227 - květen 2011

Jana z Arku

15. století nabízí řadu typových postav církevních dějin, v níž Panna Orleánská (asi 1412, Domrémy-la-Pucelle - 30. května 1431, Rouen) zastupuje nepříliš početný, o to však impresivnější typ ženy-vizionářky, bojovnice a mučednice. Její osobní příběh, po staletí zapomenutý (respektive připomínaný pouze místním folklórem v Orléansu a v Rouenu) a vzkříšený do podoby národního mýtu v 19. sto­letí, byl těsně propleten s velkými dějinami Francie a jejího vyčerpávajícího kon­fliktu s Anglií. Krátce poté, co se Jana narodila v rodině zámožného sedláka v Domrémy (kteréžto městečko na její počest později přijalo přídomek la-Pucelle), vstoupila stoletá válka do své poslední fáze. Od bitvy u Agincourtu r. 1415 získávali Angličané stále výraznější převahu v první řadě na moři, ale i na kontinentu. Jindřich V. ovládl Normandii, dobyl Paříž a stal se následníkem francouzského trůnu. Dauphin Karel, který se považoval za legitimního francouzského krále, si udržel střed a jih země a zbytek území byl ovládán burgundským vévodou Filipem - spojencem Angličanů. Za této pro Francii značně prekérní situace kolovala mezi lidem věštba, že spásu zemi přinese panna z lotrinských oblastí. Toto proroctví znala jistě i zbožná Jana, která se doposud v ničem nelišila od svých vrstevnic. Někdy ve třinácti letech však poprvé zaslechla hlasy, které jí nabádaly, aby se dala do služeb krále a zachránila Francii. Hlasy patřily sv. Michaelovi (kterého Francouzi vzývali jako ochránce před anglickým živlem), sv. Markétě a sv. Kateřině. Po dlouhé době se jí podařilo přesvědčit o svém výjimečném poslání otce i místního hejtmana, který poskytl odvážné vesničance na její cestu ke králi doprovod. Před Karlem stanula Jana v únoru r. 1429. Poté, co jej přesvědčila o svých úmyslech (před tribunálem musela konkretizovat své vize a pro­roctví a musela také podstoupit zkoušku panenství, neboť sama sebe zásadně nazývala Jeane la Pucelle - Panna Jana), byl jí přidělen nevelký vojenský oddíl, s nímž dokázala zakrátko osvobodit Orléans z anglického sevření. Vzápětí vojensky zaštítila Karlovu korunovaci v Remeši a její vojáci šli od vítězství k vítězství (zde je možné vidět paralelu mezi Janou a husity, kteří rovněž hrubou převahu nepřítele vyrovnávali strategií a hlavně nasazením pro věc). Stoupající všelidová popularita orleánské zachránkyně se však královi brzy přestala zamlouvat. Její oddíl tak začal být vysílán na stále bezvýznamnější (o to však nebezpečnější) akce. Zajata byla zradou v květnu r. 1430 a stala se kořistí Jana z Lucemburku, který si byl dobře vědom její hodnoty, a proto ji držel půl roku ve vězeních pod přísným dozorem. Ani v tomto postavení nepřestávala Jana svým příkladem probouzet v lidu odhodlání skoncovat s anglickou nadvládou, což bylo Angličanům velmi nemilé. Od Lucemburka nakonec Janu koupili za tučnou sumu 10 tis. liber, deportovali ji do Rouenu a ve zinscenovaném procesu jí obvinili z čarodějnictví a spolčení s ďáblem. Hlavní výtkou, kterou její bezúhonný život soudcům poskytl, byla její záliba v nošení pánského oděvu (která patrně nesouvisela pouze s praktickými ohledy). Odsouzena byla k smrti na hranici jako kacířka a čarodějnice. Rozsudek byl vykonán na Starém tržišti v Rouenu dne 30. května 1431 - v době, kdy bylo Janě 19 let.

Janin druhý život začíná velmi záhy - již v r. 1455 byl na žádost Karla VII. kurií přezkoumán a anulován rozsudek a Jana byla rehabilitována. Pro moderní dobu ji však objevil až francouzský historik z přelomu 18. a 19. stol. Jules Michelet. Na počátku moderního, národnostně zaměřeného kultu pozdější světice stál pak Napoleonův výrok z r. 1803: „Slavná Jana z Arku dokázala, že není zázraku, jehož by nebyl francouzský génius schopen, je-li ohrožena národní nezávislost." V 60. letech 19. století byly nalezeny údajné fragmentární ostatky mučednice (nedávná analýza prokázala jejich původ v Egyptě asi ve 3. stol.), což umožnilo zahájení procesu beatifikace (1909) a následné kanonizace Benediktem XV. (1920). Typické pro kult zrozený z pěny nacionalismu je, že se k němu v první řadě hlásí hnutí a frakce názorově sice rozdílné, ale všechny více či méně radikální - od meziválečných komunistů přes ultramontánní katolíky a royalistickou Action Française až po Le Penovu fašizující pravici.

Jan Klípa