45 let od smrti dr. Myslivce

Josef Myslivec (7. července 1907 – 20. listopadu 1971) byl právník, byzantolog, liturgolog, kunsthistorik, překladatel. Osm let byl vězněn v komunistických žalářích. V letech 1968–1970 přispíval do časopisů Via a Katolické noviny, zejména na liturgická témata. Pod pseudonymem Pavel Strachota vydal roku 1970 v Římě výbor z patristických textů pod titulem Hlasy otců. Patřil mezi nejbližší spolupracovníky Jiřího Reinsberga1 při uskutečňování liturgické obnovy II. Vatikánu.

Několik málo měsíců po pražském jaru od března 1969 do září 1971 bylo možné vydávat měsíčně pro farnosti Matky Boží před Týnem a sv. Havla „Pracovní texty pro bohoslužbu slova“– sešity, které jsou do dnešního dne aktuální. Jménem Jiřího Reinsberga je připravoval Josef Myslivec.

Např. pátý sešit z července 1969 referuje o třech nových eucharistických modlitbách, jejichž překlady do češtiny byly předloženy 1. dubna biskupské konferenci ke schválení. J. Myslivec chválí zejména překlad IV. anafory: „Nutno přiznat, spolu s díky překladatelům, že poněkud strohý latinský text v českém překladu jen získal a přiblížil se tak zase formální kráse orientálních předloh.“ O anaforách je referováno s velkou precizností – ať už se jedná o jejich charakteristiku, popis původu, poukázání na „silná“ místa atd.

Šestý sešit ze srpna 1969 obsahuje stať O novém mešním řádu.

Osmý sešit z října 1969 se zabývá uspořádáním kostela „Výzdoba kostela má být spíše ušlechtile a vznešeně prostá, než nádherná. Tedy konec jakémukoli triumfalismu v dekorativnosti za každou cenu. K čemu má na střeše kostela plout jakási betonová loď, když uvnitř kostela budou sedět peciválové milující svůj tradiční klid i za vlnobití. Pokud jde o vnitřní disposici kostela, požaduje se jen tolik, aby se v něm promítlo hierarchické členění lidu Božího a aby proto každý z těchto článků mohl činně a bez obtíží splnit při liturgii svou funkci. Přitom však má prostor všechny části obce spojovat v těsném společenství.“

Devátý sešit z listopadu 1969 přináší informace o novém lekcionáři (v září dorazil do Prahy jeden exemplář). Kritizuje velmi krátké perikopy s vysvětlením, že mezi odbornými konsultory měli převahu Francouzi...

Poslední sešit ze září 1971 odpovídá na otázku, co děláte a co si myslíte, když se ozve výzva „modlete se“- „Myslím si, že ona pauza tu není proto, abychom do ní, jako do nádrže, rychle napustili vodopád svých osobních proseb, nebo do ní vměstnali svou osobní modlitbu chvály či díků. Je tu asi proto, abychom měli možnost si uvědomit, že to, co bude následovat, je modlitba celé církve, že my se k ní máme bezvýhradně připojit a aspoň potichu vyznat, že se cítíme živým údem tajemného Těla Kristova. ...“

Řadu příspěvků z těchto sešitů jsme již v Getsemanech otiskli. Nyní uvádíme další dva Myslivcovy texty.

Gloria

Hymnus Gloria se v eucharistické liturgii objevuje jen na Západě. Ve východních liturgiích je dodnes tím, čím byl už ve 4. století v Alexandrii: ranní chválou Boží. Je to jeden z mála dochovaných starokřesťanských hymnů, které vznikly jako samostatná kompozice, tzv. psalmi idotici, jako křesťanská nápodoba starozákonních žalmů. Na takové hymny, vzniklé „z lidské snahy“ se mnohé církevní autority dívaly kose a odmítaly je (např. 4. koncil v Toledu), snad proto se jich také dochovalo tak málo.

