Jste zde

REORDINACE?

autor: 

Mám zato, že reordinace je kontraindikována hned z několika příčin: sakramentálních, eklesiálních a personálních. Vedle toho budí tento návrh řešení problému mlčící církve (nebo snad příkaz? V každém případě prý podmínka sine qua non) specifické mravní dilema, totiž co vposledku je a co není dobrem církve, co je a co není pochybností léčitelnou právě reordinací. Reordinace se týká - jak se zdá - několika stovek lidí. A některým působí značné obtíže. Povšimněme si blíže různých aspektů problému reordinace.

1. Kontraindikace

Svátostný aspekt

Pro katolíka je příznačná větší citlivost pro svátostný život. Svátostné dění se ovšem neodvíjí ani výlučně, ani především v rovině právní, jak někteří jiným i sami sobě předstírají tím, že v souvislosti se svátostnou službou znají jen jedinou starost: aby úkon byl PLATNÝ. Nechci bagatelizovat právní aspekt, i mně velmi záleží na platnosti a na dovolenosti vysluhování svátostí: Boží lid si nezaslouží být klamán, ani soužen nejistotami. Jenže svátost se musí dít především v "Duchu a pravdě". Je proto absurdní, že v celém sporu o reordinaci se v kuloárech diskutuje jurisdikce, psychická potence světitele některých členů presbyteria mlčící církve a nevím co ještě, kdežto eklesiologické, sakramentální a personální jádro problému zůstává zcela stranou. Je prostě absurdní, že nikdo z apoštolů reordinace se neohlíží ani na hlavního aktéra svátosti, Krista, ani na Ducha, v němž se každá svátost děje (a proto je živá, plodná). A tak tvůrčí akt Boží, ať už ten originální anebo reordinovaný, degraduje lidskou arogancí na cosi, co má člověk - vrchní mág - zcela v hrsti a smí to podle vlastní libosti nejen uznat, ale také škrtem pera zneuznat a libovolně opakovat. Je ovšem zvláště pikantní, když se toto vše odvíjí právě v souvislosti se svátostí, o které učíme, že vtiskuje nezrušitelné znamení (charakter): nikdo se o toto znamení nezajímá, natož aby je zkoumal. Nikdo také nezkoumá, nese-li taková svátost ovoce odpovídající Duchu. Zato se pilně zkoumají razítka na dokumentech. Nemyslím, že taková svátostná praxe obstojí, plodnost svátostem přece dává Duch. Právě ten Duch, kterého většinou ignorujeme, ale který je svědkem, jak se ze "správců Božích tajemství" snadno stali "páni" těchto mystérii.

Aspekt eklesiální

Církev je svou podstatou lidem putujícím, nezabydleným, lidem vyhlížejícím toužebně budoucnost podle zaslíbení, lidem vůbec ne soběstačným, ale na Krista ve všem důležitém odkázaným. Tím spíš ji musí její Pán a Ženich chránit. Podobenstvím o správci, který během zastupování Hospodáře sám ve svých očích příliš "vyrostl" a začal svévolně utiskovat a šikanovat své spolusloužící, varuje Ježíš ty, kteří správcují na církevních postech lidsky nazíráno "vyšších", než zastávají jiní, a zapomínají, že od těch nejníže postavených je nedělí nic podstatného (stačí, aby Hospodář komusi jinému řekl: "příteli, posaď se výše" a budou s hanbou sedět na místech posledních). Tak tomu je v církvi Kristově; tak tomu musí být v každé církvi, která chce Kristovou zůstat. Je-li kdo povolán do presbyterátu, povolává jej i Vzkříšený. A soudí. Proto nemá-li být právní stránka církve a její CIC jen pouhou pojistkou mocenského postavení jisté vrstvy, trpkým plodem triumfalistické zpupnosti člověka, kterému se podařilo vyšvihnout se výše k vrcholům "posvátné moci", musí spravedlnost a právo církve Krista zpřítomňovat ne méně než např. charita nebo řehole. Jinak řečeno: Legitimním výrazem práva v církvi musí být Kristova milost, lex musí být znamením milosti Kristovy vůči jeho nevěstě. Všichni ti, kdo se cítí povoláni svým úřadem vyžadovat od svých bližních to či ono, měli by znovu a znovu vážit, zda je ten jejich požadavek vůbec slučitelný s atmosférou Poslední večeře, v které Ježíš Novou smlouvu ohlašuje. Také legitimitu ordinace třeba posuzovat (resp. od křesťana vyžadovat reordinaci) ve světle této klíčové události dějin spásy. Nemyslím, že je k prospěchu církve, smete-li se (také díky právním důsledkům reordinace) vše dosud vytvořené mlčky pod stůl a presbyteři mlčící církve se v patřičném stejnokroji zařadí do šiků pracujících podle jiných zvyklostí a jiných tradic. Ve hře je řada pro a proti. Jenže dobrý hospodář vynáší ze svých zásob věci nové i staré. Dnes se požadavkem reordinací neváháme tak trochu vysmát starému principu ex opere operato (Christi), ale také duchu i liteře kánonů 1012-1017 a ovšemže i 1024. Je jistě ke škodě církve obecné, jestliže někdo svými vlastními dobrovolnými postoji, prohlášeními a činy protiřečí svým neméně vlastním a dobrovolným postojům v minulosti (leda by šlo o pokání; jenže metanoia v přístupu k problému mlčící církve - zdá se - zatím nehrozí).

