„Hrad přepevný jest Pán Bůh náš“

„Bezpečí,“ říká americký psycholog Abraham Maslow (1908–1970), patří k základním lidským potřebám, je pro člověka stejné nutná jako dýchání, spánek a potrava. Tato základní potřeba je dnes stále více předmětem pozornosti:

Na jedné straně se katastrofální nerovnost světa vyhroceně projevuje tam, kde panuje nebezpečí – kde je ohroženo tělo, život a přežití. Jen trochu bezpečí, říká matka z Damašku, jejíž spící dítě zabila štěpina bomby, vlétnuvší oknem.

Na druhé straně se speciálně v bezpečných státech severu stala otázka bezpečí dominantní, takže život tamních obyvatel může být právě bezpečnostními opatřeními narušován.

Bezpečí je tedy nutné. Ale není prostě pouze „dobré“.

Sociolog Wilhelm Heitmeyer v poslední části své dlouhodobé studie s názvem „Německé poměry“ (pro situaci ve středoevropských zemích jsou poměry v Německu nepochybně exemplární) mluví o „znejistění“ jako o jednom z rozhodujících symptomů desetiletí 2002-2012. „Znejistění“ nemusí nutně znamenat ztrátu objektivizované bezpečnosti, avšak rozhodně jde o ztrátu důvěry. K tomuto „znejistění“ vedou podle Heitmeyera signální události jako útok z 11. září, krize finančního trhu a dluhová krize, ale také pociťované fenomény, jakými jsou ztráta kontroly, zrychlující se vývoj a nedostatek jasného směru v kultuře a politice. „Znejistění“ ovšem znamená také, že na světě dnes více než 60 milionů lidí hledá nový domov a více než polovina z nich je na útěku ve vlastní zemi. Tuto nejistotu, která vyhání z domovů masy lidí, pak zase někteří obyvatelé cílových bezpečných zemí pociťují jako znejistění. Uprchlíci, kterým se podařilo dostat do vytouženého bezpečí, čelí zde novým nejistotám, týkajícím se práva na pobyt, budoucnosti, každodenních problémů, osudu vzdálených příbuzných a mnohého jiného. V zemích, které přijímají uprchlíky, se na pravici politického spektra objevují (noví) aktéři, dochází zde k zásadnímu posunu na politické scéně a k novým „signálním událostem“, jimiž jsou např. teroristické útoky v Evropě. To všechno způsobuje, že vnímání bezpečí a nebezpečí sílí a proměňuje se.

Bezpečí se stává politickým úkolem, předmětem touhy (často primitivní) a zároveň neřešitelným problémem: jaké bezpečí? kolik bezpečí? bezpečí pro koho? bezpečí před čím?

1. Bezpečí a náboženství

Sine cura – bezstarostnost a duševní klid – to byla definice bezpečí (securitas) v 1. století př. Kr. Tento jazykový novotvar se připisuje Ciceronovi (106–43 př. Kr.), který v něm, podle stoické tradice, spojuje představu neotřesitelnosti (ataraxia) a nepodléhání vášním (apathia). Tedy nikoli teprve Seneca (4 př. Kr.– 65 po Kr.), nýbrž již Cicero považuje securitas za cíl filosofického umění žít (ars vivendi): „Bezpečím nazývám svobodu od starostí, právě v něm spočívá šťastný život.“ Jen o málo později však pojem securitas proniká do politické (či politicko-ekonomické) oblasti a personifikovaná Securitas se objevuje na mincích Římské říše. Je tedy bezpečí vnitřní postoj? Nebo je bezpečí to, co vládce, král poskytuje svým poddaným?

