První nevěřící generace: „mileniálové“ a víra

Je to přehnané, když se v zemích sekularizovaného Západu mluví o lidech, kteří ještě nedosáhli třicítky a dospívali tedy v novém miléniu, jako o „první nevěřící generaci“? Nevypadá to jako provokace, označujeme-li zkrátka a jednoduše celou generaci současných mladistvých, spíše mladých dospělých, jako nevěřící – tj. jako muže a ženy, jejichž nejhlubší nitro je stále méně formováno vztahem ke slovu evangelia, k Bohu Ježíše Krista a k církvi Ježíšových učedníků a učednic? Proč se ke všemu ještě zdůrazňuje, že jejich problémy s vírou jsou typické pro celou generaci? Copak není víra především osobní zkušenost? A proč se má konečně termínem „první generace“ vyzvedávat, že jde o úplně novou náboženskou situaci, když je přece přinejmenším od šedesátých let minulého století dostatečně známo, že se mezi (zjednodušeně řečeno) světem mladých lidí a církevním světem (rovněž zjednodušeně řečeno) otevírá v důsledku sexuální a kulturní revoluce stále hlubší komunikační propast? V čem je tedy dnešní situace jiná? A ptejme se dále: Není pro naši dobu kromě toho typický i nový intenzivní zájem o různá náboženství a snaha učinit toto téma předmětem veřejné debaty? Nevyskytují se v životě mnoha lidí i rozmanité formy náboženského prožívání? Není tudíž zavádějící mluvit při pohledu na náboženskou zkušenost části našich současníků prostě o „nevěřící generaci“? Nebylo by žádoucí, aby teologická a církevní reflexe převzala jako paradigmatický rámec pro hodnocení dnešní religiozity kategorii „spiritualita“ – vzhledem k tomu, jak rozšířený je tento pojem v debatách týkajících se sociologie náboženství (srov. P. Heelas/L. Woodhead (eds.), The Spiritual Revolution, 2005)?

Všechny tyto otázky, které čtenáře napadnou při spatření názvu tohoto článku, jsou podle mne naprosto oprávněné a zasluhují pozornost. Zároveň trvám na tom, že nazývat mladé dospělé v sekularizovaných západních státech „první nevěřící generací“ je zcela výstižné. Vycházím přitom z dlouhé zkušenosti s mladými Italy, z analýzy nejvýznamnějších sociologických výzkumů na italské, evropské a mezinárodní úrovni, ze závěrů Rapporto Giovanni e Fede, jakož i z mezinárodní literatury ke změnám v oblasti náboženství v globalizovaném světě.

Jde o víru

Že se katolické kostely na Západě vyprazdňují, že lidé, kteří je navštěvují, jsou stále starší nebo už velmi staří, že kněží a biskupové stárnou, zatímco kněžské semináře jsou poloprázdné, že se počet žen vstupujících do řádů v posledních desetiletích propadá přímo závratně, že Světová setkání mládeže, organizovaná každý druhý rok, jsou vzácnou příležitostí ke kontaktu církve se světem mladých, že v oblasti etických otázek, jak ji vnímá veřejnost, zeje obrovská propast mezi mentalitou většiny mladých a tím, co říká nauka církve, to všechno jsou skutečnosti, které vidí doslova každý. Vidí je i papež.

Benedikt XVI. například konstatoval, že počet lidí aktivně se podílejících na životě církevního společenství klesá a že jejich věk stoupá. Zároveň stagnuje počet povolání ke kněžské službě. (Benedikt 2011) Naproti tomu od papeže Františka pochází zajímavá aktualizace evangelia o dobrém pastýři, který opouští stádo, aby hledal jedinou ztracenou ovci: Dnes se pastýř musí vydat na cestu, aby našel devětadevadesát ztracených ovcí! (František 2013)

Co je za tím odcizením tolika mladých dospělých církevnímu životu? Narážíme na jejich nevíru.

