Jste zde

Monitor

V tomto oddíle budeme pravidelně informovat o článcích s tématikou ES. V poslední době jich vychází v zahraničí velké množství a začínají vycházet i u nás. Některé jsme komentovali v Getsemanech č. 17. Nyní upozorňujeme na článek "Tajně. Po stopách skryté církve" časopisu Reflex 17/92. Ze zahraničních příspěvků upozorňujeme na La Croix 12. 3. 92 a 16. 4. 92, Le Monde 3. 4. 92 a Liberation 14. 4. 92. Čtenáře prosíme, aby nám posílali kopie obdobných článků nebo aspoň na takové upozornili. Redakce se pokouší celou oblast dokumentovat. Dnes předkládáme bez dalších komentářů dva články, jeden zahraniční a jeden domácí.

Vatikán zamítá tajné kněze vysvěcené v Československu

Burton Bollag

Vatikán zrušil status asi 300 československých tajně vysvěcených kněží, kteří byli tajně vysvěceni, aby se římskokatolická víra udržela v desetiletích komunistické vlády naživu. Mužům, kteří sloužili jako tajní kněží, bylo řečeno, aby se do Květné neděle hlásili u svých místních biskupů. Ti, kdo nejsou ženatí, mohou požádat o formální ordinaci, což bude zahrnovat přezkoušení jejich znalostí věrouky a liturgiky církve a případné další vzdělání. Ženatým podzemním kněžím bylo řečeno, že musejí přestat vykonávat své kněžské povinnosti v římskokatolické církvi. Mohou však pracovat jako jáhni: pomáhat jiným kněžím nebo vyučovat. Mohou též požádat o vysvěcení v řeckokatolické neboli uniatské církvi, která je nejsilnější na východním Slovensku a připouští ženaté kněze.

