Jste zde

Z brněnské ekumeny

V neděli 16. října 2016 se v brněnském Husově sboru náboženské obce Církve československé husitské v Botanické ulici konala ekumenická bohoslužba, která byla připravena s přihlédnutím k bohoslužebné praxi Církve adventistů sedmého dne, tj. vysluhování večeře Páně předcházel obřad mytí nohou. Toho se aktivně zúčastnilo 8 představitelů brněnských sborů nebo farností zúčastněných církví: Oldřich Svoboda (Církev adventistů sedmého dne), Martin Grombiřík (Evangelická církev augsburského vyznání), Jiří Gruber (Českobratrská církev evangelická), Sandra Silná (Církev československá husitská), Jan Asszonyi (Církev bratrská), Pavel Coufal (Bratrská jednota baptistů), Jana Křížová (Evangelická církev metodistická), Václav Slouk (Římskokatolická církev). S ohledem na konání večeře Páně se katolický kněz Václav Slouk účastnil jen částečně a neseděl v presbyteriu, ale v lavicích s lidem. Kromě mytí nohou se aktivně účastnil při přímluvách, kdy vždy dvojice přednesla konkrétní prosby, ke kterým připojila také prosbu za církev toho druhého z dvojice. Většina zúčastněných sborů zrušila své vlastní nedělní bohoslužby a pozvala věřící k účasti na této ekumenické bohoslužbě. Samozřejmě se to netýkalo římskokatolické církve ale třeba ani sboru Církve adventistů sedmého dne, který koná svá bohoslužebná shromáždění v sobotu. V případě jiných církví, např. Českobratrské církve evangelické, zrušil svá bohoslužebná shromáždění jen jeden sbor (konkrétně sbor Brno I., sídlící v Opletalově ulici), zatímco jiné brněnské sbory ne. Nedělní škola pro děti se uskutečnila v nedalekém sboru Bratrské jednoty baptistů ve Smetanově ulici. Kázání na biblický text J 21, 1-14 přednesl předseda Česko-slovenské unie Církve adventistů sedmého dne Mikuláš Pavlík, jehož text následuje:

Milé sestry a bratia v Kristovi,

v porovnaní s ostatnými troma pisateľmi evanjelií náš dnešný text z Jána patrí medzi najobsiahlejšie poveľkonočné správy. Jánov epilóg však prekvapuje nielen svojou dĺžkou, ale predovšetkým zvláštnymi detailmi a ťažko zodpovedateľnými otázkami: Prečo je zaznamenaný presný počet rýb, ktoré chytili? Prečo sa Peter oblečie do plášťa skôr než sa hodí do mora? Prečo sa v Kristových otázkach Petrovi spomínajú dve rozdielne slová pre lásku? Prečo stačilo pre úspešný lov hodiť siete jednoducho na druhú stranu lode?

Ale je tu ešte jedno „prečo“, nad čím som premýšľal, keď som ako malý chlapec počúval veľkonočné evanjeliové čítania – ako je možné, že posledných 40 dní, ktoré Ježiš po vzkriesení prežil na tejto zemi, nevyužil na to, aby nám povedal ešte pôsobivejšie a obraznejšie podobenstvá, nepredniesol ešte charizmatickejšie a hlbšie kázania, prečo neprivádzal ľudí do úžasu chodením po vode, otváraním oči slepých, kriesením mŕtvych. Namiesto toho máme pred sebou príbeh, kde sa Ježiš spýta: „Nemáte niečo na zjedenie? Chytili ste niečo? Poďte, dáme si spolu raňajky.“ Nezaznela žiadna teologická či dogmatická poučka, nenadiktoval učeníkom nijaký kanonický predpis, v jeho slovách sa neobjavil ani náznak organizačnej štruktúry budúcej cirkvi. Nič, čo by na prvý pohľad otriaslo týmto svetom, čo by ho obrátilo naruby.

