Jste zde

Proč zůstávám katolíkem

autor: 

Dne 18. prosince 1979 vydala Posvátná kongregace pro nauku víry "Deklaraci o některých hlavních bodech prof. Hanse Künga". Deklarace obvinila prof. Künga, že se ve svých dílech vzdálil od "integrální pravdy katolické víry", a prohlásila, že "ho již nelze více považovat za katolického teologa a nemůže více jako takový ani vyučovat". Küng byl jmenovitě obviněn "z pohrdání učitelským úřadem církve" v otázce (mezi jiným) neomylnosti papeže, jak to nejnověji vyjádřil v knize Kirche - gehalten in der Wahrheit? (Církev - setrvávající v pravdě?). To, co následuje, je odpověď profesora Künga.

Není lehké odpovědět na tuto otázku uprostřed kontraverze, která okrádá o čas a energii, kdy se stává téměř neúnosným vůbec psát. Po nespravedlivé a nečestné proceduře ze strany nejvyšších církevních autorit jsem byl zbaven dekretem titulu "katolický teolog" a byly podniknuty kroky, abych byl propuštěn z fakulty katolické teologie, po dvaceti letech mé pedagogické činnosti na této fakultě, a abych byl bez přílišných skrupulí v metodách odstrčen na periferii katolické církve, krátce poté, kdy jsem dovršil 25 roků kněžství a oslavil toto své jubileum. Je možné tváří tvář šikanování a hrozbám vyjádřit prohlášení loyality anebo učinit vyznání víry? Proč zůstávám za těchto okolností katolíkem? S toutéž depresivní otázkou se setkáváme v tisících dopisů, telegramů, telefonických hovorů. Je vyjádřena různým způsobem - ve smutku, hněvu i zoufalství - nespočetným množstvím katolíků z celého světa. Mnozí vyjadřují obavy, aby se kolo dějin v naší katolické církvi nevrátito zpět do doby před Janem XXIII. a před II. vat. koncilem. Má snad nová otevřenost mysli, připravenost k dialogu, duch humanismu a křesťanství opět ustoupit před triumfalismem na koncilu zavrženým? Mají římské autority opět potlačovat svobodu teologie, zastrašovat kritické teology, má se jim opět dovolit, aby u těchto teologů vynucovali disciplínu použitím duchovní moci? Mají být biskupové pouhými přijímateli příkazů, jejichž povinností je prosadit římská stanoviska u těch, jež mají na starosti? Má se církevní instituce se svými pěknými ekumenickými slovy a gesty při svých neekumenických postojích a činech stát znova nepřátelskou, nehostinnou a neplodnou "pevností" v této naší moderní společnosti? Tento nejnovější vývoj už fakticky dohnal některé k formálnímu rozchodu s církví a velmi mnohé k definitivní vnitřní emigraci. Právě v tom spočívá nejtragičtější příznak současné církevní politiky: Pokračovat bude tichý odchod mas z církve. Zejména tedy ti, kteří jako faráři, kaplani a katecheté musejí rozdávat to, co pro ně namíchali hiearchové - to je ti, kteří bezmocně očekávají argumenty, kterými by tváří tvář kritickým poznámkám lidí vysvětlili římská nařízení - ti budou chtít znát odpověď na otázku "proč zůstávám katolíkem". Osobní otázka Není to záliba v teoretických problémech, která mě nutí položit si tuto otázku, nýbrž nevyhnutelnost obrany. Protože pochybnosti o mé katolicitě nejsou moje, byly vysloveny jistými autoritami a hierarchy.

