005 - Velikonoce 1991

Den Večeře Páně 1990

Touto homilií nám Jan posloužil o minulých Velikonocích.

Korint byl obcí charismaticky orientovanou víc než jiné známé obce. A přesto zde někdo svátostí těla a krve buduje své odsouzení. Varovný text Pavlův čtou či slyší miliony křesťanů. A přemnoho z nich říká s petrovskou naivitou: Tebe já nezradím; i kdyby všichni, já ne. Já zbožně rozlišuji posvěcené a neposvěcené způsoby chleba a vína od těla či krve Páně. Jenže ve skutečnosti očekávají ode mše právě to, co napomínaní Korinťané: Chtějí účast na starořeckém mystériu; chtějí, aby je Bůh díky určité zbožné proceduře zbožštil, proměnil. Žádná křesťanská svátost nenabízí magické mystérium. Také eucharistie potřebuje k pravdě svátosti pravdu lidského činu, ba pravdu existence, jinak není památkou Ježíšova činu při Poslední večeři. Co se tam tehdy dělo? V popisu se novozákonní autoři výrazně liší. Pravda té události musí tedy tkvít v tom, v čem se shodují. Ježíšovým přáním, odkazem a památkou je právě to společné všem autorům. A právě to je kritériem, zda při našich mších rozlišujeme či nerozlišujeme Tělo Páně. Všichni autoři referují, že eucharistie se děje ve fungujícím společenství. Právě společenství je "oltářem" svátosti oltářní. Eucharistie se děje na lidské jednotě vzájemných vztahů, a to tak, že podle Ježíšova vzoru rozlámeme své tělo, vydáme svou krev pro konkrétní specifický cíl: na odpuštění hříchů. Jinak řečeno: na překonání každého odcizení. Smyslem každého společenství je nějaká jednota. Smyslem eucharistického společenství je jednota bližních s Otcem skrze Syna v Duchu. Ne jiná. Zvykli jsme si nazývat společenstvím pouhou sešlost zbožných lidí dobré vůle a podobné víry. Zvykli jsme si usilovat o vzájemnou slušnost nebo laskavost, ale tím ještě společenství nevzniklo. Zvykli jsme si hledat ve mši osobní setkání s obětujícím se Kristem a přicházíme, abychom si Boha odnesli ve svém srdci. To vše je ušlechtilé a poctivě zbožné, jenže to není památkou na Ježíšovu večeři. Všiměme si: Ježíš se modlíval sám i s druhými. Uměl nasytit tisíce. Uměl slavit vjezd do Jeruzaléma v čele jásajících davů. Ale eucharistii uměl slavit jen v omezeném kruhu svých nejbližších. Význam té události lze jistě vztáhnout právem na mnohem širší okruh - Ježíš sám říká "za všechny". Ale pravdu svého činu - svátostné večeře - vidí i Ježíš limitován svou lidskou kapacitou: Lze pravdivě umýt nohy několika přátelům. Lze je pravdivě umýt i zrádcům Jidášovi a Petrovi. Nelze však umývat nohy anonymním zástupům, protože za tímto znamením se musí lámat a rozdávat lidské srdce, lidské JÁ. Nejde tu o nedostatečnost citu. Jde tu o pravdu lidského činu. Proto si Ježíš troufne slavit večeři s fungujícím společenstvím. Z pravdy mezilidských vztahů čerpá svátostné znamení odvahu k víře, že této jakkoli nedokonalé lidské snahy po jednotě v Duchu svatém se ujme Bůh. Že bude v těch tolikrát neúspěšných, nicméně znovu a znovu podnikaných pokusech o vzájemné sebevydání přítomen sám Bůh. Že se Bůh opravdu rozhodl této křehké jednotě vládnout jako hlava tělu. Tělo je víc než shromáždění jednotlivců. V těle žije úd pro ostatní údy, orgán pro ostatní orgány. V těle má svébytnost mého já smysl jen v rámci MY. Ježíš znal a praktikoval i jiné formy zbožnosti. Ale svátost eucharistie, svátost na svou památku, definoval jako znamení existující jednoty, jednoty vzniklé vzájemným sebevydáním, rozrušováním přehrad mezi modlícími se já. Takovou jednotu a pravdu pečetí Bůh svou přítomností, takovou jednotu proměňuje ve SVÉ tělo. Dary nesené před Boží tvář jsou pak pravdivým znamením víry v ukřižovaného, znamením naděje v jednotu už a stále ještě ne dost fungující, znamením lásky mezi lidmi, a tím i lásky skrze Syna v Duchu - jsou z moci Ducha tělem Krista. Mýlí se, kdo ve mši hledá záruku spásy jinak, než spásu otvíral svou večeří sám Ježíš. Mýlí se, kdo z této večeře odchází bez změny svých vztahů k těm, kteří večeří s ním. Mýlí se, protože místo Ježíšovy večeře chce s Bohem našeho Pána Ježíše slavit starořecké mysterion Korinťanů; chce odejít ze mše bohatší, než na ni přišel: Měl přijít, aby se rozdal, nikoli aby získal. Moje já se má ve svátosti zkrotit, aby naše MY získalo: Živého Boha jako hlavu, těsnější vzájemnou odkázanost jeho údů. Ne méně.