Hildegarda z Bingenu: Liturgické zpěvy na nebeskou hierarchii

pod božstvím hledíte do božských očí

s mystickou temnotou všeho stvoření

v planoucích touhách,

proto nikdy nemůžete být syti.

Ó jak slavné radosti

patří k vaší bytosti,

jež ve vás

zůstává nedotčená

tím špatným dílem,

jež vzniklo zprvu

ve vašem druhu,

ztraceném andělu,

jenž chtěl letět nad

vrchol skrytý v Bohu.

Proto sám zkřivený

byl svržen do zkázy,

lstí zneužil nástroj

svého pádu proti výtvoru

Božího prstu.

Komentář: Barbara Newmanová píše, že v Hildegardině pojetí andělé dokonale chválí Boha. Jako čirá zrcadla věčného světla poskytují obrazy naplnění, po jakém všechny duše touží. Andělé jsou představeni jako mnozí ve svém individuálním bytí, ale jako jeden celek společně zrcadlí „živoucí světlo“, na které hledí v neustálé kontemplaci.⁷ Tato antifona staví proti sobě anděly, kteří na začátku stvoření zůstali podřízeni Bohu, a Satana, který se chtěl povýšit nad Boha. Začátek druhé sloky popisuje andělskou podobu či povahu a její neposkvrněnou krásu v andělech věrných Bohu. V závěru antifony se Hildegarda obrací od Satanova pádu k Adamovu, tvrdíc, že zatracený anděl svou scestnou radou přesvědčil Adama a Evu (výtvor Božího prstu), aby se k němu přidali a neposlechli Boží zákaz jíst ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého v Edenu.⁸ V Hildegardině angelologii se tak odráží vliv pozdněžidovských pseudoepigrafů (zejm. 1. Henoch, 2. Henoch),⁹ které přinášejí mýtus o vzpouře a následné pádu andělů vedených Satanem, který se smísil s katolictvím už v pozdní antice a prostřednictvím Augustina zůstal vlivný po celý středověk a novověk (vliv na Miltonův Ztracený ráj a Tolkienův Silmarillion). Živoucí světlo je Hildegardin idiom pro Boží jas, který jí zjevuje vize. Vůči tomuto světlu je ostatní stvoření ponořeno v mystické temnotě.¹⁰

O vos angeli (Responsorium pro Anděly). Přeložil Oldřich Novotný.¹¹

Ó Andělé, vy střežící národy, jichž podoba blyskotá vám na tváři, a ó vy Archandělé, kteřížto jímáte duše spravedlivých a vy Síly, Moci, Panstva, Knížata a Trůnové, již v patero jste spočteni, a ó vy Cherubové, Serafíni vy, pečeti Božským tajemství, nechť vám je sláva, kteří na lásky místečko starého srdce zříte v jejím prameni. Neb vy vidíte vnitřní sílu Otcovu, kteráž ze srdce Jeho prýští jako tvář…

Ó vy andělé, / Přeložil Miroslav Zvelebil.¹²

jež chráníte národy,

jejichž podoba září

ve vašich tvářích.

Ó vy archandělé,

jež přijímáte

duše spravedlivých.

I vy ctnosti, vlády,

panstva, mocnosti

a trůny,

jež jste spočteni

v tajemné pětici.

I vy cherubové

a serafové,

pečeti Božích tajemství:

Buďte chváleni vy,

jež zříte v prameni

místečko dávného srdce.

Neboť vidíte

vnitřní sílu Otce,

jež dýchá z jeho srdce

jako tvář.

Buďte chváleni vy,

jež zříte v prameni

místečko dávného srdce.

