Teologické aspekty dějin církve v době nejnovější

Cílem tohoto krátkého příspěvku je upozornit na absenci teologické reflexe při historické práci nad nejnovějšími církevními dějinami. Je samozřejmé, že prvotní historikovou starostí je shromáždění pramenů, popřípadě jiných svědectví, a jejich kritické prozkoumání. Potom je však svému řemeslu povinován interpretací, při níž musí vzít v úvahu opravdu všechny dějinné okolnosti. Nejde v žádném případě o vytváření nějaké filozofie či teologie dějin, spíše o všechny aspekty skutečnosti, které nejsou viditelné na první pohled, ale přece jen se „hlásí o slovo“. Tyto aspekty je možné zviditelnit například těmito otázkami: Jak si křesťané v posledním půlstoletí představovali Boha? Jako přísného soudce trestajícího hříchy křesťanů a celého světa, nebo jako milosrdného zachránce, které v každé, byť sebetragičtější situaci, poskytuje východisko a naději? Jak křesťané v posledním půlstoletí pohlíželi na svou církev (své církve), které eklesiální modely považovali vhodné a které za nevyhovující, v čem viděli zásadní úlohu církve, jak prožívali liturgické dění? A konečně: Jak si křesťané představovali okolní „svět“, či jak jej hodnotili, popřípadě přetvářeli. Jakou prosazovali misijní strategii, pokud na ni – z důvodů vnitřních nebo vnějších – nerezignovali.

Tato trojice (Bůh, církev, svět) je zvolena na základě jediného kriteria, totiž na základě vztahu těchto zvolených skutečností k vědomí křesťanů. Možná by se dala zvolit kriteria další, možná taková, která by poskytla objektivnější pohled. Uvedený přístup je však velmi široký, protože nabízí možnost pracovat s rozmanitým materiálem (žádný pramen nemůže být vyhodnocen jako bezcenný!) a různými metodami (zvláště dnes žádoucími rozhovory s osobnostmi – pamětníky). Je navíc svou metodou ekumenický, nebo alespoň vybízí ke komparaci.

Ještě jedna předběžná poznámka: uvědomuji si, že uvedený typ otázek není do značné míry pouze historický, ale že obsahuje silný aktualizační náboj. Je to z mé strany záměrné, programové. Myslím si, že se historik má pohybovat v tomto napětíplném poli: řečeno obrazem – mezi Skyllou starožitnictví a Charybdou výprodeje historické pravdy nablýskané potřebě doby. O tom, že to není jednoduché, nepochybuji.

Zkusme si nyní hlouběji vymezit terén na základě této trojice: Bůh, církev, svět.

1. Bůh

K úvaze mě mimo jiné přiměla i první část listu k sociálním otázkám Pokoj a dobro. (Tento list vyšel v roce 2000 a představuje nejúplnější hodnocení situace české církve v polistopadovém období. Je zajímavý mimo jiné svým ekumenickým rozměrem, i když současně vyšel jako dokument České biskupské konference.) Zde totiž nalezneme následující tvrzení: „Křesťanský pohled na tyto otázky (tj. slabost odporu vůči zlu apod.) by neměl ztratit ze zřetele zamyšlení o Božím trestu za naše selhání; kolik jich jen bylo v tomto století! To, co následovalo, lze vidět jako, vichřice hněvu pro hříchy naše na hlavy naše uvedeného‘. (J. A. Komenský). Bůh nás vychovává i tak, že nás trestá.“ Tyto věty nechci samozřejmě vytrhávat z kontextu první části, nebo dokonce celého listu, který ostatně zaslouží důkladný kritický rozbor. Na druhé straně to však jsou vyjádření, které mě při čtení na první pohled zarazily a jak jsem zjistil, nezůstal jsem při tomto zaražení osamocen. Myslím však, že si zaslouží ověření ve věci selhání křesťanů i ve věci chápání Boha jako trestajícího soudce, a v případě, že jsou přinejmenším částečně pravdivé, důkladné zhodnocení. Implikují snad skutečnost, že tento obraz Boha v době komunistické totality dominoval? Co vlastně znamená pro lidské myšlení a chování, když člověk pohlíží na Boha právě těmato očima? Je Bůh právě v extrémních podmínkách nahlížen jako v podstatě nevyzpytatelný soudce, který nechává trpět své (selhávající) věrné? A především: Nalezneme svědectví o tom, zda tento obraz Boha ovlivnil nějakou změnu u některých křesťanských skupin nebo přinejmenším osobností, například při zásadních rozhodnutích? Má tedy tento obraz určitou historickou relevanci?