Proč tedy zůstávám katolíkem? Stejně tak jako pro mnohé, tak i pro mě musí být na prvém místě odpověď, že nikomu nedovolím, aby mě zbavil toho, co bylo pro mě hodnotné a drahé po celý život. Narodil jsem se do této katolické církve. Je pravda, že jsem byl pokřtěný do mnohem většího společenství všech těch, kdo věří v Ježíše Krista - nicméně jsem se narodil současně do katolické rodiny, která je mi drahá, do švýcarské katolické farnosti, do které se vždy rád vracím. Krátce řečeno, do katolické vlasti, kterou nechci ztratit, kterou nechci opustit. Všechno toto prožívám právě jako teolog. Velmi brzy jsem se seznámil i s Římem a papežstvím a navzdory všem pomluvám nemám žádné "protiřímské cítění". Jak často opakuji slovem i písmem, že nejsem proti papežství, že nejsem ani proti současnému papeži, ale že jsem vždy bojoval v církvi i mimo ni za Petrovu službu - skutečně očištěnou od absolutistických projevů a na biblických základech. Soustavně jsem se vyslovoval za opravdový pastorační primát ve smyslu duchovní odpovědnosti, vnitřního vedení a aktivní péče o blaho celé církve. Za primát, který by se tak mohl stát všeobecně uznávanou autoritou pro zprostředkování, jednání a pro smíření v celém ekumenickém světě. Byl by to pochopitelně primát ne panování, ale nezištné služby, vykonávané v odpovědnosti před Pánem církve a prožívané v nevyvyšujícím se bratrství. Byl by to primát ne v duchu římského imperialismu s náboženskými příkrasami, tak jak jsem ho poznal celkem zblízka za Pia XII. po dobu sedmiletého studia v Římě, ale primát v duchu Ježíše Krista, jak nám ho představili Řehoř Veliký a Jan XXIII. (jako teolog II. vat. koncilu jsem měl možnost ho pozorovat celkem zblízka). Byli to papežové, kteří neočekávali servilní podřízenost, nekritickou oddanost a sentimentální obdiv, ale loyální spolupráci, konstruktivní kritiku a neustálou modlitbu za ně; byli spolutvůrci naší radosti, ne pány naší víry, pokud mohu parafrázovat slova sv. Pavla. Velmi záhy jsem poznal i katolickou církev objímající celý svět a v ní jsem byl schopen přijmout a naučit se ohromně mnoho od nesčetného množství lidí a všude mezi nimi od mnoha přátel. Od té doby jsem si stále jasněji uvědomoval, že katolickou církev nelze prostě zaměnit za katolickou hiearchii, a tím méně za římskou byrokracii. Ale nade všechno zde byl Tübingen, protestantský Tübingen se svou katolickou fakultou. Zde jsem se od roku 1960 stále více stával jako profesor součástí této fakulty, která měla od svého založení velkou historii, nejen úspěchů, ale i konfliktů. Kolik katolických teologů z Tübingenu, včetně několika ještě žijících a přednášejících, bylo napomínáno, zařazeno na Index, šikanováno a disciplinárně stíháno! Nic nového pod tübingenským sluncem. Z této katolické univerzity v Tübingenu, ve svobodném ovzduší Tübingenu vyšly moje knihy a knihy mých kolegů: Bez něho by sotva vyšly anebo by vyšly v úplně jiné podobě. V nepřetržité diskuzi s kolegy a studenty se tu vynořila katolická teologie, která - na rozdíl od předchozí teologie polemické - má pravý ekumenický charakter a snaží se sloučit dvě věci: věrnost ke katolickému dědictví a otevřenost vůči křesťanství, ba vlastně vůči celému ekumenickému světu. Diskuze, zejména s protestantskými kolegy, měly rozhodující význam, ne pro znevažování katolické reality, a ještě méně k jejímu potlačení, ale proto, že se na ni mohlo v ekumenickém duchu vrhnout nové světlo evangelia a dosáhnout jejího hlubšího chápání. Tento úkol jsem považoval za svoji povinnost, a proto jsem r. 1963 přešel v rámci katolické teologické fakulty na nově zřízenou katedru dogmatické a ekumenické teologie. Tato funkce byla spojená s vedením Institutu pro ekumenická bádání, jehož náplní byla systematická práce na konverzi divergentních teologií, bez snahy se vyhnout otázkám považovaným až dosud za tabu. Je možné za těchto okolností