Komentář: Už od Pseudo-Dionýsia Areopagity, mystika ze 6. století n. l.), se mělo za to, že existuje devět kůrů andělů v vzestupném pořadí: běžní andělé, archandělé, ctnosti, vlády, mocnosti, panstva (Vulgáta, Efezským 1,21), trůny, cherubové a serafové. V Cestyvězu I.6¹³ Hildegarda zaznamenala vizi těchto kůrů, kterou doprovodná miniatura ilustruje jako blýskavé koncentrické kruhy kolem jasně bílého světla božství. Ačkoliv z důvodů numerologie byli andělé obvykle děleni do tří skupin po třech kůrech, Hildegarda je dělila do tří skupin po dvou, pěti a dvou kůrech. Z alegorického hlediska ty dva nižší kůry, které mají nejčastěji co do činění s lidmi, představují tělo a duši.¹⁴ Cherubové a serafové, kteří jsou nejblíže nepopsatelnému světlu, značí poznání a lásku Boží. A pět kůrů mezi nimi odpovídá pěti smyslům a pěti Kristovým ranám. Toto responsorium krásně vyjadřuje plnost kosmu 12. století. Jako pomůcka pro kontemplaci, responsorium může podnítit závratný vzestup duše od jasu k jasu na její cestě k „místečku dávného srdce“.¹⁵ Už v raném antickém křesťanství se mělo za to, že andělé (poslové mezi Bohem a lidmi) jsou bohové pohanských národů. Ukazuje se, že Hildegarda se tohoto pojetí drží a archandělům (Michaelovi, Gabrielovi a Rafaelovi) přisuzuje eschatologickou funkci psychopompů (průvodců duší zemřelých lidí). Responsorium je vlastně chvalozpěvem na anděly, kteří hledí do samého středu skutečnosti, ze které kdysi sami povstali. Vnitřní síla Boha Otce je Moudrost, která má tvář.¹⁶

O spectabilis viri (Antifona na patriarchy a proroky). / Přeložil Oldřich Novotný.¹⁷

Ó vznešení mužové, kteří kolem jste přešli pohlížejíce očima ducha na tajemství a zvěstujíce ve stínu svítivém ostré a živoucí světlo. To z ratolesti svěží prýštilo, jež samojediná rozekvetla při východu paprskujícího světla. Vy, starobylí světci, předpověděli jste spásu duší vyhnaných, jež ve smrt byly pohrouženy. Vy, kteří jako kola obešli jste podivuhodně oznamujíce tajemství hory, kteráž dotýká se nebes a obtáčejíc se vypouští olej hojivý do vod mnohých, zatímco mezi vámi skvělé světlo se rozžalo, jež předbíhajíc horu, na ni ukazovalo.

Ó prozíraví muži, / Přeložil Miroslav Zvelebil.¹⁸

nahlédli jste skryté věci

dívajíce se očima ducha

a hlásajíce

ve světelném stínu

ostré a živoucí světlo

v pučící ratolesti,

jež sama rozkvetla,

když zakořenilo

světlo života.

Vy dávní svatí

jste hlásali spásu

vyhnaných duší,

byvších vnořených

ve smrti.

Kroužili jste

jako kola,

zázračně mluvíce

o tajemství hory,

jež dotýká se nebe,

procházejíc

a pomazávajíc

mnohé vody,

když i mezi vámi

vzešla jasná lampa,

jež zjevuje

předešlou horu.

Komentář: Obraz tvořící první část antifony je Jišajův strom, s Marií jako jeho nejvyšší větví.¹⁹ Proroci nejsou chápáni v jejich hebrejském kontextu, ale jako svědkové Vtělení, vnímajíce Krista mlhavě skrze šero židovského zjevení. Hildegarda si hraje se slovem spectabiles (vznešení), s konotacemi prozíraví či vizionáři, a se slovem radicantis (zakořenilo). Božské světlo, které je „kořenem“ všeho stvoření, samo zakořeňuje v Marii; v souladu se sebou samým strom života sebe sadí, pučí a rozkvétá. V druhé sloce vidíme kaleidoskop smíšených metafor. Kola odkazují k Ezechielově vizi, pro Hildegardu častý zdroj inspirace (Ez 1,15–21),²⁰ ale také k neustálému kroužení božské Moudrosti. Hora, „jež dotýká se nebe“, je Kristus, jenž v přeznačení Mojžíše rozdělil vody Rudého moře; a „jasná lampa“ je Jan Křtitel (J 5,35), Kristův předchůdce.²¹ Voda a olej mohou též odkazovat na církevní svátosti křtu a biřmování.²²