U další otázky se můžeme nechat inspirovat známou německou teoložkou Dorotheou Sölle. Ta před několika lety, když uvažovala o vztahu křesťanů k nacismu, zproblematizovala, ba zpochybnila pojem, který je slyšet velmi často v křesťanských prostředích, totiž pojem poslušnosti. Po zkušenostech s různými, byť rozdílnými typy totalitních režimů se prostě nelze ubránit přehodnocení výrazů, které byly dříve neproblematické. Je zajisté dobré poslouchat Boha, je zajisté dobré být také poslušný zákonné církevní autoritě, která Boha reprezentuje. Po naší zkušenosti s totalitarismem však není přípustná naivita jakéhokoli druhu. Nelze poslouchat kohokoliv a zdá se, že nelze poslouchat bez zvážení všech pro a proti. Poslušnost nelze postavit také na jakési primitivní logice, která mohla nebo ještě může mít tuto formu: kdo byl proti totalitnímu režimu, je automaticky důvěryhodný. To je možná druhý pojem, který zaslouží zvážení - důvěryhodnost. Kdo byl v oněch nedávných dobách důvěryhodný, kdo byl případně nedůvěryhodný a proč? Čím tehdy získával či odrazoval své příznivce, čím mohl proměňovat lidské životy, ba osudy celých skupin. A co bylo tehdy dáno v tomto jednání osobních přístupech, charismatem, a co bylo dáno takříkajíc dobou. Možná, že je naše zkušenost z uplynulého desetiletí obdobná. To, co se stalo v roce 1989, skutečně přehodnotilo řadu našich jistot a našich představ. Vzpomínám si například, jak jsem v osmdesátých letech hodnotil aktivity celosvětové církve i aktivity některých osob působících v domácím prostředí, jichž jsem si tehdy velmi vážil. Dnes přemýšlím o tom, co z těchto mých náhledů bylo naivní, co bylo výrazem pouhého obdivu k protikomunistickým činům, co hodnotného „přežilo“ i po změně, která nám umožnila nový pohled na osoby i věci, jež nás obklopovaly.

Křesťanská zkušenost tohoto století poukazuje též na něco, co by se dalo nazvat zvláštním Božím nejednáním. Bůh, jak se zdá, někdy mluví a jedná (ať již jako milující osvoboditel nebo jako trestající soudce), někdy však (možná zdánlivě) nejedná a nemluví. Zkušenost křesťanů našla svůj výraz v pojmu mlčícího Boha. Je to zajisté jen obraz, musíme se jím však zabývat proto, že souvisí s něčím, co nazýváme – podle svého vkusu – sekularizací, šířením atheismu nebo dokonce odpadlictvím od víry. Proč Bůh v určitých situacích, kdy člověk naléhavě potřebuje pomoc, mlčí? A co tato představa, šířená v křesťanském vědomí, způsobila a působí? Teodicea patří pravděpodobně ke gordickým uzlům, jež se nedaří rozplést a jakékoli rychlé rozseknutí ubližuje zřejmě Bohu i člověku. Současně ale představuje výzvu, kterou nelze přehlédnout.

2. Církev a církve

Toto pole skýtá nepřeberné možnosti k úvahám. Jmenuji pouze některé podněty. Je například známý fakt, že římskokatolická církev, od předních biskupů po posledního laika, prožívala ve větší či menší míře v době komunistické totality své spojení s římským centrem a že právě komunistický režim se snažil toto propojení zničit, nebo alespoň výrazně oslabit. Je také zajímavé, že církve, které měly propojení s bratrskými (sesterskými) církvemi v zahraničí, účinněji vzdorovaly vnucované ideologii, pokud jejich kontakty nebyly přímo komunistickými a státními orgány zřízeny a v podstatě uskutečňovány. Uvedené skutečnosti mohou vést k důkladnému popisu snah, které vedly buď k posilování solidarity světové církve, nebo naopak k její destrukci.

Druhý podnět se týká rozvíjení ekumenických vztahů, respektive překračování bariér mezi jednotlivými křesťanskými denominacemi, které dozajista souvisejí s celospolečenským uvolňováním napětí ve druhé polovině 60. let a se změnami, které přinesl druhý vatikánský sněm. Některé diskuse, vedené v devadesátých letech například na půdě České křesťanské akademie, prokázaly, že právě v období pražského jara nedocházelo pouze k obnovování některých církevních struktur, ale k daleko důležitějším a dlouhodobějším jevům, které souvisejí se změnami mentality. Mám zde konkrétně na mysli diskusi o seminářích v Jirchářích, jíž se zúčastnila většina jejich organizátorů. Ti se shodli na tom, že semináře změnily nejen vztahy mezi některými účastníky, ale přímo přivodily atmosféru, v níž mohla být příslušnost k určité konfesi irelevantní, ba dokonce v některých případech byla (záměrně) zaměňována. (Jan Šimsa například velice rád líčí scénu, jak měl jednou Jiří Němec „hrát“ při diskusích evangelíka.)