Aspekt personální

Presbyterát povolává konkrétní osobnost do služby. Člověk slouží druhým do té míry, do jaké uzrál v osobnost. (Komu se to nezdá, ať se zamyslí nad silou chvíle, kdy Ježíš umývá učedníkům nohy.) Je dnes už nikoli hypotézou, ale potvrzenou zkušeností, že reordinace poškozuje proces zrání osobnosti i v čistě přirozené rovině. V rovině náboženské, konkrétně v kněžské existenci musí těžce poškodit umění dospělé poslušnosti. Tím zasahuje i samu podstatu novozákonního kněžství, odvozovaného od Krista poslušného, jak nás učí list Židům. Reordinace totiž vyžaduje mj. také nový slib poslušnosti novému ordináři. Slib ne méně vážný než slib manželské věrnosti pochopitelně nechá v srdci člověka stopu. Je nutno vzít vážně, že svěcenec slibuje poslušnost v rámci svátosti, tedy "před Boží tváří". A slibuje zcela konkrétnímu subjektu. Nikoli snad vyšším či nejvyšším úřadům církve obecné, nikoli anonymní biskupské moci, ale svému konkrétnímu ordináři, jehož jménem na něj světitel vložil ruce. Pro vážnost přísahy není podstatné, zda biskupská konference tohoto ordináře mezi sebe přijala či nikoli; všichni snad chápeme, že biskupská konference není totéž co sbor biskupů. (Pokud jej však konference ignoruje, činí problém ještě akutnějším.) Mýlí se ti, kteří předstírají, že mohou od této přísahy dispenzovat mávnutím ruky - i pro legitimního nadřízeného mého ordináře platí kanonické podmínky, podle kterých musí postupovat, nemá-li být takový akt pouhou svévolí. To jsou holá fakta. Je pak jistě ke škodě presbyterátu jako takového, že tomu mnozí nechtějí rozumět: přemlouvají k reordinaci bez exkardinace, legitimního ordináře pomlouvají jako romantického samozvance, anebo o něm dokonce tvrdí, že ani neexistuje. Další trauma osobnosti souvisí s vírou svěcence. Kdysi totiž přijal své svěcení v bázni a s vděčností, v modlitbách a se sebevydáním. Teď jej důvěryhodní bratři přesvědčují, že to byl (možná) omyl, jen prázdný obřad, jen podivná hra na kněze. . . Tehdejší prožitky, prožitky dalších let (např. radost nad obrácenými kajícníky, eucharistické liturgie) - to všechno byla prý fata morgana. Čemu a především jak má nadále věřit takový "novokněz" po dvaceti letech skryté kněžské služby, kterou dnes prohlásili za omyl? Trampotám osobnosti ovšem není ještě konec: Reordinace se vysmívá i jeho dosavadní lidské schopnosti důvěřovat. Diakonát i presbyterát přijímal odkázán jen na důvěru ve své učitele, formátory, světitele. Tou důvěrou riskoval mnoho a věděl, že mnoho je ve hře. Teď mu někdo (nota bene bez argumentů, nicméně také důvěryhodná autorita) de facto tvrdí, že tenkrát v dobách nebezpečných pro jednotlivce i pro církev důvěřoval lidem nehodným - buď podvodníkům, nebo romantickým naivkům, nebo bláznům. Jen cynik by pak po tom všem mohl od reordinovaného očekávat vztah k jakékoli další autoritě jiný než stroze formální. Úředně navržené řešení se o povolání lidské osobnosti vůbec nezajímá, tím méně by se pokoušelo léčit, ocitlo-li se povolání v jakýchsi obtížích. Ve skutečnosti je ovšem povolání nesmírně významným darem, nabídlo i vyvolení a ospravedlnění, jak učí Pavel. V této důvěře Božímu slovu bylo možno pracovat i v podmínkách někdy velmi těžkých. Takovou existenciální jistotu nemůže žádné lidské pověření či "přeškolení" člověku nabídnout. Přesto se doslova vzkáže stovkám lidí, aby se od svých dosavadních praporů rozešli a někam se zařadili. Lze vůbec i jen doufat, že nadále bude takový reordinovaný ve svém svědomí jistější, že bude po tom všem ještě znamením uzdravujícího Krista, anebo řečeno praktičtěji: bude schopen být pevnou oporou váhavým, skrupulantům, nemocným všeho druhu? Lze doufat, že se po zatracení své veškeré prý pochybné minulosti a po prapodivném vítězství údajného "pořádku" odváží zvěstovat kdy něco jiného než právě jen církevní rubriky a přípisy z konzistoře? Zatím stále ještě předpokládáme, že takový reordinovaný dokáže přijmout novou autoritu jako autoritu. Tak samozřejmé to ovšem není poté, co takový kandidát zjistí, že u posvátné kongregace "vyšetřující" pro něho personálně veledůležité věci vůbec neberou zřetel na jeho vlastní svědectví, ani na svědectví přímých svědků. Zato se berou vážně výpovědi lidí, kteří sice sami do věci nikdy neviděli a nevidí, mé světitele ani mne neznali, ani se mnou, ani s nimi nejednali, nicméně prý to neb ono slyšeli, ten či onen vzkaz měli prý vyřídit, to nebo ono jim připadalo podezřelé. . . Dokonce i typicky udavačské, účelově slepené střípky jakési rekonstrukce - to vše po léta pečlivě shromažďoval jistý prelát (pochopitelně i pro užitek StB) a dnes se to opět hodí. . .