Gloria se dochovalo v trojím znění: nejstarší je v Apoštolských konstitucích, asi z r. 380, dále v syrském znění nestoriánské liturgie (text je zde podstatně rozšířen) a konečně řecké znění, zapsané už v alexandrijském kodexu NZ (5. stol.) Jeho nejstarší překlad do latiny se uchoval v sakramentáři z Angoru (7. stol.) a liší se jen nepatrně od znění dnešního. I když se jeho první část obrací k Bohu Otci a teprve další, rozsáhlejší, ke Kristu (o Duchu svatém je zmínka jen v závěru), prvotní křesťanství nepochybně celý hymnus považovalo za christocentrický. Plyne to i z toho, že ono první znění v Apoštolských konstitucích bylo ariány interpretováno tak, aby se oslavná slova hymnu vztahovala jen na Boha. Tento christologický charakter hymnu je výrazem naší vděčnosti Kristu za slávu jeho vítězství nad smrtí, které si o svaté noci uvědomujeme nejsilněji. Ale je tu ještě důvod formální. V římské liturgii se tohoto hymnu užívalo jen při papežské mši. Ještě v 7. stol. ho směl prostý kněz zpívat právě jen při vigilijní mši ve velikonoční noci. Už také proto byla tato výjimečná příležitost zdůrazněna všemi vhodnými prostředky.

Exultet

Exultet lze považovat za nejdojímavější okamžik paschální liturgie. A přitom jeho dnešní úchvatná podoba je jen torzem daleko bohatšího původního stavu. Český překlad připravil pak i tento zbytek o leckterou krásnou myšlenku a slovní obrat. Kdysi se uvádělo (a u nás se to tvrdí dodnes), že autorem této „chvály svíce“ je sv. Augustin (+ 430). Je pravda, že uvádí (De civ. Dei XV,22) několik veršů z požehnání svíce, které sám složil, ale nenajdeme v nich ani jednu myšlenku, tím méně slovní obrat dnešního Exultet. Dnes liturgisté hledají autora spíše ve sv. Ambrožovi nebo jeho duchovním prostředí. Ale ani tak není nijak jednoduché.

K. Amber přesvědčivě dokázal, že Exultet vzniklo z velikonočních prefací, jednak v gótském misálu (asi 700), jednak v jihogalském a mosarabském Liber sacramentorum. Z nějaké takové předlohy si jáhnové vybírali slovní zásobu, když sestavovali svou „chválu svíce“. Přehlédneme-li zachovalé texty Exultet, zdá se, že se tu improvizace liturgické modlitby udržela déle než jinde v západní liturgii.

Největší popularitě se Exultet těšilo v jižní Itálii a na Sicílii, tedy v území prosyceném byzantskými vlivy. Rozhodně jim pak vděčí za vznik tzv. exultetové rotuly. Text exultetu a preface byl napsán na pergamenovém svitku, ale upevněném na vodorovných žerdích. Když pak jáhen svou chválu recitoval nebo zpíval na vysokém ambonu, spouštěl odvinutý pruh pergamenu dolů. Poněvadž pak do textu byly zařazeny jeho četné ilustrace, ale postavené obráceně než text, viděli je věřící ve správné poloze a byly jim užitečným obsahovým komentářem k slyšenému textu. Takových rotulů se v jižní Itálii zachovalo několik desítek, nejstarší je z let 981/7, nejmladší z 13. stol. I když myšlenkový sled je všem exultetům společný, přece jen se textově od sebe dosti liší, zvláště v lyrických pasážích. Např. chvála včely (dnes omezená jen na slova apis mater) je zde někdy velmi obsáhlá a ilustrace některých rolulů překvapivě ukazuje, že včela je tu chápána jen jako symbol mateřství Mariina, nebo panenské církve, která se stará o své potomstvo. Odtud také ono důvěrné oslovení „matička včela“ (které bylo v českém překladu nahrazeno banálním „pilná včela“.) Je škoda, že při reformě liturgie nebyly některé starší texty Exultet zařazeny do misálu jako možné varianty textu klasického.

Není zcela jisté, že Exultet bylo vždy zpíváno; rozhodně dnešní nápěv je dílem až 12. století. Máte-li náhodou ve své diskotéce desku Supraphon DM 6343, přesvědčte se sami (třetí snímek na první straně), čemu vděčí Exultet za svoji melodii.

Vydávání sešitů bylo přerušeno smrtí J. Myslivce. Vzhledem k rychle postupující normalizaci se vydávání již obnovit nepodařilo.

Dr. Myslivec byl v kostele nepřehlédnutelný. Když se mu např. nelíbilo, jak lektor přečetl perikopu, tak na zakončení „Slyšeli jsme slovo boží“ zaburácel silným hlasem „Neslyšeli jsme slovo boží“… Nezůstal ale jen u kritiky: Pro lektory připravoval kvalitní kurzy.

1http://www.getsemany.cz/node/630