31. neděle v mezidobí B

Realita lidských lásek

Mk 12, 28b-34;

Možná, že někoho zarazí, proč Ježíš tu bílou vránu mezi svými oponenty nepochválí víc. Říká zákoníkovi: Nejsi daleko od Božího království; nezasloužil by si větší potlesk? To nás vede hned k prvému daru dnešních perikop: Připomínají, že je stále ještě ohromný rozdíl mezi tím, když člověk správnou věc pochopí a když se odhodlá změnit smýšlení. Kdo pochopil, je blízko, na dosah. Každý a každá z nás už jsme někdy dokázali sice správně pochopit, jak by se věci měly dít, ale k odpovědnému činu pak přece jen nedošlo. A také víme. Lze kázat vodu, ale sám popíjet víno.

Jsou tu i další dary: Zákoník dnes neklade otázku lstivou, ale obtížnou. Ježíš odpovídá ne jednou, ale dvěma odlišnými odpověďmi, třebaže se na to druhé nikdo ani neptal. Snad proto, že jednodušeji řečeno by prostě nezazněla pravda, jen iluze.

S milováním to není tak samo-zřejmé, jak si myslí některý prošedivělý ideolog nebo zamilovaná sedmnáctiletá.

Především si Markův Ježíš nemyslí, že milovat bližního je totéž, jako milovat Boha. Žádná z těch lásek nemůže druhou plně nahradit. A opravdu: ještě po dvou tisíciletích nejsme hotovi s marnými pokusy ukázat, co prý je dokonalejší anebo co je prý vůbec zbytečné.

Pravdivě a tedy i plodně milovat Boha nelze bez opravdového milování člověka jako člověka vpravdě blízkého, tedy bližního. A podobně se snadno zhroutí filantropie, pokud do ní nesmí mluvit Bůh, a to milovaný Bůh.

Úskalí toho prvního, největšího a podle Deuteronomia i klíčového přikázání jsou hned dvě: iluze transcendence a iluze imanence.

Dějiny křesťanství a dokonce i hagiografie poskytují pro to množství příkladů. Přesto si i dnes někteří lidé myslí, že milovat výlučně Boha je prostě trefa do černého. Ve skutečnosti nemilují nikoho, sami před sebou a hlavně před Bohem hrají divadlo o lásce tak dojemně, že tomu většinou i sami věří; v hlubinách totiž spoléhají spíš na jiné síly než na zázrak milování. Stačí, aby je povalila do bláta nespravedlivost, aby je okradli nebo ve filmu zesměšnili; už křičí, že někdo ubližuje protiprávně církvi. Vůbec ne jako ti, které zaměstnává právě láska k Bohu a jen k Bohu; ve skutečnosti milují také svoji čest, své právo, svůj životní styl. I to by bylo v pořádku, pokud by tuto lásku zůstávající na půdě přirozené korigovala láska blíženská. Bez ní je ta prvá jen iluzí natírající zbožným vápnem hrob panující sebelásky.

Příliš snadno totiž člověk zahleděný do idejí přeslechne apel na komplexnost sebevydání vlastního já v každé - dokonce i té domněle posvátné lásce mezi člověkem a Bohem. Deuteronomista o té komplexitě ovšem ví, to vidí každý, kdo se zajímá o kontexty biblických knih a nečte jen úryvky vybrané pro neděle. Deuteronomista tu podstatnou propojenost všeho milování se strany člověka dokonce připomíná i v dnešním úryvku, ale ne každý ze zbožného posluchačstva opravdu naslouchá i tomu, co nezaznělo kdysi v mládí v hodinách náboženství přiměřeného dětské duši.

Ale náš Deuteronomista dnes připomíná i další úskalí praxe onoho domnělého „soli Deo": Zmiňuje v té souvislosti nebezpečí nedozrálosti lásky jinak poctivé. A nezralá láska má tendenci k modloslužbě. Víte, že když se zamiluje čerstvě ochmýřený mladý muž, má potřebu druhého učinit šťastným třeba i agresivně. Existuje i pubertálně agresivní zamilovanost do Boha; ta Boha zavírá do svatostánků, poroučí mu to či ono udělat, na to či ono nehledět. Takový nezralý člověk má žhavou potřebu páchat dobro a Bůh má za povinnost být tím nadšen. Taková láska ovšem člověka neučiní dospělým, je z principu neschopná plodů; a tak co mohlo být slávou boží, stane se infantilním paskvilem.

Láska k člověku je totiž neúplatnou a nezastupitelnou kritickou instancí všech idejí, které člověk nabízí jako vzácné. Ten bližní je totiž nezávislý bližní. Bližní právě takový, jaký je, bližní, kterého jsme si nevymysleli, kterého postavil do naší cesty právě Bůh nebo možná i náhoda. Člověk má jen jedno srdce a jeden způsob pravého a pravdivého milování; zatímco ideových náhražek je mnoho, pro člověka i pro Boha máme jen jediné srdce. A tak Markův Ježíš musí právě tomu sympatickému zákoníkovi netázán připomenout, že každá opravdová láska - ať míří k Bohu nebo k člověku - musí mít zrcadlo pravdy sebeodevzdávání v tom druhém typu milování, v tom milování nezvoleném, ale v úctě přijatém. To platí jak o lásce k Bohu, tak o lásce mezilidské. Pokud si snad potom konkurují, nejde o zdravý vztah, takové srdce je ještě lidsky i nábožensky nezralé.

Jinak řečeno: Všechno úsilí milovat svého Boha „z celého srdce" a „celou duší" a prostě „nade všechno" se dřív nebo později stane prázdnou iluzí, nepotřebujeme-li k tomu „z celého srdce" přidat i lásku či lásky typu „jako sebe sama". Iluzí se ovšem snadno stane i opačný krajní postoj, kdy k milování lidí „jako sebe sama" někdo odmítá to podobně nezastupitelné zrcadlo, kterým je důvěřující oddanost božímu Ty.

Oba směry lidského milování musí být transcendentní, musí překračovat hranice užitečnosti pro vlastní já. Kdo na to nedbá, snadno se jeho milování zvrtne v modloslužbu. Modloslužba nemusí být jen naivní a není věcí antických mýtů. Modloslužba je naopak věčně moderní, protože hlubiny lidského já vyžadují nějakou transcendentní hlubinu, ke které by se mohly upínat. Modlou se pak stane stejně dobře jakákoli iluze: iluze Boha, iluze bližního, iluze světového bratrství nebo světovlády spravedlivých či jiných oligarchů. Dokonce i postup bývá ve všech případech podobný. Modloslužebník totiž svůj idol nejprve zvěcní, zpředmětní, učiní jej manipulovatelným ke svému obrazu. Pak jej může vlastní rukou opracovávat tak dlouho, až se v něm najde v té dokonalosti, o které sám sní a konečně bez rozpaků může bez jakéhokoli přetvařování uctívat „celým srdcem". Modloslužba pak funguje spolehlivě jako mor: spolehlivě umírá díky ní pravda vztahu kdysi možná nadějného; tím v posledku hyne i to, co člověk ke své seberealizaci nezastupitelně potřebuje v měřítku relativním i absolutním: milovat a být milován.