Čo robí Ježiš na brehu mora? Prečo nie je v Ríme u cisára? Prečo nie je v Jeruzaleme u Herodesa a Piláta a neinformuje ich, čo sa stalo po tom, čo vydali rozkaz na jeho zabitie? Prečo neuzdravuje, nevyháňa démonov a nedokazuje všetkým nepriateľom, že je skutočne živý?

Namiesto toho rozloží pahrebu a pozýva hŕstku učeníkov, aby si s ním zajedli.

V Jánovom evanjeliu sa Tiberiadské jazero spomína len dvakrát. Prvýkrát, keď Ježiš na jeho brehu nasýtil piatimi chlebami a dvoma rybičkami 5000 mužov, teraz je to presne opačne – oveľa väčším množstvom rýb nasýtil 7 mužov. V prvom príbehu Ježiš pripraví zázračné jedlo pre obrovský zástup, v druhom príbehu Ježiš pripraví obyčajné jedlo pre malú skupinku. Nie je to žiadny zázrak. Ten prvý na nás urobil väčší dojem.

A je tu ešte čosi zvláštne. Keď Peter zrádza svojho Majstra, sedí pri ohni a zohrieva sa v kruhu spolu s ostatnými. Pri pahrebe, ktorú Kristus rozloží na brehu mora, a kde sa skrehnutí učeníci zohrievajú, zaznie podobná, ale predsa len radikálnejšia otázka. Vtedy sa ho pýtali: „Nie si aj ty jeho učeník?“ Dnes sa Kristus pýta: „Miluješ ma, Peter?“ A Peter dnes znovu sedí pri ohni možno s podobnými rozporuplnými pocitmi. Tak ako sa vtedy ťažko z jeho úst dralo slovíčko zapretia: „Nepoznám ho“, tak sa dnes ťažko vyslovuje slovo: „Áno“.

Napokon však zaznie celou vetou, z hĺbky vnútra: „Pane, ty vieš, že ťa mám rád.“ Táto odpoveď zmaže nielen Petrovo trojnásobné zapretie, ale zradu všetkých učeníkov.

Možno práve preto Ježiš nebeží do Ríma ani do Jeruzalema – ide za svojimi najbližšími tam, kde ich zmáhajú pochybnosti, výčitky svedomia, neistota, dokonca kríza či strata duchovného povolania. Jeho miesto nie je v ponebeských oblastiach, kým nedokončí tú najobyčajnejšiu úlohu – napraviť narušené vzťahy z minulosti a priniesť odpustenie a novú nádej do budúcnosti hŕstke obyčajných sklamaných a skleslých rybárov. Žeby to bol návod na to, na čo má byť zameraná Kristova cirkev po celý čas svojej existencie až kým sa Kristus znovu nevráti na našu zem?

Na nápravu vzťahov a konanie tých najobyčajnejších skutkov lásky a pozornosti? „Videli rozloženú pahrebu a na nej rybu a chlieb... Poďte a jedzte... Pokoj vám.“ Dať kúsok tepla tým, ktorým je zima, dať kúsok chleba tým, ktorí sú hladní, odpustiť tým, ktorí nás zradili, prinášať pokoj tam, kde vládne strach.

Ján pred našimi očami neportrétuje vzkrieseného Krista ako kozmického hrdinu, ale človeka ponoreného do obyčajného života, ktorý koná tie najobyčajnejšie úlohy a najobyčajnejšiu službu. „I v kuchyni a mezi hrnci prochází Pán,“ napísala Terézia z Avily.

Potrebujeme Krista, ktorý vyslovuje nielen veľké Božie pravdy s tým najväčším spásnym a sviatostným významom, ale aj Krista, ktorý sedí na brehu, založí oheň, pripraví jedlo a svojim priateľom povie: „Poďte k ohňu, pozývam vás na skromné pohostenie a prajem vám dobrú chuť.“ Potrebujeme Ježiša, ktorý je s nami na pláži aj v kancelárii, potrebujeme Spasiteľa, ktorý je s nami v aute aj v nákupnom centre, Ježiša, ktorý nás sprevádza na našich každodenných cestách, v tých najobyčajnejších životných situáciách a rozhodovaniach.