Mladí dospělí, kteří po ukončení své křesťanské iniciace přestanou navštěvovat setkání věřícího společenství, tím dávají najevo, že je jim křesťanská víra cizí. Nesignalizují tím jako kdysi pouze odmítání institucionálních, morálních a autoritativních aspektů církve – myslím speciálně v oblasti zacházení se sexualitou. Dnes už neplatí, že to je jen „otázkou času“. Dnešní mladí už se vůbec nemusejí vymaňovat z dohledu dospělých, aby mohli hledat volný prostor k vyjádření a uskutečnění svých vlastních názorů. Nicméně rozhodující podpory k rozvíjení vlastní osobnosti se jim dnes dostává právě od rodičů.

Když mileniálové přestanou navštěvovat nedělní eucharistické slavnosti, odvyknou si pravidelně se modlit a nechodí na diskusní schůzky vrstevníků na náboženská témata, dávají tím jasně na srozuměnou, že nevidí žádnou souvislost mezi tím, co právě na své cestě k dospělosti prožívají jednak jako objev, jednak jako namáhavou zkušenost, a tím, co dělá církev, když žije a slaví svou víru. Proto výsledky sociologických výzkumů zaměřených na praktikování víry ukazují obrovské rozdíly mezi mileniály a předchozími generacemi. A nejen to: Počet mladých dospělých, kteří se s oficiálními stanovisky církve k řadě témat neztotožňují, nepřetržitě stoupá. Ještě rychleji přibývá těch, kteří už se nepovažují za katolíky nebo křesťany. Takže trvale roste počet těch, které už vlastně nelze považovat za členy církve. V Itálii, zemi s hlubokými katolickými kořeny, v jejíž společnosti je církev silně přítomna, se dnes mezi mladými považuje za křesťana už jen každý druhý: „Postoj mladých lidí, zejména narozených po roce 1981, je ve všech aspektech náboženské identity ovlivněn obecnou tendencí – náboženský prožitek je jim cizí. Více než o jiných věkových skupinách lze o nich říci, že mnohem méně chodí s hlubokým přesvědčením do kostela, méně věří v Boha, méně důvěřují církvi, méně se považují za katolické křesťany a jsou přesvědčeni, že být Ital neznamená být katolík […]. Pokud jde o vědomou identifikaci s náboženstvím a zvláště s katolictvím v jeho dnešní italské formě, je propast mezi generací 1981 a předchozí generací tak hluboká, že tento vývoj nelze označit za něco takříkajíc normálního, za jeden z projevů postupně a lineárně probíhající sekularizace. Je třeba upozornit nejen na vývojový mezigenerační zlom, nýbrž i na nápadné přiblížení postoje obou pohlaví. V současnosti už ve věci víry neexistují žádné zásadní rozdíly mezi muži a ženami.“ (P. Segatti/G. Brunelli, Ricerca de Il Regno sull Italia religiosa, 2010, 351)

V tom spočívá nevíra: Mladí dospělí těžko chápou, řečeno jasně vůbec nechápou souvislost mezi růstem individuálního lidství a vírou. Těžko chápou – nebo vůbec nechápou – že evangelium může poskytovat užitečnou pomoc člověku, který hledá zásadní orientaci uprostřed materiálního světa a jeho zápolení.

Toto všechno je nevíra, a ta je paradoxně slučitelná s oním hledáním spirituality v naší době, o němž sociologie náboženství neustále mluví. Nedostatek silné opory, k níž by se mohli niterně vztahovat (jakou poskytuje právě křesťanská víra), a mnohdy i nepříznivé životní podmínky mladých (často obtížně hledají stálou práci) jen zvyšují jejich vnitřní napětí i touhu najít účinný prostředek proti němu. Ostatně je nutno vidět, že i za tímto hledáním spirituality se často skrývá všeobecnější potřeba psycho-fyzické nebo psycho-náboženské vyrovnanosti. Tato potřeba má řadu styčných bodů s křesťanskou vírou (a řadu odlišných), protože víra se ze své podstaty otvírá vůči druhému člověku nebo světu, zatímco hledání spirituálního uspokojení je velmi často sebevztažné, zaměřené na vlastní osobu. Lze říci, že subjektivní blaho zakoušíme v prvém případě v důsledku smíření se světem, za něž vděčíme Bohu, kdežto v druhém případě jde o smíření se sebou samým, jež je namířeno proti světu a k němuž dochází často bez Boha. Z hlediska církve jde ovšem v posledku o to, proč se mladým lidem nedaří rozpoznat spirituální potenciál života z evangelia, s nímž přece měli příležitost se seznámit, když se jako děti a mladiství účastnili života církve. Proč se tedy křesťanská víra stala pro mladé dospělé něčím tak vzdáleným?