Až do novověku je téma bezpečí spojováno s náboženstvím. Bezpečí se považuje za dar Boha, bohů, přírody, osudu. „Hrad přepevný jest Pán Bůh náš, zbroj výborná i síla“, zpívá se v písni. Luther složil tento chorál koncem dvacátých let 16. století jako německou parafrázi Žalmu 46: „Bůh je naše útočiště, naše síla“. Pro protestantismus má tato píseň symbolický význam; básník Heinrich Heine (1797–1856) ji nazval „Marseillaisou reformace“. Pro samotného Luthera je to výraz apokalyptické vize světa: Bůh a ďábel v kosmickém zápase. Kristus poráží ďábla – věřící zůstává pouze pasivním, žasnoucím pozorovatelem. Náboženství zde používá architektonický obraz: Bůh nejen jako dům, domov, nýbrž jako hrad, poskytující jistotu – především bezpečí před nepřítelem, před útočníkem. Od počátku 19. století dostávala tato původně kostelní píseň stále silnější nacionalistický smysl. V roce 1871 pak Richard Wagner Lutherův chorál zpracoval ve svém „Císařském pochodu“, skladbě k oslavě Německé říše, nově založené po vítězství v krvavé německo-francouzské válce. V nacionálněsocialistickém velkofilmu „Velký král“ (Der große König, 1942), který vznikl na Goebbelsovu objednávku, byla tato melodie použita jako narážka na Hitlera („rek udatný, jejž Bůh nám dal k spasení“).

Takový posun z náboženské do nenáboženské oblasti je zvláštním znakem pojmu „bezpečí“. To, co my dnes nazýváme bezpečnostní technologie (zařízení k účelům ochrany a sledování, ale také fantastický program raketové obrany Ronalda Reagana), se jako představa objevuje už v soustavě křesťanských symbolů. Křesťanská ikonografie vrcholného středověku vytvořila např. typ „Madony s ochranným pláštěm“. Na těchto zpodobeních rozprostírá Maria svůj plášť nad lidmi hledajícími útočiště před šípy, které prší z nebe (někdy je posílá i sám Bůh). Plášť je vysoce efektivní bezpečnostní zařízení – lidem schovaným pod ním nemohou šípy ublížit. Na těchto náboženských obrazech lze vidět i náznaky exkluze či primitivní sexualizace: lidé ukrytí pod pláštěm si buď ochranu zasloužili (jsou to často zakladatelé kostelů či světci), nebo jsou tak malí, aby se jich pod plášť Velké Madony vešlo víc a aby se mohli nejen zachytit lemu její sukně, nýbrž se ukrýt i pod ní.

2. Bezpečí: tři významové roviny

„Bezpečnost“ je mnohoznačný pojem. Týká se všech oblastí života – od bezpečných investic přes jistotu víry či bezpečnost potravin až po bezpečný sex. Mluvíme o tom, že malé děti nebo státy mají potřebu bezpečí, že důchody musejí být jisté, pitná voda bezpečná, že je nutno zajistit dodávky proudu a bezpečí v parku. To všechno ukazuje, že „bezpečnost (jistota)“ je pojem vyjadřující opak žádoucího stavu – kdybychom žili ve světě bez hrozeb, bez rizika, bez nebezpečí, pak bychom tento pojem nepotřebovali. O možném ohrožení bychom nemuseli přemýšlet.

Pojem bezpečí přitom zahrnuje celý komplex významů, který nelze jednoduše a univerzálně definovat. Představy bezpečí se v zemích Severu od představ na Jihu výrazně liší, a to i podle společenských vrstev, oblastí života a pohlaví. Je možno definovat tři významová pole: bezpečí jako paradox, bezpečí jako představa spojená s budoucností, míra bezpečí.

a) Bezpečí je paradox

V zemích Severu žijeme v nejbezpečnější společnostech, jaké kdy existovaly. A přesto se zdá, že „bezpečí“ se stalo řídícím pojmem, který v posledních letech motivuje a usměrňuje nejen diskuse ekonomů, politiků a sociologů, nýbrž i utváření osobního života, a tedy také soukromé, společenské a politické jednání. Důvodem je „paradox bezpečnosti“: Nebezpečí je předpokladem rozvoje společnosti; nicméně společnost, která se rozvíjí, nebezpečí stále hůře snáší, takže roste poptávka po strategiích, jimiž by bylo možno zvládat pokračující znejistění. Čím pevnější jsou zdi, čím vyšší jsou ploty chránící společnost nebo člověka, tím je svět za zdmi a ploty hrozivější. Jenže „paradox bezpečnosti“ – čím více bezpečí mám, tím více ho potřebuji – neustále sílí: nepřehlednost činů a jejich důsledků pro jednání, nejasné připisování zodpovědnosti, ekologická a ekonomická nejistota, ale i hluboký nedostatek elementární důvěry a útěchy – to vše způsobuje, že volání po bezpečí je stále hlasitější.