O vos felices radices (Responsorium pro patriarchy a proroky). / Přeložil Oldřich Novotný.²³

Ó kořenové vy šťastní, jimiž dílo zázrakův, a nižádný skutek zločinný, se osázelo po cestě vyprahlé jasného stínu! A ó vy, kteřížto jste hlas upamatovávající a ohnivý a předbíhající kámen letící a vyvracující hloubky propasti, radujte se v hlavě své! Radujte se v tom, jehož na zemi neviděli mnozí, kteří po něm horoucně volali!

Ó vy šťastné kořeny, / Přeložil Miroslav Zvelebil.²⁴

s vámi bylo zasazeno

dílo zázraků - nikoli zločinů,

na žhoucí cestě

průzračného stínu.

I ty, ohnivý hloubavý hlase,

předcházející mezní kámen,

jenž vyvrátil peklo:

Radujte se s vaší hlavou.

Radujte se v něm,

jejž na zemi neviděli mnozí,

kteří jej plamenně vzývali.

Radujte se s vaší hlavou.

Komentář: V prvním verši je Jišajův strom či strom života, jehož kořeny jsou patriarchové a jehož ovoce je Kristus, dán do kontrastu se stromem poznání dobrého a zlého, který vydal ovoce hříchu. Iter perspicue umbre (cesta průzračného stínu) upomíná na proroky, kteří ukazovali na tento strom svými světly. Jan Křtitel, poslední a největší z proroků, je vzýván jako ohnivý hloubavý (ruminans) hlas volajícího na poušti (Mk 1,3), protože ve středověké exegezi Písma „hloubání“ (ruminatio) znamenalo hluboce meditovat nad Božím slovem. Sousloví limantem lapidem (mezní kámen) má mnohem vzdálenější konotace. Ačkoliv tato fráze odkazuje na Krista jakožto nárožní kamen, o nějž se zakopne jako o překážku, obraz odvozený z Izajáše 28,16–17, Hildegarda zde přidává pojetí „mezního kamene“, který zamezí všemu, co je nehodné Božího chrámu. Tento mnohoznačný kámen pak transformuje sám sebe do zbraně, která vyvrací peklo.²⁵ Proroci, zejména Izajáš a Jan Křtitel, jsou nazváni kořeny, které se mají radovat se svou hlavou, Ježíšem Kristem, jenž sedí v koruně Jišajova stromu.²⁶

O victoriossimi triumhatores (Antifona na mučedníky). Přeložil Oldřich Novotný.²⁷

Ó převítězní oslavovatelé vítězství, kteří při prolití krve své pozdravujíce budování Církve jste vystoupili hodujíce krev Beránkovu se žertvou zabitou; jak přílišně jste odměněni, že těly svými žijíce jste pohrdli a napodobili Beránka Božího ozdobujíce jeho muka, v něž vás uvedl, abyste obnovili dědictví. –

Ó triumfující vítězové, / Přeložil Miroslav Zvelebil.²⁸

vylitím své krve

jste uctili stavbu

církve,

vstoupivše

do krve Beránka,

jíte poražené tele.

Ó, jak velkou máte odměnu,

že jste pohrdli svým živým tělem,

následujíce Božího Beránka,

slavíce jeho bolest,

kterou vás uvedl

do obnovení

svého dědictví.

Komentář: V této antifoně se ozývá Tertullianův (160–220 n. l.) axiom: „Krev mučedníků je zárodkem církve“. Glorifikace mučedníků v přestrojení za vítěze se ve středověku stala tak konvenční, že zbyl jen malý smysl tohoto paradoxu. Hildegarda pateticky nabízí jásavou chválu, oslavující následování Krista, které mučedníky přivedlo na jeho mesiánskou hostinu (k poraženému teleti v Lukášově evangeliu 15,23).²⁹ Mučedníci prolili svou krev pro Krista, a tak se spojili s jeho krví, spojuje je tedy krevní pouto. V krvi podle židovského pojetí sídlí lidská duše (Lv 17,11), která podle Hildegardy vznikla dechem Božích úst (viz Gn 2,7). Kdo vypral a vybílil své roucho „v krvi Beránkově“, ten přijde před Boží trůn „a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí“ (Zj 7,14n).³⁰ Hildegarda se touto antifonou vrací k době, kdy byli křesťané pronásledováni, ale zároveň uctívá nebeské světce, kteří zprostředkovávají smysl jejího života v přítomnosti.³¹

