„Šalom“ z pohledu Bible

^

Úvod

Dnešní situaci Země výstižně popisuje Jonathan Schell. Říká, že planeta vznikla před čtyřmi a půl miliardami let, o půl miliardy let později se na ní objevil život, teprve před šesti nebo sedmi tisíciletími se začala vyvíjet civilizace „a teď jsme celé toto pozemské stvoření učinili rukojmím nukleární katastrofy, jsme schopni je smést zpět do neživé temnoty, z níž povstalo. Hrozba sebezničení a planetární zkázy se dnes trvale vznáší nad našimi hlavami. V tuto chvíli ještě žijeme, ale už v příštím okamžiku můžeme být mrtvi. V tuto chvíli existuje na Zemi život, v příštím okamžiku s ním může být navždy konec.“

Celý svět je v sevření válek, konfliktů a násilí. Lidstvo trpí. Životní úroveň miliard lidí klesá den za dnem, zejména na jižní polokouli. Zmocňuje se jich panika a strach. Pro většinu obyvatel tohoto světa se zdá být život v míru nesplnitelným snem. Proto musíme usilovat o mír na celém světě. Náboženství a Písmo by se měly stát nástrojem, který pomůže šířit mír na planetě. V této souvislosti se chci v následujícím článku zamyslet nad některými aspekty míru ve Starém a Novém zákoně.

I. Kontext

Před více než rokem vypukla válka na Ukrajině. Její konec je v nedohlednu. Někteří se dokonce obávají, že jde o „nevyhlášenou třetí světovou válku“ nebo „o zástupnou válku, kterou vede NATO podporované Spojenými státy“. Existuje nebezpečí, dokonce slyšíme výhrůžky, že budou nasazeny atomové zbraně. V jiném koutě světa varuje OSN před humanitární krizí v Súdánu, způsobenou bojem mezi súdánským generálem a velitelem paramilitaristické organizace RFS (Rapid Support Forces). Stupňují se vzájemné útoky mezi Izraelem a Palestinou, mezi Libanonem a Izraelem. Zprávy o podobném násilí přicházejí ze Sýrie, Íránu, Taiwanu a jiných zemí.

Existuje úzký vztah mezi válkou a chudobou. Jak říká J. Milburg Thompson, „války plodí uprchlíky. Lidé opouštějí domov a často i vlast, aby unikli násilí. Rázem přicházejí o veškerý majetek a obživu. Války ničí města, domy, školy, nemocnice, pole, továrny, kanceláře. […] Úroda je zničena a lidé hladovějí. Vodní zdroje jsou otráveny a lidé žízní. Domy se hroutí a lidé nemají střechu nad hlavou ani co na sebe. Přibývá zraněných, šíří se nemoci. Zajatci jsou odvlékáni, někdy se ani mrtví nepohřbívají. Hospodářský růst a rozvoj společnosti jsou v podmínkách války a násilí vyloučeny.“

II. Několik metodologických úvah

V Bibli se o míru/pokoji mluví často (celkem 293krát). Když budeme procházet biblické odkazy, měli bychom mít na mysli tyto metodologické předpoklady.

1. Bible sama je celá knihovna, je to kniha obsahující mnoho knih, které pocházejí z různých století, kultur a kontextů. Každá z těchto knih byla napsána pro jiné potřeby a účely. Ke každému tématu přirozeně existuje více různých myšlenkových přístupů. Někdy jde dokonce o stanoviska protikladná, vzájemně si odporující. Proto neexistuje jednotný pohled ani na téma mír. Úkolem exegetů je tudíž odhalovat ty myšlenkové postupy, které přispívají k blahu současné společnosti a jedince. Způsob interpretace leccos vypovídá o interpretovi. To znamená, že naše interpretace je interpretací nás samých. Při exegezi by si měl tedy být každý vykladač vědom vlastních předsudků, předporozumění, postojů, voleb a hodnot.