Posledné slová, ktoré Ježiš vyslovil v 21. kapitole Jánovho evanjelia, sú tiež veľmi jednoduché a obyčajné: „Nasleduj ma“. Tie isté slová vyslovil Ježiš aj na začiatku evanjelia, keď sa stretol s učeníkmi: „Nasleduj ma.“ Je to výzva, ktorá z jeho úst zaznieva už stáročia a my sme sa dnes zišli na tomto mieste aj preto, že sme počuli a prijali to isté pozvanie ako prví učeníci.

Dnes nás živý vzkriesený Kristus pozýva k spoločnému jedlu, na hostinu, podobne ako to bolo pred 2000 rokmi na brehu Tiberiadského jazera. Vtedy tam nepadlo veľa slov, učeníci mlčali – hovorí biblický text – pretože vedeli, že je to Pán. Ani dnes nemusíme toho veľa nahovoriť. Stačí, že budeme v tichu sedieť a prežívať radosť z jeho prítomnosti a nášho vzájomného spoločenstva Kristových nasledovníkov. Amen.

Komentáře

Taková společná ekumena se slavením Večeře Páně je po Litomyšli pohlazením.
Jenom nerozumím tomu, proč se někteří katolíci tak obávají setkání u jednoho stolu,
když je pořádaný jinou církví. V nejhorším, pokud uvěří svému výkladu,
tak budou jíst neproměněný chléb a to jim snad nemůže uškodit.
Nebo se bojí, že budou jíst nehodně?
Bez ekumeny to dál nepůjde. Viz papež František na návštěvě u luteránů (v Římě):
"Jeden křest, jeden Pán, jedna víra. Promluvte s Pánem a jděte dopředu.
Více si říci netroufám“, ukončil papež.
JM

25.9. bylo v křesťanském magazínu o ekumeně v Litomyšli viz
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1098528273-krestansky-magazin/216562215600011
Pohled s odstupem času a se snahou o maximální vyváženost, mluví kazatelé a věřící katolické
církve. To je jediná možná cesta pro všechny církve. Hledat k sobě cestu.

Reaguji na komentář pana Molnára. Před lety jsme byli na táboře, který pořádali Čeští bratři pro postižené děti. Byli jsme dopředu naším knězem napomínáni, abychom jako katolíci šli v neděli na katolickou mši. Po týdenním úžasném společenství, po obětavé a radostné službě asistentů jsme v neděli poslušně odešli na katolickou mši mimo tábor. Nebyl to dobrý pocit, dodnes se stydím a cítím jako zrádce, který lidi, kteří se otevřeli a darovali, ponížil. Cítím to tak i po více jak 20 letech. Omlouvám se. Myslím si, že není nejpodstatnější, zda přijímáme tělo Páně, nebo přijímáme jako připomínku večeře Páně, nebo nepřijímáme, pokud především přijímáme tělo Páně ve svých bratřích a sestrách. Na tom stojí církev. Ježíš se dlouho modlil za jednotu církve v lásce, o teologické jednotě nehovořil, asi proto, že mu šlo o srdce a duši člověka, ne o nauku.

Nejprve připomenu Petra Piťhu, když v jedné přednášce mluvil o teolozích:
"Ti se nikdy nedomluví, protože 'dělat problémy' mají v náplni práce. Jinak o ni přijdou."
Někdy mi chování ŘKC připomíná chování farizee v chrámu. My jsme ti nejlepší,
děláme to dobře... Existuje i pohled pravoslavné církve, která upozorňuje,
že současné katolické chápání eucharistie se změnilo až po Tridentu...
Otevřel jsem Rohra a čtu: "Křesťané s ohromující domýšlivostí rádi věří tomu, že jejich chápání okolního dění je blízké Ježíšovu. Ježíš řekl: 'Já jsem Cesta, Pravda a Život' Myslím, že smysl tohoto často zneužívaného verše je ve skutečnosti tento: Pokud je Pravdou Ježíš, pak to pravděpodobně neplatí o vás!" (Nahá přítomnost, str. 37)
Nestálo by zato, spolu s Rohrem, zapojit neduální myšlení?