Na tuto otázku odpověděl nejpříměji a nevýstižněji papež František, když vyzval křesťanské společenství, aby nepřehlíželo, „že v posledních desetiletích nastal u katolického lidu zlom v generačním předávání křesťanské víry“ (Evangelii Gaudium, 70). Nevíra, jež je podle našeho názoru typická pro mladou generaci, odráží skutečnost, že podstatné svědectví, které musí každá generace dospělých předat nově narozeným, nebylo předáno. Přitom jde o to dosvědčovat, že rozhodnutí pro křesťanskou víru souvisí s plným uskutečňováním vlastního lidství, že víra slouží životu.

Návod jak žít, který každá rodina a různé okruhy širší společnosti předávají bezprostředním stykem, se náhle a radikálně vzdálil tomu, čemu říkáme návod jak věřit, tedy tomu, co dostává každé dítě, když navštěvuje bohoslužby a hodiny náboženství. Z toho vyplývá, že teoretické vědění získané prostřednictvím katecheze už dávno není potvrzováno a upevňováno stykem s životní praxí nejdůležitějších dospělých, kterými je dítě obklopeno. A z toho zase nevyhnutelně plyne, že naše děti prožívají život v církvi jako pouhou přechodnou fázi na cestě do společnosti dospělých.

Než se v našich úvahách vydáme po této stopě, sluší se připomenout ještě jeden jev typický pro nevíru mladé generace na Západě.

Jde o ženy

Už jsme se zmínili, že v generaci mladých dospělých na sekularizovaném Západě už není ve věci víry rozdíl mezi pohlavími. To je úplně nová situace: Mladé ženy se při praktikování víry nijak „podstatně“ neliší od mladých mužů – v generaci mileniálů jsou nevírou postiženy stejně jako jejich vrstevníci. I ony chodí méně do kostela, méně věří, méně důvěřují církvi, méně se jich považuje za katolické křesťanky, méně se jich ztotožňuje s věroučnými radami církevní úřadu a klesá i počet těch, které se cítí povolány k řádovému životu. Obtížně chápou význam evangelia pro svůj vstup do světa dospělých, nebo jej zkrátka nechápou vůbec.

Výzkumy, které máme k dispozici, konstatují nejen výraznou změnu na vertikální generační linii (čím jsou lidé mladší, tím jsou vzdálenější církvi), nýbrž i změnu v chování žen: zatímco dříve byl pro ženy ve srovnání s muži typický větší souhlas s věroukou a větší účast na životě církve, od nástupu mileniálů rozdíl prakticky zmizel. To je nepochybně nejdůležitější nový směr v náboženském vývoji na Západě.

Jedním z prvních, kdo tuto významnou skutečnost zaznamenal, byl Alessandro Castegnaro. Na základě svých četných výzkumů týkajících se katolické církve v Itálii zdůrazňuje nejen skutečnost, že dnes existuje „speciální problém vztahu mladých žen k instituci“ (A. Castegnaro, Uno studio sulla spiritualità dei giovanni, 2010). Vzhledem k situaci, která už nastala například ve Francii, varuje důrazně před podceňováním tohoto speciálního problému, neboť vztah mladých žen k institucionální dimenzi církve by se mohl v budoucnu ještě vyhrotit. Podle něho přitom hraje roli nejen individuální stáří, rozhodující je příslušnost ke generaci. Castegnaro říká doslova: „Muži se od náboženského světa, církve a její specifické praxe z velké části zřetelně distancovali už dříve, ženy naproti tomu až nyní. Kdyby to byl jen přechodný jev související s individuálním věkem, a ne dlouhodobá záležitost související s generační příslušností, neprojevoval by se teprve nyní.“

