Jste zde

307 - září 2018

autor: 

Klerikalismus, nebo spiknutí?

Nebere to konce. Ze starodávných římskokatolických skříní vypadávají další a další kostlivci v podobě zpráv o prznění mládeže kněžími a jinými pracovníky církve. Už desítky let, už tisíce zapletených duchovních.

Léto 2018 kromě veder přineslo první případ, kdy kardinál musel kvůli podobným obviněním svléknout purpurový hábit (emeritní washingtonský arcibiskup Theodore Edgar McCarrick se po obviněních ze sexuálního zneužívání vzdal členství v kardinálském sboru). A přineslo také první papežský list na toto téma určený všem věřícím. Následoval po zprávě komise velké poroty z Pensylvánie. Ta vypočítává dlouhou řadu odporných činů asi tří stovek kněží a líčí, jak církevní představení bránili policejnímu vyšetření pachatelů ve snaze uchránit církev skandálů. Papež František ve svém „listu Božímu lidu“ vyjadřuje lítost, přiznává opožděnou reakci církve a vybízí všechny věřící k postu a modlitbě. Podrobnosti najdete ve zprávičkách na obálce.

František naznačuje, že na vině je klerikalismus. Františkovi kritikové (jako arcibiskup Carlo Maria Viganò, který papeže obvinil, že o McCarrickových proviněních léta věděl a neřešil je) často věří, že na vině je spiknutí homosexuálů v řadách kleriků. Důkazem má být, že 80 % obětí sexuálních predátorů v sutanách je mužského pohlaví. Církev se z této perspektivy jeví jako bojiště, na němž se střetává zvrácená homosexuální klika s pravověrnou (a náležitě homofobní) družinou věrných kleriků.

Čímž se dostáváme k tématu prvního článku tohoto čísla. Někteří křesťané považují homosexualitu za jeden z největších hříchů, ačkoli ji Ježíš v Novém zákoně vůbec nezmiňuje – snad aby se nemuseli zabývat farizejstvím, které Ježíš kritizoval stále. Slavnosti LGBTQ osob, jako je pochod Prague Pride, tak vnímají jako zvrácenost a jednoznačný projev zla. Je proto dobré si připomenout, že v tom průvodu jdou lidé stvoření k obrazu božímu, lidé často zranění opovržením a nepochopením i ze strany církevníků. Přinášíme tedy článek Martina Vaňáče s kázáním Petra Miencila určeným věřícím účastníkům, kteří se sešli k bohoslužbě po skončení průvodu. Mimo jiné Petr mluvil o odvaze a kuráži v dnešní houstnoucí společenské atmosféře; a to je aktuální téma i pro nás, které přitahuje opačné pohlaví.

Pavel Hradilek v liturgickém seriálu rozebírá ordinaci duchovních. Mě zaujal postřeh ohledně římskokatolického ritu: shromážděné obce se nikdo neptá, zda kandidáta přijímá, a ani se nikdo kandidáta neptá na jeho víru. Zato se ho táží, zda je ochoten dodržovat celibát... A stejný autor v tomto čísle ještě má komentář k novým bohoslužebným formulářům ČCE.

Jan Molnár píše o Istanbulské úmluvě proti násilí na ženách a domácímu násilí. Některé kruhy – velmi podobné těm, které útočí na homosexuály – proti úmluvě brojí. Prý „zbytečný nesmysl propagující gender ideologii“, jak ji popsal lidovecký politik Zdechovský. Úmluvu jsem přečetl, ale propagaci ideologie nenalezl. Proč tedy ten strach? Neměli bychom bojovat proti skutečnému násilí spíš než proti fantómům?

A nakonec zmiňme článek Štefana Šrobára o sv. Kateřině Janovské a recenzi na knihu Krypta, v níž Hubert Wolf sebral některá méně známá fakta z církevních dějin.