Jeho princip podobnosti je staré "podle sebe soudím tebe", nejvíce nás provokuje to, co v nás probouzí potrefenou husu. Člověk se bojí nezajištěnosti, nejistoty, proto se cítí dobře, když ví, jak "to přesně je", co má dělat, "aby", fundamentalismus je často jen převlečený velký strach. Proto také slaví žně populisté, kteří slibují zajištění lidské potřeby bezpečí. A lidé se táží, proč věřící tvrdí, že Bůh člověka miluje a je milosrdný a přitom ve Starém zákoně je dělí na vyvolené a klaté. Hledající nezajímá rozdílné pojetí eucharistie křesťanských církví, ani celibát či svěcení žen, ale základní existenciální otázky, na které v zápalu církevního dění zapomínáme a nedovedeme na ně odpovědět a to včetně duchovních.

Zdravím, Jarmilo! To, co píšete, se dotýká často jen jedné úrovně myšlení. Tyto stupně uvažování popisuje ve svých knihách Scott Morgan Peck a často i Richard Rohr. Mezi jednotlivými stupni panuje napětí a nesnášenlivost. Zejména u těch nižších vzhledem k vyšším. (Proto tolik lidí nemá rádo Halíka) Zajímavé je, že nezáleží na inteligenci nebo vzdělání, přesto může člověk mít fundamentalistický pohled na svět. Obdoba myšlení platí i pro sekulární společnost. Problém je v tom, že v církvi se o tom moc neví a nemluví, biskupové s tím nedokáží pracovat. Je potřeba nižší proudy táhnout výš a sjednocovat.