b) Bezpečí je projekt budoucnosti

Bezpečí, říká filosof a politolog Peter Burgess, není nic jiného než projekt budoucnosti, „která není náhodná, nýbrž nutně nejistá a plná nebezpečí“. Co víme o jistotě, je přitom vědění virtuální: vědění o tom, jak bychom jednali, kdybychom měli skutečně adekvátní vědomosti. A toto nevědění může být vědomé nevědění (known unknown), tehdy vědění, o němž víme, že je v konečném důsledku s naprostou přesností nemáme, anebo nevědomé nevědění (unkonwn unknown), tedy vědění, o němž dokonce ani nevíme, že je nemáme. Uvažování o bezpečí zahrnuje tedy empirická fakta, statistiky (a tudíž možná fakta), myšlenky, obavy, přání, zkušenosti a hodnoty, které se pohybují mezi minulostí, přítomností a budoucností.

c) Bezpečí má své hranice a potřebuje hranice

Bezpečí je omezená věc. Dokonalého bezpečí nelze dosáhnout především z ekonomických důvodů. Ale není ani dobré si ho přát, neboť – domyšleno do konce – postoj, který staví bezpečí nade vše, nás zbavuje svobody, nedovoluje nám riskovat, otevřít se budoucnosti. Jen uzavřeni v gumové cele bychom byli (do určité míry) bezpečni. Totální jistotu tedy nelze ani uskutečnit, ani si přát. Proto musí mít bezpečí určitou míru.

3. Ambivalence bezpečí

Bezpečí jakožto morálně obsažný koncept znamená:

• že vytváření bezpečí je jako každé lidské jednání podřízeno morálním nárokům;

• že výzkum, vnímání a vytváření bezpečí je implicitně i explicitně spojeno s hodnotami: „Pocit ohrožení,“ říká Peter Burgess, „implicitně souvisí s tím, co má pro nás hodnotu. Souvisí s možností, že to, co považujeme za cenné, by mohlo zmizet, mohlo by být zcizeno nebo zničeno“;

• že bezpečí a nebezpečí nejsou údaje na téže stupnici, kde bezpečí znamená „dobře“ a nebezpečí „špatně“, neboť vztah mezi bezpečím a nebezpečím je mnohem složitější;

• že bezpečí je z antropologických, společenských, politických a ekonomických důvodů vždy omezené, a proto musí být rozdělováno spravedlivě; že bezpečí musí být zároveň vymezeno proti jakékoli totalizaci, a proto potřebuje správnou míru.

Bezpečí se tudíž stává ambivalentním: Na jedné straně je to vysoká hodnota, takže se stává žádoucím cílem a je nutné je vytvářet a udržovat. Základní míra bezpečí je podmínkou plánování, elementárního kulturního vývoje, spravedlnosti. Na druhé straně jsou s úsilím o „bezpečí“ často spojena omezování v jiných oblastech. A tak se ukazuje, že zprvu zcela neproblematická poptávka po „bezpečí“ ústí do klasického konfliktu mezi rozmanitými hodnotami jako bezpečí, svoboda, spravedlnost a soukromí. Úsilí o stále větší bezpečí totiž způsobuje, že jiné hodnoty jsou porušovány a omezovány. A tak je třeba si klást otázku, jakou cenu – ať už ve formě peněz, svobody, spravedlnosti či soukromí – jsme ochotni za „bezpečí“ zaplatit.

4. Absolutizace bezpečí

Pokud si bezpečí představujeme jako „pevný hrad“ a tento „pevný hrad“ jako samého Boha, pak je bezpečí právě tak nekonečné a absolutní jako Bůh. V sekulárním kontextu se taková absolutizace projevuje tím, že bezpečí je ceněno výše než všechny ostatní hodnoty. O bezpečí se pak mluví ve smyslu „všechno je lepší než být mrtvý“. Jak problematické jsou podobné výroky, a to i v individuálních situacích, ukazují medicínské spory na konci lidského života. Ještě problematičtější jsou, používají-li se v kontextu aktivního jednání s cílem zajistit bezpečnost a vyloučit možná rizika a hrozby. Pak se totiž snadno stává, že jiné, zdrženlivější způsoby jednání (takové, jimž jde o jiné základní hodnoty, jako je lidská důstojnost, svoboda, soukromí nebo spravedlnost) jsou odmítány. Tím se nastoluje iluze bezpečné společnosti.