2. Nejde o to, odhalit význam textu, jak tvrdí historicko-kritická metoda. Měli bychom se snažit odhalit význam textu pro daný kontext vykladače. K textu přistupujeme nejen jako k náboženskému nebo historickému dokumentu (což se týká také nás z východního či asijského kontextu), nýbrž jako k dokumentu víry určitého společenství věřících. Charakter textu je tedy spíše performativní než informativní, důležité je jeho působení na společnost a církev.

3. Můžeme se setkat i se zavádějícími událostmi a s názory, které jsou v protikladu k rozhodujícím tendencím tématu. Měli bychom tedy akceptovat hlavní pohled na téma vyjádřený v Bibli a nesnažit se chápat ony odlišné tendence v přístupu k tématu. Přestože v Bibli najdeme řadu příkladů pro válku a násilí a narazíme i na obraz Boha jako válečníka a toho, kdo vyzývá k válce,¹ Starý a Nový zákon směřují k míru.

4. Učení o míru – stejně jako každé jiné biblické téma – se přirozeně rozvíjí. Bible tudíž poskytuje kumulativní vědění. Křesťané se snaží sledovat linii Ježíšova specifického výkladu Tóry a proroků. Realitu tehdejší doby Starý ani Nový zákon nezamlčuje. V dějinách národa, který chce vydávat svědectví o Bohu, jehož vyznává, tedy o Bohu života (JHVH), je přítomno jak násilí, tak mír. V následující článku se pokusím vyzvednout jen ty myšlenky, které mluví ve prospěch míru.

III. Biblická představa míru

V tomto oddílu se budeme zabývat mírem ve Starém a Novém zákoně z hlediska vztahů a z hlediska existenciálního.

1. Mír z hlediska vztahů

I když se dnes hodně mluví o duševním zdraví a uklidnění mysli, biblické chápání se zaměřuje spíše na vztahy ve společnosti a komunitě. Proto je tento oddíl věnován tématu mír a jeho sociálním a politickým aspektům, přičemž těžištěm bude mír a spravedlnost v knihách historických a prorockých.

1.1 Historické a prorocké knihy Starého zákona

V knihách, které vyprávějí o dějinách Izraele, je mír nahlížen v souvislosti se spravedlností či řádem ve společnosti (tedy vytvářením správných vztahů odpovídajících Božímu plánu). V historických knihách je mír ve společnosti narušen, je-li nespravedlivým a násilným jednáním jednotlivců nebo institucí (např. monarchie) oslaben nebo zničen spravedlivý řád, tj. rovnováha ustanovená Bohem a jeho Zákonem pro fungování společnosti a pro osobní život. Potom musí zasáhnout někdo výše postavený (zástupce Boha, např. král, prorok, Boží posel nebo sám Bůh) a pořádek nebo rovnováhu ve společnosti znovu nastolit. Pak tedy znovu zavládne mír.

Pro nedostatek místa se zaměřme jen na dva příběhy z historických knih Starého zákona: Abraham a Sára v Egyptě (Gn 12,10–20; srov. Gn 20; 26,6–11) a Davidův hřích (2S 11–12). V obou příbězích jsou ti, kdo měli udržovat řád ve společnosti (králové, faraon, David), obviňováni, že ho porušili, a Bůh přímo nebo skrze proroka zasahuje a vyzývá k pokání a nápravě, aby byla znovu nastolena rovnováha a věci uvedeny do pořádku.

Jean Louis Ska (ve své studii ke Gn 12,10–20) hledá důvod pro Hospodinovy zásahy a vysvětluje koncept spravedlnosti a míru na základě biblického pojetí odpovědnosti. Podle jeho názoru se koncept „odpovědnosti“ v Bibli a na starověkém předním východu liší od pohledu západního světa. Zatímco v minulosti je odpovědnost viděna spíše jako „objektivní“ a „kolektivní“, později se stává „subjektivní“ a „individuální“. Proto jsou v Bibli práva poškozeného důležitější než práva útočníka. Je-li spácháno bezpráví, byť neúmyslně, musí být znovu nastolena naprostá spravedlnost. V příběhu popisovaném v Gn 12 se faraon dopustil na Sáře „objektivního bezpráví“. Proto je kvůli „objektivnímu přestupku“ stíhán pohromami (Gn 12,17) a je povinen Sáru Abrahamovi vrátit. Ve Starém zákoně znamená spravedlnost znovunastolení pravého vztahu.

