V tomto krátkém článku se chci zamyslet nad velšskou pověstí, která – ač zaznamenána poměrně pozdě - obsahuje velmi starou látku. Neobyčejně zajímavě se v ní prolíná svět historický se světem mýtickým. Souvisí velice úzce s artušovskou tématikou, v klasické podobě ji však známe znatelně přetvořenou.
Král Urien a Modron, dcera Avallachova.
V Denbingshiru je farnost, která se jmenuje Llanferres, a tam je Rhyd y Gyfarthfy („Brod štěkání“). Za dávných časů se lovečtí psi z toho kraje scházeli na straně toho brodu, aby štěkali, a nikdo se neodvažoval zjistit, co tam je, dokud nepřijel Urien z Rhegeddu. A když přišel k té straně brodu, neviděl nic, krom ženy, která se tam myla. Když lovečtí psi přestali štěkat, Urien se té ženy zmocnil a naložil s ní dle své vůle; ona pak řekla: „Boží požehnání tvým nohám, které tě dovedly sem.“ „Proč?“, zeptal se. „Protože jsem byla předurčena k tomu, abych se tu umývala, dokud nepočnu křesťanova syna. Já jsem dcera krále z Annwfnu a ty sem přijdeš na konci roku a potom toho chlapce dostaneš.“ A tak přišel a dostal tam chlapce a dívku: je jím Owein, syn Urienův a Morfudd, dcera Urienova.
Příběh je na první pohled celkem srozumitelný (trochu ostatně připomíná pověst o Oldřichovi a Boženě), ale přesto je lépe si ho vyložit. Král Urien i jeho syn Owein jsou osoby historicky doložené – aspoň natolik, nakolik to je v „temném věku“ možné. Oba byli králi Rhegeddu (území na severu dnešní Anglie a Skotska) v neklidných letech před koncem šestého století. Mohlo by se tedy zdát zvláštní, že příběh se odehrává ve velšské vesnici Llanferres, někde u řeky Alyn. Jde tu sice (také) o to, vyložit místní jméno „Brod štěkání“, ale to by se jistě šlo i jinými způsoby a s trochu jinými aktéry. Vysvětlení může být prosté: poté, co bylo království Rhegedd spolu s jinými britonskými státními útvary na „Starém severu“ zabráno Angly, mnoho pověstí přenesli prchající bardové do Walesu a lokalizovali je tam. A Urien, významný válečník už za svého života, v pověstech a zpěvech zřejmě dosáhl formátu hrdiny, jemuž mohl konkurovat pouze Artuš. Rovněž Oweinovi jeho pověst zajistila trvalé místo mezi „Rytíři kulatého stolu“.
Co se týče Morfudd, objevuje se ve středověké literatuře, ale záruka historičnosti není žádná. Její milenecké spojení s historicky doloženým princem Cynonem, tragickým hrdinou bitvy u Catraethu (kolem roku 600), může být pouze fiktivní. A Modron?
„Modron“ znamená jednoduše „matka“ a nesporně se jedná o keltskou bohyni Matronu, matku Mapona („Syn“), jejichž kult je v Británii doložen místními jmény i nápisy. Modronin otec je králem Annwfnu, tedy „světa za světem“. Není to ovšem tradiční antické podsvětí či křesťanské peklo. Prozrazuje to samo královo jméno - Avallach („Jabloňový muž“), který vládne – jak jinak? - „Jabloňovému ostrovu“, známému z díla Geoffreye z Monmouthu jako „Insula Avallonis“, tedy ostrov Avalon. Pro středověké spisovatele bylo nemožné hovořit o takových bohyních jinak než jako o vílách – a tak v jejich textech manželka krále Uriense a matka jeho syna Ywaina vystupuje coby „víla Morgan(a)“. To přímo tahá za uši – ženský tvar jména je totiž „Morgen“, zatímco „Morgan“ je jméno mužské. Jak je to možné? A vůbec, proč tohle jméno namísto původního? Vysvětlení je ovšem prosté: Ještě zřejmě žilo mezi lidmi povědomí – a čtenáři Nenniova spisu Historia Brittonum to museli rovněž vědět – že král Urien byl během tažení proti Anglům zavražděn svým spojencem Morcantem.
Co na závěr? Podle Velšských triád byla Modron nejen matkou Oweina a Morfudd, ale i arcibiskupa Anaruna, což je zřejmě Urienův syn Rhun, jehož sice známe jako rhegeddského krále, ale mohl být dost dobře i biskupem - ať už současně nebo postupně - a podle již zmiňovaného Nennia to byl právě on (Rum Map Urgben) – nikoli biskup Paulinus – kdo pokřtil dvanáct tisíc Northumbrijců, včetně jejich krále Edwina, prvního světce Anglů.
Poslední komentáře