Vos flores rosarum (Responsorium na mučedníky). Přeložil Oldřich Novotný.³²

Vy květy růží, vy, jižto jste pro vylití krve své blahoslaveni v převelkých radostech. Ty vůně vydávají a znojem tryskají ve vykoupení, které vyprýštilo z nejvnitřnějšího ducha úradku trvajícího před věky v Onom, v němž nebylo přípravy od počátku. Buď čest ve spoluúčastenství vašem, kteří jste nástroj Církve a z ran své krve hojně prýštíte.

Ó vy květy růží, / Přeložil Miroslav Zvelebil.³³

jste blažení

vylitím své krve,

voníte velkou radostí

a potíte vykoupení,

jež vyplynulo

z vnitřního úmyslu mysli,

trvající od věků:

V tom, jenž nemá počátek.

Budiž čest vašemu společenství,

vy, kteří jste nástrojem církve

a vlníte se ztrátami

vlastní krve:

V tom, jenž nemá počátek.

Komentář: Rány svatých se stávají růžemi a jejich krev vůní.³⁴ Třebaže tento topos ve 12. století nebyl nový, jeho konvenčnost je podkopána nedostatkem přímého alegorického „překladu“. Vůně růží, původně krev mučedníků, se stává Kristovou krví a abstraktněji, jeho vykupitelský záměr „vyplynul“ před založením světa (Ef 1,4). Překvapující sloveso „vlníte se“ rozšiřuje tuto metaforu. Mučedníci, prvně viděni jako krvavě rudé květiny, jsou nyní připodobněni k plavcům v oceánu svých vlastních ran, jenž je zase zahrnut do krvácejícího srdce Věčného.³⁵ Pavlovská predestinace se v Hildegardině pojetí stala „absolutní predestinací“, Božím úmyslem vtělit své Slovo v člověka ještě před stvořením světa, před začátkem času, což dosvědčuje Boží zájem o stvoření přebývající v jeho mysli.³⁶

O pulcre facies (Antifona na panny). Přeložil Oldřich Novotný.³⁷

Ó postavy krásné, jež na Boha zříte a v zoři svou tyčíte stavbu! Ó blažené Panny, jak vznešené jste vy, v nichž sebe Král zhlížel, když veškery ozdoby nebes předobrazil ve vás. A nejrozkošnější jste zahradou proto, voníce ve vší výzdobě své. – Evoe. –

Ó krásné tváře / Přeložil Bedřich Konařík.³⁸

Ó krásné tváře, jež na Boha patříte a za ranních červánků stavíte, ó blažené panny, jak ušlechtilé jste: ve Vás se kochal Král, když ve Vás všecku nebeskou nádheru za vzor si vybral, kde také nejsladší zahradou jste, vydechujíce veškeru zdobu.

Ó vy krásné tváře / Přeložil Miroslav Zvelebil.³⁹

hledící na Boha

a pracující za jitřenky,

ó blažené panny,

jak jste šlechetné vy,

v nichž rozjímal král,

když předznamenal

krásy nebes ve vás,

jste lahodnou zahradou,

vonící všemi krásami.