2. Dilemata

Vedle nesporných škod, o kterých už byla řeč výše, je třeba připomenout další dilemata, která se ve škody mohou snadno časem přeměnit. Bude tu řeč o způsobu argumentace, se kterou se kandidáti reordinace u ordinářů biskupské konference zatím setkávají. "Pro dobro církve je třeba se zapřít. . ." Zajisté. Církev si od presbytera zaslouží i víc než sebezapření. Jenže - kéž odpustí ti bezelstní z ordinářů - o jakém dobru, o dobru pro koho je přitom řeč? Oddechne si kongregace, která věc "řešila". Potěší se ordináři. Snaží se pochopit někdo ty věřící, které dosud zpracovával tisk sarkastickou kritikou "tajné církve" coby dobrodruhů, romantiků, dokonce i agentů StB, obcházejících celibát a vysávajících mešní stipendia? A vcítil se někdo do situace těch věřících, kteří se po letech, ba desetiletích svátostného obcování dozvědí z novin, že jejich dlouholetý zpovědník nebo celebrant byl právě slavnostně posvěcen a sloužil svou primici? "Roma locuta, causa finita," citují někteří svatého Augustina. Řím opravdu promluvil. Obtíž je v tom, že nejen jednou. Kdy tedy causa finita? A kolikrát ještě? Letos vydala posv. kongregace své Normae. Jenže během let jiní neméně pověření a neméně vysocí úředníci téhož "Říma" o platnosti "tajných" svěcení nikterak nepochybovali, ba právě naopak. A tak ať už reordinaci přijmu nebo odmítnu, vždy to bude v souhlase s Římem. Úcty si zaslouží každé rozhodnutí pověřených reprezentantů. Může mít někdo za zlé, jestliže si vyberu to příznivější? Na kom však zbude povinnost to vysvětlit veřejnosti bez klamných zjednodušení? "Nutno odstranit jakoukoli pochybnost," žádají někteří. Právem, jde o věci příliš vážné, aby se mohla tolerovat skutečná pochybnost. Jenže tyhle pochybnosti jsou vskutku prazvláštní: O platnosti kterékoli z mých dosavadních (svým způsobem řádných) ordinací totiž nepochybuji ani já, ani žádný z mých světitelů, ani můj ordinář. Důvěřoval jí zahraniční biskup, který mi umožnil studia. Důvěřují jí ta církevní společenství, kterým už dvacet let sloužím. Že jsou prý tyto ordinace pochybné, tvrdí ti, kteří s celou věcí přišli do styku relativně nedávno, nemají a nemohou mít informace z prvé ruky, jsou odkázáni na výpovědi jiných osob (mimo jiné i na moje vlastní). Kde tedy vznikla taková pochybnost, není-li apriorní, podložená spíš emotivně než fakticky? Kde vzít fakta, ne-li v místě jejich zrodu? Nejde o pochybnost nad událostí, která by snad nebyla dodnes po objektivní stránce dosvědčena kanonicky relevantními svědky, naopak. Také nejde o pochybnost ledajakou, ale o pochybnost nad svátostí, tedy nad aktem, o kterém se dosud věřilo, že se děje ex opere operato Christi, tj. nezávisle na kvalitě ordináře (právě proto nebylo nikdy třeba reordinovat ani ty svěcence, které ordinovali lidé evidentně nehodní - morálně nepevní? anebo psychicky nemocní? cynikové? jen stěží věřící? Kdo by to rozeznal?!). Nepochybná je předepsaná látka i forma udělení svátosti. Co tedy zakládá tuto pochybnost? Těžko říci, protože žádný důvod pro onu zapeklitou "pochybnost" autentické texty nesdělují, jako kdyby buď byl všeobecně znám (ovšemže není!), anebo jej vlastně ani netřeba znát (jako v Kafkově Zámku). Nesdělím-li důvod, nemusím čelit