Je-li pojem bezpečnosti takto zvýznamňován, zapomíná se, že trvale „jistý“ nemůže být žádný lidský život ani žádná lidská společnost.

Zygmunt Bauman upozornil, že snášet pocit všeobecné nejistoty, charakteristický pro lidský život, je pro člověka pozdní moderny obtížné. Často je jednodušší tento pocit nejistoty, toto „transcendentální bezdomovectví“ (Georg Lukács), dávat do souvislosti s hmatatelnými, subjektivně vnímanými příčinami, jako jsou jedy v potravinách, agresivní mládež v metru, potenciální teroristé potenciálně všude. To neznamená, že taková vnímaná ohrožení odrážejí skutečnost, ale neznamená to ani, že by nebyla „reálná“. Znamená to, že ona tváří v tvář pociťovanému ohrožení nenaplněná touha po důvěře a útěše nesmí být opomíjena.

5. Dobré bezpečí?

Bezpečí, v němž dnes žijí lidé severní polokoule, je v dějinách naprosto ojedinělé. Z této pohodlné jistoty plynou tři oblasti problémů, neboť tyto bezpečné společnosti jsou obklopeny nerovností a nespravedlností:

• Z pohledu světa je jejich bezpečí výjimkou; přitom své vlastní (např. ekonomické) bezpečí dosahují na účet jiných.

• Uvnitř těchto společností se toto pohodlné bezpečí netýká každého; prostitutky, bezdomovci, ilegální přistěhovalci z něj mají velmi málo, nebo vůbec nic. I v tomto případě jde bezpečí většinové společnosti na účet jiných.

• Politická nebo individuální snaha o bezpečí má vždy nebezpečný sklon omezovat jiné základní hodnoty. Toto omezování může škodit tomu, co má být chráněno především: lidem, kteří jsou jako takoví zranitelní.

Z této situace vyplývá zvláštní odpovědnost, zejména tam, kde je vlastní bezpečí vykupováno nebezpečím druhých:

Bezpečí je nespravedlivé, je-li vykoupeno nebezpečím, které postihuje chudé vrstvy, oběti politických a ekonomických zástupných válek, i ty, kteří musejí zůstat „za dveřmi“ – ať jsou to žebráci na pěších zónách velkoměst nebo migranti na hranicích Evropy. Bezpečí je nespravedlivé, je-li vykoupeno omezováním soukromí a svobody, např. když se stát snaží pomocí nových technologií o úplnou kontrolu svých občanů.

Bezpečí musí být tudíž rozdělováno bez ohledu na dosavadní hranice – a musí být moudře limitováno.

6. Jak nastolit dobré bezpečí

Znamená to, že pro každé jednání, jehož cílem je vytvoření bezpečí, musejí být stanoveny meze. Tady platí Kantův kategorický imperativ. Když je mučení ospravedlňováno jako prostředek k ochraně ohrožené bezpečnosti; když se bez příčiny a bez podezření shromažďují a vyhodnocují údaje o obyvatelstvu týkající se nejrůznějších oblastí života; když se v zájmu bezpečí odhalují o některých jedincích nejintimnější informace; když se nepříjemní lidé, kteří nejsou nebezpeční, vylučují jen proto, aby se jiní lidé cítili bezpečněji – ve všech takových případech je zneužívání lidských bytostí označováno jako prostředek k dosažení vyššího cíle. Takové jednání nemůže být morálně správné.

Při nastolování bezpečí existuje ovšem mnohem více šedých zón, ambivalentních oblastí, kde s kategorickými normami nevystačíme. Potřebujeme nejen kategorický imperativ, nýbrž také „pragmatický imperativ“, nástroj nikoli technický, nýbrž vztahující se k morálce, a to i v jejích kulturně specifických podobách. A tady se dostává do hry moudrost.