Je třeba podtrhnout, že v tom tkví problém předávání víry: plnění tohoto úkolu bylo v katolickém světě vždy zajištěno, a to právě díky ženám. Tak jako matka živí dítě svým mlékem, tak v něm také nechává klíčit zárodek náboženské víry; to ona učí dítě žít a právě tak je učí věřit; matčinýma očima nakonec objevuje malý člověk nejen první a nejpůsobivější mapu světa, nýbrž i přítomnost neviditelného ty, na něž se může s důvěrou obracet, když si chce osvojit umění žít. Právě to byl jeden z nejúčinnějších nástrojů, jimiž katolická církev šířila a upevňovala svůj vliv v průběhu dějin: rodinná katecheze prováděná ženami. A ta je dnes ohrožena tím, že nová generace žen cítí vůči světu církve tak velký odpor.

Zřejmě i proto papež František tak důrazně zaměřuje pozornost na postavení ženy v životě církve. Jeho výroky k tomuto tématu jsou hojné a mimořádně závažné (srov. L. Scaraffia/G. Galeotti (eds.), Papa Francesco e le donne, 2014; Evangelii gaudium 103, 104).

Dalo by se říci, že právě setření rozdílu mezi pohlavími je charakteristický rys problematiky mladé generace a jejího komplikovaného vztahu ke křesťanské víře. A zároveň se zde ukazuje, o co teď vzhledem k situaci katolické církve na sekularizovaném Západě půjde. V minulosti už skutečně jistý (a někdy značný) počet mladých mužů projevoval větší či menší odpor proti církevnímu životu, zatímco u mladých žen šlo o výjimky. Dnes tvoří mladé ženy, které už se v tomto směru od svých vrstevníků neliší, stejně významnou část první nevěřící generace. Co tedy zbývá, když jsme si už vysvětlili, čím je tato nevíra specifická a jak je podmíněna generační příslušností? Položme si otázku, co to znamená, když se mluví o první generaci nevěřících.

Jde o dospělé

Krizi katolické víry, o níž byla řeč na přechozích stránkách, je třeba připsat nikoli na konto mileniálů, nýbrž na konto dospělé generace, tj. jejich rodičů. Skutečně musíme přiznat, že základní dynamika řetězce předávání víry selhala. A právě tuto pravdu přijímá společenství věřících jen s největšími potížemi – protože přepjatým zdůrazňováním role farnosti při povinné přípravě na křesťanskou iniciaci byl skutečně zásadní podíl rodičů na předávání víry odsunut na druhé místo. A i to mělo své důvody.

Nelze prostě uvažovat o vztahu mladých dospělých k víře, a nevěnovat přitom náležitou pozornost vzájemnému vztahu generací. Je nutno hlouběji reflektovat, jak skutečně vnímá náboženství generace, která zažila babyboom, tj. rodiče dnešních mladých. Skutečnost, že svědectví o vpravdě humanizující moci křesťanské víry dokáží předávat svým dětem jen chatrně, nás nutí k závěru, že navzdory jejich nikdy nepopírané příslušnosti k církvi nastala u nich hluboká proměna životního pocitu, která potlačila jejich existenciální vztah ke slovu evangelia.

Není to ve skutečnosti tato generace rodičů, kdo vynalezl a stále pěstuje nový mýtus, mýtus mládí, neustálé obnovy, změny, efektivity za každou cenu? Mýtus úžasného zdraví, sexuální výkonnosti v každém věku, požitku, svobody chápané jako možnost revidovat jakékoli existenciální rozhodnutí? A není to jejich generace, která díky dosud nevídanému prodloužení lidského života vytěsnila z rodinné i veřejné diskuse jakoukoli zmínku o dočasnosti, jež je spojena se selháními, omezeností, nemocí, stářím a nakonec umíráním? A neposkytovaly právě vyjmenované životní problémy kdysi příležitost k mezigeneračnímu setkávání a předávání postojů a zkušeností s lidstvím, jež byl zasaženo a oplodněno slovem evangelia?