obviňovat teologa za to, že se za pomoci všech legitimních prostředků brání proti tlaku odstranit ho z vlastní fakulty? Proč tedy zůstávám katolíkem? Nejen pro můj katolický původ, ale i pro můj životní úkol, který chápu jako velikou příležitost a který jako katolický teolog mohu přiměřeně splnit jen v rámci tübingenské fakulty katolické teologie. Nyní je však třeba položit otázku: Co je vlastně tou katolickou realitou, pro kterou chci zůstat katolickým teologem? Kdo je katolický teolog? Podle původního významu slova a staré tradice se za katolického teologa může považovat každý, kdo si je vědom, že ve své teologii musí být þkatolický\, tj. že musí patřit k þcelku\ k þvšeobecné, všechno zahrnující, celé\ církvi. Tato katolicita má dva rozměry: časový a prostorový. Getsemany číslo 11 - 7. strana Za prvé katolicita v čase: Teolog je katolický, je{li si vědom své jednoty s celou církví, tj. s církví všech dob. Nebude proto už dopředu označovat určitá století za "nekřesťanská" nebo "neevangelijní". Je si jist, že v každém století existovala společenství věřících, kteří slyšeli radostnou zvěst Ježíše Krista a snažili se nějakým způsobem, pokud je to lidským bytostem při jejich slabosti a omylnosti vůbec možné, žít podle jeho vzoru. Protestantský radikalismus (netřeba zaměňovat s evangelijní radikálností) je na druhé straně vždy v nebezpečí, že bude chtít nehistoricky vycházet od nuly, přejít od Ježíše k Pavlovi, od Pavla k Augustinovi, a potom se přesunout velkým skokem přes středověk až k Lutherovi a Kalvínovi a od tohoto bodu kráčet svou vlastní þortodoxní\ tradicí k novějším církevním otcům, lépe snad řečeno k zakladatelům škol. Katolický teolog na rozdíl od toho vždy vychází z faktu, že Kristovo evangelium nebylo nikdy ponecháno bez svědectví a snaží se učit od církve minulosti. Trvá sice na nevyhnutelnosti kritického zkoumání, nikdy však nezapomíná na meze a na signály nebezpečí, které církev v minulosti - při svém zájmu a boji o jedinou a pravou víru, často v období velkých rozporů a nebezpečí - postavila ve formě vyznání víry a definicí, aby rozlišila mezi správnou a špatnou interpretací zvěsti. Nikdy nezanedbá kladné ani záporné zkušenosti svých otců a bratrů v teologii, těch učitelů, kteří jsou jeho staršími a zkušenějšími žáky ve škole Písma sv. Právě z tohoto kritického zkoumání vyplývá, že katolický teolog bude mít zájem na kontinuitě, která se zachovává navzdory všem rozkolům. Za druhé katolicita v prostoru: teolog je katolický, pokud si uvědomuje svoji jednotu s církví všech národů a kontinentů. Nesmí se proto orientovat jen na církev své země nebo na národní církev a nebude se izolovat od církve jako celku. Je si jist, že ve všech národech a na všech kontinentech existují společenství věřících, která nakonec nechtějí nic jiného než jejich vlastní církev, společenství, která nejsou o nic méně vedena evangeliem než jejich lokální církev, která mají stejně co říci této lokální církvi a její teologii. Protestantský partikularismus (není třeba jej zaměňovat s evangelickým kongregačním sdružováním) bude na druhé straně vždy náchylný orientovat se na lokálně vymezenou církev, na její víru, její život a spokojit se s teologickým (občas intelektuálně vysoce kultivovaným) provincialismem. Katolický teolog bude vždy vycházet z faktu, že Kristovo evangelium nebylo ponecháno bez svědectví v žádném národě, v žádné třídě nebo rase, a bude se snažit o to, aby se poučil od jiných církví. Ať je jakkoli hluboce připoutaný k určité lokální církvi, nebude svoji teologii vázat na určitý národ, kulturu, rasu, třídu, formu společnosti, ideologii nebo školu. Právě pro svoji zvláštní loyálnost bude mít katolický teolog zájem na univerzalitě křesťanské víry, zahrnující všechny skupiny. Právě v tomto dvojím smyslu chci být a zůstat katolickým teologem, bránit pravdu křesťanské víry v křesťanské