V dějinách evropského umění je moudrost často zpodobována jako postava stojící mezi tím, co je „nahoře“, a tím, co je „dole“; někdy i jako postava se dvěma tvářemi, z nichž jedna hledí dolů a druhá vzhůru. Je to tedy personifikovaná ctnost, která přináší morální ideály z „nebe“ na „zem“. Moudrost je ctnost, k níž patří smysl pro konkrétno a perspektivu. Moudrost vidí konkrétní okolnosti v jejich specifičnosti, chápe lidský život s jeho šedými zónami a dvojznačnostmi, rozumí lidskému bytí v jeho konečnosti.

Zmíněné pragmatické imperativy nejsou nějaká přísná pravidla jednání, nejsou to silně normativní výroky, nýbrž doporučení a pokyny pomáhající při rozhodování. Mají v sobě něco provizorního, neboť vycházejí z toho, že v konkrétních situacích neplatí „jednou provždy“ a neplatí ani „jednou provždy a pro všechny“. Jejich výchozím postojem je snaha chápat subjekt a svět, afekt a rozum nikoli jako něco principiálně odděleného, nýbrž jako něco, co souvisí se sebeeorientací subjektu, kdy člověk rozvíjí svůj orientační smysl pro život, svůj pohled na život jako celek i s jeho konečností. Je to právě konečnost, co činí osobu tím, čím ve skutečnosti je.

Tato jistota, získávaná moudrostí, není žádné trvalé zabezpečení – neboť snažíme-li se zabezpečit, musíme se zabezpečovat stále znovu a lépe. Moudrému jde o jistotu, která strachu a starostem o osobní existenci čelí a nevyhýbá se jim. Potom jistota neznamená zabezpečení, které nás má učinit pokud možno nezranitelnými, nýbrž je onou jistotou (certitudo), která nás činí pokud možno jistými v naší zranitelnosti.

7. Náboženství jako návod

Všichni potřebuje základní míru bezpečí, abychom mohli v životě plánovat, rozvíjet kulturu, posilovat spravedlnost a radovat se z dětí. Právě tak ale potřebujeme v životě nebezpečí.

Krátce před svou smrtí popsal Zygmunt Bauman onen „smrtelný hřích“, jehož se v očích původních obyvatel dopouštějí přistěhovalci:

„Jejich smrtelný hřích, jejich neodpustitelné provinění spočívá v tom, že vyvolávají mentální a praktickou bezradnost, která sama vyplývá ze znejistění způsobeného jejich obtížnou pochopitelností a zařaditelností (pochopit, jak řekl Wittgenstein, znamená být schopen říct ‚už vím, jak dál‘).“

To, co „my“ těm „jiným“ neodpouštíme, je tedy „naše“ nejistota. Je obtížné přenést antickou securitas – klid duše a neotřesitelnost – do našich moderních, rozptýlených životů: jsou příliš složité, příliš rychlé, příliš nepřehledné. Už sama složitost, rychlost, nepřehlednost vyvolává nejistotu. Jestliže tuto zásadní nejistotu ještě stupňují všichni ti, kdo jsou „jiní“, stává se, že jí čelíme tím, že těmito „jinými“ pohrdáme nebo je vylučujeme.

Právě v souvislosti s vírou lze jistotu interpretovat jinak. Ujištění, že každý člověk je zásadně přijat, osvobozuje. Osvobozuje nás k tomu, abychom se nechávali znejistit a skrze toto znejistění se učili lidskosti. Na to, co je cizí, nové či jiné, není nutno odpovídat strachem nebo vylučováním. Proto je načase chápat náboženství jako návod, jak znejistění přijímat. Tato schopnost nechat se znejistit se neopírá o antickou securitas, nýbrž o certitudo - jistotu přesvědčení a zásadní důvěru. To je výzbroj, s níž se lze postavit proti bezpečnosti vykupované nebezpečím druhých; takto vyzbrojeni poznáme, že se nemusíme stále více zajišťovat, nýbrž že můžeme žít.

Z Concilia 2/2018 přeložila Helena Medková