Konečné rozhodnutí Vatikánu

Rozhodnutí bylo vyřčeno vatikánskou Kongragací pro nauku víry, dřívějším Svatým Oficiem, konečnou instancí římskokatolické církve v doktrinálních otázkách. Uvedené vatikánské rozhodnutí vycházelo z pochybností o platnosti tajných svěcení v Československu a bylo přijato těmi, kteří byli aktivní v podzemních církevních společenstvích, se zklamáním, v některých případech se vzdorem. Mnozí, kteří přijali tajné kněžské svěcení, říkají, že po letech osobních obětí se s nimi zachází velmi špatně. Říkají, že zatímco oni riskovali pro podzemní společenství, někteří z oficiální církve spolupracovali s komunistickými úřady, někdy dokonce jako donašeči. Svěcení byla tajnými biskupy prováděna od začátku 50. let a pokračovalo se v ní po více než 20 let. Fridolín Zahradník, tajný biskup, ženatý, otec dvou dětí, zdůrazňuje, že ženatí kněží byli svěceni "na platných základech" se schválením Vatikánu. "Církev by měla žít s myšlenkou, že zde mohou pomáhat ženatí kněží," říká. Bratr Zahradník, jak si rád nechává říkat, mohl během totality pracovat pouze manuálně, protože byl považován za politicky nespolehlivého. Bratr Zahradník nyní pracuje jako ředitel sociálních služeb ve městě vzdáleném asi 140 km východně od Prahy. V osmdesátých letech byl na 6 let uvězněn za práci v podzemní církvi. Mnozí z tajných kněží chodili přes den do svých civilních zaměstnání a večer a po víkendech sloužili v malých komunitách a nemocnicích. Někteří říkají, že právě pod tíhou takovéhoto dvojího života bylo úplně normální se oženit. Nyní se však zdá, že není naděje na změnu rozhodnutí ze strany Vatikánu. Právo římskokatolické církve vyžaduje od středověku pro kněze celibát, ačkoli východní pravoslavná církev i východní církve řeckého ritu napojené na Řím povolují ženatým mužům vstupovat do kněžské služby. Někteří tajně vysvěcení kněží, kteří dosud vedou malá společenství, říkají, že by ve slavení mší pokračovali i navzdory Vatikánu. Rozhodnutí v pastýřském listu Vatikánské rozhodnutí bylo nastíněno v pastýřském listu, který se minulý měsíc předčítal v katolických kostelích po celém Československu. Církev poděkovala tajným kněžím za jejich oběti, ale řekla, že "dvojí kněžství" nemůže nadále existovat. I když církev kněžskou službu tajných kněží neuznává, přesto oznámila, že všechny úkony, které tito kněží v době totality vykonali, jsou považovány za platné (včetně křtů a svátosti nemocných). Vedle 3000 československých katolických duchovních stojí okolo 300 tajně vysvěcených kněží. Odhady říkají, že z celkového počtu 16 miliónů obyvatel jsou přibližně 2/3 katolíků, ale po přestálém poválečném náboženském pronásledování je toto číslo možno zpochybnit. V ostrém protikladu ke kdysi revolučnímu duchu, který v podzemní církvi převládal, potvrdila Kongregace své absolutní odmítnutí umožnit kněžskou ordinaci žen. Pár takových se domnívá, že byly během čtyř dekád komunistické vlády tajně ordinovány. V prvním desetiletí po r. 1948 římskokatolická církev trpěla pod tvrdým útlakem militantně ateistické vlády. Kostely a kláštery byly zavírány, mnoho biskupů, kněží, řeholníků a řádových sester bylo vězněno anebo posláno do pracovních táborů. V šedesátých letech se represe pomalu zmenšovaly. Mezitím již tajná církev dobře zakotvila. Po vpádu vojsk varšavské smlouvy došlo opět k zintenzivnění náboru. Podle oficiálních duchovních znalých věci pracovala podzemní církve v době totality většinou s požehnáním Vatikánu. Tajní kněží učili katechismus a působili v malých farnostech. Vatikán viděl v podzemní církvi odvážného protihráče komunistického státu, který umožňoval pouze zlomku uchazečů vstoupit do některého ze dvou oficiálních římskokatolických seminářů v zemi a občas věznil ty, kteří slavili mši v bytech. Ale na začátku 80. let, kdy nastávalo uvolňování totalitního režimu, se podzemní církev s rostoucí nezávislostí stávala Vatikánu více nepohodlnou a Vatikán ji začal veřejně kritizovat. Menší část tajně vysvěcených kněží udržovala s Vatikánem během let komunismu úzké styky a Vatikán uznal jejich status za oficiální. Těchto asi 50-60 kněží bylo v Československu tajně připravováno, potom odjeli do sousedního Polska nebo Východního Německa pro vysvěcení tamějšími biskupy, mj. i Karlem Wojtylou, později zvoleným papežem Janem Pavlem II. Vědom si choulostivosti tohoto sporu doufá Vatikán, že postupně znovu získá autoritu nad všemi ostatními a ukončí spor doutnající již více než dva roky. Ale není jasné, zda toho svým rozhodnutím dosáhne. Getsemany číslo 18 - 13. strana Obavy z rostoucí nedůvěry P. Václav Malý, veřejně vysvěcený katolický kněz, jeden z vůdčích disidentů v době komunismu, vyjadřuje obavy z toho, že toto rozhodnutí Vatikánu by mohlo vést k "nárůstu nedůvěry, dokonce k rozštěpení" mezi československými katolíky. Zdá se, že oficiální čtení pastýřského listu minulý měsíc mělo za cíl také přesvědčit věřící, aby přestali navštěvovat neschválené bohoslužby dosud některými kněžími vykonávané v soukromých domech a pronajatých sálech. Zástupci oficiální církve v Československu říkají, že muže z podzemí nezavrhují. "Práce těchto kněží je vysoce ceněna," řekl Miloslav Fiala, mluvčí Československé biskupské konference. "Ale musíme respektovat normální podmínky, ve kterých církev pracuje."

