Chvála a vzývání Boha nad vodou – hlavní prvky křtu

Voda pro křestní slavnost už není svěcena jako dříve jen o velikonoční vigilii, nýbrž s výjimkou padesátidenní velikonoční doby při každém křtu. Jaký význam má toto znamení, když přece voda není jako eucharistické způsoby konsekrována, tedy není proměněna?

V úvodu k slavnosti křtu dětí se říká: ,,Svátostné jednání je uvedeno následujícími přípravnými akty: slavnostní modlitba celebranta, který vzývá Boha, chválí jeho spásné skutky a tak křtí křestní vodu...“ (č. 14). ,,Chvála a vzývání Boha nad vodou tedy bezprostředně patří před odřeknutím se zlého (renuntiatio), vyznáním víry a vlastním udělením křtu k ústředním prvkům každého křtu. V obřadech „Uvedení dospělých do křesťanského života“ je teologický význam této světící modlitby popsán takto:

I když se svátosti „uvedení“ udílejí mimo velikonoce, koná se přitom obřad svěcení vody, v němž se připomínkou velikých Božích skutků už od počátku světa a stvoření lidského pokolení vyzdvihuje tajemství Boží lásky; a vzýváním Ducha svatého a připomínkou zvěsti o Kristově smrti a zmrtvýchvstání se zdůrazňuje novost Kristovy koupele znovuzrození, skrze niž získáváme účast na jeho smrti a zmrtvýchvstání a na Boží svatosti. (č. 210).

Tím je zřetelně vysloven význam této modlitby pro celou křestní slavnost. Struktura této modlitby, kterou je možné vybrat ze čtyř různých formulářů, odpovídá všem žehnacím a světícím modlitbám. Je určena prvky anamnese (připomínka božích spásných skutků) a epiklese (prosba o božího Ducha k pokračování jeho díla spásy v jeho obci). První formulář má následující myšlenkovou strukturu: Chvála Boha za jeho spásné působení pod znamením vody. Proto se zmiňuje jeho konání při stvoření, při potopě a při průchodů Izraelitů Rudým mořem i Ježíšův křest, probodení jeho boku, ze kterého vytryskla krev a voda, a pověření učedníků křtít. Toto všechno tvoří anamnetickou část. Poté následuje epiklese, prosba určená Otci, aby seslal svého svatého Ducha, aby ti, kdo byli pokřtěni v Kristu, s ním dostali věčný život. ,,Protože se Bůh vždy zjevoval jako spásu přinášející, zachraňující Bůh, nakonec při Mesiášově utrpení, proto kněmu církev volá a prosí ho, aby se i nyní mocně projevil v těchto katechumenech jako Bůh přinášející spásu ve znamení vody. Slova epiklese jsousilně zdůrazněna gestem epiklese – ponořením paškálu, dotykem vody nebo znamením kříže nad vodou“ (B. Kleinheyer).

Tento ritus tedy nesměřuje k posvěcení vody, nýbrž poukazuje na použití vody, na samotný křest. Toto ústřední znamení tvoří spojení mezi tím, kdo uděluje křest, mezi příjemcem křtu a mezi všemi účastníky slavnosti. Symbolicky vysvětluje, co se děje suchazečem o křest. Jsme si ve víře, kterou dosvědčuje naše modlitba, jisti, že Bůh skrze toto naše konání učiní pro katechumena svoje dílo spásy v minulosti a budoucnosti přítomností. Pozvání k modlitbě uvádějící chvály to jasně zdůrazňuje, když všechny vyzývá: ,,Modleme se k Bohu, všemohoucímu Otci, aby dal těmto dětem nový život z vody a Ducha svatého“. Tento prvek je považován za tak důležitý, že se používá i při křtu v ohrožení života (nouzový křest) jako modlitba na závěr přímluv.

Když se v době velikonoční říká, že až do Letnic se má používat pouze voda svěcená o velikonoční vigilii ,,aby se vyjádřila těsná spojitost mezi křtem a velikonočním tajemstvím“, není to příliš přesvědčivé. Také potom existuje totiž modlitba chvály, která je ovšem formulována bez žehnací modlitby. Jistě je teologicky správné dosvědčovat souvislost velikonoční slavnosti a celé velikonoční doby. Přesto nelze pochopit, proč potom nemá následovat svěcení vody, v němž se právě poukazuje na vztah mezi křtem a velikonočním tajemstvím.

Z Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten.Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, přeložil Ondřej Bastl