Jste zde

309 - listopad 2018

autor: 

Bezpečí a zbytečná ustrašenost

Zprávička na obálce o tom, jak Maďarsko kriminalizuje bezdomovce, ladí s tématem článku o bezpečí od německé etičky Reginy Ammichtové Quinnové. Čím jsou západní společnosti bezpečnější, tím více bezpečí vyžadují, a to často na úkor nejslabších. Chudáků, přistěhovalců, zkrátka těch jiných. Bezpečí na této zemi nikdy nemůže být absolutní a vlastně ani není žádoucí, aby bylo co nejvyšší, vysvětluje Ammichtová Quinnová: jednak jsme v pokušení ho docilovat na úkor jiných hodnot a jiných lidí, a jednak potřebujeme jako společnost i jako jednotlivci zdravou míru nejistoty, abychom se mohli rozvíjet, měnit, žít. Proto je potřeba odmítnout povyšování bezpečnosti nad ostatní hodnoty. A odmítnout také politiky, kteří bezdůvodně vyvolávají strach, aby byli zvoleni a prý mohli zajistit lepší bezpečí.

A kázání profesora Piťhy o takzvané Istanbulské úmluvě 28. září v pražské katedrále připomnělo, že vyvolávání strachu a pocitu nebezpečí patří k výbavě nejen stranických demagogů. Církev má a musí varovat před duchovními nebezpečími, ale před těmi skutečnými. K nim patří i zbytečná ustrašenost jako postoj neslučitelný s vírou a nadějí. Kristus neskrývá, že nám učedníkům nabízí nebezpečný život, a zakazuje navíc si s sebou vzít meč. Dobrá reflexe nad bezpečím a nebezpečím, nad jistotou pravou a falešnou, proto patří k pravdivému výkladu evangelijní zvěsti.

Mnohem reálnějším nebezpečím než nadvláda malé menšiny homosexuálů, před kterou varoval Piťha, je sexuální násilí. To se odehrává i v církvi a pachateli bývají i duchovní osoby. Marek František Drábek, s nímž vedl rozhovor Martin Vaňáč, uvádí, že se to může týkat 4 až 6 procent kléru. Podstatné je, že problém není jen selháním několika jednotlivců, ale „zdá se být systémovým hříchem,“ jak říká Drábek: „V církvi existovala a ještě existuje možnost, takové hříchy dělat, protože celé společenství je nastavené tak, že to umožňuje. Papež mluví o klerikalismu. Jeho podstatou je vytvoření privilegované skupiny, která je chráněna, jakási kasta, která není vytvářena jen ze strany kněží, ale celého společenství.“

Martin Gruber píše o zapomenutých svatých římské Británie. Původní britská církev doby římské byla zničena tak dokonale, že se dochovalo jen pár jmen světců či domnělých světců a nejisté údaje vedoucí spíše k domněnkám než k jistotě. Jejich „náhrobky a místa mučednictví (…) byly pro naše rozmanité zločiny zasaženy a zničeny barbary,“ naříká kolem roku 540 kněz Gildas. I nám Čechům během několika generací hrozí zánik křesťanské víry, a tím i zánik náboženské paměti. Náhrobky a chrámy mohou být ne snad zničeny barbary, ale stát se chátrajícími, mrtvými a němými připomínkami nesrozumitelné minulosti. Co dělat, aby památka našich mučedníků a svatých i nadále – Gildasovými slovy – „zapalovala v myslích přihlížejících nemalý oheň božské Lásky“?

Číslo zakončují dva texty Pavla Hradilka. Jednak liturgický seriál, který je tentokrát věnován velikonočnímu triduu. A jednak vzpomínka na zesnulého synodního seniora Pavla Smetanu. Vlídného a vstřícného teologa ukazuje především jako toho, kdo pomáhal vzniknout Institutu ekumenických studií. Ať odpočívá v Pánu.