Zprávy o vysvěcených ženách

Jiným předmětem, který uvádí do rozpaků jak oficiální, tak podzemní církev, je svěcení žen. Otec Fiala řekl, že zná nejméně tři ženy, které uvádějí, že byly za komunistické éry tajně vysvěceny. "Všechny úkony, které prováděly, jsou neplatné," řekl. Ludmila Javorová sloužila jako generální vikář Felixovi Maria Davídkovi, vedoucímu þbiskupovi\ podzemní církve od poloviny 60. let do jeho smrti krátce před vyhnáním komunistické vlády v Československu na podzim 1989. Za rozhovoru v jejím malém bytě v panelákovém bloku v moravském městě Brně pí. Javorová odmítnula potvrdit anebo popřít zprávy, že Otec Davídek světil ženy. "Čas není zralý, abychom o tom hovořili," řekla. Pokračovala však tvrzením, že podzemní církev byla nucena hledat nekonvenční způsoby práce ve svém utajeném úsilí zajistit přežití víry. "Vatikán posuzuje situaci zvenčí a na základě svých zákonů," řekla, "ale tyto zákony se nehodí na naši situaci." Biskup, kterému nařídili přestat Biskup Davídek se stal knězem v roce 1945 a jeho biskupské svěcení, i když tajné, mělo oficiální vatikánský souhlas. Zástupci oficiální katolické církve ale řekli, že jeho činnost v přípravě kněží, sankcionovaná jako první, způsobila znepokojení. Řekli, že se vzdálil od Vatikánu a vytvořil si vlastní "osobní církev". Také začal žít se ženou, která byla považována za jeho manželku. V roce 1978 nařídil Vatikán Otci Davídkovi, aby přestal vykonávat své biskupské povinnosti. Pražský arcibiskup zaslal tajným kněžím dopis, ve kterém jim děkoval za jejich oběti a žádal je, aby dovršili svou oběť a přijali "řešení církve". "Myslím, že většina se podrobí," řekl mi asi padesátiletý muž, tajně vysvěcený kněz. Tiše mluvící muž, který si nepřeje být jmenován, je ženatý, má tři děti a žádá o zařazení do řeckokatolické církve. Ve své malé pracovně s výhledem do přírody má kleriku, kterou dostal před 20 lety, kdy byl tajně vysvěcen. Oficiálně ji mohl nosit pouze několik měsíců po pádu komunistické vlády na podzim 1989, kdy mu oficiální duchovní dovolili pracovat jako farní kněz v zapadlých částech Československa. Potom mu bylo toto právo odňato. "Pociťujeme zklamání," říká, "ba něco víc, pociťujeme bolest."

New York Times 12. 4. 1992:přeložila H.R., redakčně upraveno

Československo - misijní země?