Zaměříme-li se na slovo „vzít“, vidíme, jak je řád ve společnosti narušen a znovu nastolen. Sára „byla vzata do domu faraonova“ (verš 15); faraon říká, že „si ji vzal za ženu“ (19). Tím je společenský řád narušen. Ale nakonec je znovu nastolen, když faraon říká: „Vezmi si ji a jdi“ (19). Jedině když je Sára vrácena Abrahamovi, dostane se jí spravedlnosti a zavládne mír.

Ironie příběhu z 2S 11–12 spočívá v tom, že ten, kdo měl být strážcem spravedlnosti a práv lidí, král David, dá zavraždit svého věrného služebníka a je odpovědný za smrt dalších nevinných vojáků (2S 11,24). Udělá to, aby zachoval zdání vlastní cti. Jako Hospodinův zástupce na zemi má král udržovat řád a rovnováhu ve společnosti a uskutečňovat Boží zákon (srov. Dt 17,14–20). David se naopak proti němu prohřeší a je obžalován jako zločinec. Aplikujeme-li princip odpovědnosti na 2S 11–12, pak zde sice chybí postižený, který by křičel o spravedlnost (srov. Nu 5,11–15), protože Urijáš je mrtev, ale je tu ono objektivní bezpráví, jež na něm bylo spácháno. Jak již řečeno, je nutno zjednat právo pro poškozeného a nastolit spravedlnost. A tak Hospodin prostřednictvím Nátana staví Davida před soud a obnovuje řád. Smrtí prvorozeného dítěte má být takříkajíc odčiněno to, čím se David provinil na Urijášovi, když mu vzal ženu. V dobovém kontextu, kdy rodina byla považována spíše za kolektivní jednotku než za skupinu individuí, šlo o způsob vyrovnání. Narození Šalamouna bylo možno chápat jako znamení Hospodinova odpuštění, jako nový začátek. Není bez zajímavosti, že ve jméně Šalomoun je obsaženo slovo „šalom“, znamenající mír.

Když proroci pozorují společnost a její struktury (kult, soudnictví, politiku, ekonomiku a jejich představitele), všímají si zvláště situace slabých. Mír vidí v souvislosti se spravedlností a poctivostí, chápou ho jako správný způsob života. Spravedlnost a mír jsou tedy dvě strany téže mince. Tento správný způsob života má dva aspekty: postoj k Bohu a postoj ke společenství smlouvy. V prvním případě jde o to, nehledat a neuctívat jiné bohy (srov. Iz 44,10; Jer 7,6; Am 5,5–6), mít k Bohu správný vztah a klanět se pouze jemu. V druhém případě vyžadují proroci správný způsob života jak od institucí (monarchie, kněží a proroků), tak od společenství smlouvy (tj. lidu Izraele) (Iz 1,17; 3,15; 56,1; Jer 6,13–15; 7,5–7; 8,10; 22,13–16; 32,16–18; Am 4,1; 5,15,24; Mi 6,8; Ž 34,14). Konat, co je správné, přináší mír; pro svévolníka není pokoj (srov. Iz 48,22; Mi 2,1–12). Stručně řečeno: Víra lidu smlouvy znamenala podporovat a hájit právo a spravedlnost. JHVH odmítá uctívání, není-li součástí kultu zachovávání spravedlnosti (Jer 7,4–7; 9,23; 22,13–16; Am 5,4–17).

1.2 Mír z hlediska vztahů v Novém zákoně

Těžištěm Nového zákona je osoba Ježíše Krista a pokoj, který Ježíš slíbil a přinesl na svět. Zaměříme se na evangelia a některé listy připisované Pavlovi.