Komentář: Obraz křesťanského panenství zůstal bez větších změn neměnný od 3. století do 2. vatikánského koncilu.⁴⁰ Jakkoli odříkavá může být navenek, zasvěcená panna nikdy nechřadne. Ve své duši ztělesňuje vše, co je čerstvé, jarní a voňavé. Její život na zemi předznamenává blaženost nebe, protože kontempluje a zrcadlí božskou krásu. Hildegarda vždy zdůrazňovala estetické spíše než asketické kvality života řeholnic. Její panny v této písni jsou „pracující za jitřenky“, stavějíce Město Boží skrze čisté následování Krista a Marie. Tyto okouzlující ženské zednice pracují už v Pastýři Hermově IX.3 v 2. století n. l.: „Dím: Pane, když je to nutné, proč se namáháš a nezvolíš si pro stavbu ty, které chceš, a nezasadíš je do ní? Vyvolil ty větší a světlé a otesal je; panny je odnesly a (muži je) zasadili do vnějších částí stavby.“⁴¹ Dnes se uznává, že Hildegarda se inspirovala právě tímto raným křesťanským spisem. Král je hodnost Ježíše Krista, podle jehož vzoru byl v Hildegardině pojetí stvořen člověk.⁴²

O nobilissima viriditas (Responsorium na Panenství). Přeložil Oldřich Novotný.⁴³

Ó Panenství ctnosti nejvznešenější, jež kořeníš v slunci a kteráž svítíš běloskvoucím jasem v kruhu, jejž neobsáhne žádná výbornost země. Ty obklíčena jsi objetími služebných zástupů Boha. Ty rdíš se jak rosa a hoříš jak sluncové ohně.

Ó zeleni nejšlechetnější, / Přeložil Miroslav Zvelebil.⁴⁴

jež kořeníš ve slunci

a svítíš bílým jasem

ve sféře, jíž se nedotkne

pozemská znamenitost.

Jsi obklopena objímáním

božských služebníků.

Skvíš se jako jitřenka

a hoříš jak plamen slunce.

Komentář: Tato nádherná píseň je o Panenství, ne o pannách. Hildegarda používá singulární formy pro celou skupinu svatých, aby zachytila esenci jejich zvláštního typu svatosti. Pro Hildegardu Panenství zjevuje ženskou krásu, která je zajedno se vším, co je v přírodě nejslibnější: je svěže zelená jako země, zlatá jako sluneční světlo a červená jako úsvit, jiskřící v jasně bílém světle božství. Tato zářící hra barev osvěžuje hořící keř, obraz Marie. Nebo z jiné perspektivy, Panenství se jeví jako strom života, ale ten roste v nebeských sférách místo v pozemské zahradě, a má anděly, aby o něj pečovali, namísto Adama.⁴⁵ Oldřich Novotný ve svém překladu mluví o Panenství jako o ctnosti (virtus), což připomíná Hildegardino pojetí ženských duchovních sil. Hildegarda však o takové Ctnosti nepíše ani ve své zpěvohře Ordo Virtutum (Hra o Ctnostech), ani v širším představení těchto božských bytostí v Knize zásluh života (Liber vitae meritorum). Barbara Newmanová zase ve své edici Panenství (Virginitas) nejmenuje, místo ní uvádí slovo viriditas, které personifikuje životní sílu stvoření, mající v Hildegardině pojetí svůj původ v Duchu svatém.⁴⁶

Rex noster promptus (Responsorium pro svatá neviňátka). Přeložil Bedřich Konařík.⁴⁷

Král náš uvolil se

Král náš uvolil se vzíti krev neviňátek, pročež andělé jednohlasně pějí a chválou hlaholí. Leč mraky nad tou krví pláčí. Tyran pak pro svoji zlobu zadusil se v těžkém spánku smrti. Ale ty mraky: Sláva Otci. Ale.

Náš král je ochotný / Přeložil Miroslav Zvelebil.⁴⁸

přijmout krev neviňátek.

Andělé proto zpívají

a spolu zvučí chválou.

Ale oblaka naříkají

nad onou krví.

Však tyran

kvůli svému zlu

byl zadušen

těžkým snem smrti.

Ale oblaka naříkají

nad onou krví.

Sláva Otci a Synu

a Duchu svatému.

Ale oblaka naříkají

nad onou krví.

1 Saint Hildegard of Bingen: Symphonia : A critical edition of the Symphonia armonie celestium revelationum [Symphony of the harmony of celestial revelations] with Introduction, translations, and commentary by Barbara Newman. Ithaca and London : Cornell University Press, 1998. Second edition, s. 282.