hloubce a šířce. A není pochyb, že mnozí, kteří se označují za protestanty či evangelíky, mohou být a ve skutečnosti jsou v tomto smyslu katolíky, jmenovitě v Tübingenu. Je třeba se z toho radovat i na straně institucionální církve. Kritérium toho, co je katolické Znamená uvedené vysvětlení toho, co je katolické v čase a prostoru, v hloubce a šířce, že je třeba akceptovat víceméně všechno, co se oficiálně učilo, nařizovalo a zachovávalo po 20 století? Je takovou totální identifikací to, co mají na mysli vatikánská Kongregace pro učení víry a Německá biskupská konference, když hovoří o "celistvé", "úplné", "neporušené" pravdě katolické víry? Co se zde má na mysli, jistě nemůže být takováto totalitní koncepce pravdy. Neboť i na straně institucionální církve se dnes už sotva pochybuje o tom, že se v historii katolického učení a praxe vyskytly závažné, a dokonce teologicky "zdůvodněné" chyby, které byly později (v co největší tichosti) až do puntíku korigovány, dokonce samými papeži. Jejich seznam je obrovský a zahrnuje exkomunikaci cařihradského ekumenického patriarchy a řecké církve, zákaz liturgie v řeči lidu, odsouzení Galileiho a moderního vědeckého pohledu na svět, odsouzení čínské a indické formy bohoslužby a Božích jmen, udržování středověké světské moci papeže až do I. vat. koncilu pomocí všech světských a duchovních prostředků exkomunikace, popírání lidských práv a osobní svobody svědomí a náboženství stejně jako diskriminace židovského národa, a konečně v tomto století početná odsouzení moderní historicko-kritické exegeze (v otázkách autenticity knih Písma, kritiky pramenů, historičnosti a literárních druhů) a odsouzení v oblasti dogmatiky, zvláště ve spojitosti s "modernismem" (teorie evoluce, chápání vývoje dogmatu), a celkem v nedávné době očišťovací opatření Pia XII. (podobně dogmaticky zdůvodňovaná), která vedla k propouštění nejlepších teologů předkoncilního období, takových jako M. D. Chenu, Yves Congar, Henri de Lubac, Pierre Teilhard de Chardin, ze kterých se téměř všichni stali za Jana XXIII. katolickými teology.

Není snad zřejmé, že právě z toho důvodu je nutné rozlišovat, co je skutečně katolické? Není katolické všechno, co se oficiálně učilo a praktikovalo v katolické církvi. Není pravda, že se katolicita zvrátí na "katolicismus", pokud se bez podrobení určitému kritériu akceptuje prostě všechno, co "se stalo katolickou realitou" (slova kardinála Josefa Ratzingera z Mnichova). A ani pro křesťana katolíka nemůže být takovým kritériem nic jiného než křesťanské poselství, radostná zvěst v její konečné konkrétní formě, sám Ježíš Kristus, který pro církev a - navzdory všem tvrzením o opaku - i pro mne je Synem a Slovem Božím. On je a zůstává normou, v jejímž světle - a o tom nelze diskutovat - je nutné posoudit každou církevní autoritu: normou, podle které je třeba hodnotit teologa a v jejímž světle i on sám se musí neustále kontrolovat v duchu sebekritiky a pravé pokory. Všechno toto znamená, že být katolíkem v žádném případě nevyžaduje falešnou pokoru, která poslušně přijímá všechno a všemu se podřídí kvůli zachování domnělé "plnosti", "integrity", "celistvosti", "neporušenosti". Byla by to osudná směs protiřečení, zatemnění rozlišování toho, co je pravdivé a mylné. Protestantismu se právem často vyčítalo, že akceptoval příliš málo, že činil jednostranný výběr z celku. Na druhé straně se však nedá zabránit výčitkám vůči katolicismu, že přebíral příliš mnoho - synkretickou akumulací různorodých, pokřivených a občas nekřesťanských, pohanských prvků. Co je horší: hřích z nedostatku nebo hřích z nadbytku? V každém případě je nutno katolicitu chápat kriticky - kriticky podle Kristova evangelia. Společně s katolickým "a" se musí brát v úvahu neustále potřebné ono "jedině", bez kterého ono "a" nemůže mít nikdy plný smysl. Reformy { praxe i učení { musí zůstat možnými. Pro