Vrátím se k Vaší větě - Ježíš je cesta, pravda a život. Katolíci jsou pestrá směska. Lidé letničního typu, snažící se evangelizovat, ti, kteří šíří evangelium svým životem, lidé, pak ti, kteří si myslí, že nejlépe je všechny, kteří se od nich odlišují napomínat a posuzovat, lidé, kteří se snaží niterně přiblížit Bohu a lidé, kteří se snaží pečlivě dodržovat vše co se má a pro sichr i to, co se jen doporučuje. Všichni hřešíme a nejsme vlastníci pravdy. Jsem skeptická k výrazům jako je duchovní růst jak v intelektuální nebo niterné, či jiné podobě, protože když si člověk myslí, že někam pokročil obvykle pokročil v pýše. Každý má jinou cestu a naturel. Pro některé je temná noc koncem víry, skokem do propasti, která děsí. Proto také neudělají další krok a snaží se účastnit všech akcí - tradičních poutí, duchovních obnov, meditací, přednášek - každý co ho táhne. Někteří jsou do temné noci vrženi životem a pociťují, že je Bůh nemiluje, nebo že neexistuje a to, co prožívali předtím, byla pouze jejich představa. Ta kniha je důležitá. Postavit Boha na první místo - ne Boha svých představ a odevzdat mu na čem lpím, svého Izáka, a nezapomenout na to, že kdybychom se zdokonalili sebevíc, vždy se před nás postaví poslední překážka - naše pýcha - jak kázal náš kněz, je těžká věc pro každého. Pokud je Izákem katolické církve, potažmo církevní hierarchie to, že z cesty za Ježíšem dělá cestu jistot a nemá dost pokory a otevřené srdce, pak nevím, co s tím. Papež František, Tomáš Halík a jiní jednotlivci dělají co mohou. To, co se objevuje na některých webech, není reprezentace katolické víry. Je to ze stejného soudku jako záplava nenávistných reakcí na uprchlíky, "pražskou kavárnu" a podobně. To, jak se stavějí mnozí biskupové k problémům v církvi a ve společnosti také nepokládám za Evangelium v praxi. Naštěstí církev jsou všichni, kteří se snaží jak dovedou následovat Ježíše a dokonce si myslím, že ani nemusejí být křestˇany, proč bychom měli v Evangeliu příběh o milosrdném samaritánovi a zmínky o jiných ovcích? Jako následek sebestřednosti a uzavřenosti ve vlastní bublině vidím právě to, že se moc netážeme, co by udělal v dnešních situacích Ježíš. Již jsem někde psala, že si příběh o Ananiášovi a Zafiře vysvětluji po svém - zjednodušeně - Petr, který Ježíše třikrát zapřel, lež a zrada mu byla milujícím Ježíšem odpuštěna, svolává Boží hněv na manžele, kteří zalhali jen ohledně vlastních peněz, protože si chtěli část ponechat pro případ nouze. Obviní je, že lhali Bohu, ačkoli možná nevěřili komunistické správě v prvotní církvi. Petr a Ježíš, který se táže Petra, zda jej miluje... Kdo milosrdenství obdržel, má je předávat dál. Velký rozdíl mezi milujícím Ježíšem a člověkem, mezi církví, za jakou se Ježíš modlil a jakou je. A lidé se táží, někteří i celý život, zda je Bůh milosrdný, chtějí odpovědi na problematické pasáže z Bible a my si žijeme ve svých vnitrocírkevních kolejích, ve svých bublinách. Bude se dít to, pak se musíme připravit na ono, zúčastnit se toho, stále je čím se zabývat a existenciální otázky hledajících a pochybujících není čas. Na diskusi také ne. A stále vidíme třísky a rozdíly a hledajícím a zraněným necháváme přes cestu položené své trámy. Čas zjednodušených frází dávno vypršel.

Asi každá věc se dá použít k dobrému, či k špatnému. Nožem se dá ukrojit chleba hladovému nebo zabít. "Moudrost" se dá používat v něčí prospěch nebo ke zlu. Pokorou můžeme svědčit o Něm, pýchou o sobě a pyšný může být i hlupák...
Nevím jak to nazvat. Možná nádobou nebo konstrukcí. Scott Peck to nazývá "duchovní stupně". Je tím myšlena spíš konstrukce
nebo nádoba pro určitou úroveň zralosti, která nezávisí na vzdělání. Samotný obsah je zase něco jiného. Peck rozlišuje 4 stupně (Rohr 3).
Není to jen duchovní záležitost, ale i duševní (psychologická) věc, platí obecně i ve světě.
1. stupeň je chaotická fáze, třeba trestanec; 2. je zákonnický stupeň; 3. skeptický; 4. mystický
Jen zjednodušeně: lidi o jeden stupeň výš rozumí a můžou pomoci lidem z nižšího stupně. Zákoník, který ctí předpisy, může pomoci člověku - trestanci, že ho "srovná" a dostane ho výš. Naopak vyšší stupeň se chápe něco jako ohrožení, nepochopení a nepřítel. Proto je tolik lidí ze skupiny 2, kteří nadávají třeba na Halíka. Jednou mne až zamrazilo, jak velice vzdělaný člověk, nejen teologicky, může být ve 2. fázi. Lidé, kteří jsou odpovědní za církevní instituce by toto měli znát a "umravňovat" ty, co jsou na nižším stupni. Ale asi toho moc neví, proto tolik nesnášenlivosti.

Více viz přednáška
http://cb.cz/nove.mesto/wp-content/uploads/2016/02/2016-02-04__P_Josef_Kordik_Ctyri_stupne_duchovniho_rustu.mp3

Děkuji za odkaz na přednášku