Lze se tedy domnívat, že dospělí, k nimž mají mileniálové nejbližší vztah, sice nepochybně vyprošovali svým dětem svátosti víry, ale sami ve svátosti nevěřili; že sice vodili děti do kostela, ale nepřivedli je k církvi; že vyžadovali, aby se děti modlily a četly evangelium, ale sami se s nimi nemodlili ani s nimi nečetli; že se možná postarali, aby děti chodily do hodin náboženství ve veřejné nebo soukromé škole, čímž nakonec redukovali náboženství na záležitost školy a farnosti. Co ovšem chybělo, byla jejich živá svědecká výpověď na téma, co to znamená „být dospělý, který věří“. A přesně nedostatek tohoto svědectví je příčinou, proč mladí lidé nevěří, proč je jim zatěžko pochopit, že s blížícím se vstupem do dospělosti by zkušenost víry mohla či měla v jejich životě hrát důležitou roli. Tohle všechno společenství věřících ještě dostatečně nepromyslelo.

Důležitý úkol

Papež František napsal: „Pastorace mládeže, tak jak jsme byli zvyklí ji rozvíjet, prošla nárazem sociálních přeměn. Mladí lidé v obvyklých strukturách často nenacházejí odpovědi na svůj neklid, potřeby, problémy a zranění. Pro nás dospělé je nesnadné jim trpělivě naslouchat, chápat jejich neklid a jejich požadavky a učit se s nimi mluvit jejich jazykem, kterému rozumějí. Z téhož důvodu nepřinášejí výchovné postupy kýžené plody.“ (Evangelii gaudium 105) Takový názor spolu s vědomím, jak obtížné je často najít k mladistvým přístup, by nutně musel přimět církevní společenství k vetší angažovanosti na poli práce s mládeží. Jistě není snadné načrtnout schéma nové, účinné pastorace mládeže. Ale je snadné říci, co je jejím nutným předpokladem: naučit se mladistvým trpělivě naslouchat a mluvit jejich řečí. Předchozí stránky se pokoušely naznačit tento směr. A jeho cíl? Jako církev musíme především ukázat, jak by bylo možno v současných kulturních podmínkám vést diskusi jednak na téma víra, jednak na téma dospělý a zralý život.

Jenomže je obecně známo, že být „dospělý a zralý“ už na Západě není moderní. „Mluví-li se v této souvislosti o zrušení věku dospělosti, není to přehnané. Před našima očima se ztrácí někdejší význam zralosti. Dospělost je dnes už jen jeden z řady věkových stupňů bez zvláštní váhy a bez společenských privilegií. Nikdo už nemusí být zralý v tom smyslu, že je teď jeho povinností přispět k zajištění reprodukce společnosti. Rodinný život a plození dětí se staly čistě soukromou záležitostí. Už neexistují modely dospělosti definované  vytvořením rodinného jádra. […] Být mladý, to je životní ideál ve věku, kdy člověk objevuje, že má pro sebe spoustu času, a hodlá si ho užívat – a věci, které by eventuálně ještě rád udělal, chce odložit na později. Ideálem je dlouhý život, nebo život, který může být na všech úrovních prožit ještě jednou.“ (M. Gauchet, Il figlio del desiderio. Una rivoiluzione antropologica, Milano 2010)

Právě toto „zrušení dospělosti“ způsobilo, že předávat víru z generace rodičů na generaci dětí se nedaří. Jestliže právě to je příčinou zrodu první nevěřící generace, pak musí církev vyjít přesně z tohoto bodu a učit se mladým trpělivě naslouchat, chápat jejich znepokojení a otázky a navazovat s nimi spojení v jazyce, kterému budou rozumět.

Přeložila Helena Medková