Aktuální zkušenost francouzských dělnických kněží - nejen věřící, i nevěřící se potřebují obrátit. Mnozí křesťané bolestně nesou odcizení velké části našeho národa od křesťanství a touží po její získání či znovuzískání pro Krista. Většinou si však už tito křesťané neuvědomují, jak velikou cenu bude nutno zaplatit. Představa, že se prostě jen trochu zmodernizuje církevní činnost a lidé se navrátí do církve, je naivní. Rovněž je naivní představa, že by zde mohly napomoci vnější společenské procesy - naopak, raný kapitalismus, který se u nás někteří pokoušejí instalovat, zasadil křesťanství v minulosti těžší rány než komunismus. V našem století vzniklo několik významných duchovních proudů s misijním zaměřením. K nejpozoruhodnějším patří misie dělnických kněží ve Francii. Tato misie přes všechny peripetie dala církvi koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let zkušenost, dodnes zcela nezužitkovanou, a právě v našem prostředí aktuální. Někteří čtenáři jistě znají Perrinovu knihu Staveniště Evropy, zachycující působení dělnických kněží v Německu v době 2. světové války. Počátky této obnovy je však třeba hledat mnohem dříve. Zřejmě nejvýznamnější událostí nových dějin francouzského křesťanství bylo vypovězení konkordátu francouzským státem r. 1905. Katolická církev byla přes noc zbavena majetku včetně far a platů farářů. Tato situace církev rychle zbavila iluzí o sobě samé. Před touto událostí církvení hodnostáři rádi mluvili "jménem pětatřiceti miliónů francouzských katolíků" - nyní, když se na ně obrátili s prosbou o příspěvek na činnost církve, dočkali se minimálního ohlasu. O polovinu klesl počet bohoslovců, což odhalilo pochybné motivace ke kněžství, které se mnohým zřejmě jevilo jako sice nevýnosné, nicméně jisté zaměstnání. Došlo jistě k očistě církve - ukázalo se přitom však něco, co je aktuální i u nás: Církev zbavená vazby na stát je v nebezpečí dostat se do područí boháčů. Vcelku však se francoužští katolíci tomuto nebezpečí bránili. Například biskup z Aix odmítl přijmout od bohatého dárce prostornou vilu namísto "znárodněného" biskupského paláce s tím, že palác nepotřebuje. Jeho postoj nebyl výjimkou. Dochází ke zintenzívnění pastorace v tradičních formách, to však ještě více ukáže její faktickou neúčinnost. Roku 1940 vychází kniha s názvem Francie - misijní země? Tato kniha popudila tradicionalisty, lpící na iluzích o Francii "jako nejstarší dceři katolické církve", byla však kladně přijata pařížským kardinálem Suhardem, pro něhož znamenala cosi jako obrácení. Kardinál Suhard do své smrti podporoval misii "dělnických kněží", která má zde svůj počátek, a bránil ji proti pomluvám církevněpolitické pravice a zásahům Říma. Nejde zde o to psát dějiny této misie. Cílem je shrnout základní poznatky a zkušenosti, které misie kněží manuálně pracujících v továrnách přinesla. Prvním poznatkem bylo dokonalé poznání situace. Potvrdilo se, že v "katolické Francii" většina lidí prakticky nikdy nepřijde s církví do styku. Ukázalo se, že církev se ve městech váže prakticky jen na jedinou, a to měšťáckou sociální vrstvu, a je v zajetí jejích zvyků a představ. Bohoslužebný rytmus je přizpůsoben rytmu života této vrstvy, dělníci pracující na směny mají sotva možnost se účastnit. Fakticky se bohoslužeb účastní ženy v domácnosti, děti a staří lidé. Druhý poznatek byl daleko závažnější: Církev, tak jak je, je spíš překážkou než nástrojem misie. Farní společenství nepřijme, ale odradí člověka, který je do něho přiveden. Často to ani není společenství, ale izolovaní návštěvníci bohoslužeb. I zvěstování evangelia je přizpůsobeno určitému typu posluchačů. Nejde o to kázat nově nevěřícím, i věřícím je nutno nově zvěstovat evangelium. Závěr je zřejmý: Aby se obrátili nevěřící, musí se nejprve obrátit věřící. To je cena za misii. Členové církve však většinou potřebu obrácení nepociťují. Naproti tomu misionář, žijící v jiném prostředí, prožívá stálou proměnu, která jej však odcizuje podobě církevního společenství, které jej vyslalo. Vzniká napětí, někdy vzájemná kritika nebo naopak lhostejnost. Potvrzují to slova Hanse Urs von Baltazar, podle něhož každá skutečná svatost v církvi musí snést tento vnitrocírkevní odpor. Podle téhož autora je proměna základní kategorií biblické a křesťanské existence - ovšem neochota k proměně vede až k tragickému přerušení kontaktu mezi misionářem a církví. Misie jednotlivce je však neúčinná, nestojí-li za ní živé společenství. Zmíněné napětí je pochopitelné - věřící si hájí svůj církevní svět a jeho představy, církevní úřady nemají rády, když se něco vymyká jejich kontrole. Nicméně se ukázalo, že největší odpůrci nových misijních metod pocházeli z řad těch kněží, kteří se v mládí sami o něco nového pokoušeli a rezignovali. Naopak podporu našli misionáři u teologů, kteří sami před studiem prošli civilním povoláním. Odpor vzbudilo i to, že se vytvářel nový typ kněze, který odkládal určité vnější projevy, typické pro měšťáckou sociální vrstvu, vyšel ze své situace, aby podle příkladu Kristova byl uprostřed lidí - nejen, aby je poučoval, ale aby se sám nejprve od nich něčemu přiučil, aby poznal jejich skutečné problémy a nepředpokládal u nich potřeby lidí minulého století. Nikoli aby "vykládal svět" a "poskytoval útěchu", ale prostě byl přítomen. Krátce před smrtí formoval kardinál Suhard poslání dělnických kněží takto: "Být svědkem, zpřítomňovat Boží tajemství. To znamená: Žít tak, aby tento život byl bez Boha nevysvětlitelný." Vytvářet skutečně živé společenství s chudými. Jiní doplňují: Kněz může být lidem směšný, nepochopitelný, provokující - nesmí se jim však stát lhostejným. Navzdory tvrzením tradicionalistů dnes křesťanství tolik neohrožují "bludy" jako pocit, že není vztah mezi křesťanstvím a skutečným životem, a s tím spojený tichý odchod z církve. V československých podmínkách působilo mnoho duchovních podobně, protože jim stát znemožňoval působit ve farnostech. Bylo to pro ně trauma, na něž se dnes snaží, co nejrychleji zapomenout? Nebo i oni zužitkují své individuální zkušenosti a poznatky pro práci celé církve?

Jaroslav Vokoun