Vatikán, Čína a budoucnost čínské katolické církve

.^

I. Úvod

Dne 22. září 2018 oznámil Vatikán podepsání „Předběžné dohody“ s Čínou. Týká se způsobu jmenování budoucích biskupů; přesný obsah dohodnutého postupu přitom nebyl zveřejněn. Dohoda souvisí s rozhodnutím papeže Františka, že biskupové, kteří byli v Číně vysvěcení bez papežského mandátu, budou plně přijati do společenství církve. Následující velmi stručný příspěvek chce zmíněnou Dohodu uvést do kontextu, zhodnotit její důsledky a vyzvednout její význam pro světovou církev.

II. Čína – Vatikán: kontext

Po revoluci roku 1911 bylo v Čínské republice rozhodnuto podporovat „národní“ a „moderní“ náboženství (na rozdíl od „pověr“). Už v roce 1912 vznikají národní náboženská sdružení. Ta byla po roce 1949 nově konstituována v souladu s představami komunistické vlády. Tehdy se stát přes značný odpor zmocnil kontroly nad náboženskými organizacemi a aktivitami, právě tak jako nad jinými oblastmi občanského života. Bezprostředně po roce 1949 koncipovaný institucionální rámec, jenž upravoval vztahy mezi státem a náboženstvími, byl po neklidných letech kulturní revoluce 1966-1976 potvrzen. Čl. 36 Ústavy definuje práva a povinnosti náboženství v ČLR takto: „Občané Čínské lidové republiky mají svobodu náboženství. Žádný státní orgán, žádná společenská organizace ani jednotlivá osoba nesmí občany nutit vyznávat, resp. nevyznávat jakékoli náboženství; právě tak nesmějí být občané kvůli vyznávání, resp. nevyznávání náboženství znevýhodňováni.“ Citovaná ústavní ustanovení jsou konkretizována v „Předpisech pro náboženské záležitosti“ z března 2005, které byly v letech 2017-2018 zásadně přepracovány v duchu silných restrikcí. Od roku 2013 je navíc vše, co souvisí s náboženstvím, energicky omezováno vytvářením obnovené formy tzv. „civilního náboženství“. Všechna náboženství jsou vyzývána, aby se výrazně „počínštila“, což v praxi znamená, aby nekriticky přijímala tu verzi Vulgáty, kterou propaguje Čínská komunistická strana.

K posouzení situace církve v čínské společnosti nestačí zabývat se institucionálními nebo politickými otázkami. Katolicismus, vzniklý kdysi ve venkovských oblastech Číny, se držel vlastních tradic ještě i poté, co v prvním desetiletí 21. století došlo k masovému přesunu venkovského obyvatelstva do měst. Dnes už je zjevné, že toto stěhování znamenalo pro tradiční strukturu čínského katolicismu hluboký otřes.

Oficiální církev má asi 1900 kněží, podzemní církev přibližně 1200. Celkový počet katolických věřících odhadují různé prameny na 10–12 milionů. Anthony Lam (Centrum sv. Ducha, Hongkong) zkoumal zveřejněné údaje a prověřoval je pomocí rozhovorů přímo na místě. Došel k závěru, že počet katolíků dosáhl vrcholu v roce 2005 (12 milionů), v posledních letech se ustálil a dnes klesá. Lam dále uvádí, že v období 1996–2014 se počet povolání u mužů snížil z 2300 na 1260, u žen z 2500 na 156. V roce 2000 bylo ordinováno 134 osob, v roce 2014 pouze 78.

III. Od dopisu Benedikta XVI. k Františkovu poselství

Po založení Vlasteneckého sdružení čínských katolíků v roce 1957 a jmenování oficiálních biskupů (ordinace kanonicky platná, avšak provedená bez souhlasu papeže) přiznal Vatikán těm biskupům, kteří zůstali ve společenství s Římem, „zvláštní fakulty“, umožňující jim v případě potřeby samostatně jmenovat nové biskupy. Nicméně 30. června 2007 zveřejnil Vatikán dopis Benedikta XVI. „duchovním a věřícím katolické církve v Číně“, jímž byly tyto „zvláštní fakulty“ zrušeny; změna postoje je v něm odůvodněna takto: „Vzhledem k těmto neopomenutelným zásadám nelze chtít řešit existující problémy pomocí trvalého konfliktu s legitimními civilními autoritami.“

