že mě na mé přání biskup počínaje velikonočním pondělím zbavil funkce faráře a dal mi jako knězi dovolenou. Zůstanu i pak knězem, ale nejdříve se na nějaký čas stáhnu do kláštera. Své pohnutky jsem shrnul v následujícím textu.

Měl jsem v životě hodně štěstí. Narození do stabilní rodiny, sociální a společenské poměry. Povolání a nadání ke službě ve společenství věřících mi poskytlo oporu a orientaci. Mohl jsem hledat a nalezl jsem.

Na všech místech, kde jsem působil jako kněz, mi bylo tak, že jsem nečekal na nic jiného. Vnější i vnitřní okolnosti vedly k vysoké spokojenosti. I kdyby mě tam moji představení „zapomněli“, bylo by mi tam dobře.

Mohl jsem vyhovět svým osobním sklonům, ať při studiu dějin umění nebo při cestování. Z mnoha věcí jsem měl radost a mám ji pořád, radost z krásy. Ale pořád silněji cítím otázku: Proč vlastně žiji?

Změny vztahu společnosti k církvi, ale i změny chování členů církve, u mě také vyvolaly postupnou změnu. Celý svůj život znám jenom to, že klesá počet lidí aktivních v církvi a roste počet výstupů z církve. Reakce na tento fenomén jsou velmi podobné u vedení církve, vedení farností i farních grémií. Farnosti, semináře a kláštery se zavírají nebo spojují, aby se dál pokračovalo jako doposud.

Když jsem roku 1980 začal studovat, říkalo se, že počet dorostu stoupá. Následující pokles se vysvětloval klesající porodností. Když počty spadly hodně pod úroveň porodnosti, utěšovali jsme se tím, že počet kněží v poměru k návštěvníkům bohoslužeb je větší než před lety nebo než celosvětový průměr. Nasazení kněží z ciziny, často masivní, jež umožnila církevní daň, pomohlo přemostit několik dalších let. Mezitím se počty vstupů do semináře na mnoha místech přiblížily k nulové hladině. Budoucnost církve ve farnostech stále utváříme podle modelu z minulosti. Ani já pro to nemám po ruce žádné řešení. Co očekáváme od mužů, kteří se v této situaci vydávají na cestu, aby se stali kněžími. Můžeme ještě s čistým svědomím někomu takovou cestu doporučit?

Neexistuje shoda, jak odpovědět na otázky, které nám tato přelomová doba přináší. Když jsme diskutovali o pastoračním plánu pro naší farnost, přišla na otázku „Co si přejete od budoucnosti?“ také odpověď „Aby všechno bylo zase jako před 30 lety.“ Tuto odpověď považuji za nejčestnější, nejvíce odpovídající většinovému mínění a sám bych se s ní dokázal ztotožnit. A přece je to ta odpověď, která se uskuteční s nejmenší pravděpodobností. V jakém dilematu se to nacházíme, když přání a realita jsou v tak zřejmém rozporu?

Naše četné školky a školy chápeme jako šanci hlásat víru. Naplnila se tato naděje v posledních desetiletích? I zde považuji naději, která se spojuje s tímto projektem, za nerealistickou – i když sama o sobě je ta práce dobrá a správná. Zpochybňuji model, který příliš neplní očekávání, nikoli personál, nikoli nasazení v práci s dětmi a mládeží – jenom to, zda to jsou skutečně „místa, kde se učí víra“. Naplnila by se očekávání minulých desetiletí, kdybychom měli ještě více vychovatelek a vychovatelů, kteří znají a praktikují víru?

To, co se vybudovalo pod pojmem „charita“, dlouho církvi přinášelo nejvyšší respekt. Sociální angažovanost byla dobrým důvodem pro členství v církvi. Poslední výzkumy ukázaly, že si lidé už charitu a církev moc nespojují. Co tedy pro ty lidi ještě znamená církev? Mnohé důvody pro členství, které předkládá vedení církve, prozrazují velmi praktické a finanční chápání církve.