Třetí podnět chce podtrhnout již zmíněný aspekt církevních modelů. Výraz model může být snad zavádějící v tom smyslu, že navozuje představu teoretického, pouze myšlenkového modelování, které nemá souvislost s realitou. Takové inženýrství církevních duší. Opak je pravdou. Doba, o níž hovoříme, byla naopak plná modelování velmi praktického. Byla totiž naplněna hledáním adekvátních církevních poloh, včetně hledání rozličných strukturálních „alternativ“, které by umožnily církvi a jejím společenstvím nejen přežít, ale i rozvinout jejich působení. Příkladů se jistě nalezne dostatek, je však namístě je usouvztažnit. Z tohoto hlediska je například možné se dívat v jednom úhlu pohledu na takové rozdílné fenomény, jako bylo novátorské a na praxi zaměřené vyučování, promýšlení a praktické zkoušení společného řeholního života s novými pravidly, které by více odpovídaly tehdejší situaci, nebo dokonce odvážné liturgické experimenty, vedoucí většinou k naplnění intence dokumentu o liturgii ve věci aktivního podílu věřících na bohoslužebném dění.

3. Svět

V tomto okruhu se můžeme pohybovat v dichotomii odmítnutí / přijetí, a to hned ve dvojím smyslu. Především jde o rozpornost vztahu světa, chápaného jako výplod zla, naplněného hříchem a svolávajícího Boží trest, a církve, místa zaslíbeného, místa pravdy a lásky. Nemůže být pochybnost, že tato dichotomie v minulých desetiletích nejen existovala v různých křesťanských prostředích, ale že někde byla její existence velmi zvýrazňována. Jakou úlohu v tomto rozporu sehrávaly tradiční eklesiologické představy, a naopak, co v těchto představách způsobil a umocnil komunistický proticírkevní tlak?

Je však možné a nutné zmínit dichotomii druhou, která vyjadřuje celocírkevní trend, který se ovšem praktikoval především v zemích s komunistickou vládou. Tento trend by se dal vyjádřit hesly bezbožecký komunismus / aggiornamento, výrazy, které vyjadřují změnu papežské politiky v šedesátých letech, jež měla bezprostřední dopad na církevní situaci u nás i v jiných středo- a východoevropských zemích. V tomto kontextu by bylo dobré prověřit a dobře rozlišit všechny druhy kolaborace s režimem, které byly jednou násilným zlomením vůle nebo charakteru, jednou svobodným přistoupením na „realpolitik“ socialismu většinou spojeným s popřením základních křesťanských přístupů ke světu i člověku, jednou idealizovaným postojem, často se inspirujícím marxistickým výkladem skutečnosti. Možností je samozřejmě velmi mnoho; na některé poukázala nedávná, poměrně otevřená „hromádkovská“ diskuse, která byla bohužel vedena pouze na půdě jedné církve a nepřeskočila jako jiskra i do dalších konfesí. Nejde však pouze o kolaboraci, ale o všechny typy vztahů, o zodpovězení otázky po vlivu komunistické ideologie, zastrašování a slibů na křesťany, o srovnání různých důrazů u jednotlivých církví, například v sociální oblasti, o způsob odporu, který byl volen odpovědnými i méně odpovědnými jednotlivci. V této souvislosti by si zasloužil zvláštní pozornost problém metod, které křesťané upřednostňovali ve svém odporu proti komunistickému režimu (v drtivé většině nenásilný, „gándhíovský“ způsob).

Snad se někomu může zdát, že mám na historii a teologii příliš velké nároky. K tomu bych snad jen dodal, že je mám mnohem větší, než jsem nastínil. To, co mě opravdu trápí, je totiž otázka, zda může historie ve spolupráci s teologií skutečně vystihnout určité podstatné skutečnosti minulosti, nebo zda musí předat „své žezlo“ jiným, například autorům krásné literatury. K této myšlence mě přivedla nedávná četba známé novely Solženicinovy Jeden den Ivana Děnisoviče, v níž se autorovi podle mého soudu podařilo na pár stránkách vyjádřit něco velmi podstatného, a přitom velmi složitého a jemného. Totiž jistý proces uvnitř strádajícího člověka, který vede k tomu, že se tento jedinec nakonec naučí žít v otřesných podmínkách komunistického lágru tak, že si příliš ani nedovede představit takzvaně „normální život“ na svobodě. Myslím, že to, co potřebujeme vědět o nacismu a komunismu, míří přesně tímto směrem. Prozkoumat možnosti lidské degradace, ubývání lidskosti a humánnosti, slabost a bídu člověka. Samozřejmě, musíme se seznámit, a to velmi detailně – řečeno v mluvnických kategoriích – s fonetikou, morfologií i syntaxí totalitárních režimů. To, co však musíme mít především na paměti, je drama lidských osudů, skryté v našich historických analýzách. Myslím, že jsme právě tímto povinováni budoucím. Jsme však schopni proniknout až k podstatě skutečnosti? A může nám v tom teologie účinně napomoci?