Izajáš mluví o budoucím Mesiáši jako „vládci pokoje“ (Iz 9,5; srov. též Iz 11,1-9; 65,25; Ž 46,9); „jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království“ (Iz 9,6). Proroci slibovali také nový věk, v němž „se vrátí Boží láska a bude panovat jeho spravedlnost a právo“ (Oz 2,14–23; Iz 2,4; 11,19; 32,1.16–18; Jer 31,33; Mi 4,3). Autoři evangelií věřili, že se tato zaslíbení naplnila v Ježíši Kristu. Zpěv andělů chválících pokoj na zemi (L 2,14) ukazuje, že pro evangelistu je symbolem pravého míru nebo Boží slávy dítě narozené v chlévě (srov. L 2,9–14) – na rozdíl od postoje Římské říše, která za mír (pax Romana) považovala brutální podrobení vzpurných národů. V Janově evangeliu Ježíš vysvětluje, že pokoj, který přináší on, je jiný než pokoj tohoto světa (srov. J 14,27); u synoptiků blahoslaví ty, kdo působí pokoj (srov. Mt 5,9). V politické situaci, kdy byl poměr mezi Židy a Římany napjatý, obojí působí vskutku radikálně.

V jednom z listů připisovaných Pavlovi je Ježíš výslovně nazýván „náš pokoj“ (Ef 2,14). To odpovídá tradici zpěvu „Hospodin je pokoj“ (Sd 6,24) a charakteristice mesiášského krále jako „vládce pokoje“ (Iz 9,6). Důsledky Ježíšovy smrti na kříži se dotýkají problému vztahu politických a náboženských sil v době raného křesťanství. Podle Pavlova názoru se kdysi pohané odcizili společenství Izraele (Ef 2,12). Ježíš přišel jako hlasatel a dárce pokoje (Ef 2,13–16), jako ztělesněný pokoj (Ef 2,14) a přinesl pokoj. Svou smrtí usmrtil nepřátelství (Ef 2,16) mezi Židy a pohany. Tak byli ne-Židé usmířeni a stali se spoluobčany Božího lidu (Ef 2,19). Tak byl ze dvou lidí stvořen nový člověk (Ef 2,15; srov. též Ef 2,1–10; 2K 5,16–21). Verš Ko 1,20 prohlašuje tutéž skutečnost za Boží dílo a do smíření zahrnuje i přírodu. Bůh smiřuje všechny věci se sebou samým. V Listu Římanům (5,1) se říká, že „když jsme ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána“. V napomínající části listu (14,19) Pavel naléhá: „Usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu.“

Následující odstavec se se zabývá existenciálním aspektem míru chápaného jako stav celistvosti a blaha.

2. Mír jako existenciální prožitek

I když se hebrejské slovo šalom často překládá jako „mír“, což zpravidla znamená stav bez války nebo ukončení války, jeho význam je bohatší, vyjadřuje rovněž „plnost“, „celistvost“, „zdraví“, „plodnost“, „blahobyt“ nebo „štěstí“. Slovo „blahobyt“ zahrnuje materiální dostatek a ekonomický úspěch, včetně dobré úrody a bezpečí před divou zvěří a nepřáteli (Lv 26,6–10; Za 8,12). Jde prostě o kvalitu života, o život aktivní, dynamický, umožněný prosazováním spravedlnosti a práva. Ve svém souhrnném významu je tento mír/pokoj výsledkem jednak Božího požehnání, jednak lidského úsilí. Lze jej zakoušet jak v oblasti světské, tak náboženské. Ve světské oblasti je chápán spíše jako skutečnost společenská než individuální. Na individuální úrovni pak znamená zdraví (Iz 38,17) a dobrý život, tedy klidný spánek (Ž 4,9), dlouhověkost (Př 3,2), potomstvo (Ž 37,37) a utěšenou smrt (Gn 15,15). Na úrovni společenství znamená blaho a jistotu pro rodinu nebo národ (Joz 10,1.4; 1S 7,14; 1Kr 5,12; 2Kr 20,19; Ž 122,7). Patří k tomu i aktivizace zdrojů a energie ve prospěch slabých a zranitelných, aby pokoj a blahobyt mohli sdílet všichni.

