Náboženské dojmy z Bavor

Během své několikadenní rekreace u spřátelené katolické rodiny, žijící poblíž Norimberka, jsem měl možnost poněkud poznat i tamější náboženský život: v rodině svých hostitelů, při návštěvě bohoslužeb i v rozhovoru s P. Josefem Dobeneckem, mladým a sympatickým farářem u sv. Kunigundy v Uttenreuthu, který si pro mne nalezl čas, trpělivě odpověděl na všechny moje otázky a seznámil mne s chodem své farnosti (velikonoční číslo jeho farního měsíčníku je k nahlédnutí u mne). Je pochopitelné, že za několik dní není možné problematiku dokonale prostudovat. Mohu však sdělit několik postřehů, "perliček", věcí, které padnou do oka první a na které jsem byl zčásti i zvlášť upozorněn. Jedná se o tyto předměty: ekumenismus; "image" církve ve sdělovacích prostředcích; boj o uplatnění žen; zájem o lidská práva a demokracii v církvi.

1. Ekumenismus. Krajina kolem Norimberka je nyní konfesionálně velmi nestejnorodá. Vedle sebe existují luterský Norimberk, katolický Bamberk i původně hugenotské Erlangen - a díky migraci obyvatelstva (příchod katolických sudetských Němců po válce, putování za studiem a za prací) se obrysy stále více rozmazávají. Ve velkých městech značně pokročilo odnáboženštění (ačkoli se doposud většina obyvatel k nějaké církvi hlásí), zatímco ve vesničce, kde jsem bydlel, se stále zvoní Anděl Páně a lidé se zdraví Grüss Gott. Již řadu let se zde proto pěstují ekumenické kontakty mezi evangelíky a katolíky. Pro farníky P. Josefa se každý měsíc pořádá jakési duchovně diskuzní setkání, které střídavě vedou evangeličtí a katoličtí duchovní; zde je možnost prodiskutovat všechny teoretické i praktické otázky ekumenismu. To se ukazuje jako značně užitečné. P. Josef mi sdělil, že ze všech nesčetných sňatků, které za dobu jeho působení uzavřeli jeho farníci, byly pouze dva (!) čistě katolické. Ekumenismu se tam tedy zjevně daří především na té nejintimnější rovině. Zpravidla při tom k žádným přestupům nedochází. Nejčastěji rodina navštěvuje oba kostely, zapojuje se do farního dění více tam, kde jí to lépe vyhovuje, a děti bývají vychovávány podle konfese matky. Interkomunio (přistupování k Večeři Páně v obou kostelích) je přitom pravidlem.

2. Image. Německá katolická církev je nepochybně vcelku mnohem vzdělanější, organizovanější, činnější a sociálně účinnější (i díky nesrovnatelně většímu majetku) než naše. Přesto je její obraz v očích německé veřejnosti krajně nevábný: přízni masových médií se rozhodně netěší. Sama její existence jde myslím převážně levě liberálním německým intelektuálům proti srsti; a především, největší ohlas ve sdělovacích prostředcích nacházejí samozřejmě církevní skandály a extrémní stanoviska bohoslovců. Poté, co ustalo napětí okolo prof. Künga, Lefébvre zemřel a kolínští se smířili s jmenováním nežádaného biskupa, pokračuje stejná historie s jinými jmény. Teologický progresivismus nyní pluje pod vlajkou prof. Drewermanna, který loni vydal svou psychoanalytickou studii instituce katolického celibátního kněžství, "Der Priester" tuším. Nemaje nazbyt osmdesát marek, knihu jsem v knihkupectví pouze prolistoval. První dojem byl, že i pedofilní sadista s občasnými excesy nekromanie je proti průměrnému katolickému knězi v podstatě příkladem zdravě rozvinuté osobní sexuality. Předpokládám, že při důkladném studiu mnohasetstránkové knihy by se autorovy soudy jistě ukázaly diferencovanější. Pravdou však bude, že knihu důkladně studovala asi jen menšina jejích komentátorů a že Drewermann tradiční instituci kněžství vůbec, a celibát zvláště, beztak nijak nešetří. Což samo o sobě není nemyslitelné, i dnešní podoba těchto institucí je tradicí až středověkou, a tedy v žádném smyslu ne neměnnou. Skandály však zde více uškodí, než pomohou. Teologický "konzervatismus" stál právě na pranýři novinářů v podobě jistého biskupa, který přilil svěceného oleje do ohně německého pacifismu výrokem o demokratickém vojáku, konajícím dobrý skutek tím, že bombarduje diktátorův úkryt. A posléze odpor proti římským metodám řízení církve právě probíhá v jisté švýcarské diecézi, kde nově jmenovaný biskup je přidělenými "ovečkami" tvrdě bojkotován: kněží jej nevpouštějí do svých kostelů, věřící od něho nepřijímají svátosti a diecézní správní rada mu neodhlasuje ani frank z církevních peněz. Příčina? Papež nevybral ani jednoho z kandidátů navržených samotnou diecézí a jmenoval "svého" člověka, nikým nežádaného. O tom, co církev dělá dobře, o její pomoci chudým a trpícím, o obdivuhodné vědecké činnosti jejích teologů, o církevních společenstvích, vyvíjejícím často příkladnou aktivitu na všech stranách, se člověk z německých novin pochopitelně nedozví. I v zemi Husa a Havlíčka Borovského je toto nebezpečí zcela reálné.

3. Feminismus. Na Západě léta aktuální, nyní již dlouho činný i v katolické církvi (feministická teologie, jistě právem poukazující na příliš "mužský" obraz Boha i církve, v níž jedinou podstatnou ženskou úlohou od Kristova vtělení až podnes je Matka Boží). V současné době, zdá se mi, Němky v církvi i ve společnosti bojují především za dvě věci: aby měly stejnou možnost kariéry jako muži (což je podle mne v katolické církvi dosud vskutku nemožné, jinde však je to dáno faktem, že jeden člověk nestačí současně rodit děti a dělat kariéru) a aby nebyly vystaveny pro své ženství různým diskvalifikujícím výrokům a nevítaným důvěrnostem ze strany mužů (což ovšem jsou manýry, které nebyly slučitelné s titulem gentlemana dávno před vznikem feminismu, a kdo ví, zda různé ženské diskuzní skupiny a nátlakové akce udělají víc škody nebo užitku). Snad se podaří dosáhnout vyššího společenského ohodnocení toho, čím jsou ženy nezastupitelné: vcítění, něhy, trpělivosti, intuice v mezilidských vztazích, mateřství nikoli jen ve smyslu rodit. I v blahobytném, avšak na děti chudém Německu těchto časů je vychovatelská práce matky už jen finančně hodnocena poměrně nízko.

4. Demokracie v církvi. V německy mluvících zemích velmi diskutované téma. Přeložil jsem pro vás diskuzní teze k přednášce moralisty prof. Focka, kterou autor přednesl pro mladé lidi tamního vikariátu. Zapůjčil mi je sedmnáctiletý syn mých hostitelů. (Představme si, že by se u nás pro vikariátní dorost dělo něco podobného!)

Honza