Uondanou ctnost naděje zažívám i ve farnosti. Jestliže svátosti křtu, biřmování a manželství jsou založeny na jednorázovém přijetí, tak eucharistie a zpověď se rozvíjejí právě opakováním. Neexistují žádné svátosti prvního svatého přijímání a první zpovědi. Jestliže byly modely katechetického doprovázení vytvořeny v době, kdy byly pojímány jako doplněk návštěvy nedělní mše, tak dnes stojí na jejím místě. Lpění na tomto modelu se odůvodňuje nadějí, že setba jednoho dne vzejde. První generace, o které se takto doufalo, přichází do důchodového věku a spíš z církve vystupuje, jak ukazují poslední statistiky.

Náboženská praxe lidí se změnila, ale církev se v tomto ohledu měnit nesmí, v tom jsou si výjimečně zajedno ti, kdo jsou jí vzdálení, i ti, kdo jsou za ni odpovědní. Jedni se nechtějí vzdát tradice a druzí naděje.

Naučili jsme se uplatňovat větu „jít za lidmi tam, kde jsou“. Teď musíme ještě přijmout tu okolnost, že stále víc lidí vůbec nechce tam, kam bychom je chtěli dovést, totiž k účasti na slavení svátostí.

Vidím až moc negativ? Snad, ale negativa jsou jediná oblast, ve které jsem za posledních třicet let služby zaznamenal nárůst. Měl bych víc vnímat lidi, kteří to myslí vážně? Snad, ale takových je stále méně; a smíme je používat jako omluvu toho, že všechno necháváme být takové, jaké to je? Zabýváme se příliš moc tradicí a vyvoláváme příliš málo touhy. Nejsem žádný hlasatel „svatého zbytku“, ale určitě mi jde o to, abychom se odvážně rozloučili s tím, co je zažité, i když to vyvolá mrzutosti. Umožněme všem všechno, ale řekněme také, kolik to stojí, a sice nejen na církevních daních, ale také v životě, ve všední den i v neděli. Můžeme nás to stát úbytek členů, ale to současná praxe působí také. Snad ale tím lidi i získáme, a také důvěryhodnost. Za to riziko mi to stojí.

S radostí jsem slavil mše, v neděli i ve všední den. Raduji se z každého, kdo to dělá také, i kdyby to bylo nepravidelné. V naší farnosti nepřijde asi 90 % členů ani jednou do roka na nedělní mši, 70 % nechodí ani na Vánoce.

I tak roste vzdálenost mezi stále řídčeji se v lidském životě vyskytujícími bohoslužbami (svatba, křest, první přijímání, biřmování, pohřeb, jubileum, Vánoce) a vnitřním naladěním k nim, základním rámcem, který člověk asi k účasti na slavení potřebuje. Stále hůř snáším požadavek, aby se pak tyto řídké slavnosti „poskytovaly“ jako kvalitní služba, bez chyby a na vysoké úrovni, a neméně i to, že účastníci o jejich smyslu nic netuší. Slavit bohoslužby s hledajícími, tázajícími se, dokonce těmi, kteří se přiznávají k neinformovanosti, to je opravdová radost. Stejně tak může slavnostní forma velkého svátku zprostředkovat slavnostní náladu. To, co mě bolí, je diskrepance uvnitř mnoha liturgických slavností – a je jich pořád víc!

Fóra, synody, dotazníky, šetření, výzkumy, dialogy, porady, plány – to vše jsou nezbytné reakce na aktuální problémy. Mnohé rozhovory a úvahy přinášejí více poznání. Výsledek však je rozčarováním, vždyť se nic nemění na tom, že se víra žitá v církvi ztrácí na významu – a jsem přesvědčen, že na tom se během doby mého života nic nezmění. Spirituál Johannes Bours, k němuž mám velkou úctu, prorokoval během svého posledního duchovního cvičení v kněžském semináři roku 1984: „Až budete na vrcholu své tvůrčí síly, tady už asi nikdo nebude.“

Jsme součástí společenského vývoje, na který máme jen nepatrný vliv. A že bychom mohli mít ještě citelný vliv skrze školky jako jako místa náboženského vzdělání nebo skrze církevní školy, v to už nevěřím. Přes sliby rodičů, že budou děti vychovávat ve víře, neumí většina dětí během přípravy na první přijímání ani udělat křížek, ani Otčenáš. Ale celý ročník vždy jde k přijímání, aniž by s tím rodiče před tím nebo potom nějak pracovali. To je realita, se kterou se už skoro nedokážu vyrovnat. A jako farář jsem se 25 let opravdu snažil.

