Klemens Richter
Mnozí jsou dnes toho názoru, že liturgická znamení a gesta jsou dnes často nesrozumitelná nebo – jinak řečeno – nevyjadřují to, co mají označovat, tedy víru shromážděné obce.
Problémy působí zvláště ta znamení, s nimiž se účastníci liturgického konání setkávají pouze při liturgii a nikde jinde. Vedle znamení, která mohou osvětlit naši existenci na základě svých přirozených vlastností, se používají i taková, která získala svůj význam z historické tradice. To, že je třeba se smyslu takovýchto znamení naučit, nemusí být bezpodmínečně nedostatkem, ale může to získat i svoji hodnotu. Sociologové nám říkají, že začátečník, který se zapojí do větší skupiny, se během socializačního procesu také naučí význam symbolů této skupiny. Ten, kdo tato znamení nezná nebo je sice zná, avšak nepřijímá jejich smysl a nepokouší se realizovat z nich vyplývající nároky na chování, není vnímán jako člen společenství. Sociální symboly a zvláště náboženská znamení jsou pro ohraničení mezi členy a nečleny nějaké skupiny nepostradatelné. Jestliže znamení zmizí, pak se smažou kontury skupiny, a ta pak přechází do stadia rozkladu.
Hromadění a také neměnné opakování určitých znamení v liturgii dnes většinou naráží na nepochopení a odmítnutí. Heinrich Rennings upozornil na to, že podle mešního řádu platného až do roku 1970 má celebrant při třicet minut trvající,, slavnosti” každé dvě minuty pokleknout, každých 35 sekund učinit znamení kříže, každé tři minuty políbit oltář – tedy celkem šestnáctkrát pokleknout, dvaapadesátkrát se pokřižovat a desetkrát políbit oltář. Nelze nikomu zazlívat, považuje-li toto hromadění znamení za zbytečné.
Při úsilí o změnu nebudou tedy mnohdy vyměněny pouze variabilní prvky liturgie, ale budou obměněna všechna znamení. Takové změny mohou ovšem poškodit hodnotu znamení pro bohoslužebný komunikační proces, neboť význam tohoto znamení vyplývá z jeho stálosti. Rituální prvky slouží opětovnému poznání nebo mají signální funkci stejně jako stálé znělky u televizního vysílání nebo neměnná úprava značkového zboží. Na druhé straně vyvolává vědomé vnímání očekávání, postoje a pocity. Takové konstantní prvky usnadňují společné slavení.
Důležitá je i vazba znamení na víru. Znamení bez víry jsou neúčinná, nenahrazují víru. To, co je na znamení viditelné, neprozrazuje svůj konečný obsah.
Tak se liturgická znamení i liturgie sama nacházejí v nejužším vztahu k víře a k věrouce. V liturgii je obsah víry a teologie, tajemství spásy, které provází celé dějiny lidstva, vždy znovu přítomný a účinný při posvátných znameních. Proto jsou liturgické úkony znamením víry obce. Z tohoto vztahu liturgie a víry jakož i teologie vyplývají jak pro teologii tak i pro liturgická znamení důležité důsledky. Teologie se ptá před každým pokusem o systematické vyjádření vedle Písma svatého také svědectví křesťanské tradice, a z ní především liturgických textů a úkonů, tedy liturgických znamení a orientuje se na ně. A to platí právě nejen pro znamení, která mohou být považovány za podstatná, nýbrž pro celkovou strukturu liturgické slavnosti. Naučit se řeči znamení liturgie je tedy nezbytné i proto, že je liturgie důležitým pramenem teologie.
Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 19-21. Přeložil Ondřej Bastl
Poslední komentáře