Po zvolení papeže Františka začíná čínská vláda reagovat na signály a znovu se rozbíhají vyjednávání. Ta vedou ke zmíněné dohodě ze září 2018. Hodně se psalo o tom, že se dohoda nezabývá přesným postupem při jmenování biskupů. Otázka, jestli má jména biskupů navrhnout nejprve Vatikán, nebo čínská vláda, je nicméně nepodstatná: jednak mají obě strany právo veta, jednak je v praxi počet v úvahu přicházejících kandidátů na jednotlivá místa velice omezený. V každém případě se obě strany dohodly, že na základě získaných zkušeností bude jmenovací postup po dvou až třech letech přezkoumán.

Další diskusi vyvolala jiná skutečnost. Zatímco znovudosazení osmi oficiálních biskupů, kanonicky dosud neuznaných, Vatikán akceptoval, k osudu asi dvaceti biskupů, které čínská vláda nepřijala, se nevyjádřil. Problém zůstává poněkud neprůhledný, ale zdá se, že má být řešen pragmaticky. Ve většině případů se pravděpodobně vyčká, až bude otázka nástupnictví akutní, a pak bude jmenován kompromisní kandidát.

Ve svém Poselství čínským katolíkům a universální církvi z 26. září 2018 říká František zcela jasně, o co v dohodě skutečně jde:

„Obracím se s úctou na představitele Čínské lidové republiky a znovu je zvu, aby s důvěrou, odvahou a pohledem upřeným do budoucnosti pokračovali v započatém dialogu. … Tak budou Čína i Svatý stolec, jež dějiny postavily před obtížný, ale fascinující úkol, moci pozitivněji působit na řádný a harmonický růst katolického společenství v Čině. Budou se zasazovat o podporu integrálního vývoje společnosti úsilím o větší respekt k lidské osobě i v náboženské oblasti, budou konkrétně pracovat na ochraně životního prostředí a na vytváření budoucnosti míru a bratrství mezi národy.“

IV. Po dohodě

Podle nového postupu byli vysvěceni již dva noví biskupové – biskup Antoine Yao Shun v diecézi Jining (Vnitřní Mongolsko) a o dva dny později biskup Stephen Xu Hongwei, koadjutor diecéze Hanzhong (provincie Shaanxi). Svatý stolec potvrdil, že obě ordinace proběhly podle dohody, i když papež jmenoval biskupa Yao i biskupa Xu ještě před jejím podepsáním. Napětí, způsobované jednak státními a místními úřady, jednak vnitřními poměry v čínské církvi, ovšem přetrvává a je částečně živeno i mezinárodním „antifrantiškovským“ hnutím.

Snad může dohoda dopomoci čínské církvi k vnitřní jednotě. Nelze ovšem popřít, že se propast mezi pokrokem, docíleným na diplomatické úrovni, a ideologickým tlakem, jemuž jsou vystaveny církevní organizace, zvětšuje. Pokud bude tlak sílit, nevyhnutelně to povede k novým konfliktům.

Na závěr je nutno zmínit ještě dvě věci:

a) Proces jmenování čínských biskupů, jakkoli přísně kontrolovaný čínskými politickými místy, se se souhlasem Svatého stolce týká i zástupců kněží, řeholníků a věřících v diecézích; bude-li tento postup uplatňován po delší dobu, může mít dopad na jiné oblasti církve.

b) Ve svém dopise František záměrně nezůstává na čistě církevní úrovni: zdůrazňuje, jak důležité je zahrnout Čínu i do globálních politických problémů, a vyzývá světovou církev, aby oceňovala duchovní poklad čínského katolicismu a čerpala z něho.

Tyto dva body by mohly přispět k tomu, aby se čínským křesťanským společenstvím dostávalo nových vnitřních podnětů a posily – bez ohledu na politicky těžko odhadnutelný vývoj.

Z Concilia 2/2020 přeložila Helena Medková