teologa to neznamená nic jiného než skutečnost, že katolický teolog v opravdovém smyslu se musí orientovat evangelně, a naopak, že evangelický teolog se musí v pravém smyslu orientovat na katolicitu. Zajisté se v důsledku toho stávají teologická rozhraní objektivně i pojmově složitějšími, než se mohou zdát ve světle oficiálních doktrinálních dokumentů, které jsou často strašně jednoduché a prokazují málo katolické hloubky a šířky. Proč tedy zůstávám katolíkem? Právě proto, že jako takový mohu hájit "evangelijní katolicitu" orientovanou na Kristovu radostnou zvěst a organizovanou ve světle této zvěsti, což není nic jiného, než pravý ekumenismus. Být katolíkem potom znamená být ekumenickým v nejširším smyslu. Ale co s římským faktorem? "Římský katolík" je pozdní a zavádějící neologismus. Znovu

opakuji: nemám nic proti Římu. Domnívám se, že přesně z toho důvodu, že jsem chtěl být katolickým teologem, jsem nemohl svoji katolickou víru a katolickou teologii prostě vázat na zavedené římské absolutistické nároky ze středověku i pozdějších dob. Jistě musí existovat vývoj nauky a praxe, ale jen evolutio secundum evangelium, "vývoj v souladu s evangeliem". Evolutio praeter evangelium t.j. vývoj mimo evangelium, lze tolerovat. Ale evolutio contra evangelium, "vývoj v rozporu s evangeliem", se musí odmítat. Ve vztahu k papežství to znamená, že jsem vždy uznával a bránil pastorační primát římských biskupů, spojených s Petrem a velkou římskou tradicí, jako prvek katolické tradice, který se opírá o Kristovo evangelium. Ale římský legalismus, centralismus a triumfalismus v otázkách víry, mravů a církevní disciplíny, který převládá jmenovitě od 11. stol., i když byl připravován mnohem dříve, nemá oporu ani v dřívější katolické tradici, ani - a to ještě méně - v samotném Písmu: odmítnutý byl i II. vat. koncilem. Právě naopak: tyto záležitosti byly hlavní příčinou schizmatu s Východem a s reformovanými církvemi.

Reprezentují ten "katolicismus", proti kterému je ve jménu katolicity katolické církve namířen tento spor. Nejsou však někteří naši kardinálové a biskupové takoví, že nechtějí vidět, že v jednotlivých otázkách teorie a praxe je jejich smýšlení víc římské než katolické? Můj protestantský kolega Walter von Löwennich - autorita v problematice Luthera a moderního katolicismu - to správně postřehl (ve sporu o neomylnost), když píše: Základní otázka případu Küng není vhodně formulována jako "Je Küng ještě katolíkem?". Měla by znít: "Propracuje se katolicismus ze své dogmatické uzavřenosti k pravé katolicitě?" Katolicita je dar i úkol, indikativ i imperativ, začátek i budoucnost. A v rámci tohoto napětí chci pokračovat v teologickém bádání: se stejnou rozhodností jako doposud chci učinit poselství Ježíše Krista srozumitelným pro lidi dnešní doby, připravený přitom učit se být korigován, kdykoli je to otázkou diskuze mezi rovnými partnery v bratrském duchu. Proti všem tvrzení německých biskupů o opaku musím zdůraznit, že jsem takovouto diskuzi nikdy neodmítl ani římským autoritám a že jsem tento druh diskuze často vedl s představiteli německé biskupské konference, jakož i s místním biskupem. Ale z důvodu obrany lidských a křesťanských práv a z důvodu svobody teologické vědy jsem musel v průběhu všech těch kroků odmítnout výslechy před inkvizicí, která si všechna práva vyhradila pro sebe a prakticky žádné právo neposkytla obviněné osobě. Je to moje povinnost i vůči těm, kteří už trpěli - a jak se zdá, budou i v budoucnosti trpět při těchto nelidských a nekřesťanských procedurách. Katolická církev ano - římská inkvizice ne. Vím, že nejsem v této kontraverzi o pravou katolicitu sám. Budu bojovat proti každému porobování, společně s těmi mnohými, kteří mě dosud podporovali. Musíme pokračovat ve společné práci za skutečně katolickou církev, spojenou s evangeliem. Pro tento cíl stojí za to zůstat katolíkem.