Jste zde

287 - listopad 2016

autor: 

Společné jídlo, vzájemná láska

Zaujalo mě kázání předsedy Česko-slovenské unie Církve adventistů sedmého dne Mikuláše Pavlíka, které pronesl na ekumenické bohoslužbě v Brně a které otiskujeme. Vzkříšený Ježíš v Janově evangeliu dopřává učedníkům úlovek ryb a pojídá je potom s nimi. Zdánlivě nic velkého, jak bychom při tak výjimečné příležitosti čekali, říká bratr Pavlík. Žádná teologická prohlášení, žádné celebrity, žádné nápadné zázraky, žádné davy. Jenom hrstka rybářů, posezení u ohníčku, jednoduché jídlo a ještě jednodušší otázka: Miluješ mne?

Nebudu prozrazovat pointu skvělého kázání, přečtěte si ho sami. I z toho, co jsem uvedl, je však patrná důležitost vzájemné lásky a společného jídla pro křesťany, Pro ekumenické vztahy to platí také, a v tom ohledu mě potěšil výsledek setkání papeže Františka a vedení Světového luterského svazu ve Švédsku. V době, kdy jsme tvořili zprávy na obálce, to nebylo ještě známo, ale teď o den později víme, že ze setkání vzešlo mimořádně láskyplné společné prohlášení, jehož součástí je také závazek luteránů a katolíků usilovat o společné jídlo na nejvyšší úrovni, o sdílení večeře Páně. „Mnozí členové našich společenství touží přijímat eucharistii v jedné hostině jako konkrétní výraz plné jednoty. (…) Přijímáme svou společnou pastorační odpovědnost utišit duchovní hlad a žízeň našich lidí, kteří chtějí být jedno v Kristu. Toužíme po uzdravení této rány v těle Kristově. To je cíl našeho ekumenického úsilí,“ píše se v prohlášení podepsaném papežem Františkem a předsedou Světového luterského svazu biskupem Munibem Younanem. Kdyby se toto úsilí zdařilo, znamenalo by to obrovský ekumenický průlom a požehnání především pro tisíce smíšených párů, ale i pro nás všechny, kteří toužíme po uzdravení staletých ran a rozkolů. A je to i na nás, na našich modlitbách a činech. V Česku patří do luterského svazu Českobratrská církev evangelická a Slezská církev evangelická augsburského vyznání, na Slovensku Evangelická církev augsburského vyznání, takže je s kým se sbližovat.

Martin Vaňáč se v úvodním textu zamýšlí nad současnými kroky papeže Františka, zejména nad jmenováním kardinálů, a uvažuje, zda se papež už nechystá na odpočinek. Vzhledem k tomu, že zatím tento charismatický papež stále přináší nové impulsy, bych byl výjimečně rád, aby se Martin mýlil.

Česko-německá teoložka Petra Preunkert-Skálová nedávno německy vydala svou disertaci o české podzemní církvi. Helena Medková z ní laskavě přeložila kapitolu o vztahu tajného biskupa Felixe Maria Davídka k dílu francouzského myslitele, kněze a evolučního biologa Pierra Teilharda de Chardin. Teilhard de Chardin (a potažmo Davídek) proti „existenciálnímu strachu svých současníků, jejž považuje přímo za ‚fenomén kontra-evoluce‘, zdůrazňuje ‚existenciální důvěru‘.“ Je to přes šedesát let staré (Teilhard zemřel roku 1955), ale zní to věru aktuálně: jak moc právě teď potřebujeme existenciální důvěru, a kdo by jí měl mít víc než ti, kteří jídají se vzkříšeným Kristem?