2 Viz http://www.ccejicin.cz/historie/novotny (Navštíveno 14. 5. 2021).

3 Viz https://www.addictology.cz/wp-content/uploads/2018/10/clanek_11-1.pdf (Navštíveno 14. 5. 2021).

4 Novotný, Oldřich: „Písně svaté Hildegardy : píseň o andělích“. In: Meditace : čtvrtletník pro literaturu, umění a filosofii, 4 (1911), s. 598.

5 Konařík, Bedřich: „Písně a drama sv. Hildegardy z Bingen I.“ In: Archa 1/1938, s. 37.

6 Překládal jsem z edice: Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 154.

7 Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 283.

8 Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 283.

9 In: Knihy tajemství a moudrosti I. : mimobiblické židovské spisy: pseudoepigrafy. Uspořádal Zdeněk Soušek. Praha : Vyšehrad, 1995, s. 78–201.

10 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2014/10/o-gloriosissimi-lux-vivens-ange... (Navštíveno 3.8.2021).

11 Novotný: „Písně svaté Hildegardy“, In: Meditace 4 (1911), s. 598.

12 Překládal jsem z edice: Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 156.

13 Svaté Hildegardy Cestyvěz nebo vidění a zjevení. Kniha I. Praha : Kosterka, 1911. Přel. Jakub Deml.

14 Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 283.

15 Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 284.

16 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2014/11/o-vos-angeli-responsory.html (Navštíveno 4.8.2021).

17 Novotný: „Písně svaté Hildegardy : O prorocích a patriarších“. In: Meditace 4 (1911), s. 742.

18 Překládal jsem z edice: Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 158.

19 Viz Mt 1,5–6, též https://www.getsemany.cz/node/3881 (Navštíveno 4.8.2021).

20 Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 284.

21 Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 285.

22 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2015/02/o-spectabiles-viri-antiphon.html (Navštíveno 4.8.2021).

23 Novotný: „Písně svaté Hildegardy.“ In: Meditace 4 (1911), s. 742.

24 Překládal jsem z edice: Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 160.

25 Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 285.

26 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2015/03/o-vos-felices-radices-responsor... (navštíveno 4.8.2021).

27 Novotný: „Písně svaté Hildegardy : o mučednících.“ In: Meditace 4 (1911), s. 642.

28 Překládal jsem z edice: Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 170.

29 Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 288.

30 Lurker, Manfred: Slovník biblických obrazů a symbolů. Praha : Vyšehrad, 1999, s. 117.

31 K dalšímu .studiu viz http://www.hildegard-society.org/2016/06/o-victoriosissimi-triumphatores... (Navštíveno 5.8.2021).

32 Novotný: „Písně svaté Hildegardy.“ In: Meditace 4 (1911), s. 642.

33 Překládal jsem z edice: Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 172.

34 Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 288.

35 Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 289.

36 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2016/07/vos-flores-rosarum-responsory.html (Navštíveno 5.8.2021).

37 Novotný: „Písně svaté Hildegardy : píseň o pannách.“ In: Meditace 4 (1911), s. 595.

38 Konařík: „Písně a drama sv. Hildegardy z Bingen I.“ In: Archa 1/1938, s. 37.

39 Překládal jsem z edice: Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 218.

40 Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 303.

41 Pastýř Hermův. In: Spisy apoštolských otců. Praha : Kalich, 2004, s. 255. Přel. Dan Drápal.

42 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2017/03/o-pulcre-facies-antiphon.html (Navštíveno 5.8.2021).

43 Novotný: „Písně svaté Hildegardy.“ In: Meditace 4 (1911), s. 595.

44 Překládal jsem z edice: Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 218.

45 Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 304.

46 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2017/04/o-nobilissima-viriditas-respons... (Navštíveno 5.8.2021).

47 Konařík: „Písně a drama sv. Hildegardy z Bingen I.“ In: Archa 1/1938, s. 37.

48 Překládal jsem z edice: Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 226.

49 Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 307.

50 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2017/12/rex-noster-promptus-est-respons... (Navštíveno 5.8.2021).