Jste zde

031 - červenec-srpen 1993

Editorial

Prázdninové dvojčíslo uzavírá první semestr veřejného účinkování. Bylo pro mne a pro nás potěšením, že enormně stoupl počet abonentů, že tu a tam jsme se dozvěděli, že se Getsemany čtou v parlamentě či na některých státních úřadech. Čtou je husité, evangelíci, spousta katolických farářů a katolických nefarářů, nechci-li použít nešťastné slovo laik. Máme živé kontakty se zahraničím. Potěšila nás také řada kritických i nekritických dopisů. Z útržků, které se dostávají na světlo, jsme také pod drobnohledem ostřížů prvorepublikověrců či těch, kteří nostalgicky hledí před 2. vatikánský koncil. Ostatně nejsou sami na světě. Nové čtení koncilních dokumentů, to dosavadní bylo pomýlené, fedruje i strážce skoro nejvyšší - šéf Kongregace pro věrouku (KT 24/93). Lze, pokud nezvítězí zdravý rozum, očekávat i ostřejší konfrontaci na stránkách katolického tisku. To je samozřejmě důvod k radosti. Svědčí to o životě a ne umírání.

K problému různých rovin zkušenosti a pozic v církvi se vyslovuje Jaroslav Vokoun v článku Usilujte o smíření.

K hlubší teologické reflexi odkazují dva články. Leo Karera Věřící mají právo analyzující napětí a zároveň šanci v církvi - spoluzodpovědnost všech. Druhý teologický příspěvek Güntera Virta přibližuje významný pojem katolické morálky Epikeia. Na jejím základě lze tento odpovědný a svobodný křesťanský život stavět.

Tak trochu stereotypní názor na Polsko a křesťanský život v nám narušuje analýza francouzského deníku Le Monde Málo katolické Polsko. Hodilili tam naši "věrní hoši" kotvu teologie - pak asi nevědí, co činí. Překlad článku uveřejňujeme.

S psychologií, ale daleko ještě širšími souvislostmi souvisí Spoustův článek Postižení celibátem věnovaný kněžím, kteří se po vysvěcení oženili. Závěr je alarmující.

Kritický start dvojčísla však kulminuje v pozitivním duchu. K podstatě církve nepatří diskuze o strukturách, úřadech, teologických orientacích a posunech, ale SLUŽBA světu - potřebným. Jedné z možností této služby se věnoval francouzský kněz a poslanec parlamentu abbé Pierre. Vytvořil společenství Emauzských domů, které funguje v mnoha zemích a dnes také u nás. Mocně se na díle účastní i jeden z tajných biskupů F. Zahradník. Informace o duchu i organizaci Křesťanského společenství Emauzských domů vás jistě potěší, možná zaangažují.

O vnitřních zdrojích angažované duchovnosti pojednává i recenze Teologie mystické zkušenosti od protestantského teologa Jürgena Moltmanna. Tvrzení, že církev je církví mučedníků, radikálně relativizuje náš aplaus liberální prosperitě a církevnickému triumfalismu.

Věc tajných kněží shrnuje k tomuto datu situaci a stav řešení. Informace, které se nám podařilo získat z nejvyšších míst, ukazují určitou, ale mlhavou naději. Drobné útržky z besedy mladých s profesorem Häringem a zamyšlení nad výzvami z Taizé dokreslují celé číslo. Vidíte, vzal jsem si k srdci dobré rady - "Nepiš tam tu politiku." Kdyby to byly rady ojedinělé, nereagoval bych. Byly však početnější. Dovolte však i mně k tomu také jednu poznámku. Je to slovo do vlastních řad. Jak analyzuji vývoj v našich společenstvích, mám jednu velkou obavu: ztrácíme citlivost pro sociální potřeby lidí kolem. Většině z nás se sice nevede božsky, ale mnozí mají nadprůměrné postavení a s tím i těžší portemonnalie (penězonosky). To mění vidění věcí, to mění srdce. A druhá poznámka. Jsme příliš koncentrováni tam, kde to kritizujeme na druhých: do sebe, svých společenstvíček a družení. Někdy nám jde v jiné verzi o totéž, co těm s berlami a kříži - o vnější formy, byť rádoby modernější. Klerikalismus naruby je naše pokušení. Nebojte se, nebudu psát o politice - tam se totiž dnes odehrává zápas o duši národa, zápas s temnými silami zla.

Václav Podskalský