Klemens Richter

Pro společný postoj členů obce při bohoslužbě uvádí misál výjimečně málo pravidel. Je to pochopitelné, když si uvědomíme, že misál je navržen pro obce na celém světě. Všeobecné pokyny k římskému misálu věnují této otázce jen několik řádek (VPŘM 20-22), které především vysvětlují, že „společné postoje, které všichni účastníci zachovávají, jsou znakem vzájemného společenství a jednoty shromáždění“ a tím „vyjadřují smýšlení a city účastníků“. Zůstává tedy úkolem jednotlivých zemí „přizpůsobit společné pohyby a postoje národním zvyklostem“ tak, aby „odpovídaly smyslu a charakteru jednotlivých částí mešní liturgie“.

Kdyby bylo pravdivé tvrzení ateistického psychoanalytika Alfreda Lorenze, že koncil zničil smyslovost bohoslužby a na místo znamení dosadil slovo a neustálé poučování, pak už by nesměl mít žádné místo v liturgii polibek. Skutečně jen málokterý prvek patří do oblasti smyslovosti tolik jako políbení osob nebo věcí. Naproti tomu je třeba konstatovat, že tradice liturgického polibku byla zachována, ba dokonce i nově oživena. Přitom je problematické propagovat v dnešní době líbání předmětů, a dost hlasů volá po odstranění tohoto zvyku. Skutečně je však závazně předepsáno políbení oltáře na začátku eucharistické slavnosti (VPŘM 27; 232) a po závěrečném požehnání (VPŘM 125). Totéž platí pro políbení evangeliáře po přečtení evangelia (VPŘM 95; 232). Biskupská konference ovšem může, v případě, že tento způsob neodpovídá místním tradicím nebo povaze, určit jiný způsob vyjádření úcty (VPŘM 232). To zde nemá být vysvětlováno tak, jako by líbání předmětů ﷓ byť šlo o oltář nebo o evangeliář ﷓ snad vzbuzovalo v našem vnímání nějaké pocity odcizení. Těžko se dá zpochybnit, že takový úkon, je-li správně proveden, je smyslovým znamením.

Znamení bití se v prsa je i v naší liturgii jistě již velmi staré. Jeho základ je v Písmu, především v podobenství o farizeovi a celníkovi v chrámu. První se před Bohem holedbal, činil však pravý opak bití v prsa. "Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: Bože, slituj se nade mnou hříšným." (L 18,13; srov. 23,48). Toto znamení je tedy formou sebeponížení, pokory, v rané církvi je již projevem kajícího smýšlení. Protože srdce je považováno za zdroj a sídlo hříchu, může být toto znamení chápáno podle biblického vzoru za viditelný výraz upřímného uvědomění si hříchu.

"Pokoj vám!", to je pozdrav, který podle Jana dal vzkříšený Pán učedníkům večer po svém zmrtvýchvstání, když byli ze strachu před židy shromážděni za zavřenými dveřmi. Spása přislíbená v tomto pozdravení pokoje je to, co osvobozuje obec od strachu a umožňuje plnit její poslání ve světě: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás" (J 20,21). Být křesťanem znamená být obdarován Božím pokojem, dosáhnout jeho spásy a být povolán hlásat tento mír ve světě.

,,Důstojnost Božího slova vyžaduje, aby v kostele bylo vhodné místo, z něhož se Boží slovo hlásá a k němuž se při bohoslužbě slova přirozeně obrací pozornost věřících. Je vhodné, aby takovým místem byl zpravidla pevný ambon" (VPŘM 272). A protože se při bohoslužbě slova a slavení eucharistie jedná o dvě části jedné slavnosti, které ,,spolu souvisí tak těsně, že tvoří jeden bohoslužebný úkon" (VPŘM 8), říkají Všeobecné pokyny k mešnímu lekcionáři (č. 32): ,,Proto je třeba v každém kostele podle jeho struktury vhodně vyřešit vztah ambonu a oltáře.“