Jste zde

Pim Valkenberg

Abrahamovská náboženství: víra a násilí

V nejnovějších dějinách vzájemného setkávání křesťanů a muslimů se pojem „abrahamovská náboženství“ někdy používá jako „překlenovací“ pojem. V následujícím příspěvku chci ukázat, že tento pojem odpovídá pohledu židovství, křesťanství a islámu na sebe samy lépe než mnohá označení vycházející z religionistické terminologie. Z podrobnější analýzy zároveň vyplývá, že odvolávání se na Abrahama s sebou nese několik problémů. Chci se zde věnovat dvěma z nich: skutečnosti, že vyprávění týkající se Abrahama obsahují rovněž značné prvky násilí, a dále skutečnosti, že symbol „Abraham“ funguje vždy v rámci určitého kontextu, do něhož leccos zahrnuje a z něhož leccos vylučuje. Navzdory tomu, a to je závěr, ke kterému chci dojít, má koncept „abrahamovských náboženství“ budoucnost, je-li podnětem k tomu, aby Židé, křesťané a muslimové studovali vyprávění o Abrahamovi a jejich interpretace ve svých třech náboženstvích tak, aby bylo tematizováno i vzájemné vytváření negativních obrazů. Jsem pro „abrahamovský učený sněm“, který by si všímal i dvojznačnosti, jíž je zatíženo každé náboženství.

Nostra Aetate a přátelská setkání

Jak víme, v prohlášení o postoji katolické církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra Aetate (1965) konstatují biskupové Druhého vatikánského koncilu, že v dějinách vztahů mezi křesťany a muslimy došlo „k řadě rozbrojů a nepřátelství“. Je pravda, že v historii těchto vztahů jsou právě projevy nepřátelství typičtější než dialog a přátelské kontakty, nicméně lze nalézt i znamení naděje, jako například setkání sv.

Přihlásit se k odběru RSS - Pim Valkenberg