259 - duben 2014

O církvi a majetku

Vztah k majetku je téma, které se vine církevními dějinami od jejich počátků, jak nám je podávají Skutky apoštolů, až po žhavou současnost. Druhou stranou téže mince je pak vztah církve a světské moci. Platí přitom, že církevnímu majetku se daří tam, kde žije církev s mocí tohoto světa v symbióze (případně tehdy, kdy se sama církev stává nejmocnějším světským panovníkem, jako tomu bylo v dlouhých obdobích středověku). A naopak: tehdy, když se zájem církve a světské moci rozchází, případně když církev dokonce nabízí vůči moci světské smysluplnou a kritickou alternativu, jsou její hmotné statky tím prvním, o co zpravidla přichází – tu rychleji, tu pozvolněji, tu otevřeněji, tu skrytěji. Církev, resp. církve, v České republice stojí na prahu procesu, o němž lze říci s jistotou pouze to, že na jeho konci již nebudou tím, čím jsou dnes. To, zda se tato triviální předpověď naplní ve smyslu pozitivním či negativním, je nyní určitě stále otevřené. Existují však jisté varovné signály, jež nelze přehlédnout. V první řadě je to fakt, že církev (v tomto případě zejména římskokatolická) se přijetím zákona o majetkovém vyrovnání stala již definitivně významnou tuzemskou politickou silou a bude v rostoucí míře vystavována nebezpečím, která z tohoto postavení plynou. Nezbývá než doufat, že se jí bude dařit českou politiku kultivovat a nebude tomu naopak. O tom, že výsledek vzájemného působení nelze jednoznačně odhadnout, může svědčit například vpravdě pozoru-hodný (a to zejména ve světle aktuálního dění na Ukrajině) text, kterým kardinál Duka komentoval svoji cestu do Soči, spolu s hradní reprezentací... (http://blog.aktualne.cz/blogy/dominik-duka.php?itemid=22226) Určitou nadějí je, že i tuzemská církev bude pozorně naslouchat hlasu papeže Františka, který ve své exhortaci Evangelii gaudium zasazuje misijní poslání církve v tomto světě do aktuálních socioekonomických souvislostí a nebojí se při tom pojmenovat některé jevy nebývale kriticky. Kritika, vyrůstající z dlouhé, silné a integrální tradice sociální nauky církve, krytá navíc vlastní bohatou zkušeností, je přirozeně velkou výzvou k seriózní diskuzi. A právě deficit veřejného diskurzu o podstatě a konsekvencích „církevních restitucí“ na jedné a téměř úplné mlčení o obsahu, významu a důsledcích zmíněné exhortace na druhé straně je dalším varovným signálem, že by se v budoucnu nemusely z nově konstruované situace na půdorysu církev-politika-majetek vyrůstat pouze zdravé a chutné plody. Živou a zajímavou diskuzi, která k oběma tématům běží v Německu, přibližují dva překladové články, zatímco text Pavla Chalupníčka se snaží tuzemský problém církevního majetku nahlédnout kriticky, aniž by upadal do antiklerikálních klišé. Ta opravdovému dialogu sluší právě tak málo, jako mlčení o detailech budoucí majetkové soběstačnosti ze strany církevních představitelů. Velikonoční chvalozpěv nechť nám pak stále připomíná, že tím, co skutečně krášlí „matku Církev“, co zahání temnoty a co je pravým důvodem naší radosti, nejsou časná zajištění ani odluka od státu, ale vítězství a jas věčného Krále.