protiargumentaci, stačí pouze kvazidůstojně mlčet. . . Budiž mi dovoleno předložit nakonec hypotézu, dovolující mnohé ze záhad odstranit a zároveň schopnou otupit ostří výše uvedeným "nepříznivým souvislostem s celocírkevními zájmy". Připusťme tedy hypoteticky, že ve skutečnosti nejde vposledku o nejistotu co do svátosti, ale jde o jiné, během dějin církve také intenzívně a vytrvale sledované, ovšem silně problematické dobro - o "potestas regiminis", o moc a autoritu. Že jde o snahu tuto moc koncentrovat a monopolizovat, resp. suspendovat episkopální moc biskupů konsekrovaných tajně. Lze pak snadno pochopit, proč je tato kauza důležitější než mnoho jiných mělčin a traumat současné církve v Československu. Proč netřeba řešit kolaborace presbyteria s režimem v době pronásledování, proč netřeba ukáznit skupinu těch biskupů, kteří mezi sebou proti vůli papeže vytvořili a publikovali biskupskou vzdorokonferenci, proč netřeba přezkoušet teologickou úroveň těch duchovních, kteří jsou mnoho let v duchovní správě a nikdy neabsolvovali žádné kanonicky relevantní studium (protože nejméně deset let neexistoval v Československu žádný legitimní seminář a na místě profesorů "učili" vedle důstojníků StB všelijak narychlo sehnaní lektoři bez kanonické mise) - zato musí být před komisí fakulty jednotlivě přezkoušen každý, kdo bude reordinován; proč je tajné studium v řádném zahraničním semináři někomu uznáno a někomu ne; proč u někoho nevadí jasný a neskrývaný konkubinát, ale u jiného vadí řádné svátostné manželství. . . Je-li na této hypotéze něco pravdy, dostane smysl i reordinace. Má totiž v mocenském zápase podobný efekt, jako měla kdysi v počátcích Husákovy normalizace povinná výměna stranických legitimací: jednak není k takové akci pozván každý, jednak si každý z pozvaných musí pořádně zapamatovat, čím si místo na slunci veřejné normality vykoupil (a jistě si dá pozor, aby už nikdy nikoho nemusel znovu ujišťovat o své dobré vůli).

3. Závěry

Ať už má uvedená hypotéza pravdu či nikoli, jisté pro mne zůstává, že proti reordinaci svědčí přinejmenším několik nesporných skutečností. Různé autority, kterých si vážím, mají na věc rozdílné názory, tam tedy jistotu hledat emohu. Legitimní autorita každého ordinovaného v naší mlčící církvi - ordinář - se opakovaně vyjádřil, že s reordinací nesouhlasí (ale netrestá ji, pokud se pro ni někdo sám rozhodl). V daném případě všem autoritám, kterých si vážím, ani nemohu vyhovět, zásadně se neshodují. Jsem tedy odkázán vposledku na své svědomí. V souhlase se svědomím tedy uzavírám problém své reordinace jednoznačně: nemohu, nesmím, nechci. Hlavní vadu konceptu reordinace vidím v tom, že se bez dialogu, pouhým škrtem pera pokouší vyřešit problém mnohem širší a v dané souvislosti raději nezmiňovaný, problém zvaný neveřejná a nekonvenční pastorace. To, co se zatím kolem věci navrhuje, není popravdě řešením, ale kanalizací: spláchne se prostě. Nepohodlné zkušenosti tak spadnou pod stůl a tam se po čase zapomenou, nepohodlná tradice se na delší či kratší čas přerve. Nemohu však uvěřit, že ke slávě Boží a ve prospěch církve, ve prospěch hlásání radostné zvěsti a s citem pro člověka ať už ordinovaného, anebo na službu ordinovaných odkázaného.

-j-