Dědictví otců nebo víra rozhodnutí?

Situace křesťanství v Čechách není růžová hmotně ani personálně. To je všeobecně známo. Méně známo však je, jak se tato situace mění, jak je víra předávána dalším lidem. Zamysleme se nad několika čísly, která vypovídají mnoho o (ne)úspěšnosti dosavadní církevní misie v měřítku celého státu.  Koncem roku 1991 se v Československu uskutečnil průzkum veřejného mínění o otázkách víry a náboženství pod záštitou Britské a zahraniční biblické společnosti a Lausanského výboru pro evangelizaci světa. Mimo jiné přinesl zajímavé a znepokojující údaje o tom, jak se víra "dědí" v rodinách. Jak vyšlo najevo, je pravděpodobnost asi 10 %, že uvěří dítě ateistických rodičů, a pravděpodobnost asi 75 %, že dítě věřících rodičů bude také věřící. Z rodin s věřící matkou je kolem 25 % dětí věřících, věřící otec sám svoji víru .předá" asi 33 % potomků. Co tato čísla znamenají? Za prvé, že víra či nevíra dítěte v naší společnosti velmi silně závisí na víře rodičů: převážnou většinou se dědí. Za druhé, že se dědí špatně: ateističtí rodiče jsou při předávání svého světonázoru "úspěšní" z 90 %, zatímco věřící rodiče zaznamenají podobný "úspěch" jen v 75 % případů, a ještě daleko hůře se prosazuje věřící rodič proti nevěřícímu partnerovi. Za třetí, že běžná představa o křesťanských matkách, ochránkyních víry rodin, je nepřesná: vliv matek je v tomto směru zřetelně menší než vliv otců, i když - jak vyplývá ze stejného průzkumu - je věřících mužů více než o třetinu méně než věřících žen. Celkově lze říci, že společenské klima předávání víry nepřeje. Že institucionalizované opory víry, církve, nejsou schopny rovnocenně čelit náporu nevěry, natož se výrazněji prosadit. Že bude věřících na území bývalého Československa i nadále generaci za generací ubývat, nedojde-li k nějaké podstatné proměně v církvích i ve společnosti.

Zjevná nedostatečnost církevní katecheze a evangelizace indikovaná sociologickou metodou průzkumu nás staví před zásadní teologickou otázku: dosvědčujeme, že jsme nalezli "poklad v poli", jsme "držiteli" čehosi nesmírně cenného, dostali jsme Ducha: lásku, pokoj, radost, smysl života.  Každý z nás sice zná a musí poznat i zlé, nikdo není "osvobozen" od účasti na kříži Kristově ani od svodů Zlého - přesto však víme a poznali jsme, že jsou důvody k radosti a naději. Proč však tedy obrovské masy lidí procházejí nevšímavě kolem kostelů a zacpávají si uši před oslovením církve?  Každý člověk dobře ví, že radost a naděje je silně nedostatkové zboží; nikdy jich není dostatek, ani u hmotařských ateistů. Proč se tedy davy tak houževnatě drží svých náhražek a svých pokusů užít si života, fabrikovat štěstí, zapomenout na smrt? Protože hudební skupiny mají lepší image a silnější reklamu než církevní řády? Protože obětovat se pro vlastní bohatství je srozumitelnější než obětovat se pro chudé? Protože televizní program je pestřejší a méně náročný než sebelepší kázání? Protože komunisté či jiní nepřátelé křesťanství způsobili, že víra vyšla z módy, že křesťanství zmizelo z duševního obzoru průměrného člena naší společnosti? Protože náboženské ideje a běžné myšlení se již rozešly natolik, že církev není schopna oslovit lidi a mnohý člověk není schopen rozpoznat ve slovech jako "hřích" či "spása" základní otázky svého vlastního života, takže si buď vypomáhá slovy jinými, anebo dokonce stojí sám před sebou beze slov, schopen i pouhé autodiagnózy stejně málo, jako by si mohlo samo stanovit diagnózu nemocné dobytče? A nakolik jsme překážkou porozumění my sami, křesťané, věřící, návštěvníci kostelů, církevníci, salónní filozofové Věčnosti nebo děti Boží, konvertité či "ve víře vychovaní", vzdělaní anebo prostí? Nakolik jsou i naše radosti a naděje náhražkami, falešnými mincemi nebo mincemi vyšlými z oběhu? Co bychom měli dělat a co bychom měli změnit, teď a tady?  Nebudeme si přece nalhávat, že je všechno v pořádku, že už jsme udělali maximum a nezbývá nám než čekat, kdy lidstvo přijde k rozumu anebo kdy přeteče pohár Božího hněvu.

Na druhou stranu statistika dává i naději. Zejména v Čechách jsme se zřejmě již dosti přiblížili dnu propadu (v nejmladší generaci je pouze asi 15 % věřících) a situace by se mohla v jistém smyslu stabilizovat. Rozpad komunistické mašinérie protináboženské propagandy v roce 1989 snad také postupně přináší větší ochotu naslouchat křesťanské zvěsti - i když na druhou stranu mohutná vlna konzumismu a současně ztráta aury odpůrce režimního bezpráví či podezření z touhy po moci a majetku by církvi mohlo situaci znesnadnit více než bláboly agitpropčíků. Nadějné by mohlo být, že vzhledem k velkému počtu čistě ateistických rodin již oněch 10 % konvertitů z ateismu představuje procentuálně výrazný podíl věřících - a víra, kterou člověk nalézá sám a třeba proti své rodině, bývá často živá a hluboká.  Snad právě konvertité budou moci jednou změnit společenské a církevní klima. A pokud mnohé zavedené náboženské struktury mezitím postupně sejdou ze světa, bude to asi znamenat, že jejich další existence by byla "nové evangelizaci" na překážku.

Kvalita našeho svědectví (a tedy našeho života) skutečně není tak dobrá, jak by bylo třeba. Existuje však reálná naděje v obnovu. Bude ovšem třeba nestát na místě, ale pracovat pro budoucnost.