Jste zde

Ohlasy

Na tento článek Mladé fronty dnes z 15. 12. 1990 reagoval Ondřej 1. 1. 1991 dopisem a níže uvedeným článkem. Redakce mu potvrdila přijetí dopisu s tím, že článek předá k vyjádření autorovi, ale dále se už neozvala. Článek Josefa Havla "Johánek ve Vltavě" by měl být uveden spíše slovy: Co v dějepise bylo. Neboť nehorázné lži, polopravdy a záměrná falzifikace historické pravdy byly uvedeny již v učebnicích předchozího režimu, který je ovšem převzal z arzenálu ještě staršího, většinou z dvacátých let tohoto století. Tehdy na podobné snahy reagoval vynikající český historik Josef Pekař a uvedl věci na pravou míru. Pokládám jeho výklad za dostatečně vyčerpávající, a proto si dovolím v následujícím textu vycházet z jeho práce, která platí přímo nadčasově i pro dobu dnešní.

Autor se snaží celkově zpochybnit postavu Jana Nepomuckého (chcete-li Jana z Pomuku), a tím i jeho svatořečení. Pro svá značně odvážná tvrzení neuvádí žádné argumenty, se kterými by mohl souhlasit objektivní historik. V centru sporu, který autor charakterizoval jako spíše osobní, stála otázka vzájemného poměru moci mezi státem a církví, jejiž reprezentanty byli král Václav IV. a arcibiskup Jan z Jenštejna. Pražský arcibiskup jako představitel církve hájil pochopitelně její zájmy, tudíž i proti snaze světské moci zasahovat do jejích záležitostí. Dobové prameny nám zachovaly obraz arcibiskupa jako muže svatého života, i když snad prchlivého, jako člověka velmi vzdělaného, mystika, askety a básníka; člověka, prosazujícího sociální reformy na svou dobu revoluční, které prosazoval později i Jan Hus. Osobním tajemníkem a později generálním vikářem takového arcibiskupa mohl být jen "muž příkladný a dobré pověsti". To zdůrazňuje i Jan z Jenštejna ve své stížnosti papeži v záležitosti Janova umučení. Z dobových pramenů vyprávějících vyplývá, jak ostatně profesor J. Pekař doložil, že Jan z Pomuku žil jako člověk i jako kněz životem příkladným. Ohledně autorova názoru, že příčinou Janova umučení nemohla být obrana zpovědního tajemství, bych poukázal na autory, o nichž se tak pohrdavě vyjadřuje: profesora Ebendorfera a Mistra Pavla Žídka, který byl učitelem krále Jiřího z Poděbrad. Jejich díla nám zprostředkovávají historii i legendu (80 let po smrti Jana z Pomuku), na jejímž základě mohl být světec kanonizován již na konci 15. století. Součástí této kanonizace by byla nepochybně i obrana zpovědního tajemství. Profesor Pekař se přiklání k mínění, že "jde pravděpodobně o plod lidového dohadu", ale neodvažuje se to kategoricky popřít. Podstatné je, že všechny základní podmínky ke svatořečení zde byly již na konci 15. století. Kult sv. Jana Nepomuckého se ve vší plnosti projevoval již na konci 16. století (úcta k jeho hrobu, oslavné básně, jeho řazení mezi české patrony). Je snad zbytečné rozebírat zde omyl kronikáře Hájka z Libočan, který mylným přepisem data úmrtí způsobil omyl, později převzatý B. Balbínem. K historii Janova svatořečení chci podotknout jen následující:

a) Tvrzení, že v období před{ i pobělohorském sloužil Jan Nepomucký jako protihráč Jana Husa, je holým nesmyslem: čeští protestanté, přijímající ducha protestantismu hlavně z německé oblasti, nevěděli o Husovi ani setinu toho, co víme dnes. Uctíván byl pouze od starokališníků (nepatrný zbytek starých husitů), stojících spíše na katolických pozicích, kteří byli protestanty potíráni někdy více než katolíci.

b) Závažným argumentem je fakt, že Řím dlouho bránil kanonizačnímu procesu, který prosazovali horliví Češi (Bohuslav Balbín, J. Dlouhoveský a děkan kapituly Pešina z Čechorodu), kteří měli na zřeteli probuzení a blaho českého národa poněmčovaného pomocí německého protestantského vlivu. Teprve r. 1715 zřizuje Řím vyšetřovací komisi, jejímž výsledkem je Janovo blahořečení r. 1721, a pak po dlouhých šetřeních, přísahách a protokolech jeho kanonizace v r. 1729. Základem obrazu komise byl Jan z Pomuku podle Hájkova a Balbínova podání. Životopis Jana z Jenštejna neznal např. Balbín vůbec! Díky Hájkovi se tedy při svatořečení stal ten omyl, že Janovi Nepomuckému byla přiřčena jen menší část úcty, než která mu náležela. Co se dalších údajů týká, nepokládám za nutné se jimi více zabývat. Pochybnosti o Janově intelektu, když byl absolventem několika evropských vysokých škol, nejsou na místě. Údaje, že byl intrikán, nenávistný ke svému okolí, nejsou a nemohou být doloženy ani jediným seriózním pramenem. Nemluvě o domněnce, že "snad nebyl ani vysvěcen na kněze"... Je nemožné rozebrat na několika řádcích celou problematiku postavy Jana Nepomuckého. Mým cílem bylo uvést článek pana J. Havla alespoň zčásti na pravou míru. Je smutné, že rok po sametové revoluci, kdy "pravda a láska měla zvítězit nad lží a nenávistí", se objeví v nezávislém tisku článek tak hrubě deformující naše dějiny. Lepší než takto zkreslené by snad byly informace žádné. Z autorových slov vysvítají sympatie k Janu Husovi. Pak by si měl z jeho slov vybrat lásku k pravdě a lépe studovat prameny.