Jste zde

Vigilie Nanebevzetí Panny Marie – 14.8.

autor: 

1 Kr 15, 3-16; L 11, 27-28

(1998)

Král David dnešního úryvku je zcela zaujat myšlenkou oslavit archu úmluvy. Řekli bychom skoro: ať to stojí, co to stojí, sláva musí být. Jenže aniž to tušil, tímhle postupem se stal středem veškeré pozornosti on, královský velekněz, žehnající liturg. Jeho milovaná a upřímně ctěná archa zůstala ve stínu.

Když chtějí někteří mariánští ctitelé maximálně zvýraznit, jak si oni váží Marie, Matky Ježíšovy, zařídí nějaký nový svátek. Tak kdosi dávno v šeru počátků deklaroval, že taková bytost musela být prý pannou. Efezský sněm ji povýšil na jedinečný a neopakovatelný post bohorodičky. Prazvláštní postava Pia IX bojujícího koncem minulého století na troskách středověkého papežského státu aspoň o primát duchovní moci, když už politická byla pryč, prohlašuje dogma o neposkvrněném početí Panny Marie. A v polovině našeho století přidá Pius XII. další trofej, dogma o nanebevzetí; koncem našeho století touží i současný papež přidat k tomu Mariinu věnci něco, co je drahého zase jemu - on touží být spoluvykupitelem současného nemocného světa. Proto by rád nařídil podobný titul své milé Marii Panně.

Nemyslím, že by postava naší paní Marie nezasloužila milou oddanost. Myslím jen, že se naznačenou cestou kupení slavností a deklarací jedinečnosti dosáhne pravého opaku, než její ctitelé chtějí: Povýší Marii nejen na nebesa, ale až kamsi do pantheonu mezi bytosti božské. Nemá dědičné sklony ke zlému, nehrozí jí smrt. Jiní soudí, že dílo vykoupení by Ježíš sám neutáhl... To všechno ovšem Marii vyděluje zprostředka božího lidu. A jako vydělené by jí bylo velmi smutno, velmi osaměle, velmi odcizeně, řekl bych. Bůh sám, jak říká Písmo, vyhledává společenství se syny lidskými.

Také nějaká žena ze zástupu potřebovala vyzdvihnout právě to, co mohou jen ženy: Matka Maria Ježíše odnosila a odkojila. To je jistě veliká služba. Ale velikost její osobnosti přece jen není v tom, že kojila. Je v čemsi mnohem obecnějším, co může a nemusí každý z lidí, co tedy záleží právě jen na dobré nebo nedobré vůli člověka. Tentokrát je to umění naslouchat a slyšet. Ta žena je hlas podobně jednostranný, jaký dnes zní katolictvím: jen muži prý smějí usilovat o důstojnost kněze, jen muži dík své fysiologii mají prý právo slavit některá božská tajemství určená všem lidem a možná celému vesmíru. Evangelista dává hned zaznít Ježíšově replice.

Archu úmluvy chápal Izrael různě. Od polohy znamení boží přítomnosti uprostřed božího lidu až pro velmi oportunistické role amuletů ve válce, věštírnu atd. Také Maria má podobný osud. Můžeme jí vděčit za zářivé znamení, že Bohu není nic lidského nízké. Vděčit za znamení, že církev má budoucnost, třebaže je tak obyčejná, tak lidská. A samozřejmě můžeme u ní hledat protekci, a tak zakrývat svoji zásadní nedůvěru k milosrdnému Bohu, můžeme u ní sublimovat své pudy, můžeme cokoli. Aby bylo jasno: Ta věrná tichá dívka Páně snesla drsné hodiny pod křížem, snese i lidské přehmaty náboženských sentimentů kompenzujících prapodivně misogynní ideologie katolíků. To církvi se těmi přehmaty děje křivda, boží lid se tak honí za bludičkami.

Zajímavé ovšem je, co rozumí Pavel smrtí a jejím překonáním - a právě to připisuje naše slavnost Marii Matce Ježíšově: Maria je znamením, že ani radikální krize smrti nic nezmění na jejích hodnotách, které měla za života. O tom jsem včera přemýšlel nad Toníkovou1 rakví: Tenhle nenápadný, skoro neviditelný kněz a v nejkrásnějším smyslu slova služebník nikdy nekřičel, netloukl do stolu, nebyl to bojovník za spravedlnost. Proto bychom si ani nevšimli, že odchází. V něčem ale chybí okamžitě: jeho smířlivý úsměv prozářil leckterou těžkou předbouřkovou situaci. Jeho pevnost a houževnatost, se kterou snášel v pokoji i nevlídnost některých svých kolegů. Občas mi připadal jako ten Izajášovský služebník, kterému trhají vous a plivají do tváře, ale on dal své dobrotě ztvrdnout jako křemenu. Můžeme jen doufat, že jeho církvetvorné umění pro nás tak důležité nepřemohla smrt. Znamení tedy zmizelo. Doufáme ovšem, že nezmizela Toníkova charismata, vždyť církev je potřebuje a pro církev je dostal. Doufám, že jeho význam pro nás i pro mnohé další prostě trvá, že i tentokrát se ukázal osten smrti na takovou bytost krátký.

A tak už nám nezbývá než doufat v ta neviditelná vlákna víry, která nás spojují s přáteli na druhé straně barikády - Marií počínaje, přes Metoděje, Václava Komárka, Inky až k Toníkovi. Zdá se, že i tohle je dobré znamení: Máme přátele. Přesto, že se nám leccos nepodaří tak excelentně, máme milé přátele. I to je důvod ke chválám v rámci eucharistie.

1 Antonín Rous, presbyter ES - více viz http://www.getsemany.cz/node/2395