Farní synodní setkávání: téma odpuštění

Naše farnost (Praha 4 – Michle-Krč, Habrovka) patří k těm, které vzaly vážně záměr, se kterým papež František vyhlásil synodní proces.¹ Jeho smyslem v prvé řadě nejsou nějaké dokumenty a texty, ale bratrské a sesterské setkávání lidí nad jejich vlastním životem v církvi. Proto se také znovu a znovu scházíme, abychom lépe poznávali sami sebe i druhé a společně přispívali k postupnému vytváření celkové přátelského prostředí ve farnosti.

V neděli 25. února se nás tentokrát sešlo skoro třicet. Jistě velkou zásluhu na tom mají naši Otcové Alberto i Antonín, kteří velmi srdečně vyzvali při ohláškách farníky, aby se společně s nimi potkali. Alberto i Antonín jsou totiž pravidelnými účastníky synodních farních setkání. A myslím, že je to jak pro ně, tak pro nás velmi cenné.

Tématem bylo odpuštění. Na něj lze nahlížet různým způsobem. Jednak, zda se jedná o to, jak odpouštíme my, nebo naopak jak je odpouštěno nám. A potom – koho či čeho se to odpuštění týká. Z minimálně šesti možností (odpouštění v rodině, v širším kruhu – kolegové v práci apod., zlí lidé s velkým dosahem, který nás zasahuje – Putin & spol., odpouštění institucím, které zasahují náš život, odpouštění Bohu a odpouštění sobě) jsem si celkem nepřekvapivě vzali jako první právě oblast blízkých vztahů.

Výsledek našeho sdílení a uvažování je následující:

1. -zkušenost odpuštění, kterou zažijeme (nejlépe už jako děti), nás disponuje k tomu, abychom sami dokázali odpouštět;

2. -významnou roli v tom může hrát svátost smíření;

3. -odpouštět nám může významně pomoct vnitřní postoj „nejsem tak důležitý, abych uchovával svůj pocit zklamání či bolesti, když mi někdo ublížil“;

4. -odpuštění pomáhá vzít vážně, že všichni jsou Boží děti, tedy i ten, kdo mi ublížil; to má přednost před spravedlností;

5. -odpuštění není zapomenutí, nýbrž „opuštění či propuštění“ – odevzdání, které mě osvobozuje a odpoutává od zla;

6. -odpuštění zmenšuje možnosti zla;

7. -odpuštění je vždycky proces, není to zpravidla jednorázová záležitost;

8. -plné odpuštění, odpuštění bez očekávání podobné reakce druhého je Božím darem.

Někteří z nás se pak ještě pustili do tématu odpouštění institucím či lidem, kteří bolestně zasahují do našeho života. Jednalo se především o výrazné politické zločince typu Vladimíra Putina, případně jiné představitele států či politických uskupení, kteří ohrožují náš svět. Dále pak o některé představitele církví. V debatě pak zazněly hlavně tyto myšlenky:

9. -nelze odpouštět zlé jednání, pokud jeho působení trvá (například ruská okupace Ukrajiny);

10. -v té době je přiměřenou reakcí se podílet – třeba i malými kroky – na nápravě působeného zla (podpora uprchlíků, sbírání peněz na podporu civilistům, pečlivá práce s informacemi a osvěta apod.);

11. -proti lítosti a pocitu bezmoci se lze bránit nadějí, aby nás nevháněla do nenávisti;

12. -významná část účastníků vyzdvihla, že díky zakotvení ve své místní komunitě, kterou považují za svou vlastní církev, dokážou se vyrovnávat se zklamáními, která jim působí někteří představitelé církve.