Komentáře

V posledních létech se musí církev vypořádat s množstvím obvinění kněží a členů řádů ze zneužívání mladistvých. O tom, jak takové zneužívání je nechutné až odporné nehodlám psát. Chci se zaměřit na problém z jiného, netradičního pohledu. V tomto případě se jedná o pachatele, kteří byli vysvěceni nebo složili řeholní sliby. To znamená, že dle běžného pohledu se jedná o věřící lidé. Jenže jsou to opravdu věřící lidé? Podle jakého kritéria řekneme, že někdo je věřící? To, že chodí do kostela? Tam je Satan také častým návštěvníkem. Nebo že někdo řekne, že věří, že Bůh existuje? Ale v to věří také Satan. Ten nepochybuje o existenci Boha nebo Ježíše, ale neuznává to, co Bůh nebo Ježíš říká, nabízí, doporučuje. Takže v první řadě je nutné si udělat jasno v tom, co je to víra. Pozorný čtenář Bible ví, že např. víra dle sv. Pavla není totéž co víra dle Ježíše. Vraťme se k našemu problému. Ti pachatelé přece chodili ke zpovědi a zřejmě dostali (možná bez velkých obtíží) rozhřešení, přestože se dopustili těžkého hříchu. Během zpovědi by byla na místě otázka zpovědníka: „Bratře, kde je Tvoje víra? Vždyť Ty vlastně nevěříš? Pokaždé, když jsi hřešil, tak se Bůh na Tebe díval a Tobě to nevadilo. Tomu, čemu Ty říkáš víra, není vírou, ale je to Tvůj osobní paskvil. Ty nestojíš o správné poznání Boha, a proto Tě Bůh vydal. Ty nesoudíš náležitě o Tělu a Krvi Páně. Evangelium je pro Tebe trhací kalendář. Ty si nalháváš, že zpovědí se to spraví, ale ve skutečnosti jsi pokrytec a pro pokrytce platí Ježíšovo ´běda´. Potřebuješ prodělat pořádné Metanoia a do té doby k oltáři nelez, nebo bude hůř. Na tohle rozhřešení nemůžeš dostat atd.“ Podobně by se měl v případě pravdivého obvinění pachatele zachovat nadřízený biskup a okamžitě uvolnit obviněného z kněžské služby. Jenže to je okamžité řešení problematiky hříchu. Hřích je ale symptomem něčeho hlubšího, co bylo jeho příčinou. A těch vrstev do hloubky může být dokonce několik. Každý hřích je signálem toho, že něco není v pořádku ve vztahu člověka k Bohu. Pouhé slibování si, že už člověk nebude hřešit, je neúčinné, pakliže nejde po příčině hříchu. Dovoluji si uvést několik textů z Bible, které mohou být užitečné při hledání příčiny hříchů:
• „Dělejte druhému to, co chcete, aby druzí činili vám“.
• „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: ´vidíme´, proto váš hřích trvá“ (Jn 9,41).
• „Nestáli o správné poznání Boha, a proto je Bůh vydal“ (Ř 1,28).
• „Běda vám pokrytci, běda vám slepci…“ (Mt 23,16-24). Sem patří i kompenzační zbožnost.
• „Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: ‚Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.‘ Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice …“ (Mk 7,6-13).
• „Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle jeho vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více“ (Luk 12,47-48).
• „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. Nechte je: slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy“ (Mt 15,13-14).
• Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny (Mt 18,6; Mk 9,42).
• Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce (Mt 18,10).
Všichni, jak zpovědník, tak zmíněný provinilec a také nadřízený biskup znají velice dobře výše uvedené texty. Jak je možné, že když je četli, že to s nimi neotřáslo, aby něco se sebou dělali? Je vůbec pro ně Bible (a také pro nás) Boží slovo? Trochu to zobecním, ale domnívám se, že je to svým způsobem ovoce nízké úrovně církve. Nedělám si totiž iluze o tom, jak řadový křesťan zná a rozumí Bibli. Přitom z podobenství o rozsévači (a nejen) porozumění Božímu slovu patří k základním Ježíšovým požadavkům. Dovolím si říct, že postupný úpadek církve probíhá už bezmála 2000 let. K tomu stačí mít dobře otevřené oči. Otázka zní: Co s tím? Odpověď je jednoznačná. Církev potřebuje totální nápravu, zrekonstruovat Ježíšovu katechezi a začít od prvního Ježíšova kázání: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte Evangeliu“. Dovolím si přitom připomenout, že pokání (Metanoia) je změna smýšlení (ne půst a množení našich rutinních modliteb) a věřit Evangeliu je třeba podle Ježíšova vkusu (tj. Evangelium chápat, žít a mít doklady - charismata). Dosažení Ježíšových slibů je nutností (viz Jan 10,37: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“) a to umožní církvi zpětnou vazbu, zdali je na správné cestě. Musíme si uvědomit, že těmito skandály nám Bůh tím, že to dopouští, dává dosti drasticky najevo svoji nespokojenost s naším křesťanstvím. Máme být přece solí země. Místo toho žijeme v iluzích, zavíráme oči nad daným stavem a možná, že už jsme oslepli (viz Iz 29,9: „Dělejte, že jste slepí a oslepnete”. Kolik křesťanů si uvědomuje nutnost Metanoia? Kolik křesťanů ví, jak se dělá Metanoia? Obávám se, že to neznají ani teologové. Z toho musí mít Satan obrovskou radost. Stává se, že se v přímluvách během mše svaté objeví prosba o dar pokání. Jenže pokání (Metanoia) je plně v kompetenci člověka a Bůh to za nikoho neudělá. Něco jiného je ale prosba o nalezení cesty, o nalezení toho, jak se dělá Metanoia, o nalezení někoho, kdo člověku v tom pomůže.
Pavol Mikula, Praha