Jste zde

332 - prosinec 2020

Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných

 

Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“ (Mt 18, 6)

Pozornost světových médií zaujala obsáhlá zpráva o případu bývalého duchovního, bývalého arcibiskupa ve Washingtonu a bývalého kardinála Theodora Edgara McCarricka, která byla zveřejněna Státním sekretariátem dne 10. listopadu 2020. Jedná se o jedinečný dokument, který detailně zmapoval McCarrickovu církevní kariéru a způsob, jak byla ovlivněna informacemi, které o něm Vatikán při rozhodovacích procesech měl. Nebyla to však jediná zpráva o zneužívání v církevních kruzích, která se v listopadu objevila v médiích.

Při četbě těchto smutných zpráv mě zaujalo hned několik souvislostí s biblickým citátem v úvodu. Ježíšova slova o dětech, maličkých nebo nepatrných totiž reagovaly na otázku učedníků: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ (Mt 18, 1). Uvedené zprávy se totiž týkají lidí, kteří měli v církvi velký vliv a úctu. Když si jedna z matek v rodině, kam „strýček Ted“ (tak chtěl být McCarrick oslovován) chodil, všimla jeho nevhodných doteků synů, její manžel, původem z Irska, o tom nechtěl vůbec slyšet, neboť měl všechny kněze ve velké úctě.

Zatímco řada různých komentátorů mužů, nešetřila odsuzujícími slovy a řešila, kdo za tyto případy a jednání dotyčných může (velký díl zodpovědnosti má svatořečený papež Jan Pavel II., a zdá se být zvlášť pochybné, aby jeho jméno nesly školy), jedna bývalá studentka mi napsala úplně jinou reakci. Aniž by chtěla zpochybňovat McCarrickovy činy a to, jak se k tomu stavěli církevní představení, upozornila na jiný aspekt. Na základě zprávy vnímala příběh člověka, který byl velmi vzdělaný, inteligentní a pracovitý, který toho pro církev udělal velmi mnoho (zpráva zmiňuje McCarrickovu schopnost navazovat kontakty v různých kruzích společenských, politických i podnikatelských a jeho úspěch v církevních fundraisingu). Jenže už v útlém věku přišel o otce (zemřel na tuberkulózu, když mu byly tři roky) a byl vychováván tetou a babičkou z matčiny strany, neboť matka musela prací v továrně uživit rodinu. Možná i díky určité absenci spokojeného rodinného prostředí (neměl sourozence) celý život toužil po lidské blízkosti, lásce a dotyku, což se později zvrtlo. Možná se za tím jeho velmi aktivním životem nebo častým pobytem v různých rodinách, v neposlední řadě i sdílením postele se seminaristy, odehrával příběh jeho velké osamělosti.

Tento „ženský“ pohled na McCarrickův životní příběh mě zaujal. Když jsem se ve zprávě dočetl, jak si jeho nevhodného chování všimla matka dětí, zatímco její manžel si to vůbec nebyl ochoten připustit, opět mi došlo, jak se ochuzují církve, které ve svých strukturách nedávají prostor ženám. V kontextu případů sexuálního zneužívání se často uvádí, že pachateli jsou v drtivém případě muži, proto je riziko zneužívání u žen mnohem menší. Uvedená zkušenost navíc ukazuje, že ženy jsou mnohdy vnímavější a mohou upozornit na aspekty, které mužům unikají.

Komentáře

"Možná i díky určité absenci spokojeného rodinného prostředí (neměl sourozence) celý život toužil po lidské blízkosti, lásce a dotyku, což se později zvrtlo. Možná se za tím jeho velmi aktivním životem nebo častým pobytem v různých rodinách, v neposlední řadě i sdílením postele se seminaristy, odehrával příběh jeho velké osamělosti."
.. takže muži, co znásilňují, to dělají z touhy po lidské blízkosti. A postel zřejmě sdílejí z lásky k bližnímu v nouzi.
Pane Vaňáči .. to snad ne!

Celibát není přirozená věc, je to věc životních okolností (například manžel je ve válce, vdova, vdovec, rozvod) nebo osobnostní zvláštnostií, či poruchou - jsou lidé, kteří se bojí blízkosti jiného člověka, štítí se dotyku. Celibát není potřebný pro výkon kněžství - kněží a biskupové byli dlouho ženatí - kněží až do 10 století se svých žen a dětí odmítali vzdát. Drtivá většina těch, kdo zneužívají druhé nejsou pedofilové ani homosexuálové- jsou jen hladoví po lidské blízkosti. Moje církev to s celibátem a jeho adorací pohnojila. A pohnojila to i adorací encykliky humanae vitae, která je názorem jednoho papeže, nebyla názorem většiny biskupů a už vůbec ne laiků, kterým v manželství škodí dodnes.

Lítost přece nemůže být důvodem, proč takového člověka připustit ke kněžství a dalším funkcím. Mužské reakce se snaží zajistit bezpečí dětí, já bych děti do katolické církve nejradši vůbec nepustila. Toho zneužívání moci je tam daleko více, než dosud vyplulo na povrch.