V oblasti náboženství je pokoj darem od Boha, jenž jej přeje těm, kdo mu slouží (Ž 35,27). Když kněz žehná, prosí Hospodina, aby seslal svůj pokoj na Izrael (Nu 6,26; Ž 85,9). K prvkům pokoje náleží to, že Hospodin uzavřel se svým lidem smlouvu a přebývá uprostřed něho ve stanu (srov. Ex 40,34–35). Bude-li Izrael plnit Boží přikázání, bude jeho pokoj jako mocná řeka (srov. Iz 48,18). Dokonalý mír lze očekávat díky Kristovu vykoupení. V jeho království zavládne pokoj bez konce.

Nový Zákon označuje pokoj (ve smyslu životní kvality) spolu se spravedlností a radostí za atributy Božího království (zcela výslovně Ř 14,17; Žd 12,11; Jk 3,18; srov. L 4,16–21; 6,20–22). Za Ježíšova života přicházel pokoj coby prvek Božího království skrze jeho působení a zázraky. Ale Ježíšův pokoj se kvalitativně liší od pokoje tohoto světa (J 14,27; 16,33). Je to prostě život v plnosti (srov. J 10,10). K pokoji v Novém zákoně patří také vnitřní klid a harmonické vztahy (srov. 1K 7,15).

IV. Několik důsledků pro mírové úsilí

Z předchozích úvah o míru v jeho biblických aspektech vyplývá několik opatření, která by měly národy i náboženství při svém úsilí o mír uskutečňovat, má-li Boží slovo dojít svého naplnění.

1. Mírové úsilí je něco jako „rovnovážný stav“ ve fyzice, při němž jsou všechny složky v rovnováze. Je-li jedna část narušena, působí ostatní části tak, aby byl celek znovu uveden do rovnováhy. Podobně je-li šalom porušen konfliktem, musí být rovnovážný stav nastolen mírovým úsilím. K tomu patří přímé nenásilné akce, diplomatické iniciativy mezináboženských a politických organizací občanské společnosti, neozbrojené civilní zajišťování míru, veřejné kající rituály a iniciativy usilující o smíření.

2. To znamená, že jednotlivci a společnosti na sebe berou odpovědnost, přiznávají a vyznávají svá pochybení, žádají o odpuštění a snaží se o nápravu spáchaného bezpráví.

3. V rámci mírového procesu je nutno věnovat zvláštní pozornost vdovám, sirotkům, uprchlíkům, migrantům a lidem bez prostředků. Péče o společenství vyloučených, která nemají podíl na globálním bohatství, by měla mít prioritu. Měly by se jim odpustit dluhy, chudší země by měly dostat spravedlivou příležitost spolupráce se zeměmi s lepšími sociálními a hospodářskými možnostmi. Přitom je třeba vždy usilovat o udržitelný rozvoj.

4. Mír není totéž co stav bez války. Znamená kvalitní život a blaho pro všechny. Tento všeobjímající pokoj je třeba chápat ve všech jeho aspektech, např. v oblasti sociální, osobní, hospodářské, fyzické, mentální, psychologické a ekologické.

V. Závěrečné shrnutí

Mír/pokoj je jednak dar, jednak úkol. Přichází od Boha jako požehnání (Nu 6,26; Ko 3,15) a člověk má být vděčný a modlit se, aby se mu ho dostalo. Zároveň je to úkol, o jehož splnění musíme usilovat (srov. Žd 12,14). Lidé mají zodpovědnost za vytvoření spravedlivého a pokojného společenství (společenství míru), v němž by mohli uplatňovat svůj osobní potenciál a žít naplněný život (srov. J 10,10).

Biblický pokoj se tudíž týká spíše vztahů ve společnosti a komunitě. Jeho ústředním aspektem je udržení spravedlivého společenského řádu neboli harmonie ustanovené od Boha v jeho Zákoně, která ovlivňuje život individua v rámci společenství. Pojem šalom znamená tedy víc než stav bez války, zahrnuje „celost“, „úplnost“, „integritu“, „solidnost“, „blaho“ (včetně dobrého zdraví), „plodnost“, „hojnost“ a „štěstí“. Pokoj znamená kvalitní život a komplexní blaho pro všechny.