Když jsem šel na kněze, čekal jsem, že víra a církev budou zase mít větší význam? Ve 27 letech jsem přinejmenším měl naději! Ale ve změněných podmínkách jsem se změnil i já. Ztratil jsem víru v to, že cesta, po které jako farář radostně a angažovaně kráčím, vede do budoucnosti. V nejlepším případě dokážeme být slabou brzdou na cestě do bezvýznamnosti.

Od dob apoštolské obce nikdy neexistovalo ideální společenství následující Ježíše. Je však rozdíl, zda se společenství šíří, zakládá náboženské obce, staví kostely a ovlivňuje společnost, anebo zda člověk po dobu svého života zažívá proces konsolidace, v němž zároveň roste mentalita poskytování služby. Zažíván nepřerušený ústup. Všechny opravy jsou již opatřeny datem pozbytí platnosti nebo otazníkem a pro mě je stále obtížnější se v tomto kontextu angažovat. Existují okolnosti, zejména když se jedná o setrvalý stav, které mi tu kazí radost. Co jsem neztratil, je víra v to, že existuje křesťanský program pro naši společnost, pro nějž se vyplatí žít.

Jaké je resumé?

Vše, co jsem teď řekl, vyžaduje změnu a rozhodnost. To však je cosi, co by člověk neměl očekávat od druhých – snad ani ne od tak staré a stále ještě početné církve, jako je naše. Něco očekávat člověk smí v posledku jen sám od sebe!

Byl jsem farářem ve třech farnostech. Obě předchozí byly spojeny a v té současné za deset let těžko dostanu nástupce. Přesto při ohlédnutí zpět vůbec necítím zklamání. Vzhledem k vývoji však na této cestě nevidím žádnou budoucnost. Za minulostí dělám velký vykřičník, před budoucností stojí velký otazník. Vzhledem k vývoji a vyhlídkám do budoucnosti jsem ztratil perspektivu. Od plánů a grémií neočekávám žádnou podstatnou změnu počasí. Z přesvědčení jsem pomáhal uskutečňovat strukturální změny. Obnovu jsem od nich nečekal a neočekával bych ji ani od změn např. v připouštění ke kněžství.

Ani tomu není tak, že bych věděl, jak má vypadat cesta církve a farností do budoucnosti. Svůj život jako kněze jsem vnímal jako uspokojující a chtěl bych dál zůstat knězem. Ale jako farář se cítím pořád víc a víc ve funkci udržovatele tradic a jako správce církve, jež na všech úrovních pracuje víc na své minulosti než na své budoucnosti.

Z toho vyplývá jedině to, že musím něco změnit u sebe. Chtěl bych dál sloužit církvi a světu jako kněz, ale na jiném místě, s vědomím, čeho dobrého se vzdávám, a s rizikem, že se vydávám do neznáma.

Roku 1987 bylo moje primiční heslo „Budu putovat s tebou, znám cestu.“ (Tob 5,6) – to říká archanděl Rafael Tobiášovi – já neznám cestu, která leží přede mnou. Půjdu a budu hledat. Našemu biskupovi děkuji za to, že mi umožnil dovolenou, během které nejdřív půjdu na nějaký čas do kláštera.

Zcela jasně a zřetelně na konci tohoto vyjádření říkám, že nikomu nic nevyčítám. Ani farnostem, ve kterých jsem působil, ani pracovníkům v pastoraci, ani biskupovi a vedení diecéze, s nimiž jsem 30 let spolupracoval. Nemám řešení pro zlomovou situaci, ve které se nalézáme. Ale očekávat řešení od někoho jiného než od sebe sama, to považuji právě za jeden z problémů, kterým čelíme.

Můj obdiv patří všem, kteří v této době zastávají aktivní ve farnostech. Za ně a za všechny lidi bych chtěl na jiném místě věřit, modlit se a žít.

Thomas Frings se narodil roku 1960 v Kleve, knězem se stal roku 1987, je prasynovcem kardinála Josepha Fringse. Působí ve farnosti sv. Kříže v Münsteru. Z němčiny přeložil Jan Spousta.